Apea  16. 11. 2007 v 19:31:43

Je taková divná věc na vojákování. Ti, co přežili, nakonec vzpomínají na toho pitomého hejtmana, generála či jinou uřvanou šarži s úctou. Velmi rychle si zvyknou, že jeho pomník je vlastně i jejich, vodí k němu děti svých neteří - vlastní děti nemají, důsledek úderu lopatkou mezi kulky při útoku na Marně, ale pořád dobrý, kamarád tam dostal kulku mezi lopatky; synovce nemají taky, byly i další války - a vyprávějí, jaký byl hejtman Ságner strategický genius a oni že pod ním sloužili. Nemluvě o tom, že ten zašívackej intošskej spolek kolem jednoročka Marka a šikovatele Vaňka, ten byl slušnejm českejm klukům, co pak se ctí padli za Kakánii a FJI, podezřelej už na frontě.
Člověk musí najít v tom krvavým nesmyslu války alespoň nějaký záchytný bod, aby přežil vzpomínku na něj.
"Nejlíp je mi, když kočky na hrobě
spolu se mrouskají
anžto s těmi, co střílej po sobě,
vůbec nic nemají"
tohle si může zpívat jen civil anebo padlej - přeživší by měl pocit, že zrazuje mrtvýho kamaráda.

Marsia
K tomu časovému určení básně na přelom 19. a 20. století - ona první moderní válka byla ta občanská v USA - a teprve s moderní válkou se zrodil ten stav ducha, ve kterém i vítěz může slušně postavit pomník buď kolektivu "padlých" anebo jejich ztělesnění, Neznámýmu vojínovi. Pomník známejm generálům se najednou všem zdál nepatřičný.
Ad Marion, co trhá koleje - já se s ní nemůžu vypořádat, ne že tam jsou koleje, ale ona je to silná, zněla a provokativní metafora a já nikdy nepřišla na to, čím to je, že zní neuvěřitelně nabubřele a falešně. Třeba u veršů téhož básníka o tom, že levou rukou verše píše, v pravé drží revolver, tam se chytám a použít bych je herně uměla, ach bože, to by byla krásně zlé a hnusné CP, co by si je mumlalo, ale u Marion nevím...

Sethem Tartir  15. 11. 2007 v 22:35:36

"Vypravoval štábsfeldvébl Hegner, že pan hejtman Ságner v Srbsku na počátku války chtěl někde u Černé Hory v horách se vyznamenat a hnal jednu kumpačku svého baťáku za druhou na mašíngevéry do srbských štelungů, ačkoliv to byla úplně zbytečná věc a infanterie tam byla starýho kozla co platná, poněvadž Srby odtamtud z těch skal mohla dostat jen artilerie. Z celého bataliónu zbylo jen 80 mužů, pan hejtman Ságner sám dostal handšús, potom v nemocnici ještě úplavici a zase se objevil v Budějovicích u regimentu a včera prý večer vypravoval v kasině, jak se těší na frontu, že tam nechá celý maršbatalión, ale že něco dokáže a dostane signum laudis, za Srbsko že dostal nos, ale teď že buď padne s celým maršbataliónem, nebo bude jmenovám obrstlajtnantem, ale maršbaťák že musí zařvat."

-- vyprávění účetního šikovalele Vaňka, Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka, díl druhý, kapitola pátá

Nevím, jak ostatní, ale já v tom od začátku viděl metaforu osobní, zpodobňující situaci pisatele jako tu generálovu.
Darian kritizuje podle mě nejen generála, ale metaforicky i sám sebe (viz ironické poznámky typu "Ten muž, veľký Generál, bol vždy ambiciózny a vždy šiel za svojím cieľom – cez mŕtvoly na bojovom poli.", používající tón, kterým nadneseně obvykle mluvíme o nás samých v metaforách).
V básni to obzvláště cítím ve větě "Ako si teda žil?", znejišťujícím výkřikem osobnosti v sarkastickém pamfletu.
Nebo je to celé postaveno na vodě? Dost možná. Nevím, cítím.

Jsem zmaten ohledně počtu kusů hvězd, nevím, jestli bych takové hodnocení dokázal ospravedlnit, tak se vymluvím na osobní zaujetí^_^. Stejně je to to méně důležité. To na čem záleží je, abych řekl: "Líbilo svým obsahem, i přes násilně suchou formu stručné básně bez struktury. Šedivá stěna s kapkou krve, ale i pro tu jedinou to stojí za to.

Marsia  15. 11. 2007 v 10:40:29

Apea: Ano, s tou herností-neherností máš samozřejmě pravdu. Ale, nevím proč, mám z ní velmi moderní pocit - z nějakého důvodu bych ji nevložila do úst básníkovi mladšímu než z přelomu devatenáctého a dvacátého století (našeho světa). A pokud by se tedy hrálo v takové době, dala by se užít i ta tvá "Kde je Tvá krása, Marion? | Šla trhat koleje."

Apea  15. 11. 2007 v 2:07:32

Marsia
Byl v nedávných dějinách jeden generál, ba co dím, generalisimus to byl (že by se to překládalo podle Havlíčkovy "církve nejcírkvovatější" jako "generál nejgenerálvštější?) a ten pokřtil svůj vítězný oblouk krví vlastního syna. Alespoň metaforicky, odmítl ho vyměnit, když padl do zajetí... konec konců solidní gesto, ty ostatní kluci, co pochcípali v německým zajetí hlady tu šanci na výměnu neměli, protože se nejmenovali Stalin.
Ale souhlasím s tebou, báseň a text spolu neštymujou. ta báseň je svým způsobem zamyšlením nad marností činů tak velkých, že jsme pro ně ochotni bojovat do poslední kapky krve - svých vojáků, ale možná i svojí... zatímco vzdor textu pod textem je nezamyšlený, nereflexivní. Kdo tam ty verše napsal - matky, kterým vyvlastnili a zabili syny jménem vlasti? Ne, ty by nemohly být tak smířlivé. Ti, kteří boje přežili a vzpomínají na své padlé kamarády? Čekala bych od nich spíše něco, jako byla ta z první světové:
Až já budu mrtvola,
pánbů si mě zavolá.
řekne, co jsi za vola,
že je z tebe mrtvola.
Anebo něco přímočařejc protigenerálovského. Ale ne ten ztišený odstup zadumané básně.

Nerozumím příliš úvahám o herním využutím básně, jakékoliv básně. Záleží přeci na kontextu. Málem jsem napsala, že si neumím představit báseň, která by nějak nešla herně využít, ale vlastně ano, od dětství má vrytou v paměti jednu od Pavla Kohouta, o francouzském protinacistickém odboji, s fascinujícím refrémem:
"Kde je Tvá krása, Marion?
Šla trhat koleje."
Tak tu bych použít neuměla :-)

Marsia  13. 11. 2007 v 11:58:44

Tak tyto symboly mi toho moc neříkají. Nejsem si jistá, jestli ve mně evokují něco ta slova, nebo spíše si představuji, co ta slova měla znamenat. Asi vím, co bych si měla představit, ale pořád mám pocit, že za to nemohou ty symboly, že to tam prostě není... Vlastně mi ta spojení slov přijdou velmi nepochopitelná, neuchopitelná, nesmyslná. A ani se mi neshoduje představa z veršů s představou z doprovodného textu.

Co je v básni samotné? Já tam vidím něco v tomto smyslu: Generál gestem (rozkazem, dokonalou strategií) rozhodne bitvu. Jeho nebolí ti mrtví, to je cena za vítězství, kterou klidně zaplatí. První sloka je z pohledu generála - to gesto ho nebolí, kamenný Generál - bezcitný (úspěšný) generál. Druhá sloka je spíše pohled vojáka, který v bitvě umřel. Siví holubi - holubi nesoucí rozkazy, díky kterým bude vyhrána bitva. "Ako si teda žil?" - otázka pro padlého vojáka, pro padlé vojáky, pro ty, kterým holubi přinesly smrt. Třetí sloka je odpovědí. "Jako loutka - gesto skvělého generála, který bude navždy znám svými vítězstvími, mě už nebolí, loutka už není."

Následující text se mi nedaří k básničce nějak pevně připojit. Snad je to tím, že si nedovedu představit takové verše napsány krví na pomníku generála, který si chtěl přisvojit slávu. Je spíše dumavý, strojený, není to poezie, kterou píší davy po pomnících krví zavražděného (alespoň tak chápu "Nie krvou baránkovou, lež krvou jeho prvorodeného syna pokrstil sa víťazný oblúk Generála, keď si ho nechal vystavať.") Je v tom sice hořkost nad nespravedlností - ale ne vražedná. Nic, co by rozpalovalo. Člověk by si dovedl představit, že se takový nápis může objevit po temné noci, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, ale otevřená krvavá revolta? To ne.

Ten text mi přijde příliš uměle naroubovaný. Omlouvám se autorovi, ale prostě báseň je příliš neherní, příliš moderní.

Ještě jedna poznámka k textu. Čekala bych fakta, začlenění do světa. Ne další symboly, dumavé úvahy. Takto to na mě působí, že text se stává dominantní částí díla - ne jen poznámka, bez které se báseň obejde (tím chci říct: text podstatně mění smysl veršů, nadnáší další myšlenky). Tudíž v konečném důsledku báseň - hlavní část celého díla - ustupuje do pozadí, stává se doplňujícím prvkem dalšího textu.

Nathaka Warrior  12. 11. 2007 v 23:32:10

Válka rodí a dává možná více než bere.

Mgr. Holger  12. 11. 2007 v 23:24:55

Tak tu máme opět spojení poezie s komentářem, který ji zasazuje do herního pojetí. A dlužno říci, že v tomto případě ne zcela bezchybně fungující.

Jde o to, že samotná báseň je již ve střední části ideově roztříštěna a symbolika spíše zatemňuje, než upřesňuje význam. Bohužel se následný komentář se nese opět v duchu symboliky, a tak ne zcela naplňuje smysl, kterým by mělo být provázání se hrou a světem. Přináší další motivy, které jsou naznačeny, ale ne vysvětleny a jako takový je i vlastní komentář spíše hříčkou pro hledače významů, pro kryptology, pro zvídavé čtenáře a detektivy. Rozhodl jsem se tedy oživit jistou myšlenku a budu citovat z Poetického dogmatu.

Doufám, že vás bude hra na rekonstrukci příběhu/pozadí bavit a doufám, že se zapojí i autor s indiciemi otce Fourrata.

Celkově hodnotím 4* pro určitou neúplnost.

Fíl špás

H.

---

(Poetické dogma 3.4)

Využití poezie k ovlivňování světa (např. veřejného mínění atp.)

Tento způsob využití poezie je určitou zkouškou systému herního světa, dává PJ i hráčům představu o tom, jak je jejich prostředí tvárné – zda je systém živý, příp. racionální.

Je nutné si uvědomit, že možnosti slova jsou rozsáhlé a že je jimi možno dosáhnout velkého efektu. Ne nadarmo se ve jménu ideologií (prezentovaných právě slovy) odehrála všeliká zvěrstva, ne nadarmo stála mnohá poetická díla u propagandy ideálů, které se hodily do mlýna různým mocenským uskupením, ne náhodou se v dobách válek objevují povzbuzující písně (Kdož sú boží bojovníci, Vstaváj straná ogrómnaja...), ne náhodou jsou média nazývána jako n-tá (nevím kolikátá) velmoc, ne náhodou s literátským / poetickým uměním kráčela v archaických kulturách ruku v ruce moc.

Každé jednotlivé dílko má šanci něco ovlivnit – ať již dobýt dívčí srdénko, vyvolat emoce v publiku, svrhnout vládce či spustit světový konflikt. První dvě úrovně působení, tedy působení na jednotlivce či malé skupinky není nutné nějak přibližovat, pro demonstraci využití poezie v herním celku je však nutné přiblížit působení poezie na nejrůznější různě obsáhlé systémy fungující v herním světě.

Prvním příkladem může být buřičský pamflet, jehož příprava vychází ze záměru ovlivnit smýšlení lidí – je sledován politický / ekonomický efekt – vyvolání nepřátelských nálad atp. – tomu odpovídá obsah pamfletu. Zacílení pamfletu je do řad prostých lidí, čemu odpovídá forma a vlastně i obsah.

Z prodělané politické analýzy se rýsuje i použití ve hře. PJ může použít pamflet ve hře a družina, která např. spolupracuje s tajnou službou, musí odhalit buřiče. V případě hráčů vyspělejších a obeznámených s politickým pozadím mohou tito zastávat významné funkce v tajné službě a mohou být pouze obeznámeni s tím, že se někde na nároží objevila „nějaká“ básnička a politická analýza toho, jaké nebezpečí pamflet skýtá, připadne na družinu. Případné opomenutí pamfletu pak může PJ dohnat do krajnosti – k vyhrocení politického konfliktu, který může přinejmenším ovlivnit posty postav.

Vzápětí může následovat obrácené použití – PJ rozhodne zapojit hráče a navrhne jim (pokud to ty trubce samotné nenapadlo), že by podobné prostředky mohli použít oni sami proti těm druhým atp. Následně pak může sledovat obsah vzniklého dílka a zacílení na cílovou skupinu a vyvodí politické (systémové) důsledky.

K celkovému efektu dílka tohoto charakteru napomůže, pokud bude pracovat s nějakou „obecně známou informaci“, kterou nějakým neobvyklým způsobem zvýrazní / potvrdí. Pokud tedy bude družinka připravovat obdobný pamflet, který bude chtít použít na nepřátelském území a v němž se bude operovat s informací, že v tom státě šidí zlaťáky, měla by se družinka postarat o to, aby se v cílové skupině alespoň několik takových kusů dostalo do oběhu.

Posílení autority oslavnou básní, hrou na city je opět otázkou zacílení do určité skupiny, na druhou stranu lze stvořit dílko univerzální, které bude přijato širokou veřejností. Snazší bude, pokud půjde o oblíbenou osobu, která je momentálně zapomenuta nebo její vliv opadá. Čím méně oblíbená postava bude, tím menšího efektu lze dosáhnout nebo spíš tím většího úsilí je zapotřebí k dosažení stejného efektu.

Společným rysem takových děl je, že musí operovat srozumitelnými frázemi a opírat se o obecná fakta, případně přinést nějaké nečekané zjištění – ale vždy společně s tím, co je obecně známo (tím autor dává najevo, že o dané problematice ví – a navíc má něco nového). Bez této „verifikace“ je dílko odtažité a pro nezainteresovaného nesrozumitelné a jeví se jako nepravdivé.

Díla, která mají tendenci utvářet svatové dějiny nemusejí být nutně poetická, přesto uvedu důvody, proč by se autor (PJ) k poezii uchýlit mohl.

Jde především o díla filozofická, mytologická či ideologická (taková, která ovlivňují, utvářejí světové společenské názory, jako např. Bible, Tao te ťing, Korán, Komunistický manifest, Mein Kampf či Dobrodružství v Bílém hradě). Poezie, jak jsem uvedl již na začátku je abstraktnější než próza, a proto ji není vhodné použít v textech, které upravují vztahy reálných subjektů. I když i ve velmi konkrétní právnické praxi se traduje rčení že dva právníci znamenají tři výklady téhož.

Poezii lze s úspěchem použít, pokud tvoříte mnohoznačné texty s alegoriemi / opisy / symbolikou... Takové texty, ve kterých může leckdo najít svůj vlastní výklad a přitom nebude narušovat výklad někoho jiného. Pokud někdo najde svůj výklad, se kterým souhlasí, může pak snáze přistoupit na celkovou ideu díla.

Poezie je vhodná, pokud je zapotřebí stvořit text s určitou mírou volnosti – např. v proroctvích (pak lze snadno prohlásit, že ten či onen básník tu či onu událost předpověděl, byť použil notně otevřeného popisu).

Dalším důvodem, proč je poezie pro taková díla používána, je snaha o skrytí některých informací, zamlžení textu oparem symboliky, který může rozvát pouze silný vichr zkušeností (právě jsem něco podobného provedl). Tvůrce takového díla k tomu může být veden snahou o zamaskování faktu, že mýtus / idea v díle není / je falešná / smyšlená, případně ho k tomu vede snaha utajit některá mystéria širšímu okruhu a zpřístupnit ho pouze „povolaným“ – ať již z důvodu ochrany širšího čtenářstva, pro udržení moci, zabránění demytizaci atp.

Rozkrývání těchto vztahů je samo o sobě napínavé a může být dobrým námětem na dobrodružství, ale i pro váš "reálný" život.