Z trójského popela
| Autor: | Mgr. Holger |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Bez cíle jsem se procházel,
Jak ruina prastará – zdi zevnitř rozbořené –
Popel a dým mě provázel.
„Bohyně netečná, jak chladně svítíš v dáli…
Je po všem, těší Tě můj pád?
Prohrál jsem, přiznávám, tak proč mě Tvůj chlad pálí?
Toužíš mi srdce rozervat?“
Chladně a netečně se na mě z nebe smála,
Až jsem ji v duchu proklínal.
Závojem z oblaků své vnady zakrývala,
Které jsem tolik miloval!
Však mračno popela mě brzy oslepilo,
Kašel mé kletby umlčel,
Slunce svit posléze dokončil zkázy dílo –
Již jsem svou hvězdu neviděl.
Samota vmetla mi do tváře všechnu pýchu,
Kterou jsem se rád odíval:
„Byl´s mocný generál, dnes troska jsi – jen k smíchu…
Dřív bůh, dnes klaun – tak končí král.“
Jak bleskem zasažen jsem padl na kolena,
Zdrcen tím náhlým zjištěním.
„Doraz mne, netvora, co nic už neznamená –
Vděčností se Ti odměním.“
Bez smyslu zdálo se mi všechno počínání,
Spásný šíp shůry nepřispěl,
Po létech setřel jsem prach trosek ze svých skrání,
Tichem se můj pláč rozezněl.
…
Na dávném bojišti, hledaje cestu sutí
Vykvetl divukrásný květ.
Jak pozdrav obloze, jež zve myšlenky k plutí
A nutí osrdí se chvět.
Nádherou oslněn, stál jsem snad věk bez hnutí
V úžasu nad tou krásou krás.
Jak zrnko nicotné jsem zmizel v citu vzdutí,
Vzpomněl jsem na Tvůj božský jas.
Z prachu mne pozvedl a na čelo mi vložil
Klenot nad jiné vzácnější,
Jenž jako milenka Ti horkost žene do žil,
Či jako matka konejší.
Znamením naděje mé srdce znovu vzplálo,
Zas jsem Tě s láskou vyhlížel.
Překrásnou ratolest, pro níž zemřít snad by stálo,
Kéž bych jen darovat Ti směl!
„Na pažích zesláblých Ti ten, jenž býval králem,
Dává květ, s nímž se znovu sžil.
Z trójského popela – ač zaléván jen žalem –
Něžný cit v srdci vyrašil.
S kořeny vyjmu jej, abych snad neznetvořil
Jediný plátek okvětní.
Tak, prosím, vyslyš mne a květ, jejž popel stvořil,
Se láskou k Tobě rozezní.“
…
Uprostřed planiny povětřím bičované
Vykvetl azurový květ,
Jak odraz oblohy, jak pláč, jenž bohům kane,
A svádí mocné – písně pět.
věnování: Venuši
Pozn.: Tato báseň navazuje na duet Venuše a Marta z konce minulého roku (viz Aazyiah: Venuše a Mars)
Diskuze
No to se rád podívám. Která?
MAATOHA - no, s tím nanebevzetím budu osobně opatrnější... sám jsem přesvědčen, že se tu najdou ještě kvalitnější díla (alespoň dle mých osobních měřítek).
Dost planých keců!
Jestli někdo pochybuje o kvalitě téhle básně, neví, co říká. Je to zkrátka perfektní, stylové, vybroušené, .... sakra! Nemám slov!
Tahle báseň se naprosto vymyká všemu, coo jsem na tomhle serveru z poezie zatím viděl. Je to totiž opravdová POEZIE, žádný uhrovitý pokus.
Všechny klobouky dolů, Magistře!
Bulba - děkuji, tím bylo dodáno vše podstatné, co jsem potřeboval vědět. +1 rep.
Holger: Epiton ornans- básnický přívlastek ustálenější formy, ale podaný ozdobným způsobem (blankytná modř).
K té rytmice, ne že by byla nepravidelná, ale myslím , že báseˇm mohla být trošku pomalejší, ale je to jen můj názor.
Bulba - děkuji Ti za podnětný názor, který mi bohužel kazí má vlastní neznalost termitu "epiteton ornans" (pakliže to uvádím přesně). No, budu muset zapátrat ve slovnících...
Co se rytmiky týče - sám jsem si nějakých nesrovnalostí nevšiml, používám jedno určité schéma, které možná není ideální. Ještě to radši projdu.
Skutečně velice působivá báseň. Děj byl snadno sledovatelný. Použití přívlastků slušné, aby vystihlo atmosféru básně. Rytmika sice nebyla nejštastnější, ale to na kvalitě básně nijak zvlášť neubralo. Nerad používám klišé, ale skutečně jsem měl pocit , jako bych tam byl a vše sledoval z povzdálí. Všiml jsem si několika epitet, například ornans azurový květ. Čili podle mne jde o báseň takovou , jaká má být.
Mgr. Holger:
Ale můžeš tomu věřit, což je v podsttě to samé, že máš ještě naději. Tyhle dva pojmy jsou si dost blízké. A třeba taky trochu propletené.
Ohledně naší diskuze, myslím, že všechno, co mělo být řečeno, již bylo. Takže bych ji asi uzavřel. Jinak, chat, icq, pošta, email cokoliv.
Odnesl jsem si toho dost. Dík.
LL
Já Ti ukazuji rozdíl v mé definici víry a naděje.
Ještě jednou:
věřím v, a věřím čemu...
věřit mohu v Boha, nebo tomu, že mě do vody nestrčíš....
ten druhý případ za víru nepovažuji, mám pouze naději, že zůstanu suchý, ale nemám víru v Tebe.
H.
Mgr. Holger
Pokud jsi o něčem psal, a báseń tak nevyznívá, myslíš, že má smysl hledat pointu?
Ale zkusím to.
Proč se zde nezdá, že by Mart (nebo Mars, já už nevím, kdo je kdo.) dobyvatel a Venuše nevinná? No, Mart je zlomený tím, že ho odmítla. To se pak těžko něco dobývá. A Venuše jako mrcha? To je asi dáno tvým mužským postojem k problému. Odmítnutí = nemiluje mě = zlomila mi srdce = je to mrcha. Alespoń tak jsem si to vysvětlil já.
Proč myslíš, že si tím nezískal víru? Vždyť ani to není jisté, tobě jen zbývá věřit, že ji dostaneš. Protože šéf se na tebe, s prominutím, může klidně vybodnout.
Zdraví Loskuták