Tři králové a hvězdy
| Autor: | geraltriv |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Kotouč rudého slunce již téměř zapadl za šedomodrou dálku horizontu. Horizontu, jehož se bylo možno dotknout v myšlenkách, avšak kdyby se někdo pokusil dojít až tam, kde se ty dvě skoro impresionistické barvy dotýkaly, nedošel by tam za celou délku života. Muž sedící uprostřed rozcestí sklonil hlavu od toho omračujícího výjevu a smrkovou větví plynule prohrábl oheň, který pomalu dohasínal. Nezvedl se, aby přiložil, ačkoliv v okolí bylo spadeného dřeva víc než dost a po stranách cesty se rozprostíral jehličnatý les, který nyní působil dost stísněně. Odložil větev, pokrčil nohy, obejmul je a přitáhl k tělu. Seděl a koukal do skomírajících plamenů. Měl špinavé blond vlasy, velký jakoby orlí nos, jež byl dominantou jinak nevýrazného obličeje. Jeho snad až příliš bledá pleť chytala nyní za tmy šedivý nádech. Byl oblečen v drahém a honosném šatu obchodníka, dnes však již dosti špinavém a s mnoha děrami, hlavně na kolenou a loktech. Vpravo od něj ležela malá dřevěná truhla bez zámku. Z ničeho nic se otočil, otevřel truhlu a chvíli se v ní přehraboval. Vytáhl pomačkaný obrázek a položil si jej před špičky nohou. Ruce opět obejmuly kolena. Kdyby bylo světleji, mohl by vidět co na kresbě je. Jeho žena s devítiletým synem. Šťastní a smějící se. Živí. Teď však nic vidět nebylo. Seděl a nepřemýšlel. Nechal myšlenky plout, tak jak se mu v hlavě zjevovaly. Seděl tak dlouho.
Náhle uslyšel šramot a lámání větví. Zvuky přicházely ze zarostlé strouhy při cestě. Přímo před ním vystoupila ze tmy postava, v rukách něco držela. Položila vedle ohniště jakousi tyč a z druhé paže přidala na ohniště otep dříví. Klekla si sklonila hlavu a začala oheň rozfoukávat. Sedící muž nereagoval. Hleděl dál na svoji ženu a dítě, jejichž siluety se s každým novým fouknutím na obrázku vynořovaly. Příchozí se posadil a zaujal stejnou pozici jako muž v honosném šatu. Ten zvedl hlavu a pohledem zkoumal toho Dárce světla a tepla. Druhý zbloudilý byl také muž. Měl tmavou, ebenově zbarvenou pleť, která se leskla v záři nově oživených plamenů. Tělo měl pomalováno všemožnými vzory bílé barvy. Černé, nakrátko střižené, kudrnaté vlasy spolu s bělostnými zuby dotvářely poněkud rošťácký vzhled. Oblečen byl pouze v něčem na způsob bederní roušky a tyč, kterou prve odložil, byla teď jasně rozpoznatelná jako oštěp. Různé ozdoby pak ještě doplňovaly dojem muže, který jakoby přišel z počátku věku lidstva a ještě nenaznal, že svět se změnil. "Díky," řekl Muž v hávu a kývl hlavou k plamenům. Černoch se usmál a jeho zuby zazářily jasněji než světlo ohně. Chvíli tak bez pohnutí seděli. Pak Černoch háv z ticha protrhl.
"Měl jsem dalekou cestu. Mnoho sluncí se topilo v dálce. Mnoho se jich z dálky vynořilo. Dlouhou Cestu." Jazyk se mu jen kmital, ačkoliv mluvil roztahaně.
"Černý kontinent. Gebida říkáte vy. Můj kmen velký. Mnoho žen, mnoho mužů. Velmi dětí. Já měl ženy. Dvě. Krásné, plodné. Dost dětí. Synové, dcery. Synové byli silní. Svaly. Úsměv jako sníh s Hory. Sníh co netaje. Pak vše skončilo. Všechno pryč. Sníh roztál. Úsměvy taky. Já odešel. Mé oči plnily moře." Umlkl a oči i úsměv mu pohasly. Plameny začali skomírat. Ani jeden z mužů se nezvedl aby přiložil. Zase seděli a čekali. Na nic nebo na vše. Vyhasly už skoro všechny uhlíky.
Náhle zaslechli něco, co by ani v nejmenším nečekali. Muž v hávu matně tušil, Černoch vůbec. Klapot kopyt přicházel z opačného směru, odkud se druhý cestovatel zjevil. Monotónní zvuk ustal za hranicí zorného pole. Slyšeli zafrkání a pak tichou chůzi směrem do lesa. Lámání větví a funění zvířete. K téměř mrtvému ohništi přišla další postava. Pomalu přikládala větší a větší kusy větví. Za neustálého foukání se vbrzku oheň rozhořel vysokým plamenem a osvítil tak nového Dárce života ohně. Člověka, jež přinesl naději. Oba muži ho nyní se zájmem pozorovali. Byl zahalen do kůží a kožešin, ačkoliv byla dosti teplá noc a oheň teď přímo sálal. Přes hlavu a ramena měl krátký luk a na zádech toulec se šípy. U pasu mu visel nůž se střenkou z paroží. Luk a toulec sejmul se zad, sedl si a položil si je na klín. Shodil s hlavy kápi, aby si jej mohli prohlédnout. Když ještě stál, všimli si, že je menší postavy než Černoch z dávnověku a dokonce ještě menší než muž v honosném šatu. Teď už chápali proč. Rovné, dlouhé, černé vlasy sepnuté sponou. Tmavé oči, které působily jako neustále přivřené. Protáhlá oční řasa, jež dotvářela dojem šikmého pohledu. Malý nos se širokými dírkami. Měl typický vzhled Východňana. Nejspíše z jihovýchodu, když se vzal v potaz i jeho kůň, oděv a luk. Nesmál se, ani nemračil. Smutek z něj na první pohled nebyl poznat. Čekali co udělá. A on je nezklamal a začal mluvit.
" Můj život byl tvrdý. Co jsme nevypěstovali, nebo neulovili tím jsme žaludek mé rodiny nenakrmili. Pusté pláně naší země byly krásné. To nejkrásnější, co jsem v životě viděl a poznal, kromě mých dětí. Žili jsme ve stanu z kůží a proháněli se na koních pustou udusanou zemí, která nám nic nedala zadarmo. Přesto jsme byli šťastní. Měli jsme sebe. Šaman nám předpověděl, že přijde zvěstovatel nového života. A ne jeden, nýbrž mnoho. Přišel, ale život nenesl. Smrt a zkázu všemu, co jsem miloval, mi dal darem. Odešel jsem, abych zapomněl. Zapomněl na smrt a život svých blízkých. A teď jsem tady." Jeho hlas postupně chřadl, až utichl docela. Pak Muž v šatu vyslovil své druhé slovo.
"Taky." Na chvíli zmlkl. " Já taky přišel o vše. A to vše mám s sebou." Ukázal jim obrázek. Východňan i Černoch pokývli a usmáli se.
"Stalo se to všude. Celý svět. Má rodina. Vaši "Zvěstovatelé" zatím nový život nepřinesli. Zato vzali ten starý. Možná jsme poslední." Poprvé se usmál. A víc už ne. Každý mluvil. Každý ze sebe dostal co ho tíží. Nemluvili stejnou řečí, a přesto si rozuměli. Seděli a koukali do plamenů, uhlíků a pak do popela. Hvězdy zářily jako v nejkrásnějších nocích jejich životů.
Tři poutníci u vyhaslého ohniště. U vyhaslé naděje. Tři králové, co následovali Zvěstovatele, padající hvězdu. Anebo od něj utíkali. Ale kam? Seděli a hřál je už jen společný osud.
Přišel. Přišel Zvěstovatel. Spadla hvězda a ukončila trojí osud světa. A tři životy. Přišli další. Ne králové, ani lidé, ale hvězdy. Noc skončila jednou provždy.
Diskuze
První odstavec, první dvě věty:
"...Kotouč rudého slunce již téměř zapadl za šedomodrou dálku horizontu. Horizontu, jehož se bylo možno dotknout v myšlenkách, avšak kdyby se někdo pokusil dojít až tam, kde se ty dvě skoro impresionistické barvy dotýkaly, nedošel by tam za celou délku života..."
- ostré oddělení vět tečkou, navíc, když druhá začíná stejným slovem, jakým první končí zde není příliš vhodné a působí rušivě, což je na úkor čtivosti.
- "...impresionistické barvy..." tvrdě kontrastují s jemným poetismem celé povídky a nezapadají do kontextu; tím, jak doslova "trčí" z textu silně narušují čtivost povídky.
- vzhledem k tomu, jak je celé souvětí druhé věty dlouhé (navíc nezapomínej, že vlastně přímo, takřka bez přerušení navazuje druhá věta na první), bylo by vhodnější konec zkrátit (např. nahradit "celou délku života" jednodušeji "celým životem")
První odstavec, třetí věta:
"...Muž sedící uprostřed rozcestí sklonil hlavu od toho omračujícího výjevu..."
- chybějící čárky na těchto místech: "...Muž, sedící uprostřed rozcestí, sklonil hlavu od toho omračujícího výjevu..."
- dále drobná stylistická chyba: "...Muž sedící uprostřed rozcestí sklonil hlavu od toho omračujícího výjevu..." - sklonit (se) bývá v drtivé většině spojováno se sedmým pádem. Ty jsi použil spojení s pádem druhým, které však vyznívá značně křečovitě. Srovnej: "Muž, sedící uprostřed rozcestí, odtrhl zrak od toho omračujícího výjevu a s tichým povzdechem sklonil hlavu." Používáš zbytečně expresivní výrazy, které však místo toho aby zdůrazňovaly spíše matou a ruší; dojem, který povídka vyvolává, má značný emocionální náboj sám o sobě.
První odstavec, pátá věta:
"...Měl špinavé blond vlasy, velký jakoby orlí nos, jež byl dominantou jinak nevýrazného obličeje..."
- stylisticky ne zrovna dobře postavená věta. Srovnej: "...Měl špinavé blond vlasy a velký, jakoby orlí nos, jež byl dominantou jinak nevýrazného obličeje..."
- Poměrně zmatečně působí sdělení, že měl špinavé vlasy. Myslela jsi tím barvu? Pak by to mělo být "špinavě blond vlasy". Pokud jsi chtěl zdůraznit jejich zašpiněnost, bylo by bývalo vhodnější použít jiné, neutrální slovo, které neevokuje asociaci na ustálené slovní spojení, označující barvu.
- „Měl špinavé blond vlasy, velký jakoby orlí nos, jež byl dominantou jinak nevýrazného obličeje“ – gramatická chyba; správný tvar v mužském rodě je jenž.
Druhý odstavec, pátá věta:
"...Klekla si sklonila hlavu a začala oheň rozfoukávat..." - chybějící zvýrazněné čárky: "...Klekla si, sklonila hlavu a začala oheň rozfoukávat..."
Druhý odstavec, poslední věta:
"...Pak Černoch háv z ticha protrhl..." - zvýrazněné "z" je nadbytečné; srovnej: "...Pak černoch protrhl háv ticha..."
Čtvrtý odstavec, dvanáctá věta:
"...Úsměv jako sníh s Hory..." - gramatická chyba; namísto zvýrazněného "s" má být z
Čtvrtý odstavec, devatenáctá věta:
"...Mé oči plnily moře..." - emočně neobvykle silné, originální vyjádření. Velmi chválím!
Čtvrtý odstavec, dvacátá první věta:
"...Plameny začali skomírat..." - gramatická chyba; správně má být plameny začaly skomírat - shoda přísudku s podmětem.
Pátý odstavec, čtvrtá věta od konce:
"...Protáhlá oční řasa..." - nepříliš obratné; může být vykládáno i jako řasa ve smyslu brva.
Šestý odstavec, druhá věta:
"...Co jsme nevypěstovali, nebo neulovili tím jsme žaludek mé rodiny nenakrmili..." - přebývající a chybějící čárky; srovnej: "...Co jsme nevypěstovali nebo neulovili, tím jsme žaludek mé rodiny nenakrmili..."
Shrnutí :
Velmi originální nápad.
Ostrá pointa.
Vhodná délka.
Povídka působí zčásti uklidňujícím dojmem poezie a lyriky, které následně přecházejí v pochmurnou, skoro až nepříjemnou nezvratnost a fatalitu, odevzdání a smíření.
Jediné, čím dílo poněkud trpí, je nevypsanost a drobné chyby - ale to se dá vše odstranit - psaním, psaním, psaním.
Piš tedy dál!
Tomuto nadprůměrnému dílku dávám tři plus až čtyři mínus hvězdičky; budu zaokrouhlovat dolů a hodnotit třemi hvězdami - jen proto, že doufám, že Tvé příští dílo bude prosto drobných chybiček mnou i jinými jmenovaných; tedy ode mne *** jako motivace pro příště.
S přáním mnoha úspěchů
--Sol
To je ale smutná povídka.
Přiznávám se, že jsem ji pochopil až po tom, co jsem si zběžně projel diskuzi. Fakt to není parafráze....
Podle mě je příběh kvalitní, ale dost to kazí ty chybějící čárky, kvůli kterým některé věty působí divně (Klekla si sklonila hlavu a začala oheň rozfoukávat) a taky mi vadí ty hrubky (Plameny začali skomírat). Některé věty (hlavně v prvních dvou odstavcích) mi přijdou až příliš dlouhé, ztrácím přehled, o co vlastně jde. Ale pointa se mi líbila, hlavně ten konec, takže 4*
Mě se příběh velice líbil. K ději nemám žádné připomínky. Bylo to jakoby vyjádření pocitu.
Neduhem díla jsou, jak už bylo zmíněno, pravopisné chyby.
Dál se mi moc nelíbila ta věta: "Nezvedl se, aby přiložil, ačkoliv v okolí bylo spadeného dřeva víc než dost a po stranách cesty se rozprostíral jehličnatý les, který nyní působil dost stísněně." Asi bych skončila tím "...víc než dost". A ten zbytek tam vůbec nedala. Nesedí mi to tam.
Pak bych ještě změnila: "Pak Černoch háv z ticha protrhl." Dala bych tam jenom "háv ticha". To "z" mi tam přebývá.
Silný námět, bohaté pozadí.
Bohužel. Jsem špatný čtenář, protože jsem nepochopil. Nepochopil jsem, ... nebo spíše podstatu příběhu a pointu matně tuším, nejsem si jist. Proto jen výhrady, které mohu mít i za tohoto stavu:
1.) Chybí tam spoustu čárek a pak několikrát úplné hrubky - Luk a toulec sejmul ze zad... Shodil z hlavy kápi...
2.) Hlavně na počátku je opravdu příliš dlouhých vět. Má to zpočátku svůj půvab, ale když už se prokousávám čtvrtou, nepřijde mi to povedené. Příště zkusit "ořezat". Koneckonců, níže se už zmiňuje Raynor, tak jen, abys věděl, že není jediný. Na stranu druhou, v tvém příběhu není moc akce nebo tajemna, takže to zase nemusí být nějaké "ekvivalentové" dílo, ale třebas poslední odstavec stojí opravdu za to.
Omlouvám se, že je moje kritika tak krátká, ale dílo jsem nepochopil a nerad bych kritizoval a hodnotil něco, aniž bych věděl, zda je to opravdu tak.
S pozdravem
Findred z Celenu
Kvalitně napsaná povídka. Je krátká a přesto dobrá. Občas mi vadily některé něšťastně použité výrazy (šedomodrá dálka horizontu) a několik těch gramatických chyb, ale nebylo to nic velkého. Další důvod proč nedám plný počet je již zmiňovaná Bible. Ta di toho vážně nesedí stejně jako tan obrázek ženy a dítěte. Každopádně je to velice zdařilé.
Poviedku som pochopil, však veľmi na mňa nezapôsobila. Tých pár gramatických chýb čo som našiel (a u mňa sa to nestáva často) mi nevadí. Čo sa mi páči je to, že to nieje celkom "presladené emóciami" a neobsahuje to vyčačkané vety typu: Na zem dopadali posledné kvapky dažďa, bubnovali...
Krátke vety - Dobré vety.
Prečo to na mňa nezapôsobilo? Možno by som tam (ja osobne) zredukoval zbytočné popisy (síce ich tu nieje veľa) a skôr predĺžil časti, ktoré sa zapodievajú vnútrom postáv a majú byť hlavným ťažiskom a hlavnou myšlienkou.
Zdravím,
na mě dílo zapůsobilo silně. Závěr s tak pěkně vyjádřenou pointou mi udělal velkou radost a zalíbilo se mi i provedení děje. Střídání dlouhých popisů s krátkým, ale o to efektnějším, zoufáním mužů, ve mně navodilo ten správný pocit pro vstřebání závěrečných řádků.
Ale přesto nedám plné hodnocení, důvody se dají shrnout do tří bodů:
1) gramatika - hlavně několik čárek přímo bylo do očí; do této kategorie bych zařadil i věty "Náhle zaslechli něco, co by ani v nejmenším nečekali. Muž v hávu matně tušil, Černoch vůbec." ... druhá věta je jediná "opravdu divná věta", na kterou jsem narazil: ani v nejmenším nečekali, takže muž v hávu nemohl tušit, mohl nanejvýš začínat tušit...úplně bych tu větu šrtnul
2) Bible - název a poté i použití tří různých národů Země ve mně taktéž evokoval Bibli, bylo to naškodu ve smyslu, že jsem neustále čekal, kdy se někd zmíní o Betlémě:-)
3) malý obrázek ženy a dětí - vzpomněl jsem si vojáky z Druhé světové (nebo na piloty stíhacích letounů, kteří mají za několik vteřin filmu zemřít)...připadá mi to moc moderní, trochu to narušilo mé vnímání dobového určení děje
Ale to byly jen drobnosti, které celkový dobrý dojem nestačily změnit.
Už teĎ se těším na Tvé další povídky.
S úctou Adso
Zdravím
O tomto diele sa podľa mňa nedá veľa mudrovať. Ide o to, či sa čitateľovi páčilo, alebo nie. Ide v ňom hlavne o to, ako sa spracovala téma, ako a kde ju autor umiestnil...
Osobne biblické námety nemusím, ale budem objektívny. Je to napísané tak, že mám pocit akoby som pri čítaní mal pred očami akýsi závoj. Tak vzletne, akoby v hmle. Nekladie sa dôraz na zbytočné detaily. To sa mi páči.
Dám tomu 4*. Vlastne je to dobre a ľahko spracované. To asi preto. Inak ale poznamenávam, že nie som priaznivcom takýchto riešení...