Články&Eseje

Legie duchů Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 28

„Jmenuje se Mervin,“ pošeptal mi barman. „Ale je to blázen, vypráví o sobě, že je duch. Jindy zase zpívá válečné písně, které nikdo jiný nezná. A potom ty jeho dny...“ odmlčel se. „Jaké dny?“ zeptal jsem se a hodil jsem mu další stříbrňák. „Občas se zamkne se ve svém pokoji na celý den. Jídlo mu musím nechat přede dveřmi, nechce, aby ho kdokoliv viděl. Myslím…“

Barman zaváhal a nejistě pohlédl na zjizveného starce v rohu, o kterém celou tu dobu vyprávěl.

„…myslím, že tam pláče.“

To bylo před týdnem. Dnes sedím u starcova stolu a poslouchám jeho vyprávění. Občas jsem musel vykřiknout, že si vymýšlí, musí si vymýšlet, protože činy, o kterých vypráví, nemohlo vykonat sebevětší vojsko. A Mervin přitom říkal, že jich bylo jen osm.

„Legie duchů, tak nám naši nepřátelé říkali, synku. Zabili jsme jich tisíce a ti, kteří utekli a přežili, nikdy žádného z nás nespatřili. Proti nám stála veškerá moc dvou znepřátelených knížat. Jedním byl hrabě Raimund z Akkonu, druhým markýz Eduard Arachnias, řečený Pavouk. Bránili jsme jedinou stezku, po které mohli jejich vojáci projít Myrmillonským lesem. A dlouhých dvanáct let kolem nás neproklouzla ani myš, pokud nesla u boku zbraň. Jejich muži si vyprávěli historky o strašidlech. U táborových ohňů jsem poslouchal příběhy o nestvůrách, které sídlí mezi stromy a požírají nebohé vesničany. A ještě něco ti povím, synku. Pamatuji si tvář každého z těch chudáků, kteří zemřeli mou rukou. Osm set a dvacet devět takových spí mezi stromy Myrmillonu. A já jsem poslední z osmi duchů. Zůstal jsem sám.“

Mervin se zasnil a poručil si další pohár vína. Když jsem ho poslouchal, přecházela mě chuť pít. U něho to bylo přesně naopak: topil své krvavé vzpomínky v červeném víně.

Dělal jsem si poznámky na kus pergamenu. Nabídl jsem Mervinovi měšec zlaťáků, když mi bude vyprávět celý svůj příběh. Za něco takového platili bardi a skaldové v hlavním městě celé jmění – byla to pro ně příležitost, jak se dostat ke dvoru. Jejich šance byla i mojí šancí.

„Naše Legie duchů – osm bojovníků, jací už po světě nikdy chodit nebudou. Tak třeba dvojčata Ghun a Rhinna. Narodili se, když měsíc svítil v úplňku, ve znamení Kentaura. Myslím, že kdyby nějaký kentaur viděl jejich způsob střelby, odplížil by se vysokou trávou a do konce života by se červenal, kdykoliv by šel kolem nich. Ghun svými šípy s oblibou sestřeloval kaštany ze stromu. Na čtyřicet kroků se nemohl zmýlit. Potom z těch kaštanů vyráběl zvířata a rozdával je dětem ve vesnici. Hodně z těch dětí přišlo o tátu, když ho zabil šíp na cestě hvozdem.“

Ghun mi umřel v náručí po naprosto zbytečné hospodské rvačce, už je to osm let. Krátce po jeho smrti se naše skupina rozpadla.

Rhinna byla vysoká jako chlap, v pažích měla sílu, kterou jí většina mužských mohla jen závidět. Dokázala sedět v koruně stromu třeba hodinu, s tětivou napůl napjatou a čekat, až zvědi ohlásí čistý vzduch, aby si mohla podat hlavní voj. A když začala střílet, uměla vystřílet plný toulec šípů dřív, než se ozval křik ‚Přepadení!‘ Viděl jsem ji trénovat střelbu na rychlost, udržela ve vzduchu osm šípů najednou. A neptej se mě, jak to zvládla. Každý z nás ty dva zkoušel napodobit, ale oni se snad s lukem v ruce narodili.

Potom tam byl Kyle, zvaný Tichošlap. Spousta chlapů umřela, když se chtěla opřít zády o strom, který obživl a vytasil dýku. Co se týkalo maskování a skrývání, o slově nemožné nejspíš jenom slyšel. Dokázal se namaskovat tak dokonale, že i když jsme o něm věděli, neuměli jsme jej odhalit. Vzpomínám na jeho oblíbený pozdrav…“Uvidíme se později…asi tě uvidím dřív, než ty mě.“ Když jsme odešli z hvozdu, zůstal v něm s Rhinnou - oba uhořeli při lesním požáru.“

Vypité víno ho donutilo odejít ven. Já seděl jako přibitý a skoro jsem nedýchal. Na tom vyprávění bylo něco magického. Sledoval jsem tvář starého muže, když se vracel. Byla stažená bolestí z dávných vzpomínek. Světlo z krbu se mihotalo po jeho obličeji; hra světel a stínů mě fascinovala. Posadil se a navázal nit příběhu tam, kde ji přerušil.

„Velitelem naší skupiny se stal Kilián. Nebyl nejsilnější, ale co řekl, to platilo. Uměl připravit léčku, nastražit pasti tisícero způsoby. Větev ležící přes cestu, mrtvé zvíře uvězněné v pytláckém oku, košík jahod rozsypaný u pařezu, to všechno mohlo způsobit výbuch, rozptýlit jed, shodit kládu nebo vystřelit otrávenou šipku. Kilián si nikdy nelámal hlavu s obyčejnými lidmi. Jeho pasti zabily několik žen a dětí, vždycky jen pokrčil rameny a řekl, že je válka. Potom začal vyprávět příběhy z dalekých krajů, zpívat, vykládat vtipy. Když se usmál na dívky a pochválil barvu jejich očí, odpustily mu cokoliv. Na muže fungovaly jeho obhroublé vtipy skoro stejně spolehlivě.

Nikdo se už nedozví, zda to byla jeho vlastní zapomenutá past. Možná ji tam nastražil nějaký lovec medvědů. Našli jsme ho v jámě, nabodnutého na ostré dřevěné kůly. Ještě žil, když jsme ho vytáhli, ale zemřel ten samý den.

Další dívkou byla Shina. Všichni jsme jí říkali Kočka. Nejspíš opravdu viděla lépe ve tmě. Vojáci z ní měli hrůzu – večer šli spát a ráno se jich několik neprobudilo. Hlavy hlídek byly nabodané na ostré větve okolo, na stanu velitele visel lístek s posměšným vzkazem. Kočka mezitím spala v našem táboře a tvářila se, jakoby právě posnídala plný krajáč smetany.

Nakonec ale došlo i na ni. Ve tmě si spletla cestu a spadla ze skály. Stalo se to dávno potom, co jsme přestali bojovat. Život občas dokáže být strašlivě cynický.

„Réti – nebylo to jeho pravé jméno, ale každý ho tak oslovoval. Byla to zkratka z nějakého podivného cizího slova – říkali mu tak, když zápasil v aréně jako gladiátor. Dokázal bojovat třeba se suchou větví, ale jeho nejoblíbenější zbraní byla síť. Já ho moc rád neměl – příliš si liboval v cizím utrpení. Někdy své nepřátele jenom zranil a pak nad nimi stál a čekal, až dodělají. V takových chvílích jsem ho nenáviděl víc, než Raimunda s Pavoukem dohromady.

Když takhle zabil kapitána Pavoukovy gardy, něco se ve mně zlomilo. Toho muže jsem znal, měl doma ženu a syna. Nebyl to špatný chlap, jenom poslouchal svoje rozkazy. Réti mu přesekl šlachy na obou nohách. Umíral celý den. Supi kolem něho kroužili a on byl ještě živý. Réti stál opřený o strom a díval se. Napřed jsem zkrátil utrpení kapitána a potom jsem se vrhnul na něj. Museli nás od sebe odtrhnout, k jeho velkému štěstí – nejspíš bych ho nakonec dostal.

Když se skupina rozpadla, odešel bojovat zpátky do arény. Nemohl být bez zabíjení. Skončilo to tak, jak to skončit muselo. Zemřel v horkém písku, když se zkusil postavit carraighskému tygrovi.

Muriel…“

Selhal mu hlas. Podíval jsem se mu do očí, ale uhnul pohledem. Ve tváři toho starce se objevily vlhké cestičky. Vstal od stolu a přisunul měšec zpátky ke mně. Zamířil ke dveřím a bez jediného slova odešel. Vstal jsem a šel za ním. Musel jsem.

Našel jsem ho, jak se opírá o stěnu kůlny. Mlčel a díval se na mě nepřátelsky, ale já jsem začal mluvit a navázal jsem v jeho vyprávění tam, kde přestal.

„Muriel. Byla to elfka, jediná ze skupiny, která se narodila v Myrmillonu. Znala ten les jako svou vlastní zahradu. Snad nebyla tak dobrá se zbraněmi, ale dokázala skupinu vést těmi nejskrytějšími stezkami. Jen díky ní vydrželi všichni tak dlouho naživu. Znala úkryty, místa vhodná pro přepadení, místa vhodná pro tábory vojáků. A nikdy, nikdy by nezabila člověka.

Z Muriel a Mervina se stal pár. Chápala, jak mizerně se cítí. Jako jediná mu rozuměla, těm zoufalým snům, probdělým nocím. Stala se jeho přístavem.

Když skončily boje, Muriel odešla z lesa a porodila Mervinovi dceru. Z těžkého porodu se nikdy úplně nevzpamatovala, zemřela, ještě než byl malé Mille rok. Milla zemřela jen o několik týdnů později na běžnou nemoc, na kterou dnes umírá tolik dětí.“

Zdálo se mi, že ten příběh vypráví naprosto cizí hlas. Ale o jejich smrti jsem mu opravdu vyprávěl já. Mervin zdvihl hlavu už při první větě a díval se na mě, jako by uviděl ducha.

„Ty?“

„Zůstal jsi sám,“ řekl jsem potichu. „Poslední z osmi. Čtyři muži a tři ženy už dávno spí pod zelenými stromy Myrmillonu, blízko hrobu kapitána Pavoukovy gardy. Osmý hrob bude tvůj.“

„Jak?“

„Trvalo to dvanáct dlouhých let. Na začátku bylo pár mincí, za které pro mě dva opilci vyprovokovali rvačku. V tom zmatku nebyl nikdo, kdo by zahlédl blýsknutí nože. Pak přišla past pro Kiliána. Požár lesa. Kočka shozená ze skály. Droga, která rozlítila šelmu a jiná, která pomalu zabila ženu a její dítě.

„A teď… jsi přišel na řadu ty.“

„Od koho to všechno víš?“

„Kočka nezemřela hned. Před smrtí jsem si s ní velmi důkladně promluvil. Nakonec jsem ji… přesvědčil, aby mluvila.“

Meč zasyčel, když opouštěl pochvu. Mervin se přikrčil – byl neozbrojený a neměl kam utéct.

„Dopřál jsi mému otci rychlou smrt,“ řekl jsem a napřáhl se. „Oplatím ti stejnou službou.“

Ozvalo se krátké zasvištění.

Pak bylo po všem.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

výborné. Sice bych rád aby stařík trochu fajtil, když je tedy onen pověstný duch, ... takový člověk je nebezpečný i v sendesáti.


 Uživatel úrovně 0

Výborný příběh, který opravdu stojí za to si přečíst. Jen těžko bych napsala něco podobného. Vtáhne do děje... Velice pěkné



--Tinny--


 Uživatel úrovně 0

Smekám. Naprosto špičkový příběh, s maličko předvýdatelným koncem. Zatím nejlepší z této rubriky co jsem četl.

"Ne smrti, leč mě se obávej
Shardack"


 Uživatel úrovně 0

Vždycky když příběh končí zradou jsem v nutkání dát mu nepěkné hodnocení.
je to krásně napsaný příběh, jenže já prostě nemohu to nutkání úplně překonat...


 Uživatel úrovně 0

Ano,velmi úchvatný příběh.Vypráví o tom,jak málo lidí
zmůže velké věci,jakou sílu může mít zášť a chuť po pomstě
a co člověk dokáže udělat pro své nejbližší. Jak i tak málo lidí může zabít tak mnohých. a jak syn, sžírán smutkem po otci zabije jeho vrahy .Zkrátka,příběh,při kterém vás mrazí
po těle,ale vy chtě nechtě musíte dále číst.
Tento nádherný a epický příběh se mi velmi líbil.


 Uživatel úrovně 0

Výtečný příběh, psán opravdu zlatou rukou.
Hluboce smekám Jouda


 Uživatel úrovně 0

Opravdu spickove napsany pribeh nemam co dodat ... :) vsechna cest


 Uživatel úrovně 0

Je to opravdu výborný příběh.


 Uživatel úrovně 5

Můj kandidát na OHZD...


 Uživatel úrovně 0

Zdravím Krtecku,
moc mě mrzí, že jsem si tohle dílo přečetl už v Dílně, protože pak se při čtení v některých případech nedokážu zbavit tendence hledat jakékoli drobné chyby. To bohužel nastalo u Legie duchů.

Musím uznat, že je napsaná moc dobře, vlastně bych jen těžko hledal nedostatky po stránce gramatické, stylistické a logické. Ovšem pořád mi něco chybí.
Dokážu si představit tenhle text jako legendu, bardský příběh, ale nemohu mu uvěřit, že se takhle mohl opravdu stát. Je to takový zvláštní pocit způsobený spoustou drobných náznaků, které pro mě znamejí příliš mnoho náhod, příliš mnoho úspěchů pro mladého hocha, příliš málo reality, kdy syn jdoucí za pomstou umírá ještě hůř než jeho otec...
Nebo jsem prostě jen moc fandil Starci?

Shrnuto, je to skvělý příběh, výborně napsaný a vypointovaný, protože ta část, kdy se změní "vypravěč" celé legendy nemá chybu.
Blahopřeji a smekám, oceňuji dobrou práci a zdržuji se hlasování. Věřím, že poznám povedený příběh, i když se mi docela nelíbí.

S úctou Adso