Články&Eseje

Cesty barda Moreaulfa a jeho přátel 2 - Poslední následník Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 15

předmluva

... seběhlo se to snadno. Jednoho dne večer v hospodě, když jsem se já, bard a sokolník Moreaulf z klanu Ardanien náhodou přehraboval ve svých zavazadlech jsem narazil na čistý list pergamenu, inkoust a moje slavné samopíšící pero. Po tom, co jsme asi půl roku jezdili od čerta k ďáblu a pátrali po tajemném kameni „Srdci hvozdu“, aby nás stopy zavedly zpět do Dalinu (napadlo mě, že ho asi budeme hledat tak dlouho, dokud nám nenarostou stejné plnovousy co mají ti šílení ochránci přírody, druidové, kteří nám tento úkol zadali. A jako že jsem elf, tak to s těma vousiskama bude docela dlouho trvat. To častěji naprší a uschne, než elfovi vyrostou vlasy i na bradě *), jsme byli poctěni dalším úkolem od dalinského vládce. Ale nebudu předbíhat. Pustíme se do toho hezky od začátku, jen nejdříve upřesním několik podstatných faktů:
Dalin se ocitl bez následníka. Princové zemřeli při tahanicích o amulet a nežije již ani jejich matka. Vládce stárne a dvě velké říše Ilvar a Rivanel už si brousí zuby na ten kousek země, na těch pár tahů inkoustu na mapě. Zbývá však poslední naděje. V nouzi nejvyšší vychází najevo, že princové měli bratra. Řeknu-li to jinak, dalinský vládce má levobočka a jako by tohle neměl být problém už sám o sobě, matka onoho „posledního budoucího následníka“ je současná ilvarská královna...
Princ byl sice potají dopraven do Dalinu, ale ilvarský král se o zradě své manželky dozvěděl, nechal ji zavraždit a jejího syna unést cechem Měsíčních zlodějů. Má jedinečnou šanci anektovat Dalin bez jediného vystřeleného šípu či třesknutí čepelí...

* no, ono to s tímhle příměrem asi nebude mít ten pravý význam. Ono totiž po takovém ohnivém deštíku opravdu uschne (to co neshoří). Měl jsem na mysli něco trvalejšího, třeba dokud nebudou krollové chytří a trpaslíci se nebudou mýt a holit...

den první

... Jednoho dlouhého večera nad sklenkou vína jsme seděli v jedné krčmě a zotavovali se po strastiplném přechodu hor – nemohli jsme si prostě dát pokoj a museli jsme je přecházet v zimě... Najednou se přihnal posel na schváceném koni a věřte nebo ne, hledal nás... Když pohasla i ta poslední naděje, přicházím opět já bard a sokolník Moreaulf z klanu Ardanien a moji neméně slavní přátelé, abychom zachránili, co se zachránit dá. Rozhodl jsem se naše činy zachytit, aby náhodnou nedošlo k případnému zkreslení běhu událostí, až je jednou budou historici zaznamenávat... Už tak dlouhý večer se změnil v nekonečnou noc. Vítr nám hvízdal kolem uší. Naši koně letěli tmou a od jejich kopyt do dáli odletoval sníh. Byli jsme zrovna jen tři: já, pak chodec Galanthir a čaroděj Elmar, nováček v našich řadách...

den druhý

... Ženeme své koně stále dál směrem na Dalin. Přes kopce i lesem, bílým dnem i temnou nocí...

den třetí

... Zatímco mí dva společníci zabočili k hlavnímu městu, já se chtěl zastavit v Irainalu (už jsem ji dva týdny ani neviděl)... „Cože??? Už tu nebydlí??? Říkáte, že její otec je teď starosta města Dalinu??? Tak tedy do Dalinu“... Zjistit, kde ta kráska bydlí bylo snadné, snad až příliš... Dovnitř jsem se dostal díky svému šarmu a troše toho zlata. Pozvolna stoupám po schodech. Přicházím k pokoji, beru za kliku a... Ten barbar nebude bratr. „Cože, manžel?! Nech ten vobouručák na pokoji. Varoval sem tě!“... Shrnu stručně následující dění: po tom, co můj sokol Kai proletěl oknem a utekli vyděšení stráže, odtáhl jsem nebohou vdovu do chrámu a nechal jsem nás oddat. Vyděšeného kněze jsem ujistil, že v chrámu jsem nikoho nezabil a že prsteny mám. Horší to bylo s návratem, neboť se současně s námi vrátil i její otec, avšak kde nestačil šarm, pomohlo zlato...
... Nebyl jsem jediný, kdo měl rušný den. Elmar hledal způsob, jak si přivydělat. Nechal se nějakými kouzelníky najmou za padesát zlaťáků na den a až potom mu řekli, že bude křečkem pokusníkem pro nová kouzla. Co všechno s ním prováděli netuším, ale na místo srazu se dostavil se třema očima a se slovy: „Za týden to přejde.“...
... Večer v hospodě se s námi spojil jeden dalinský agent, že prý únosci jsou stále ve městě. Údajně se měli skrývat v jedné hospodě. Neprodleně jsme tam vyrazili...
... Jelikož bylo již poněkud pozdě, lépe řečeno brzy k ránu, přišel nám otevřít ospalý hostinský, kterého o oprávněnosti našeho vstupu přesvědčila až pořádná rána pěstí, a který se tak konečně přestal hloupě ptát a místo toho si raději ještě chvilku zdřímnul. Galanthir vyrazil po schodech nahoru k pokojům a já s Elmarem jsme se skočili schovat do stájí, kde ve třech stáních stáli tři jako noc černí koně, kterým jsme nenápadně svázali přední nohy. Pod rouškou neviditelnosti jsme si stoupli přímo doprostřed slámou vystlaného prostoru. Nečekali jsme dlouho. Drobný šramot na střeše stájí oznamoval, že máme návštěvu. Tři tmavé hbité postavy a velký balík. Netuším, jak je to možné, ale nějak vycítili naši přítomnost. Pokusili se utéct. Minul jsem. Galanthir taky. Ticho noční ulice prořízlo ostré hvízdnutí, jak jsem zavolal svého věrného sokola Kaie čekajícího nedaleko. Střemhlav se vrhl po jedné z černě oděných postav mizících nám zatím na protější střeše a srazil ji dolů. Únosce lehce dopadl na zem a rozběhl se do nejbližší temné uličky. Měl však mě a Kaie v patách. Hodil za sebe nějaký prášek, který se proměnil v dým, ale to už ho klouzavým letem doháněl sokol a jeden můj šíp. Oba jsme zasáhli, neboť Kai měl drápy od krve a svou střelu jsem v uličce nenašel, avšak stejně tak zmizel i únosce, který se, doufaje v dostatečné krytí dýmu nejspíš teleportoval pryč. Ani Galanthir nebyl úspěšnější, ticho noční ulice vyplnilo zaržání koně. Zpět ke stájím jsme doběhli příliš pozdě...
... Vyskočil jsem do sedla třetího koně a vyrazil nejkratší cestou z města k mostu směrem na Irainal, jedinému možnému přechodu řeky. Tohle je jediná cesta do Ilvaru nebo alespoň ta podstatně kratší. A jak už jsme se jednou v minulosti přesvědčili, bez mostu se tahle řeka překračuje skutečně špatně... (Cesty barda Moreaulfa etc. 1)

den čtvrtý

... Svítání mě zastihlo na půli cesty k mostu. Musím uznat, že koně měli ti únosci dobré. Ten, kterého jsem si půjčil dokázal uhánět s větrem o závod, stejně jako můj Agnus... Jsem si jistý, že k řece jsem dorazil dřív než únosci, což mi i potvrdil hlídač mostu, jenž tvrdil, že tudy od rána projížděl akorát tak jeden kupec s vozem, který prý neměl moc naspěch...
... Zhruba o hodinu později se přihnali i Galanthir a Elmar s našimi koňmi a vybavením, ale po únoscích zatím ani památky... Po nějakých dvou hodinách, už se nám to zdálo divné, proto jsem vyslal Kaie na obhlídku. Elmar využil čas po svém a přivolal si odněkud takovou hroznou obludu velkou jako trpaslík s rohama a ještě ošklivěší, ale naštěstí si nezpívala trpasličí operu... Jak prokázal letecký průzkum: únosci mířili sice k řece, ale k jezeru daleko proti proudu na severovýchod a ne k mostu. Zřejmě tam mají loďku a pokusí se překročit řeku v místě kde se její prudký tok zmírní a rozlije do šířky. Tak to jim trochu nadjedeme, protože pak budou muset projít velkým hvozdem u Alartu, který se táhne daleko na obě strany za řekou, my ho objedeme a počkáme si na ně. Díky Kaiovi jsme schopni ověřovat si jejich polohu dokud nevstoupí do hvozdu a opravit náš směr, jakmile zase úkryt stromů opustí...

den pátý

... Jízdu zasněženou pustinou střídaly chvilky odpočinku v závětří...
... Únosci hvozd opustili poněkud severněji, než jsme čekali, a budou asi chtít objet Alart ze severu a pak přes Severní marku k další řece. Nesmějí nám utéct. Já s čarodějem se jim vydáme naproti po cestě a pokusíme se je alespoň zdržet, zatímco Galanthir pojede nejkratší cestou k dalšímu a opět jedinému mostu v Khalkalosu. Je podle mě nepravděpodobné, že budou brodit někde jinde, protože voda je hluboká a studená...
... Skutečně před Alartem zabočili na území barbarů, Severní marku. Nemají před námi velký náskok a naši koně jsou odpočatí... Kai však z průzkumu přinesl špatnou zprávu. Zahlédl je hovořit s barbary a nějaké zlato změnilo majitele a únosci vyměnili koně. Budeme mít brzy společnost. Hmm, to údolí před námi se mi nelíbí. Kaie jsme spolu s Elmarem rychle předělali na bombardér přidáním několika hruštiček a jasných letových instrukcí. Právě včas. Na zarostlých kopcích kolem nás se to začalo hemžit barbary, kterým však kromě dobrého vkusu v oblékání naštěstí chyběly i dobré luky a rovné šípy. Každopádně se jim podařilo poranit oba naše koně, což nás zpomalilo, a já musel přeskočit na „vypůjčeného“ vraníka, neboť Agnus mě už sotva nesl. (pohled do nebe s hrozící pěstí: „Parchante.“) Potom se věci ještě zhoršily – před námi se objevila velká skupina barbarů na koních. Elmar začal mávat rukama, ale moc sem si ho nevšímal, tolik blesků nestihne vyvolat. Raději jsem popadl harfu a rozezněl její struny. Naštěstí to zabralo, tedy alespoň částečně: barbaři sice svěsili zbraně, ale stále nám zahrazovali cestu a vzdálenost se každou vteřinou zkracovala. Náhle se prudce zatáhla obloha a z nebe sjel klikatý blesk následovaný mohutným hromem, jehož ozvěna už pomalu doznívala v okolních kopcích, když se odněkud z nebe ozval mocný hlas: „Nechte je projet!“ Barbaři nám s křikem rychle uhýbali a já spolu s usmívajícím se kouzelníkem jsme na koních proletěli širokou brázdou v jejich řadách. Kolem se mihl Kai – již bez nákladu. Nechtěli jsme pokoušet štěstí a zvolnili jsme tempo až po nějaké době. Dva koně ze tří byli na pokraji zhroucení. Zastavili jsme a já vyslal sokola, aby lokalizoval naše nepřátele... Musím uznat, že Elmar má v rukávu pěknou řádku kouzel, která se opravdu mohou hodit, a je to první kouzelník, který použije svou inteligenci dříve než ze sebe vysype veškerou magenergii v podobě blesků...
... Kai se vrátil s nepříznivými zprávami. Únosci nemíří do Khalkalosu, ale přímo k řece, tohle se mi nechce líbit. Vyslal jsem Kaie, aby uvědomil Galanthira, který by už měl být ve městě...

den šestý

... Řeku překročili po provazovém mostě a nasedli na čerstvé koně, zatímco ti, které koupili od barbarů nám velkoryse zanechali schvácené na našem břehu. „Jak jen se, k čertu, dostaneme na druhou stranu? Chtělo by to teleport.“ „Ale my máme...“ odpověděl nevzrušeně čaroděj. O pár chvil později, jsme se opět hnali s větrem o závod spolu se dvěma náhradními koňmi, co nám naši únosci tak velkoryse přenechali. Kai se vrátil se zprávou, že Galanthir je za nimi na dohled. V rychlosti jsem nadiktoval zprávu pro velitele pevnosti Dar, která leží na přímé cestě únosců, aby se pokusil alespoň zdržet výše popsané osoby, v zájmu Jeho Veličenstva... ... Celá situace pak vypadala zřejmě následovně: Dalinský voják-kontrolor byl rozdupán kopyty koní únosců, za nimi se ve vzdálenosti těsně mimo dostřel luku přehnal Galanthir, k němuž se přidal i rozzuřený strážní oddíl dalinské lehké jízdy, a o hodinu později jsme tudy procválali i my s Elmarem...
... Průsmyk jsme zdolali jistě v rekordním čase, a pak se před námi otevřelo dlouhé vysokohorské údolí s městem uprostřed. Ani jsme se moc nezastavovali, snad jen přesednout na druhé koně, a hurá lesem k městu...
Zeleň se míhá kolem nás, větve nás šlehají do tváří. Projíždíme kolem bojujících dalinských vojáků. Banditi! Tohle smrdí ilvarským zlatem... Dva otrhanci nám s holemi výhružně zastoupili cestu. Elmar ihned jednoho odrovnal bleskem, jen zlomek vteřiny po tom, co můj žíhaně opeřený šíp proklál hrdlo druhému. Jede se dál pánové, nemáme čas se s vámi zdržovat... Pak jsme hlédli i Galanthira, kterak právě porcuje tři lupiče. Chtěli jsme mu pomoci, ale sotva jsme zastavili, utíral už jen meč do pláště jedné z mrtvol. Musím uznat, že náš přítel se mečem umí ohánět pěkně rychle...
... Burnall je malé divoké městečko na Dalinsko-ilvarském pomezí, kde ani místní dalinská samospráva nedokáže nic udělat s naprosto neutrálním smýšlením jeho obyvatel. Prostě, ať tu bude Dalin nebo Ilvar, my budeme jeho součástí a budeme žít a prosperovat. Zbabělci (nemám nic proti bohatství)...

den sedmý

... Mimo to, že Elmar v noci málem umrznul, protože zkoušel spát venku – to víte, co může kouzelník vědět o přírodě a počasí – jsme zjistili pouze dvě podstatné informace: Ta první, momentálně důležitější: únosci se ve městě nestavovali, tudíž mají před námi značný náskok; a ta druhá: bývalý manžel mojí ženy byl bratrancem jistého Tyra (toho znám, ale bude hůř), náčelníka kmenů Severní marky. Barbaři mě hledají a vyhrožují útokem na Dalin. Hmm, problém...

den devátý

... aneb den druhý, co jsme vstoupili na ilvarské území... Jedeme po čerstvých stopách únosců, nemají před námi náskok ani celý jeden den. Štveme je jako hladoví vlci, dříve nebo později udělají chybu a já je dostanu. Dovolím si jen jedinou poznámku k dnešnímu dni: V Rantalu nenakupujte, je tu draho. Kdyby to bylo v celém Ilvaru stejné jako tady, měl by Dalin o starost míň, protože by se všichni ilvařani navzájem okradli a oškubali, jak by se snažili na druhém zbohatnout...

den jedenáctý

... Zatímco stopa únosců vedla okolo hvozdu, my jsme se rozhodli si cestu zkrátit, což, jak se později ukázalo nebyl zase až tak dobrý nápad. Zkrátka, stalo se, že jsme zabloudili, a to za velice podivných okolností, a zatímco jsme už poněkud netrpělivě vyhlíželi konec této prastaré pochmurné zeleně, jež nás obklopovala, vynořila se před námi zčista jasna černá věž jako hrozivě vztyčený prst. Byl už večer, a tak jsme se rozhodli na noc schovat v té podivné stavbě, neboť se zdála neudržovaná a pobořená. A opravdu jsme uvnitř nejprve nezahlédli ani živáčka. Zato mrtváčků tam bylo dost. Naše ostré meče však nakonec přeci ukončili jejich existenci na tomto světě... Kromě několika zajímavých předmětů a nezbytné trochy toho zlata, jsme uvnitř narazili na podivného chlápka. Byl mohutně stavěný, dobře oblečený, nechoval se ani moc nepřátelsky, až na ten divný, jakoby hladový pohled jeho zvláštních zelených očí, jež nás ostražitě pozorovali zpod ryšavé hřívy. Elamrův ďáblík nám pošeptal, že se jedná o tygrodlaka. Sice se říká, že tygrodlaci nejsou zlí, ale ten, na kterého jsem narazil posledně, se mě snažil sežrat, a tak jsem v očekávání nejhoršího nenápadně podal kouzelníkovi jeden rudý kříž, aby ho vypil, než půjde do tuhého.
Bystrý zrak tygrodlakův ovšem naši transakci zahlédl: „Co to je, já chci taky.“ Bez okolků jsem sáhl do torny a vylovil další lahvičku, jejíž obsah do sebe lykantrop bleskově obrátil. Smůla potvoro, to byl náprstník, chceš-li to po alchymisticku: digitalis. Asi jsme ho naštvali a začal se proměňovat. Ne nadarmo jsem se opíral o luk a ihned po další ukázce Galanthirova mistrovského šermu, jsem milého tygrodlaka poslal jednou ranou definitivně k zemi. Ať žije stříbro... Podle deníku jednoho temného čaroděje, jenž jsme nalezli v lykantropově doupěti, a toho, co jsme našli o patro níž, jsme si dokázali udělat poměrně dobrý obrázek o tom, co se tu před lety přihodilo, a proč se všichni ti nemrtví tak divně pohybovali: V nejspodnějších patrech jeskyní uvěznil jeden temný čaroděj draka, avšak drakova síla a moc prolomila ochranné bariéry a pokusil se dostat ven. Aby čaroděj jeho úsilí zmařil, rozhodl se ho uzavřít do časové smyčky.
Sestoupil tedy do podzemí a svedl s drakem boj... a tak jsme je i nalezli: draka, který drápem probodl čaroděje, jenž zrovna seslal časové kouzlo, výsledkem čehož sice nebyl rozsápán dračím spárem, ale zůstal s ním uvězněn v časové pasti, jakožto nakonec i celá věž, tygrodlak, který se tu před lety usadil, a teď i my... Takhle to nemohlo zůstat, a tak jsme vysvobodili jak draka, tak kouzelníka, a poslali je oba na věčnost, kam už by věkem beztak patřili...

den dvanáctý

... Z věže jsme vyšli ve stejném okamžiku, kdy jsme tam vstoupili a po tom, co pominula kouzla velkého čaroděje, nám už nedalo tolik práce nalézt lesa kraj. Máme tu jinou práci, kterou je potřeba dokončit...
... Vymyslel jsem, jak to vyřešíme s tou krevní mstou, kterou mi slibují barbaři ze Severní marky, a za jejich náčelníkem Kaie se vzkazem, že Dalin jeho bratrance nezabil, že jsem momentálně pracovně v Ilvaru, ať si mě najdou, a že utíkat nebudu...

den patnáctý

... Stopa nás zavedla do Tarmulu, velkého a rušného přístavního města. Celý večer jsme se potulovali po hospodách a nenápadně se vyptávali na informace vedoucí k dopadení únosců. Samozřejmě, každý má svou cenu. Přes hostinského v tom nejzaplivanějším místním pajzlu jsme se dostali až ke chlápkovi v rudém plášti, který slíbil, že zjistí co se dá, ale jak se říká, zadarmo ani kuře nehrabe. Nu což, děláme to pro Dalin, a tak trocha toho zlata nás nezabije. Dali jsme si s ním sraz v pravé poledne za dva dny v zadním salonku Modré sovy, místní vyhlášené hospody...

den šestnáctý

... Ráno jsme za oknem našli vzkaz, abychom do sedmi dnů dopravili na palubu jedné lodi v přístavu deset tisíc zlatých nebo se městská hlídka dozví, že bard Moreaulf je ve městě. Že by na mě někdo v Ilvaru vypsal odměnu za to, jak jsme minule vypráskali předsunuté vojenské jednotky pod praporem Ilvaru z odvěkých dalinských území (události bezprostředně navazující na mé Cesty I. a kapitolu z Historie Dalinského království nazvanou Ztracený amulet). Pokud vše půjde alespoň tak dobře jako doposud, za sedm dní už budeme na cestě zpět, tak si s tím dopisem zatím nemusíme dělat žádné starosti...
... Celý den jsme trávili prohlídkou města. K večeru, když jsme zrovna odpočívali po „namáhavém“ dni v parku, se k nám připojila nějaká krasavice jménem Daria, že má pro nás důležité informace, ale že takhle na veřejnosti nám nic neřekne, a tak jsme si s ní dali schůzku druhý den v pravé poledne v zadním salonku Modré sovy...
... Večer jsme zašli k Modré sově obhlédnout situaci. Celý lokál byl až po strop narvaný TRPASLÍKY. Záměrně nahlas jsem směrem k Elmarovi pronesl něco v tom smyslu, že v Měsíčních horách na severu byla objevena velká naleziště ithilmiru. Celý sál se v mžiku vylidnil – tedy spíše vytrpaslíkoval. Nezůstal tu po nich ani smrad. Hostinský, z radosti, že tu zůstali alespoň nějací zákazníci nám dal dokonce slevu a hned nám nabídl místní specialitu: pečeného sokola se sýrovou omáčkou. Galanthir zadržel mou ruku na jílci meče a objednal raději něco jiného...

den sedmnáctý

... Poledne se kvapem přiblížilo. Seděli jsme u Modré sovy, a zatímco já nenávistně hleděl na dva trpaslíky jak do sebe cpali místní specialitu, napadlo mě, jak zajistit, že v hospodě nebudou žádní nezvaní hosté až se dostaví naši informátoři. Krátce jsem si promluvil s Elmarem a oba jsme se zle zasmáli, pak se čaroděj zvedl ,a procházeje kolem do jídla a pití zabraných trpaslíků, dotkl se nenápadně jednoho z nich a tiše zamumlal: „Sapar.“ Muhehe vyšlo to. Sotva ten zakrslík odendal prázdný korbel od úst, zůstal na něj ten druhý civět s otevřenými ústy: „Kde máš vousy?! Ty ses umyl?!“ Doruda rozzuřený holobradý trpaslík vzal židli a zamířil k hostinskému. Ten na nic nečekal a vytáhl zpod pultu nataženou kuši. Ovšem, jakmile byla venku jedna zbraň, šli ven všechny. Místnost naplnil svist tasených mečů. Vypukla rvačka...
... Červenopláštník už na nás v salonku čekal, asi přišel zadním vchodem. Krátce po tom, co jsme vstoupili i my, se ozvalo zřetelné zaklepání na dveře, lehce odlišitelné od ostatního rámusu vedle. Pak vstoupila i Daria. „Ty!“ „Ty!“ „Co tady dělá tahle?“ Oba naši hosté se zřejmě znali. Galanthir se nenápadně přesunul před dveře, aby nikdo nemohl dovnitř, ale ani ven. Jinak řečeno, bylo oběma klasickým způsobem naznačeno, že odpor je marný, i když jsem nejdřív toho práskače v červeném musel přidržet pod krkem – snažil se mě kopnout, ale jaksi mu v tom překážel stůl. Nakonec začal mluvit první. Asi se nemohl dočkat, až vypadne. Oznámil nám pouze, že cech Měsíčních zlodějů, ti které jsme pronásledovali, už prince nemají – dostal druhou půlku slíbené odměny a s kyselým výrazem se vzdálil. To Daria byla sdílnější (že by zapůsobil můj šarm?). Doplnila předchozí informace o to, že prince mají oni, a že jsou ochotni se s námi dohodnout. Ovšem výměna prince za deset tisíc ve zlatě nějak nebylo to, co bychom si mohli dovolit, a tak se smlouvání obrátilo k jisté protislužbě. Zdálo se to riskantní, ale asi nebude jiná možnost...
... Jelikož nemáme zapotřebí náš pobyt zde ve městě protahovat, vydali jsme se k Budově admirality ještě téhož večera. Úkol je snadný: dostat se dovnitř a přinést speciální povolení na odběr zboží z armádních transportů, a to se vším všudy (podpisem i pečetí)... Do půlnoci zbývá asi tak hodina, krčíme se v tajné uličce a pozorujeme stráž před hlavním vchodem. Jinak všude klid... Elmar nás teleportoval dovnitř do hlavní haly. Whoops! Co tu dělá tolik lidí, takhle pozdě v noci??? „Poplach!“ Čaroděj na mě seslal neviditelnost, ale na Galanthira, natož na sebe, už to nestihl, protože dostal zezadu po hlavě a zhroutil se do bezvědomí. Viděl jsem akorát, jak ho vlečou někam do sklepa. Galanthir, zatlačen zády ke zdi se zvládal poměrně úspěšně bránit, a tak jsem vyběhl po schodech nahoru a snažil se najít kancelář, přičemž jsem na oko z nešikovnosti zavadil o stolek s lampou. Snad to zaměstná, alespoň nějaké vojáky a nechají našeho hraničáře na pokoji... Kancelář jsem našel, ale po tom, co jsem zdemoloval všechny viditelné i tajné zásuvky v místnosti, našel jsem akorát magicky uzavřenou schránku, která do mě při pokusu ji násilně otevřít napálila blesk. Tak jsem se rozhodl to risknout, hodil jsem ji do torny, a jelikož v budově začínalo být již trochu horko a do místnosti vnikal škvírou pode dveřmi štiplavý kouř, rozhodl jsem se opustit tuto potápějící se loď. Hodil jsem pres sebe uniformu, kterých se tu válelo hned několik, prohodil židli oknem a vyskočil na ulici: „Hoří!“ Tohle bylo stejně už víc než zjevné. Půlka patra byla v plamenech. Docela bez problémů jsem se ztratil v davu na ulici. Spousta čumilů se přišla podívat. Uniformy jsem se zbavil v jedné zapadlé uličce a mezitím, co jsem se snažil vymyslet, jak se dostanu dovnitř pro mé dva společníky, Galanthir mi telepaticky oznámil, že jdou ven, ať ne ně počkám. Pár chvil na to, se živí a zdraví objevili na udaném místě. Pro dnešek toho máme všichni dost, půjdeme se vyspat...

den osmnáctý

... Uprostřed našeho zaslouženého odpočinku mě a Galanthira probudili, a to nepříliš šetrně, přátelé naší krásné informátorky Darii, s nepříliš šťastnými výrazy ve tvářích, že prý máme jít ihned s nimi. Elmara se jim zbudit nepovedlo, tak jsem mu tam alespoň zanechal vzkaz. Se zavázanýma očima nás asi půl hodiny vodili po městě, než jsem zalezli do nějakého sklepa. Byla tam tma. Stali jsme v kruhu světla a viděli pouze siluety několika okolostojících postav. „Máte, to, co jste měli dodat?“ promluvil neznámý hlas. Co jsem mu na to měl říct, prostě jsem mu hodil tu krabičku a doufal, že v ní je „to, co jsme měli dodat“. Chvilku mu trvalo ji otevřít. Zatím se tu objevila i Daria. Přivítal jsem ji dvornou úklonou...
Hmm a máme problém, v té proklaté plechovce asi nebylo, co hledali. Galanthir mi telepaticky naznačil, ať to zdržuji, co to půjde, že dělá, co může... Zdá se, že mi uvěřil, tedy alespoň to, že jsem si myslel, že opravdu mám ty dokumenty. Už poněkud méně se mu líbilo, že admiralita téměř shořela. Nakonec se debata stočila k vyděračům a ukázalo se, že nejsme jejich jedinou obětí, nýbrž s nimi má problémy i místní zlodějský cech. Náš úkol číslo dvě (řekl bych asi poslední z těch náhradních) spočívá v tom, je odhalit nebo zneškodnit... Galanthirovi se mimo jiné podařilo telepaticky znejistět Dariu. Možná by se mám mohlo podařit ji přesvědčit, aby zanechala riskantního povolání zlodějky, a vydala se s námi do Dalinu. Budeme potřebovat někoho, kdo se nám bude starat o hostinec, až budeme na cestách. Plánovali jsme si totiž s Galanthirem, že si nějaký pořídíme. Bude se jmenovat U kance a kopí...
... Večer se vrátil Kai. Zpráva doručena...

den dvacátý

... Prolezli jsme skoro celou chudinskou čtvrť, ale nemáme zatím žádnou stopu...
... K večeru se k nám přichomítl jeden hobit se zprávou, ať si pospíšíme s placením. Rozhodl jsem se vsadit vše na jednu kartu. „A co kdybychom nezaplatili?“ A pak už jsem jenom vyslal Kaie, aby ho sledoval a Elmar nás všechny zneviditelnil. Díky mému sokolovi jsme milého hobita dohonili. Pokud mi na to skočil, dříve nebo později se spojí s vyděrači, aby jim oznámil, naši neochotu platit... Musím říci, že nijak nespěchal. Nejdřív se šel domu vyspat a ráno vyrazil do bordelu...

den jedenadvacátý

... Nakonec nás dovedl tam, kam měl. Tenhle vyděrač vypadal jako docela ostrý chlapík, ale proti nám třem, jež jsme se zjevili uprostřed jejich rozhovoru, neměl nejmenší šanci. V polomrtvém stavu byl i s hobitem doručen cechu...

den dvaadvacátý

... Podle termínu splátky náš čas vypršel, a tak jsme večer vyrazili k lodi. Akorát jsme se stavili trochu nakupovat v jednom alchymistickém krámku, na který jsme náhodou narazili, při našich nucených procházkách městem. Dál už není téměř co popisovat, vyděrači dostali, co jim patří, ale asi trochu jinak, než čekali. Místo peněz se nadýchali uspávacího kouře a byli opět předáni do péče cechu. My dostali „za odměnu“ prince, a jelo se domů. Bohůmžel bez Darii, i když musím říct, váhala (>PJ!<). Rozloučil jsem se s ní a naštěstí i s cechem (proč si všechny zlodějské cechy myslí, že můžou všechno – >asi proto, že je hraje PJ<) a taky a celým Tarmulem (žádná škoda)...

den našeho návratu (jeli jsme rychle)

... Nad celým Dalinem ležel smutek, černé prapory se třepotali v neklidném větru, lidé mezi sebou hovořili jen velmi tiše – zemřel král. Pak tedy jedeme v poslední chvíli...

den poté

... Nad katafalkem posledního dalinského vládce nám byla svěřena část jeho poslední vůle. Já jsem tímto za věrné služby jmenován královským bardem s funkcí poradní novému králi. Galanthir je odměněn členstvím a právem hlasovat v dalinské radě a kouskem půdy na téměř pustém severu království. Elmar získává prostředky a prostor pro svou vědeckou činnost spolu s místem v Královské dalinské knihovně. A nezapomeňme zmínit osud prince-levobočka, posledního možného následníka: v době dospělosti (za dva roky) se ujme vlády, do té doby mu bude určen poručník z nejmocnějších šlechticů v zemi, který bude o vše pečovat jeho jménem...

doslov:

... A toto je už opravdu konec, nebo možná začátek dalšího příběhu?... to be continued...



v hlavních rolích:

„ten..., kerej má dycky pravdu“ – Elwin
slavný bard a sokolník Moreaulf z klanu Ardanien se svým sokolem Kaiem -já
Erlandil
chodec Galanthir, veliký bojovník, drakobijec a největší borec hned po mě – Galanthir
čaroděj Elmar, který má na všechno nějaké kouzlo – Elmar

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Myslím že není třeba komentáře...


 Uživatel úrovně 3

No jo no ... prostě úžasný :)


 Uživatel úrovně 0

Třeba neví,co je dobrý.
Nazdar Erlandile...


 Uživatel úrovně 0

ravager: tak proč jen 4* :)


 Uživatel úrovně 0

vysoce kvaitni a ctive.
gratuluji


 Uživatel úrovně 0

Tiara: také nechápu


 Uživatel úrovně 0

hele Gandalv už to s tim češtinářstvim trochu přeháníš.


 Uživatel úrovně 0

Angelo: máš tu hrubku: poutavÝ


 Uživatel úrovně 0

Tiaro, nechápu proč píšeš že je příběh poutaví atd. Ale proč dáváš jen **, to nechápu. :-(


 Uživatel úrovně 0

Souhlasím s Gandalvem za 5*