Články&Eseje

Smrt je milosrdná Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20

Jill pohlédla do hlubin, kde se v divokých vírech točila zpěněná zelenomodrá voda. Prudká kaskáda se zběsile vrhala do ledové nicoty a brala s sebou vše, co jí nahoře přišlo do cesty. A Jill stála nahoře. Přímo nad širokou řekou padající do temnot. Nad řekou se svěže zelenými břehy, na kterých se kroutily prastaré stromy a kvetly podběly. Stála na chatrném prověšeném lanovém mostě, který se po krutých zimách začal zvolna rozpadat. Už dávno nebyl používán, stal se příliš nebezpečným. Pod ním hučela Moara, převalovala se přes obrovské balvany, tlačila před sebou kmeny popadaných stromů a směřovala ke svému pádu. Jako Jill. Moara však měla sílu se dole vymanit z roztříštěných hloubek nicoty a pokračovat pomalejším tempem dál. Jill tu sílu neměla.

„Opravdu to chceš udělat?“

Jill s sebou polekaně trhla. Je tu snad někdo s ní? Dávala si přece takový pozor, navíc, kdo by za ní chodil? Kdo by snad chtěl něco rozmlouvat? Přesto se rozhlédla. Nikoho však neviděla. Snad jen pocit, že ji někdo sleduje, že je tu někdo s ní, v ní přetrvával. Cítila to celou dobu, co sem šla. Ale snad ji mámí smysly jako už tolikrát. Na chvilku si dovolila přivřít oči, bolest v hlavě se ozvala se stejnou urputnou naléhavostí jako vždy. Dnes možná silněji. A možná, že ne. Už nedokázala určit, kdy ji bolí více a kdy ne. Bolest se stala trvalou součástí jejího života. Málem zemřela, než se dostala až sem, na visutou lávku.

Málem zemřela! Ta ironie!

„Směješ se?“

Opět s sebou polekaně trhla, otáčela se na lávce kolem dokola. Šlo to obtížně, prkno, na kterém stála, bylo shnilé, provazy, kterých se držela, zteřelé. Stačil by silnější náraz větru a byla by mrtvá.

Mrtvá.

Proto sem přeci šla. Proto se z posledních sil vyškrábala na tuhle stranu hory, proto nyní stojí na téhle ztrouchnivělé lávce a naposledy se rozhlíží. Proto, aby už nic neviděla. Aby mohla v klidu, nikým nerušená, zemřít ve vírech Moary.

„Zadrž!“

„Skoč!“

Dva hlasy? Dva? Komu patří? Kdo je tu s ní? Je tu přece sama. Sama, sama… Ach, ta hlava, bolestí se jí rozskočí! Dosud slýchala jen jeden hlas… Nechala jsi mě umřít, Jill… Volala jsem, ale tys mě neslyšela… Nechtěla jsi slyšet… Všechno muselo jít podle tebe…

„Néé!“ vykřikla Jill zoufale. Hlavou jí projela ostrá bolest, pokoušela se o ni závrať. Měla pocit, jako by ji na chvilku přestalo poslouchat vlastní tělo. Dokonce i hlas se jí zdál změněný, nezřetelný jako mumlání. Přesto se jeho ozvěna odrazila od bělostných skal a ještě dlouho se mezi nimi chvěla jako napnutá struna: „Netušila jsem to. Netušila jsem, že…“

Nezaplatila jsi včas.

„Jordan, já zaplatila, přísahám! Zaplatila jsem!“

Ne dost brzy.

Z očí jí vytryskly slzy. Vítr se zespodu opřel do shnilých prken a ta vydala odporný skřípavý zvuk, to jak se pohnula v v roztřepených lanech. Několik z nich se uvolnilo a bezhlesně spadlo do divoké Moary, která je hladově přijala a bez milosti vrhla do jámy. Jill sevřela lano pevněji. Měla pocit neskutečna, levá ruka ji nechtěla poslouchat!

„Tak co bude, skočíš?“

„Mlč! Jill, poslouchej mě. To nesmíš udělat.“

Zase ty hlasy. Buší jí do hlavy jako dvě kladiva, vnikají dovnitř, dva červi, co se jí plazí v myšlenkách! Přitiskla si dlaň na spánek ve snaze hlasy umlčet a znovu na vratkém mostě zavrávorala. Nechce je tam! Nechce je poslouchat! Co se to s ní děje? Ach, co se to jen děje?

Strach ji sevřel do drtících kleští. Znovu se zachytila se lana a vytřeštěně zírala k úzké cestě do míst, kde začínal most. Druhý břeh. Z chomáče mlhy tam cosi vystupovalo. Ne, nevystupovalo, to ji šálí smysly. Začíná vidět dvojitě. Na hrudi ji pálí, třese se. Ta bolest… A mlha se rozplývá a odkrývá obrysy starého… starého křesla? Silný vítr na okamžik změnil rychlost a téměř něžně odvál zbytek šedivého oparu. V křesle se objevila podivná postava. Žena? Muž? Z té dálky to nedokázala rozeznat. Šedé vlasy, bezvýrazná tvář. Na vyzáblém těle povlával potrhaný plášť.

Ošklivá…

Pak se začala měnit. Jen tak, bez příčiny, jako když se rodí na starém kmeni nový strom. Šedé vlasy zezlátly. Tvář se vyhladila, kůže napjala, pronikavé oči dostaly zvláštní lesk. Bezzubá ústa se zaplnila. Plášť zmodral.

Byla tak… krásná.

A lhostejně si čistila nehty.

„Panebože, je tady!“

„U všech ďasů, to je ale náhodička, co? Ta si, panečku, pospíšila! Tady to dneska nedopadne dobře.“

Kdo, kdo, křičela v duchu Jill. Kdo je ta osoba a kdo jste vy? Proč mi lezete do hlavy? Proč mě nenecháte v klidu zemřít?

„A co ti brání, Jill? Prostě se pusť toho lana a skoč!“

„Ne, nedělej to! Vrať se domů, vyhledej lékaře!“

Kdo jste? Ach, Jordan, Jordan, je tohle další z tvých trýznění? Já za to přeci tenkrát nemohla!

„Ale mohla, Jill. Kdybys byla zaplatila hned, tvá přítelkyně dnes mohla žít.“

„Asmodee, mlč přece! Jordan by zemřela tak jako tak. Ti únosci nikdy neměli v plánu ji nechat naživu.“

„Ale Angeline, Angeline. Ty jsi tak krutá. Přece se v nich na poslední chvíli mohlo pohnout svědomí. Soucit. Láska k bližnímu… Ale Jill je napínala příliš dlouho. Ta pátrací akce všechno zkazila.“

„Musela se pokusit o její záchranu!“

„Měla zaplatit a Jordan mohla žít.“

„Stejně by ji zabili…“

„To nevíš, Angeline…“

„Dost!“ vykřikla Jill a pravou rukou, kterou ještě mohla ovládat, zacloumala lanem. Rozžhavené dráty bolesti opět vnikly do její hlavy a působily tam nepopsatelná muka. Postava v křesle na okamžik zpozorněla, ale pak bez zájmu odvrátila zrak a pokračovala v čištění nehtů.

„Kdo jste?“ ptala se znovu vyčerpaným hlasem. Jordan, prosím, nedělej mi to. Neměň hlas, nedělej, že jsi dva… Tehdy jsem přece udělala, co jsem mohla. Upozornila jsem městskou stráž, že tě unesli. Předala jim lístek s žádostí o výkupné. Zachovala jsem se podle zákona. Sama bych tě nikdy nenašla. Nezvládla bych to!

„Měla jsi zaplatit hned, Jill. Víc po tobě nikdo nechtěl. Jen zaplatit.“

„Zachovala ses správně, Jill. Tak pojď pryč z toho mostu, prosím. Povedu tě, jen mi naslouchej. Je tolik důvodů, proč zůstat naživu!“

„Opravdu, Angeline? Jaké má, prosím tě, zrovna ona důvody, hmm? Kvůli ní zemřela Jordan. Celé město ji nenávidí. Každý ví, že kdyby zaplatila hned a ne až poté, co únosci zjistili, že vše oznámila hlídce, její přítelkyně by byla o hlavu, ehm, delší. To ona ji zabila. Jak s tím má žít?“

„Kolikrát ti mám říkat, ty zabedněný Asmodee, že by Jordan stejně zabili?!“

„Ale, ale, ale. Ty se umíš tak hezky rozčilovat, Angeline… Měla to snad Jordan v osudu? Zemřít jako oběť únosců, jako oběť Jilliiny nechuti zaplatit hned?“

„Pohráváš si se mnou, ty ďáble! Svůj osud si tvoříme sami.“

„A přece víš, že by Jordan zemřela. Zemře dnes Jill? Tak co, skočí a nebo snad ne?“

„Kdybych to věděla, nebyla bych tu, abych…“

„Abys co? Abys jí to rozmluvila?“

„A proč jsi tady ty, Asmodee?“

„Já? Abych ji k tomu přemluvil, přece…“

„Mlčte, mlčte, mlčte,“ šeptala Jill mezi zmučenými vzdechy. Zešílela. Slyší hlasy jako nějaký blázen. Hádají se uvnitř její hlavy, přou se, uráží! Vždyť od nich nic nechce, chce jen klid. Klid na smrt. Chce odejít z tohoto světa, kde se nenávidí, kde ji nenávidí, kde je každý den vyplněný výčitkami, slzami a neskutečnou bolestí, do míst, kde nebude nic. Žádná mrazivá bolest, ani tíha na prsou. Do míst, kde je ticho a prázdno. Kde mlčí i svědomí.

„Takové místo není, Jill… Ne, když si neodpustíš.“

„Ale je, Jill, je. Je u nás, víš? Tak pojď, přeci… Pusť se toho lana a já tě přenesu přesně tam, kam každý, kdo si vezme život, patří. No tak, maličká… Pusť se toho lana. Podlez ho a roztáhni křídla. Poletíš jako pták. Budeš volná… Volná… Volná…“

„Jill! Nedělej to!“

Jill zoufale pohlédla na postavu v křesle. Už v něm ale neseděla, stála za ním, štíhlé prsty lehce svíraly opěradlo. Její vlasy opět změnily barvu, teď byly černé jako noc, vlály v bohatých pramenech, ovíjely se kolem ní jako provazy. Tvář měla bledou, rysy tak ostré a přísné, až se Jill zachvěla. Srdce se jí rozběhlo v překotném rytmu, v přesně takovém, v jakém ta Černá dáma poklepávala nehty do opěradla. Šel z ní strach, zároveň vyzařovala klid. Vypadala tak vznešeně. Černé oči zářily černým světlem. Přitahovaly. Vábily. Na jediný okamžik jí připomněly oči Jordan. Dokonce se i tak usmála. Jill nezbylo, než k ní prosebně vztáhnout ruce. Jordan se znovu usmála, obešla křeslo a vyčkávavě naklonila hlavu. Jill zalapala po dechu. Ruka jí volně visela podél těla, nehybná, mrtvá, jako by k ní ani nepatřila. Ochladilo se. Jiil cítila, jak jí mrtví tvář, jak jí víčka padají únavou.

„Jill! Okamžitě se chytni toho lana! Ták… Táák… ššš… tak je to dobře. Hlavně se uklidni, ano? Neposlouchej Asmodea, vrať se domů, Jill. Vyhledej lékaře, prosím. Vždyť máš celý život před sebou. Můžeš začít znovu. Tady, teď hned. Postav se všem lidem. Nebo prodej dům, prodej pole i louky, zbav se veškerého majetku. Začni znovu žít. Kdekoliv. V jiném městě, kde tě nikdo nezná. Pomáhej ostatním, miluj je, jako jsi milovala Jordan. A až jednou nadejde čas, kdy budeš muset opustit tento svět, přísahám, že ještě ten den se ocitneš v ráji.“

„Sliby chyby, Angeline! Copak by jí mohl někdo odpustit, když nedokáže odpustit sobě? Jakýpak nový život, hmm? Výčitky neprodáš jako dům! Skonči to, Jill, teď hned, a bude ti dobře. Nic neucítíš. Všechno zmizí jako mávnutím. Všechno pomine…“

Měla jich dost! Obou. Jejich řeči ji přestaly zajímat. Je šílená, dobrá, necítí tělo, hlavu má jako v rozpálené peci, vidí dvojitě, ale natolik při smyslech, že nebude poslouchat ani jednoho. Půjde k ní, k té, co vypadá jako Jordan. Vždyť se tak i usmívá, její tvář je najednou vlídná, plná odpuštění. Neláká ji k sobě, ale Jill stejně ví, že k ní musí. Na druhý břeh. Ty víš, Jordan, ty víš, že jsem tě chtěla zachránit. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Chtěla jsem ty lidi, co tě unesli, najít a vydat spravedlnosti. Aby to už nikdy nemohli provést znova, víš? Snad to byla chyba. Pak jsem zaplatila, o jeden jediný den později. Byla to chyba. Nikdy se nedozvím, zda jsem tě mohla zachránit…

„Jill! Nechoď k ní!“

„Skoč, Jill, sakra, skoč!“

Neslyšela je. Vydala se vrávoravým krokem po rozhoupaném mostě vstříc té, která se na ni vlídně usmívala. Šlo to tak obtížně! Vítr se stočil tak, jako by i on měl snahu jí zabránit v cestě. Rval ji vlasy, strhával dozadu. Nedala se. Musí k ní. Vždyť je to Jordan. Musí jí vysvětlit… Musí jí říct… Musí… Musí… Zastavila se těsně před ní a zahleděla se jí do očí.

Jill k ní prosebně vztáhla ruce. Odpusť, Jordan, odpusť mi… Nechtěla jsem, abys zemřela, víš? Obejmi mě. Jenom mě obejmi. Prosím.

Jordan pomalu rozevřela náruč a když se do ní Jill vděčně schoulila, přitiskla své chladné rty na její bolavé, rozpálené čelo…

Svět potemněl, hučení Moary se vzdálilo, zmizela lávka i hádající se hlasy v hlavě…

… neboť všechno, co bylo, už pominulo…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Příběh mi připadá dost surealisticky, snad jako přepis divného (těžkého/divokého/horečného) snu nebo noční můry, je plný jinotajů a náznaků. Nerozumím tomu, co tím vlastně myslela autorka, ale podávám ryze svůj výklad.

Osobní komentář od Gurkha, tedy jak to vidím já:

Od starého k novému. Minulost jí žene dopředu a budoucnost je jaká? Šedivá?

Asmodeus i Angela jsou jen šablony pro myšlení a obě nabízejí pohodlnou cestu, buď všechno skončit hned, nebo jít cestou nejmenšího odporu.

Život se ale nedá nacpat do jednoduchých šablon, je divoký a nepředvídatelný. A tak si ani Jill tvrdohlavě nenechá vnutit cizí uvažování. Jde dál svou obtížnou cestou a raději riskuje, než aby ztratila sebe a to co má ráda.

Co vidí v budoucnosti? Naději?

Křeslo může být i trůn, tedy místo pro vynášení rozsudků. Riziko v sobě vždy nese jak úspěch a naději na výhru, tak neúspěch a trpkou prohru.

Co získala za své úsilí? Usmíření?

Zde tedy (usmíření) dostalo tu druhou podobu. Místo dalšího života, o který tak zarytě bojovala, konejšivou náruč smrti! I tak dosáhla svého usmíření, útěchy a klidu, ale bohužel bez budoucnosti. Myslím že smrt není milosrdná, je to jen prázdnota bez bolesti i ostatních pocitů a pokud chceme dosáhnout úlevy i usmíření musíme to stihnout ještě za svého života. I kdyby to mělo být v jeho posledních vteřinách! Navíc z tohoto příběhu plyne, že usmíření si stejně musíme vyřešit pouze úplně sami v sobě a vše ostatní je jen "kulisa". A nadále platí, že každý si nese své viny a trápení sám v sobě, a pokud se s nimi nedokáže vyrovnat, odnese si je až do hrobu - což se naštěstí v tomto příběhu nestalo. Vypovídá to hodně o nejosobnější/nejvnitřnější osobnosti Jill a já stále doufám, že lidí s tímto typem myšlení je na světě dostatek.

Přál bych jí tedy (a přeji i vám a sobě) méně klidu a více budoucnosti.


A děkuji autorce, že mě přivedla k tomuto zamyšlení. Původně jsem toto téma nijak moc neřešil a automaticky přejímal pouze obvyklé pojetí viny a odpuštění, jako vnější projev vyjadřovaný společností (tj. žádání trestu nebo omilostnění) a také jako bolestné osobní trauma. Teď snad daleko lépe chápu širší souvislosti. A hloubku osobního prožitku, který má daleko větší dopad. Ještě se chci zeptat: byly příznaky mrtvice vylíčeny úmyslně? Spojení stresu duševního a fyzického vypětí k tomu dává dobrý základ.


 Uživatel úrovně 0

Lyr se opět vytáhla jak nejvíc to jde. Její rukopis je nezaměnitelný, jedno místo, minimum postav, popis děje prokládaný krátkými frázemi. Naprosto uchvacující podání. Při čtení jsem se nechal úplně pohltit dějem a ještě teď mám husí kůži.

Apea: takové pointě by se dalo i zasmát:-)


 Uživatel úrovně 5

Apea: Abych se vyjádřila přesněji - neočekávala jsem šokující pointu, to rozhodně ne. Právě ale ta katarze, ono očištění podle mého nemělo ten účinek, který mohlo mít. Ty emoce se rozplizly a nezanechaly dojem, pocit, který by mohly dát, někde cestou se vytratila síla sdělení.


 Uživatel úrovně 0

Hezká variace na staré téma. Shelagh, tohle asi musí postupně zpomalovat, to nemůžeš skončit pointou, ale katarzí. Dokonce i to motání se v kruhu odpovídá dost přesně obrazu té zmatené chudinky. Určitě za pět, ale variované téma mi nedá, abych k tomu nepřipsala ještě kousek (a taky abych ukázala, že to nemůžeš skončit pointou :)

K těm nečeským jménům, Asmodeus je jednou padlý anděl smrti, ono se v ráji před stvořením člověka česky prý nemluvilo, a Angelina, jistě, mohla by to být Anděla, ale nějak nevím...

Takže ten dodatek:

Angelina si otřela zpocené čelo a oči. Věděla dopředu, že ty marně, ty slzy tam zůstanou a budou dál pálit.
"Notak, bylas dobrá. Víc jsme pro ni udělat nemohli, vidíš, má klidnou tvář." slyšela z dálky Asmodeův hlas. Neotočila se k němu, nechtěla vidět ty slzy, co má na krajíčku on.
"Já vím, zachránit je nemůžeme, jen smířit," hodila hlavou, "ale proč...? Hezká mladá holka, zdravá, mohla...K ďasu..."
"Ale ne, ke mně určitě ne," usmál se Asmodeus, " hele, víš sama, že jsme ji nemohli pomoct. A ona sobě taky ne, neměla dobrou volbu, jen dvě špatný. Tu druhou by zabili stejně. Ale to je lidskej život, volba ze špatných možností, ať uděláš, co chceš, vždycky ublížíš. A kdo s tím nedokáže žít ...dobrej život jim dám nemůžeme, nejvejš dobrou smrt."
Mluvil a přemýšlel, jak moc je na tom Angelina zle. Tahle práce nejde vydržet dlouho. A řeči nepomůžou, bezmoc nezaženou. Ti zbyteční mrtví s jejich bolestma tu budou pořád. A nezapomeneš na ně, ani když seš náhodou ďábel.
"Jo, neboj, jsem velká holka, voklepu se z toho, dvě nebo tři skleničky to spraví... nebo deset ." četla mu Angelinamyšlenky, byli přeci parťáci už hezkej kus věčnosti.
Ozvalo se monotónní, nervy rvoucí pískání.
"Ach jo, už jsme měli být na věži v Ugrahbergu.Víš, ten kluk, jak neudržel kamaráda, co spad z lodi...Budu hodně mateřská a ty se drž napřed zpátky."


 Uživatel úrovně 0

Naprosto souhlasím, vzhledem k ostatním hodnocením to vidím na nedostatečné pochopení díla.


 Uživatel úrovně 1

smycma: Nevím, jestli je úplně adekvátní svádět to že nechápeš dílo na autora a kvůli tomu hodnotit nízko. Hodnotil bych být tebou jen to co chápeš a čemu rozumíš.


 Uživatel úrovně 0

Ze začátku se mi to docela líbilo ale v další části jsem se v tom úplně strácel v těch jménech a ořímých řečích atd.
Dál jsem očekával trochu jiný konec tohle mi přišlo takový ....tzv. nemasný neslaný ale na druhou stranu líbil se mi ten úvod a proto dávám 3*.


 Uživatel úrovně 1

Špulím rty a kapuci mám přehozenou přes hlavu, neb mi je hrozná zima. A do toho píši co si myslím o tomhle dílu, o jeho tématu, o smrti, o sebevraždě, o démonech a andělích, o mostu, o životě.

Tohle dílo je samozřejmě dobré. Samozřejmě víc než to, ano. Je skvělé. Ale naprosto bych odsunul význam díla samotného stranou, podívám-li se, o čem vlastně pojednává. Přesto jedna rejpalská - v celém díle jsou 34x nebo 35x použité "tři tečky". Horší než Textoris... (to není výtka)
Ty tři tečky si ale pokaždé nahradím otázkou "Opravdu?" a vše je ještě zářivější než dříve.

Abych vyjádřil svou myšlenku, musíte teď jít chvíli se mnou a stoupnout si na ten most. Cítíte ten vítr? Nedívat se dolů. Od toho tu nejsme. My tu jsme z jiného důvodu. Podívejte se kousek dopředu. Hele jí, holčinu nerozhodnou. Má tiky v oku a očkama rejdí všude možně. Neví, neví. V hlavě má asi zmatek, neb jednou to vypadá na skok a v jednu chvíli už se skoro otáči. Přemýšlejme nyní, proč tam stojí. Vážně chce skočit? Nebo si sem přišla pro rozuzlení?

Když tu budeme stát dál, uslyšíme, že na ni někdo mluví. Asmodeus a Angeline se přetahují o ubohou Jill. Ale když se podíváme, co vlastně provedli, zjistíme, že jen rozhoupávají most. Jejich síly jsou vyrovnané, nemohou nad sebou zvítězit.

Život a smrt podle mne nejsou na stejné úrovni. Dokonce spolu nemají ani příliš společného. Z jednoho úhlu pohledu - život je krátký a smrt věčná. Jak to pak chcete srovnat? Že jsou životy lidí jen krátké úseky vyříznuté pro duše lidí ze smrti, to by klidně mohl leckdo zastávat. Já to dělat nebudu. Já se nad tím jen pousmívám ;-)

A co je tedy podle téhle teorie sebevražda? Zbytečnost. Neb jak řekl Darian, všichni stejně chcípneme, tak proč to dělat hned a naschvál? Jestli nevěříte v reinkernaci, nemá pro vás smysl se zabíjet, věřte mi (agitace první úrovně).
Jenomže pod tlakem psychiky je těžké uvažovat tímhle stylem. Ano, teď si všimněme, že to je tu (v díle) krásně vidět. Není možné stát na houpajícím se mostě a přitom si říkat, že skákat dolů je zbytečnost, sedět u počítače a jen tak tady plácat je něco jiného. Ale podivte se na tu holku. Co to? Ona se snad bojí. Ona přišla skočit a přece, když jí lano podklouzne, lapne po něm a zatají se jí dech. Přikrčí se a zavře oči. A ten most je jako váhy jejího života. Naklání se tam a zpět, na jednu stranu skok, na druhou návrat. Inu, když se váhy převrhnou, nic už na nich nezvážíme. Naštěstí most drží.

Tudíž můžeme vážit -> Zvážíme Asmodea na jedné a Angeline na druhé. Váhy se nepohnou. Zvážíme odhodlání skočit a odhodlání jít domů. Váhy se nepohnou. Zvážíme život a smrt... a váhy se převrhnou.

Když na tom mostě pořád stojíme, můžeme přejít k tomu hlavnímu. Ke spojení myšlenky s dílem. V čem vidím tu myšlenku? V nás. Konec téhle povídky je totiž asi to hlavní. Týká se nás všech, kteří si to přečteme. Chtě nechtě si každý (průměrně inteligentní) z nás řekne: "A jak bych se tam zachoval já?" Je možné, že si někdo z nás vybaví své vlastní výčitky a řekne si "Já tam stát, tak už jsem dávno dole." Je možné, že někdo z nás ani nepomyslí na skok a statečně kráčí z mostu pryč.
Odpuštění, další z motivů povídky, se nás také hluboce dotýká. Na tom mostě se můžu zeptat zda si odpustím. Odpustím si, že jsem si to přečetl až nyní? Ne, to nikdy.
A to je to, k čemu podle mne povídka doopravdy vede. Rozhodnout se sám za sebe. A když už se rozhodneme a jsme si sami sebou jistí, Lyrie se nás šibalsky zeptá:

"Opravdu?"

Nechtěl jsem, aby tenhle text sloužil jako návod nebo dogma. Nechtěl jsem, aby se někoho snažil přesvědčovat o mojí pravdě a o mém názoru na život a na smrt. Chtěl jsem, aby jste se zamysleli a prožili příjemnou chvíli na vratkém mostě, kde si můžete popřemýšlet sami o sobě. Není tu povídky, která by pro to byla vhodnější.

A víte vy co? Oteplilo se tu.


 Uživatel úrovně 0


A další obrovský projektil do všech serverových zákopů od vrchního kanónu Lyrie. Ráže tak nejmíň 500 mm.

Má vůbec ještě cenu polemizovat o formě? Shelagh zmínila rozplizlé a zdlouhavé spění ke konci. Nevím, jestli můžu úplně souhlasit. Tohle není žádný H'n'S, žádné úvod-zápletka-rozuzlení, které by potřebovalo formulovat rázně.
Nic z těch věcí by nešly vypustit.

Co se mi asi líbilo nejvíc, je konec. Račte si prosím všichni všimnout, že každý ho pochopil jinak:-D. Tak, jak chtěl on sám. V podstatě se nerozhodovala Jill, ale čtenář. To, jak je dáno jeho rozhodnutí, je dáno spíš jím než povídkou samotnou. Zdá se mi. že celá povídka byla napsána pouze jako úvod pro otázku položenou na konci: "Opravdu?"

S tím ovšem lehce koliduje název povídky, který jakoby dával za pravdu Asmodelovi: Smrt je milosrdná. Aby to bylo z mého hlediska naprosto dokonalé, musela by se povídka jmenovat více nestranně, i když je pravda, že smrt se v tomto případě dá vnímat dost rozmanitě.

Oproti Mater Dei s otevřeným koncem proto naprosto souhlasím.



Co se týče mé interpretace konce:

Jill udělala nemožné možným. Vytřela Angelině i Asmodeovi (ten je, mimochodem, démon, o němž legenda praví, že pomáhal králi Šalamounovi se stavbou jeho chrámu.) zrak tím, že si zvolila cestu proti názoru a přístupu obou.

Viz klíčovou pasáž:

„Mlčte, mlčte, mlčte,“ šeptala Jill mezi zmučenými vzdechy. Zešílela. Slyší hlasy jako nějaký blázen. Hádají se uvnitř její hlavy, přou se, uráží! Vždyť od nich nic nechce, chce jen klid. Klid na smrt. Chce odejít z tohoto světa, kde se nenávidí, kde ji nenávidí, kde je každý den vyplněný výčitkami, slzami a neskutečnou bolestí, do míst, kde nebude nic. Žádná mrazivá bolest, ani tíha na prsou. Do míst, kde je ticho a prázdno. Kde mlčí i svědomí.

„Takové místo není, Jill… Ne, když si neodpustíš.“


Jill na konci umírá i neumírá, odpouští si i ne. Jak psala Shelagh, asi se dostala někam úplně jinam. Na tom ale nezáleží.

Důležité je to, že ne Jill, ale Jordan je odpouštějící. To je protest proti Angeline (srovnej s citovanou pasáží), který už není vidět tak jasně jako protest vůči ďáblu.
Je tu krásně vyjádřeno, že andělé i démoni, ač možná mocnější než lidé, na úroveň lidskou citovou nedosahují, jsou to poslové, je to, jako kdybychom ve středověké hierarchii porovnávali královského posla a zchudlého šlechtice.

Další aspekt, který jsem v tom viděl, je ten, že i když máme tisíce rádců a myšlenek pro a proti v určitém rozhodování, obojí je nicotné v porovnání s činem samým, což mě opět přivádí k tomu, že víra je silnější než důkaz, srdce důležitější mozku, mýthos nad logem atd., atd.

Díky, Lyrie, že mě to svými povídkami i jednáním dnes a denně učíš.

Za pět. Ale sakra za pět.


 Uživatel úrovně 0

Drahá Lyrie,

toto dílo se mi zpočátku číst nechtělo. Ale při čtení mi učarovalo. Zvlášť jeho hlavní myšlenka a krásně vykreslené (tedy vypsané) pozadí příběhu. Atmoféra nás okamžitě vtáhne do děje a ty nejemotivnější čtenáři se jistě zžijí s hlavní hrdinkou. A již zmíněná "třetí cesta" je docela zajímavým vyvrcholením příběhu. Hodnotím nejvýše.

Folcwine: Je pravda, že je spousta krásných českých jmen, ale kolik uživatelů zde má posatvu se jménem Josef, Pepík či Andulka?