Konečně mám za sebou svůj první“hrdinský úkol“. Svůj začátek mezi dobrodruhy jsem si sice představovala trochu jinak, ale většinou nic není tak dokonalé jak si člověk vysní. Moji přátelé jsou moc fajn. Nebude trvat dlouho a určitě se z nás stanou známí a slovutní reci.

Úryvek ze zápisníku Qíky

První sluneční paprsky pronikly zpoza obzoru a kohoutí zakokrhání oznámilo lidem příchod nového dne. Malé městečko se pomalu probouzelo k životu. Jeden z místních farmářů, který by normálně už hodinu pracoval na poli, ale teď v zimě si dopřával zaslouženého odpočinku, se pomalu probral. Jeho spokojený a odpočatý výraz náhle pokazilo zaslechnutí nechvalně známého zvuku.

„ Hej mámo, slyšíš! Ti dva frackové odvedle se už zase řežou u nás pod okny. Kolikrát jsem jim říkal ať si táhnou šermovat někam jinam, třeba k tomu vydřiduchovi jednomu pekařskýmu. Slušnej člověk se tu už ani vyspat nemůže.“

„Jen je nech prosím tě na pokoji. Tady nikdy nemůžeš vědět, kdy se jim ten jejich trénink může hodit. A nám konec konců taky. Jednou jim ještě možná poděkuješ. Přestaň nadávat a pojď se přitulit,“ řekla žena a nečekajíc na odpověď, přitáhla si svého muže pěkně k sobě.

To dva mladíci venku měli úplně jiné starosti. Oba navlečení v kožených zbrojích do kterých pořádně dorostou nejdříve za rok a spoustě dalších kožešin, aby jim nebyla zima se po kolena ve sněhu pokoušeli porazit toho druhého. Další série výpadů nepřinesla žádného výsledku, kromě toho, že si navzájem vyměnili svá místa. Zůstali stát a oddychovali.

Každodenní trénink vždy přišlo sledovat několik mužů ze zemanovy posádky, kteří měli brzo ráno volno a ne jinak tomu bylo i dnes. Několik z nich začalo mladíky povzbuzovat, protože začínalo být jisté, že se dnešní souboj dostává do svého finále. Náhodný kolemjdoucí by si možná ničeho nevšiml, ale při pozornějším pohledu šlo zřetelně spatřit jemné potůčky potu, které jim stékali podél uší. Oba začínali být unavení a bylo jasné, že kdo první udělá chybu, prohraje. Jako první vyrazil vpřed chlapec jménem Burgun a zasypal druhého mladíka Golena několika pečlivě připravenými údery.

Ten však dokázal všechny rány bezpečně odrazit a vyrazil do protiútoku. Postupně se mu podařilo Burguna zatlačit až mimo volný prostor mezi dva domy, kde zakopl o jakýsi předmět ukrytý pod sněhem. Ztratil rovnováhu a pozadu spadl na zem.

Dřív než stihl cokoliv udělat Golen přiskočil a přiložil mu hrot svého bastardu ke krku.

„ A mám tě,“ řekl spokojeně, zatímco mu přihlížející dav uznale tleskal.

Burgun se netvářil příliš nadšeně a určitě by řekl nějakou peprnou poznámku, ale jeho kamarád vždy dokázal neomylně rozpoznat jeho náladu a tak zasunul meč zpátky do pochvy a pomohl mu vstát.

„ Zatracenej kámen,“ vyhrkl a vší silou nakopl opodál stojící vědro, zatímco se z něj Golen snažil oklepat nános sněhu.

Ani jeden si nevšiml, že zatímco se tu spolu vybavují, většina přihlížejících se v rychlosti vytratila a místo nich tu stojí dva muži. První z nich, vysoký barbar jménem Kal, byl zemanovým mistrem šermířem a otcem Golena . Druhý muž- Barson byl také barbar, otec Burguna a zároveň zastával funkci velitele zemanových průzkumníků. Oba byli jak se říká lidé na svých místech a na svá dítka byli co se týče tréninku velmi přísní. Pomalým krokem došli až ke svým synům.

„Kdo vyhrál?“ otázal se Kal.

„Já otče.“

„Výborně. Jaký otec, takový syn,“ odvětil a pohlédl na Barsona, který mu jeho úsměv oplatil pobaveným šklebem. Mezi lidmi ve vesnici bylo všeobecně známo, že se oba znají už od svého dětství a pouze velkou pílí a vzájemnou podporou dosáhli takového postavení jaké mají dnes. A Burgun s Golenem začínali být pomalu, ale jistě po nich.

„No, to by zatím stačilo. Doma na vás čekají mámy se snídaní, tak koukejte upalovat. Ale ještě předtím si dejte dvě kola,“ řekl Kal a použil výraz pro běžecký okruh po vesnici, který s Barsonem připravili speciálně pro ně.

„Tak jedu,“ vykřikl Barson, když ani jeden neprojevil přílišné nadšení. „Poběž, ať můžeme jít odpoledne za ostatníma,“ řekl Burgun, nakopl Golena do zadku a začal utíkat. Ten mu byl samozřejmě ihned v patách.

Thomas a Qíky, další povedená dvojka z místní mládeže se zrovna nacházeli v podzemí místní tvrze v alchymistické laboratoři Thomasova otce Ferina -dvorního alchymisty zemana McQuaka. (čte se Mek Kvak).

Thomas se pod vedením svého otce učil základům alchymistického umění a Qíky, dcera dvorního rádce Kulixe se i přes jeho přísný zákaz raději učila šermovat a vyrábět roztodivné bouchací nesmysle, než trávit dlouhé dny nad knihami v místní zatuchlé knihovně. Thomas měl původně přísný zákaz sem kohokoliv cizího vodit, ale časem byla jeho nejlepší kamarádce udělena vyjímka.

„Qíky, podej mi prosím tě támhle tu baňku.“

„Tuhle?“

„ Ne, tu větší, ano tu.“

„Na co to budeš potřebovat?“

„Právě vyrábím papírky s jejichž pomocí budu moct zjistit, co se nachází v různých flakónkách, které najdu nebo nemají např. štítek nebo tak. A jak pokračuješ ty?“

„No právě se prokousávám knihou „Bomby, snadno a rychle“, kterou jsem našla u tvého taťky v knihovně. Zrovna jsem dočetla pasáž o výrobě ohnivý hlíny. Zkusíme si nějakou udělat?“

„Klidně, ale nezapal laboratoř jako minulý týden.“

„To byla nehoda.“

„Já vím, minulý týden taky a před minulý a ….“

„Dobrá, dobrá. Ale na to, že nejsem žádnej alchymista mi to docela jde, ne?“

„To ano. Zakládat požáry umíš opravdu skvěle.“

„Raději nechme těch srandiček a dáme se do práce. Za chvíli máme totiž sraz s ostatníma,“ připomněla Qíky.

„Pravda, tak jedeme na to,“ odvětil Thomas a oba se pustili do výroby své první ohnivé hlíny.

Na malé lesní mýtině stály dvě postavy. Obě byly zhruba stejně vysoké, oděné v tmavě zelených tunikách s kápěmi na hlavě a s dlouhými plášti téže barvy. Všude okolo byly v různých vzdálenostech rozestavěny terče všemožných tvarů a velkostí. Ty jenž měli představovat ležící postavy jen nepatrně vykukovali ze sněhové nadílky, na rozdíl od ostatních, které se různě houpali všude okolo.

První postava sundala kápi a odhalila tak velmi pohlednou dívčí tvář. Byla to lesní elfka Ellen, v řeči jejího lidu si elfové říkají Mde-magawa-ngo. Její rodina se před několika měsíci přistěhovala do hvozdu sousedícího s Dýňovskou vesnicí. Její otec Farlen se pořád někde toulal po okolí, ale její matka Morwen, mimochodem vynikající bylinkářka, často navštěvovala vesnici. A tak se Ellen skamarádila s místními dětmi a nejvíce s Palem, který byl právě tou druhou postavou stojící vedle ní. Ani on nebyl místní. Zhruba před rokem jej našli oděného v černé tunice, jak leží v bezvědomí u malého potůčku, tady v lese. Ujal se ho jeden místní chodec, žijící nedaleko srubu Ellen. Pal o své minulosti zarytě mlčel a jelikož se elfové jako jedni z mála moc nevyptávají, stali se z těch dvou velmi brzy přátelé.

Pal nebyl typ člověka, který by se zrovna dal nazvat hezký. Z velké části k tomu přispívala i velká a dlouhá jizva, táhnoucí se na pravé líci od pusy až k uchu. Ale jeho upovídaná a upřímná povaha tento nedostatek poměrně dobře nahradila. Oba byli výborní lukostřelci a často spolu cvičili. Pal přešel k místu, kde měli položeny své dlouhé luky a toulce se šípy, zasadil šíp do tětivy a čekal až Ellen udělá to samé. Když byli oba připraveni řekl:

„Začínáme od támhle toho velkého terče až na druhý konec k tomu velkému panákovi. Na každý terč máš jeden šíp. Pokud zasáhneme oba, bod dostane ten, který bude blíže středu.

Ellen jen téměř neznatelně přikývla, zamířila a šíp zasáhl téměř přesně střed prvního terče. Palův šíp byl hnedle vedle jejího. Do terčů pak létal jeden šíp za druhým až oba toulce zeli prázdnotou.

„Tak co? Budeme počítat body?“ prohodila Ellen, když si vystřelila poslední šíp.

„Myslím, že to nebude nutné, podle mě to bude zase nerozhodně jako minule.“

„Vždycky je to nerozhodně.“

„Já vím. Taky jsme to ještě nikdy nepočítali.“

„Pojď, posbíráme šípy a vyrazíme za ostatními do města,“ odvětil Pal a oba se pustili do práce.

Mladý hobit a hobitka právě procházeli městečkem a mířili k jednomu z domů na západním okraji vesnice. Jejich holé chlupaté nohy se míhaly sněhem a přiváděli ostatní obyvatele do mdlob, při představě, že oni sami by v této proklatě tuhé zimě měli chodit ve sněhu bosi. Hobit se jmenoval Mornath a byl to místní „cestovatel“, který se každou chvíli někde toulal. Toulavé nohy zdědil po svém otci Martinovi, jež byl knězem Poutníkovým.

Jelikož byl věčně někde pryč, výchovu mladého hobita si vzala na starosti jeho tetička Bábovka Kropilová z Dýňova. Bohužel se až příliš často toulal venku a tak její snaha neměla přílišného vlivu. Hobitka jdoucí vedle něho byla jeho kamarádka Jovana (čti Džovana), velmi milá a krásná hobití slečna, jejíž rodiče byli místní farmáři. Byla asi tím nejchudším členem družiny a to právě vedlo k tomu, že se oba dva rádi snažili dostat na místa, kde neměli co dělat. Nakonec se jim podařilo dojít, k jednomu dvoupatrovému domku téměř na západním konci vesnice. Mornath na něj vyťukal domluvený signál a po chvilce, která se stojící Jovaně zdála jako věčnost se konečně dveře otevřeli a oni mohli vstoupit dovnitř.

Za dveřmi stál další hobit, ale tenhle byl o mnohem starší. Měl na sobě pohodlné a teplé oblečení, které muselo stát hromadu zlatých. Jmenoval se Kew, ale oba jej svorně oslovovali mistře. Jednoho dne se jej totiž Jovana z chvilkového zoufalství pokusila na malém místním tržišti okrást. Chytil jí, ale místo toho, aby ji předal strážným, odvedl ji k sobě domů. Nechala se, jelikož měla hrozný strach z toho, co by se stalo, kdyby jí odvedl někam jinam.

Když jí poprvé přivedl sem, stalo se něco co jistě nečekala. Nejprve ji strašně vynadal, jak mohla tak strašně pokazit něco tak jednoduchého, jako krádež na přeplněném tržišti.

Dlouho si s ní pak povídal a zřejmě ho musela nějakým způsobem zaujmout, protože ji nabídl, že se může stát jeho žákyní. Nejprve to nechápala, když tu náhle pochopila. Zkusila okrást zloděje!! Ujistil jí, že vše bude z jeho strany probíhat tajně s diskrétností a to samé čeká i od ní. Pokud ne, nechá ji na pokoji, ale při příštím podobném shledání ji ihned odvede k prvnímu strážnému, kterého uvidí.

Nebylo to příliš těžké rozhodování a tak po chvilce přemýšlení hobitka přijala. Nezapomněla však na svého kamaráda a po troše smlouvání si vymohla přijmutí i Mornatha.

Během několika dalších týdnů se oba pečlivě snažili zapamatovat, co se jim Kew snažil předat. Jovana byla velmi dobrá ve všech manuálních dovednostech, zatímco Mornath se ukázal jako překvapivě dobrý v organizačních věcech.

Dnes je však na první pohled čekalo něco úplně jiného. Uprostřed místnosti stály ve čtyřech držácích dvoje velké, dubové dveře. Když mistr přinesl nějako tu svačinku sestávající z čerstvého chleba, sýra a čaje, mohl jim vysvětlit náplň dnešní hodiny.

„Dneska jsem pro vás přichystal něco speciálního. Uděláme si takový malý závod o to, kdo se jako první dostane za tahle dveře. Mají jen primitivní zámek a ani pro začínajícího zloděje by neměly představovat větší problém,“ řekl hobit, vstal a přešel ke svému psacímu stolu a odemkl jednu z několika přihrádek.

„Nechte na chvilku jídlo jídlem a pojďte se podívat, co jsem pro vás přichystal.“

Oba vstali a šli. V přihrádce ležely dvě sady paklíčů, zavěšené na kulatém železném drátu.

„ Je to jen obyčejná základní sada tří paklíčů, ale jsou jen vaše. Každý pořádný zloděj přeci musí mít vlastní paklíče.“ řekl Kew.

„Naše vlastní paklíče,“ opakovala nevěřícně Jovana. Mornath nebyl schopen slova a tak jen tupě přikyvoval.

„Nekoukejte na ně, jako tele na nová vrata a běžte je vyzkoušet,“ řekl se smíchem jejich mistr a vrátil se ke svému šálku čaje, zatímco se oba dva nadšeně vrhli do práce.

Tím se však výčet Dýňovských „zvláštností“ rozhodně neuzavírá, ba právě naopak. Před deseti lety se zde usídlilo i několik krollích rodin. Ostatní se jich ze začátku báli a ignorovali je, ale i oni si nakonec našli ve vesnici své místo. Většina z nich se záhy stala řemeslníky různých profesí, povětšinou fyzicky náročnějších. Říká se, že je jedno jak těžkou práci dostanou, jen nesmí být příliš složitá. A ve dvou těchto rodinách vyrůstali naši další dva společníci. Kroll Othan a Baxter. Oba byli přátele už od útlého dětství. Baxter byl o trochu větší, ale při Othanově dvou sázích a třiceti coulech to bylo v celku jedno. Nebyli ani tak strašlivý, jak se o krollech říká. Když si člověk odmyslí jejich prostou mysl, to že vás lehce můžou roztrhnout na dva kusy, tak by mohli klidně být ti hodní obříci z pohádek pro děti.

Othan dovedl udělat nádherně zamyšlený výraz a Baxter zase výraz naprostého zmatení, údivu a nevinnosti.

Oba dva byli po letech strávených ve vesnic ve společnosti lidí docela zvladatelní. Pořád v nich ale dřímala jakási pudová živelnost, jen nastat vhodné podmínky. Mezi lidmi na vesnici byli celkem oblíbeni. Skoro každý den jste je mohli vidět, jak společně táhnou nějaký ten velký kmen stromu, který by normálně nesli čtyři chlapi a míří s ním do skladiště, či někam k barikádě, prostě kde ho bylo třeba. Zelená kůže, svaly, dva velké zuby vyčnívající z pusy, jediný copánek vlasů na holé hlavě, to všechno jsou oni.

Poněkud hlouběji v lese se na malé mýtině nacházel ještě další srub. Z dvou malých okýnek se linulo slabé světlo a z malého krbu vycházel nepatrný proužek šedivého dýmu.Okraj střechy lemoval nespočet křišťálových krápníků. Uvnitř bylo útulno a teplo. V pohodlném houpacím křesle u krbu seděla velice krásná a mladá elfka jménem Tangara, listujíce si v jakémsi starém a zaprášeném grimoáru, kterému ve skutečnosti věnovala jen malou pozornost. Její mysl se zaobírala vzpomínkami na několik předcházejících měsíců. Ona, bratr M´bu a její rodiče žili původně na úpatí Zelanských vrchů, kde v malém údolí měli svůj srub. Tady žila převážnou část svého života, hrávala si zatímco její rodiče obhospodařovali jejich malé království. Oba rodiče navíc pomáhali svému okolí jak jen to šlo. Od pomoci zbloudilým cestovatelům, přes průvodce karavanám až po léčitele v několika malých lidských vesničkách. Smutný úděl, který provázel všechny horské elfy, v jejich řeči mto-magawa-ngo. V jejich oblasti vypukla jakási zvláštní nákaza. Na začátku se projevovala jenom občasnými záchvaty kašle a bolením hlavy, ale po dvou dnech se dostavila silná horečka, blouznění, dusivé záchvaty kašle a hnisavé boláky. Po dvou dnech pak nakažení lidé ve velkých bolestech umírali. Běžné léky a byliny vůbec nezabíraly. Oblast byla na míle vzdálena větším centrům osídlení a z celého panteonu bohů Sedmnáctky zde žilo jen několik kněží bohyně přírody Altracil a jedna kněžka bohyně léčení Estel. Jimi sesílané zázraky však měly za maximální účinek pozastavení choroby o několik desítek hodin. I Tangařiny rodiče se snažili všemožně pomoci, ale i jejich elfí znalosti neměli přílišného účinku.

A pak se jakoby odnikud objevil podivně vyhlížející kněz jakési neznáme bohyně zvané Sandol Kah. Byl to mohutný muž, s velkým hrbem na zádech, díky kterému chodil dost shrbeně. Nebýt toho co všude rozkřikoval, působil by docela směšným dojmem.

Tvrdil, že za celou touto katastrofou stojí zkažený panteon sedmnácti bohů, který již dávno neplní své svaté poslání a jeho zkaženost a pýcha bude spoustu slepě věřících pošetilců stát život. Vždyť většina nakažených jsou přeci příznivci Altracil, či jiného boha Sedmnáctky. Dále hlásal vzestup jakési Desítky, panteonu nových bohů, kteří své věřící zbaví strachu a utrpení za víru ve zkažené a falešné bohy.

Jeho slova byla naprostým rouháním, vždyť Sedmnáctka tu je s lidmi už od pradávna. Také nikdo jeho slovům nevěnoval pozornost, tedy jen ze začátku. Kněží a kněžky Altracil a Estel, kteří se proti jeho slovům tvrdě ohradili a prohlásili jej za kacíře, byli během několika příštích dní též stiženi tou neznámou chorobou. Jakmile i oni začali umírat, několik lidí v prvním stádiu choroby se nechalo zviklat a kněze zavolali. Všichni lidé, ke kterým přišel, vyléčil a nenakaženým členům domácnosti se nemoc jako zázrakem vyhýbala. Vše jen za modlitbu a uctívání bohyně Sandol Kah.

Spousta lidí v tu dobu již zemřela a ti co zbyli byli jen obyčejnými sedláky, chudí a prostí lidé, kteří nerozumí takovýmto věcem. Většina z nich, až na několik nejpobožnějších se obrátila na novou víru, aby spasila svůj život.

Tangařiným rodičům se cel záležitost zdála velmi podivná a dále pracovali na protiléku, pro těch několik, kteří vytrvali a nenechali se zlákat klamnými slovy jakéhosi kněze. Už téměř slavili úspěch, když kněz pronesl další proslov. Pro elfy, kteří odmítají uposlechnout svatého slova a svými dryáky se pokoušejí trápit a zabít nebohé obyvatele, není na světě místa.

V tu dobu již sfanatizovaný dav oba rodiče chytil a počal stavět hranici.

V jejich čele stál onen kněz, jehož obličej se změnil v krutou a výsměšnou masku a který jako jediný přiložil pochodeň k oleji nasáknutému dřevu.

Naštěstí ještě předtím stihl otec předat telepatií zprávu Tangaře a jejímu bratrovi. Oběma se podařilo utéct pryč jen o několik desítek minut dříve, než k jejich srubu dorazili první lidé, kteří jej podpálili. Dlouho pak bloudil M´bu a jeho sestra bezcílně krajem, oči zalité slzami, truchlíce nad ztrátou rodičů.

Nakonec se dostali až do malého hvozdu, u jakéhosi městečka. Zde si postavili svůj srub a žijí velmi samotářským životem. (Tangara se do družinky přidá až mnohem později).

Nekonečnými prostorem stínového světa bloudila duše. Pro obyčejného neznalého pozorovatele, by vypadala jako obláček mlhy, či jen tetelení prostoru, jako v letních parnech. Magicky nadané osobě by však jen lehounce stačilo posunout hranici svého vnímání a mohla by v prchavém šedobílém obláčku spatřit tvář člověka. Velmi přísně vyhlížející, až pedantská tvář postaršího muže, jednoho z nejvýznamnějších arvedanských kouzelníků své doby jménem Sarin. V časech své největší slávy však přičichl i k temné magii, kterou prozatím nikdy nezkoušel a zcela ho uchvátila ta spousta nových objevů a věcí ke zkoumání. Jeho nečisté praktiky však byly odhaleny, jeho věž vypálena a on sám popraven na hlavním náměstí v Aureanu, městě sluncí pro výstrahu všem podobným „černokněžníkům.“

Jeho duše se však odmítla odevzdat Lamiusovu soudu a přijmout následky svých činů. Místo toho se stal zbloudilou duší, duší bez domova, která se musí neustále rozhlížet kolem, jestli ji náhodou nevyslídil nějaký Sarífág, stínový služebník boha soudce, který ji přivede zpět k soudu, kde si za své zločiny a za to ,že se pokusil vyhnout spravedlivému a zaběhanému řádu věcí vyslouží trest, který si bude odpykávat možná i po několik příštích životů.

Postupem času se však tato velmi chytrá duše naučila spoustu triků, jak oklamat či zmizet všemu, co by se ji pokoušelo chytit. Nyní zbývalo jediné. Najít vhodný způsob, jak se dostat zpět do přírodní úrovně. Vhodných trhlin k návratu duše do těla bylo opravdu velmi málo a povětšinou se jimi právě ve chvíli, kdy dorazil, snažilo procpat něco o mnoho nebezpečnějšího. A tak začal hledat i v oblastech stínového světa, kam by se jinak neodvážil. Neprozkoumaná a strašlivě vypadající místa mohla skrývat neobjevené trhliny i dlouhou dobu krutých muk. Ale žádná cesta, není snadná a bezpečná.

A právě k jedné takové se právě blížil. Byl to jen opravdu malý průchod, malý tunel mezi skutečným a stínovým.

Sarin neváhal a vší rychlostí zamířil ke své vyvolené cestě zpět na svobodu. Jakmile se dostal dovnitř, jeho rychlost se zvětšovala a objekty okolo něj byli už jen rozmazané čmouhy. Za chvíli už kolem sebe viděl jen světelný tunel, pak záblesk ostrého bílého světla a tma.

Když otevřel oči, ležel na zemi ve sněhu, nebo si to alespoň myslel, protože se nemohl hýbat a „rozmrzal“ velice pomalu. Byl v nějaké malé vesnici. Viděl několik dřevěných baráků, palisádu a jednoho vojáka v jakémsi jemu neznámém tabardu.

„No, za několik set let, co jsem tu nebyl se to tu muselo trochu změnit,“ pomyslel si Sarin.

„Ale co? Hlavně, že jsem tu. Konečně!!! Hurá! Sláva!!!! Mňau!!! Co? Cože jsem to řekl? Můj bože, já sem v kočičím těle.“ Několik kolemjdoucích mohlo v tu dobu vidět šíleně mňoukající kočku několikrát narazit hlavou do zdi a pak se pokusit utopit v sudu. Nakonec to očividně na konci sil vzdala a zalezla do nejbližších přístupných dveří. Dveří nad nimiž se houpal vývěsní štít s nápisem U Tlustého hobita. Dolezl až k pěkně vyhřátému místečku u krbu.

„Mluvící, kouzlící, ale pořád jenom kočka,“ řekl si pro sebe a usnul.

Celá tahle „banda“ se podle plánu sešla přesně dvě hodiny po poledni U Tlustého hobita. Venku byla slušná zima a uvnitř celkem plno, ale pan Dobromil Křidýlko, velmi milý a obtloustlý hobití majitel hostince měl pro několik z nich slabost a tak se vždycky našlo volné místečko, kde se mohla skupina děcek posadit a povyprávět si své bláznivé sny a plány hezky v teple. Něco k jídlu se vždy taky našlo.

Thomas zrovna vyprávěl o jeho dalším neúspěchu na poli alchymie a Pal s Ellen se opět dohadovali o tom, kdo je ve střelbě lepší, když se k jejich stolu přicupital sám hostinský Dobromil. Byl viditelně nervózní, klepali se mu ruce a dost se potil.

Přisedl si a povídá: „Mám takový malý problém a potřebuji někoho kdo by jej rychle a diskrétně vyřešil.“

„Tak o co jde,“ odpověděl Thomas, který vycítil možnost trochu si přivydělat.

„Tady ne, pojďte se mnou prosím dozadu. Tam si všechno v klidu řekneme a domluvíme podmínky.“ Všichni se sebrali a následovali hobita do jedné ze zadních místností.

„Tak co to máte za problém, že s ním děláte takovéhle drahoty,“ řekla Qíky, když se konečně všichni usadili. Jen hostinský nervózně rázoval po místnosti.

„Myši.“

„Myši!!“

„Sakra ne tak nahlas. Ano myši. Objevili se dole ve sklepě, kde skladuju většinu jídla a pití. Potřebuju někoho, kdy mě jich zbaví a hlavně nenápadně. Kdyby se rozneslo, že se mi ve spíži prohánějí myši, můžu to tu rovnou zabalit. Lidé mají řeči, už jen proto, že jsem najal na vaření tu Krollku a teď ještě tohle.

„Máma dobrá kuchařka,“ řekl Baxter a pro zvýšení váhy svých slov uhodil pěstí do stolu, až nadskočilo všechno nádobí.

„Jistě, jistě. Znáte ale lidi, ještě by řekli, že je chytáme a místo zvěřiny jim dávám do guláše myši.“

„Myši dobrý, já jíst když náhodou chytit.“

Tohle prohlášení bylo na nebohého hobita až moc, a tak si raději sednul taky.

„Já je nesnáším. Mám z nich hrůzu, přiznal Dobromil zasmušile.

„Pokud mě jich zbavíte a nějak se postaráte, abych od nich měl pokoj, dám vám každému jeden stříbrný.“

„Tři stříbrné,“ vykřiklo několik lidí současně.

„Dva a každému kromě zbytků korbel piva.“

„Berem,“odpověděl Thomas, když nikdo neměl nic proti.

„Dobrá, támhle na konci chodby je poklop. Tím se dostanete přímo do spíže, nechal jsem u něj pár loučí a křesadlo, takže se světlem by neměl být problém. Dávejte si pozor, ať vás nekousnou, některý jsou dost velký.“ Na to se Burgun přitočil ke Golenovi, cosi mu pošeptal a s odpovědí, že se hned vrátí, oba dva odběhli kamsi pryč. Zpátky se vrátili zrovna ve chvíli, kdy Baxter odklopil poklop vedoucí dolů do tmy a kousek za nimi nenápadně kráčela černá kočka. Kožené zbroje na sobě a meče pěkně u pasu, připraveni na lov. Ostatní se na ně jen podívali a propukli v bouřlivý smích.

„Co se děje? Proč se smějete? Neslyšeli jste hostinskýho? Některý jsou prej dost velký. Slyšeli jsme od našich otců příběhy o obřích krysách, ale na nás si nepřijdou. Měli by jste se taky ozbrojit.“

„Já být,“ odpověděl kroll, uhodil jednou rukou sevřenou v pěst do té druhé a pro jistotu ještě pořádně dupnul.

„Klid Baxtře, na tohle ještě dojde.“ Uklidňoval ho Thomas.

„A co říkal hostinskej když vás viděl?“

„No, jen jsme kolem něj proběhli, když roznášel pivo, takže nevím.“

„Každopádně říkal nenápadně, aby se to nikdo nedověděl,“ poznamenal suše Pal.

„Sakra a já se podřekl tátovi, když se ptal, kam jdu s tím mečem,“ odpověděl vyděšeně Burgun.

„No to je super, jestli kvůli tomu nedostaneme slíbenou odměnu, utrhnu ti hlavu,“ obořil se na nebohého zmateného barbara Thomas.

„Hlavně, že jste sebou vzali tu kočku,“ pokusila se kluky povzbudit Jovana, která si ho všimla jako první.

„Jakou kočku?“

„Aha, no nic. Hlavně, že jste alespoň našli cestu zpátky.“ Ellen a Pal si poté vzali každý po jedné pochodni a sešli dolů po dřevěných schodech následováni ostatními přáteli a kocourem. První místnost byla kromě několika sudů postavenými pod schody prázdná. Po myších zatím žádná stopa. Kočka zamňoukala a odběhla kamsi mezi sudy. Najednou zpoza nich vyběhli dvě malé šedivé myšky. Na jednu skočila kočka, předními tlapkami jí zpracovala a zakousnula.

Tu druhou si Burgun zřejmě díky stínu vrhnutému pochodní spletl s onou vysněnou obří krysou.

Elegantně nacvičeným pohybem vytáhl svůj bastard z pochvy, několik rychlých kroků, nápřah, úder plnou silou a ….

Místností se rozlehl zvuk nárazu ocele o kámen doprovázeného sprškou jisker. Nebohá myška byla rozdrcena a přeseknuta zároveň, zatímco překvapený barbar zíral na ošklivě poničené ostří svého meče.

„Tak to je v pytli. Táta mě doma zabije, mám ho jen pučenej ze strážní zbrojnice.“

„To máš blbý,“ konstatoval Thomas.

„Zbraň je odznak válečníka. Má se o ní starat a nedělat s ní žádné unáhlené kraviny, když o nic nejde. Udělat takovouhle pitomost někdo z ……ehm,“ Pal vypadal, že chtěl pokračovat, ale zřejmě si to z nějakého důvodu rozmyslel a zmlknul.

„Nejsme tady náhodou kvůli myším?“ otázala se Jovana a kroužek okolo Burguna zmlknul.

Druhá a poslední místnost byla o dost větší. Všude stály vyrovnané sudy s vínem a nasoleným masem, pytle s moukou a kořením, ze stropu visela na hácích zvěřina atd.

A mezitím vším se proháněla tak dvacítka myší, sem a tam ve shonu, kterému rozuměli jen ony sami. Kočka se spolu s ostatními zastavila na prahu místnosti a spokojeně si olízla tlapky zamazané krví nebohé myšky. Kromě Burguna, který přemítal jak vysvětlí takhle poničený meč svému otci, se ostatní tvářili spokojeně. Zabít pár myší a shrábnout smluvenou odměnu, to bude přeci hračka.

Myši se po spatření kočky ihned začali schovávat za všemožné překážky, takže nezbylo než se hned pustit do práce. Pal s Ellen stáli ve dveřích a drželi pochodně, připraveni zabránit případnému zdrhnutí nějakým myškám, zatímco ostatní poskakovali po místnosti a hubili jednu za druhou. Největší úspěch slavila kočka, jež se dostala skoro do každé škvíry a Baxter, který skákal z místa na místo a drtil chudinky myšky s nadšeným řevem. Zbytek spíše zmateně pobíhal okolo, ale i přesto se každému podařilo několik z nich dostat.

A najednou bylo po všem. Všude okolo se válela nehybná myší tělíčka. Thomas si poupravil svou tuniku, postavil se před Pala a Ellen a povídá: „Co to mělo být? Za celou tu dobu jste neodpravili ani jednu myš. Jen jste tu tak stáli ve dveřích a sem tam nějakou postrčili směrem k nám. Všechnu práci jste nechali na nás!!“

„To není pravda. Jen nesdílíme tu vaši hopsací euforii a navíc díky nám jste viděli kam skáčete a ani jedna neutekla, takže jsme svůj díl práce odvedli taky,“ ohradila se za oba Ellen a zamávala Thomasovi před obličejem pomalu dohořívající pochodní.

„Nebudeme se tu přeci hádat kvůli maličkostem. Práci jsme odvedli všichni, teď to tu ještě pořádně prohlídneme, jestli tu nějaká někde nezbyla a hotovo,“ řekl Golen, pokoušejíc se o velitelský hlas okoukaný od otce.

A tak všichni začali nadzvedávat bedny s kořením, odvalovat sudy s vínem a podobně.

O pár desítek minut později, když vrátili vše na své místo a mrtvé myši odnesli zakopat do lesa už seděli zpátky v lokále a probírali, jak se postarat o to, aby se myši do hostince už nevrátili. Sál byl úplně vylidněný. Přes odpoledne tomu tak bylo téměř vždy, ale jen do podvečera, kdy se první lidé začali scházet na večeři, hraní kostek o menší peníz, či jen pouhé popovídání u piva s přáteli.

Thomas zvednutím ruky požádal u stolu o klid a povídá: „Tak pořídíme hostinskému nějakou kočku. Stačí, když ji bude dávat trochu jídla a ona mu tu bude hlídat. Rovnou tu můžeme nechat tuhle.“

„Tak to ne. Téhle kočky se nevzdám,“ prohlásila rozhodně Jovana, sklonila se k místu kde kočka ležela a zvedla ji k sobě na klín. Kočka se odevzdaně uvelebila na hobitčiném klíně a nechala se hladit a drbat za uchem.

„Tak ona to není kočka, ale kocour,“ řekla hobitka, když si všimla neklamné známky pohlaví svého nového mazlíčka.

Kocourek jakoby v odpověď spokojeně zavrněl, protáhl se a dál spokojeně snášel hlazení.

„No tak to vyřešíme jinak. Jelikož jsem tu u nás kromě tohohle kocoura zatím jinou kočku neviděl, řeknu otci, ať při příští cestě za alchymisty do Sintaru nějakou schrastí. Tam to nebude vůbec žádný problém.“

K tomu už nikdo připomínku neměl a tak zavolali hostinského, aby mu dali vědět jak vše dopadlo.

Hned jakmile se hostinský doslechl o výsledku práce, nalil každému korbel piva a šel pro slíbenou odměnu. O chvíli později se svou obvyklou kolébavou chůzí vrací zpátky, tentokráte s malým měšcem, který ze kterého se za chůze ozývá slibné cinkání.

Pomalu obcházel stůl a před každého pokládal tři stříbrné mince. Před Burgunem se však náhle zastavuje.

„Jsem s vámi se všemi velmi spokojený a zasloužíte si slíbenou odměnu, tedy se všemi kromě tady Burguna. Prozradil jsi naši úmluvu někomu dalšímu a to znamená, že nedostaneš ani měďák. Své pivo máš, ale nic víc. A to máš štěstí, že se to dostalo jen k tvému otci, což je naštěstí můj přítel a nepustí tu informaci dál.Alespoň se naučíš, jak je důležité držet slovo.“

Po zbytek večera panovala ve skupině povznesená nálada. Jen Burgun měl pramálo důvodů se radovat.

Okolo desáté se družina pomalu začala rozcházet domů, přemýšlejíc jakým způsobem vydělat další peníze. Pal a Ellen zamířili do lesa, zatímco zbytek se různě rozešel po vesnici.

Ke svému domu spokojeně mířil i Baxter, který si v kapse nenápadně odnášel dvě myši na zítřejší svačinku.

Jovaně se zase u pasu houpala mošna, ze které vykukovala malá černá kočičí hlava.

V jejím pohledu se zračilo soustředěné přemýšlení.

„Je zajímavé pozorovat souboj lidské inteligence a zvířecích pudů, když je vaše mysl chycena v kočičím těle. Budu o tom muset někdy napsat práci. Jestli se tedy ovšem stanu někdy zase člověkem. Nejlepší bude, když téhle bandě „dobrodruhů“ trochu pomůžu a až budou schopnější pomůžou mi dostat stát se zpátky lidskou bytostí se vším všudy. Kdo ví, možná bych se mohl někomu z nich i projevit. No, uvidíme. Na to je ještě dost času. Taky by mě zajímalo, jestli mi taky dá tahle Jovana na dobrou noc nějaké to mlíčko, hmm, mňauuu.“

Zapsal hobití kronikář Slavomír Kůstka , rok 845 Dýňov Ahoj lidi. Jedná se o začátek mé staronové družiny. Na samostatnou povíádku bohužel zatím schopnostmi nemám, tak vám alespoň přináším popis dobrodružství, ve kterém se snažím, aby vynikla nejen inspirace pro hru, ale i příběh. Snad se vám mé dílo bude líbit. S pozdravem Zwejk