Cesta koncem
| Autor: | axel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Hnědé šípy provrtávají těla skřetů, ostří mečů a seker se barví do ruda. I zem je skrápěna krví padlých. Nad hlavami vlají jasně červené vlajky elfské armády. A oheň - rudý a oranžový oheň vzplál uprostřed bojujících davů. Spálená těla padají k rudé zemi. Zapálil vlajky... Černý popel je unášen větrem a dopadá na zkrvavená těla bojovníků. Mrtvým i živým stříká z ran ta červená tekutina. Krajem se rozléhá křik. Zrezlé meče skřetů působí bolestivé rány. Na obloze se stahují šedá mračna, která vrhají temné stíny na bojiště. Vzduchem krouží hejna krkavců, ve skalách kráká černý havran. Temné vojsko kosí jednu elfskou hlavu za druhou. Skřeti v zašedlých oděvech válcují elfské statečné, až i poslední hrdina padl.
A je po boji...
Skřeti pobili všechny...
Je to snad konec? Co se stane se zelenajícími se stromy? Už přes jejich koruny nebudou prosvítat zlaté paprsky slunce? A co barevné květy lesních plodů? Kam zmizí všichni ti plavovlasí lesní elfi a víly? Co bude s našimi přáteli - enty a veškerou lesní zvěří? Jasně modré potůčky se zakalí špínou skřetích nohou, stromy padnou v temných plamenech. Zbydou tu jen ti černí krkavci a šedí vlci, popel všeho ostatního roznese vítr. Prohnilá ruka zla mávne nad naším krajem a ovládnou ho odporní tvorové?
Ach ano, tak to tady bude vypadat. Dívám se z šedivých skal na ten hnus. Odporná hnědozelená těla, pod tmavými mraky noční oblohy, vstupují do našeho hvozdu. Šedé sekery přetínají hnědé kmeny stromů, zablácené nohy ničí vše, na co šlápnou. Na bitevním poli zůstávají v záplavách nocí potmavené krve hromady mrtvol. Černí ptáci se slítají k hostině, mrtví se jim bránit nebudou...
Slzy stékají po obličejích nás, žen a dětí, skrytých ve stínu skal. Padají dolů a tečou dál. Tečou dolů po šedých kamenech a padají na zkrkavenou zem. Náš pláč je přehlušen údery seker a hlasitým řvem skřetů. Z dálky se k nám nese vytí vlků a houkání sov. Pomalu se vzdaluji, vzlétám a letím vzhůru, pryč od té hrůzy. Zem se stále zmenšuje, až splyne s tmou. A v tom...
Oči byly oslepeny zlatým světlem ve sluncem prozářené místnosti. Ze zelených korun stromů se mi do uší nesou krásné zpěvy ptáků. Podívám se oknem ven ze své provoněné chajdy. Na paloučku si hrají děti mezi pestrobarevnými kvetoucími rostlinkami. Jedna dívenka má na hlavě věnec, upletený z krásných růžových a žlutých květů. Ze skalky na protějším konci palouku padá průzračná voda do nádherného modrého jezírka. Kde jsem se tu vzal? Ach ano, byl to jen sen...
Děkuji za váš čas, věnovaný mému dílu, váš axel.
Diskuze
Sethem Tartir: Mě se tvá kritika líbí, s většinou souhlasím. Snad jen ta poznámka o hranici žánru - možná se pohybují na hranici světa DrD, tedy toho, proč tento server vznikl, nicméně fantasy se vyvinulo ve velmi široký žánr, který v podstatě nemá hranice.
Kdybych chtěl být stylový, řadový kritik, takový, po jakém je asi v ČaE společenská poptávka, musel bych tenhle axelův textík vystavit klasické technice "něžného sepsutí".
Tento sloh spousta lidí nasazuje téměř universálně a nelze jim nic vytýkat - ono něžně sepsout potřebuje každý (nejen začínající) autor. Ale aby byla nějaká pluralita, pokusím se jít trochu hloubš, alternativněji.
Náš server i celková fantasy/RPG komunita se mění a pomalu odtrhává od svých kořenů. Už dávno nepleníme jeskyně s draky v hlavním sále, naši skřeti píší poezii, elfové jsou zlí, potměšilí a pokud možno homosexuální, trpaslíci jezdí s puškami po steampunkové železnici a kdesi cosi.
Všichni sice četli Tolkiehna a bezmezně se k němu modlí, ale příběhy a světy, co by se alespoň trochu podobaly Pánu Prstenů, jsou vzácnější než šafrán. Tedy alespoň to tak funguje u příslušníků "elity" žánru, kteří např.:
-"sklízejí vždy 5*"
- přinášejí nové invence
- směřují ke snu profesionálního spisovatele
- hrají DnD patnáct let
apod.
Elita, mohu-li to tak říct, se dnes v RPG/fantasy pohybuje na samotných hranicích žánru.
Z jistého pohledu se pak tato axelova parabola, hrátky s atmosférou, ukazuje být neskutečně zdravou a obdivuhodnou, protože je to ryzí fantasy, bez příměsí. Když jsem těch několik odstavců četl, vyvolalo to ve mě opravdovou radost - opět ožilo to, co mě k fantasy a DrD vůbec přivedlo.
Nízká řemeslná úroveň, popisovaná ostatními kritiky, mi nevadila. To snad k tomu i patří, že je fantasák amatérem, který se věnuje snění, činnosti velice nepraktické, nemá náladu ani na to, kontrolovat po sobě nějak zvlášť pravopis a stylistiku.
Co jsou ony kardinální motivy fantasy v Cestě koncem, které tak potěšily mé srdce?
- světy a prostředí, které jsou celistvé a kompozičně uspořádané (elfský les, trpasličí jeskyně, skřetí poušť)
- motiv spánku a již výše zmíněného snění, všimněte si, že zde se člověku zdá o válce a probudí se do až utopického míru - v reálném životě to bývá spíš naopak :o).
- "opravdové" archetypy postav, jakéžto známe z mýtu, otce fantasy.
- pocit, že jsme součástí nějakého velkého boje - tak moc chybějící v našich skutečných životech. Člověk byl vždy v nějakém boji, až dnes nastává doba, kdy je tento fenomén naprosto odpreparován, tak si ho musíme vytvářet uměle.
Atd., atd., tyto body tak jako tak nesloužily k tomu, abych nějak axelovo dílo analyzoval, ale spíš k popsání toho domáckého pocitu, který ve mě vyvolal. Vy, co jste mě z toho či onoho důvodu nepochopili a posloucháte Blind Guardian, pusťte si Bard Song - je to de facto o tom samém.
Tedy je Cesta koncem možná začátkem cesty zpět k původní fantasy, masivně ovlivněné Tolkiehnem a otázce, jak to napsat, aby to neznělo klišoidně a mělo to myšlenku - toto jsou bohužel podmínky, které axelova parabola nesplňuje.
Proto budu hodnotit tak, jak budu hodnotit, a docela by mě zajímalo, co na celý tenhle žblept řekne autor.
Zdravím,
tak tedy dílko jsem si přečetl, a protože není moc dlouhé, nevzalo mi to hodně časua tudíž mohu psát hodnocení. :-)
Hrátky s atmosférou... Když o tom teď tak přemýšlím, jak to na mě působí, mnohem víc by se mi líbilo, kdyby tam bylo víc příběhů. Promiň, ale tento je sám (a má chyby), takže vícero příběhů s nějakou sdruženou pointou by bylo fajn.
Klady tohoto příběhu jsou jasné: jednoduchost a celkem plynulost. Jinak je samotný příběh příliš abstraktní a neosobitý. Víš, nemůže mě to pohlnit, když o tom naprosto nic nevím. Svět, jména, důvod, proč tam kdo je (elf, který přiletěl zachránit svoji milou a vidí katastrofu apod.). Celé by mě to mohlo vtáhnout a byl bych chycen, když by ten elf prožíval muka, že nemůže zasáhnout do boje. Rozpoutat tu sílu okamžiku a přitáhnout čtenáře na jeho stranu, nebo na stranu nepřítele.
Celkově nevidím příběh tak špatně. Ovšem chybí tomu pečlivost a trochu více píle. Více si pohrát s příběhem... Hodnotit budu v kontextu s rubrikou. Za 3*.
S úctou,
Tobša
U takto krátkého textu bych očekával opravdu precizní volbu slov a stylistiku, ne všechno ale pro mě vyznělo ideálně:
... Spálená těla padají k rudé zemi. Zapálil vlajky...
- trochu odtržená vazba na oheň z předešlých vět, působí to rušivě
Ta červená tekutina
- do líčení krvavé lázně se mi takto technické slovo nehodí
Podobně slovo "válcují", spíše sportovní termín, lepší by bylo teba "drtí", "pobíjí"...
ptáci se slítají
- lepší: slétávají
zkrkavenou --> zkrvavenou
hlasitým řvem skřetů
- řevem
+ to, co napsala Shelagh
Atmosféra je na tom o něco lépe, věřím, že příště to povedené zachováš a to nepovedené napravíš. Tentokrát ale dám jen 2 hvězdy.
Ještě jako dodatek uvedu, že jednoduchost díla tu pokládám za pozitivum, jelikož je lze přečíst jedním dechem a myšlenka povídky čtenáři neklade žádné otázky k dumání. Samozřejmě to tak neplatí všude, dokonce bych řekl, že většinou je délka na první pohled známka kvality, protože slibuje obsáhlost. Všichni dobře víme, že na to nelze spoléhat.
Tak či onak, zde to oceňuji, a proto se přikláním k vyššímu hodnocení.
Atmosféra je vynikající, chválím. Jazyk na tom také není špatně. Ale bohužel povídečka splývá s dalšími, ničím nevyniká, ničím není zvláštní. Je to takové "nepotěší, neurazí". Rád jsem si to přečetl, ale příliš pocitů to ve mně nezanechalo. A nejspíš se k tomu už nikdy nevrátím.
To ovšem pro autora může být spíše pozitivem. Většinou, mám dojem, se stane, že autor má sice nápady, ale neumí psát. Axel má ale opačný problém. Čte se mi po něm pěkně a atmosféru opravdu umí, ale musí se víc zamýšlet nad tím, o čem psát, jaké motivy volit, čím povídky ozvláštnit, jakou pointou nakonec okouzlit. Takže mu držím palce a můžu jedině doporučit, aby víc a víc psal a zkoušel, co mu sedne a co mu jde.
Dílko je doslova průměrné, já hodnotím 2* a nechávám si hvězdy v záloze pro axelův další pokus.
Ahoj,
ano, máte pravdu, téma je poněkud ohrané, nicméně jsem se snažil použít jednoduché téma a nechtěl jsem zbytečně čtenáře připoutávat k ději, aby si mohl vychutnat tu atmosféru, o kterou mi šlo především.
Skřetí ničitelé je poněkud zvláštní, jelikož je to jedna z nejslabších nestvůr v bestiáři, na druhou stranu jsou do této role stavěni v mnoha fantasy příbězích a lidé je díky tomu znají, proto jsem zvolil i já - opět je to v zájmu jednoduchosti - popis nějakých složitějších nestvůr by byl dalším krokem pryč od atmosféry.
Musím vám dát za pravdu i potřetí - některá slova a slovní spojení nejsou moc šťastně vybraná a jistě je možné tyto pasáže vyřešit lépe. Jak řekl Falhir: "...mladý tvořitel teprve hledá tu správnou cestu." Chybama se člověk učí.
Děkuji za tu drobnou chválu, která potěší a dodá sebevědomí, navíc chválíte to, co jsem považoval za hlavní prvek povídky, to mě těší dvojnásob. Děkuji samozřejmě i za kritiku, váš axel.
Autor dovede nastolit příhodnou atmosféru, dokáže dle stylu psaní zahrnout čtenáře dojmy a zanechat v něm smíšené pocity a snad i otázky. To je pozitivní úkaz, ačkoli mladý tvořitel teprve hledá tu správnou cestu.
Vidím to tak: jestliže by zvolil nápaditější téma, možná temnější, i s tak krátkou délkou by mohl docílit pěkného hodnocení. Mně se totiž líbí styl jeho tvorby. Ať se na mne však nezlobí: skřeti v roli ničitelů a padlí elfové a pokácené stromy, v tom já shledám nemalé klišé. Bohužel, tuto domněnku mně nikdo nevyvrátí, a tak se nemohu přetvařovat k lepšímu pohledu na dílo - respektive nápad.
Líčit své dojmy tentokrát nelze, neboť není z čeho. Já uznávám, že autor by dovedl s originálnější tématikou ode mne získat kvalitní hodnocení, ale povídka o několika řádcích s takovou myšlenkou si naneštěstí nezaslouží dlouhého rozepisování. Na druhou stranu v tom vidím i klad, ponevadž tentokrát nehodlám vypisovat slohové nedostatky -> Shelagh je trefně vystihla.
Verdikt je takový: příjemná atmosférá a nádech, horší je to již s obsahem a pointou.
Tak tu máme jednu kratičkou hrátku s atmosférou.
Co se týče námětu, není to nic nového a světoborného. Sen, který staví do protikladu možnou hrůzu a zářnou realitu a tím vytváří určité napětí. Budiž.
Co se týče vykreslení atmosféry, je dílko zvládnuto relativně dobře, obrazy zkázy jsou dostatečně prokreslené, jen ta světlá realita je trochu příliš barvotisková až kýčovitá.
Pak tu máme nějaké ty výrazové a jazykové prostředky a postupy, které nejsou zcela v souladu s tím, jak by měly být použity. Jsou to opakovaná slova, nesloužící jako prvek zdůraznění, kterých by se autor měl při tak krátkém textu důsledně vyvarovat – v druhém odstavci je to „elfské“ (přičemž po třetím použití mám pocit, že dokonce vypadlo slovo) a v sedmém odstavci je to „padají“.
Spojení „barevné květy lesních plodů“ je nesmysl, protože napřed jsou květy, pak plody, možné je užití „lesních plodin“, ale to nezní moc poeticky, je to příliš zemědělské.
Stejně tak nelze použít tvar „potmavené krve“ – může to být ztemnělá, potemnělá krev.
Výraz „provoněná chajda“ vyvolává nechtěné veselé asociace, které se k idylickému líčení nehodí. Lépe by bylo nahradit výrazem chata, srub či jiným.
Co mi vadí nejvíce, jsou dva naprosto zbytečné překlepy, které jdou odstranit pomocí kontroly pravopisu textových editorů či prostým přečtením takového krátkého textíku několikrát po sobě.
Dílko je průměrné, na 2,5 hvězdičky, přičemž zbytečné chyby srážejí nějakou tu desetinku, což po zaokrouhlení dává dvě hvězdy.