Příběh neznámého vojáka
| Autor: | Glain |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Jak jsem se vlastně stal tím, čím jsem? Kdysi jsem přece byl dřevorubcem… nebo ne?
Rolland přemýšlel příliš dlouho – sekeru už stačil jen zpozorovat, ne však vykrýt. Padl do udupané, krví zarudlé trávy, a umíral.
Kněží říkají, že těsně před smrtí uvidí člověk celý svůj život… Chtěl bych ho vidět.
Před očima neznámého vojáka zmizela zem posetá mrtvými těly a objevila se vesnice. Stála u lesa a obtékal ji potok – na své si zde přišli i zemědělci, ač vesnička, nesoucí poetické jméno Lesín, byla převážně dřevařská.
V jedné chalupě se zrovna narodilo dítě – o pár dní později bylo pokřtěno jménem Rolland. Malý chlapec rostl a sílil, až se z něj za velké radosti jeho rodiny stal silný, pohledný a chytrý mladík – nejedna dívka se za ním otočila, když šel kolem. Otec ho naučil zacházet se sekerou a děd s mečem, který, ještě za dob svého mládí, dostal za statečnou obranu země před utlačovateli.
Mraky nad královstvím se však znovu zatáhly – přišli další útočníci, silnější než všichni předtím. Dostávali se dál a dál do vnitrozemí a tak byl král nucen po několika desetiletích opět svolat domobranu. Všichni muži, schopní udržet zbraň, museli nastoupit. Mezi nimi byl samozřejmě i Rolland, který měl ovšem přece trochu větší šance na přežití – dostal meč a ještě doma si vyrobil provizorní štít – pár silných prken sbitých hřeby dohromady, s dvěma pásy kůže na držení, připevněnými obdobným způsobem.
Po měsíčním výcviku byli posláni do první bitvy – nejstrašnější bitvy, jaká kdy byla do té doby svedena. Dnešní dějepisci ji právem nazývají Velká. Domobrana stála v první linii, aby neměla kam utéct – kdo chtěl přežít, musel bojovat. A přežít chtěl každý.
Jen málu se to ale podařilo. Nikdo z vesničanů ještě nikdy nikoho nezabil, někteří z pohledu na tolik krve zvraceli, ač nezvraceli dlouho – vždy se našel ochotný voják druhé strany, který jejich utrpení skončil.
Rolland měl to štěstí, že měl aspoň svůj štít – zbroj neměl u domobrany nikdo, nebyly peníze a už vůbec ne dobrá vůle – kdo že jsou tamti v prvních řadách? Lidé? Ne, to určitě ne. Jen nevolníci, rabové, spodina společnosti. Ať chcípnou!
Bojoval statečně, protože věřil, že bojuje za správnou věc. Chránil svou milovanou zemi a rodinu před bezcitnými, rabujícími příšerami.
Ohlédl se, jak se daří otci. Dotíral na něj nějaký pěšák zakovaný do železa, s ohromným mečem. Rolland se tam nemohl dostat, ať se snažil sebevíc. Měl dost práce všude kolem sebe a musel se snažit o to víc, že nepřátelé byli vycvičení a měli brnění.
Ze štítu už měl dávno jen torzo, zbraň už skoro neuzvednul a nohy se mu zdály dvacetkrát těžší než obvykle. Ránu palcátu vzal skoro s povděkem…
Když se vzbudil, ležel na bitevním poli s obvázanou rukou. Všude kolem pobíhali různí lidé, ošetřovali raněné a hlavně obírali a odtahovali padlé. Zavolal na felčara, který byl pár metrů od něj.
„Hej, ty!“
„No? Pokud se ptáš na zranění, tak… Kost nemáš úplně rozdrcenou, předpokládám, že jsi tu ránu stihl nějak zpomalit. Přesto, pokud se ti to zanítí, můžeš se s tou rukou rozloučit.“
„Děkuju vám mockrát, pane,“ řekl trochu poděšeně Rolland. Po chvíli mlčení se zeptal „Vyhráli jsme?“
Muž vstal od raněného a otočil se na Rollanda. Byl celý od krve, tak jako všechno na bitevním poli, a v očích měl prázdno. „Rozhlédni se kolem,“ zachraptěl, „a pak, pokud to budeš potřebovat, se zeptej znova.“
Rolland vstal a rozhlédl se. Všude kolem něj byla mrtvá těla. Občas zaslechl modlitbu zraněných za rychlou smrt nebo řev těch, kteří byli nuceni podstoupit amputaci. Teď pochopil – prohrály obě strany. Jde jen o to, která prohrála víc.
Vydal se hledat svého otce a po hodině pátrání jej skutečně našel. Byl mrtvý, v těle měl zaseknutý obouruční meč.
Rolland ho odtáhl stranou a začal kopat. Při této práci ho zastihl malý, uhlazený a sympatický pán, který se představil jako armádní verbíř. Popřál mu upřímnou soustrast a zeptal se ho, kam teď půjde.
„Do Lesína, pane, za mámou a ostatníma.“
„Ach tak. No jistě, do Lesína. Jak jinak,“ opakoval si pořád dokola jeho nový společník.
„Stalo se snad něco?“
„No, jak bych vám to… Ještě jednou upřímnou soustrast. Lesín byl dobyt,“ odpověděl verbíř a vypadal opravdu zkroušeně nad tou strašnou novinou.
„To není možné! Vždyť je aspoň dvacet mil odtud!“
„Opravdu je mi to velice líto, ale nepřítel nás částí armády obešel, takže jsme v opravdu nepříjemném postavení, chápete, co tím myslím?“
Rolland nechápal, přesto přikývl.
„Ale věřím,“ pokračoval muž, „že Lesín znovu dobudeme a nepřítele zaženeme na útěk. K tomu ovšem potřebujeme muže. Myslím opravdové muže, takové, jako jste vy. Silné, odvážné a inteligentní. S pomocí takových bychom to jistě dokázali. Shodou okolností,“ řekl verbíř, „mám s sebou vždy pár smluv. To víte, deformace z povolání. Takže kdybyste chtěl náhodou vstoupit do armády, řekněme… na pět let, tak stačí jen podpis. Pokud neumíte psát, tak křížek.“
Rolland se o dvě minuty později armádě skutečně upsal. První věc, kterou naučili nové rekruty, bylo to, jak se trestá dezerce, až pak začali s výcvikem boje. Na Lesín nikdy netáhli – proč taky? Vždyť nikdy nebyl dobyt. Zato se podívali na spoustu jiných míst. Všechna ale vypadala stejně před bitvou i po ní – napřed šedě a pak rudě.
Pět let války, hladu a utrpení člověka změní a Rolland nebyl výjimkou. Naučil se, jak si ukrást jídlo, zvykl si na násilí a poznal způsoby, jak si užít trochu zábavy. Znásilňování bylo ostatně nedílnou součástí života vojáka. Nebyl vysloveně zlý – pouze se přizpůsobil době.
Když mu skončila služba, navštívil Lesín. Z kdysi výstavní vesnice už toho mnoho nezbylo – král nařídil válečné daně a odvedl muže. Ženy a děti musely obdělávat pole, vyspravovat chalupy, dělat zásoby dřeva na zimu… Oslabené nedostatkem jídla a únavou snáze podléhaly nemocem a umíraly.
Rolland náhle zjistil, že nemá kam jít – jeho matka a děd válku nepřežili. Měli každý malý náhrobek na hřbitově.
A tak se vrátil k tomu, co už znal. Nechával se najímat jako žoldák a dokonce získal pár přátel, stejných jako byl on. Bitva střídala bitvu a oni užívali života plnými doušky a upíjeli i z pohárů ostatních. A tak se dostali i sem, na Alijskou pláň…
Neznámý voják zemřel.
Diskuze
Hmm, jemně nadprůměrný příspěvek, lehce odhadnutelný děj.
T.
Podle mne je hlavní výhoda článku to, že má myšlenku. Jistě, příběh nebá nejpropracovanější, jak se na povídku často sluší, avšak myslím si, že to vyvažuje právě nápad. Navíc je poměrně pěkně a reálně napsaná. Mně se zdá přinejmenším zajímavá - 4*.
Mě osobně tato povídka příliš nezaujala, děj má jednoduchou a ničím převratnou stavbu a děj se dal v podstatě očekávat a předvídat. Nebyly zde ani popisy, které by zaujaly a vzhledem k přihlédnutí k tvorbě jiných musím hodnotit jen 2*
Je to pěkná povídka, a je hezky napsaná.
Je zajímavé, že tato povídka vyvolává celkem rozdílné reakce, přitom není zvlášť výrazná z žádného hlediska.
Nicméně já ji považuji za velmi slušnou, je dobře napsaná, bez chyb, což oceňuji. Nevyniká originalitou, ale příběh je vystavěn velmi dobře, dialogy jsou přirozené a jednání postav pochopitelné.
Ctěný Glaine,
jedná se o standardní zpracování standardního tématu - povídka není ničím více a ničím méně. Začátek mi přijde velmi násilný (ze stylistické¨ho hlediska), opakování výpad, kryt je zbytečně dlouhé a oproti tolwynovi mne vůbec nezaujalo.
Ani přechod od "poslední rány" k "prolétnutí celého života" není nijak výrazný, spíše průměrný ...
Celkové vzato mne povídka ničím nezaujala a proto ji hodnotím jako mírně podprůměrnou ...
S úctou deshi
Zalezi na tom, komu vyhovuje jaky vypravecsky styl...Me se to libilo.
Snad az na ten konec, zdal se trochu osizeny.Ale stejne 4*
Tuax: mne to naopak prijde dobre. Vtrhnuti do deje v te nejvypjatejsi a nejakcnejsi chvili, to ma neco do sebe. Clovek se pak citi ze je "v tom"....
Hm...co rict pointa je dobra. nicmene neni az zas tak uderna spis takova......slusna. Co se tyce stylistice stranky veci, tak tomu neni co rict, snad jedine trochu strohe popisy....ale celkove vzato mne to vzalo, takze za ctyri :-)))
Já bych řek, že ten začátek je možná zajímavý, ale jak začne pasáž popisující mládí, následuje skluz. jednoduché, nezajímavé věty. Pokud už tam je nějaké přirovnání, tak není použito zrovna vhodně. Celkově vzato, za příběh bych dal tak, no, čtyři, za zpracování, no, 2. Takže 3
Korath
posle mne velmi dobra povídka a rekl bych ze tady dej neni hlavni dulezitejsi je myslenka