Články&Eseje

Vzpomínky barda Slavíka - Manželství Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 10

Ze vzpomínek barda Slavíka.

Tuto povídku, věnuji Hitomi.

Manželství.

Blížil se páteční večer, proto jsem sáhl po své loutně a vyrazil do blízké hospůdky „Černý prach“, jak se již stalo mým zvykem. Prošel jsem pár uličkami a již jsem stanul před vchodem. Chystal jsem se vejít, ale nestačil jsem vzít ani za kliku, když se dveře otevřely a za nimi stál Terry, hospodský.


„Teda, jak poznáš, že přicházím ?“ ptal jsem se už asi po padesáté.

Terry se jen pousmál a podal mi svou pravačku. Jeho vřelý stisk jsem s radostí opětoval a když se mé modré oči setkaly s jeho zlatými, které kontrastovaly s jeho černým, šupinatým obličejem, povídá : „Dnes, Slavíku, můj příteli, zde máme vzácnou návštěvu. Jsou to Blavínovi holčičky“ dodal a spiklenecky na mě mrkl. Zasmál jsem se a odhalil tak dvě řady bělostných zubů.
„Vážně ? To je nesmíme nechat dlouho čekat.“

Sestry Blavínovi, Morita, Miriam, Morny, byly ty nejkrásnější ženy, které jsem kdy viděl. Bohužel patřily do skupiny „Nebezpečné ovoce“, které sice chutná, ale… Jejich nároky, co se týče sexu, byly velmi, velmi vysoké. Pár bláznivců to zkusilo, byli to samí mladí a zralí muži, ale jedinou věcí, kterou si poté mohli být jisti, byla ta, že jejich sexuální život skončil. Sestry, pokud byly neuspokojeny, bývaly velice kruté. Jejich těla, však slibovala neskutečný zážitek a ony samy, nabízely veliké bohatství, leč, nepamatuji, že by se to někomu podařilo. Navíc to byly dcery, jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších mužů ve městě.


Prošli jsme dveřmi, které vedly do salónku a tam mělo přístup jen pár šťastlivců, kteří byli Terryho přátelé. Krásný červený koberec nás zavedl až k velkému rudému závěsu. Terry si, jemně odkašlal a odhrnul závěs stranou, abych mohl vejít. Tichý, sotva slyšitelný šepot utichl a sestry povstaly, aby mě přivítaly. Zatajil se mi dech a snad se mi i na chvilku zastavilo srdce, nad jejich půvabem. Musel jsem se snažit ze všech sil, abych na sobě nedal znát sebemenší náznak vzrušení. Všechny měli modré oči, jako nebe bez mráčku, havraní, kudrnaté vlasy, které jim padaly na velmi vyzývavé šaty, černé jako noc. Každá měla na levé straně dlouhý rozparek, který poté co se sestry posadily, odhalil nádherné nohy. Terry, mi vzal plášť a pověsil ho vedle pláštíků dam, na nedaleký věšák. Jemně jsem položil loutnu do speciálního křesílka, které mi nechal Terry, speciálně vyrobit a sedl si do svého křesla.


Sestry popíjely jedno z nejdražších vín a každá měla před sebou svou láhev. Nejstarší, Morita, luskla prsty na Terryho, který se k ní jemně naklonil. Poté kývl hlavou a rychle, bezhlučně odešel. V momentě byl zpět a přinesl i jednu láhev i pro mě. Nalil mi do sklenky z čistého křišťálu a nechal mě ochutnat. Nechtěl jsem se před sestrami předvádět, takže jsem letmo prohlédl barvu, jemně přivoněl a už jsem válel víno na jazyku. Už jsem toto víno párkrát pil, ale vždy jsem byl překvapen jeho vynikající chutí. Odložil jsem skleničku na malý stolek po své levici a nechal Terryho, aby mi dolil. Ten se pak omluvil a zmizel za závěsem. Začala lehká konverzace, jejíž téma se brzy strhlo v mnoho dvojsmyslných narážek. Snažil jsem se sestry bavit, řekl bych, že se mi to celkem i dařilo, ale stejně jsem pořád v jejich odpovědích necítil pevnou půdu pod nohama. Naštěstí se ozvalo jemné zakašlání a vstoupil Terry s velkým podnosem, který měl zacvaknutý, ve své levé protéze.


Na podnose byly čtyři křišťálové misky, každá byla až po okraj naplněna rudými, nádhernými jahodami. Terry obsloužil nejdříve sestry a poté se naklonil s miskou i ke mně.


„Vysvoboď mě prosím!“ zašeptal jsem s uličnickým obličejem na tváři.
Terry se jen pousmál koutky úst a otočil se k dámám : „Jistě jste, vzácné dámy, slyšely o výjimečném vypravěčském umění, mého přítele a hosta. Možná nadešel čas, aby toto mínění potvrdil. Nepřejete si navrhnout nějaké téma?“ zeptal se, jemně se uklonil a čekal.
Poté nejmladší ze sester, Morny, pronesla hlasem, při kterém by jistě tál i led : „Ale ano, o lásce a, a o sexu!“ a za smíchu svých sester se zadívala Terrymu hluboko do očí.
Po chvilce sklopila zrak a otočila hlavu ke mně : „Ano ?“ Kývl jsem hlavou a natáhl se pro svou loutnu. V duchu sem se usmíval, protože nikdo nevydržel ten pohled do očí, ve kterých se přelévalo zlato, zvlášť dlouho.

Když sem se po hodlně usadil a polaskal struny loutny, Terry, již zde nebyl. Napil sem se vína a jal se vyprávět…


Kdysi dávno, žil jeden překrásný, lidský mladík a byl si své krásy vědom. Ženy a dívky plnily jeho postel téměř každou noc a jelikož byl i skvělým milovníkem, tak ho některé vyhledávaly vícekrát. Nemohl, však dlouho zůstat na jednom místě, protože nasadil mnohým mužům parohy a útěkem si často zachraňoval, holý život. Nikdo nevěděl do poslední chvíle, kde bydlí, ale vždy to bylo u nějaké paničky, jelikož on sám, práci nikdy nezakusil. Skoro každý večer vycházel na „lov“, jak on sám tomu s radostí říkal. Jednoho večera vyrazil do blízké vesničky, kde ještě nebyl moc znám a zapadl na jednu, téměř končící, zábavu. Objednal si pivo a začal obhlížet okolí po nějakém „úlovku“. Po chvilce mu padla do očí jedna elfka, byla sice již starší, ale postavu mělo pěknou a navíc měla hlavní pouto pro mladíkovi oči, šperky. Ona sama, již mladíka déle pozorovala a dokázala ho dobře odhadnout a i při pouhých představách přivírala oči.


Mladík nebyl v těchto vodách mladá rybka a proto se brzy, ledabylým krokem, přesunul k elfce. Za chvíli si přisedl blíže a během fádního rozhovoru, hladil její levé stehno po vnitřní straně. Její reakce na sebe nenechala dlouho čekat a oba vykročili do noci. Elfka, říkejme jí třeba Kirwen, zavedla Bragiho, do svého příbytku na kraji města. Ještě se ani nestačily dovřít dveře a již roztrhla Bragimu, jeho jemnou kazajku a odhalila tak jeho mužnou hruď. Začali se zuřivě líbat, zatímco Bragi držel Kirwen za šíji a za zadek, ona stimulovala, oběma rukama, jeho bradavky. Kirwen couvala až k posteli, kde se otočila a shodila na ní Bragiho. Nestačil říci ani slovo, když už na něm klečela, nohy podél jeho těla a ústa mu plnila svým jazykem. Poté se posadila a nechala Bragiho, aby jí rozepnul halenku a korzet. Obojí během pár okamžiků, dopadlo vedle postele. Měsíc, který zvědavě nahlédl oknem, ozářil krásná a plná ňadra, které svými dlaněmi laskal Bragi. Kirwen vzdychla vzrušením a poté se zaklonila dozadu, kde opřela své ruce o Bragiho stehna. Ten jí jemně, konečky prstů, přejížděl přes boky až ke krku a kochal se pohledem na její dokonalé, chvějící se tělo. Poté pevně uchopil její ňadra ze strany a palcem kroužil okolo tvrdých bradavek. Kirwen se zaklonila zpět, jedna z loken jejích zlatých vlasů, pohladila Bragiho tvář. Začala ho líbat. Pomalinku klesala se svými ústy po jeho těle, lehce zakroužila na jeho hrudi a poté prostředkem sjela až k pupíku. Mezitím svlékla zbytek Bragiho oblečení, který ji zatím hladil po vlasech a když sjela se svými ústy níže, dal si ruce za hlavu a hlasitě si vychutnával, tu neskutečnou rozkoš. Kirwen se postavila a svlékla poslední kousky oblečení. Poté se vrátila na tělo Bragiho, zaklekla a zvedla jeho ústa ke svým. Oba splynuli v objetí a za pomoci pomalých, houpavých pohybů, vynesli jeden druhého do nebes. Po nejkrásnějších chvilkách, se ještě lehce pomazlili ve sprše a nakonec usnuli sobě v náručí.


Ráno se Kirwen probudila jako první a sledoval Bragiho, jak klidně oddychuje, na její paži. Celé tělo jí krásně bolelo a ona nepřestávala myslet na tu nádhernou noc, na noc plnou něhy, téměř i lásky, kterou neprožila několik století. Pomalu a opatrně, vysvobodila ruku zpod Bragiho paže a šla udělat snídani. Myšlenky se jí v hlavě honily jako šílené. Nemohla zapomenout na ty doteky, které jí její manžel dával pouze ze začátku. Teď, když myslí spíše na práci, se vášeň z jejich vztahu vytratila. Opět ochutnala nádhernou sílu sexu a nemínila se jí vzdát. Leč, její manžel, neměl skoro na sex myšlenky a pokud ho dokázala přesvědčit, zdálo se jí, že to dělá jenom z nutnosti. Ano, včera večer to byl také sex bez lásky, ale bylo v něm spousta jiného. Něha, objevování, vášeň, krása, uspokojení, to vše již předlouhou dobu nezažila. Dobře ale věděla, že nemůže manžela opustit, jelikož on byl hlavním přísunem financí a vždy ji koupil, na co ukázala. Také ale věděla, že má spousty peněz našetřeno, jak to ale udělat ? Její oči zahltil záblesk hnusoty. Ano ! Nechá ho zabít a tady Bragi to pro ni určitě udělá, ten by pro peníze udělal všechno. Jen co dojedli, vyjasnila mu svůj plán. Manžel se vrací ze svých cest již zítra a to vždy pozdě večer a vždy sám. Počká jen na příjezdové cestě v blízkém lesíku a tam ho zabije. Bragi se dlouho ošíval, přece jen šlo o vraždu, ale 600 zlatých ho donutilo se zamyslet.


„Půlku teď a půlku později“ slibovala mu Kirwen medovým hlasem.
„To přeci není žádná těžká práce, pro chlapa jako Ty“ pokračovala a sedla si Bragimu na klín. Nakonec Bragi kývl, ale vzal si o stovku více.
Rozloučili se polibkem a Bragi zmizel v ranní mlze.

Kirwen byla celá nervózní, měla před sebou celé dva dny, rozhodla se tedy, že si čas zkrátí uklízením. Nakonec oba dny utekly rychleji než se zdálo a blížil se osudný večer. Bylo již hodně pozdě a Bragi stále nepřicházel. Konečně se ozval dusot koně a jemné braní za kliku. Kirwen se rozeběhla a skočila přicházejícímu muže do náručí.


„Ale copak, drahoušku, chyběl sem Ti ? “ oslovil jí manžel.

Kirwen slezla, ale snažila se, aby na ní nebylo poznat nemilé překvapení. S omluvou, že je unavena čekáním, si šla lehnout a v hlavě se jí tvořily ty nejhorší možné myšlenky. Celou noc nedokázala usnout, Bragi byl jistě mrtev, bude to tedy muset udělat sama. Rozhodla se, že na schody do sklepení, kde stejně je špatně vidět i ve světle louče, nastraží past, v podobě struny. Poté pošle svého manžela pro něco do sklepa, schody jsou příkré a dlouhé, nemůže ten pád přežít a navíc vše bude vypadat jako nehoda.


Od odchodu Bragiho a návratu manžela, chodila Kirwen jako bez duše. Na manželovi otázky odpovídala stroze, jejich milování bylo mnohem fádnější, než kdy jindy a pokud by se někdo podíval na delší dobu, do jejích očí, spatřil by v nich záblesk šílenství. Dva týdny se připravovala na osudný okamžik a nakonec se rozhodla. Nebylo jí zrovna nejlépe, ale to v posledních dnech skoro pořád, takže tomu nevěnovala velkou pozornost.


Nahnula se k připraveným okům na stěnách a chystala se napnout strunu, kterou měla připravenou v kapse. Náhle se jí však zamotala hlava a před očima se jí objevila černočerná tma.


Probudila se a všimla si, že leží na posteli, na které má hlavu opřenou její spící manžel, sám sedíc na židli. Jemně se pohnula a pocítila bolest v celém těle. Manžel se téměř okamžitě probudil a Kirwen pohlédla do jeho obličeje. Ten, byl změněn k nepoznání. Přibila spousta vrásek, jeho oči byly plné, čehosi, co Kirwen již dlouho neviděla a podle kruhů pod nimi, bylo poznat, že již delší dobu nespal. Manžel jí lehce políbil na čelo a zavolal doktora. Ten jí prohlédl a konstatoval :


„Odedneška to bude jen lepší, vítejte zpět, drahá Kirwen, doufám, že vás potěší, že dítěti se nic nestalo.“
Kirwen na sucho polkla :
„Jak dlouho tu už ležím? Jaké dítě?“
„Ležíš tu už druhý týden a přece naše dítě, miláčku, tak dlouho jsme se snažili a nakonec se povedlo.“ odpověděl jí manžel.
„Asi jsem se k Tobě nechoval moc dobře, doktor říkal, že jsou v tom i nějaké psychické poruchy. Málo jsem se Ti věnoval, ale teď, teď se všechno změní. Teprve až teď, když jsem Tě mohl ztratit, jsem si uvědomil, jak strašně moc Tě miluji a jak jsem se k Tobě choval ošklivě. Odpusť mi tedy prosím, má lásko, slibuji, že se to všechno změní. “ odpověděl jí manžel přeskakujícím hlasem a sklonil svou tvář do dlaní, které brzy zalily slzy.

Kirwen se následující dva měsíce měla jak v pohádce, ikdyž si matně uvědomovala, že by měla svému choti vše prozradit, stejně se to doví, až se narodí její dítě. Chtěla, ale vyčkat na ten nejlepšejší okamžik. Manžel jí mezitím zahrnoval něhou, láskou a péčí. Vše bylo jako dříve, prostě nádherná rodinná idylka. Čas plynul jako divoká řeka a Kirwen byla nesmírně šťastná. Možná by jim to vydrželo ještě pár měsíců, možná let, třeba i navždy, kdyby se neozvalo svědomí Bragiho a touha po penězích.


Utratit za tak krátkou dobu, tolik peněz, které by stačily průměrné rodině na pár let, za chlast, to bylo hodně i na Bragiho atletickou postavu. Stal se z něj notorický alkoholik a přesto, že se mu ženy stále podbízely, nedokázal je už uspokojit. Když ho dokonce jedna dívka vyhodila, protože byl absolutně neschopen, fyzicky ji napadl. Peníze docházely a jeho uražené ego se také ozvalo. Rozhodl se tedy, že splní přání Kirwen, na kterou zapomněl skoro ještě téhož dne, kdy od ní vzal peníze a odjel pryč. Teď se mu ale zjevovala ve snech a byla to nejhorší noční můra, co si jen dokážete představit. Spočítal poslední peníze a vydal se zpět.


Bylo nádherné slunné odpoledne, když se vracela Kirwen z krátké procházky. Když vešla do kuchyně, spatřila zde Bragiho, jak mává rukama, v jedné nedopitou flašku Kvítí a v druhé tesák, celý od krve. „Myslelas, že jsem na Tebe zapomněl, co?“ zeptal se jí v opilecké pýše Bragi.
„Přišel sem si pro zbytek peněz.“ dodal a těžce dopadl na židli, opřel si hlavu o stůl a usnul.

Kirwen tam stála jak přišitá, bílá jako křída, neschopna slova. Konečně se probrala ze šoku a rozeběhla se po domě. Manžela nalezla v pracovně, měl v těle asi tucet bodných ran a podříznutý krk. Jako smyslů zbavená, k němu zaklekla a vzala jeho hlavu do svých rukou. Poté si jí přitiskla na svou hrud a začala plakat. Chtělo se jí křičet, ale z jejího hrdla, nevyšla ani hláska. Probral ji až zvuk rozbíjející se lahve od vína. Vyskočila a běžela do kuchyně, rozhodnuta Bragiho zabít.


Ten zde ale již nebyl, jen na zemi se ve střepech válel jeho tesák. Popadla jej tedy a jako šílená, ho začala hledat po bytě. Ať hledala, jak chtěla, nikde ho nenašla, nejspíš někudy utekl. Celá zničená se posadila do jednoho z křesel a tiše plakala. Následující den, ji našla její přítelkyně, která přišla na oběd, oběšenou s tesákem u nohou. Přivolaná stráž, brzy nalezla i jejího manžela a její velitel usoudil, že Kirwen zabila svého manžela z nejasných důvodů a poté sama spáchala sebevraždu.


„Brrr“ otřásla se Morny „to byl ale nešťastný příběh.“
„Jste opravdu mistr slova, pane Slavíku, platí totéž i pro Vaše básně?“ zeptala se Miriam a nenápadně na mě mrkla. Morita mlčela, její tvář smáčely slzy, nabídl jsem jí svůj kapesníček a otočil se zpět k Miriam :
„Ale ano, nechte mě trochu svlažit hrdlo, prosím“ odlehčil jsem atmosféru a sáhl po sklence. Se zavřenýma očima, jsem si vychutnával to skvělé víno, zatímco sestry probíraly různé části příběhu. Jak jsem tak jazykem laskal jeho chuť, napadla mě myšlenka, kolik asi stojí. Já sám, jsem Terrymu nikdy nic neplatil, od té doby, co jsem mu zachránil život, ale to je již jiný příběh. Jako projev díků, jsem si zde mohl dát kdykoliv, cokoliv na co jsem měl chuť.
„Peníze nejsou pro mě znakem bohatství“ řekl mi jednou Terry, když jsme spolu popíjeli víno. Pamatuji si, jak jsem nedávno za ním přišel a povídám :
„Víš, vím, že jsem Ti zachránil život, ale na mém místě by to udělal každý.“
„A proč mi to říkáš, příteli?“ přešel Terry hned k věci, jak bylo jeho zvykem.
„Ale, mám z toho takový divný pocit, že mě tak hostíš, Terry“ Chvilinku tam tak stál a jeho zlaté oči se upíraly někam za mě. Pak řekl svým nádherným hlasem :
„To přejde, jsi člověk“ a odešel.

Stál jsem tam jak opařený… Pomalu sem otevřel oči a spatřil jejich odraz v křišťále sklenky. Byly to krásné oči, modré jako blankyt, hluboké a zároveň, jemně temné. Byly to oči vraha…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

co na to říct? 5*


 Uživatel úrovně 0

Děkuji, alespoň někdo...


 Uživatel úrovně 3

No, na můj vkus místy až moc drsné a syrové... Ale ten konec je nádherný...


 Uživatel úrovně 0

ObrLuda - hmm, sakra musím na sobě zapracovat - takové chybky... Děkuji Ti za konstruktivní kritiku.

S pozdravem Terátor


 Uživatel úrovně 0

Povídka je sice pěkná, ale je tam i dost překlepů a hlavně na začátku stále opakuješ jsem..... z toho už popravdě šílím, bohužel je tu takových lidí víc - dej si na to pozor! Dále: ....mé modré oči setkaly s jeho zlatými, které kontrastovaly s jeho černým... to 2x jeho se tam také nehodí. ....Jemně jsem položil loutnu do speciálního křesílka, které mi nechal Terry, speciálně vyrobit a sedl si do svého křesla. - speciálního - speciálně :-/ -V momentě byl zpět a přinesl i jednu láhev i pro mě. - i i to byl zřejmě jen překlep, ale upozornit se na to musí :-)) Tak tohle bylo to hlavní, jinak je to dobrý a poutavý příběh, no... dám Ti ty 4*

S přáním nekonečné inspirace ObrLuda


 Uživatel úrovně 0

Drahý minstrele, děkuji za Tvá povzbudivá slova.

S pozdravšem Terátor


 Uživatel úrovně 5

Mě osobně se to líbilo..Terátore šikovný počin..jak vidno nejen poezie ti jde pěkně od ruky..

S úctou minstrel Marigold


 Uživatel úrovně 0

Hitomi - děkuji, má paní.

S pozdravšem Terátor


 Uživatel úrovně 0

Krásná povídka...že by i tím, že je věnována mé osobě:-)))
S pozdravem Hitomi:-)


 Uživatel úrovně 0

arwen - díky

Drahá Shelagh - no, já to prostě píšu tak, jak cítím, že by se to mělo číst...

S pozdravšem Terátor