Články&Eseje

ACMF - Příběhy z dračí líhně Hodnocení: Něco to má do sebe

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 3

Kapitola první: Mágova věž

Callos seděl tiše na přídi a sledoval nekonečný pohyb vln. Slunce se sklánělo nad obzorem a brzy se mělo skrýt za linií hladiny. Plachetnice na které plul se svými přáteli lehce klouzala po hladině směrem k pevnině. Voda byla klidná, a tak jeho citlivému sluchu neušly blížící se kroky. Byl to Aaron. Podsaditý trpaslík z Glamdarimova rodu.

“Počítáš racky?” zeptal se vtipem.

“To už mám hotové,” odvětil klidně Callos. “Co ti dva dole? Vypadlo z nich něco rozumného?”

“Co bys čekal od čaroděje a zloděje,” zafuněl trpaslík a ztěžka dosedl vedle Callose. Ten se jen usmál a vytáhl z náprsní kapsy krátký ebenový čibuk.

“Brzy vyjdou hvězdy,” řekl potom.

“No, a když do toho Gamdor praští tak snad i měsíc,” odvětil trpaslík. Gamdor byl bůh, kterého trpaslíci ctili a považovali za praotce jejich celého pokolení. Byl mistr výhně a kovářského řemesla. Říkalo se mezi nimi, že hory a hluboké propasti vznikly, když Gamdor poprvé tloukl do své kovadliny. Mimo to věřili, že hvězdy jsou jiskry, které v ten den létaly z kusu oceli, kterou opracovával.

"Co z toho?” otázal se Aaron..

“Už jsme dva dny na moři Aarone. Zítra k odpoledni budeme v Taportu”.

Před několika dny se čtyři dobrodruhové Callos, Aaron, Falko a Malkolm nalodili na plachetnici jménem Andilla a opustili dobře známé břehy ostrova Sartosa. Když nad tím tak Callos uvažoval, došel k závěru, že tam strávili zhruba dva roky. Teď je od nové země dělil necelý den plavby.

“To je pravda,” uvědomil si trpaslík. “Už abysme seděli v někde šenku. Vody je kolem že bych jí do všech věder nenabral, ale stejně mám pořád žízeň na pivo”.

“Žízeň na pivo,” uchechtl se Callos. Tu doopravdy mohou mít snad jen trpaslíci, pomyslel si, ale sám uznal, že by už také uvítal posezení někde u krbu v krčmě. Plachetnice sice nabízela veškerý komfort, který chodec se sklony k askezi potřebuje, ale návrat do rušné hospody po dni v divočině měl mnohem raději než nekonečné diskuze s čarodějem Malcolmem v úsporném prostoru lodní kajuty. Chodec Callos ani válečník Aaron nebyli od přírody nijak upovídaní a rádi si občas zakouřili dýmku. Obvykle někde dále od společnosti. Tady na lodi však nebylo před lidmi úniku. Námořníci se neustále starali o správný sklon plachet, nebo kontrolovali zda jsou lodní uzly lanoví dobře uvázané. K večeru sice vždy na palubě zavládl klid, ale i tak měl kormidelník dobrý přehled o celém jejím prostoru.

“Myslím že jsem si na ostrově nakoupil zbytečně moc listí do fajfky,” přerušil najednou ticho Aaron.

“Listí není nikdy dost,” namítl Callos.

“Hmm, ale to jejich není ono.”

Zatímco dva přátelé kouřili a klábosili, dole v kajutě trávili čas po svém jejich druhové Falko Podkova, hobit z Ilji a čaroděj Malkolm, elf.

“Kolik zlatých může mít takový opravdový čaroděj ve věži?” otázal se ležíci Falko Malkolma sedícího nad svitkem.

“Není to čaroděj, ale mág. A to je rozdíl,” poučil ho podrážděně mladý elf, ”A nevím co myslíš tím opravdový,” ohradil se.

“Na tom nesejde. Zlaťák má dvě strany a přeci je nakonec jeden” odvětil hobit. “Tak kolik?”

“Už jsem ti snad říkal, že nám na zlatě nesejde. Jsme..”

“Ano, ano,” navázal hobit ” Jsme vyvolení Darenise kteří jsou hodni jeho učení a určeni k tomu aby přechovávali moudra, která jsou ostatním očím skryta." odříkal klasickou Malkolmovu poučku. "Nevěřím ale že si u něj hobit jako já nepřijde na své”.

“Dřív by tě zabil blesky a jestli tak nechceš skončit tak prosím naší návštěvu považuj za zdvořilostní. Nerad bych aby nás z věže vyhnal s tebou, nebo bez.”

Na podobné výtky byl Falko, coby bývalý lupič, od Malkolma zvyklý a dál si prohlížel těžkou zlatou minci. Ukořistil ji docela nedávno. Družina byla na cestě za uznávaným mágem Saguarem, který jim měl pomoci s pátráním po uprchlých příslušnících Společenství Havrana. Byl to kult s nímž bojovali na Sartose a dokázali mu přerušit plány na převzetí vlády nad ostrovem. Mnozí se domnívají, že se jedná o odnož takzvané Waltirnovy pěsti. Obávané sekty, která zasvětila svou existenci pátrání po ostatcích padlého boha Waltirna. Říká se, že jejich cílem je jeho návrat zpět mezi živé. Malkolm získal několik cenných svitků a opisů z knihovny knížete Artela De La Creux, vládce Sartosy, a celý čas, který na lodi měl, trávil jejich studiem. Pročítal právě odstavec o tom, kam se bůh Waltirn uchýlil ve vyhnanství a jak jeho mysl pomalu ztrácela jas. Za několik chvil se otevřely dveře a do kajuty vešli Aaron s Callosem. Oba byli cítit právě dokouřenou dýmkou až přitom Malkolm nakrčil nos. Callosova ztepilá postava zastínila mdlé světlo lucerny.

“Je dobře že jdete. Musíme ještě probrat plány”, řekl Malkolm, který odtrhl oči od svitků.

“Už zase?” podivil se trpaslík a sedl si na dřevěnou židli.

“Napadlo tě něco?” otázal se umírněnější Callos.

“Tak trochu. Zdá se, že Waltirnova pěst by nakonec se vším mohla mít nějakou spojitost”

Hybatelé Waltirnovi pěsti byli především temní mágové, věštci a siccové. Siccové byli pány podsvětí a zpravidla organizovali veškeré nečisté operace naskrz celým jižním pobřežím.

“Jakou spojitost?” otázal se Callos.

“Jde o sedmihvozd. Ve svitcích od knížete ze Sartosy se píše, že právě Sedmihvozd byl několikrát středem zájmu Waltirnovy pěsti a ta dá cokoliv za to, aby zjistilla jak padlého boha přivést zpátky na svět.”

”Proč zrovna Sedmihvozd?” podivil se Falko.

“Těžko říct,” odvětil Malkolm. “Nejspíš tam něco je. Našel jsi něco na mapě?” otázal se Callose.

“Jižní pobřeží a je zmapované docela dobře, ale hvozd je jen velká plocha stromů. Nikomu na Sartose nestálo za to se pídit po bližších informacích.”

“To je škoda. Snad nám poradí Saguaro,” zamyslel se Malkolm. Byl to v první řadě on, kdo byl ohlášený k návštěvě mága a jako nejvzdělanější člen družiny se nejvíce účastnil diplomatických záležitostí. Při nich mu asistoval Callos, který sice neměl tolik uhlazené způsoby, ale jeho věcnost a ostražitost se při vyjednáváni mnohdy hodila. Falko byl duší lupič. Dokázal slézt i vyšplhat kdejakou skálu a navíc uměl otevírat zámky a líčit pasti. Spíše než vybranými způsoby si získával sympatie přirozenou otevřeností a veselou povahou. Naproti tomu Aaron, poslední člen družiny nebyl nijak společenský a hodil se spíš pro boj a tělesnou námahu. Byl to podsaditý trpaslík s vlastním smyslem pro humor a velkou zálibou v alkoholu. Každý spoléhal na to, že když dojde do tuhého, Aaron vytáhne sekyru a proklestí jim cestu do bezpečí. O jeho houževnatosti svědčila nejedna jizva.

“Tak na co jsi přišel?” otázal se nakonec Callos.

“Zatím nic jistého. Ale představ si, že by Společenství havrana převzalo vládu nad ostrovem.”

“To si nedovedu představit. Sartosa je veliká a dohromady čítá jedno knížecí, dvě obyčejná města a k tomu slušnou vojenskou posádku. To jsme přeci už probírali.”

“To ano,” odvětil Malkolm, “Nejde o vojenskou sílu. Kdo ví. Jestli byli skutečnou odnoží pěsti a můžeme se jen dohadovat o tom, kolik svých lidí mají ještě na ostrově. Víme přeci, že se pokusili i o kontrolu přístavu a sám jsi říkal že východní část ostrova tvoří mělké pláže, které by skvěle posloužily pro vylodění celé flotily lodí.”

“To by ale tu flotilu museli mít,” namítl Callos.

”To nevíme,” odvětil Malkolm.

“Takže je to nakonec jen úvaha?” otázal se Falko

“Možná,” odtušil Malkolm. “Záleží na tom, co se dozvíme od mága. Taporto je velké město, ale je daleko od centra království. Kdyby se jim podařilo připravit Sartosu na invazi a měli u břehů podél Taporta připravenou dostatečnou sílu k okupování...”

“Malkolme to by se jim v životě nepodařilo,” přerušil ho Callos, který Spolek Havrana považoval spíše za ubohý pokus o sektu a část moci na ostrově.

“A co piráti?”

“Piráti by s nimi vyběhli,” pochyboval Callos a Aaron se smíchem dodal: “Vždyť to byli hlupáci.”

“Ne všichni,” namítl Malkolm a hledal oporu alespoň ve Falkovi.

“No,” zauvažoval hobit. “Když chceš prorazit ve světě zločinu, musíš se spokojit s tím, že tvoji nohsledi budou povícero natvrdlí, nebo vypočítaví hňupové.”

“To je pravda,” řekl Malkolm.

“A jak to nakonec souvisí s Waltirnovou pěstí?” zeptal se Callos.

“Následovně,” odvětil čaroděj, “Waltirnova pěst se rozhodla vytvořit si hlavní stan na míle vzdáleném ostrově a po nějaké době se jim podařilo sehnat dostatečný počet přisluhovačů. Společně mapovali ostrov a zjišťovali informace, což jak víme Waltirnova pěst umí velice dobře. Aby se kryli, pojmenovali tu sektu Společenství Havrana a sami mezitím připravovali dostatečnou sílu na pobřeží Taporta.”

“To by dávalo smysl,” přisvědčil nakonec Callos.

“To tedy,” pronesl Malkolm hrdě.

“Chceš říct že piráti by pro nějakou sektu nehnuli prstem, ale kdyby šlo o pěst tak by se nechali přesvědčit?”

“To už je jen doměnka. Stálo by to samozřejmě spoustu peněz a i tak by to mohlo dopadnout všelijak. Přecijen. Pirátům se asi nedá dobře věřit, ale s vidinou útočiště na ostrově jako je Sartosa ... Jen si to představte.”

“Z ostrova by najednou byla bašta Waltirnovy pěsti,” dokončil Aaron.

“Přesně,” potvrdil Malkolm a čekal co na jeho dedukci řekne Callos.

“Nevím, nějak se mi nezdá že by byli schopni takových věcí,” řekl hraničář a pokračoval: “Samozřejmě, má svou pověst, ale nikdy se pokud vím nestalo, že by se odhodlali k razantnějším činům. Natož pak aby dobývali ostrov. Myslím že by neuspěli a dřív nebo později by je Sartosa a Taporto zahnaly.”

Debatovali tak ještě nějakou dobu, dokud se úplně nesetmělo a dokud nevyšly hvězdy. Malým oknem kajuty byl vidět odraz měsíce na hladině moře a obloha se rozsvítila svitem tisícerých světel. Moře bylo v těchto končinách klidné a loď se líně houpala na vlnách, jež ji unášely dál ke břehům Taporta.


Na druhý den ráno bylo na palubě podstatně živěji. Plachty na obou stěžních se pnuly poryvem větru a námořníci připravovali loď k zakotvení v přístavu. Několik desítek kilometrů od lodi byla skutečně vidět pevnina a v zálivu svítily bílé stěny a doškové střechy městských domů. Byl vidět i přístav desítky menších či větších lodí v něm. Falko stál u zábradlí lodi a pozoroval břeh v dálce. Těšil se do města. Přecijen už jsou na moři třetí den a nuda z nic nedělání ho unavovala. Měl chuť na trochu piva a těšil se na příležitost k výdělku. Za moment se k němu přidal i Aaron. Sledovali tak oba blížící se pevninu, dokud starší námořník nezavelel posádce k snídani. I oni dva se odebrali zpět do kajuty, aby posnídali zbytky zásob které ještě měli. Jednalo se o oschlé pečivo, sušené maso a ovoce. Klasickou stravu dobrodruhů na cestách. Byli na ni zvyklí a nikdo si nestěžoval. I tak se ale těšili na něco lepšího.

Po dvou hodinách plavby loď konečně dorazila k městu. Patřila mezi větší plavidla a tak strhla mnoho pozornosti. Přístavní dělníci se připravovali na vykládku zboží a kormidelník zase manévroval s lodí tak, aby bezpečně doplul k jednomu z devíti kamenných mol v přístavu. Když zakotvil, spustil dřevěnou lávku, a vpustil tak na palubu skupinu stráží, které kontrolovaly komu loď patří a s čím obchoduje. Andilla byla kupecká loď, která patřila zámožnému kupci na Sartose. Vezla několik beden kvalitního vína, pergamenu, bylin, a velmi dobře hlídanou dodávkou stříbrných cihel. Kapitán lodi vytáhl svitek označený pečetí Embarossu, hlavního města Sartosy a podal jej veliteli patroly. Ten si povolení k vývozu z Ostrova přečetl a vrátil ho kapitánovi. Na to začali námořníci vykládat bedny na palubu, odkud si je přebírali přístavní dělníci.

“Asi bychom měli jít. Ať se tu nepleteme,” navrh Callos. Nikdo nic nenamítal a tak se čtveřice vydala přes lávku na kamenné molo.

“Stát!” ozval se rozkaz velitele stráží. “O vás se v glejtu nic nepsalo! Jménem knížete, nahlašte svá jména a povězte beze lží, co v Taportu pohledáváte.”

První se odpovědi chopil pohotový Callos.

“Jsem chodec Callos a doprovázím přítele Malkolma do věže ctěného mága Saguara. Ti dva jsou Aaron, trpaslík z Glamdarinova rodu a Falko Podkova hobit z Ilji”

Gardista si je po jednom prohlížel. “Dobrá tedy. A co vás k našemu mágovi přivádí?”

“Do toho ti nic není. To je mezi námi kouzelníky,” odsekl Malkolm.

“Dej si pozor na jazyk” varoval. gardista. “Městská garda je výkonnou mocí města a mě přísluší zadržet každého, kdo se proviní proti zákonům.”

Aaron už chtěl namítat něco o sekyrách, ale Callos zakročil a uklidnil situaci slovy: “Věř že ve zlém jsme do města nepřijeli. S mágem máme schůzku ohledně politických věcí a hned jak budeme hotovi vydáme se na sever k Sedmihvozdu.”

“Do Sedmihvozdu?” Podivil se gardista. “To je v poslední době neklidné místo.”

“Proto jsme tady”, vysvětlil Malcolm, “A teď už dovol, abychom se vydali vlastní cestou”.

“Moment. Máte snad něco čím byste dokázali svoje tvrzení?” vyzvídal gardista.

“Samozřejmě,” vzdechl Malkolm, který podobné úřednosti přímo nenáviděl. “Tady je pečeť knížete Artela ze Sartosy.”

Muž si pečeť prohlédl a pak ji Malkolmovi vrátil se slovy: “Nuže, běžte. Dbejte však na pořádek v našem městě. S loupežníky a zloději se tu nepřátelíme”

Tak hrdinové i s tornami a vaky stanuli na půdě nového města, Taporta. Callos nosil zašlou koženou zbroj s opaskem a na něm lovecký nůž. Přes ramena měl zavěšený svůj kouzelný chodecký meč a dlouhý jasanový luk, jehož křivka končila u pevných vysokých bot. Byl zahalený v cestovním plášti, ale protože byl ve městě a bylo poměrně slunečno, kapuci sil shodil na ramena. Toulec se šípy mu visel u boku.

Aaron byl jako vždy bez ohledu na počasí oblečený do těžké kroužkové košile, kterou nadlehčoval pevný opasek z medvědí kůže. Na opasku byla zavěšena jednoruční válečná sekyra a váček se stříbrnými mincemi. Boty měl ušité z rysí kůže. Jeho ramena zdobily dva pláty poryté trpasličími runami. Na nich nosil zavěšený olivově zelený plášť. Přes levé rameno nesl kulatý kovový štít a v dlouhých rudých vousech měl zapletené dva prsteny.

Malkolm, vždy upravený, byl oděný do tmavé, ale sříbrně vyzdobené róby s elfím písmenem M na prsou. Jeho oděv byl sporý tak, jak se na kouzelníka patří. Zavazadel měl nejméně. Přesto však budil dojem neobyčejného elfa. Byl v obličeji velmi hezký, ale oděv i pečlivě upravený účes prozrazovaly že se nejedná o společníka do nepohody. Vyhlížel poněkud arogantně a nabubřele.

Falko, nejmenší ze všech, chodil v okrových kalhotách zakrácených u kolen a v jednoduché bílé košili. Oblékl však přes ni slušivou kazajku a téže okrový cestovní pláštík. Na ramenou měl zavěšenou kuši a u pasu prak se dvěma zdobenými dýkami. Rozcuchané vlasy mu padaly do čela a kdekdo by pochyboval, že zrovna on dokáže být v boji nebezpečným a úlisným protivníkem.

Kromě svého oblečení si druhové nesli výbavu v tornách a vacích a byl na ně ve městě vskutku nevídaný pohled. Kde kdo se za nimi otáčel, ale potom hned radši jako by nic pokračoval dál.

“Lidé si tu dávají pozor,” odtušil Callos.

“To je dobře,” odvětil Aaron.

“Nemyslím si,” poznamenal Falko

“Tak už raději pojďme,” uzavřel úvahu Malcolm a na to se celá družina vydala do omšelých ulic přístavní čtvrti Taporta. Procházeli klikatými uličkami přístavních dřevěných domů a chatrčí. Bylo vidět, že obchod ve městě kvete, ale domy kolem přístavů vyhlížely spíše zanedbaně snad jen s vyjímkou jedné ulice, která měla domy kamenné a omítnuté. Minuli několik přístavních putyk, ze kterých se ozýval hlahol a smích. Před dveřmi hospod stáli všelijací lidé spíše nižší vrstvy a nevalného vzdělání. Většina je pozorovala s vážnou, či zvědavou tváří a někteří si dokonce polohlasně něco sdělovali. Změť přístavních uliček nakonec vyústila do hlavní třídy. Ta vedla přímo ke dveřím paláce knížete a především k místu, kde sídlil uznávaný mág Saguaro. Bylo pozdě po poledni a život na ulicích byl v plném proudu. Stánkaři tu prodávali vše možné, od zeleniny a pečiva po nářadí, nádobí a zbraně. Lidé se mezi sebou bavili a mnozí si Callose, Malkolma, Aarona a Falka téže se zájmem prohlíželi. Byli zvyklí na městskou gardu, ale na skupinu dobrodruhů v plné polní obyčejný měšťan jen tak nenarazí. Mnozí kupci tušili příležitost k obchodu a tak družinu zvali, aby si prohlédla zboží v přistavených vozech. Malkolm nabádal ke spěchu, ale ani Callosovi se hned nechtělo spěchat do věže nějakého mága. Se zájmem si prohlížel rušnou ulici a vůbec nebyl proti posadit se někam do hostince ke džbánku piva. Malkolm nakonec musel souhlasit, protože byl jediný, komu se to nelíbilo.



Cesta hlavní třídou k městskému paláci trvala asi dvacet minut. Aaron po cestě stačil vypít ještě dvě čtvrtky piva a Falko, nedbaje gardistových výstrah, doplnil svůj měšec o několik stříbrných mincí. Domníval se že o tom nikdo z družiny neví, ale Callosovi to neuniklo. Čím blíže byli k bráně paláce, tím lépe a udržovaně ulice vyhlížely. Snad jako v každém větším městě měli i tady lidé sklon považovat si jeden druhého podle množství majetku, měšťanského stavu a také konexí s palácem. Některé domy v okolí palácových hradeb budily dojem spíše malých pevnosti, než obydlí.

Když stanuli před hlavní branou do opevněného nádvoří, zastavili je strážní zkřížením halaparten.

“Dál ani krok!” pronesl jeden z nich hlasitě a jeho rozkaz přiměl dalšího muže s kuší shlédnout dolů z hradeb. “Za kým jdete?”

“Jsme vyslanci z ostrova Sartosa a jdeme za ctěným mágem Saguarem ve věci krajně tajné a citlivé” odpověděl strojeně Malcolm.

“To by mohl říct kde kdo.” odbyl ho voják. “Máte nějaký důkaz?”

Malkolm, který bral celou výpravu velmi vážně, pomalu ztrácel trpělivost. Ani Callos, který si s lidmi běžně dobře rozuměl, neměl nic proti jeho výhružce: “Jestli chceš důkaz, ohřeju ti tu umaštěnou helmu bleskem.”, kterou donutil Aarona ke škodolibému usměšku.

Falka situace také unavovala a málem by se zase rozhlížel po kořisti, když tu se v pravý čas u brány objevil obtloustý muž v tmavé róbě.

“Tohle je ten čaroděj?” řekl pochybovačně Falko.

“Nejspíš komoří ty hňupe. A je to mág. Kolikrát ti to mám...”

Nestačil však větu dokončit, protože obtloustý muž poručil strážím pohov a vyzval družinu k průchodu branou. Lehce se přitom uklonil a pronesl: “Můj pán vás očekává pane Malkolme.”, což udělalo dojem na všechny přítomné. Malkolm, potěšen tím, že se mu konečně dostalo přiměřeného zacházení prošel několika vznešenými kroky kolem stráží a potřásl komořímu rukou.

“Jsem Atello, mágův komorník” představil se muž. Měl jemný vyrovnaný hlas a natrénovaný úsměv člověka zvyklého pohybovat se mezi vyšší společností. “Prosím následujte mne. Můj pán je nahoře.” a ukázal na vysokou čedičovou věž se špičatou střechou.

Procházeli po nádvoří pevnosti a míjeli přitom další strážné. Před vstupem do věže stáli dva kamenní chrliči, kteří k úleku většiny hýbali křídly a kroutili svými ohyzdnými rohatými hlavami.

“Máte s sebou dokumenty a pečeť ze Sartosy?” otázal se u dveří komorník.

“Samozřejmě” odpověděl Malkolm.

“Pokračujte tedy do třetího patra. Dál s vámi nemohu,” řekl muž a pokynul dobrodruhům ke vstupu do vysokých okovaných dveří. Potom vyrovnaným krokem odkráčel pryč po nádvoří.

Do mágovy komnaty vedlo točité kamenné schodiště s okny na sever k polím a lesům. K hlavní věži byla přistavěná jedna vedlejší, ve které vedlo schodiště s odpočívadly. “Třeba se i čarodějové zadýchají, když jdou do schodů”, napadlo Falka a jak nad tím přemýšlel, uvědomil si že trpaslík před ním ztěžka funí. Třetí patro bylo zakončeno žulovou dlažbou a kovovými zdobenými dveřmi. Byly pootevřené. Malkolm se nerozhodně zastavil a s ním i celý průvod průvod na schodech. Potom ale sebral smysly a už by byl vzal za ocelové klepadlo, když v se v ten moment samy otevřely. “Pojďte dále” zaznělo jakoby odnikud. Byl to všem čarodějům a mágům známý způsob mentální komunikace. I Callos se s ním už setkal a sám ho z části ovládal, takže ho nepřekvapil tak, jako Aarona s Falkem. Malkolm tedy vešel dovnitř a ostatní ho následovali.

Vstoupili do prostorné kruhové místnosti s kamennou podlahou a vysokým dřevěným stropem. Podél stěn byly knihovny, skleněné vitríny se svitky a několik zdobených skříní. Uprostřed stál tmavý pracovní stůl s pohodlným křeslem a o jeho desku se opíral vysoký vyzáblý muž v podobné róbě, jakou měl Malkolm. Byla ale podstatně méně zdobená a mnohem praktičtější.

“Jaká byla cesta?” otázal se zdvořile mág vyrovnaným a podmanivým hlasem.

“Vskutku v pořádku… tedy pohodlná, myslím tedy.. dobrá,” vypravil ze sebe mladý kouzelník, náhle ohromen silnou aurou mága.

“To mě těší ..” odvětil mág. “Jsem rád že jsi nedorazil sám. Posaďte se”, řekl a ukázal rukou do části místnosti s krbem, kde stála další křesla kolem nízkého kulatého stolu. Kdyby ostatním respekt před mocným mužem nezakázal mluvit, určitě by se shodli na tom, že tam křesla před chvíli vůbec nebyla.

Aaron se nejistotou celý ošíval. Nebyl zvyklý na kouzla a vůbec nevěděl, co by měl mágovi vyprávět, ale s tím mu nakonec pomohl on sám otázkou: “Vy jste jistě z Glamdarinova rodu že?”.

“To sem”, odpověděl Aaron.

“Je skutečně zvláštní, aby s sebou elf a k tomu čaroděj vodil trpaslíka”

“To jo”, odvětil Aaron.

“Kde jste se setkali?”

“V lese. Teda nejdřív v hospodě a pak jsme šli do lesa” rozpovídal se trpaslík, čímž pobavil Callose, který se jen tak tak udržel, aby se nezasmál. Malkolma ale nedostatek taktu a výřečnosti pohoršoval a tak navázal na jeho slova svými: “Je to již dlouhá doba mistře. Dal nás dohromady jeden kupec na ostrově Sartosa”

“Vskutku?” podivil se Saguaro, ”Vidím i příslušníka malého národa, Je to již dávno, kdy jsem naposledy viděl hobita. Jaké je vaše příjmení?”

“Podkova. Falko Podkova. Moje máti byla Kudrnková ale pak si vzala tátu a víte jak to u nás chodí.”

“Zajisté,” řekl Saguaro, “Určitě jim obchody dobře šly nemám pravdu?”

“Baže pane! Přímo kvetly ale jak..” zarazil se hobit.

“Inu, o tobě vím již od theurga Varinaje.”, obrátil se k Malkolmovi. ”Ale ty čtvrtý, chodče, neseš v sobě něco zvláštního”

Callos udiveně zvedl obočí a pravil: “A co to má být, smím-li se zeptat.”

“Na to si jednou odpovíš sám,” řekl. ” Pověz mi, čím byl tvůj otec”

“Druidem ve hvozdu než ho spálili a vykáceli,” odpověděl zamyšleně Callos.

“To je věru smutný příběh,” Jsi tedy sirotkem? pokračoval Saguaro

“O své matce příliš nevím a snad už ani vědět nechci,” vyhnul se odpovědi chodec.

“Rozumím,” odtušil mág. “Omluvte mou zvědavost, ale jste od pohledu výjimečný spolek a já na svém místě musím vědět více než sám často chci. Přejděme tedy k věci. Jistě jsi, Malkolme, přivezl svitek od theurga.”

“Samozřejmě pane,” odvětil Malkolm a poněkud horlivě vytáhl svitek z kapsy svého roucha. Podal ho mágovi a ten jej zběžně prohlédl.

“Sammaeli,” zazněl znovu ten nikomu nepatřící hlas a vteřinu na to se ozvalo zahučení plamenů. Podivná groteskní postava malého vzrůstu připomínající napůl kozla na zadních a napůl člověka se zjevila vedle Saguarova křesla.

“Volal jste pane?” zeptal se ten podivný narudlý mužík přiškrceně.

“Ano” odvětil mág svým opravdovým hlasem. “Prokaž nám laskavost a přečti ten svitek.”

“Zajisté pane,” řek mužík a roztáhl před sebou pergamen.

Preambule

Já, therurg Varinaj v pověření knížete Artella de la Creux tímto zmocňuji pečetí přiloženou k tomuto dokumentu čaroděje Malkolma a jeho společníky právem nést tento pergamen mágu Saguarovi, sídlem ve městě Taporto, a téže znát jeho obsah jakožto jej i uchovat v tajnosti.

Saguaro,

V uplynulých dvou měsících jsme byli na ostrově Sartosa svědky nekalých plánů organizace známé jako Společenství Havrana. Malkolm a jeho druhové odhalili síť loupežných skupin, které spolupracovali s piráty a téže s několika vyššími členy Waltirnovy pěsti. Pěst využívala banditů, lapků a dokonce i nižších tvorů a jiných bytostí nevalné inteligence k podlamování renomé našeho knížete a k získání stínové moci ve městě Bellphallas a v jeho přilehlých oblastech. Cílem této skupiny zlodějských bossů, alchymistů a čarodějů bylo získat přístup do podzemních chodeb naší pevnosti a zmocnit se svitků, které jsou klíčem k vyvolání nekromanta Narachitara. Vše se mělo odehrát nedaleko zapovězeného města mrtvých, které jak jistě víš, dodnes nebylo navštíveno nikým jiným než čarodějem Sallahadem, který se z města nikdy nevrátil.

Potvrdily se tak domněnky o návratu Waltirnovy pěsti a naší nejvyšší prioritou je zabránit jejímu vzestupu. Na ostrově Sartosa již byla učiněna náležitá opatření a rozhodnutí nad dopadenými členy organizace. Je nasnadě, že uprchnuvší organizátoři se usadí v pobřežních oblastech říše a pokusí se o zteč svého vlivu nad jiným vhodným místem. Kníže Artell a jeho rada tedy nabádá k obezřetnosti a důslednosti.

Posledním bodem dopisu budiž moje obava, že Waltirnova pěst má ve svých řadách silného theurga. Jsem si jist, že jsem cítil jeho nečistou přítomnost při rozmluvách se sférou Jeáchel, tedy sférou vidění budoucího. Navštívil jsem sféru několikrát a domnívám se že i on si uvědomil moji přítomnost. Dopadení theurga a jeho uvěznění či snad úplná likvidace by silně oslabila momentální moc Waltirnovy pěsti nad pobřežím Tempestopolké říše.

S přáním příjemných vyhlídek, theurg Varinaj de Lastello Luchesi

Mužík dočetl a sklonil svitek, očekávaje další příkazy svého pána. Zavládlo ticho, které po chvíli přerušil Saguaro. Vlastně nepřerušil. řekl jen větu “Znovu Samaeli a už jen potichu”. Byl to další z jeho mentálních příkazů. Na to mužík položil pergamen na stůl a s výšlehem plamenů zmizel. Malkolm nevěděl, zda je vhodná chvíle na mága promluvit, ale nakonec se přecijen odhodlal k otázce: “Co si o tom myslíte mistře?”

“Mnohé,” odvětil Saguáro, jakoby nevnímal myšlenkové pochody svého sluhy, opakující věty na pergamenu. “Spíše by mi ale ulehčilo, kdybyste mi pověděli co si o tom myslíte vy,” dodal.

“Tedy. Neměl jsem mnoho příležitostí zjistit vše o Narachitarovi,” odvětil Malkolm, ale pak hned dodal: “Tedy, je to nekromancer. O těch víme mnohé. Je prý ale výjimečný”

“To ano,” odtušil Saguaro. “Byl pravou rukou Waltirna a kdo je Waltrin, to snad vysvětlovat nemusím”



Legendy praví, že svět stvořil Ion a přenechal jeho správu šesti bohům, Zaniům. Každý z nich vládl jinou mocí a každý z nich na světě vykonával své dílo. Waltirn a Darennis se často přeli o to čí dílo je prospěšnější. Zatímco Waltrin byl pánem mořských hlubin a ryb, Darennis považoval za své poslání počasí a magii. Waltirn často vyčítal Darennisovi, že blesky a oheň nejsou ku prospěchu světa, ale Ion, který se na svět vracel aby dohlédl na dílo svých dětí, Waltirna vždy mírnil a když mu při jedné z obzvláště tvrdých výměn názorů došla trpělivost potrestal ho odchodem na sever. Jeho dílo přenechal svému osudu a nařídil mu, aby trávil čas na pustých ledových pláních, jimž bohové říkali Shagretor. Malareth, Zania lesa Iona prosila aby jejího bratra tolik netrestal, ale Ion se nenechal přesvědčit. Odešel potom ze světa se slovy: “Jednou přijde den, kdy všichni stanete bok po boku druhému.

Ublížený Waltrin na pláních Shagretoru zbudoval pevnost z černého zmrzlého kamene a trávil v ní dlouhé roky samoty. Zval k sobě Darenisse, ale ten byl příliš pyšný, než aby jeho nabídku přijal. Gamdor, Zania kovu, kamene a řemesla však Darennise přesvědčil aby Waltirna navštívil. Bylo už však příliš pozdě na to, aby Waltirnovy plány zůstaly šlechetné a přímé a když uviděl Darennise u dveří své černé pevnosti, uvěznil ho v jejích sklepeních.

Sto let na to se strhla velká bitva na pláních Shagretoru, kde se utkaly národy celého světa se stvůrami, kterým Waltirn, dočista zbavený rozumu, věnoval život. Darennis byl s pomocí Sammuma, Zaniy sfér vysvobozen a Waltirn s pomocí čarodějné rukavice Krishuvial uvězněn do temně modrého obsidiánu. Pevnost se propadla do ledových hlubin a s ní zmizela i Waltirnova duše ukrytá v kameni. Tisíce let potom na pláni padal studený sníh a přeživší hrdinové osidlovali a měnili svět do podoby, kterou má dnes. Přes to všechno se však světu říká bohem zapomenutý, protože podle všech mýtů se Ion stvořitel na svět nikdy více nevrátil.



Aaron se už potřetí, kdy padlo slovo Waltirn nervóźně ošil.

“Děje se něco pane trpaslíku?” otázal se Saguaro

“Nikdy jsem si na to jméno nezvykl.” odpověděl trpaslík. “Už jako malého mě strašili a říkali že kdo ve skalách kope příliš hluboko, toho si temný bůh vezme do podsvětí a teď když se zdá že pohádky a legendy ožívají se mi nelíbí pomyšlení na to, že by to snad u ďasa mělo být pravdivé”

Saggad se usmál. “Nedivím se ti Aarone. Ani mne příliš netěší, že by se snad historie mohla opakovat. Zdá se že jste odvedli na Sartose výbornou práci.”

“To ano!” přitakal Falko. “Dokonce si nás předcházeli a to jsem … no vy asi víte co jsem že?”

“Lupič? Ano vím. A ne jen tak ledajaký, není-liž pravda. Tvoje schopnosti se budou brzy hodit malý pane.”

Falko vytřeštil oči a Saguaro se zasmál

“Neboj se. Nemyslím tím, že bys měl jít do Shagretoru a trefit Waltirna šipkou mezi oči. Myslím ale, že v rušném městě jsi jako doma a noc ti není cizi.”

Falko chvíli o přemýšlel o mágových slovech a pak uznal že má docela pravdu. Jak to ten chlap dělal ale nevěděl.

“Máte snad už nějaký plán?” zeptal se Callos, který byl od přírody věcnější a mágovy narážky mu nedovolovaly soustředit se.

“Ano i ne” řekl mág. Řekl bych ale, že se budete muset rozdělit. Ve čtyřech jste příliš nápadní a kdyby vás někdo ze Sartosy poznal, nebylo by to věci ku prospěchu.

“Jsme zvyklí pracovat pohromadě” namítl Callos.

“Nepřerušuj mistra,” napomenul ho Malkolm.

“To je v pořádku Malkolme. Netřeba se dohadovat,” přešel situaci Saguaro, ” Pochopte totiž, že hraničář zvyklý na divočinu nebude ve městě příliš k užitku a přeci jen musíme zjistit co je pravdy na společenství Havrana”

“Na to by byl hlava Malkolm,” řekl Falko a Callos se přitom zamračil. Nepochyboval o elfově inteligenci, ale byl si vědom že se často nechá svést mylnou domněnkou.

“Jistě jistě, bude ale potřeba někoho, kdo se vyzná ve svých soupeřích Falko a to jsi ty”

“To je pravda.” přitakal Falko a chvíli mu trvalo, než si uvědomil co tím mág myslí, “Tedy, dovedu šplhat a jen tak nějaký zámek si se mnou nezadá. Co si ale počnu sám?” přemýšlel hobit.

“Hbitost je tvoje doména a kdyby nějaké dveře nešly odemknout, snad by šly vyrazit,” nadhodil Saguaro. Aaron souhlasně zamručel a Callosovi i Malkolmovi pomalu docházelo kam mág směřuje.

“Nikdo snad nenamítne že tady Aaron se na takovou práci hodí nejvíce?”

“Já?” podivil se Aaron “Teda. U Gamdora, samozřejmě že já.” a dodal,” Radši bych ale bušil sekyrou do skřetů a nemrtvých v lese abyste mi rozuměl”

“Rozumím ti” řekl Saguaro. “To co se ale děje v Sedmihvozdu sekyra nerozetne a proto tam bude třeba lidí znalých kouzel a divočiny”

Callosovi vše zapadlo. Falko se mezi zloději pohyboval od mala a i když k nim měl charakterem daleko, ovládal své umění výborně. Často vyprávěl že málem dostal palicí a tady nešlo o jen tak nějaké zloděje. Trpaslíky měli všichni pro jejich houževnatost v úctě a kdo nedostal ránu od Aarona, ještě neví co to je nějakou schytat. Jako tělesná stráž a odstrašovací příklad poslouží skvěle. I tak měl ale o ty dva obavy. Byli všichni zvyklí bojovat bok po boku, mít hobitovu kuši na křídle a Malkolmovy blesky v záloze.

“Co když se ale stane něco zlého?” Zeptal se mága.

“I na to jsem myslel” odvětil Saguaro. “A neboj, dostaneme se k tomu.”

“Myslíte tedy že do Sedmihvozdu bych měl jít já a Callos?” položil konečně otázku Malkolm.

“Jsem o tom přesvědčen.”, odvětil Saguaro, ”Oba vládnete jistým silám a těch tam bude zapotřebí. Lékaře ve městě obstarám, ale v lese se chodecká magie hodí více než lékař. Ke všemu půjdete do Hvozdu a tam sekyrou porazíte leda strom. Pověz mi jaká kouzla ovládáš” vyzval Saguaro Malkolma.

“Modré a zelené blesky mistře, jako každý.” odvětil pohotově.

“Dobře. A dál?”

“Lazebníčka” odpověděl za něj ironicky Callos.

“No výborně!” zaradoval se Saguaro.” Být na správném místě čistý a upravený se vždycky hodí” a uklidnil tak popuzeného Malkolma. “Pokračuj,” vyzval ho.

“Temný úder”.

“Dobrá volba! I když v našem případě trochu zbytečná. Dále?”

“Bílá střela. Použil jsem ji jednou proti tuctu nemrtvých”

“Hmm, hmm” zabručel uznale Saguaro “Náročná ale účinná.”

“Potom několik praktických kouzel jako odemkni, a Ionovo světllo,” pokračoval Malkolm.

“Mohly by se hodit.” řekl mág. “Pověz mi ale. Víš jak odvrátit neviděné?”

“Slabší exempláře snad ano. Setkal jsem se s nimi jen vyjímečně”

”Co jsou nevidění?” zeptal se Falko.

“Bytosti skryté očím. Též je nazýváme hrůzy, ďasové a stíny,” vysvětlil Malkolm.

“Je vidět že jsi dobrý student Malkolme,” pochválil ho Saguaro a Malkolm se při jeho slovech spokojeně zavrtěl v křesle. “Myslím, že než odejdeš, naučím tě ještě tmu a pouta,” pokračoval mág ”Na mágův velký mix není dost času a ohnivý déšť se do lesa nehodí. Navíc jsem ho použil jenom jednou, takže bych ti předal jen teorii a ta je jak víme často k ničemu.”

Malkolma zalil pocit hrdosti při představě, že by ho zkušený mág učil nová kouzla. Doslova se vzedmul v křesle a Saguaro musel přemáhat úsměv. “Jistě máte nad čím přemýšlet. Opravdu si myslím že ve dvojicích se uplatníte lépe. Nebudu vás už ale unavovat svými domněnkami. Brzy přijde komorník a odvede vás do komnat na hradě,” řekl Saguaro a pak dodal: “Zítra za rozbřesku se s vámi setká Ludivald. Je to kapitán městské gardy a bude pro vás mít nějaké užitečné informace.” Po jeho slovech nastalo několika vteřinové ticho.

“Jak se k celé věci staví kníže?” zeptal nakonec se Callos.

“Zatím nijak,” odvětil Saguaro, “Je na mě abych mu předal informace. Od toho jsem v jeho službách.”

“Bude to pro něj novina?” zeptal se Malkolm.

“Myslím že ano,” řekl Saguaro, “O tom, že existuje Waltirnova pěst samozřejmě ví. Stejně tak o tom, že městem se šíří korupce. Myslím ale, že si neuvědomuje, čeho je organizovaný zločin schopný. Má ušlechtilé způsoby a je tak trochu tradicionalista. Navíc se domnívám, že nepřikládá sektě, po které jdeme, dostatečnou důležitost.”

“Toho by mohla právě ta sekta dobře využít,” namítl Callos.

”Ano,” souhlasil Saguaro, “Kníže je ale dostatečně moudrý, aby svěřil řešení do rukou povolaných lidí.”

“To známe,” pomyslel si Callos, a pokračoval další otázkou, “Jsou tedy ve městě přijata nějaká opatření?”.

“Ano,” přitakal znovu Saguaro, ”Kapitán Ludivald posílil stráže v chudé čtvrti a v přístavech. Kontrolují teď důkladněji veškerý proviant, který do města přivezou lodě.”

“Kdo má vlastně přístav na starosti?” zeptal se Callos.

“Amir. Syn knížete,” odvětil nezaujatě Saguaro

“Je na něho spoleh?” zeptal se bez lítosti Callos a Malkolm ho zpražil vyčítavým pohledem.

Saguarovi přejel přes tvář stín chmuru. “Dobrá otázka Callosi. A neboj se Malkolme. Tady si nemusíme lhát. Amir je úplně jiný než kníže. Chybí mu zkušenosti a pevná ruka. V posledních několika letech trochu zmoudřel a není už tak svéhlavý. Skoro se mi zdá, že jde otci až příliš na ruku. K ostatním je ale vyhýbavý.”

Callos a Malkolm se na sebe při těch slovech podívali.

“Odpusťte mi tu drzost mistře,” začal omluvně Malkolm. “Myslíte si že by to mohlo mít nějakou spojitost?”

“Domnívám se že ne,” odvětil klidně Saguaro. “Amir je svůj, ale po otci zdědil smysl pro čest. Navíc. Od doby co zemřel jeho bratr, procházel těžkým obdobím. Myslím že se snaží otci zavděčit a bratr mu chybí. Často je ve při s velitelem gardy a ten má proto službu o něco náročnější. Amir nejspíš těžce nese skutečnost, že má nyní garda v přístavech větší pravomoc, než tomu bylo dřív.”

“Co se stalo jeho bratrovi?” otázal se Malkolm.

“Padl v boji proti pirátům,” odvětil chmurně Saguaro. “Tak jak byl Amir svéhlavý, byl Siraj neohrožený. Byl to skvělý mořeplavec a velitel. Jeho odvaha mu ale byla osudná, a je až ironické, že tak skvělého šermíře trefila při střetu s pirátskou flotilou otrávená šipka.”

Callos se při těch slovech zamračil. Neměl rád, když někdo své zbraně potíral jedy. Považoval to za zvrácené užívání přírody. Přesto se ale otázal o jaký jed se jednalo.

“Felčar tvrdí, že šlo o kurare,” odpověděl Saguaro.

“Tak prudký jed často nepřemůžou ani mocná chodecká kouzla,” poznamenal Malkolm a Callos přikývl na souhlas.

“Tak jako tak šlo jen o šarvátku,” pokračoval mág, ”Vlastně tehdy nedošlo ani k pořádnému střetu. To odpoledne Siraje přivezli již mrtvého.”

“Kolik mu bylo let?” zeptal se Callos?

“Dvacet sedm,” odvětil Saguaro.

“A nikdo jiný nepadl?” podivil se Callos.

“Jen několik dalších námořníků. Hned jak byl Siraj raněn se loď otočila zpět do bezpečí a ostatní lodě svedly krátký souboj. Byl to velmi smutný den.”

“Mohl to být atentát,” poznamenal najednou Falko a Malkolm ho přitom spražil pohledem.

“Mohl,” odtušil Saguaro, ”To se už nedozvíme, protože Sirajův první důstojník se chopil velení a odvolal útok hned záhy. Jedna z Galeon padla do rukou pirátů.”

“Věčná škoda,” posteskl si Falko.

“To ano,” přisvědčil Saguaro, “V porovnání s životem mladého Siraje však zanedbatelná. Alespoň pro knížete a jeho rodinu. Amira jsme od té doby vysílali jen na diplomatické cesty.”

“Ztrátu musela nést těžce i kněžna,” podotkl Malkolm.

“Jsem si jist, že by ji schvátil žal,” odtušil Saguaro “Zemřela ale po porodu druhého syna.”

“To je celkem chmurná rodinná historie,” zhodnotil příběh Aaron, který až dosud jen rozhovor poslouchal. Trpaslíci mají totiž velmi silnou rodinnou tradici.

“Ano. Věru to ano,” přisvědčil mág, ”Modlíme se aby knížeti zůstal alespoň Amir, ačkoliv..” odmlčel se a bylo vidět že další slova říká velice nerad. “Domnívám se že Amir není dostatečně silný, aby Taporto udržel pevně v rukou.”

Nastala chvíle ticha a všichni jen mlčky seděli v křeslech.

“Myslím, že jsem vám řekl více než dost,” navázal nakonec Saguaro na předchozí řeč, “Atello pro vás brzy přijde. Nejlíp uděláte když na něj počkáte před věží. Mám dnes večer ještě nějaké povinnosti a musím tedy naše posezení ukončit.”

Celá čtveřice se mlčky zvedla a Saguaro je doprovodil ke dveřím pracovny, ale ještě než je za sebou zavřel, obrátil se na Malkolma. “Přijď zítra po snídani. Probereme nějaká nová kouzla. Budou se ti hodit.”



Komorník družinu odvedl do vzdušného, bíle omítnutého domku přistavěnému k vnitřní straně hradeb pevnosti. Byla to záložní noclehárna pro posádku a vybavení bylo prosté. Na stole ale ležela mísa s dušeným masem, dva bochníky vonícího chleba, kus měkkého ovčího sýra a velký džbán piva. Aron se zaradoval a hned si ze džbánu řádně přihnul.

“Nech tam něco pro nás bandasko!” napomenul ho Callos, který měl po rozmluvě s mágem také chuť na trochu alkoholu.

Aaron si hlasitě odříhl a položil džbán na stůl. Chtěl Callosovi něco odpovědět, ale jeho pozornost se strhla k masu na stole.

“Člověku při přemýšlení pěkně vyhládne.” postěžoval si Falko a také se posadil k večeři.

“Neříkej, že tys přemýšlel,” popíchl ho Malkolm.

“Aby ses nedivil,” odbyl ho hobit ”Náhodou to celé dává docela smysl.”

“Jaký?” zeptal se Callos se zdviženým obočím.

“Vezměte to tak. Kníže je sice silný, ale po porodu druhorozeného syna ztratil manželku a o dvacet sedm let později prvorozeného syna. To zamává s kdekým.”

“No a v čem je ten smysl?” zopakoval otázku Callos.

“Myslím, že to hraje do karet Waltirnově pěsti. Přístavy má na starosti Amir, který není bůhví jak schopný a ještě ke všemu je v neshodě s kapitánem gardy. Kde jsou neshody, tam kvete zločin. Přístavy jsou blízko k chudé čtvrti a to je ideální kombinace”

“Co říkáte na tu novinu?” zeptal se Callos a ukrojil si kus sýra.

“Že půjdeme ve dvojicích? Sám ani nevím. Ještě je to čerstvá věc.” odpověděl zamyšleně Falko. “Myslím ale že má Saguaro pravdu”

“Asi ano”, pokračoval hraničář, ”Máš už nějaký nápad? Myslím, čím začneš?”

“To nevím. Ale v každé hospodě se člověk něco dozví a těch bude v přístavu hned několik. Aarone šel bys se mnou?”

“Do hospody mě přemlouvat nemusíš. Odpusť si ale ty svoje triky, protože se nebudu prát v každém šenku, kde si usmyslíš obrat ochlasty v kostkách.”

“A hlavně bys byl za chvíli tajný jako moucha na sýru,” doplnil ho Callos.

“Člověk aby ve vaší společnosti přišel se svou živností na buben”, zasmál se Falko.

Jen Malkolm seděl a přemýšlel. Jídla se skoro nedotkl.

“Děje se něco?” zeptal se ho Callos.

“Ne, nic. Jen přemýšlím jak to všechno zvládneme.”, odpověděl Malcolm.

“To nevím ani já, ale už jsme si poradili s ledasčím. Nakonec musím uznat že má Saguaro pravdu. Ve dvojicích sice nebudeme tolik silní jako obvykle, ale alespoň zastaneme víc práce.” řekl Callos a přistrčil k Malkolmovi misku s jídlem.

“Díky”, řekl kouzelník a namočil si kousek chleba ve šťávě z masa.

Družina strávila zbytek večera pod střechou přídomku. Jen Aaron došel znovu naplnit džbán do šenku a zaplatil tam několik měděných mincí. Všichni si ho prohlíželi a hostinský mu nabídl korbel. Měl trpaslíky rád pro jejich chuť k pivu a smysl k obchodu a řemeslu. Aaron ale ten večer neměl moc nálady na přátelení s vojáky. Prohodil s hostinským jen několik klasických zdvořilostních frází a odebral se posilněn o dva džbánky ve stoje zpět ke svým třem soudruhům. Falko už ležel na posteli a znovu otáčel v ruce zlatou mincí. Callos seděl venku na lavici a kouřil dýmku. Mluvil přitom s Malkolmem.

“Myslím že bude lepší, když vyrazíme zítra v noci” řekl Callos. ”Nerad bych aby nás vidělo odcházet z města víc očí než je zapotřebí. Vůbec nejlepší by bylo, kdybys z brány vyšel sám a já už na tebe čekal někde za kopcem v převlečení za poutníka.”

Malkolm souhlasil. Měl ale trochu obavy z chodcova rychlého kroku.

“Kolik je to mil Callosi?”

“Asi třicet. Díval jsem se do mapy. Prvních deset je po cestě mezi polemi a osadami. Dojdeš po ní až do vsi Javorov Potom začínají kopce a křovinaté louky. Nejraději bych na tebe počkal ve vsi Brudan. Ten je na okraji Sedmihvozdu.”

“Snad mě po cestě nic nezdrží,” přemýšlel Malkolm ”Nerad bych se sám stavěl proti skupině banditů z lesa.”

“Co kdyby sis pronajal koně?” napadlo Falka.

“Já na něm moc neumím,” zamítl návhr Malkolm".

“Jestli máme zítra celý den, můžu požádat Saguara o vstup do knihovny a zjistit o Sedmihvozdu vše co by se mohlo hodit. Ráno u něj mám být kvůli novým kouzlům, ale počítám, že zbyde čas, abych něco přečetl a opsal.”

“To zní jako plán.” řekl Callos. ”Sám vyrazím hned za rozbřesku jako poutník. Budu tě a čekat ve vsi.”

Malkolm přikývl. Velmi si Callose vážil pro jeho znalost divočiny a chladný smysl pro plánování. “Zkusím za mágem zajít o něco dříve, aby mi zbylo co nejvíce času.” dodal ještě.

“Tak domluveno” řekl Callos a vyklepal z dýmky spálené listí. “Jdu si lehnout. Člověku se těžko věří že ještě dnes ráno jsme byli na moři.”

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

V první řadě patří autorovi má omluva za to, že musel čekat tři měsíce na schválení svého příspěvku. Doufal jsem, že podobné případy nebudou nastávat, ale nějak jsem se zapomněl.

Nyní ale k dílu samotnému.

Popisy dobrodružství jsou pro mě jednou z nejzajímavějších literárních forem. Vždy se těším na tu chvíli, kdy se ukáže, jak autor spojí své vyprávění s popisem herních mechanik.

Takže jak tomu je v tomto případě?

Otevřeně. Hlavní hrdinové jsou skutečně herní postavy s herními povoláními a herními schopnostmi – popisy kouzel, návštěvy sfér, zlodějské schopnosti. Máme všechno.

Bohužel v kritické části také máme pár neduhů. Prvním je vyprávění samotné. Jakkoliv se jedná o dílo nedokončené, i tak není špatný nápad svým čtenářům prezentovat příběh buď se závěrem, nebo návnadou na pokračování. Zde ve vyprávění není zcela zjevné, co je cílem. Respektive cílem je popis života dobrodruhů, společná historie a plánování další výpravy. Skoro se chce říct, že se v příběhu samotném vlastně nic moc neodehraje a trochu mu chybí část, která by zvýšila napětí.

Co je v pořádku je snaha o detailní popisy. Prostředí, postav, i zápletky. Nelze říct, že by v dílu nebylo něco smysluplně vysvětleno. Co se ale také z nějakého důvodu stalo je, že část těchto popisů je někdy nešťastně poskládána za sebe, což snižuje čtivost. Jako příklad použiji popisy postav. Pokud bych položil otázku, ve které části se jako čtenář seznámím s hlavními hrdiny, našel bych v první polovině hned několik míst, kde se tak stalo. Nejprve prosté seznámení se s charaktery prostřednictvím jmen, pak detailnější popis postav a jejich schopností, až nakonec máme i soupis oblečení, které dokreslují charaktery. Samy o sobě jsou popisy v pořádku. Problém je jen v tom, že se třikrát popisuje v podstatě totéž. Co by se mi zdálo lepší, nebát se omezit text a soustředit se víc třeba na dialogy, které buď pomáhají tvořit charaktery, nebo posouvají příběh.

Někdy je zkrátka lepší v textu spíš ubrat, než přidávat. Ale to je jen o nějakých zkušenostech a dalším psaní.