Vysoká hra
| Autor: | Krtecek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Vysoká hra
Když se zeptáte kteréhokoliv světaznalého muže na nejrušnější místo všehomíra, odpoví vám pouze třemi slovy. Tržiště v Iskandrii – město ve městě, stát ve státě. Neplatí zde jiná moc než vaše chytrost, neplatí zde žádná pravidla kromě jediného – mít zisk. Dokonce ani městská stráž se nepouští dál než na kraj tržiště, tedy alespoň pokud je v uniformě. Mnoho z těch chrabrých a statečných mužů je na výplatní listině kupců, kteří prodávají své zboží hluboko uvnitř této obchodní džungle. Tržiště v Iskandrii je místo, kde se lidé znovu stávají zvířaty, aby bojovali o přežití.
Mezi stánky obchodníků se prodíral muž, který sem na první pohled nepatřil. Drahocenné oblečení a hrdé držení těla dávalo tušit, že jde o patricije, člena jednoho z dvanácti rodů, které ovládaly město. Jeho naditý váček lákal pohledy mnoha očí, ale nikdo nedokázal najít dost odvahy, aby na něj vztáhl ruku. Bylo to něco v jeho chůzi, něco, co varovalo instinkty kapsářů z Cechu, kteří proplouvali davem jako vlci slídící po úlovku v hlubokém lese.
Patricij se náhle zapotácel, když do něj vrazily dvě ženy, které uhýbaly dvoukoláku s masem. Plně naložený vůz z jatek na okamžik upoutal jeho pozornost, pak ovšem jeho ruka švihla jako blesk a zachytila dlaň, která se právě dotkla jeho měšce. Původně měl v úmyslu kapsáře srazit k zemi, ale jemnost kůže a závan parfému, který zachytil, ho přiměly změnit rozhodnutí. Hodil si svůj úlovek na záda jako pytel s obilím a vynesl ho na ulici, ven z tržiště. Okamžitě se k němu hnal snaživý strážný. Stačil však pokyn patricijovy ruky, aby pokračoval ve své obchůzce někde jinde. Muž postavil dívku na zem, ale stále ji pevně držel za paži.
Změřil si ji od hlavy k patě, od dlouhé hřívy zlatě rudých vlasů po dokonale vytvarované prsty na nohou, které vykukovaly z roztrhaných bot. Přejel očima drobný špičatý obličej, zhodnotil oblé tvary pod hrubou látkou. Nakonec si uvědomil, jaký úlovek se mu dostal do rukou.
„Podívejme se! Samotná Rani mě poctila svou pozorností,“ řekl posměšně. „Takový dárek by se kapitánovi stráží líbil. Hodně se zlobil, když ho okradla děvka, se kterou si chtěl po nějakém tom džbánku užít. Také by ho určitě zajímalo, kdo o té příhodě napsal anonym jeho ženě…“
„Vyhrál jsi, cizinče,“ vzdychla zlodějka a přestala se vzpírat jeho železnému stisku. „Asi si budu muset promluvit s tím břicháčem na radnici a s jeho pohůnky. Hlavně nedávej vědět kapitánovi…“
„Břicháč na radnici? Myslíš starostu Alarika? Ten by tě neuhlídal ani dvě minuty. Takže co s tebou mám dělat?“ zapřemýšlel nahlas muž. „Dát tě kapitánovi mi přijde trochu tvrdé. Co takhle devítiocasá kočka?“
Jeho stisk na okamžik povolil a dívka se mu vysmekla jako úhoř. Napnul se, chtěl se za ní rozběhnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Mávl rukou a zabručel. „Ať běží, mrcha. O nic mě vlastně neokradla…“ sáhl si rukou na měšec. Tedy na místo, kde ho ještě před chvílí měl. Zabručel znovu, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po zlobě, byl to spíše projev respektu.
Rani se mezitím prodírala davem uprostřed tržnice. Znala jeho rytmus, dávno se s ním naučila splývat, stát se nenápadnou myší, stínem, jehož tvář každý zapomene ve chvíli, kdy mu zmizí z očí.
Spokojeně potěžkala měšec v ruce. Bylo to o chlup, pomyslela si. Bylo to o chlup, ale úlovek stál za to.
Usmála se, když si vzpomněla na své přátele, na jejich lačné pohledy, kterými sledovali toho mladého hejska. Byl dobrý, to ano, měl slušný postřeh a šikovné ruce, ale nedokázal myslet dopředu tak rychle jako ona. A přece měl v očích něco zvláštního. Zářily divným sdělením. Jako by chtěly říct…
„…jsem chytřejší než ty.“
V tu chvíli jí na zátylku přistál kožený obušek. Jen se jí protočily panenky, a pak se jen pomalu sesunula k zemi.
Když se probrala, ležela na tlustém koberci. Mladý hejsek, jak si ho pro sebe překřtila, seděl pohodlně rozvalený na křesle, a klímal. Stěží se pohnula, aby se lépe rozhlédla po místnosti, stačilo to však k upoutání jeho pozornosti.
„Dobré ráno, Rani,“ pozdravil ji pobaveně. „Jak ses vyspala?“
Rozhodla se odpovědět mu stejným tónem. „Nic moc, rozbolela mě hlava a navíc jsem dostala hroznou žízeň. Nemohl bys mi podat něco k pití?“
Pokud doufala, že ji na okamžik spustí z očí, byla to planá naděje. Jen pokývl rukou komusi za jejími zády. Uslyšela kroky, zurčení vody a pak ucítila silný zápach cibule, když před ní neznámý strážce postavil sklenici s vodou.
„Jsi šikovná,“ pochválil ji, sotva se stačila napít. „Málem se ti podařilo utéct, nebýt té malé kouzelné mince. Když ji mám ve váčku, přináší mi štěstí.“ Když nereagovala, pokračoval ve svém monologu: „Určitě se divíš, proč jsem tě neodevzdal strážím. Proč jsem tě nenechal hodit do řeky a nenakrmil tebou ryby. Ano, proč?“ Na chvíli se odmlčel a potom si odpověděl sám. „Protože od tebe něco potřebuji. Dokonce tolik, že ti místo bičem zaplatím poctivým zlatem.“
„Neříkej?“ ušklíbla se Rani a pokoušela se napít s rukama svázanýma za zády. Věnovala tomuto nelehkému úkolu veškerou pozornost, ale výsledkem byla jenom louže vody na podlaze.
„Bavíš se dobře?“ zaječela, když se zasmál jejímu neúspěchu. Chtěla ho umlčet, ale dosáhla jenom toho, že se smál ještě déle a hlasitěji.
„Tak co kdybychom tenhle krámek s pouličními písničkami zavřeli?“ zavrčel potom. Jeho hlas se změnil, nyní byl drsný a nekompromisní. Zmlkla, hejsek k ní mezitím přešel, rozvázal jí pouta na rukou a podal jí novou sklenici vody.
„Podle toho, že Alarikovi říkáš břicháč, soudím, že ho nemáš zrovna v lásce. Tím lépe. Chci, abys vnikla do jeho domu a přinesla mi jednu nebo dvě… věcičky.“
„Ano?“ podívala se mu do očí.
„Ano. Má dvě nádherná plátna od Roggeveena – Dívka s klisnou a Přístav za šera.“
„Opravdu?!“ ušklíbla se Rani. „ Aťsi je má, nejsem nepřejícná. Je na tom snad něco špatného?“
Mladík se nadlouho odmlčel. Když znovu promluvil, mluvil klidně a vyrovnaně, i když jeho slova přetékala jízlivostí.
„Alarik si takovou krásu nezaslouží. Nedokáže ji správně ocenit. Dívá se na ty nádherné obrazy a vidí peníze, které do nich vložil. Trpím, když vidím takové skvosty v jeho moci.“
Rani si neodpustila rýpnutí, které jí přišlo na mysl zcela spontánně: „Něco mi tu přece jenom smrdí. Říká se, že starosta má novou kůstku, kterou nechce nikomu ukázat. A že ji přebral nějakému mladíkovi z vyšších vrstev. Studenti skládají posměšné písničky o krásné Anně, jejíž krásy jsou na prodej nejvyšší nabídce. Chceš se mu pomstít krádeží? A to ještě tak, že si na ni někoho najmeš?“
Kdyby mohl jeho pohled vraždit, ležela by na zemi mrtvá.
„Ode mě ženy neutíkají,“ odsekl nakonec. „Chci jenom ty obrazy.“
Prohlédla si ho znovu, důkladněji. Ostře řezané rysy, tvrdý pohled, rozhodný postoj. Ne, opravdu nevypadal na změkčilé rozmazlené dítě ze zlaté kolíbky.
„Proč mám nasazovat krk pro vrtochy zhrzených milenců?“ podívala se nakonec ke stropu. Nemohla si pomoct. Ta jeho neotřesitelná důstojnost si přímo říkala o její provokace!
Jenom pokynul rukou. Přišel strážce, jehož překřtila na Cibulový dech a zkroutil jí ruce za záda.
„Neubližovat!“ ozval se ostrý hlas. „Až si to rozmyslí, bude svoje ruce potřebovat!“
Až?! Rani si okamžitě pomyslela, že si je ten chlapík sám sebou až příliš jistý.
Nechali ji sedět v osamělé cele s výhledem na řeku. Okno bylo zamřížované a stály pod ním stráže. Přes masivní dřevěné dveře zajištěné závorou by se musela dobývat celé týdny. V noci nespala, stále si promýšlela řešení a jejich možné následky. K ránu se rozhodla.
Nebyl překvapený, když se ráno v jeho pracovně objevila stráž s notně zkrotlou zlodějkou.
„Rozmyslela ses?“
„Přinesu ty tvé obrazy, ale mám dvě podmínky.“
Zaklonil se v křesle a přivřel oči. „Nejsi v postavení, kdy by sis mohla nějaké klást.“
„Není to nic, nač bys neměl přistoupit. Zaprvé – zadarmo ani kuře nehrabe. Chci pořádný honorář.“
Přikývl: „Počítám s ním. Zaplatím ti dost, aby sis mohla po zbytek života spokojeně žít. Co tvá druhá podmínka?“
Přistoupila až těsně k němu a podívala se mu zpříma do očí.
„Všichni zákazníci, pro které jsem kdy pracovala, měli nějaké jméno. Nemuselo být pravé, ale nechce se mi říkat ti Franta Podržměšec.“
Rani se procházela po hlavní městské ulici a spokojeně si pohvizdovala. Byla volná a ve svém živlu. A Finneas se o ni zajímal. Poznávala ty pohledy a náznaky, v takových hrách se vyžívala a málokdy se v mužích zmýlila. Předtucha milostného dobrodružství ji vždycky přiváděla do radostné nálady. Těšila se, i když dobře věděla, že nic vážnějšího nepřipadá v úvahu. Stejně se však nemohla dočkat, až za ním přijde s obrazy v rukou.
Finneas se ukázal jako grand – dal Rani k dispozici plány starostova domu. Ať už je vzal, kde je vzal, nechal jí celé odpoledne na jejich prostudování a důkladnou přípravu loupeže. Dokonce s ní poslal sluhu, aby si obstarala vše, co pokládala za nutné. Albert, jak se chlapík s dechem páchnoucím po cibuli jmenoval, ji sice nespustil z očí, ale choval se k ní zdvořile, jako k sobě rovné. Nebyla na takové zacházení zvyklá, ale rozhodně se jí zamlouvalo.
Jenom dýku mi mohli vrátit, pomyslela si. Finneas byl v tomhle bodě neústupný – odmítal jakékoliv násilí, byť by se pouze bránila. Jeho příkazy byly jasné: tam a ven, sebrat obrazy a zmizet. V případě prozrazení okamžitě utéct a vypadnout z města nejbližší bránou.
Byla temná noc a ona byla připravená k loupeži. Stála sama u starostova domu. Albert se dávno vytratil do tmy. V zámku to tiše cvaklo, ozvalo se slabé zaskřípnutí a dveře se pootevřely. Rani vklouzla dovnitř.
Pohybovala se tiše a jistě. Opatrné našlápnutí a pomalé přenesení váhy. Postupovala jako duch, bez sebemenšího zvuku. Zbývaly už jenom poslední dveře. Vzala za kliku, ale byly zamčené. V duchu se usmála. Kdyby to bylo příliš snadné, ani by ji to nebavilo. Hmátla do kapsy po sadě paklíčů a sklonila se k zámku. Celá práce jí netrvala ani minutu. Bez váhání vklouzla do místnosti a zavřela za sebou dveře. Až potom se rozhlédla po stěnách. Finneas jí oba obrazy přesně popsal, stačilo je jenom popadnout a zmizet.
Jenže … obrazy tu nebyly. Někdo přišel před ní. Místo dvou drahocenných pláten viděla jenom bílá místa na zdi.
Zamrazilo ji v zádech. Její instinkt jí říkal, že něco je špatně. Hodně špatně. Její přátelé v Cechu by nejspíš použili výraz „být po krk ve sračkách“.
Podívala se k druhým dveřím, které vedly z galerie. Uslyšela tichý zvuk, snad zakašlání. Potichu přešla místnost. Pootevřela dveře, aby mohla nahlédnout a zjistit původ zvuku. To, co uviděla, ji utvrdilo v dojmu, že vězí v h … ve velmi hluboké žumpě.
Jenom několik kroků od ní leželo tělo starosty Alarika. Těkala očima, rychle si všímala dalších podrobností. Louže krve na podlaze, otevřené okno…
… záclona se ještě pohybovala, ačkoliv panovalo naprosté bezvětří. Rani přeběhla k oknu a vyhlédla ven.
Stál tam Albert. Měl na sobě uniformu městské stráže. Rani si uvědomila jeho přítomnost ještě předtím, než ho v temné uličce zahlédla. Pach cibule totiž ani nestačil vyvětrat.
Ozvalo se hlasité zahvízdání na píšťalku. Albert ji upřeně pozoroval a pískal jako o život. Už bylo slyšet i těžké boty městské gardy. Obrátila se a odskočila od okna. V tu samou chvíli uslyšela také šoupavé kroky za dveřmi.
Na takovéhle situace jsou slova krátká, pomyslela si okamžitě. Pohyb kliky pozorovala s tupou rezignací. Dívka, která se v nich objevila, jí připomínala anděla.
Pak přišel záblesk dýky, tma a ticho.
„Jaký vztah jste měla k zavražděnému, slečno Anno?“
„Byla jsem jeho milenkou!“
V soudní síni se ozvalo zahučení a vyšetřující soudce zabušil kladívkem. Do mrtvého ticha položil další otázku.
„Povězte nám teď prosím, co se stalo. Povězte nám co nejpřesněji, co jste viděla.“
„Viděla jsem ji, slavný soude. Probudilo mě hvízdání na ulici a šla jsem za Alarikem, abych se ho zeptala, co se děje. Našla jsem ji nad ním s nožem v ruce. Na zemi u okna ležela ta vzácná plátna.“
„Je to ta dýka?“ zeptal se soudce a zvedl do výšky zbraň. Několik diváků se na sebe podívalo. Vyslal je Cech, aby podali zprávu. Všichni Rani dobře znali, právě proto byli vybráni. Do jednoho poznali dýku, kterou nosila pořád u sebe.
„Ano, je to ona.“
„A potom?“
„Když mě viděla, zaútočila na mě. Chytila jsem ji za ruku. Praly jsme se …“
Anně vhrkly slzy do očí. Musela se posadit.
„Uklidněte se, slečno. Odpočiňte si a povězte soudu, co se dělo dál.“
Anna si odkašlala a svlažila si hrdlo vodou. Zhluboka vydechla, znovu mohla vypovídat.
„Vůbec se nepamatuji. Když jsem se vzpamatovala, byli v místnosti gardisté. A ta vražedkyně … měla svou dýku vraženou až po jílec v hrudi.“
Ještě zbývalo několik výpovědí, ale soudce už měl v případu jasno. Strážný ji viděl, když lezla nahoru a přivolal posily. Obyvatelé domu se vzbudili. Kdyby starosta Alarik neodmítal přítomnost ochranky v domě, mohlo všechno skončit úplně jinak. Takhle to byla nevydařená krádež, vražda a pokus vraždy.
Podíval se do očí svědkyně. Plakala, ale pohledem neuhnula. Jasný případ sebeobrany.
Janus, představený Cechu a vážený radní se potil. Proti němu seděl nový starosta a pozoroval ho s neproniknutelným výrazem ve tváři.
„Chci vás ujistit, pane, že ta … vražedkyně postupovala bez našeho vědomí. Kdybychom jenom tušili, zastavili bychom ji sami.“
„Věřím vám,“ odpověděl nový starosta. „Propříště si ovšem dávejte na své lidi větší pozor. Nerad bych se někdy ocitl v podobné situaci jako Alarik.“
„Spolehněte se, pane starosto,“ vykoktal ze sebe Janus.
„Můj syn na vás bude dohlížet. Věřím mu jako sám sobě. Není tomu tak, synku?“
Finneas přikývl a ledově se usmál. Starosta se na svého syna podíval s láskyplným pohledem a znovu si změřil ustrašeného radního.
„Můžete jít.“
Diskuze
No ano.O takzvané politice se dá napsat hodně věcí.
Tento příběh také ukazuje,v čem mohou být zapleteni
urození pánové a mám dojem,že opravdu dosti dobrodružství
se může odehrát jen kvůli tomu,že někdo ve vysokém
postavení řekne:Chci to a to,přineste mi to.
Krteček aha sice jsem to četl pořádně, ale jak to tak vypadá tak ten konec mi nějak utekl....
no vidíš to je nápad pěkná Dark Fantasy zlodějka se vrací, v novém těle ale se starými šrámy a čas pomsty a krve nastává :-)
ono pokračování se dá vždy nějak vytvořit jsme přeci ve světě kde je možné vše :-)
Melsero:
Nechci ti kazit iluze, ale četl jsi konec pořádně?
Tahle zlodějka už z vězení neuteče. :o) Snad jenom kdyby ji oživil nějaký velmi škodolibý nekromant...
Velice se mi to líbilo. Opravdu dobré spojení politika a RPG a docela bych se přimlouval za pokračování až zhrzená zlodějka uteče z vězení a vydá se cestou pomsty
Nemám co napsat. Prostě špičkové:-)
Eilonwy
Je to dobré.
S úctou Rotrigo
Poznámka: pokud dám 4* nebo 5*, a přesto připíšu kritiku, mám prostě zato, že z hodnocení autor vidí, že se mi to hodně líbilo (pocit), a kritika je pouze pomocí - jak a kam dál, neboli "všem se sice nezavděčíš, ale lidem jako Maris by se (víc) líbilo..."
Folcwine:
Jo a taková poznámka co se týče kladných hodnocení...
Podívej se do té diskuze líp. Když odečteme tvé a mé příspěvky a irookovu poznámku, která se týká tebe, zbývá nám 11, z nichž Darian, Maris (možná MW) a Shelagh něco vytkli. Takže to máme 7 uživatelů s kladným komentářem a 4 s připomínkami. (+dodatek od Shelagh).
Folcwine:
1) Proč zná Rani je v ději zmíněno - má na krku činy, díky kterým získala proslulost. Okrást kapitána stráží a poslat dopis manželce - to už asi nebude zase takové zlodějské béčko.
2) Napřed popisuje a potom řekne její jméno: důkaz máš tady:
Změřil si ji od hlavy k patě, od dlouhé hřívy zlatě rudých vlasů po dokonale vytvarované prsty na nohou, které vykukovaly z roztrhaných bot. Přejel očima drobný špičatý obličej, zhodnotil oblé tvary pod hrubou látkou. Nakonec si uvědomil, jaký úlovek se mu dostal do rukou.
„Podívejme se! Samotná Rani mě poctila svou pozorností,“ řekl posměšně. „Takový dárek by se kapitánovi stráží líbil. Hodně se zlobil, když ho okradla děvka, se kterou si chtěl po nějakém tom džbánku užít. Také by ho určitě zajímalo, kdo o té příhodě napsal anonym jeho ženě…“
Další tvé poznámky beru tak jak jsou - je to tvůj subjektivní pocit a já můžu jen napsat, že jsem do díla vložil stejné úsilí jako třeba do tebou vychválené Legie duchů. Ale je to v pořádku - prostě ti tahle povídka nesedla a to se stává.
Přečtu 4 knížky za měsíc a pointa mi přišla jako poměrně dobrá. To, že ji odhadne jeden člověk z 15 (OK, Maris ji trefila dva odstavce před koncem) mi přijde jako ucházející výsledek.
Snad tě přesvědčím příště.
S pozdravem,
Krtecek
Folcwine:
- pokud tě vůbec napadá srovnávat tohle dílo s Alventherem a jeho dobrodružstvím, tak je zřejmé, že tady něco není v pořádku. A pak je jen dobře, že Tvé hodnocení bude naprosto rozneseno na kopytech hodnocení ostatních.