Články&Eseje

Píseň soumraku Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 11

Slova elfí písně lehčí než večerní vánek se nesla soumrakem. Elfí město v korunách moudrých stromů, starých jako kořeny země, ožívalo měkkými barvami. Aenar se naposledy ohlédl a pozoroval tu hru světel a zaposlouchal se do známé okouzlující melodie. Kéž by tohle místo nikdy nenašel. Je tak těžké odejít. S tichým povzdechem se pomalu otočil a tiše pronásledován slovy tak krásné a zároveň tak smutné písně soumraku zmizel mezi stromy. Nepatřil sem a nepatřil ani nikam jinam. Byl napůl elf a napůl člověk. Vyrostl sice mezi lidmi, ale ti se ho vždycky báli, až byl po smrti své matky nakonec vyhnán ze vsi. Kdysi dlouho bloudil v lesích, ale to, co zdědil po bytostech lesa, ho dovedlo až sem, do města elfů, kam žádný člověk nikdy nevkročil. Tehdy jako by naslouchal ševelení listů v korunách stromů či zurčení vody v potoce, vše ho sem vedlo. Byl plný nadějí. Ovšem lid lesa, elfové, ho nikdy nepřijal a teď, když dospěl i podle jejich měřítek, byl nucen odejít. Tolik se obávali jeho lidské stránky… Jak smutným a skličujícím dojmem najednou ta píseň působí. Najde někdy místo, jemuž by mohl říkat domov? Místo, kam bude patřit? Přinutil se zrychlit krok, aby se co nejdříve dostal z doslechu mámivé melodie, jež ho bude vždy pronásledovat. Dal se do běhu. Musí pryč, nebo nikdy neodejde. Rozmazané siluety křovin, mechem porostlých kmenů stromů se míhaly kolem, ale ani lístkem nepohnul, ani stéblo vysoké trávy se neohnulo, tolik zdědil od svých bratří se špičatýma ušima. Běžel celou noc a ještě půlku dne, než se konečně poprvé zastavil, ale smutná píseň soumraku stále zněla v jeho uších. Snad časem otupí, snad utichne. Teď jen dál, jen dál od tohoto místa, od krve, jež se ho zříká.


Toulal se hlubokým hvozdem už téměř týden. Žil z toho, co sem tam ulovil, a z kořínků a plodů lesa, co našel. Za celou tu dobu nepotkal živou duši a snad ani potkat nechtěl. Vítr, šumící ve větvích, mu byl jediným společníkem a starobylá píseň v elfím jazyce jeho lovcem, jenž ho hnal na východ za sluncem, jen uniknout soumraku.


Aenar se právě zastavil u malé lesní tůně. Poklekl a nabral chladivou vodu do dlaní, když v tu chvíli něco zaslechl. Strnul a zaposlouchal se: větve starých stromů zavrzaly, někde vlevo ťukal datel, všude klid… Najednou se ozval výkřik. Byl sice tlumený značnou vzdáleností, ale Aenarovy smysly ho dokázaly bezpečně identifikovat. Lidská zvědavost v něm okamžitě zvítězila nad strachem.


Krčil se právě za nízkým křovím a mezi stromy sledoval královskou cestu nějaké dva tucty kroků odtud, kde se odehrávala podivná scéna. Nějaká postava v kápi tam holí z posledních sil odrážela ostří meče jednoho otrhaného ozbrojence, zatímco druhý se k ní blížil zezadu s pozvednutou dýkou. Tohle stačilo. Aenar bleskově shodil luk ze zad, hbitými prsty založil šíp, napjal tětivu až k uchu, zamířil a pustil. Dlouhý elfí šíp zlověstně hvízdl vzduchem a druhému útočníkovi vypadla dýka z bezvládné dlaně, z níž na obě strany trčelo patnáct palců tenkého těla šípu.


Zbojníci se dali na útěk. Aenar s připraveným dalším šípem pomalu vystoupil ze stínu stromů na cestu. Opodál leželo několik mrtvých těl. Půlelf je pohledem letmo minul a vzhlédl k oné postavě v kápi. Byla to žena. Opírala se o půl druhého metru dlouhou hůl a měřila ho pohledem, přičemž si volnou rukou shrnula kápi, a odhalila tak záplavu rudých, mírně zvlněných vlasů. Měla nádherně zelené oči… Aenar sebou trhl, když si všiml dalšího blížícího se ozbrojence, ale tenhle měl meč u pasu a přátelsky se usmíval, i když si druhou rukou tiskl zraněné levé rameno.


„Děkujeme za pomoc, ale zvládli bychom to sami,“ promluvila žena špatnou elfštinou.
„Řekni mu, že to byl pěkný zásah, jak ho trefil do té ruky. Já už bych to k tobě nestihl,“ tiše řekl muž, jenž právě stanul vedle ní.
„Já rozumím,“ odpověděl Aenar, než stihla přeložit, ale jeho slova mu zněla podivně cize. Lidskou řeč nezaslechl už několik let a od zpěvavé elfštiny se lišila docela dost. Pomalu uklidil šíp do toulce na zádech a opřel se o luk.
„Mé jméno je sir Edwin z Rotterberry a tohle je moje sestřenka Elysha,“ usmál se muž, „Podal bych vám ruku, ale je celá od krve. Považoval bych ovšem za čest, kdybyste nás doprovodil k nejbližší vesnici či usedlosti, máte-li čas.“
Půlelf jen váhavě přikývl: „Já jsem Aenar z Cree.“

Cesta uběhla vcelku rychle. Než se slunko sklonilo k obzoru, spatřili před sebou vesničku v údolí. Proužky dýmu z komínů poklidně stoupaly k rudnoucímu nebi.
„Nevím jak vy, ale mám hlad jako vlk,“ poškrábal se zdravou rukou na bradě sir Edwin, „Zvu vás na večeři mistře Aenare.“ Jeho sestřenka se na něho zpod kápě zamračeně podívala, jako ostatně pokaždé, když něco elfovi navrhl.

Aenar odvrátil zrak od zapadajícího slunce a váhavě přikývl. Nechtělo se mu mezi lidi. Nestáli o něj a on nestál o ně, ale nevěděl, jak odmítnout, a navíc tu byla Elysha. Cítil se zmatený, ale nemohl odejít. Za celou cestu téměř nepromluvila, jen vše sledovala svýma nádhernýma kočičíma očima. Nevěděl, co si myslet. Jednou se pohledem setkali, ale elf z pocitu čehosi nepopsatelného sklopil zrak. Vyděsilo ho to. Od té chvíle se jí očima vyhýbal, i když ho k ní něco táhlo.


Zastavili se před místní hospodou. Z oken a ze dveří se linulo mihotavé světlo loučí. Bylo slyšet hlasitý hovor. Podle špinavého vývěsního štítu se to tu jmenovalo U zlomeného kopí, ale jinak to byla obyčejná vesnická díra. Uvnitř na udusané hlíně, poházené zvlhlou slámou, stálo několik hrubě ohoblovaných stolů, kolem nichž posedávalo několik místních. Pár bezvýrazných pohledů provázelo příchozí až ke stolu v koutě a pak se vrátilo k vlastním nedopitým pohárům.


„Co to bude?“ zeptal se hubený mužík otráveným hlasem jako: řekněte si co chcete, stejně dostanete to, co je, jakmile se nějak ocitl u jejich stolu, s ušmudlanou utěrkou přehozenou přes kostnatou paži.
„Inu, dáme, co máte. A přineste i nejlepší víno, co najdete,“ usmál se na něj Edwin a položil na okraj stolu stříbrnou minci, která okamžitě zmizela v mužíkově kapse.
„Jak si pán přeje…“ uklonil se a odběhl.

To, co po delší chvilce přinesl, se poměrně snadno dalo nazvat jídlem, ač podle vůně a chuti nijak výrazným, a z misek se ještě kouřilo. Zato víno rozhodně Aenarovi nechutnalo. Ne že by byl nějakým pijákem nebo znalcem, ale i tomu nejhoršímu vínu, jaké kdy u elfů pil, se tohle ani zdaleka nerovnalo. Bylo příšerně kyselé a tak asi půl napůl ředěné vodou. Bál se to komentovat, ale jediný pohled na rytíře mu napověděl, že i ten je uvyklý lepšímu a o místní břečce valné mínění nemá.


Po skrovné večeři si ještě chvilku povídali – vlastně spíš Edwin pořád něco říkal, s tím svým věčným přátelským úsměvem na rtech –, než se Aenar zvedl k odchodu. Kývl na rozloučenou směrem k rytíři i jeho okouzlující sestřenici. Riskl ještě naposled pohled jejích očí, a pak bez dalšího ohlížení opustil sál. Pronásledován písní soumraku, jež mu náhle vytanula na mysli, se rozběhl k lesu. Opět odcházel a opět to bylo těžké. Chtěl se vrátit, ale nemohl. Byl příliš jiný. Lidé ho nikdy nepřijmou. Bude vždycky sám, stranou ostatních, bude sám bloudit v lesích. Už ji nikdy neuvidí… Dlouho ležel ve vlhké trávě a zíral na zamračené bezhvězdné nebe, pronásledován chmurnými myšlenkami, než ho konečně přemohl spánek.


Ze snů ho vytrhl psí štěkot. Prudce se posadil. Slunce už vyšlo před hezky dlouhou dobou…


„Tamhle je!“ zakřičel chraplavý hlas. „Pust na něj toho psa.“ – „Trhej!“

Aenar popadl luk a zmizel v lese. Utíkal, jak nejrychleji uměl, větve ho šlehaly do tváře. Proskakoval trnitými keři, kličkoval mezi kmeny stromů a měnil směr. Pořád za sebou slyšel zrychlený dech psa a dusot nohou a praskání větviček. Jediný pohled na splihle visící tětivu, mu naznačil, že ji na noc zapomněl sejmout, když nechal ležet luk v trávě. V poslední chvíli si všiml zvednutého kořene a jen taktak ho přeskočil. Zvuk nárazu a zakňučení mu napovědělo, že alespoň pes už to štěstí neměl.


Půlelf stále za běhu zabočil vpravo a seskočil z mírného srázu. V mžiku se propletl hustými houštinami a sehnul se pod nízkou větví. Jeho bystrý sluch zaznamenal šumění vody. Ještě má šanci. Prodral se hustým porostem ke korytu potoka. Nevěděl, proti jak dobrým stopařům stojí, ale rozhodl se to risknout. Přeběhl po kamenech, dbaje na to, aby jich co nejvíce vyvrátil z jejich původní polohy, a na druhé straně udělal do bláta otisk boty. Pak se zpočátku pomalu, potom, co nejrychleji, vydal vodou směrem po proudu. Potok naštěstí chvíli co chvíli obtékal obrovské kamenné balvany, takže nebylo možno najednou vidět delší úsek. Po chvilce tichého poloběhu korytem Aenar zahlédl přesně to, co hledal, dostatečně silnou větev zasahující nízko nad šumící hladinu. Plavným pohybem se na ni vyhoupl.
Když se dostal za hranici bahna, táhnoucího se kolem vody, lehce seskočil na pevnou lesní půdu. Záměrně volil týž břeh, odkud předtím přiběhl. Zul si promočené boty, aby nedělal mokré stopy a rozběhl se směrem šikmo od potoka, pryč od místa, kde ho pronásledovali.


Celý další půlden udržoval tempo tak rychlé, jak jen mu obtížně prostupný terén dovoloval. Potom si dopřál krátkou přestávku, aby nabral dech a pojedl nějaké kořínky, co v okolí našel, a zase dál. Pot ho pálil v odřeninách, jichž utrpěl nepočítaně, ale něco ho hnalo stále vpřed.


Večer ho zastihl daleko na severu. Seděl u malého ohýnku, nad kterým hezky voněla pečínka, malý zajíc, kterého ulovil před několika hodinami. Soumrak s sebou však přinesl i smutnou elfí píseň a chmurné myšlenky. Vzpomínku na město v korunách. Připomínku něčeho, co musel opustit a co už nikdy nespatří. Byla symbolem toho, čím byl, vyhnancem mezi elfy a věčným cizincem mezi lidmi. Jediný člověk, který se ho nebál, byl sir Edwin a vlastně i Elysha, i když v jeho přítomnosti skoro pořád mlčela, nezdálo se, že by z něho měla strach, toho by si snad v jejích očích všiml. Aenar nevěřil v jediného Boha lidí ani v duchy lesa, které uctívali elfové, a nevěděl, jestli jeho včerejší setkání s těmi dvěma bylo nějak předurčeno, nebo jestli za tím bylo víc, ale rozhodl se, že je najde znovu, i kdyby to mělo trvat celý zbytek jeho života.


Uprostřed noci se dalo do deště. Nejdříve sotva káplo, ale během chvilky se docela slušně rozpršelo. Probuzený Aenar v rychlosti posbíral veškeré své skrovné vybavení a vyšplhal se do koruny mohutného dubu, kde se usadil v rozsoše, zády ke kmeni, aby přečkal zbytek noci, alespoň v relativním suchu. Něž se ponořil do polospánku, naposledy zkontroloval, jestli povolil luk a schoval náhradní tětivu někam, kde bude v co největším suchu. O tuhle už si nemůže dovolit přijít. Je poslední.


Deštivá noc se probudila v ještě deštivější ráno. Vítr zlověstně hučel v korunách stromů. Občas se zablesklo a zahřmělo. Avšak umíněnost zděděná po lidech vyštvala Aenara z částečného bezpečí úkrytu. Pamatoval si, jak se Edwin jednou mezi řečí zmínil o severovýchodu, a Aenar tak nějak doufal, že je tam najde. A on je musí najít.


Po nějaké době už bylo docela jedno, že má přes sebe plášť s kápí, protože mu voda stékala po zádech. Možná pak i přestalo pršet, ale nic to nepomohlo, víc promoknout už nemohl. K večeru toho zamračeného dne les skončil a Aenar se usadil na závětrné straně malého návrší, kde se mu nakonec podařilo rozdělat oheň. Neměl co jíst a i přes žár plamenů mu byla docela zima. Dlouho jen tak seděl a pozoroval, jak mihotavé oranžové jazyky syčivě olizují mokré dřevo.


Zhruba kolem poledne dorazil ke královské cestě. Poklekl na jedno koleno a pečlivě zkoumal otisky v blátě. Od včerejší bouřky tudy projela akorát skupina jezdců – asi pěti. To by mohlo znamenat, že ti dva sem ještě nedorazili, nebo mohli jít jinudy… to ne, tuto možnost ihned zavrhl. Chvíli ještě promýšlel veškeré možné eventuality a nakonec se rozhodl, že jim vyrazí naproti. Sešel z cesty, ale jen tak daleko, aby na ni bezpečně viděl, a vykročil k jihu.


Asi po hodině zaslechl dupot koní a ukryl se mezi nízkými křovinami. Kolem se tryskem přehnala malá skupinka ozbrojenců v sedle, až jim bláto odletovalo od kopyt. Aenar zbledl. Jednoho poznal. Onen muž měl ovázanou pravou ruku, jako památku na zranění šípem. Zahlédl ho jen na chvilku, ale tím, o koho jde, si byl zcela jist. Elf měl příliš velký strach o Elyshu, než aby připustil, že to byla jen náhoda. Rozběhl se za nimi. Snad i tentokrát dorazí včas.


Zůstal skrytý skupinkou stromů a sledoval, co se dělo opodál, kde cesta klesala do údolí. Jezdci obklíčili Edwina a Elyshu, která odhodlaně svírala svou hůl, ale zatím se drželi z dosahu rytířova meče. Elf se silou vůle přiměl ke klidu. Srdce mu hlasitě bušilo. Nikdy nikoho nezabil, ale nebude-li zbytí, udělá to. V rychlosti zvažoval šance. Na tuhle vzdálenost a s tímhle větrem by se nemusel trefit, ale odsud až k jezdcům není nic, za čím by se mohl krýt. Takže vpřed!


Opět se dal do běhu, snad si ho chvilku nevšimnou. Mírně zpomalil, když vypouštěl první šíp. Jeden ze dvou ozbrojenců v sedle, jež mu vyráželi naproti, spadl z koně a Aenar v poslední chvíli uskočil svištící čepeli toho druhého. Jezdec se však naklonil v sedle a vzal elfa po hlavě jílcem. Aenarovi se zatmělo před očima a málem zakopl, jak ustupoval. Ozbrojenec seskočil ze sedla a šel ho dorazit. Širokým obloukem mu ťal po hlavě, avšak rána byla odkloněna krátkým tesákem, jenž se nečekanému návštěvníkovi blýskl v ruce. Útočník pozdě zalitoval přehnaného úderu, když mu táž čepel tesáku vnikla mezi žebra.


Aenar se nestaral o umírajícího muže. Raději nahmátl druhý šíp… Sir Edwin zatím střídavě odrážel meče dvou protivníků v sedle a střídavě ustupoval. Elysha se beze zbraně držela za ním. Kousek dál na cestě ležel bez hnutí další z jezdců. Dlouhá střela hvízdla vzduchem a zasáhla jednoho z útočníků pod pravou lopatku. Pak oba otočili koně a dali se na ústup. Půlelf pomalu scházel k zachráněným. Motala se mu hlava a nedokázal říct, zda jde rovně. Z rány na hlavě mu po tváři stékal pramínek krve. Nedokázal se na nic soustředit. V mysli zaslechl píseň soumraku. Silnější než kdy jindy, ale zněla jinak…


„Nevím, jak ti poděkovat Aenare. Už jsi nás podruhé zachránil a nevím, zda ti to budu moci někdy nějak splatit, ale děkuji,“ uklonil se rytíř.
„Díky,“ řekla tiše Elysha.
„Pojďme někam, kde budeme v bezpečí. Mluvit můžeme tam,“ odpověděl půlelf, snaže se pousmát, ale zatočila se mu hlava a málem by klesl k zemi, kdyby ho Edwin včas nezachytil.
„Dobrý nápad,“ přikývl rytíř.

Aenar se probudil z bezesného spánku, do kterého upadl, jakmile našli vhodné místo na noc. Byla už tma. Oranžové plameny ohně osvětlovaly nejbližší okolí a zaháněly stíny noci dál mezi stromy. Elf se zvedl na loktech a prsty lehce přejel po obvazu, jenž měl kolem hlavy. Celé tělo ho bolelo a ze všeho nejvíc hlava. Pomalu se posadil a opřel se o kámen a snažil se srovnat si v mysli, co všechno se to dneska seběhlo. Pak se vrátila Elysha s náručí dříví a lehce se na něj usmála. V té chvíli se všechno zatočilo ještě víc.


„Večeře bude za chvilku,“ zaslechl ještě, než opět málem upadl do bezvědomí.

O něco později už spolu všichni tři seděli u ohně a Aenar jim vyprávěl svůj příběh. O městě v korunách i o smutné písni, jež ho dovedla až sem. Když skončil, zahleděl se do plamenů.


„Tak pojď s námi,“ po chvilce tiše promluvila Elysha. Světlo ohně si pohrávalo s barvou jejích vlasů.
„Ano, pojď s námi,“ zopakoval rytíř a usmál se, „střelec jako ty se vždycky hodí.“

Zlaté paprsky svítání prozářily údolí. Tři postavy se ubíraly po královské cestě. Aenar se ohlédl za sluncem vystupujícím zpoza kopců. Konečně našel svoje místo. Teď někam patří. Alespoň na čas…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Demonhunter: o ničem??? člověče, trpasíku, elfe, nebo co vlastně si, ty jsi to snad ani nečetl... copak láska a nalezení životní cesty jso nic???



 Uživatel úrovně 0

Slusny styl, dobre napisane. Vyborna demonstracia spisovatelskych schopnosti, kazdopadne pribeh dost vonicem. za to 1* dolu...


 Uživatel úrovně 0

kvalitně napsané, neměl jsem problémy se čtením.


 Uživatel úrovně 0

Velmi pekne napisane... ale hrooooooozne dlhe. Ale to uz k tomu patri :)


 Uživatel úrovně 0

Staré, ohrané téma věčného vyhnance.

Ale překvalivě dobře, ikdyž v některých chvílích trochu zmateně, zpracované.