Pršelo. Žádná velká bouřka, ani vítr, jen takový lehoučký hřejivý deštík příjemně osvěžující i v noci. Kdyby pršelo jen o trošičku míň, nebyl by si člověk jistý, zda vůbec prší. Na střeše starého anglikánského domu stála postava v roztrhaném koženém kabátě, zpod kterého čouhalo na každém stehně přivázané kožené pistolové pouzdro, na nohou těžké vojenské boty, hubený hrudník halila upnutá kožená vesta s mnoha přísně účelovými kapsami, v drobné ruce volně držela velmi starý zubatý meč, který výraz ostrý nejspíš nezažil nikdy a mezi velkými v této chvíli složenými havraními křídly pochva z hnědého dřeva pobitá snad stříbrnými cvoky. Celý trapně komixově klasický výjev dokonale doplňovala hlava s obličejem zakrytým vlnitými špinavě blonďatými vlasy, občas se objevilo jedno nebo druhé nepřirozeně černé oko.

Tvor sledoval ulici pod sebou. V této jarní noci se tu potulovalo jen několik zbloudilých turistů, jeden nebo dva předčasní opilci, několik do sebe zachumlaných párů, občas nějaký dealer lehčích drog. Klasická složenina pro tuto část města v tuto dobu. Jediné, co nezapadalo, byl právě ten padlý anděl na střeše. Anebo možná zapadal až moc.

„Na koho čekáš, drahý Medee?“ oslovil Medea hlas, který na střeše v minulém okamžiku určitě nebyl. Necelých deset metrů od Medea sedělo na ochozu střechy nohu přes nohu vyloženě krásné stvoření, dlouhé nohy navlečené jen v sandálech z proužků kůže a útlý hrudník více svlečený než oblečený v kousku roztrhaného hadříku, který se ostatně jen tvářil, že něco zakrývá. Spíš podtrhoval ty nestoudné a velmi přitažlivé prsy (zbytek toho ďábelsky přitažlivého holého těla se podtrhoval sám). Obličej s jemně zvednutým nosíkem a světle šedýma očima lemovaly dva kaštanové copy, které spolu se sněhově bílými pernatými křídly dělaly ze vzniklého celku dokonalý sexuální kýč. Kdyby něco podobného viděl běžný smrtelník, nejspíš by se výraz jeho spadlé čelisti neubránil přirovnání k výrazu hada polykajícího neviditelnou kořist.

Oslovený bez jakékoliv známky překvapení otočil hlavu a trochu jízlivě odpověděl: „A smím já napřed znát důvod tvé návšťevy tohoto pro tvůj pobyt naprosto nepravděpodobného koutka vesmíru, milá sestřičko Vereno?“ Neušlo mu, že oproti jejich minulému setkání má ještě méně oblečení (i když už posledně to bylo beznadějně málo) a naopak jílec vyčuhující zpoza těch dvou hnědých copů prozrazoval meč ještě o něco delší a vražednější.

„Doručuji vzkaz pro jednu osobu, když to chceš vědět. Mimochodem, už nejsem tvá sestřička, zapoměl‘s, jak tě můj a tehdy i tvůj otec zavrhl, když jsi dal přednost svým zájmům před jeho?“ Během řeči trochu nakrčila obočí, což odhalilo značnou odlišnost její stravby obličejových svalů od těch lidských, a zároveň s tím si začala bezděky pohrávat s nejasně určeným drobným předmětem v rukou.

„Nebyly to mé zájmy, kterým jsem dal přednost, byly to zájmy osoby naprosto nezúčastněné a nevinné, která měla bez viny přijít k úhoně. Ale to ty nikdy nepochopíš sestřičko. A teď odsud vypadni, ať tak nebo tak, je jasné, že naše zájmy se kříží a pokud alespoň tohle pravidlo stále respektuješ, byl jsem tu první.“ Nebyl ve skutečnosti o tolik mocnější než ona, ale když tónem svého hlasu dával najevo tak výraznou převahu, chtěl jí tím přesvědčit, že blafuje. Neblafoval. V tomto světě pobýval už nějakou dobu a seznal, že jeho technologie, co se zabíjení týče, je velmi pokročilá - rozhodně pokročilejší, než si vůbec dokázala představit. V ruce před jejími zraky skryté za stehnem totiž pevně držel natažený velkorážní revolver s municí zvlášť upravenou pro tuto příležitost. Jen zmáčknout.

„Jsi si tolik jist svou převahou? A jsi si jist, že já nemám nějaký trumf, o kterém nevíš? A stále jsi mi ještě neodpověděl na mou první otázku, co tu pohledáváš.“ To byla zásadní chyba. Doteď si nebyl jist, ale právě tím ho přesvědčila, že mu na faleš skočila a že sama nemá co vytáhnout.

„Tvůj jazýček je trošku rozeklaný, zdá se.“ nehodlal dál otálet, víc se od ní stejně nedozví. Ještě než větu dořekl, ohromná stříbrná kulka už byla na půli cesty k tomu překrásnému tělu, doprovázená zvukovou vlnou a žlutým květem hořících plynů před ústím hlavně. Než to překrásné tělo pochopilo, o co se jedná, co se po něm seshora chce a než se odhodlalo k činosti, stříbrná kulka s na špici trochu paradoxně vyříznutým křížem se roztrhla uvnitř toho rozkošného copatého obličeje, přičemž s sebou vzala velkou část toho labužnicky zdvihnutého nosíku a jedno oko a na druhé straně (s trochou černého humoru by se dalo říct na východě) vytvořila z účesu na přední stránku společensky nevhodného časopisu pro pány účes do alba až morbidně bizardního surrealisty.

Tělo ještě před chvílí ovládané duší anděla Vereny se pomalu ale jistě začalo hroutit, až nakonec přepadlo přes parapet. Na chodník před starým domem už dopadlo jen několik zkroucených kdysi bílých a nyní zakrvavených per. Když se padlý anděl rozhlédl, zda někoho zaujal onen výstřel, s uspokojením zjistil, že buď nezaujal nikoho, nebo se tak všichni alespoň tváří. V každém případě po jeho příčině nikdo nepátral. Pak přišel k místu, kde jeho kdysi sestra a milenka seděla a sebral ze země jediný jasný důkaz její přítomnosti.

Malý stříbrný křížek s dokonale opracovanými hranami a plochami tak, že kdejaký japonský meč by se mohl stydět. Vévodí mu krvavě rudá perla vyřezaná do dokonale symetrického tvaru kapky směřující dolů k delšímu rameni. Podél celého kříže je vyryt nápis prastarou řečí. Jeho řečí.

„Uznej Ďábla za svého pána a padneš. Zavrhni svého boha a budeš navěky zapomenut. Nikdy‘s neměl smysl pro humor, otče.“ zašklebil se. Nejdřív chtěl tu nesmyslnou tretku zahodit, ale pak si uvědomil, jakou by mohla na tomhle světě nadělat paseku a raději se rozhodl ji poslat tam, odkud přišla. Uchopil ji v obou rukou, zavřel oči a sklonil hlavu obtěžkanou soustředěným výrazem. Když otevřel dlaně, byl v nich jen rychle zarůstající vypálený obrys rozžhaveného kříže a trocha spáleného puchu. Pak dobyl do revolveru pátý náboj a sedl si na římsu, podobně jako prve jeho bývalá sestra, sestra ve zbrani a milenka.

Přemýšlel. O světě, o lidech, i o ostatních prapodivných tvorech. Hlavně o lidech. A jak o nich přemýšlel, nakonec se dostal k tomu, ke komu se musel zákonitě dříve nebo později dostat. Přemýšlel o Evě. Krásná jako nebe, s obličejem lesní čarodějky a tělem amazonky. A chováním barbarské válečnice. Svobodná a nespoutaná a přitom hrdá a vznešená. Jako kočka. Tolik rozdílná od té chladné děvky, která se mu před chvílí pokoušela vyhrožovat. Přesněji kdosi velmi konkrétní se o to pokoušel jejím prostřednictvím. Ten samý, který mu vzal Evu.

A co ho žralo nejvíc, měla pravdu. Ta svině s hadím jazykem, stejně hadími úmysly a ani náznakem vlastního svobodného rozumu měla pravdu. Neměla o tom sice ani potuchy, ale když mu říkala, že obětoval zájmy svého pána před vlastními, nelhala. To on si něco nalhával, ale ve skutečnosti bojoval za Evu kvůli sobě. Kvůli vlastnímu sobeckému zájmu.

Už notnou chvíli měl zas zavřené oči. Ale tentokrát to nebyl výraz soustředění, který se mu usadil na tváři. Byl to smutek. Nezměrný smutek tvora, který daroval vlastní srdce a duši a pak o to obojí přišel. A nenávist. Ale ne ta, která zabarvuje bělma lidí do červena. Tohle byla chladná jako chodící mrtvola studená nenávist. Neúnavná.

Možná padl zbytečně.

Možná.