Články&Eseje

Cesty barda Moreaulfa a jeho přátel 4 – Hněv královského barda Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

Opět se navracíme z nějaké výpravy pro větší slávu Dalinu. Nepřátelé byli poraženi hrstkou hrdinů, jenž ničeho se nalekali a houfy skřetů pobili. Rozhněvané tóny mé harfy zněly vřavou. Čepele se míhaly a šípy svištěly vzduchem, aby z děsivou přesností zasahovali nekrytá místa na tělech nepřátel. A nad tím vším náš čaroděj, který prorážel cestu. Nakonec jsme se v sevřeném houfu probili až k barbarianům, jež nám přišli na pomoc – nebo spíš, vida, jak si užíváme, nedokázali přemoci svou touhu po krvi. Byli jsme k smrti znavení a krev proudila nám z mnohých ran, aby se mísila s černou krví nepřátel… Tak dost, tohle je jak vystřižené z nějakého eposu, který někdo zapomněl rýmovat. Fakt je, že už mám zase zničenou košili, jsem utahaný, chci horkou koupel a ze všeho nejvíc se těším domů na svou krásnou ženu Sharwyn a svého malého synka Tankreda. Už mu bude skoro rok a já jsem s nimi strávil sotva dva měsíce. Už mi to začíná docela vadit. Možná nadešel čas se usadit v paláci, dodělat tu novou slavnostní famfáru…
Následující měsíc a něco po našem návratu jsme trochu pročistili hlavní město. Sem tam nějaký ten dobře ukrytý agent jedné ze sousedních nejmenovaných mocností a bůhvíkoho dalšího, dost možná, že to i souviselo s naší minulou vyjížďkou. Rutina. Až na jeden nepříjemný fakt, zase jsem si zničil košili!!! Ale měl jsem čas dokončit již zmiňovanou novou slavnostní famfáru, párkrát jsem dokonce přednášel místní univerzitě, na katedře aplikovaného umění v sekci hudby. A konečně jsem také měl čas sem tam povečeřet se svou vždy okouzlující ženou – kde jinde než U Kance a kopí – a pohrát si s Tankredem. Určitě z něj bude bard až vyroste. Co zatím dělali moji přátelé nevím, avšak zajisté se dokázali zabavit sami. Hlavně některé jsem pravidelně potkával U Kance a kopí… Hmm, tak tohle už zavání reklamou, ale co, můžu si přece na svou hospodu dělat reklamu, kdy a kde se mi zachce… Opět se zdálo, že bude dlouho klid…

A čas běžel dál a nastal zas jeden z těch nádherných večerů, kdy jsem směl povečeřet se svou ženou v klidu U Kance a kopí. Procházkou jsme zamířili zpátky do paláce. Tankred už spal a toho jsme museli využít… CENZUROVÁNO :)…
Uprostřed noci mě probudil nenadálý šramot. Ze zvyku sem sáhl po dýce na nočním stolku, ale v tu chvíli sem dostal něčím tupým do hlavy a ztratil vědomí: „Sharwyn!“
Probral jsem se, až když rozbitým oknem dovnitř pronikalo denní světlo. Ležel jsem na kožešině z mantikory, coby přehozu přes postel, se zaschlým šrámem na čele. Má žena i syn… Na nočním stolku ležel cár pergamenu přibodnutý mou dýkou a na těch pár bezcenných slov na něm asi ještě dlouho nezapomenu: „Jestli uděláš co ti řekneme, nic se jim nestane.“
Silou vůle jsem se přinutil ke klidu, v rychlosti shledal veškerou svou výstroj a výzbroj, rozrazil dveře a vyrazil prudkým krokem ke stájím. Teprv poznají hněv temného elfa… Cestou mě zarazil jeden ze sloužících a podával mi vzkaz, který někdo zanechal u zadní brány. Stálo v něm zhruba toto: „Vezmi krále a vyrazte směrem na jih. Jeďte sami nebo zpátky dostaneš jen dvě hlavy.“ … Ano, v té chvíli jsem byl ochoten to udělat. Byl jsem ochoten vydat jim krále, jemuž jsem přísahal věrnost, jakož i jeho otci před ním, byl jsem ochoten zradit Dalin. Ne! Musím přemýšlet: Slyšel jsem, že s únosci se nevyjednává. Tu možnost jsem okamžitě zavrhl, neboť znamenala jasný rozsudek pro mou ženu a syna. Bál jsem se na to jen pomyslet. Také se však říká, že únoscům se nesmí říci ne. Buď král nebo má rodina, tenhle výběr se mi nelíbil ani za mák. Probouzelo to ve mně mou zděděnou touhu ničit a zabíjet. Udeřil jsem pěstí do zdi. Byla kamenná…
Z chmurných myšlenek mě vyrušil další sluha, jenž na mě volal: „Můj pane, venku je horda barbarů a násilím se domáhají vstupu, že s Vámi potřebují mluvit.“ Střelil sem po něm pohledem až ztichl a viditelně zbledl, ale vyrazil jsem k bráně.
Ukázalo se, že nepřítel, kterého jsme nedávno porazili se opět probudil. Že by náhoda? Nepravděpodobné. Navíc mi vůdce barbarů po delším vypravování prozradil, že z dálky zahlédli několik jezdců mířících směrem k východu, odkud nám naši nabušení přátelé přijeli zvěstovat tu zlou novinu… V hlavě se mi začal rodit ďábelský plán: Neřeknu únoscům ne, ale vyjednávat s nimi také nebudu. Pravděpodobnost návratu mé rodiny je v obou případech příliš nízká. Avšak rozhodl jsem se vše vsadit na jednu kartu, k čemuž budu potřebovat pomoc…
Podařilo se mi přesvědčit krále, aby se uklidil do bezpečí, zatímco jeho dvojník oficiálně odjede z města na jih s mým dvojníkem, řekněme na sokolnickou loveckou výpravu, a doprovázet je bude můj sokol, zatímco já a moji přátelé se vydáme s barbary na východ. Ať žije alchymista, jenž vymyslel metamorfózu. Asi mu složím oslavnou báseň, pokud to přežiji.

Za celou cestu jsem nepronesl jediné slovo, jen můj zrak zabíjel napotkání zpod kápě stažené do čela. Uzavřel jsem se do sebe. Právě nyní jsem měl ke svým pokrevním bratřím neblíže. Nikdy jsem neměl k zabíjení žádné velké zábrany, ač konal jsem dobré skutky, však nyní mě ovládla touha po pomstě, touha po krvi nepřátel, chladná, chladná a nebezpečná jako ocel vrahovy dýky přetínající krční tepny.
Stopaři nás dovedli ke starým dolům. Nezdály se tak opuštěné, jak měli být. Zatímco se barbaři připravovali na ranní bitku, já se pod pláštěm noci vydal vstříc svému osudu. Bylo mi docela jedno, co je právě za denní dobu. Vypravil bych se tam i v pravé poledne. Jen jsem už nedokázal čekat a jediné, v co jsem doufal bylo, dostaneme-li se k Sharwyn a Tankredovi včas. Pokud jsou ještě naživu. Moji přátelé mě následovali. Každý možná z jiného důvodu – Elwin snad aby mi pomohl, Geralt si zajisté nechtěl nechat ujít to krveprolití a Mithrandir se šel nejspíš podívat, jak mi urazí hlavu -, ale ať už mě následovali kvůli čemukoli, jsem rád, že se tak stalo.
Co se dělo vevnitř příliš rozepisovat nebudu. Na tuhle část svého já zrovna moc pyšný nejsem. Fakt pouze je, že jsem zabíjel tiše jako smrt, bez jediného slova či pokřiku, metamorfován ve dvoumetrový kolos svalů, dokud prodlužované účinky lektvaru nevyprchaly. A zabíjel jsem i pak, jen ne tak efektivně, protože ač je snazší mávat mečem než mačkat akordy, ruka umělce se nevyrovná ruce válečníka, i když je zakalena nejedním soubojem a posílena sebevětším hněvem. Nepočítal jsem je, s tím jsem skončit někde u deseti, necítil jsem únavu, ač krvácel jsem z mnoha ran, nebylo tu pro ní místo. Až jsme se konečně probili k cíli…
V jedné z posledních místností jsem konečně uviděl mou ženu. Nůž pod krkem jí držel nějaký kouzelník, soudě dle jeho vzhledu. Pokoušel se vyjednávat z pozice síly, ale já nechtěl aby mu to prošlo. Rozběhl jsem se proti němu a plnou silou narazil do neviditelné bariéry. Jen se smál… Nesnáším bezmoc.
V tu chvíli do místnosti vtrhnul druhou stranou Alius a jednou ranou uťal tomu padouchovi jeho odpornou hlavu. Rána to byla tak veliká, že se jeho hlava odkutálela až do rohu, hned vedle hlavy mé ženy!!! Pak její tělo ještě ze srandy probodl!!! To na mě bylo moc! Se zavytím a nepříčetný zlostí jsem se po něm vrhnul. Rychlejší než já byly pouze dva Elwinovi šípy. Udeřil jsem jak nejsilněji jsem uměl, avšak Alius to vykryl a odhodil mě přes celou místnost. Už už jsem se potácivě zvedal ze země – únava si již vybírala svou daň -, když se za tím …CENZUROVÁNO… objevili jeho spolubojovníci s nosítky s mou ženou a synem. Byli v oba bezvědomí, ale živí a zdraví. Popošel jsem dva kroky a zhroutil jsem se opět na zem. Všechno se propadlo do temnoty bezesného spánku…


V hlavních rolích, aneb každej druhej elf nebo hraničář:

Vrchní beastmaster a ten největší padouch ze všech – Mavev
Nejslavnější dalinský bard všech dob Moreaulf se svým věrným sokolem Kaiem – no, kdo jinej než já Erlandil
Konečně také jednou hrající elfí chodec a lučištník Elwin – Elwin
Úplně maximální bleskochrlič, co zkazí každou poctivou krveprolévačku, Mithrandir – Gandalv
Naše špičatouchá miss „Údernice“ Elar – Sisqinanamook
Její neméně elfí pomocnice Slinta s houfem všemožné havěti kolem sebe – Sunshi
Už o něco méně tajemný rytíř víry Dared z Brány, jehož životním posláním je působit zlu žaludeční vředy – Lazi Vlaad
Zaklínač Geralt, co říct víc; prostě poctivej vědmák, co ti mečem na tvář vykrojí lilii ani nemrkneš – Angelo
Barbarian Alius (pouze jako CP) – Mavev

PS. pro spoluhráče: Omlouvám se, že jsem vás téměř nezmínil, ale hněv zastřel myšlenky barda natolik, aby nevnímal okolí i přátele, kteří přišli s ním. Příště to napravím.

PPS.: Když skončí veškerá legrace, zmlkne i bard.

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Erlandile oni tu chválej tvůj příběh a nikdo nepochválí PJ...to není fér...:-))


 Uživatel úrovně 2

Musím souhlasit. Vynikající nápad dobře zformulovaný.


 Uživatel úrovně 5

Příjemné čtení, skvěle odsýpá, dobrodružství jak má být…


 Uživatel úrovně 1

Ahoj Erlandile. Jako obvykle šlo o velmi kvalitně sepsaný ( a jistě i odehrasný příběh ). Napsal jsi to opravdu skvěle a nemám jinou možnost než 5*.

S pozdravem Zwejk


 Uživatel úrovně 5

Erlandil : My jsme vždycky hodný...


 Uživatel úrovně 0

Mavev: až jak budete hodný :) (a jak to dopíšu)


 Uživatel úrovně 5

Erlandil : Ano pro obyčejné smrtelníky bude k přečtení mnohem později, ale pro nás, Dalisnké smrtelníky, bude k přečtení mnohem dříve...Nebo se mýlím???


 Uživatel úrovně 0

Mavev a spol.: taky se to stalo narychlo a chtěl jsem aby z toho bylo vidět, že i barda tato událost trochu rozhodila....

ale nezoufejte... 5 je na cestě... ovšem, s největší pravděpodobností se tu objeví až až se vrátim ze Skotska (zhruba v půli července) a dle toho, jak to v čekárně vázne, bude k přečtění nekdříve někdy v září...


 Uživatel úrovně 5

Aahz : myslím že můžu mluvit ze Erlandila, ono to bylo psáno na rychlo...:-)
PS : Promiň Erlandile...


 Uživatel úrovně 0

Je to dobré,ale oproti minulým dílům se mi to zdá jakoby psané narychlo,též se mi nelíb ta vložka o reklamě,ale to všechno je tak za jednu hvězdičku...tohoto barda já hodnotm jako ukázkovou postavu...jde mi o to,že to není jen dobrodruh,ale má i své soukromí,svůj život..a není to jen:Chci pomstt svého strýce atd.