Cesty barda Moreaulfa a jeho přátel 1
| Autor: | Erlandil |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Já, bard Moreaulf, temný elf z klanu Ardanien a moji přátelé: elfka hraničářka Elar, kudůk alchymista Umbar a hobití lupič Fox, jsme dorazili do Dalinu hlavního města stejnojmenného hrabství. Zdejší situace není ani zdaleka příznivá. Ochrannou ruku nad tímto územím drží současně dvě velké říše: Ilvar a Rivanel. Kolem hranic se pohybují šiky jedněch i druhých. Zdejší obyvatelé čekají na válku, jež nemohou přežít. Nejsem sice žádný stratég, ale řekl bych, že místní statečná jízda nedokáže udržet hranice proti jedné nebo druhé straně, natož pak oběma. Možná bychom se tu neměli zdržovat déle, než je nutné, ale hrabě nás pořádal o pomoc a čest nám velí přijmout. Dostali jsme za úkol najít dva prince, kteří se ztratili již před třiceti lety. Oba měli mít část amuletu, který má zachránit místní lid hrabství a zažehnat válku. Dále se praví, že pokud oba princové žijí, zem je v bezpečí. Současné události mě ovšem vedou k závěru, že nejméně jeden princ je již po smrti. Nezbývá než nalézt amulety…
den druhý:
… vyrážíme na cestu. Po dlouhé rozpravě jsme se rozhodli zamířit do vesnice Irainal, kde byli princové naposledy spolu a pátrat po informacích. Bojím se ovšem, že stopa již vychladla…
…zbývalo několik hodin do soumraku, když jsem dorazili k mostu přes řeku. Byl stržený! Vše nasvědčuje sabotáži. Po bližším ohledání místa jsme nalezli mrtvého strážce mostu a pravděpodobně i vražednou zbraň, dýku se zvláštním znakem na čepeli – vypadá jako nedotažená 8 s růží na jednom konci a hlavou hada na druhém. Začíná se to zamotávat…
…pokusili jsme se dostat na druhou stranu, ale důmyslná past nás všechny strhla do vody. Po téměř půlhodině jsme byli vyplaveni v jednom říčním meandru. Naštěstí jsme nepřišli o žádné vybavení. Táboříme na písečné pláži a sušíme své věci. Má harfa je naštěstí v pořádku…
…mám první hlídku. Ten les tady kolem… Cítím zlobu… Naštěstí táboříme mimo dosah větví a kořenů…
den třetí:
…Elar tvrdí, že v noci zahlédla lišku, která ji chtěla varovat… Nevím, co je na tom pravdy a netvrdím, že naše společnice nemluví pravdu, ač je to neuvěřitelné. Sám jsem jednou zaslechl, že hraničáři prý dokáží se zvířaty mluvit…
Jelikož se musíme dostat do Irainalu, musíme projít lesem. Raději se však budeme držet jeho okraje… Najednou nám Umbar zmizel a když jsme se ho snažili najít, ztratili jsme se. Pak jsme do něho skoro narazili, aniž bychom si ho všimli. Ten les se mi přestává líbit. kořeny se nám pletou do cesty. Listy tak podivně šumí jako by si něco šeptaly. Příliš to zavání magií. Vybrali jsme směr a vydali se k okraji lesa, snad nějaký má…
… Táboříme na skalisku, avšak jsme příliš zmožení a hlídka usne…
den čtvrtý:
…čekalo nás podivné probuzení. Skláněl se nad námi strom, který se hýbal.
Ve své knize bájných zvířat, jsem rychle našel, co by to mohlo být – Dendroid. Zlobným hlasem plným hučení „huum hoom“ nás obvinil z narušení jeho hvozdu… Trvalo nám nejméně hodinu, než jsme mu přes to jeho bručení vysvětlili, že nemáme v úmyslu ublížit jeho lesu a že se snažíme zastavit válku. Ta zvláštní stromovitá bytost nám ukázala nejkratší cestu ven z hvozdu. Slíbil jsem mu, že se tu ještě někdy stavím – beze zbraní! – abychom si mohli v klidu popovídat. Tentokrát se mám šlo mnohem lépe…
… pokračujeme podél lesa. Na obzoru se objevila skupina jezdců, kteří se rozjeli naším směrem, jakmile nás spatřili. Jízdní hlídka ve stejnokroji hrabství nás obklíčila a začal nepříjemný pohovor s velitelem… Objasnili jsme mu situaci, že hledáme prince a ten dobrý člověk nám dokonce daroval dva koně a listinu, která nás opravňuje k jejich držení, což je důležité, neboť byl vyhlášen válečný stav a všechna jízdní zvířata zabrala armáda…
Večeříme v Irainalu…
den pátý:
…pokusil jsem se prodat vylepšený obouruční meč, jenž mi zbyl jako kořist z minulého dobrodružství (spolu s již zmíněnou knihou, magickým prstenem a hromadou svíček), v místním vojenské skladu. Seržant, který měl zřejmě plné ruce práce s hlídáním veškerých zásob piva, jež zabavili v místním hostinci z důvodů velkého množství žoldnéřů ve vsi. Chudák voják se rozhodl, že je potřeba ten alkohol zprovodit ze světa, ovšem vypít ho všechen bylo zjevně nad jeho síly. Tento dobrý seržant se však rozhodl, že mi zaplatí zlatem tekutým (asi abych mu v jeho chvályhodné činnosti pomohl), a tak jsem se ocitl na ulici se třemi soudky piva, které jsme obratem u hostinského převedli na měnu poněkud tvrdší…
… Umbar potřeboval kravské mléko na nějaké své pokusy a tak jsme navštívili blízký statek… Statkář byl ale mrtev, zabit stejně podlým způsobem jako hlídač mostu. Něco se děje a já nevím o co jde, tudíž mě to znepokojuje. Vracíme se do vsi, jen Elar se rozhodla navštívit druidy. Setká se s námi za dva dny v Alartu, malém městečku nedaleko odsud…
…Hostinského zatím zatkli, jelikož prodával i přes zákaz pivo. Hospodě se vyhýbáme obloukem a pátráme po stopách… Narazil sem na protivného trpasličího kováře (jako by mezi těmi zakrslíky nemohl být nějaký slušný a vychovaný), který mi po dlouhém přemlouvání, kdy sem musel zpívat ódy na jejich mrtvého krále, který prý zabil tisíce skřetů a ELFŮ, nakonec vykoval vylepšené hroty na šípy, což se samozřejmě neobešlo bez nějaké té provize navíc. Nemám rád trpaslíky. Potom, zatímco ten smraďoch – na našeho alchymistu teda ani zdaleka nemá – pracoval na mé objednávce, při čemž si prostě MUSEL zpívat, šel jsem se ještě porozhlédnout po okolí, neboť to jeho: „Zlato, zlato, zlato…“ znělo jeho hřmění hromu…
…Netušil jsem, že mezi lidmi jsou i takhle krásná stvoření… Asi po půl hodince – již v mnohem lepší náladě – jsme si zašel vyzvednout ty šípy a jelo se dál…
…Přijíždíme k Alartu. Kam až mé bystré oko dohlédne, stojí vojenské stany a městečko samotné vypadá jako pevnost. Díky oprávnění vlastnit koně jsme se celkem bez problémů dostali dovnitř a zamířili k jediné místní hospodě. Vede ji takový malý veselý chlapík, dle mého soudu nejspíš hobit. Jídlo má ovšem dobré, ač velikost porcí nikterak neodpovídá jeho na pohled malé velikosti. Po dvou litrech vynikající polévky a kousku hobitího jahodového koláče (měl asi půl druhého sáhu v průměru) vypadal i Umbar, že má dost…
…Později jsme se uložili ke spánku. Měl jsem jen menší nedorozumění se strážemi ve stájích…
den šestý:
…Snídáme zbytek toho skvělého koláče, zatímco nám Elar vypráví o druidech a její cestě hvozdem a mimo jiné i o příhodě ve vojenském táboře, kde se jeden rytíř o něco pokoušel (chudák, dostal kolenem do rozkroku tak silně, že má teď dvoje mandle – 6,6,6,6,2). Venku pršelo, a tak bylo v hospodě trochu těsno. Přisedl si k nám jeden elf, podle vzhledu zřejmě kouzelník, jmenuje se Alfas a pomůže nám v našem poslání…
… Měli bychom opět vyrazit. Stavil jsem se u velitele města, rytíře Paní Slunce. Ten pochopil naše záměry a byli nám přiděleni další tři koně. Naše informace ukazovali, že se princové pravděpodobně rozdělili a jeden zamířil s několika rytíři k pevnosti obsazené ilvarskou armádou a druhý do nějakého starého chrámu. Protože to odsud máme blíže k té pevnosti, vydáme se nejdříve tam. Musíme do Khalkalosu, kde přejedeme řeku a pak asi po dni jízdy se k ní dostaneme…
… Zkracujeme si cestu přes Severní marku. V dáli na kopci jsme zahlédli jezdce a zaslechli volání rohu. Jedeme celou noc…
den sedmý:
…Během dopoledne, když jsme se zastavili, abychom nechali odpočinout naše koně, zaslechli jsme znovu ten roh. Přiřítila se k nám dvacítka pomalovaných barbarů na koních. Že prý jsme na jejich posvátném území a že se musíme vrátit. Ujistil jsem jejich náčelníka, že opustíme jejich území, jakmile si naši koně dostatečně odpočinou…
… Po několika hodinách jsme se vyhoupli do sedel a zamířili nikoli zpět, ale nejkratší cestou ke královské silnici. Ti nabušenci v páchnoucích kožešinách, co si myslí, že vrchol módy je zmalovanej ksicht a kruh v nose, na nás však čekali. Při průjezdu soutěskou se na nás vrhli ze všech stran. Neměl jsem čas je počítat, ale nebylo jich méně než čtyřicet na každé straně. Naše koně byli sice lepší, ale už chvilku běželi a oni to měli navíc z kopce. Umbar je zkusil zastrašit dýmovnicí, ale nezabralo to. Kolem ucha mi prosvištěl šíp, a tak jsem palbu opětoval. Má střela strhla jednoho ze sedla a následně byl ušlapán svými druhy. Beru zpět některé ošklivé věci, co jsem o tom trpasličím kováři řekl, ty šípy jsou opravdu dobré… Umbar se rozhodl, že trochu zvýší kalibr a hodil jim do cesty bombu. Ve stejné chvíli však již čaroval i Alfas, bohové, stůjte při nás. Ozval se ohlušující výbuch a když se prach rozplynul, nebylo po barbarech ani památky, samozřejmě až na těch několik rozsekaných mrtvol. Nechtěli jsem riskovat, že se vrátí, takže jsme nezastavovali, dokud za raných večerních hodin nedosáhli královské silnice, kde jsme odpočívali…
den osmý:
…Cesta ubíhala rychle. Pozdě odpoledně jsme dorazili do Khalkalosu. Fox vyrazil do ulic. Za to, že jsem celý večer hrál na harfu v místní hospodě, se mám čtyřem dostalo zadarmo jídlo i pokoj na noc… V krčmě se zastavil i jeden podivín, za kterého ho hospodský označil…
den devátý:
…Alfas tvrdí, že se postará o placení snídaně a nabízí hostinskému nějaké prý exotické ovoce – mě to připadalo jako obyčejné hrušky, ale dobře. Jen mi ze začátku přišlo divné, že nám Alfas řekl, abychom odsud rychle vypadli. Potom, co jsem zaslechl ten výbuch, jsem se už raději na nic neptal. V noci se nám zdály podivné sny – až na Umbara, v nichž k nám promlouval onen podivín. Rozhodli jsme se tedy, že ho navštívíme… Ukázalo se, že je to zkušený mág a princův přítel. Potvrdil naši domněnku, že měl princ Ilir namířeno do pevnosti a prozradil nám, kde se nachází tajný vchod do ní… Vyrazili jsme…
den desátý:
…Někdy během odpoledně jsme dorazili k pevnosti. Rozhodli jsme se vjet hlavní branou, jelikož na barda se z pravidla neútočí a poskytuje se mu náležitá úcta, jež mi jako umělci náleží: „Jej hola, strážci pevnosti! Otevřete brány své, přijíždí bard! Výměnou za jídlo a možnost přenocování vám svou hrou na harfu ukrátí čas!“ … Dovnitř jsme se tedy dostali bez problémů. Ven to možná bude horší… Já a Elar jsme měli bavit vojáky na nádvoří, zatímco neviditelní Alfas s Umbarem měli prokoumat pevnost a nalézt prince, kterého zde nalezli ještě s několika rytíři a kněžkou Sluneční paní… Plán byl jednoduchý: Elar, Umbar a Alfas osvobodí vězně a zabarikádují důstojnické pokoje. Zatímco budu bavit vojáky, oni proklouznou podél hradeb ke vstupu do tajné chodby. Způsobem, co nejtišeji, co to půjde, pak co nejrychleji…
…Elar mi dala znamení, a já začal hrát uspávací melodii. Avšak rytíři se odmítali podřídit, kněžka přivolala svou Paní a rytíři se vrhli do boje. V té chvíli, asi dvě hodiny před půlnocí vyšlo slunce a oslepilo obránce. Odložil jsem harfu a prosekal si cestu k bráně, kde jsem spustil mechanismus na její otevření. Dole jsem měl již připraveného svého statného bělouše…
dodatek: Alfas s Umbarem byli tak hodní, že mi přinesli Knihu bájných zvířat II (ohrožené druhy) a Báje a pověsti ve verších.
den třináctý:
… S princem Ilirem v čele hrdě vjíždíme do Alartu…
… Naším dalším cílem je tedy chrám. Nejprve však musíme doprovodit Jeho Výsost prince Ilira do Dalinu. Konečně nevadí, máme to téměř při cestě… … Zatímco jsme poklidně večeřeli v hospodě toho dobrého hobita, stali jsme se svědky, působivého příchodu na scénu: Zvenku bylo slyšet křik a dovnitř se vřítil člověk ověšený všemožnými zbraněmi a skryl se za dveřmi. Sotva se ale jeho pronásledovatel objevil ve vchodu, dostal tři rány dveřmi a zhroutil se do bezvědomí. Konečně jsme měli možnost podrobně si prohlédnout příchozího, jenž se dal zatím do řeči s hostinským. Byl navlečen do pečlivě udržované zbroje, přes kterou měl pás s dýkami, na zádech vyčníval dlouhý luk a u boku visela šavle. Navíc se opíral o nebezpečně vypadající sudlici. Přesto se nepohyboval jako válečník nebo hraničář. Rozhlédl se po lokálu a zamířil k nám. Pozvali jsme ho na koláč, abychom mohli hodit řeč… Později v noci si Umbar odběhl vyrobit nějaké to „vybavení“. Měl jsem jisté neblahé tušení, ale naštěstí se to obešlo bez hlasitějších projevů…
den čtrnáctý: … Vyrážíme před úsvitem. Příští zastávka: Irainal.
… Ten zakrslej vyděrač v kovárně ze mě vytáh 130 zlaťáků a deset hodin zpěvu trpasličí opery „Zlato“ za jeden kord. Nechápu, že musí být všichni trpaslíci tak moc na zlato a už úplně pochybuji o jejich hudebním vkusu. Tak jsem mu nakonec zahrál ukolébavku – dobře mu tak – a šel jsem navštívit svojí přítelkyni (21/+5)…
… Kamarádi se zatím vloupali k tomu trpaslíkovi. Ovšem on nespal. Po jakýchsi zmatených formalitách a hobitím průletu došlo k boji, do něhož se zapojil i náš nový, po zuby ozbrojený spolubojovník. Potom, co kovář dostal svazek blesků (7×zelený) a ještě stál na nohou, a potom, co začala přibíhat hlídka, upustili od záměru zabít ho v sebeobraně a raději utekli…
den patnáctý:
… Od rána se těším, že si pořádně zdřímnu. Ono si to hraní nenasytným trpaslíkům a lichocení kráskám už vybírá své…
… Most se již opravuje, ale nemáme k němu důvěru, proto navštívím přítele dendroida. Po dlooooooooooouhýýýýýýýýýých něěěěěkooooooliiiiiiikaaaaa věěěěěěěěěěětááááááááách, nám pomohl přes řeku. Večer nás vítá Dalin. Ulice jsou plné lidí. Vrací se princ!
… Po tom, co jsme se nacpali do sytosti a schovali si nějaké zásoby, hodlám prospat celou dlouhou noc. Konečně pořádná postel! Tak to si dám líbit.
den sedmnáctý:
… Po dvou dnech jsme dorazili k mostu. Samozřejmě stržen. Prozíravě jsem s sebou však vzal dřevorubeckou sekeru a několik klád snad lesu příliš neublíží (nebo spíš les nám)… Téměř za tmy zahlédneme chrám, vypadá zlověstně, ale nebojíme se. Raději se utáboříme a půjdeme tam až za dne…
den osmnáctý:
… Na to, že se nacházíme poblíž tak nezvyklého místa, se spalo docela dobře, jen Umbar měl zřejmě zlé sny neboť vypadal jako by dostal cihlou do čela…
… Opřeli jsme se do ohromných kamenných vrat a ve střehu vcházíme dovnitř. Zjevně tu nikdo dlouho nebyl. Nacházíme se v nějaké dvoraně…
… Po velikém soustředění jsme nalezli ty správné „klíče“ – měsíční a sluneční kámen a umístili je správně (naštěstí). Po působivém magickém divadle – na můj dobrý vkus možná trochu přehnaném – se zjevují hledané dveře…
… Po dlouhé čase stráveném hádankou na otevíracím mechanizmu, se před námi otevírá dlouhá chodba. S harfou v ruce a předtuchou nadcházejícího boje následuji naše po zuby ozbrojeného „Přítele“. Náhle se dveře se zaduněním zavřou. Elar a Alfas tu s námi nejsou. Po obou stranách chodby se odsunují kamenné desky s reliéfy… Na nic nečekám a hrábnu do strun. Posíleni se vrháme do boje. Proti nám stojí pětice podivných kněží, vypadají jako mrtví! Rozhodl jsem se poprvé použít svůj prsten, ale nešťastnou náhodou jsem zasáhl našeho ozbrojence – opravdu jsem to neudělal schválně.
Naštěstí druhý blesk zasáhl bez problémů. Přezbrojuji na luk. Situace zatím nevypadá dobře. Umbar, též omylem, opět zasáhl našeho „Přítele“ šipkou z kuše a ten se zhroutil na zem, měl dnes hroznou smůlu, chudák…
Ale vraťme se k boji. Už proti sobě máme jen čtyři, protože se Foxovi podařilo jednoho dorazit. Alfas zatím kouzlem otevřel dveře a spolu s Elar nám vyráží na pomoc… Můj vylepšený šíp čistě zasáhl dalšího z těch proklatých kněží – proletěl mu hlavou. Elar se kolem mě prořítila z jedné strany a svým mečem setnula dalšího a Alfas z druhé strany zatím s napřaženou holí rozběhem téměř porazil dalšího. Vracíme díky velekněžce sluneční Paní, která nám požehnala naše zbraně… Je po boji, poslední z kněžích se rozpadá v prach. Vítězství, ale za jakou cenu…
… Do chrámu někdo přichází… Představil se jako chodec Galanthir a vypadá docela schopně: dlouhá píka, meč u pasu a dlouhý luk na zádech. Doprovází ho pes. Přidává se k nám…
… Dlouhou dobu jsem se pokoušeli otevřít sarkofág v následující místnosti, ale nedařilo se to ani lstí ani silou. Nakonec se nám zjevuje sluneční Paní, a dozvídáme se, že nás bez klíče dál nepustí. Kde je klíč ovšem neví, avšak odkáže nás na Dalinskou knihovnu. Budeme se muset vrátit…
den dvacátý:
… Prodíráme se dalinskými ulicemi plnými lidí, hrozba války sem nahnala okolní obyvatelstvo, a tak je tu trochu nacpáno. Snažil jsem se ulehčit naší cestu a volal: „Projíždí bard Moreaulf, princův zachránce, uvolněte cestu!“ ale bylo mi naznačeno, že jsem lhář, neboť bard Moreaulf má nejméně čtyři sáhy, svaly jako obr lidožrout, pět hlav a čtyři nohy, pak ještě něco s mým … ale to raději citovat nebudu. Byl jsem na jednu stranu polichocen, že si o mých činech lidé vyprávějí, ale cestu nám to neusnadnilo…
… Uvnitř knihovny nás zastavil jakýsi úředník, že prý nemůžeme dál.
Nezabrala ani pečeť samotného hraběte. Nakonec se však přece jen podařilo Foxovi získat jeho důvěru a my vstupujeme dovnitř…
… Po dlouhých hledáních jsme objevili jisté informace o klíči. Nachází se v bývalém domě velekněze, který teď vlastní nějaký šlechtic. Není to zas tak daleko, ale čas nás tlačí, a tak vyrážíme opět na cestu…
den jedenadvacátý:
…Zatímco jsme se zastavili na noc, narazil na nás oddíl rivanelských. Měli sice nepřátelské úmysly, ale má harfa je zklidnila, sklonili zbraně a my se mohli vydat dál…
den dvaadvacátý:
… Přijíždíme k tomu domu. Je o něco větší, než jsme čekali – taková větší vila. Co to ale nevidíme, stráž v rivanelských barvách stojí před vchodem. Samozřejmě se nám podařilo dostat dovnitř – až na Foxe, kterému nevěřili, a tak zůstal venku s koňmi – bardovi a jeho doprovodu nikdo neodmítne vstup ani pohoštění…
… Máme být hlavní atrakcí při večeři. Začal jsem jednou starou melodií, pak sem přidal jednu rychlou odrhovačku a nakonec mi nějak usnuli. Ani nedokáží ocenit dobrou hudbu, nebo že by to byl záměr? Jejich bezvládná těla – zbavená nebezpečných předmětů jako zbraní, zlata, atd. – byla přenesena do sklepa, aby nepřekážela v pátrání po klíči… Obracíme to tu vzhůru nohama a hle, Elar objevila tajnou schránku. Jelikož nenašla zámek, počkala na Foxe, který se k nám opět připojil. Ten se ze všech sil snažil nezklamat svou pověst a také ten hledaný klíč ze schránky nakonec dostal – po tom, co ji omylem rozbil…
den čtyřiadvacátý:
… V Dalinu bylo zřejmě vyhlášeno stanné právo, poněvadž nás nechtějí pustit dovnitř. Když jsem se začal ohánět hraběcími listinami, bylo mi řečeno, že vzhledem k tomu, že se vyskytly nějaké padělky, nám stejně moc nepomohou – já Foxe asi zabiju. A když jsem se představil, obvinili mě, že se vydávám za hrdinu Moreaulfa – osm hlav, deset nohou a takové svaly, že může hory přenášet. Taková drzost. No, co se dá dělat, musíme dál. S bohem měkká posteli…
den šestadvacátý:
… Vchod do chrámu vypadá, jakoby se tudy snažil projít nějaký drak.
Dvoukřídlá kamenná vrata roztříštěná na kousky, škrábance na vnitřních zdech, polámané sloupoví, proražená zeď… lehce poškrábaný sarkofág. Asi někdo chtěl dovnitř. Bez klíče to ovšem taková sranda není. To ale už není náš problém, MY klíč máme…
… S Ilarovou půlkou amuletu ujíždíme tryskem k Dalinu. Ať už se do chrámu snažilo dostat cokoli, nebudeme s tím raději riskovat střetnutí…
den sedmadvacátý:
… Po nebi nás sleduje nějaký tmavý bod, který se rychle blíží. Padá do lesa po naší pravé ruce a v ohromném výbuchu plamenu se zjevuje planoucí drak. To nevypadá hezky. Štveme své unavené koně. Nemůže se nám podařit uniknout, dohání nás… Před námi se zjevuje bariéra ze světla. Projíždíme skrz, ale drak do ní naráží. Slunce svítí na naši cestu, děkujeme Paní naše.
den osmadvacátý:
… Do Dalinu jsme se dostali poměrně lehce a v paláci nás vítá samotný princ Ilir. Máme ho následovat za jedním úředníkem-alchymistou, který prý dokáže amulety opět scelit v jeden. Poněkud se mi to nezdá, ale když mu věří princ… Předstírám, že si brousím kord, ale přitom pozorně sleduji alchymistovu práci. Opravdu se mu podařilo amulet dát dohromady. Vstává aby jej princi nasadil, vše se zdá v pořádku… Náhle se však princ rozprskne v prach a „úředník“ mizí. Nestihli jsme včas zareagovat. To není dobré. Do pracovny vchází jiný úředník: Pohlédne na nás, pak na hromádku prachu, princ nikde, alchymista také ne: „Pomóc, zabili prince!“ a uteče… … Zadržel jsem Foxe, který se chystal utéci, neboť pokud tu zůstaneme všichni, není náš život ztracen, protože nám bez amuletu nemohou nic dokázat…
… Setkali jsme se s jedním mnichem – tvrdil, že je jediný z chrámu kdo přežil. Vyprávěl nám, co se vlastně před třiceti lety stalo: Amulet byl kdysi dávno stvořen jedním temným theurgem, který jej pak věnoval tehdejšímu hraběti. Amulet měl chránit Dalinské hrabství před vnějšími útočníky. Později byl theurg zabit rytíři Slunce, protože byl obviněn z kacířství… Ve skutečnosti má amulet ještě jednu schopnost. S jeho pomocí se dá onen theurg opět povolat ze země stínů… Doba plynula a amulet se dědil z otce na syna po celé generace, až měl jednou přejít rozdělen i na dvojčata prince Ilara a Ilira… Ještě před jejich narozením jeden dvorní úředník v knihovně narazil na prastarý spis napsaný temným theurgem.
Prostřednictvím tohoto magického spisu si chtěl theurg zajistit „zmrtvýchvstání“. Temná moc spisu pohltila úředníka a často s theurgem rozmlouval. Jednou byl však přistižen jedním z princů. Musel jednat. Poslat za princem Ilirem vrahy… Ilir však stihl vše říci svému bratrovi a společně se rozhodli, že dokud je amulet rozdělen, není šance na oživení starého zla. každý se měl vydat na opačnou stranu – Ilir s doprovodem rytířů do pevnosti Dar a Ilar do chrámu Slunce… Vrazi sice zklamali, ale zato přišli Ilvarští a zajali prince v pevnosti. Ilar bezpečně dorazil do chrámu, jakmile však vstoupil dovnitř, tajemný mor se začal šířit jeho kamennými zdmi. Všichni zahynuli, včetně prince, jen jeden mnich zůstal šťastnou náhodou při životě…
… Musíme najít hrobku theurga a zabránit mu v pomstě. Hrobka by mohla být někde na opuštěném ostrově uprostřed jezera, jež se nalézá jižně od Khalkalosu. Nevíme to jistě, ale prý tam kdysi měl alchymistický cech pokusnickou dílnu. Vyrážíme brzy ráno…
den devětadvacátý:
… Na noc zůstáváme v Irainalu. Zítra nás čeká pěkný kus cesty, ale pokud pojedeme tryskem, dorazíme do Khalkalosu ještě zítra večer…
… Zanechal jsem své společníky svému osudu (zajímalo by mě, kam půjdou, protože hospoda je stále zavřená) a vydal jsem se na návštěvu za mou přítelkyní. Jsem sice unavený, ale asi by mi neodpustila, že jsem se nestavil, když jsem projížděl kolem… A Fox má u mě další vroubek. Zašel za starostou a pokoušel se mu namluvit, že u jeho dcery je nějaký potulný bard z nekalými úmysly, za což si ještě nechal zaplatit. Naštěstí mě starosta poznal a nakopal Foxovi za to, že ho v noci vyburcoval z postele. Přece nebude svojí dceři bránit tahat se s národním hrdinou…
den třicátý:
… Rozloučil jsem se s kráskou a hledám své přátele. Fox se právě věnoval své pověstné dobročinnosti, když jednomu žebrákovi dával několik drobných. Jak sem přicházel, všiml jsem si, jak mu přitom onen žebrák odřízl měšec. Ha, zloděj okraden. Vzhledem k těm dvěma vroubkům, co u mě Foxi máš, jsem nic neviděl…
… Pozdě večer přijíždíme do Khalkalosu. Naštěstí je tu ještě jiná hospoda, než ve které jsme se stavovali posledně. Fox, se nabídl, že tentokrát zaplatí útratu. Právě zjistil, že byl okraden…
den jedenatřicátý:
… Musíme si někde najmout loďku. Dal jsem hostinskému třicet zlatých za to, že své koně najdeme, tam kde jsou, až se vrátíme…
… Zatímco Fox už hnal koně zpět k Irainalu, jsme jednu loďku našli – teda pokud se tomu tak vůbec dá říkat. Trvalo nám celé dopoledne, než jsme ji zprovoznili pro pět osob. K ostrovu to do večera stihneme jen taktak…
… Vstupujeme na půdu ostrova. Proti zapadajícímu slunci se tu rýsují pahýly spálených stromů. Postupujeme tím zničeným lesem ke středu ostrova… Narazili jsme na nějakého barbara se psem, tvrdil, že se jmenuje Age a že ví, kde je budova, kterou hledáme. Nemáme důvod mu nedůvěřovat, vypadá jako naprostý zelenáč, který se vydal prozkoumat opuštěný ostrov – blázen, ale má štěstí, že nás potkal, a ten jeho hafan není nic než přerostlé štěně…
… Dům alchymistů překonal naše očekávání. Mysleli jsme, že nalezneme ruiny nebo obrovskou díru do země, ale místo toho se před námi vynořila bytelně stavěná budova. Jak prohlásil Umbar, náš budoucí expert přes hraní si s ohněm, kdyby uvnitř vybouchlo něco opravdu velikého, celý komplex by to tak maximálně nadzdvihlo. Procházíme vstupní branou s vylomeným křídlem do prostorné dvorany. Stav dláždění nasvědčuje tomu, že tu už delší dobu nikdo nebyl, jen Elar objevila stopy vedoucí k hlavnímu vchodu…
… Celé přízemí pravděpodobně sloužilo jako ubikace pro místní alchymisty, též jsme nalezli velkou knihovnu. Měli tu dokonce třetí pokračování Bájných zvířat (s podtitulem Přírodní mutace). Už mám skoro kompletní sadu. Chtěli jsme pokračovat dál, jen Umbar trval na tom, že to tu chce přečíst všechno. Výhoda kudůků je alespoň v tom, že jsou dostatečně malí na to, aby se dali vzít a odnést…
… To, co jsme viděli dál se mi jako elfovi moc nelíbilo – krysa se třemi hlavami a veverka se dvěma ocasy – je to proti přírodě. Umbar naopak našel mluvicí oko v nějakém nálevu a pak ještě jedno a trval na tom, že si je vezme s sebou – i když se spolu začali hádat. Age někde vyštrachal zpívající šavli a tancující paruku. Ta šavle začala zpívat trpasličí operu o zlatě – už zase!!! Pusťte mě k tomu a já to rozbiju!!!
… Ale tohle vypadá dobře – samopíšící pero. To si beru já…
… V další místnosti byl v kleci uvězněn další barbar. Podle svých slov tam nebyl dlouho. Jmenuje se Tyr a je to povoláním zabíječ…
… Jedno oko nám prozradilo, kde je ten, koho hledáme. Připravujeme se před velkými dveřmi. Plán je jasný. Galanthir s Age rozrazí dveře a skrčí se. Já a Elar vypustíme šípy po první věci, co se pohne, Umbar tam prakem hodí kousek své obohacené hlíny, Tyr vrhne sekerou a Alfas tam napere plnou dávku blesků. A tak se také stalo…
… Mrtvola, která se právě zvedala z oltáře to odnesla zdaleka nejvíc, ale pak zmizela – to není dobré. Age vyslal svého psa po úředníkovi, který tam byl samozřejmě také, avšak něco spustilo nastraženou past a zablesklo se. Na několik chvil jsme ztratili zrak…
… První se rozkoukal Tyr a dal se do pronásledování toho podivného úředníka. Sotva ale rozrazil dveře které předtím za pronásledovaným zaklaply, spustil další past. Nějaký uspávací plyn, který všechny – až na mne a Elar – ochromil na několik dalších kol. Za dveřmi se nacházeli další dveře, nad kterými byl nápis „Místnost pro testování pastí“. Umbar se rozhodl, že tentokrát je otevře on. Nechal jsem ho a raději kousek (deset sáhů) ustoupil. Tlaková vlna z výbuchu mě stejně rozcuchala…
… Tak tahle místnost nebude legrace. Vypadá nevinně, ale ty díry ve stěnách a malé dlaždičky na podlaze, to ne. Vezmeme jednu z těch veverek…
… Chudák, byla vhozena dovnitř a zavřeli jsme dveře. Pak už jsme slyšeli jen svištění nožů. Ze všech stěn místnosti trčely čepele a na jedné byla i vykostěná veverka. Age s vrozeným sebevědomím barbarům vlastním vypil nějakou lahvičku a že se o to postará. Jeho tělo se pomalu změnilo v oblak mlhy, jenž se začal zvolna pohybovat místností. Zastavil se až u těžkých protějších dveří, kde opět nabyl své pravé podoby namakaného barbara. Jakmile se jeho noha dotkla dlaždic, odněkud vystřelilo několik blesků…
Nevím, jak to udělal, ale všem se vyhnul pádem, při kterém se zachytil obrovských madel na dveřích, které tím svou vahou otevřel. Ze vchodu vyšlehl sloup plamene, který barbara o vlásek minul jen díky tomu, že byl na zemi. Jenomže jak Age dopadl na podlahu, spustil další past. Dva bodce vyjely ze stropu a málem do připíchli k dlaždicím. Tak tohle jsem ještě neviděl, on to všechno přežil… Na druhé straně pak našel páku vyřazující veškeré mechanizmy a zavolal na nás, že můžeme klidně jít dál…
… Po dalším dlouhém hledání jsme narazili na místnost s pentagramem. Uprostřed se vlnila plocha nějakého portálu a za ním stála nějaká postava…
A hele, že by naše zmizelá mrtvola? Asi nás zatím neviděl, to je dobře. Půjdeme na to stejnou taktikou, aneb všichni najednou. Vtrhli jsme dovnitř a následovalo působivé magické divadýlko. Nebudu tu dopodrobna popisovat, co se všechno dělo, neboť jsem sám nemohl dění plně sledovat a raději jsem se věnoval hraní na harfu abych podpořil své přátele. Mohu jen říci, že Umbar se ze své chyby poučil natolik, že už nikdy nebude do portálu házet bombu, a my ostatní, že je lepší se rozhlédnout po místnosti než začneme slepě sekat do někoho, od koho akorát rány odskakují, a raději nejdříve rozbijeme všechno v okolí. Nicméně bylo naše snažení korunováno úspěchem a my se můžeme slavnostně vrátit do Dalinu s amuletem. Jenom po tom mizerovi úředníkovi jako by se zem slehla…
mezitím v Dalinu:
… Fox stopoval toho žebráka, který ho okradl, až do Dalinu, kde onen nešťastník koupil nějakou stodolu a založil cech žebráků. Když dorazil Fox, všechny je odsud vyhnal a pak budovu vydražil. V konečném důsledku na tom vydělal 120 zlatých…
den čtyřiatřicátý:
… V Dalinu byl amulet obřadně zničen a okolní armády, jako by najednou ztratili chuť bojovat. Hrabství je zachráněno a jsme zváni na oslavu…
doslov: Následovaly měsíce výcviku a dlouhých nocí v Irainalu pro mě. Je po všem.
prožil a sepsal věhlasný bard Moreaulf z klanu Ardanien v hlavních rolích: PJ a strůjce našich osudů – Elwin slavný bard Moreaulf – já Erlandil alchymista a nyní už pyrofor Umbar – Gandalv hraničářka Elar a její věrný hafan Argo – moje sestra (není na dracidoupe.cz) zloděj Fox – Fox Thief kouzelník Alfas a jeho havran – Lazi Vlaad chodec Galanthir včetně svého pejsana- Galanthir tajemný „přítel“ a potom i hraničář Age zvaný „Pasťoborec“ se svým štěnětem – Age zabíječ Tyr Anasazi z klanu Orca – Mavev
Diskuze
Přiznávám se. Když jsem psala to moc pěkný, byla jsem u 10. dne s tím, že dnes (teoreticky vzato včera) nemám již sil k čemukoli a dočtu to zítra (dnes) ... Ale jelikož se mi nedostávalo sil ani na to, abych se odtrhla od čtení ... Skláním se před Tebou, můj rytíři ... Už dlouho jsem se takto nepobavila ... Děkuji, jen Tobě vděčím za to, že ještě dnes (včera) dokončím spojité funkce, jak jsem si předstevzala ... :)
Ještě jednou děkuji, můj rytíři :)
Moc pěkný :)
Dokonalý dobrodružství jako bych tam byl, fakticky jsem něco podobnýhio už dlouho neviděl a ta alchymistická věž, to mi připomíná co dělají mí hráči v planescapu.....
Was hast do gesagt ? Ich !!!
Elmar - sám nejlíp víš, že je na cestě, ale že to zdržuje PJ :)
Jsem zvědavý na druhý díl...
hele Erlandile píšeš takhle něco častějc? podle mě máš na tyhle věci fakt velkej talent... . kdyžtak mi prosím něco pošli na muj mail sque01@post.cz .Moc mě to zaímá!!!
je to naprosto úžasný, davam jednoznačně 5*-
Jen malinká oprava, teda pokud erlandil dovolí, ten Age sem nyní já, ale tento drobný detail nemohl vědět.
jinak super Erlandile i když sem to četl už 100× 5*