Články&Eseje

Janika - Návrat Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13



JANIKA

Návrat

O šest měsíců později

Ráno se byla podívat ve vesnici. Nikdo ji nepoznal, nikdo nehledal v tom štíhlém, nakrátko ostříhaném muži bývalou služku z bývalého hostince. Janika už byla minulostí, ne však zčernalé trosky kdysi jediného hostince v širokém okolí. V blízkosti zříceniny rostl nový, aniž se kdokoli pokusil odstranit ohořelé zdi a propadlou střechu toho starého. Zavedla koně do nájemných stájí a nikým nesledována vklouzla dovnitř. Byl pošmourný, zamračený den a v hostinci vládlo příznačné šero páchnoucí po vlhkém spáleništi. Opatrně prošla hodovní síní, obratně se vyhnula převráceným zbytkům stolů a dlouhých lavic a chvilku postála u zničeného ohniště, nad nímž se kdysi točil rožeň s celým prasetem. To když hradní pán zavítal mezi poddaný lid. Poslední návštěva se mu však stala osudnou. Earth, nynější pán na Ledštejnu, ho před jejíma očima zabil, jeho poskoci zapálili pokoj a pak, když si jí všimli, na ni uspořádali hon. Ještě dnes, po šesti měsících, lze zaslechnout výzvu s jejím popisem. Odměna za její nalezení by zabezpečila kteroukoli rodinu na mnoho let dopředu.

Povzdychla si a odehnala nepříjemnou vzpomínku na Earthův nůž nořící se do krku jeho vlastního bratra. Nevěděla, proč ho zabil, nač také, byla jen obyčejná služka a hradnímu pánovi zrovna nesla džbán vína.

Opustila vyhořelé stavení a zamířila do kostela. Vesnice vypadala opuštěně, ale to bylo jen zdání. Obyvatelé věděli o každém jejím kroku, domácnosti shromážděné za okny marně přemýšlely, kdo to kráčí po blátivé cestě k božímu domu, který musel být nedávno znovu vysvěcen, neboť se v něm odehrála příšerná vražda. To Janika, služka z hostince, zabila starého Ignáce, když ji chtěl vydat Earthovi, pánovi z Ledštejna. Za dvě vraždy a žhářství jí slíbili šibenici. A šťastlivci, který ji vypátrá, bohatou odměnu. Možná, že tenhle mladý muž, který se ubírá ke kostelu stejně jako desítky jiných mužů před ním, na nějakou stopu narazil. A možná ne. Kolik jen už tu bylo všelijakých stopařů oblečených jako on v hnědé vestě a plášti, jehož kapuce částečně zakrývala obličej. A Janika? Jako by se do země propadla.

V kostele bylo ještě pochmurněji než venku. Kamenná dlažba byla vlhká stejně jako nerovné zdi. Janika vnořila prsty do svěcené vody, pokřižovala se a poklekla na jedno koleno, jako by byla rytíř. Byla by klesla na obě, možná by si i lehla, rozpažila paže a svým vlastním tělem stvořila kříž, ale přišlo jí to jako svatokrádež. Dávno nebyla nevinná.

Zvedla se a pokračovala ke skromnému oltáři. V kostele nikdo nebyl, ani nový otec, kterého sem poslalo převorství, aby semknul vyděšené ovečky v lůně božím. Ani dávný klid a prostá vznešenost… Vše bylo ztraceno. Dokonce i tajná chodba vybudovaná pro případy nouze a ohrožení byla zasypaná těžkou hlínou a kamením.

Když tenkrát proběhla chodbou, vyděšená a uštvaná jako laň, všude panovala neprostupná tma. Žhnoucí hostinec zářil jako brána do samotných pekel a Janika na něj hleděla očima vytřeštěnýma hrůzou. Ani ve snu ji nenapadlo, že by měla seběhnout do vesnice a přivést otci Ignácovi pomoc. Věřila, ona opravdu věřila, že Bůh milého otce ochrání, že ani Earth se neodváží vztáhnout svou vraždící ruku na sluhu božího. Jenomže přesně to se stalo. Ale to se dověděla až později, až když ji Marten vyčerpanou a vyhladovělou přinesl do svého hrázděného domku se slámovou střechou.

Nepamatovala si, jak a kde ji objevil, poslední vzpomínka toho hrůzného dne byla plná bloudění v neznámém lese, strachu z divokých zvířat, z podivných skřeků a… A nakonec jen matné svítání probleskující sukovitými větvemi prastarých dubů. Když se pak vzbudila, ležela na prostém lůžku v neznámém domku a nahé tělo ji halila měkká kožešina. Za hrubě opracovaným stolem seděl zamlklý muž a soustředěně řezal do kusu dřeva. Když vzhlédl, jeho modré oči se pátravě zadívaly do jejích.

„K… kde to jsem?“ vypravila ze sebe a zmateně si přitáhla kožešinu na prsa.

„V bezpečí,“ odpověděl tiše.

„V bezpečí? Ale já…“

„Určitě máš hlad.“ Vstal a přinesl jí hliněný džbán plný mléka a tenkou pšeničnou placku. Bleskurychle se přemístila do nejzazšího kouta místnosti a vyděšeně hledala, kudy by mohla uprchnout. Připomínala bezradné zvíře, ubohého uštvaného tvora, který v sobě sbírá poslední síly k odražení útoku. Muž položil jídlo na postel a vrátil se ke stolu. Vzal do ruky nůž a kousek dřeva, ale když spatřil její vytřeštěné oči, zase ho odložil. Trvalo dlouho, než se odvážila sednout na kraj lůžka a ještě déle než se najedla. Muž řekl jen jedinou větu:

„Jmenuji se Marten a můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš.“

Zůstala, kam jinam by šla? Moc toho spolu nenamluvili, on celé dny v lese lovil zvěř, kterou pak dodával do hradní kuchyně a ona se starala o domek. Marten bydlel na úplné samotě, blízko milovaného lesa a daleko od všech lidí. Jednou, když se vrátil z hradu a položil na stůl ošatku s vejci, pátravě se na ni zadíval.

„Hledají nějakou dívku.“

Ruce se jí zastavily na cestě k ošatce, ale pak se vzpamatovaly a přemístily si ji do náruče. Držela se jí jako štítu, ale oči z Martena nespustila.

„Prý zabila bývalého pána z Ledštejnu, dej mu pánbůh lehký spočinutí, zapálila hostinec a na útěku zabila kněze.“

„Otec Ignác je..?“ hlesla a z očí jí vytryskly slzy. Musela si sednout, jinak by omdlela. Položila ošatku před sebe, ale dál se jí držela, ruce se jí třásly, srdce zachvátil žal. Marten se posadil naproti, mlčel, neptal se, zda je ona tou dívkou, zda má opravdu na svědomí tak strašlivé zločiny. Jenom natáhl ruce a sevřel ty její do tišícího objetí. Tu noc se mu poprvé oddala…

Po celý čas, co spolu žili, se ukrývala pokaždé, když někdo jen prošel kolem Martenova domu, a zvlášť pečlivě tehdy, kdy tu přespal neznámý pocestný nebo družina Earthových lovců. Bylo nebezpečné ukrývat se v lese, bylo čím dál složitější zachovat zdání, že Marten vlastně žije sám, ale tolik pocestných lesy nechodilo a Earthovi lovci měli hlouběji v lese vlastní přístřešek. A přesto, že nebylo mnoho příležitostí, kdy by ji někdo poznal a udal, napětí se stupňovalo každým dalším přetrpěným dnem. Uvědomovala si, že ho svou přítomností ohrožuje, že ho vystavuje jisté smrti.

„Musím ti něco říct, Martene.“

„Copak, Janiko? Mám ti něco přivézt ze vsi? Na Ledštejn přicestovali kejklíři, cikánky, kupci s podivnými věcmi… Kéž bys to mohla vidět, kéž bys…“ odmlčel se a sklopil zrak.

Přistoupila k němu a lehce ho pohladila po tváři. Byl tak hodný, tak starostlivý… Kdyby mu to dovolila, na rukou by ji nosil. Milovala ho? To nevěděla. Jediné, co věděla, čím se zaobírala celou dobu, kterou u něj strávila, bylo, že musí odejít. Jedno kam, jedno, zda ji chytí a pověsí, Marten toho musí být ušetřen. Ničím se neprovinil.

„Pojď, posaď se,“ vyzvala ho tiše a dovedla jako malé dítě ke stolu. Šel bez odporu, ochable kladl nohu před nohu. Jako by věděl, co mu chce říct a snažil se ten okamžik oddálit. Ale nebylo vyhnutí. Vypověděla mu vše, nic neskrývala, ostatně, vždyť neměla co. Celou dobu mlčel a jen ji držel za ruce. Když skončila, požádal ji, aby ještě pár dní zůstala, že jí pomůže, že požádá pána z Ledštejnu, aby mu povolil se přestěhovat k matce, která bydlela v blízké vesnici spadající pod jiného pána.

„Tam tě nikdo nezná, Janiko. Můžeme být šťastní.“

Jenom se usmála a zavedla ho na lůžko. Dotýkali se s nevýslovnou něhou a v jejich dotecích bylo cítit zoufalství. Když ještě za tmy odcházel do lesa, sklonil se nad ní a zašeptal miluji tě. Dělala, že spí, že to neslyší… Jakmile si byla jistá, že je dost daleko, ostříhala si své krásné dlouhé vlasy a převlékla se do jeho šatů: do hnědé vesty a pláště s kapucí, jež jí zakrývala skoro celý obličej. Ze stáje vyvedla Martenova koně a vydala se do rodné vesnice. Její plán nebyl složitý. Zabije Eartha, pomstí tak smrt otce Ignáce, vrátí Martenovi koně a oblečení a odejde z jeho života. Jak prosté. Jak šílené.

Vyšla z kostela a zahleděla se ke kamennému sídlu. Stálo v lesích vysoko nad vesnicí a z jeho ochozů bylo vidět do celého okolí. Znala cestu, vždyť několikrát vypomáhala při hradních slavnostech a roznášela hostům jídlo, znala to i uvnitř… Podle Martena byl hrad plný cizích lidí, kejklířů, cikánů a všelijaké sebranky, která se za nimi táhne jako děvka za vojskem. Neměl by být problém se mezi nimi ztratit, a skutečně nebyl. Přešla rušné nádvoří a vklouzla do hradu. Hodovní síň byla přeplněná pozvanými hosty, tabule se prohýbala pod mísami s jídlem, v čele na vyvýšeném stupni právě usedala Earthova skupina rytířů. Poznala je, byli to titíž, kteří ho doprovázeli tenkrát…

Kolem sebe slyšela hlasy a písně, ale zněly jí, jako by byla pod vodou. Kde je Earth? Kde je? Pátrala očima po síni, ale nikde ho neviděla. Možná je ještě v komnatě, ale v které, v které? Zmateně se rozhlédla a snažila se vzpomenout, kde přespával bývalý pán. Jednou mu přece nesla snídani…

„Hoří! Dobrý Bože, hoří!“

Strhla se strašlivá mela. Každý se snažil uprchnout z hodovní síně, jen Janika zůstala stát jako přikovaná. To ne, opakovala si skoro zoufale, to ne! Už nikdy nebude mít takovou příležitost! Vzpamatovala se, sebrala ze stolu dlouhý nůž na porcování masa, schovala ho pod pláštěm a zamířila do věže, aby vyběhla schody do pánovy komnaty. Chtěla ho překvapit, chtěla, aby ji poznal, aby se vyděsil, aby litoval dne, kdy zabil svého bratra a pak otce Ignáce… Myslela, že prostě rozrazí těžké dveře…

Jenomže těžké dveře už rozražené byly a v komnatě zmateně pobíhala skupinka zbrojnošů. Na tak malou komnatu jich tam bylo nějak moc. Postavila se na špičky, aby spatřila to, co je tak zaujalo, když vtom se jeden ze zbrojnošů pohnul a odkryl tak výhled na… Janika strnula. Ochromil ji tak příšerný děs, že se vůbec nemohla pohnout, natožpak rozumně myslet.

Earth seděl na židli jako tehdy jeho bratr, oči v sloup, hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Muž, kterého stráž srazila na zem a kopanci se ho snažila přimět k výpovědi, byl celý od krve a tělo měl spoutané silnými provazy. Neviděla mu do obličeje, neboť byl otočený, ale přesto jí na něm cosi upoutalo. Nebránil se, ale také nevypovídal. Na otázky, proč zabil pána na Ledštejnu, nereagoval, mlčel, choulil se pod ranami těžkých bot jako raněný pták. Něco v těch odevzdaných pohybech jeho ubohých rukou chránících hlavu jí přišlo strašlivým způsobem povědomé. Někdo z vesnice? To ne...

„Ježíši…“ šeptla zoufale. „Ježíši, Martene…“

Nemohl ji slyšet, nikdo ji nemohl slyšet, protože ta slova pronesla v samotném srdci, přesto otočil hlavu a jeho modré oči se upřely na ni.

„Hej, mladíku!“ obořil se na ni zbrojnoš. „Vypadni odsud, tady není nic k vidění!“

Zmateně vycouvala z komnaty a pak překotně seběhla prudce se svažující schodiště. Slyšela, jak zbrojnoši vlečou nebohého Martena ze schodů, jak jim postrkují, jak do něj vrážejí. Viděla, jak mu podklesávají kolena, když do něj jeden ze strážných surově kopl, jak padá z těch kamenných strmých schodů jako hadrový míč. Chtěla se k němu rozběhnout, aby mu pomohla vstát, ale hodovní síň se začala plnit vracejícími se lidmi a ti ji odstrčili až dozadu.

Šuměli, hlučeli, snažili se pochopit, co se stalo. Janika čím dál víc propadala beznaději. Jedna dívka se k ní otočila a koketně se zavlnila v bocích. „Tebe neznám, odkud jsi?“

Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou a znovu couvla. Po požáru, který prve vyhnal lidi ze síně, nebylo ani památky. Tak ráda by se někoho zeptala, kde to vlastně hoří, ale nenacházela odvahu k prozrazení. Místo toho se s bušícím srdcem znovu postavila na špičky, ale zahlédla jen záda zbrojnošů, kteří ne zrovna jemně odváděli Martena pryč.

„Hej, pane z Gillonu!“ zvolal nějaký muž a upoutal tak pozornost velitele stráží. „Co se tu stalo?“

„Je mi líto. Tenhle bastard právě podřízl pána z Ledštejnu…“

Síní to zašumělo zděšením. Janiku roztřásla zima, měla pocit, že se musí jednat o nějaký omyl, Marten by přece ani mouše neublížil, byl to ten nejlaskavější člověk pod sluncem… Ale… co když to udělal? Ta pochybnost ji přepadla jako zákeřný vrah a na chvilku znemožnila dýchání.

„…už jsme poslali pro soudce!“ pokračoval hromovým hlasem. „Ale není co posuzovat, ten chlap se přizná. Zítra bude popraven!“

Janice se zatmělo před očima. Popraven? Ježíši… Marten, který zachránil její život, který ji půl roku skrýval a riskoval tak krk… O něj stejně přijde.
Chtěla vyrazit dopředu, vrhnout se veliteli k nohám a prosit o Martenův život, ale nebylo to možné. Už ho odvedli, lidé se začali zvědavě otáčet a pán z Gillonu odešel oznámit paní, že je její manžel po smrti.
Co teď, co teď má dělat? Nemohla tu přemýšlet, musela pryč. Snad až bude z hradu zpět v lesích, snad na něco přijde, snad pochopí, co se v tomhle sídle vlastně přihodilo…
Naposledy se ohlédla ke dveřím, jimiž odvlekli Martena a pak opustila hodovní síň, aby úzkou branou vyšla před kamenný hrad. Jakmile se ocitla za padacím mostem, těžká železná mříž oddělila nádvoří od okolního světa. Janika v nastalém podvečeru osaměla.

***

Pán z Gillonu poklekl před krásnou mladou ženou, která chovala na klíně sotva ročního syna a zvedl k ní své oddané psí oči. Vztáhla bělostnou ruku, aby mu pokynula, a on se jí chopil a přitiskl na ni své horké rty.

„Ach, Tregone z Gillonu…“

„Má paní, je po všem.“

„Slyšela jsem,“ přikývla zamyšleně. „Byla tu jedna z mých komorných. Zdá se, že se ten člověk ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě.“

„Ano,“ velitel se usmál a pokryl její paži vděčnými polibky. Postavil se, obešel ji a začal líbat její štíhlý labutí krk. „Chtěl nějaké povolení k odstěhování z vesnice, „šeptal, zatímco ona horce vzdychala a tála pod jeho polibky jako sníh, „nechtěl mu ho dát, pohádali se. Ta hádka mi přišla náramně vhod, stráže za dveřmi ji slyšely.“ Vytáhl zlaté hřebeny, které podpíraly její složitý účes a nechal mezi prsty protéct záplavu černočerných vlasů.

„A dál?“ šeptla a hruď se jí zvedala touhou.

„Pak jsem mu vrazil do krku nůž. Stejný, jaký vrazil před časem do svého bratra. Stejně jsi úžasná, má paní…“

„Ano?“ polichoceně se protáhla a lehce ho pohladil po tváři.

„Kdybys nepřesvědčila Eartha, že tě jeho bratr svádí, nikdy bys tu nebyla svou paní…“

„Což mi připomíná, co je s tou dívkou? S tou… jak se vůbec jmenovala?“

„Co na tom záleží?“ zašeptal, odebral jí syna a předal chůvě, která čekala za dveřmi. Pak ze sebe rychle strhl oblečení a sevřel paní z Ledštenju do spalujícího objetí.

***

Druhý den ráno vjela do vesnice skupina mužů, aby oznámila lidu, že byl právě popraven vrah pána Eartha z Ledštejnu. Stále se hledá Janika, služebná z hostince, která má na svědomí dva nevinné životy a žhářství. Dále existuje důvodné podezření, že je zapletena i do vraždy pána Eartha, neboť k jeho zabití byl použit nůž, který mu před půl rokem hanebně odcizila.
Odměna za její nalezení dosáhla nebývalé výše.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Moc se mi to líbilo, napsat detektivní zápletku mi nikdy nešlo:-) Jenom si myslím, že by oba díly mohly být jako jeden, koneckonců moc dlouhé nejsou a prvnímu chybí sebemenší rozuzlení.


 Uživatel úrovně 0

Tato povídka se mi líbila více než-li díl první...je v něčím lepší.

Nedokáži povědět, zda rozsáhlejšímu ději či nečekanému konci, tedy alespoň pro mě. I když dávám přednost více rozepsaným, nemyslím dějově, třeba více popisovat okolí a události mezi líčeným dějem, dílům.

Jako vždy jsem žádné gramatické ani jiné mluvnické chyby nenalezl. Nevím, jestli někdo ano, v tom případě jsem nejspíš slepý.=)

Ještě bych rád podotknul, že diskusi si čtu až po napsání svého vlastního příspěvku, takže mne kdyžtak nekamenujte za to, že jsem třeba zmínil něco, co již zmíněno bylo.

Nechť vás provází světlo
Astrak


 Uživatel úrovně 0

Nemyslím, že by se tento příspěvek mohl číst jako druhý díl. Je to pokračování - ani první, ani druhá část textu, který Lyrie postupně publikuje nejsou dost uzavřené, aby stály samostatně. Proto si dovolím ctěné autorce vyčíst opakování - neměla by předpokládat čtenáře tak pitomého, že by si nezapomatoval děj popsaný celkem v nějakých sedmi normostranách. Přitom vzpomínkové vsuvky opravdu jen připomínají, nerozvíjejí děj.
A nemohu též souhlasit se spanilomyslnou redaktorkou, ona střední část (milostná pasáž) je dějotvorná, jen Lyrie příliš šetřila místem, jakoby se bála nechat strhnout milostnou zápletkou. Proto Marten působí neživotně a to "oddání se" trochu kýčovitě - aby bylo jasno, nevolám po podrobném popisu erotického vztahu, ani po popisu rodícího se vztahu mezi ní a ním - ale po váze a barvě gest či vyprávění, třebas na dvou řádcích (umí-li to kdo, já bych si na takové zhuštění netroufla). Ona je to totiž událost, ke které se Janika bude muset v dalším příběhu vracet, smrt milého, třebas by ani nebyl ten milý příliš milý (to nemyslím konkrétně pro tento případ), nevytesníš. A proto potřebuje, aby se měla kam vracet.


 Uživatel úrovně 0

Dílko na mě působí velice živým zjevem. Moc se mi zamlouvá vývin příběhu, bez zbytečně akčních scén, které by dílo jen trochu zdecimovaly a ubraly na životnosti a realitě příběhu, čímž by pak dostaly čtenáře do stavu "tak je tu zase další akční slátanina", naproti tomu tam autorka nechala příběh plynout volně, aby nikoho neunudil svojím pomalým spádem, ale ani příliš nikoho neotrávil tím, že by bylo příliš mnoho věcí vtěstnáno na malém prostoru v příběhu..

Janika po svém útěku prožívá krizi, díky tomu, že je na smrt vystrašená a nechápe, proč se události vyvíjely tak, jak se vyvíjely. Nechápala, proč Earth zabil svého bratra, jen věděla, že od té doby, co jí uviděl, bude stíhána. Pochopila, že Earth na ni zkusí hodit tu vraždu i podpálení hostince. Ví, co by se stalo, kdyby ji našli, ví, že by ji před šibenici nezachránilo nic. Vůbec nic na světě. Janika je zoufalá. Uteče do kostela, a pak se později dozví, že Earth zabil kněze, je jí jasné, že ona sama je opět obviněna z vraždy.. Do cesty se jí dostane Marten -hodný lovec- který pak tragicky zemře za svou lásku k Janice a také proto, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě..

Tragická skutečnost, kterou autorka dokázala mistrovsky vystihnout. Nepřehání nic, jen zoufalství Janiky bylo vystiženo a její vůle po pomstě, byly trošku emotivnější, ale v té pravé míře.

Příběh má spád, který mě naprosto vtáhl do děje, celkové části- úvod bych označil za trošku slabější, ale ostatní části jsou pěkně napsané. Část v hradě je pěkně vystižená a napsána s velkou důsledností a důkladností. Také myslím, že mnoho věcí, které Janika udělala, bude mít trochu větší důsledek, než s jakým počítala ona a možná i autorka. Kvalitní dílo.


 Uživatel úrovně 8

Druhé časti.
Je to veľmi zaujímavý fenomén či už v literatúre ale napríklad aj vo filme. Mne osobne sa s pojmom druhá časť spája pojem precedens.
Tento trochu nadnesený výraz je ale vcelku dobrým kľúčom, pomocou ktorého sa dá nahliadať na vzťah pokračovania k prvej časti. Autor sa v pokračovaní musí držať reálií, ktoré načrtol v prvej časti. Musí nájsť spojivo medzi látkami a prakticky preniesť svoje dosť oklieštené predstavy do formy, ktorá by bola vhodná.
Nie, nevravím, že by sme sa teraz mali iba porovnávať. Zvlášť pri tejto poviedke je toto veľmi nepresný prístup. Autorka nás totiž nabáda k čítaniu poviedky, ktorej prvý diel poznať nemusíme. Občasné retrospektívy a ozrejmenia deja nám majú vytvárať obraz postačujúci k pochopeniu a zážitku z tejto poviedky. Porovnávať ju teda s prvým dielom sa dá len do určitej doby – pokiaľ je priamo zrejmá analógia súvislostí -, ale nemožno sa spoliehať iba na to.

Janika tu prežíva na úteku, je z nej vyhnanec. Uvedomuje si beznádejnosť svojej situácie, zároveň však nie je schopná rátať s dôsledkami svojich činov. Preto sa stane to, že, z väčšej časti kvôli nej, umiera zaľúbený Marten, ktorý vlastne za nič nemôže – je len úbohou bábkou bez väčšieho významu v hre mocných. V tomto ohľade – a je to veru smutné – majú s Janikou veľa spoločného. Ich láska je však plytká – aspoň z pohľadu Janiky ide skôr o prístav bezpečia, kde sa môže schovať.
Toto je podľa mňa hlavný motív poviedky.

Janiku však napokon jej minulosť nájde a uvrhne späť do temného vyhnanstva a samoty. Je ešte viac zmätená, vinná sama pred sebou.
O jej vine pred svetom – je jej pripísaná účasť na ďalších vraždách - ani nehovoriac.

Samotná poviedka sa mi, ako celkom, čítala dobre. Odhliadnuc od toho, že nie som prílišným zástancom milostných pasáží, tak aj priestor, aký bol tomuto v diele venovaný, bol postačujúci – a podľa môjho skromného názoru dostatočný. Nejedná sa tu už o krátku a dynamickú poviedku plnú akcie, ale skôr o dielko, ktoré si vzalo za úlohu obsiahnuť iné veci „prekliateho“ života človeka, ktorého len náhoda postavila na zlú stranu barikády.


 Uživatel úrovně 0

No, takže oproti prvnímu dílu (Janika - azyl) mě tento daleko více upoutal do židle a když jsem se blížil ke konci, tak jsem si přál, aby to ještě neskončilo. Opravdu krásné dílo, jenže tam má několik chyb, jak gramatických, tak občas se vyskytla chybka i ve slovosledu. Párkrát jsem se trošku zasekl, abych si něco přečetl dvakrát. Některé pasáže byly skvělé a v jiných nebyl spád příliš znát. Dílo je bezesporu kvalitní, ale pár chybek tam je, ale to by se našlo nejspíše všude. Podle mě je lepší, než povídka první.

Časový rozestup šesti ěsíců mi přijde příliš vysoký, ze začátku nebylo příliš poznat, jak se tam do sebe zapletly ty dva časové prostory, tedy čas, kdy se dostala do vsi a poté popis jejího úprku. Pěkně vylíčená touha po pomstě, sice se Marten kvůli ní trochu obětoval, ale čekal jsem, že ten zhrzený muž bude Marten. Hodili to na něj, stejně jako na Janiku. Tím se trochu dostáváš do tendence, že se z příběhu pomalu začíná stávat detektivní příběh, ve kterém je již teď mnoho zrad, které by měly míti důsledky do dalších částí.
Vzhledem k tomu, že teď je již Janika podezřelá ze tří vražd, z toho dvou současných vládců oblasti -pánů z Ledštejna- tak bych se ani nedivil, kdyby v další části na ni byly uspořádany hony. Je sice pravda, že za vraždu Eartha byl popraven Marten, ale tou větou, jak jsi napsala, že je podezírána Janika jako podezřelá ze spoluvraždy Eartha - tím sis trochu zajistila to, že bude stíhána jako dravá zvěř, kvli činům, se kterými nemá nic společného.

Poslední věta je úsměvná, vzhledem k tomu, že již podobná je v první části.

Některé nejasnosti: oslovení "Tregone z Gillonu" - trochu podivné, pokud by byly opravdu důvěrnými milenci, je trošku zvláštní, ale to bych bral.

Odcizení toho nože - trošku nepochopitelné, nebo aspoň pro mě. Možná ho odcizil Tregon, ale zase to hodili na Janiku, čímž se vracím k tomu, co jsem zmiňval - další důsledky.

Některé věci se mi aspoň vysvětlili, které jsem trošku neschvaloval v první části s myšlenkou, že si toho autorka možná nebyla vědoma, ale teď aspoň vím, že třeba vraždou kněze, že si autorka uvědomila, co to může mít za následky a také to, že to Janika brala jako hřích.

Dílo moc pěkné, lepší než první část s dějem, který někoho dokáže upoutat, jiného zase ,mm, neupoutat nebo nezaujat. Já ale patřím k té první polovině.


 Uživatel úrovně 5

Pokračování povídky Janika – Azyl se vyznačuje mnoha neduhy pokračování. První část byla psána úsporným stylem, děj měl spád, postavy, ač byly spíše načrtnuté, byly životaschopné a uvěřitelné, příběh se nenimral ve zbytečnostech.

Tohle druhému dílu chybí. Děj je rozvláčný, některé věty jsou příliš dlouhé, příliš rozvité na to, aby udržely spád. Romantizující oddíl o Janice a Martenovi je příliš rozbředlý na to, aby přinesl na svět něco nového. Doporučuji pokud možno vyhýbat se prozatím milostným pasážím, protože skladbou a výrazy se spíše blíží červené knihovně než běžnému popisu.

Z hlediska stylistiky a smyslu vět jsou některé překombinované, takže působí podivně až nesmyslně: „Ruce se jí zastavily na cestě k ošatce, ale pak se vzpamatovaly a přemístily si ji do náruče. Držela se jí jako štítu, ale oči z Martena nespustila.“

Vyskytují se chyby ve psaní ji/jí a jejich/jejích.

Příběh získává na zajímavosti až na konci, kde se v rychlejším sledu stane několik událostí, stejně tak je zajímavé i skutečné dění v pozadí.

Dnes tedy jen průměr, celkem za tři.