Články&Eseje

Hodiny Záhuby - Ohnivé moře (část I.) Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 4

Nad Corentou proletělo hejno vran, vyrušených z ospalého klidu večerním zvoněním kaple Jediného boha. Na lavičce před kaplí seděl mladý muž, kolemjdoucí by mu hádal sotva dvacet let. Mladík pozoroval procházející obyvatele, na rozdíl od nich nikam nespěchal, vychutnával poslední doušky lahodného vína. Zapadající slunce zbarvilo cín poháru do ohnivě rudé. Maen Carex dopil a sklopil oči, oslněn tím jasem. Oheň. Právě představa nekonečných vln, valící se jako hory žhavé lávy a vystřelující jedovatý dým k nebesům, mu nedala spát. Od prvního setkání s oním cizincem uplynulo sotva pár dní, a přesto mu přišlo, jako by jeho příběh k němu promlouval přes propast času a odhaloval skutečnosti, po kterých kdysi snad sám pátral. Sílí, stále sílí, Jediný bůh otevírá oči, shlíží na tento svět. Vidí svého služebníka. A on, Maen Carex, vidí další příležitost, jak uchránit smrtelníky před hrozící záhubou. Barbarský cestovatel Uro Raginaz, tak se ten cizinec jmenoval, hovořil jasně. Přesto, že Maen příliš nevěřil báchorkám o sídle Fénixů a dalším zkazkám, v hloubi duše mu hlodalo přesvědčení, že Hodiny záhuby by tam daleko za žhnoucí masou vod skutečně mohly být. Jeho vnitřní hlas mu našeptával, aby byl opatrný – na opatrnost ale nebyl čas, protože proroci Půlnoci stále opakovali své pochmurné věštby a svět se pomalu, ale jistě, propadal do stínu. Musí vyrazit. Věděl, že ne každý bude mít pro jeho plán pochopení, ostatně ani nechtěl nikoho přemlouvat. Kdo bude chtít, připojí se dobrovolně…

André povstal, oči mu zářily mocí, když opouštěl kapli. Výprava, kterou měl před sebou, znamenala velkou výzvu. A on věděl, že uspěje. Pohlédl k nebi, na němž se už začaly objevovat první hvězdy. Pod nebeskou klenbou Andrého zasáhl pocit posvátné bázně. On je všude kolem nás. Jsem Jeho rukou a On mým štítem. A tam někde v dálce na nás čeká sláva. Ani oheň, ani hrůzy nás nemohou zastavit. Je čas vyrazit.

Uro Raginaz zvracel za hospodou. Ten den už potřetí. Do Corenty přišel bez peněz, dostatek příběhů z cest však místní přiměl ke štědrosti. Zdálo se, že by tu mohl být dobrý život, místní páni měli zájem o dobrodruhy jeho schopností. A tak pil, dočista přitom zapomněl na setkání s Bledým rytířem a někým, kdo mohl být zřejmě jeho panoš. Tak hádal Uro podle věku druhého z návštěvníků, kteří ho před pár dny vyhledali v jedné ze zastrčených putyk. Teď si vzpomněl, když pozvedl hlavu od žlabu a spatřil nablýskanou zbroj, házející mu do očí tisíce odlesků plamene pochodně. Později si vyčítal svou opilost, která snad mohla za to, že kývnul na jejich nabídku. Opět na cesty…

Podivný muž, tenhle Raginaz, přemítal Maen Carex, zatímco rychlá loď klouzala po vlnách.

Barbar stál na přídi, rudé vlasy mu vlály z pod přilby, ze všeho nejvíce připomínající ptačí hlavu s ošklivým zahnutým zobákem. Zřejmě si velmi potrpěl na silný dojem. To by vysvětlovalo stylizaci jeho zbroje od podoby jakýchsi perutí a podivný červený plášť, lesknoucí se jako ptačí peří. Prý kdysi zasvětil svůj život bájným fénixům, a získal tak výměnou určité schopnosti, jejichž šíře nebyla známa snad ani Urovi samotnému. Odhodlání barbarovi nechybělo, mohl by být cenným služebníkem Jediného boha, kdyby se nenechal zaslepit kdoví čím. Ale ještě bude čas, aby poznal, kdo drží skutečnou moc. Maen věděl, že bez pomoci artefakt - božské hodiny - sotva najdou.

Jejich koráb krájel míli za mílí a vzduch stále houstnul, stával se obtížně dýchatelným. Již dávno nepotkali žádnou loď, na tomto zapomenutém místě ale ani žádnou nečekali. Nebylo v silách mořeplavců proplout ohnivé vlny, ani letci nezvládali provést své nosiče skrz sirná oblaka. Ne, směrem, kterým plula jejich loď „Odvaha“ se vydávali jen blázni a ti, co hledali smrt. Nebo Hodiny záhuby. Námořníci, ač neustále uklidňováni, začínali tiše klít a znepokojeně hypnotizovali obzor, na němž se linka hladiny ztrácela v ohnivém oparu. Do Pekla nás vedou ti tři blázni, povzdychl si starý lodník. Ale vidina přislíbeného zlata byla silnější než strach z neznáma. Mnohokrát toho rozhodnutí později litoval.

Uro Raginaz přiložil ruce ke stěžni lodi. Objal dřevo a jeho rty se lehce pohnuly. Sotva znatelný nápěv opouštěl jeho ústa, celý se třásl. Námořníci se utekli schovat před jeho tváří, zkroucenou vypětím vůle, když skoro zatínal nehty do dřeva stěžně. Od jeho rukou, jako síť pavučinek, se rozběhly jemné vlnky. Přebíhaly jako zablesknutí od stěžně k palubě, letěly po prknech k bokům lodi a spouštěly se do vod pod kýlem. Syčelo to a dřevo praskalo. „Potopíme se, ten blázen nás pošle ke dnu!“ volali vyděšeně námořníci. Odvážnější z nich vyběhli z podpalubí ve snaze barbara zastavit. Cestu jim zastoupil André, po pravici s mnichem Jediného boha. „Ten muž ví, co činí, on sám to moře překonal, musíme mu věřit,“ uklidňovali posádku. Okolo lodi se zvedla pára, jako by loď samotná byla kusem železa, kaleného v kádi. Pára se převalila přes palubu; jediné, co zářilo tou podivnou mlhou, byla rudá Raginazova hříva, který stále ještě stál vprostřed lodi a křičel cosi v hrdelním jazyce, připomínajícím spíš dravčí řev. Loď začala nabírat pekelné tempo, jako by byla stržena nějakým neviděným divokým proudem. Prudce se oteplilo a vzduch připomínal kovářskou výheň. Zvláštní kombinace toxických solí, představy mas vody pod lodí a nesnesitelného žáru, do něhož se loď řítila bezmocně jako utržený květ v potoce. Nad palubou proplul pod žhnoucím sluncem narudlý mrak, zahalil plavidlo do stínu, v němž bylo vidět desítky zlověstných, blikajících očí. Štiplavý zápach hlubinných výparů pronikal s dechem do těla všech v lodi, procházel dřevem, nikoho nevynechal. Malátní a s bolestmi, vypotáceli se námořníci na palubu. Zůstat dole znamenalo upéct se zaživa, protože podpalubí se rozpálilo jako čertovský kotel.

Mrak se s prasknutím rozpadl, rozdělil se na mnoho menších obláčků, které postupně nabraly tvar přízračných létajících ryb s trojúhelníkovou hlavou. „Žárníci, to jsou žárníci,“ vzpamatoval se Maen Carex a soustředil mysl k obraně. Nestvůrné ryby se rozletěly vstříc posádce, zakusovaly se do masa a po jejich zubech zůstávaly vypálené rány. Prvního žárníka smetl André. Oblak plynu, uvolněný z těla nestvůry, ho zasáhl naplno, mohl děkovat kvalitní zbroji a vedle stojícímu mnichovi, který ladným gestem nechal povlak usadivší se na rytířově zbroji po smrti odporné ryby rozdrolit na prach. Loď poskočila na žhavé vlně, která by ji snad musela v okamžiku sežehnout. Ale nesežehla. Uro Raginaz spustil ruce ze stěžně a sesunul se vysílen k zemi. Dutě to zazvonilo; celý povrch lodi se zdál být potáhnutý neviditelnou vrstvičkou magického kovu, odrážejícího okolní žár. „Milost fénixů, bratři, milost fénixů,“ uniklo mu z úst, než omdlel.

Maen nakreslil paží ve vzduchu obrazec a máchl čepelí, jako by ho chtěl rozetnout. Smršť udeřila do hejna žárníků, chystajících se k útoku na mnicha. Sraženi popadali na palubu, kde se do nich pustili námořníci vším, co bylo po ruce. Jeden z nich ubíjel obludu Raginazovou ptačí helmou, ležící vedle barbara pod stěžněm. Mnoho jich pobil André. Přesto námořníci umírali. Nejodvážnějšího z nich, který vystoupil proti rybám s hákem v jedné ruce a sítí v druhé, strhli žárníci přes palubu a ohnivé vody ho pohltily. Jeho odvaha ale nezůstala zapomenuta – mnich viděl jeho útok a v okamžiku námořníkova pádu stihnul zaklít jeho tělo Odkazem hrdinství. Z místa, kde ubožák zahynul, vyšlehl bledý záblesk, který roztrhal nejméně tři žárníky.

Maen a André bok po boku vnesli smrt do hejna útočníků, donutili je konečně k ústupu. Létající ryby se srazily opět do podoby plynatého oblaku a vsákla je okolní voda. Ztráty však nebyly zanedbatelné. Mezitím opadl opar alespoň v nejbližším okolí lodi a plavcům se tak naskytl pohled, který příliš mořeplavců nezažije. Loď, teď už poklidně plující žhnoucím mořem, obklopená sloupci výparů, nesoucím se až k nízkému nebi, korunovanému klenbou jedovatých oblaků všech barev. Pluli, skutečně pluli, z části díky požehnání uctívače fénixů, z části mocí Jediného boha, odvracejícího od svých věrných všudypřítomnou záhubu. Na Maenově tváři se poprvé za dlouhou dobu objevil úsměv. Podíval se vzdorně vstříc obzoru, vytáhl svou lyru a ohnivým mořem v tu hodinu zazněla starobylá píseň cestovatelů:


Přes oheň a led
přes širý svět
nes mě písni má

skrz světlo i stín
přes radost i splín
duše přetrvá

Přes bláto všech cest
Přes hradby všech měst
Musím já se dát

Skrz pouště i les
Zlý osud mne nes´
Mysl moji zmát´

Však čeká mne cíl
Tam na konci chvil
Kde cesta končívá

Nedovedli rozpoznat, zda vládne den, nebo nad nimi rozprostřela svá křídla noc. Oheň sálající z vod kolem nich loď stále osvětloval přízračným přísvitem, v němž se tu a tam objevilo podlouhlé temné tělo nějakého podivného tvora. Proletělo pod lodí a zase zmizelo v hlubinách. Nepatřili sem. Tak daleko od jejich světa se zdála být loď „Odvaha“ jen žertem, kaňkou na plátně malířského mistra.

„Černí úhoři,“ pronesl po chvíli pozorování stínů ve vodě Uro Raginaz. „Zajímalo by mě, co cítí zas za čertovinu, tihle vyplavou jenom tehdy, když tuší kořist. A na naši loď zaútočit nemůžou.“ Ostatní přikývli, ne že by snad znali místní tvory, ale líbila se jim myšlenka, že na palubě jsou zřejmě v relativním bezpečí. „Podívejte, chlapi, jsou i tady – a kolik!“ ukazoval lodní kuchař na druhý bok lodi, kde se svíjelo celé hejno podivných hadovitých ryb. Držely se v těsné blízkosti trupu lodi, nalepeny jako by se chtěli skrýt v jejím stínu. „Jak to, že ti úhoři neuhoří?“ snažil se zlehčit situaci kuchař. Nikomu ale nebylo zrovna do smíchu. Raginazovy náznaky nevěstily nic dobrého. Mnich se po chvíli meditace prudce napřímil a rychlými kroky dohnal Maena Carexe, přecházejícího sem a tam po palubě. „Něco je tam dole. Pod námi. Pohybuje se to stejně rychle jako my. A je to obrovské. Stůj Jediný bůh při nás, jestli nás to chce zničit.“

Nic však nepřicházelo, jen zlověstné černé skvrny hejn úhořů okolo lodi dávaly tušit, že upoutali pozornost. Koho nebo čeho, nevěděli.

Minul den, tak čas alespoň plynul podle olejové lampičky v podpalubí. Den, který nepřinesl nic, než žhavou tříšť okolo přídě a doufání, že se objeví obrysy skalisek, která Uro nazýval Prvním drápem. Právě smolně černá skála měla tvořit jeden z mála orientačních bodů.

Volání, že mezi oblaky výparů se objevilo cosi tmavého, tak vyvolalo všeobecnou radost. A skutečně, blížila se mělčina, loď zaskřípěla na něčem, co snad mohlo být spečeným pískem dna, zakymácela se a zastavila. Povrch pod přídí připomínal ztuhlou lávu. „Musíme ven z lodi, ke skalám, jsou na nich rytiny, sloužící námořníkům,“ vybízel barbar společníky. Nálada se ihned zlepšila, navíc před přistáním na mělčině zmizeli i zneklidňující černí úhoři. André vyskočil jako první, s tasenou zbraní. Váha jeho zbroje ho zatlačila až po kotníky do horkého bláta či jílu, kterým byl maličký ostrůvek v mělčině pokryt. Děkoval v tu chvíli Jedinému bohu, který chladivým dechem chránil jeho tělo před popálením. Stoupal výš, za ním další z výpravy. Došli až k černému masivu, čnícímu nad jejich hlavami. Všude kolem čpěla síra a další podivné puchy, která ani nedovedli popsat. Zdálo se, jako by v tmavém kameni zela ještě tmavší díra, trhlina, nebo snad dokonce vysekaný otvor. Šli blíž, a skutečně, zhruba ve výši kolen se skála otevírala uzoučkým průlezem. Při prohledání Maen narazil na podivuhodné znaky, vysekané podél otvoru.

Nedovedli je rozluštit, tak mnich alespoň obtiskl nápis, byl-li to vůbec nápis, na pergamen, ať se později podívá někdo povolanější. Zvědavost ovládla posádku, ale Uro stál zachmuřený a pozoroval skály. „Tohle není První dráp, i kdyby loď dorazila z druhé strany útesu, musel bych to poznat. Na Prvním drápu je půda sypká, tvořená šedým žhavým pískem. Ne tohle hnusné bláto,“ s odporem otřel lem pláště o skálu. „Tak kde tedy jsme?“ Maen vybalil starou mapu, spolu s mnichem do ní nahlíželi, zatímco André se statnějšími muži z posádky obcházel skálu. „Podívejte!“ Šermířův hlas ostatní vyplašil, byla v něm naléhavost i překvapení. Doběhli k němu, a naskytnul se jim stejný pohled; za skalou, na druhé straně ostrůvku či útesu, ležel zpola zasypaný vrak lodi. Železná kostra byla zprohýbaná, části trupu vytrhané a polámané. Jako by plavidlo vplulo mezi dva mlýnské kameny. „Co… co se tu stalo?“ ztišili hlas námořníci. Nikomu nedělal dobře pohled na trosky lodi, ne o moc větší či menší, než byla ta jejich. Najednou na ně dopadla tíživá atmosféra místa. Stáli a přemýšleli.

„Rrraaagrrrh,“ nelidský řev protnul to ticho. Přesto patřil člověku, jak se ukázalo. Když doběhli zpět, odkud skřek přišel, následován úpěním a syčením, uviděli u skalního otvoru ležet lodního kuchaře, napůl v bezvědomí bolestí – jeho pravá paže byla něčím s obludnou silou utržena v rameni, nebožák ležel v kaluži vlastní krve a třeštil oči směrem do tmy tunelu ve skále.

Léčivé lektvary a mnichova magie krvácení zastavily, raněný byl odnesen na loď, rána vypálena a ovázána. Rychlý rozhovor vůdců znamenal shodu, že odporné místo opustí co nejrychleji a prokletý tunel nechají na pokoji. Byl příliš úzký, aby jím muž prošel, a plazit se vstříc nebezpečí se nikomu nechtělo. Uro po chvíli přemýšlení konečně povytáhnul koutky úst, náhlé prozření mu okamžitě zlepšilo náladu: „Už vím, už vím, kde jsme. Tohle je přece Útes mlčení, pokud se nepletu, je to tady,“ píchal prstem nedočkavě do mapy. „Ta loď, připomíná mi čluny nemrtvých, podobné mi ukazoval mistr Shen-dzen na Rudém ostrově, když zůstaly na pobřeží po invazi. Možná tu nepřátelé skončili svou pouť, určitě Hodiny hledají,“ tušil André. „Dostali se daleko, ale neuspěli, něco je zastavilo.“ Co to bylo, se nikomu moc nechtělo domýšlet. Důležitější pro tu chvíli bylo to, že Uro odhadnul potřebný směr, kudy k Prvnímu drápu. Pluli necelou hodinu, když se opět objevili černí úhoři. „Prokleté ryby,“ ulevil si Maen, „jak supi, kroužící nad slábnoucí karavanou v poušti. Zdá se – „Větu nedokončil. Prudký úder do dna lodi ho srazil na zem, strhnul přitom i olejovou lampu, která se rozbila o zem. Pokrývky v kajutě ihned vzplanuly, jak je zasáhl žhavý olej. Další rána a zahučení z hlubin. Něco těžkého naráželo jako kovářské kladivo na trup lodi. Shora se ozývaly vyděšené výkřiky. Kdosi přepadl přes palubu. Maen odstrčil námořníka, snažícího se umlátit plameny v kajutě. Vyskočil po schodech a scéna, kterou spatřil, se mu navždy vryla do paměti.

Kymácející se loď odolávala útoku něčeho obrovského. Několik stop nad stěžněm, tak vysoko čněla obludná hlava hlubinného hada, jehož tělo bárku ovíjelo. Nahnědlé šupiny velikosti talířů, pokryté plápolajícím slizem, jak se had prudce vynořil na vzduch. Nakrčená morda, připomínající nějakého prašivého psa, avšak přece podobná spíše plazovi. A v ní rozdrcený trup jednoho z námořníků. Loď zaskřípala, jak nestvůra zesílila stisk, hadův ocas, rýsující se temně ve vodě, teď bušil do stěn „Odvahy“, jako beranidlo na hradní bránu. Na zábradlí balancoval André, upevněný pohotově v pase provazem ke stěžni, a sekal po natáčejícím se hadově těle. Mnich ležel omráčený pod troskami stříšky, kterou hlubinný had smetl. „Pomoc, zachraň se, kdo můžeš,“ letělo lodí. Mnozí z plavců se hrnuli do podpalubí, kde narazili na dusivý kouř. Maen jim zastoupil cestu. „Zpátky, holoto, koukejte si zasloužit vaše zlato – nabijte kuše, miřte na oči!“ André se otočil po jeho hlase, málem se tak nevyhnul zasvištění jakéhosi řasovitého biče, kterých vyrůstalo po obvodu hadova těla několik. Na poslední chvíli sklonil hlavu a nastavil čepel. Kvalitní ocel odvedla svou práci a hadí odpornost dopadla na prkna paluby, kde se ještě pár vteřin svíjela. „Dole hoří, honem, Uro, zachraň, co se dá!“ velel Maen a sám se rozeběhnul na druhou stříšku lodi. Hadí hlava se mezitím naklonila směrem k odvážnějším námořníkům, kteří se odhodlali konečně vypálit z kuší a šipky se zabodaly do slizkého masa. Oči nikdo bohužel netrefil. V podpalubí cosi prasklo, když Raginaz vběhnul do hořící místnosti, zaznamenal, že má mokré nohy. Někudy už sem muselo zatékat, přestože loď byla zpevněna fénixovským zaříkávadlem, křížila se a skrze spáry prosakovala horká voda. V tu chvíli barbarský cestovatel sebral svou sílu a soustředil propůjčenou moc. Rozpřáhnul ruce jako tonoucí, prudce jimi máchnul k sobě a v okamžiku, kdy se střetly, mohutně vdechl. Natáhnul horký vzduch, ale kupodivu spolu s ním i žár a plameny. Plameny, dočasně zbavené vzduchu, který by je živil, povadly a zmizely, sám Raginaz se vypotácel ven a vypustil kužel ohně na spodní část hadího těla, stále svírajícího nebohou loď. Netvor, ač zvyklý na vysoké teploty, sebou škubnul a lehce povolil sevření. Suchý proud žáru z Urova hrdla nepříjemně svědil na sliznaté pokožce a měnil ji v zešedlou hmotu. Had zaryčel a sklonil krk ještě níže, aby mohl pohltit nového útočníka. Další salva šipek, některé minuly, jedna ale zasáhla citlivější maso u nozder. Díky tomu mohl André využít nepozornosti soupeře a přeskočit okolo hadova těla na vzdálenější část zábradlí, uťal přitom další hadův bič, který okamžitě rozcupovali a sežrali černí úhoři, trpělivě čekající kolem lodi na jejich podíl z kořisti. Had se ještě více sklonil, aby ztrestal ty opovážlivce. Na tu chvíli čekal Maen Carex.

Se slovy modlitby k Jedinému bohu se rozeběhnul, odrazil se od rohu stříšky a přeskočil na napřažený hadův krk, narovnaný nad lodí jako ohavný most. „Já a On jedno jsme!“ dopadal útok za útokem na hadovo bezbranné tělo. Rány šly hluboko, protože Maenova ruka v tu chvíli byla paží Jediného boha. Had se zachvěl v křeči a cosi prasklo, Uro sotva uskočil, aby se nepropadl do vody, když zapraštěla prkna přímo pod jeho nohama, ničena ohromnou silou hadího těla. Vystříkla žhavá voda, podpalubí se začalo plnit výpary. Ale poutníkům nebylo souzeno skončit jejich plavbu takto a teď. To nebyla vůle Jediného boha. Jako ve snách hleděl Uro pod sebe, na zacelující se díru v lodi, přes ohromný tlak vody se díra zmenšovala, proplétána napříč, tam a zpět a zase tam, stříbřitými vlákny, tvořícími neprodyšnou síť. Později vyprávěl Raginaz, že zahlédl jakýsi stín, snad tvora, snad jen přelud, v podobě přízračného pavouka, který se objevil a zase zmizel. Síť ale zůstala, a to znamenalo jediné: ještě nejdou ke dnu.

Had šlehl biči po Carexovi, ale ten, nesmírně klidný, jako by na tu chvíli čekal, jen zpevnil postoj a v krytu se nechal zasáhnout. Biče zabubnovaly na jeho pancíři ze Železného Uxu, ovinuly proroka a stáhly ho blíž hadí tlamě. Ač děsivě nebezpečný, ohnivý hlubinný had byl jen hloupé zvíře. Sevřel človíčka do drtících čelistí ve snaze ho zničit. Mohutný pancíř ale odolával, Maen tak získal čas k protiúderu. Ponořil se do vlastní představy: kráčel po leštěné podlaze obrovského sálu, všude klid a symetrie, nic nerušilo dojem dokonalosti. Jen v jednom rohu se svíjel červ, plivající odporné sliny, kouřící na dlažbě. Máchl a rozsekl škůdce, bez větší námahy. V tu chvíli sjednotil svou mysl s vesmírem – jeho síní byl celý svět a vetřelcem tahle stvůra. Cítil nesmírnou rovnováhu a převahu. Stál vysoký a hrdý, kolem něj stín nepřítele, kterým pronikal jako nůž máslem jeho meč. Ze snu ho probral ďábelský řev, jak raněný had zaburácel bolestí. Maenův útok mu odsekl část čelisti i se zuby, poničil jedno oko. Krátké máchnutí vlastní zbraní, znásobené mocí Jediného boha, nadělalo škodu, jako by hadí hlavu někdo roztrhl nejméně dvěma páry volů. Pustil loď, svinul tělo a se syčením se vnořil do hlubin, následován patolízalskými úhoři, kteří vytušili, že víc kořisti už dnes nebude a museli se spokojit s několika těly námořníků.

Jak had klesal do vody, jeho bok jako obří píst zapadal do stínů vod podél Andrého. Elf vší silou ťal a se sevřenými zuby, zapřený o zábradlí, držel co nejdéle zbraň proti ustupujícímu nepříteli. Jak had klesal, páral si vlastní bok a rána se šklebila v délce několika sáhů, než konečně André meč na poslední chvíli uvolnil, aby mu jej had nevyrazil z paží. Těžce, těžce raněn, zmizel netvor v hlubinách. Škody na lodi se ukázaly také veliké, ale plula, a to bylo v tu chvíli hlavní.

Maen se snesl ladným pohybem na palubu, skokem překonal vzdálenost z hadí tlamy až k zábradlí, kde ho zachytil André. Později někteří námořníci přísahali, že ve chvíli Maenova skoku proletěl vzduchem přízračný pták, snad jen na zlomek času se zaleskla jeho křídla, po nichž se Carex svezl blíže k lodi. Ale nikdo si nebyl jistý a nepřísahal by na to, spíše vše připisovali halucinogenním účinkům hadova dechu. André ale věděl své…

Loď, dosti poškozená hadovým útokem, se líně nesla na vlnách vstříc cíli. Tam někde v dálce za jedovatou mlhou měl být ostrov a na něm pevnost Darqen. Tam někde snad byly ukryty Hodiny.

Objevil se ale nečekaný problém. Vzhledem k okolním teplotám námořníci spotřebovávali značné množství vody, aby utišili žízeň. Vodu jim opatřoval mnich Jediného boha, který donutil všechny nežádoucí soli a jedy vystoupit na povrch každého kovového vědra, spouštěného po boku lodi. Pití to nebylo nijak chutné, spíše odporné, ale postačilo. Po hadově útoku však všechny nádoby, připravené k nabírání na palubě lodi, vzaly za své; buď utonuly ve vodách, nebo je had svým tělem roztříštil pod stříškami spolu s částmi lodi. Samozřejmě, něco málo bylo možné nabrat do helem a menších nádob, ale proces uzdravování vody byl značně zpomalen. Mnich, vysílený touto námahou, nestíhal vyhovět všem. A posádka začínala reptat. Všichni proto přivítali Raginazův návrh zkusit najít na již nedalekém břehu sopečného ostrova bývalou strážnici, kde, jak Uro poznamenal, by měli mít dodnes alchymisté, obývající dříve ostrov, zbytek vybavení. S novou nadějí tak stočili loď směrem ke skalisku, připomínajícímu ze všeho nejvíc vysokou přilbici.

„Tohle je Rudá helma, pozorovatelna, tedy aspoň kdysi byla,“ ukázal Uro Raginaz k balvanům.

Jak se loď „Odvaha“ blížila k pobřeží, řídla oblaka jedovatých výparů, probublávajících ze samotného dna. Maen Carex si prohlížel rýsující se pevninu. Načervenalé nebe s oblaky hnědého plynu, přes nějž jen sotva prosvítalo slunce, skály, černé kamení a drobný písek. A dále, na hranici viditelnosti, se rýsovaly mohutné zdi starobylé pevnosti, sevřené mezi skalami ve stínu sopečného kuželu. „Darqen,“ hlesl André. „A ta hora, tam musí sídlit ti ptáci.“

„Je to tak,“ přikývl Uro. A vzápětí dodal: „Ale neví o nás, z hory ani jejich oči neproniknou mračny, která skryla naši loď. Dokud se budete držet okolo mne, tak to tak i zůstane, nejsem pro ně cizí. Horší bude, pokud narazíme na někoho jiného. Tam už musíte vypomoci vy,“ podíval se významně na Maena a Andrého, pohrávající si se zbraněmi. To, že se musí držet jen okolo pevnosti, už od barbara věděli. Fénixové tolerovali pevnost a theurgy v ní, zbytek ostrova byl ale smrtelníkům zapovězen, a samotná hora představovala tabu i pro nejodvážnější z alchymistů, přestože se proslýchalo, že odměnou za odvahu by bylo veliké bohatství. Mezitím „Odvaha“ narazila přídí do písku ostrůvku, kde kdysi sídlila předsunutá hlídka.

„Zabírám tuto zemi, opuštěnou dobrými dušemi, zabírám ji pro větší slávu a moc Jediného boha, otce všech mocností,“ nesla se slavnostní slova mezi skalami. Maen klečel v písku, ruce rozpažené, jako by chtěl obejmout celý ostrov. „Ať se z naší cesty klidí vše nedobré, vše lhostejné a vše slabé,“ dodal André a zasalutoval zbraní. Pak vykročili k pozorovatelně. Tu tvořila věžička, postavená z kamení, spolu s nízkou budovou s propadlou střechou. Zde se vstupovalo. Přivítal je ještě sušší vzduch než venku na ostrově. K obrovskému překvapení všech tu doutnal v ohništi kus podivného šedého dřeva. „To není možné,“ neudržel se Uro. Alchymisti ostrov ztratili, po tom, co padla Irghanša. Tak jsem to aspoň slyšel. Když jsem tu byl naposled, v Darqenu byli jen vyvrhelové od pekelníků. „Časy se mění rychle,“ ucedil mezi zuby Maen.

„Pekelníků? Pekelníků?“ Neslo se mezi námořníky. „Samozřejmě, čekali jste tančící víly a skřítky, co nosí bylinky vesničanům?“ André se neudržel a musel se Maena zastat.

„Těch, co vylezli z Pekel? To přece nejde… tak to říkal kdysi Lumienův kněz,“ naléhal mladý námořník. „A já ti říkám, právě těch. Peklo může být blíž, než se zdá. Lidská duše v něm skončí, dřív, než se naděje, je-li slabá a nedobrá,“ přerušil ho mnich se vztyčeným prstem. Maena při těch slovech zamrazilo, jak jím projela děsivá vzpomínka. Přišel si najednou nesmírně starý.

Prohledali budovy, a skutečně – nalezli dostatek potřebného vybavení. Bohužel víc, než by snad i chtěli, což svědčilo o jediném. Alchymisti se museli vrátit. A kdo ví, kdo další spolu s nimi. To vše také znamenalo další nepříjemnost. Věděli o nich, když hlídka raději opustila ve spěchu před vyloděním pozici. Darqen, ať už obývaný v tuto chvíli kýmkoliv, s nimi počítal. Nebude lehké hodiny najít. Pokud se vůbec dostanou dovnitř. Pobrali, co našli, vraceli se na loď. Už z dálky cestovatele znejistil shon, který na palubě panoval. Lodníci něco vynášeli z podpalubí. Krev, lidské tělo. Bezvládné tělo. „Co se tady v Jeho jméně stalo?“ křikl Maen na námořníky. Neuměli to pořádně popsat, zmatené výpovědi se ale shodovaly v tom, že tím, kdo leží na palubě ve vlastní krvi, paži oddělenou v rameni, je ošetřující námořník, jehož křik je přivolal do podpalubí, kde trpěl lodní kuchař, zraněný před nedávným časem při průzkumu ostrůvku s vrakem lodi. „Ne, není tu nic než my,“ zavrtěl hlavou mnich po kratší meditaci. Pokud něco zaútočilo, muselo to ihned zmizet. Ale nikdo nic neviděl, ani ve vodě, ani ve vzduchu. A pobřeží je pusté, odtud nic přijít nemohlo. „Přineste kuchaře,“ poručil André. „Tuhle ránu neudělala zbraň. Podobnou má on, tu paži mu něco ukouslo, když lezl do té prokleté skalní díry.“ André měl pravdu. Námořníkův trup a rameno vypovídaly o stejném druhu útoku. Navíc rána krvácela mnohem méně, než by odpovídalo závažnosti zranění. „Musel by vykrvácet, tohle není jen tak, už u kuchaře se mi to nezdálo,“ mručel André a mračil se. „Ani jsem mu ránu skoro nestihl vypálit,“ doplnil Uro, „jako by se sama hned po útoku stahovala. Nic podobného jsem nikdy neviděl. A tady je to to samé. Myslel jsem, že jste ho zakleli, těmi modlitbami, nebo tak něco, ale teď na lodi nebyl nikdo, co za něco stojí, a sakra, ta rána je úplně stejná. Tohle se mi nelíbí.“ Pokusil se ale usmát: „Kde verbujete takové námořníky, takhle statečně by takové rány nenesli ani chlapi z Vlčího spáru, a ti už něco vydrží, to vám povídám,“ přešel hned zase jeho hlas v podezřívavý tón. „Jediný bůh, drží nás, živí naše těla,“ nedal se mnich znejistit. „Však podívej, léčí jeho schránku,“ ukázal na kuchařovu ránu, v níž se zlehka hýbalo maso, přelévalo sem a tam, ze všeho nejvíc to připomínalo zárodek paže nové, deroucí se z rány. Méně otrlý námořník se neudržel a vyklopil obsah svého žaludku přes palubu do vody. Jen to zasyčelo.

„Hlídky, silné a poctivé, něco je tu poblíž, musí být, co tomu chudákovi ublížilo. Vsadil bych se, že to přišlo z té odporné vody,“ plivl André naštvaně z paluby. Poplácal raněného po rameni. „Brzy budeš v pořádku, vyléčíme tě, buď silný.“ Věřil, že muž zranění přežije a probere se z mdlob. Ani on, ani ostatní si nevšimli mrknutí jeho očí, když po Bledém rytíři loupnul pohledem. Nebylo v něm nic lidského, jen cosi krutého a chladného.

Lodní kuchař od nešťastné události, kdy přišel o paži, nemluvil. Jeho chování však přičítali šoku, který pro něj ztráta musela znamenat. Podivná mlčenlivost ale ovládla i druhého raněného námořníka, když se probral, jeho tvář zůstala bez výrazu a oči hleděly před sebe bez zájmu o okolní svět. Tehdy Maen uznal, že pokud jsou v Darqenu alchymisté, bude vhodné, aby pro raněné byly nakoupeny léčivé lektvary a další zboží, které by jim mohlo snad pomoci. Plánovali nejprve navštívit pevnost v přátelském duchu a zjistit co nejvíce o tom, jak to vypadá uvnitř – a zda alchymisté vůbec o Hodinách vědí. Mnicha nechali na lodi, aby dohlížel na raněné. U brány pevnosti tak vedle sebe stanuli Maen Carex, André a Uro Raginaz.

„Přicházíme ve jménu Jediného boha, krále tohoto světa,“ ohlašoval trojici Maen. Odpovědí mu bylo táhlé pozvolné šoupání kovu o kov, vrznutí a následné rozevření se křídel brány. V ní uviděli cestovatelé podivuhodnou uvítací skupinku. Vprostřed stál mužík v pestré prošívané kazajce, André se neubránil vzpomínce na přítele Louise, který by jistě rozpoznal mnoho tvorů, z jejichž kůži si zhotovil malý alchymista svůj šat. Ostře barevné fleky kazajky kontrastovaly s temnou modří jeho pláště, po němž jako by přebíhaly drobné vlnky. Vrásčitá tvář, ač zřejmě nebyl ještě příliš starý, živé oči, zkroucený nos. Podle všeho kudůk. Zdálo se, že není ozbrojen. Ani to ostatně nepotřeboval: po jeho boku, zleva i zprava, stála theurgova stráž. Ohnivý salamandr byl poněkud tlustší, než kdo z hostů kdy viděl: ba co víc, nebyl to salamandr, ale želva. Sálající černé tělo chráněné masivním krunýřem, z něhož se neustále kouřilo a zdál se být vytvořen ze ztuhlé lávy. Na druhé straně od jejich pána se naopak pohybovalo něco, co mělo nejblíže k elementálovi vodního živlu, jen kdyby voda, z níž bylo proměnlivé vířící tělo tvořeno, nebyla prosycena velikými bublinami, jako by celým duchem živlu procházel nějaký plyn a unikal tam a zpět v mase jeho těla. Svou mohutností oba tvorové výrazně převyšovali vlastního stvořitele. „Turach, jméno mé,“ představil se elementalista. „Věřím, že cestujete zdaleka, ono sem není odnikud blízko, když jsme u toho,“ pousmál se. „Ale lépe se bude vyprávět v našich síních, pojďte a odpočiňte.“ Jeho přívětivost byla až překvapivá.

Darqen byl rozlehlejší, než se zvenku zdálo. Mohla za to zvláštní architektura pevnosti. Stavba využívala přirozené svažitosti ostrova a přimkla se k úpatí hory, ztrácející se v mračnech nad nimi. Alchymisté část hory zřejmě s pomocí elementálů upravili a získali tak strmou stěnu, do níž byly zapuštěny mnohé pracovny, dílny, hluboké šachty, v nich bylo možné zahlédnout jezírka probublávající neznámými plyny, nad nimiž se klenuly lávky a kamenné oblouky. Darqen působil, jako by někdo do vojenské pevnosti zavrtal ještě jednu pevnost, a hloubil jí díru do země, dokud nezapadne přesně tak, jak má. Návštěvník tak snadno ztrácel orientaci, protože cesta například po ochozu bašty se tu stáčela do hory samotné, aby jí prošla a hned padala ostře pod jiným mostem do nějaké pracovny, kde se v zemi otáčelo obří koleso. Jinde zase malé nádvoří překvapilo rozevírající se dlažbou, která odhalila průchod na nádvoří ještě jiné, skryté pod tím prvním, kde se teprve objevily vstupy do komnat alchymistů. Ve zmatku té stavby, kterou musel plánovat někdo šílený, se však objevovala určitá pravidelnost. Hosté to nedovedli popsat, ale shodli se, že při procházení budovami měli pocit klidu a vyrovnanosti, pramenící snad z kruhového pohybu: vždy, když se klesalo, cesty se stáčely jako spirála. „Zvláštní,“ přemýšlel nahlas André. „Zvláštní a uklidňující, ale znepokojivé zároveň. Víte, jako co si připadám? Jako kulička, vhozená do nějakého mechanismu, kutálející se celým labyrintem strojku až ke spodnímu otvoru. Její cesta je předem daná, ale přesto přeskakuje sem a tam, míjí padací dvířka či jimi mizí, tak, jak si mistr zámečník přál. Nepronikne nikam než tam, kde je jí to dovoleno. Tak přesně takhle se tu cítím. Něco mi říká, že ta pevnost samotná vnímá naši přítomnost. Vede nás. A nepustí nás tam, kam nebude chtít, jestli víte, jak to myslím…“ pošeptal André, když se jejich průvodce na okamžik vzdálil, aby je nechal pokochat se výhledem z jedné hradby na obzvláště barevný oblak, vznášející se nad mořem. Maen přikývnul. Jsem tady. Cože? Maen potlačil snad pocit, snad hlas ve vlastní hlavě. Plynu. Co to je? Nech se unášet, pojď za mnou… Maen soustředil vůli a potlačil nutkavou představu něčeho velkého a líného, co se snad pohybuje kdesi pod ním. Šel z toho žár a hlas zněl lstivě. „Děje se něco?“ obrátil se mistr Turach na cestovatele. Nemohl si nevšimnout Maenovy zamyšlenosti. „To víte, cizince tu nevidíme často, tak jsem vás chtěl trochu provést a ukázat vám naši práci, ale chápu… přesuňme se tedy a občerstvíme se.“ Vkročil do stínu malé věže a prošel, ač předtím Uro ani André na tom místě žádné dveře neviděli. Beze slova ale šedivého kudůka následovali, aby vyšli v jedné ze síní, kterou již před pár chvílemi procházeli, a která se, u všech pekel, NEMOHLA vejít vzhledem ke své rozlehlosti do oné věžičky. „Divné, moc divné,“ trousil rozmrzele Uro své postřehy. „Už jsem tu byl, a přísahám vám, vedle téhle místnosti bývala studna, teď tu ale po ní nejsou ani stopy. Maen si představil skupiny zemských gnómů, jak s neúnavností sobě vlastní opatrně přesouvají celé bloky kamene a části pevnosti, jako by to byla skládačka. Proč by tohle ale kdo dělal? Tak či tak, dřív nebo později, budou muset proniknout hlouběji. Mimo jim vyhrazenou cestu. A i když konečně okusili po čase pořádné jídlo – kdo alchymisty zásobuje a jak, se nedozvěděli, Turach o tom mluvit nechtěl, a zdálo by se, že je o ně dobře postaráno, cestovatelům začala až do morku kostí pronikat představa nejistoty a podezření. Dobrácká Turachova tvář a pohledy jeho společníků, většinou kudůků, trpaslíků, ale i černých otroků, mohly skrývat cokoliv.

Družný hovor plynul a hosté se neváhali vyptávat. Dozvěděli se tak, že alchymisté z pevnosti vyhnali zbytky pekelníků, kteří snad předtím měli pobít jejich druhy. Turach prohlašoval, že už jeho otec tu pracoval a ani on rozhodně nemíní zahálet. O vlastní práci ale slova nepadla, takové informace patřily jen uším zasvěcených. To ostatně neváhal několikrát zdůraznit jakýsi Hurg, osmahlý trpaslík, velmi bručounského rázu. Stál vždy opodál, ač zřejmě Turachův pobočník, a se založenýma rukama si nezvanou trojici prohlížel. Nešlo přehlédnout masivní hlavu chrliče, tvořící přívěsek na jeho náhrdelníku, vyrobenou zřejmě z obsidiánu. Čas od času Turachovi cosi šeptal, navíc se zdálo, že se Maenovi s Andrém vyhýbá až s chorobnou naléhavostí, ani ruku si s nimi nepodal, zatímco s Urem ano. André se přistihl, že se na Raginaze dívá najednou s podivným podezřením, barbar se mu náhle jevil nízký a bezvýznamný. Hnusil se mu jeho smích, jeho zpocené čelo, mozolnaté ruce. André setřásl znepokojivou myšlenku. Trvala snad jen zlomek vteřiny, přesto ho zneklidnila a podíval se po Maenovi, hledaje oporu. Prorok Jediného boha seděl, pomalu žvýkal maso, jednu ruku sevřenou v pěst, druhou na rukojeti dýky u pasu. I Turach se zdál na okamžik vyvedený z rovnováhy a dobré nálady. Jen si ale otřel čelo a pokračoval ve vyprávění o elementálech. V jeho pohledu i pohyby šlo číst jedno: zvyk. Na co přesně ale? Vše odeznělo jako nepříjemný pulz, jako vzpomínka, zaplašená jinou. Maen zachytil odněkud z hloubi onen vzdálený, a přece tak intenzivní hlas, šlo-li by to vůbec hlasem nazvat. Plynu, prostupuji, hýčkám… Přijmi mě… Něco se valilo a sálalo to, vědomo si své vlastní síly. Čekalo to na něj. Tak uvažoval Maen Carex, daleko od svých přátel na lodi, kotvící u pobřeží. Nemohl slyšet zoufalý výkřik, když další z námořníků padl do kaluže vlastní krve…

André přecházel sem a tam po místnosti, kterou jim alchymisté poskytli k noclehu. Prostá ložnice pro hosty, zřejmě dříve na Darqenu návštěvy nebyly výjimkou. Odkud, přemýšlel André. Odkud sem jezdili a kdo. Nevzpomínal si, že by kdokoliv z Říše, elfských království ani jiných severních zemí volil cestu na podobné místo. Představil si divošské otrokáře, nemrtvé průzkumníky, snad sem mohl zavítat i nějaký odvážný ork. Museli by ale znát způsob, jak překonat žhavé vody… Z přemýšlení ho vytrhnuly kroky. Pohlédl na spící společníky a opatrně vyhlédl nedovřenými dveřmi. Chodbou se komíhal plamen lucerny. Kroky mizely za rohem, nestihnul si proto všimnout, čí nohy rozezněly kamennou dlažbu. Přestože – a nebo právě proto – že panovala hluboká noc, vzbudil neznámý kolemjdoucí šermířovi pozornost. Opatrně vyklouznul jen v kožené vestě a kalhotách z komnaty a plížil se směrem, kudy neznámý odešel. Odlesk lucerny na zdech ho bezpečně vedl. Všude kolem ticho, pusto. Zmocnila se ho zvědavost, nepočítal, kolik kroků se vzdálil, pomalu dohnal neznámou osobu. Byl to černý otrok, přes rameno nesl pevný pytel. Šel velmi zvolna, pytel zřejmě obsahoval cosi značně těžkého, co statnému černochovi ohýbalo záda. Otrok i jeho pronásledovatel klesali hlouběji a hlouběji. Míjeli schodiště a výklenky, odbočky a balkony. André se na okamžik pohledem zastavil u nástěnné malby. Dopadalo na ni lehké světlo otvorem ve zdi – noci zde byly velmi světlé, díky neustálému jasu a žáru okolí. Umělec na zeď zachytil netradiční výjev: shromáždění postav okolo nějaké díry či kráteru, zavalovaného lavinou hořícího kamení. Nad celou scénou prolétal majestátný fénix. André vzpomněl na Turachova slova, když líčil, jak společnými silami fénixů a tehdejších alchymistů bylo na ostrově nadobro zničeno jedno z ústí Pekel. Fascinován malbou, nevšimnul si André, že černoch zmizel. Do reality ho vrátila až dutá rána, klapnutí, světlo však z chodby nezmizelo. Tehdy André zjistil, že chodba je slepá – na jejím konci byl jen výklenek, na jehož bok zřejmě otrok odložil lucernu, jako by ji už nepotřeboval. Po něm samém ale ani stopa. Jako by se do země propadl. Elf došel na konec chodby, až k výklenku. Když přejel prsty po zdivu, zdálo se mu, že se lehce chvěje. Musí tu být tajné dveře, ten chlap nemohl jen tak zmizet, říkal si André, zatímco ohledával cihly a jednotlivé spáry mezi nimi. Některé z cihel byly dosti volné, když použil dýku, prakticky ukrytou v botě, podařilo se mu až podezřele snadno několik kvádrů vyndat ze zdi. Na druhé straně cihel pak spatřil písmena. U, R, G, R, U. Ve zdi samotné si pak povšimnul malých pohyblivých výčnělků – cihly přitom neměly stejný povrch. Lišily se vypouklými či zbroušenými tvary, když je zkusil zasadit zpět do zdi, některé výčnělky ve zdi zajely dovnitř, jiné nikoliv. Zřejmě se tak změnou pořadí cihel daly tajné dveře ovládat. Snad to bylo požehnáním Jediného boha, snad jen obyčejné štěstí, když André nohou zavadil o malou cihličku, uvolněnou úplně dole ve výklenku. Ležela vedla zdi, a skvělo se na ní písmeno H. Jistě, černoch přece musel dveře nějak otevřít – a zevnitř je už nemohl dát do původního stavu. Ač tedy mohly být dveře složitě zajištěny v případě potřeby, teď byly nastaveny, aby příchozí mohli vstoupit. Stačilo jediné – doplnit poslední dílek skládačky. Cizí muž zmizel během okamžiku, nemohl mít čas složitě s tajným mechanismem pracovat. André tušil, že pokud vstoupí dál, nemusí se snadno vrátit – systém mohl být naprosto jiný. Přesto vzal do ruky poslední cihlu a zasadil ji do jejího lůžka. Klaplo to, jak díly mechanismu zapadly do sebe. A Výklenek se otočil na bok, otevíraje tak průchod pro Andrého. Co teď? Zeď se pomalu začínala dávat do pohybu, vracet se zpátky. Proskočil dovnitř. Tehdy si uvědomil, že slyší hluboký zpěv, linoucí se z prostor před či pod ním. Sám nevěděl. Zřejmě to ale byl právě zvuk, co rozechvívalo citlivou stěnu výklenku.

André stál na jakémsi balkonku, jak zjistil, když se rozkoukal. Dole pod ním, kam by došel po schodech vysekaných do zdi se prostírala síň, ne větší než nějaká kaple, v niž stály zahalené postavy. Jejich monotónní zpěv rezonoval skalní místností, stáli v půlkruhu, oči upřené k jakémusi oltáři či co to bylo, před nímž stál s rozpaženýma rukama trpaslík v kněžském rouchu.

André dobře poznal ve světle ohňů jeho masivní řetěz s hlavou chrliče. Hurg. Andrému došlo, že zpívají v trpasličím jazyce. Když se rozkoukal ještě víc, spatřil vprostřed skupinky uctívačů, mohlo jich být ne víc než tucet, železný kotel. V kotli to bublalo, šly z něj páry, Zdálo se, že je v něm nějaký předmět, brzy André poznal, že se jedná o jakousi mušli či lasturu. „UR-GRUH! UR-GRUH!“ neslo se síní, uctívači podupávali a Hurg se kolíbal okolo kotle v podivném tanci, hlavu obrácenou vzhůru a ruce pevně sevřené na chrličovském náhrdelníku. André měl štěstí, že uctívači byli z více národů, Hurg se na ně proto obracel v řeči lidí, která byla obecně považována za nejsnáze srozumitelnou. „Hlídač! UR! Černá země! UR! Znesvětitel! Pohltitel! UR, UR, UR!“ Uctívači mu odpovídali hromovým GRUH! Celé to působilo tak nějak nepatřičně, Andrému přejel mráz po zádech. Jak zpívali a křičeli, mušle v kotlíku se hýbala, cukala, něco z ní vylézalo. Bylo to černé a slizké, víc André neviděl. „KREV! Ať sílí, co spalo!“ zachroptěl Hurg a na jeho znamení přivlekl jiný trpaslík spoutaného černocha. Za opaskem měl stále ještě onen pytel, který u něj André před chvílí viděl. Prázdný. Hurg vytasil dýku, zřejmě z obsidiánu, podle toho, jak materiál lámal světlo, a zlehka říznul otroka do zápěstí. Krev skanula do kotlíku, zasyčelo to a to, co vzešlo z mušle, obludně odfrknulo. Černoch stál vyděšený, s roubíkem, sledoval kapky vlastní krve, líně kapající do obludností v kotli. Hurg oddaloval dýku od jeho zápěstí, spokojený výraz ve tváři. Náhle Andrém projel prudký záchvěv – poklesl na jedno koleno, div, že neupustil vlastní dýku a neprozradil se. Jako by mu udeřil v hlavě gong, vlna nenávisti a zároveň zoufalství zaplavila jeho mysl. Měl náhle chuť vletěl mezi uctívače a bodat kolem sebe, vylít tu hnusnou věc z kotle do ohně, mlátit hlavou do zdi, křičet. Představil si poklidně spící Maena s Urem a zatoužil je dusit, svírat jim hrdla, dokud nevypustí poslední dech. Pak, jako když vítr odfoukne bouřkový mrak, byla posedlost sňata z jeho mysli a opět viděl jasně. Až se zastyděl za vlastní slabost, opět byl v jeho mysli Jediný bůh, zářící v temnotách jako jasný maják. A vycvičená vůle Bledého rytíře ovládla strach, či co to bylo za pocit, a dopřála smyslům opět klid. Viděl tak, jak děsivá grimasa zkřivila Hurgovu tvář – trpaslík hleděl na vlastní ruce, rychle se barvící teplou krví. Černoch padl bezvládně k zemi, proud z podříznutého hrdla smáčel podlahu síně. Uctívači se bezradně rozhlíželi, tohle jednoznačně nebylo v plánu. I ta věc uvnitř kotlíku vyděšeně zaklokotala, pokud tedy vůbec měla vlastní mysl, jak Andrého kdoví proč napadlo. Začal zmatek. André vrávoral pryč, otáčecí dveře naštěstí zevnitř stačilo postrčit dlaní a uvolnily cestu ven z doupěte hříchu. Elf nečekal, jak to dopadne – rychle zmizel a začal tápat zpět k ložnici, lucernu musel nechat na místě, aby se neprozradil. Naštěstí si pamatoval směr, jeho paměť byla zlepšená mnoha výcviky, kdy brousil svou mysl ke službě Jedinému bohu.

Maen a Uro seděli proti sobě, opřeni o zeď. Oba to pocítili, ten nával zlé energie, objevivší se z ničeho nic a stejně tak rychle zmizevší. Rychlé jako jeden tep srdce, pomyslel si Maen. Soustředil se k meditaci, chtěl znát odpovědi. Namísto klidu koncentrace ale zaznamenal opět ten znepokojivý hlas. Zbav mne toho… Pomalu plynu… Cítil, jak dvě moci naráží do sebe, zápasí spolu. Sílí to… Pronikám hlubinou. Nechtěl to už vnímat, ať to bylo cokoliv. Uro zachmuřeně čistil svou helmu. Nemluvili. Oba věděli, že ten druhý to cítil také.

Bum! Dveře se rozletěly. Maen vyskočil a tasil, na nohy vyletěli i André s Urem. Po tom, co jim André řekl, očekávali cokoliv, zbytek noci strávili stejně beze spánku. Ve dveřích stál mistr Turach, za ním jeho elementálové. „Uf, jste v pořádku,“ vydechl viditelně rozrušený kudůk. „Zmizel jeden sluha, šel prý tímhle směrem. Neviděli jste, neslyšeli jste cokoliv?“ Turach byl viditelně rozrušený, jednou rukou stále svíral nažloutlý drahokam zasazený ve stříbře, dělal jím kolem sebe kruhy, jako by se snažil chránit se. „Měl u sebe pytel, musíme ho najít,“ dodal spíš pro sebe než k ostatním. Ohnivá želva se na jeho pokyn vyvalila ze dveří, vařící vodní duch vyrazil opačným směrem. „Nechtěl jsem to s vámi řešit, ale musíme si promluvit,“ naklonil se Turach k cestovatelům. „Možná bude zapotřebí vaše pomoc, ač to říkám velmi nerad,“ dodal zamračený alchymista. Hurg po jeho boku chyběl…

Tou dobou na lodi „Odvaha“ měli námořníci a kněz plné ruce práce s léčením posledního raněného. Nevěnovali proto velkou pozornost hlídkování. Uniklo jim tak, že na obzoru se objevila černá tečka, kovově se lesknoucí. To mohlo znamenat jediné. Cizí loď.

Seděli v salonku, dveře zamčené na dva západy, a dívali se po sobě. Turach spíše šeptal. Přestože z okna sálal žár ostrova, na theurgově čele perlil studený pot. Vyprávěl jim, jak se on a jeho muži nechali najmout do služeb vznikajícího Umrlčího království, aby pro nemrtvé vykonali jisté práce, vyžadující cit živého těla a svobodné mysli. Strach jim tehdy velel zůstat doma, ale touha po poznání byla silnější. Tolik toužili spatřit Darqen a nahlédnout do záznamů jejich předchůdců, navázat na jejich výzkumy. Turach tedy přijal podmínky nemrtvých.

„Dodnes nevím, jak nás sem lichové dostali, uspali nás při nějakém rituálu, naložili naše těla do nějaké látky, aby snášela žár, skutečně netuším, vzpomínám si jen velmi matně. Nicméně probudili jsme se tu a z našich věcí nic nechybělo. Tak jsme začali plnit jejich úkoly, učili se ovládat pevnost…“ „Ovládat?“ skočil mu do řeči Maen.

„Ano, jistě, zřejmě jste si všimli, že architektura Darqenu je výjimečná. Nemá, jak bych to nejlépe popsal, nemá zkrátka pevné základy. Starobylá magie a nesmírná dovednost stavitelů udržují pevnost vcelku, přestože pod ní, hluboko v jejích útrobách, proudí řeka. Lávový tok, jak se říká na severu: hora krvácí přímo pod našima nohama. Jak se láva postupem času hromadí, posouvá pilíře a plovoucí desky v hlubinách. Pevnost se musí přizpůsobit té obrovské moci. Ta kolesa, táhla a další mechanismy, všechny ty kladky a řetězy…“ zasnil se Turach.

„Bohužel, nebyli jsme neomylní, a než jsme vše pochopili, stálo to nějaké životy, ve jménu vědy. Naštěstí jsme byli vybaveni a umírali za nás černoši.“ Poslední poznámka Maenovi nepřišla nijak zábavná, lehký úsměv na theurgově tváři však brzy vystřídal úšklebek. „Pořád se s námi ale měli lépe, než když potom dorazili ti ze severu. Prý oficiální pomoc z vládnoucích kruhů, snad i Ligy živlů, ha!“ Turach pak upadnul do nadávek a mrmlání, stěžoval si na nevyžádanou asistenci skupiny trpaslíků a kudůků, kteří přiletěli na létajících kobercích, chráněni neuvěřitelně mocnými ledovými kouzly. Maenovi hned blesklo hlavou, kdo všechno by byl schopen udržet ledovou ochranu tak dlouho, aby obstála ve zkoušce ohněm. Na mysl mu přišlo Arigazdovo jméno, a pak ještě jedna myšlenka, o poznání méně příjemná. André a Uro mezitím naslouchali dál, zaujati vyprávěním. Turach podle všeho nebyl špatný chlapík, a s novou situací si poradil po svém. Společně se seveřany pobili nemrtvé dohlížitele a začali hospodařit sami. Čas však postupně začínal hrát proti nim. Blížil se čas, kdy je měli navštívit jejich páni ze země Stínu a převzít výsledky práce. Namísto původních úkolů však alchymisté řešili vlastní záležitosti a snažili se nemyslet na to, co je čeká, pokud neuspějí.

„A co ten Hurg, co ten je zač?“ neodpustil si zvědavou otázku André. „Pranic se mi nelíbí, vyhýbá se nám.“

„Je hlavou seveřanů, má zde na vše dohlédnout, naši práci prý na severu se zájmem sledují. Sféry o tom ale mlčí, což je podezřelé. Naopak se ukázal být velmi nebezpečným, nějak tuším, že po tom, co jste viděli tam ve sklepě, už je vše jasné. Všechny detaily, rituál, to vše hovoří jednoznačně. Je to přívrženec starých podzemních kultů, což o to, dodnes se mezi hlubinnými trpaslíky takoví najdou a ví se to, i když se o tom příliš nemluví. Bojím se ale toho, co má v plánu. Pánové, nebudeme si lhát, tohle místo nás vnímá. Čím více je tu živých duší, tím silněji.

A sídlí tu ve zdech něco zlého. Procitnulo to teprve nedávno, a od té doby to stále sílí. Proniká to z hlubin a otravuje naše myšlenky. Nesnášenlivost, nervozita, strach. Ten Hurg, nevím, kolik toho ví, a kvůli čemu ho sem skutečně poslali, ani nevím, kdo vlastně, ale jistě o tom ví víc, ač mi nikdy nic neřekl. A teď už asi ani neřekne. On ani jeho muži nejsou k nalezení. Podle všeho sestoupili do hlubin pevnosti.“

„Myslím, že teď jsme na řadě my, mistře,“ odkašlal si Maen a rozpovídal se. Turach zíral, když Bledý rytíř hovořil o Hodinách záhuby a o jejich plánu je odvést pryč a zničit. „Ale proč, proč by pro všechno na světě, ukrývali ty proklaté hodiny právě tady? Proč ne někde v nekropoli, hrobce, kdekoliv?

„Fénixové,“ prolomil mlčení Uro Raginaaz. „Fénixové umí obelstít smrt, jejich moc je na ostrově všudypřítomná, věřím tomu, že ty Hodiny dovedou i jejich sílu pohltit a za dlouhé roky přetvořit pro užitek nemrtvých vládců a Temné paní. To by dávalo smysl, a když teď Umrlčí království očekává příchod Půlnoci, moc Hodin sílí. Zřejmě už jsou připraveny a dávají se poznat.“

„Musíme je najít, vyzvednout, dřív, než se k nim dostane Hurg a ostatní, ať už s nimi chtějí udělat cokoliv,“ naléhal André. „Turachu, zaveďte nás dolů, najdu je, můj bůh mi bude oporou,“ dodal Maen Carex. I Uro se zdál být nažhavený a připravený ihned vyrazit: „Rychle, oni už jsou na cestě, budou tam dřív než my…“

„Nebudou,“ pronesl smutně Turach. „A i pro nás je cesta uzavřená, bohužel“. Ostatní nechápavě hleděli do theurgovy tváře. Bylo vidět, že neúspěch si přiznává jen velmi nerad. „Ztratili jsme kontrolu, nemůžu to pochopit, ohnivá řeka si dělá, co chce, ať pro ni měníme cestu jakkoliv, vždy teče jinudy a nenechává prostor k proniknutí hlouběji. Snad jsme dali vzniknout příliš mnoha poslům živlů, snad jsme řeku zamořili magenergií, sám nevím. Ale vymkla se kontrole a jako by měla vlastní vůli, dělá nám naschvály, v poslední době kazí naši práci, zaplavuje hlubinné dílny, převaluje se tam někde a směje se nám. Ano, směje, možná mě budete mít za blázna, pánové, ale občas, když utichnou jiné zvuky a má mysl je čistá, jako bych ji tam zezdola slyšel. Někdy škodolibou, jindy naříkající. Nevím, co se to děje, ale jistě v tom hrají roli ty proklaté hodiny, kéž bych o nich byl věděl dříve, vyvedli bychom řeku a našli je. Teď se zřejmě probraly a nepustí nás. Ne, dokud si pro ně nepřijdou jejich páni.“

Loď cestovatelů se kolébala na žhavých vlnách v zátoce ostrova Darqen. Na palubě konečně utichl shon, nářek raněných se ztišil, když zavřeli poklop do podpalubí. Opřený o stěžeň stál mladý plavčík a třásl se. Bylo toho na něj za poslední dny příliš. Zaklonil hlavu, aby ulevil bolavému zátylku, přitom jeho oči přeletěly po linii horizontu. Ta tečka se přibližovala. Černá, lesklá, zatím jen drobný obrys lodi mezi vlnami. Přesto jasně viděl, jak rychle se přibližuje. Smolně tmavá loď letěla po vlnách jako vystřelený šíp, nemířila však přímo k nim, lehce stáčela směr k druhé zátoce ostrova. Jako by se něco změnilo, pohled na loď zasel do jeho srdce neblahou předtuchu.

Tou dobou probíhali André, Uro, Maen a Turach doplněni ještě dvěma dalšími trpaslíky přes vějířovité nádvoříčko, přímo k větrací šachtě. Systém vozíků, určených pro opravy podzemních chodeb se zdál být nejrychlejší přístupovou cestou k řece a snad ještě hlouběji. Turachovi muži mezitím zaujali pozice v řídících místnostech, naslouchali dlouhými trubkami zvukům z hlubin, ve snaze odhalit polohu nepřátel a vhodným přesunem částí pevnosti jim znemožnit postup. Dobrodruzi konečně sjeli rachotícím výtahem pod úroveň pevnosti. Odněkud zdola pronikaly záblesky lávy, museli však sesednout a další kus projít nízkými chodbami, kde všichni kromě trpaslíků a kudůka museli ohnout hřbety. „Co takhle nějakou zkratku, znáte?“ navrhoval Uro Raginaaz. „No, což o to, cest je víc, jen ne všechny jsou používané a bezpečné…“ staral se starý theurg, I ostatním začala pracovat fantazie na plné obrátky, vytvářejíc jim v myslích obrazy ohnivých stvůr a ještě horších nebezpečí. „Kudykoliv, naším osudem je uspět, každá cesta vede k cíli, když po ní kráčí muž pevné vůle – veď nás!“ zahučel Maen a tasil zbraň.

Ani netušil, jak brzy ji bude potřebovat. Sotva Turach zabočil do úzké chodbičky, poslední z trpaslíků se skácel k zemi, zápasící s čímsi šedavým a těžkým. André se prudce otočil, dost rychle na to, aby kamenný had těsně prosvištěl kolem jeho trupu a dopadl mezi něj a Carexe. Už už se hrbil, aby úderem oválné šišaté hlavy srazil dalšího z vetřelců, když dopadla čepel proroka Jediného boha. Sice kamenné tělo nedokázala protnout, ale úder alespoň nestvůru srazil k zemi. V úzké chodbě nebylo příliš k hnutí, trpasličí pomocník zakopl o hadí ocas a padl pod nohy Ura Raginaaze. Barbar zaklel, vyhnout se trpaslíkovi ale nebylo jak, a i on se svalil. Nebýt ohnivé želvy mistra Turacha, jejíž žár celou scénu osvětloval, zavládl by ještě větší zmatek. Maen a André současně ťali po bestii, která ale proskočila mezi jejich čepelemi a zaútočila na Turacha. Zkušený theurg to ale zřejmě očekával. Jeho želví ochránce předstoupil a částečně hadovi zablokoval cestu, ten tak nedosáhl rozevřeným chřtánem až ke kudůkově hlavě. S naprostým klidem, jako by otevíral láhev prvotřídního vína, Turach vytáhl z vnitřní kapsy kulatý flakónek a z bezprostřední blízkosti jej vhodil do hadí tlamy. Tupý tvor stiskl čelisti.

Ohlušující rána, ozvěna, padající drť, kamenné odštěpky. Uro si mnul oči, zasažené štěrkem, nevěřícně hleděl na rozpadlou hmotu pod svýma nohama. Namísto hada v drti ležel tepající rtuťnatý prut, magická páteř. I přes spěch ji Turach vložil do své mošny. „Vcelku mladý exemplář, takoví obvykle neloví daleko od domova, pojďme jinudy, někde tu asi mají hnízdo,“ varoval přátele. „Doleva ne, tam je průrva, budou tam divocí elementálové.“ Zabočili doprava. „Teď dolů, hlavně ne podél těch žilek ve skále, to značí pyritové netopýry, ti by nám mohli zavařit, dovedou směrovat oheň v okolí, to by nebylo dobré, kývnul směrem k sálající želvě.

Klesali, míjeli podivné rytiny ve zdech, připomínající nákresy podivných bran. V tu hodinu Maenovu mysl opět zasáhl ten hlas: „Přicházíš? Já čekám… vítej, splyň se mnou. Utiš svůj hněv, přijmi mě…“ Ve tváři ostatních Maen četl, že něco, ač ne asi tak zřetelně, cítí i oni. Sevřel svou mysl, vytušil tam dole cíl. A chystal se konečně odpovědět. Než ale stihl soustředit sílu Jediného boha, zasáhla je všechny další, zatím nejsilnější vlna té podivné negativní energie, jak Turach celou věc popsal. Vytřeštěné oči, třesoucí se ruce. Jejich trpasličí doprovod padl na kolena, jeden z nich si rval vousy a křičel. Turach se chvěl a svíral žlutý drahokam. André a Maen však již stáli pevně, přivřené oči a tepající žíly na spánku. Byli připraveni čelit cizí moci jejich vlastní. Strach změnit v hněv, hněv změnit v odvahu, odvahu změnit v sílu, sílu změnit v jistotu. Tak učí jediný bůh. Uro ale touto mocí nevládl a bylo vidět, že spatřil cosi ošklivého, co jeho myšlenky pohltilo v bludišti děsu: „J-je to čím dál silnější, rychle, pryč odsud, bratři, tam dole čeká smrt!“ Rozeběhl se za trpaslíky, mizejícími opačným směrem, než vedla jejich cesta. „Utečte, utečte, spaste duše,“ řvali alchymisté. Než se ostatní nadáli, zmizeli za rohem chodby, následováni barbarem. Na poslední chvíli, přes strach vedoucí jeho kroky, si Uro vzpomněl, kudy vede cesta k pyritovým netopýrům a vyhnul se jí. Trpaslíci takové štěstí neměli. Jejich křik dodal Raginaazovým nohám ještě větší rychlost, prosoukal se chodbami a naskočil na plošinu vozíku, odseknul protizávaží a konečně zamířil k povrchu. Na to, že tak možná uvěznil své přátele kdesi v nitru skal, nepomyslel…

„Teď pozor, počkejte si na správnou chvíli, až vyšlehne plamen, pak proběhnete,“ uděloval pokyny Turach. Narazili totiž na průrvu, ústící do sopouchu hned vedle úzkého průchodu. Čas od času se z hlubin ozvalo prsknutí a v ten okamžik ozářil celou chodbu jasný záblesk ohně. „Plamenné jazyky, kde jsem tohle naposledy viděl,“ přemýšlel nahlas Maen Carex. Andrého odpověď napadla, ale nechal si ji pro sebe. Nechtěl ještě víc zatěžovat Maenovu mysl. „Teď!“

André proskočil jako první. Po chvilce se připojil Turach, zatímco Maen hlídal druhou stranu chodby. Když se prorok Jediného boha přiblížil k průrvě, všechny ohlušilo zapraskání, pak se celý průchod zalil žárem. Plamen plál náhle pomalu, rozlézal se po stěnách a skapával ze stropu na zem jako by ožil. Odmítáš mne? Nepokloníš se? Přišla jsem tě přivítat, rytíři. Zase ten hlas!

Tentokrát nenaléhal, zněl výsměšně. Už nelákal, nesliboval. „Tak co je?“ střídaly se hlasy jeho přátel. Byli tam na druhé straně. To neviděli, jak oheň korunoval celou chodbu, nepoznali, jak roztopil skálu, necítili, jak vysušil vzduch? Zvolna vykročil. Ruce složené v ochranném gestu, vstoupil Maen Carex do kruhu plamenů. Očekával žár, bolest, kterou pak snad Jediný bůh odvrátí. Nic z toho nepřišlo. Najednou stál na druhé straně a překvapeně se ohlédl. Po ohni ani stopy, hučel někde hluboko v jícnu hory. Prokleté iluze, pomyslel si. Bude toho zapotřebí víc, aby nás zastavili. Ale kdo vlastně? Mlčky sestupovali hlouběji a hlouběji.

Černá loď zmizela z dohledu, zakotvila totiž na druhé straně ostrova, tak, jako by patřila k pevnosti Darqen. Drze, bez ostychu. Její posádka vystoupila a zamířila přímo k bráně. Vůdce skupiny pokynul rukou – a brána se ztěžka, zvolna, ale přece jen otevřela. Vstoupili. A zbytek Turachovi věrných mužů jim nebyl schopen čelit.

Uro Raginaaz, hnán strachem, ale možná i předtuchou, uháněl, co mu síly stačily k úpatí hory, čnící jako pochmurný obelisk nad Darqenem. Její vrchol se ztrácel v narudlých oblacích, přesto právě tam hledal barbar naději. Cítil, že tam někde mezi přelévajícími se mračny jsou ti, jimž zasvětil svůj život. Ti, které chtěl požádat o pomoc, když hrůza ze smrti zahalila jeho mysl. Šplhal se po skalách, přeskakoval cesty. Cítil je poblíž.

Před trojicí dobrodruhů se náhle rozprostřela veliká klenutá jeskyně, tvořená dvěma soustřednými kruhy a tunelem, mizejícím v dáli. Z tunelu do jeskyně proudila láva, slévající se ve spodním kruhu v jezírko. Okolními průrvami pak žhavá hmota prosakovala ven, tvoříc tak jakousi mřížku sálajících kanálů, které však nebyly širší, než by dospělý muž zvládl překročit. Jen ten ničivý žár. V tu chvíli si vzpomněli na Ura a jeho moc nad ohněm. Předstoupil však Turach, vyslovil magické věty a udeřil hůlkou do země. Z puklin se vysoukalo několik kamenných želv, elementálů stejného druhu, jako byl theurgův strážce – jen menších. Poslušně se rozmístily po jeskyni a schovaly do sálajících krunýřů. Začaly se chvět a náhle jako by se láva dala do pohybu směrem k nim, uvolňujíc tak průchod dnem jezírka. „Pohltí ten žár, podívejte,“ ukazoval unavený, ale veselý elementalista. A opravdu, čím blíže láva k želvám dosáhla, tím jasněji se rozzářila jejich těla. „Rychle, támhle k tomu otvoru,“ zavelel Maen, který si jako první všimnul kamenného víka na konci dna jezírka. „Je to skrýš, hurá,“ zaradoval se i André, unavený nekonečnou cestou skrze horu. „To, to jsou kosti…,“ mumlal Turach, kráčeje dosud horkým dnem jezírka. A opravdu, dno bylo poseto mnoha kostrami, většími, menšími, ale i úplně nelidskými. Pochmurný pohled, z kterého nikomu nebylo příliš do řeči. Přiblížili se k poklopu. Turach se víka zlehka dotknul hůlkou. Ssss-prásk! Rána otřásla klenbou jeskyně, z pod víka vyletěl dusivý černý dým a ještě něco, co theurga odmrštilo o několik sáhů. Dopadl tvrdě na kamení, sotva se sbíral. Kosti okolo dobrodruhů zachřestily. André s Maenem se na sebe podívali. Ne, ještě je čekala přinejmenším jedna zkouška. Mistr Turach ucítil, že něco je jinak, než by mělo být. Plíživý pocit uvnitř hlavy zesílil, když spatřil, jak jedna z jeho želv zvolna opustila místo a zamířila ven z jezírka. Okamžitě se jejím směrem začala valit láva. Elementalista vyslal myšlenkový příkaz, jeho posel živlu zakolísal, ale vrátil se. Sotva si kudůk ulevil, co že to k čertu bylo, na druhé straně se další želva odkutálela stranou, zmizela přitom v lávovém kanále. Turach zaklel. Působila tu síla, která mu bránila držet moc nad jeho elementály. Moc, převalující se v lávě, teď ten hlas, pronikající mu do hlavy již dlouhý čas, konečně zřetelně slyšel. Starý theurg věděl, že pokud lávu neudrží, z jezírka ven nevylezou. Strhl proto z krku přívěsek, otevřel jej a tekutinu v něm ukrytou si vlil do krku. Jeho oči se zableskly, obličej se zkřivil v grimase koncentrované vůle. Želvy se přisály ke kameni, jako by je k někdo přibil. V tu hodinu se v bublající lávě zformoval ženský obličej, veliké oči, nízké čelo a nad ním silueta rohů. „Já to tušil, cítil jsem to už od začátku, bratři, tohle místo smrdí Peklem,“ pronesl Maen Carex smutně.

„Turach říkal něco o pekelnici, jejíž duše nenalezla klidu a prostoupila ohnivou řeku, nebral jsem ho tehdy příliš vážně,“ doplnil André. „Ale byla prý mírná, hledala odpuštění…“

„Tak to se legendy šeredně pletou!“ zakřičel Turach, rudý v obličeji, koupající se ve vlastním potu. Na nohou sotva stojící theurg ukázal pravicí za záda šermířů. Jako ohnivá hradba z lávových kanálů vystoupala sálající masa, podobna valící se vlně. André se otočil a ustoupil krok dozadu, to stačilo na to, aby zakopl o zvedajícího se kostlivce. Černý dým dál pronikal z pod poklopu, dusil je. Šermíři stanuli zády k sobě, obklopeni povstávajícími nemrtvými. Z hloubky k nim pronikal šepot mnoha hlasů, naříkaly a hádaly se, jiné zas dychtivě syčely.

Turach se rozmáchl a hodil vstříc blížící se ohnivé vlně zářivý flakónek. Mocně to zahučelo, když láva pohltila tekutinu, tvořící obsah lahvičky. Stříbřitý opar zahalil část jeskyně, vytvořil jakousi blikotající magickou mříž, na níž se láva navalila. Z jednoho směru tak snad byli chráněni, na pár chvil, než žár zvítězí. Dole na dně jezírka to však nikterak vesele nevypadalo.

Prokletý dým obalil těla kostlivců a zformoval se do podoby kouřových zbrojí, přelévajících se sem a tam. V pařátech nepřátel se navíc zformovaly kouřové zbraně, třpytící se temným leskem.

Ďábelská tvář se zašklebila: „Troufalost, smrtelníci, poznáte, jak Temná paní trestá.!“ Všichni hlas slyšeli jasně a zřetelně, nedovedli však posoudit, zda skutečně rezonuje jeskyní, či jej vnímají jen uvnitř hlavy. Nezáleželo na tom. Tehdy Turach pochopil a proklínal se za vlastní hloupost. Láva zabouřila a prosákla magickou mříží. Kostlivci vykročili. Maen s Andrém ale stáli pevně. Zašlápli poklop a postavili se na něj, aby dýmu pronikalo méně. Pozvedli zbraně a jejich společná myšlenka v tu chvíli patřila Jedinému bohu.

Hurg, hlubinný trpaslík, mezitím postupoval k cíli. Jeho malá skupinka se blížila k líhním, které po delší dobu potají budovali v hlubinách hory. Hurgova podlá mysl tušila, že hluboko pod horou sídlí ještě nějaká další moc, co přesně, to mu pán neprozradil. Věděl ale, že tvor, jemuž má pomoci na svět, z ní čerpá sílu. Přestože obřad se nepovedl podle plánu, trpaslík nesmutnil. Naopak, rychlost, s jakou se ohavnosti uvnitř mušle dařilo sílit a růst jej samotného překvapila. Teď jen umístit do líhně a vyčkat. Jeho pán nechtěl čekat a vládl takovou mocí, že pro něj bylo snazší Hurga vyslat až sem, na Darqen. Splní úkol a dojde hlubšího zasvěcení, tak bylo přislíbeno. Spletité chodby a prastaré místnosti Ur-gružské cesty v Šerém Belegostu lákaly, tajemství v nich ukrytá ještě více. Možná se stane i členem rady, jeho pán dovedl prosadit svou vůli a stoupence uměl bohatě odměnit. Tak přemítal snědý Hurg, když umístil mušli do líhně a vracel se zpět do pevnosti, nezpozorován díky magickým předmětům, co dostal na cestu. V pevnosti však na něj a jeho muže čekalo překvapení.

Něco se dělo, to vycítili i námořníci na lodi „Odvaha“, čekající netrpělivě na návrat velitelů. Poté, co nechali poslat na loď dostatek léčiv, se stav raněných zlepšoval. Mnich by dokonce i přísahal, že jejich těla zesílila, až zázračně se obnovila tkáň v místě, kde muži přišli o paže. Opět zde byl život, pletence svalů vybíhaly z rány, tvoříce tak pahýly či zárodky nových končetin. Tak se to aspoň mnichovi zdálo, když s nadějí prohlížel raněné. Již brzy měl poznat, jak hluboce a děsivě se mýlil. První nejistota na něj padla, když se při prohlížení námořníků nedokázal zbavit dojmu, že je někým či něčím pozorován. Přestože v podpalubí nikdo další nebyl, jako by na něm chvíli co chvíli spočinulo nepřátelské oko. Cítil však především něco jiného, to, co cítili i ostatní. Strach, jako neviditelný oblak šířící se z pevnosti. Kdyby tušili, že vprostřed té vší hrůzy se bijí jejich velitelé, na klidu by jim to určitě nepřidalo. Pulz negativní energie doletěl až sem, srazil muže na kolena, ale dokázali se přemoci a ovládnout obavy. Tam někde hluboko ve skále ostrova však výboj energie zraňoval, a to značně. Všichni muži teď stáli na palubě, nikomu se nechtělo tísnit se v chmurném podpalubí. Všechny proto překvapilo, když se z lodi ozvaly kroky, doprovázené škrábáním na boku lodi. Námořník, vyhlédnuvší do ohnivých vln, zakřičel hrůzou: po celém boku lodi, tiše jako houby, byli nalepeni černí tvorové s malými kostěnými hlavami, vybavenými zobáky, a dlouhým spleteným tělem, tvořeným chapadly, pohupujícími se ve žhavém moři pod nimi. Pluli zřejmě vytrvale pod lodí a čekali na svou chvíli. Mnich si uvědomil, že zřejmě podobně jako černí úhoři čekali na kořist. Tihle tvorové ale byli schopni ulovit si něco sami. Křičící námořník odvrátil hlavu pryč od vody, pohlédl směrem ke kajutě, odkud přicházely ony kroky. Neměl to dělat. Pohled na to, co vystoupilo z kajuty, ho zbavil vnímání a mdloby mu přinesly milosrdné nevědomí.

Uro Raginaaz, barbarský cestovatel, se sápal k vrcholu. Věděl, že najde, co hledá. Když tu se zvedl vítr, prudký poryv, na tomto místě stálého tepajícího vzduchu nikterak běžný. Barbarovy oči nemohly proniknout zlatavě rudá mračna, ale i tak poznal, že už hledat nemusí. Z výšin, nesoucí se na mocných perutích, rozpalující okolní povětří, se snášel majestátný pták. Velikostí připomínal draka, sotva znatelně hýbal křídly, i tak v jeho pohybu šlo cítit nesmírnou sílu a moc.

Zvolna přistál před užaslým barbarem, jehož – ač fénixe neviděl poprvé – krása těchto tvorů nikdy nepřestala fascinovat. Uro se zvedl ze země a pohlédl kouzelnému tvoru do očí. Ač znaven a vyděšen, jako by najednou nalezl klid a mír, nová síla prostoupila jeho tělo a stál tak zpříma a hleděl s úctou a bázní na prastarého ptáka. „Vítej, poutníku, co tě přivedlo až sem, na zapovězenou horu?“ zazněl nádherný, kovově čistý fénixův hlas, jehož melodie se přelévala z veselé do smutné jako nejkrásnější z písní. „Já, já… chtěl jsem se poklonit a vzdát hold nádheře Létajícího plamene, opět na vlastní oči spatřit jeho moc a hřát se alespoň okamžik v jeho nekončící slávě… to, to je vše,“ nedovedl ze sebe vypravit Raginaaz více. Přesto na fénixe hleděl jinak než před lety. Tehdy z něj cítil mírnost a moudrost, teď převládala divokost, ale i smutek. Nesmírná vznešenost ale zůstala. Fénix se zdál, jako by se uvnitř něj svářely dva pohledy, dvě myšlenky. Chvíli v jeho nekonečně hlubokých očích Uro viděl radost, chvíli vlastní smrt. Nerozuměl tomu. „Co… co se stalo s ostatními, kde jsou?“ začínal Uro chápat fénixův žal. Uvědomoval si, že takhle to není v pořádku. A vnímal, že nebýt značky zasvěcení, kterou každý fénix rozpozná, zbyl by z něj jen popel, rozfoukaný křídly do povětří. Raginaaz vzpomínal na poslední setkání. Smrtelník nedovede rozlišit jednotlivé fénixy od sebe, proto si většina lidí myslí, že existuje pouze jeden. Přesto mu tenhle byl povědomý, nebo si to alespoň namlouval. Tehdy tu sídlili ptáci dva, společně vychovávali potomka. Fénix četl myšlenky dostatečně dobře na to, aby dovedl Urovi odpovědět. „Ano, bývaly to veselejší časy, než procitly Hodiny záhuby. Náš nástupce tehdy dožíval svůj první cyklus, z vejce však již nepovstal. To ty hodiny, jak děsivá moc se v nich ukrývá, že vysály život z nevinného mláděte, okradly jeho vejce o magii znovuzrození. Jak děsivá moc v nich dlí, když já sám již nedovedu jednat proti jejich vůli,“ dokončil fénix. Uro vnímal tragický příběh. Obrovská citlivost fénixů na magii, skrze níž dosahují věčnosti, zde stála za jejich pádem. Smrt, neživot, obludné hodiny překroutily nejjemnější přediva magie a změnily osud posvátného aktu znovuzrození. Mladý fénix zahynul, stráven vlastním plamenem, aby už nikdy nepovstal. Barbar, maličký a zranitelný, stál před mocným tvorem, jehož sžíral zármutek. Životní družka opustila ostrov hned po smrti mláděte, nesnesla trávit čas na místě selhání jejich největší moci. Kam zmizela, nikdo neví. Jestli zamířila na daleký sever, až za Bránu, aby tam nalezla smrt v zapomnění, kdo ví. Fénix tu zůstal sám. A ponořen do černých myšlenek, propadal pozvolna moci Hodin. „Co se děje, barbare, co se děje na Darqenu,“ otočil náhle zářící pták hlavu směrem dolů k pevnosti. „Vidím smrt, temnotu, jak proniká horou, také smrtelníky.“

„Mé přátele. Ty, které jsem opustil. Vskutku, veliká je moc Hodin, zapomínáme v jejich stínu na to, kdo jsme, a co je naším posláním. Obávám se, že je neuvidíš příliš dlouho. Kéž bych měl tvé oči a mohl se alespoň na dálku rozloučit pohledem, omluvit se za selhání, než padnou. Ulehčit vině, která už nikdy nezmizí…“ V tu hodinu však moc Hodin byla napřena k jiným bytostem. Ovládaly duši pekelnice, vládly tak celé lávové řece. Musely čelit vetřelcům, jejich pozornost tak byla zaměřena do jejich nejbližšího okolí. Kostlivci pod jejich mocí rostli a sílili, zasypávali šermíře více a více údery. Dusily nezvané hosty mrtvolným dýmem, hrozily uškvařit je v lávě. Okovy na fénixově vlastní vůli tak povolily. Fénix vyletěl do vzduchu a vydal zpěvný výkřik. Ozvěna letěla mezi skalami, byla v ní znát radost, náhle znovunabytá svoboda, ale i nesmírná bolest, jako když stará rána přijde k sobě. Uro zajásal, tohle už nebyl ten starý zlomený fénix. Nad jeho hlavou se vznášel mohutný ohnivý dravec, planoucí nenávistí. Uro Raginaaz tak v tu chvíli pocítil náznak naděje – i jeho vlastní síly se zdály být ve fénixově auře obnoveny, únava byla sňata a leckteré šrámy se okamžitě zahojily. Nasadil si svou ptačí helmu a pohlédl vzdorně dolů k Darqenu. Ne, ještě nemusí být pozdě.

Trpaslíky, které Turach zanechal v Darqenu, aby ovládali hlubinné mechanismy, nečekal příliš dobrý osud. Když zjistili, že brána sama od sebe vpustila nepřátele dovnitř, utekli do strážnice, kde se zabarikádovali. Skupinka z černé lodi procházela Darqenem a zabíjela všechny, kdo se včas neukryl. Neomylně, vedeni pachem živých, mířili ke zbrojnici. Shodou okolností stála zbrojnice nedaleko výstupu, kudy k povrchu mířil Hurg a jeho muži. Mistři stavitelé možná čekali nějaký útok z hlubin hory, zbraně tak měly být strážím k dispozici co možná nejrychleji. Hurg tedy vystrčil nos zpoza výklenku, kde cesta ústila, za ním vyskákali další uctívači. Ohavnou mušli již neměli, ta čerpala síly v útrobách hory a mlaskavě se v ní převaloval zárodek obludného tvora. Jaké bylo trpaslíkovo překvapení, když na druhé straně chodby spatřil druhou družinu. Tehdy mu došlo, že je zle. První kráčel vysoký aristokraticky vyhlížející muž, smolně černá zbroj kontrastovala s bledou tváří bez očního bělma. Bílé vlasy svázané do copu a propletené mnoha šperky, Propadlé líce a rudá ústa. Opíral se o hůl, mimo tu byl ozbrojen dýkami různých typů, pohupujících se v pouzdrech u pasu. Na rukou veliké prsteny, šlechtic mezi upíry, jeden z Knížat noci. Za ním se potácela nevzhledná mumie, zabalená v čemsi, co vypadalo jako pergameny či svitky, na čele jí zářil veliký onyx. Vedle ní stál člověk stínu, služebník nemrtvých. Hurg nebyl hloupý a poznal vypálený srpek převráceného měsíce na jeho kůži. Člověk stínu vypadal, že není ozbrojen, nesl veliký vak. Úplně vzadu, kryt několika kostlivci v těžkých zbrojích, se skrýval lich. Kroužková zdobená suknice, vyzáblé tělo a kouzelnická berla, nemrtvý čaroděj. Jak vysokého stupně, to trpaslíci posoudit nedovedli. Z toho co viděli, jim ale bylo jasné, že otevřený boj neskýtá žádnou naději na výhru. Upír se krutě usmál a studeným hlasem promluvil k trpaslíkům: „Pomoz nám, červe, a nechám tě zemřít. To je má první a nejlepší nabídka.“

Těžko soudit, jestli měli námořníci na lodi „Odvaha“ představu, co se odehrává v pevnosti Darqen. Ale každý z nich by si v té chvíli děsu, jež nastala, přál být kdekoliv jinde. Loď totiž obklíčily obludné nestvůry z hlubin, sápaly se po boku lodi, skřípaly zobáky a hvízdavě syčely, jako by si předávaly pokyny. Po útocích žárníků i mořského hada by se mohla mysl námořníků zdát přece jen zocelena, ale lidská povaha se dovede vyrovnat s nebezpečím, jestliže je jasně viditelné, mnohem těžší je přijmout věci skryté či vzpírající se zdravému rozumu. A právě takový pohled se naskýtal na postavy vystupující z lodi. Tři mátoživě se pohybující lidská těla, kdysi jejich druhové. Pobledlí ve tvářích, naběhlé žíly, vytřeštěné oči. Nejohavnější však byla paže každého z nich. Polovina trupu a úd od ramena až k tomu, co dříve bývalo dlaní, byly tvořeny propletenci chapadel, stahujících se coby náhrada svalů a kostí. Pružná končetina, upevněná v ramenním kloubu navíc prorostla až do těla. Poblíž srdce, kde krev proudila nejvíce, poblikávala těkavá rudá očka, zde snad odporný parazit měl hlavu. Postavy zaryčely a první z nich šlehla nově získanou paží po nejbližším cíli. Chapadla zasvištěla vzduchem a srazila nebohého námořníka dřív, než stačil vykřiknout. Nestvůry z moře pochvalně zasyčely. V tu chvíli bylo mnichovi jasné, jaké pekelnosti čelí. Mezi nádechem a výdechem mu proletěly hlavou události posledních dní. Vše do sebe zapadlo. Ostré zobáky, ukusující paži… Zárodek nového mořského běsa v těle hostitele, zacelující ránu, paže nahrazena jeho dorůstajícím tělem. A postupné ovládnutí hostitele. Nekonečný hlad a touha po krvi, vedoucí k nočním útokům, další oběti a stejný osud raněných. Pronikli dovnitř, dostali své síly mezi nás, další z nich nás teď zničí.

Je tohle poslední hodina? Ne, mnich nechtěl odevzdat svůj život něčemu takovému. Zlu, číhajícímu ve stínu jeskyní na zvědavé bytosti či zvířata, dávající následně život novému potomku nechutného tvora. Kéž by tu teď byli Maen, André a Uro. Ale oni nejspíš někde sedí a hodují, posteskl si mnich. V tomto ohledu se velice mýlil.

Maen Carex uťal kostlivou hnátu, máchající kouřovou palicí. Kostlivec tak ztratil rovnováhu a vrazil do jiného, který se chystal skočit pod nohy Andrému. Dalšího srazil na zem výbuch po zásahu flakónkem, opustivším ruku mistra Turacha. Dobrodruzi bojovali o život a jejich zoufalství jim dodávalo síly tam, kde by jiní umdlévali. Přesto se situace nelepšila. Obklopeni nepřáteli na dně jeskyně, z jedné strany navíc hrozila láva, prosakující stále silněji magickou mříží, kterou vytvořil kudůcký alchymista. André cítil, jak jeho zbraň těžkne, jak ji obaluje víc a víc kouře. Nepřátelé změnili strategii. Jeho rány se zdály stále slabší, měkčené dýmem, takže na tělech soupeřů zanechávaly stále menší škody. Současný sek dvou mohutných skeletonů na jeho pravý bok zablokoval jen z posledních sil, obě zbraně nepřátel vykryl najednou vlastní zbraní, tížily však jeho paži, tlačily k zemi. Tehdy André nechal zbraň dopadnout na zem a okovanou rukavicí zasáhl kostlivce přímo do míst, kde kdysi míval obličej. Prudká rána prorazila kost v oblasti nosu a roztříštila přední stranu hlavy. Se zbytky kostí na pěstech dál André bušil do nepřátel, prorážel žebra, zatímco dým jen zvolna opouštěl jeho zbraň, ležící na zemi, a vracel se na těla koster, aby je ovinul jako brnění. Přesto, že Maen za svůj dlouhý život poznal mnohem fyzicky silnější válečníky, musel uznat, že jeho přítel je v boji velmi chytrý a pohotový.

Nepřátel ale neubývalo. Mocná magie Hodin je zas a znovu povolávala k neživotu, bylo otázkou času, než se dobrodruzi konečně unaví a padnou. V tu chvíli čas nehrál ve prospěch hrdinů. Museli něco udělat, cokoliv. Pár rychlých povelů, pohled na tekoucí lávu zpod mříže, mají možná tak několik okamžiků, než bude vše nenávratně ztraceno. André odrazil útok, ustoupil z víka poklopu, aby jej Turach mohl odklopit. Nešlo to, bylo potřeba silnějšího muže. Maen se rozmáchl a udělal trochu prostoru – a v tu chvíli, snad vůli Jediného boha či z touhy splatit dávné dluhy, opět procitl duch v Andrého Duelantském meči. I na něj magie místa působila, nasbíral tak více energie a pokusil se darovat svému majiteli čas. Duelantský meč se zaleskl ve svitu lávy a vyletěl Andrému z ruky, opsal ve vzduchu oblouk a zasekl se do lebky prvního z kostlivců. Odskočil a dál poletoval mezi kostlivci, odrážel jejich výpady. Nemrtvým tak čelili Maen Carex a duch prince z Caldenu. Mezitím Turach a André, snad bláznivě, snad v naději, odsunuli kryt poklopu. Vyletěl oblak dýmu, zformoval se do podoby kouřového golema. Nový a silný nepřítel. Ale cesta k Hodinám byla nyní volná.

Hurg utíkal, co mu krátké nohy stačily. Upír se pobaveně usmíval, když sledoval trpaslíka a jeho věrné, jako ubohý hmyz se snažící uprchnout do bezpečí. Ne, tady na Darqenu bezpečí už nebylo pro nikoho. Nemrtví se neobtěžovali pospíchat. Zvolna a nezastavitelně postupovali pevností, až došli ke zbrojnici. Hurg zbaběle utekl do jednacího sálu alchymistů, nepomohl svým bratřím v posledním zoufalém boji. Strach ovládl obránce pevnosti. Jeden z nich, veterán jménem Targold, si však přece jen zachoval důstojnost. Bývalý člen stráží v Belegostu žil čestně a stejně tak chtěl i umřít. Pomalu sejmul ze stěny největší bojovou sekeru a vyzval útočníky, ať si zvolí šampiona, že bude bojovat za Darqen. Upír se rozesmál. Teatrálně se uklonil, odhalil přitom obnaženou šíji. Na tu chvíli trpaslík čekal. S řevem zuřivosti skočil po upírovi a máchl sekerou. Minul. Nepochopitelně, ale fatálně. V příštím zlomku vteřiny mu upír zabodl dýku do oční jamky až po rukojeť. Bylo po duelu. Výkřiky vražděných trpaslíků se nesly mezi zdmi, dokud neutichly úplně…

……………………….

Pokračování příště.

Diskuze

 Uživatel úrovně 4

Děkuji moc za schválení příspěvku a hodnocení.
Když už si s tím dal redaktor práci, pokusím se i já vnést trochu světla a vysvětlit některé otázky.

Ano, příspěvek byl zamýšlen tak, že kdo je obeznámen s herním světem, alespoň částečně, užije si to mnohem více právě kvůli různým odkazům a pomrkáváním na jiné příběhy či postavy. Ale chtěl jsem, aby to něco dalo i tomu, kdo si to přečte samostatně, třeba jako inspiraci pro vlastní hru – prostředí, zápletky, nestvůry, postavy, mytologii atd.
Tady je problém v tom, že já jako autor a PJ znám 100 % informací, z toho hráči v této fázi třeba 50 %, co se týká dobrodružství. Když pak chci předat ten dojem z dobrodružství, logicky se přenese ještě méně, klidně pod 20 %. A to je ten obraz, s kterým pak zde v rubrice pracujeme. Původně jsem měl napsanou dlouhou anotaci, aby - jak píše Sccion – měl cizí čtenář lepší představu o zápletce a pozadí světa. Nepustil mě počet znaků. Tohle vnímám jako vlastní chybu, měl jsem to tedy více vepsat do úvodu textu samotného, třeba právě formou nějakých dialogů, kde si postavy vysvětlují zápletku, přibližují účel cesty atd.
Alespoň na té hrubé ose: v nepokoji zmítaném světě se objevuje stále více znamení z různých proroctví. Družina a další cizí postavy na různých frontách se střídavými úspěchy potlačují nástup „sil zla“. Rozhořela se válka, na jejímž pozadí se odehrává příběh série Rezavý meč (zde na serveru). Ač se s vypětím všech sil daří odrážet nepřátele, všem dochází, že to nejhorší teprve přijde a válka samotná možná není to nejpodstatnější. Aliance království lidí, elfů a trpasličích měst, spolu s žoldáky ze severu a různých dalších nečekaných spojenců stojí proti barbarům, sjednoceným pod zřejmě šíleným králem, snažícím se zalíbit se Temné paní, bohyni smrti. Na straně barbarů bojují i samotní Nemrtví, jejichž moc každým dnem roste, jak se temná proroctví naplňují. Spojenecké armády navíc musí čelit nebezpečným sousedům, podnikajícím výpady na jejich území. V této nelehké době je odhaleno, že se téměř vyplnilo Proroctví půlnoci, podle nějž prostřednictvím artefaktu Hodiny záhuby může dojít ke globálnímu jevu, tzv. Pochodu mrtvých, kdy negativní energie oživí mrtvé, padlé i dávno pohřbené, na mnoha místech světa zároveň – ti budou bojovat ve jménu Temné paní a nastane tehdy Půlnoc – moment, kdy převáží její síly nad ostatními božstvy (v mém herním světe jsou božstva silná podle víry uctívačů, která zase sílí, čím lépe se božstva ve světě manifestují, když jeden kult či národ pobije druhý jiné víry, jeho božstvo posílí na úkor potlačeného) a bude zřejmě skoro nemožné ji zastavit. Tyto Hodiny Záhuby jsou ukryty na neznámém místě, pátrají po nich různé družiny. Vzhledem k situaci tak není divu, že družina, odhalivší, kde by se mohly nacházet, není složena z nejsilnějších hrdinů světa, spíše se k informaci dostali dost specifickým způsobem, a navíc s nimi mají určité plány, které sice stojí proti nemrtvým, ale neshodují se ze sta procent s oficiálními záměry spojeneckých zemí.
V době hraní tohoto dobrodružství se hrálo na více frontách – 3 hráčské postavy byly zaměstnány válkou, 1 hráčská postava se přímo účastnila tažení za hodinami Záhuby. Já striktně dodržuji reálný běh čas ve světě, i za cenu toho, že část družiny se zapojí jinde a nestihne tak část klíčové zápletky – toho děje je tolik, že si to snadno vynahradí jinde.
Hráčská postava je zde André, elfský šermíř, toho času učedník Maena Carexe v roli ochránce jediné pravé víry, Jediného boha. Jediný bůh je nová entita, zřejmě starší než božstva na rovině Světlo/Temnota, blíže má k vymezení Chaos/Řád, kdy reprezentuje řád. Jeho příznivci jsou v říši v roli spíše kacířů, více tolerováni, než vítáni. Přesto má nově procitnuvší bůh zřejmě dost chuti a síly se manifestovat viditelným způsobem a podržet své věrné.
To nás přivádí k Maenu Carexovi jako zřejmě nejzajímavější cizí postavě v této části „ságy“.
Jde o dobrodruha, pocházejícího z dávných dob (nyní se v herním světě píše čtvrtý věk), který býval favoritem právě Jediného boha, ale zemřel a jeho duše přišla do Pekla. Po věčnosti v mukách byla po novém procitnutí Jediného boha jeho duše zachráněna a on byl znovuzrozen, ale jen se střípky paměti na původní život. Cítí předurčení a občas se mu vrací vzpomínky, vnímá Jediného boha, ale nedokázal zatím obnovit celý svůj potenciál. I tak ale vyniká silou vůle, vůdcovstvím a má kolem sebe jakousi auru dávných časů, jako by nepatřil do naší doby (a nepatří, herně jde o dobrodruha, který by jako CP měl nejblíže k Paladinovi okolo 16. úrovně, přestože fyzicky je to cca 20letý hoch) – tím zapůsobil na Uro Raginaze, který z něj toto cítí, přestože jej v Corentě potkal jako mladíka několik dní zpátky, cítí se, jako by po jeho boku byl součástí nějaké staré legendy.
Co k Maenu Carexovi říkají kroniky:
„Maen Carex
Podivuhodný tulák z druhého věku, žoldácký kapitán a bard. Půlelf, který cítil odmala, že nepatří do tohoto světa, tak snil a představoval si různé věci. Legendy tvrdí, že síla jeho vůle byla taková, že jeho představy se stávaly skutečností. Příliš informací o něm není, obvykle je o něm mluveno jako o kacíři, informace o něm, i když byl kdysi nesmírně oblíbený, byly zamlčeny a odstraněny, dodnes se předávají mezi kacíři Lumiena, kdo ví, jak se vlastně dochovaly. Maen prý dokázal porazit v souboji Lumienovy paladiny i rytíře smrti a shromáždit okolo sebe početnou skupinu věřících, kteří byli ovšem v následné době bojů o pravou podobu víry ve světlo vyháněni či pobíjeni. Dodnes se najde sem tam mudrc, který věří, že Carex došel ve zkoumání bohů dále než kdo jiný, že dokázal odkrýt podstatu, kterou nazval Jediným bohem. Je tak možná prvním legendárním Bledým rytířem, jeho nástupníci mohou naplnit osud a přivést své věřící k netušeným úspěchům a změnit celý svět. Ať tak nebo tak, je dokázáno (a orkové z řad starých šamanů mohou dodnes potvrdit), že existoval jakýsi dobrodruh Carex, který dovedl zhmotnit své představy a emoce a útočit jimi, obvykle v podobě přízračných zvířat. Carex měl i své učedníky, kteří putovali (a možná ještě putují) po celém světě. Sám Maen snad mohl padnout u brány Pekel, když šel žádat o svého druha, který zde skončil. Podle zapomenuté legendy byl Carex v souboji neporazitelný, protože mocnost, označovaná jako Jediný bůh, vedla jeho ruku. Zde ale zahynul, protože své myšlenky rozptýlil obavami o kamarádův život.“
Uro Raginaz je také CP, na něhož André s Maenem Carexem řízením osudu narazili a může jim pomoci. Ani on není úplně neznámý, co se o něm lze doslechnout:
„Uro Raginaz
Barbar/nomád
Fénixův uctívač

Uro Raginaz není příliš známý na severu, ale v poušti či na dalekém jihu je hrdinou několika příběhů, z nichž leccos může být jen výmysl. Uro prý býval šermíř, někdo tvrdí že chodec. Každopádně zasvětil svůj život uctívání bájných Fénixů, což mu zajistilo nové neobyčejné schopnosti. Stal se vítězem arénových soubojů, putoval s piráty, nějaký čas strávil i v zajetí nekromantů, kteří studovali jeho netradiční dovednosti. Neví se, zda jej pustili s nějakým posláním, on tvrdí, že uprchl. Jeho cíle nejsou příliš známy, jeden bard, který býval jeho přítelem, tvrdí, že hledá svou manželku, unesenou piráty. Další zdroje hovoří o jeho touze po sebezdokonalení, aby se přiblížil bájným Fénixům a snad je dokázal vyhledat a navštívit a přijal od nich dar nesmrtelnosti.
Podle Sylwina Poutníka je možná jako jeden z mála schopen cestování po planoucím jižním moři. Uro je obvykle popisován jako ošlehaný opálený barbar s rudými vlasy po ramena, nosící helmu se zvláštním zobákem a ohnivě rudý plášť, pod nímž je vidět kostěné brnění. Bojuje nejčastěji holí s ostřími na obou koncích, která je rozkládací, také vyniká ve střelbě z kuše.“

Tyto tři postavy jsou doplněny posádkou lodi a mnichem Jediného boha. Tady je vidět, že šlo o souběžně hrané dobrodružství s menší pozorností hráčů, kdy hlavní děj s eodehrával u postav na bojištích na jiných místech světa, a hráč, hrající linii ohledně Jediného boha a jeho přívrženců, zůstal více na okraji zájmu (přestože shodou okolností si vybral pro osud světa klíčovější zápletku). Jeho dobrodružství tak bylo do chvíle, kde tento text končí, odehráno více ve stručnosti, spíše souboje proložené vyprávěním s jistou nutnou popisností. Nebylo to klasické dobrodružství s interakcemi členů družiny coby postav hráčů, spíše děj, který je třeba odehrát, protože má vliv na ostatní dění (a který se trochu neprávem dostal stranou zájmu dalších postav, které více lákaly bitvy – původně jsem jako PJ myslel, že přes moře se budou plavit pouze členové družiny a Uro Raginaz). Ale co už, to je někdy daň za absolutní svobodu herního světa, kdy družina nejsou jediní dobrodruhové, jejich rozhodnutí ovlivní okolí a stejně tak to, po čem nesáhnou, semele tok času bez ohledu na jejich vůli… Výměnou za to jsem dostával realističnost a napětí.
Tady musím pochválit Scciona, který tento rozpor mezi dobrodružstvím a pouhým vyprávěním vycítil. Pořád to má ale více z dobrodružství, protože děj je ovlivněn reakcemi hráčských postav (i když se André neprezentuje jako vůdce skupiny, on jediný má vazby na ostatní mocné postavy tohoto světa – Maen Carex a Uro jsou spíše vyvrhelové, André má i přes „kacířství“ stabilní účast v mocné hlavní hráčské družině, mezi generály říše a čaroději u dvora). Ano, přesně, jak Sccion píše. Jak se dobrodružství rozrostlo, popsal jsem i věci kolem více zeširoka, což je v souladu s tím, že zbytek družiny se o dění okolo Andrého souběžně zajímal, mají např. theurga astrálistu, který leccos vyčte ve sférách atd. Zároveň jsem to považoval za nutnost pro čtenáře, aspoň trochu ukázat dění kolem, aby se nedivili, že se tam najednou objevili nemrtví atd.
Cesta na Darqen je pak skutečně klasická, přes různá menší či větší nebezpečí, boje měly sloužit i k ukázání vlastností a typu cizích postav, Maena a Ura. Stejně tak zápletka s parazitickými útočníky (Nathakova nestvůra!) není samoúčelná, protože zatímco se řeší děj na Darqenu, tito prakticky ovládli loď Odvaha. (Budou se dobrodruzi, pokud uspějí, muset nějak vracet?)
Souboje tu jsou samozřejmě více výplňové, ve smyslu dobrodružství a „střetnutí“. U Rezavého meče je to asi intenzivnější, vše vidíme očima jedné postavy, kde každý souboj znamená nějakou změnu v ději.
Plně také chápu výtku směrem k nejasnosti, kdo koho zná, u setkání Maena s Uro Raginazem.
Potkali se před pár dny, pro Ura je to prostě mladík, z kterého cítí podivnou jistotu a závan starých legend, takže ho, ač sám plně nechápe, následuje. My jako čtenáři bychom Maena už znát měli, stejně jako André, který do Corenty přišel s ním. Tady jsem to měl skutečně lépe podat, aby bylo jasné – třeba zrovna nějakými dialogy pro oživení. Přece jen, ne všude se mi podařilo ohlídat, co čtenář zná či nezná, když u mě v hlavě do sebe vše v ději perfektně zapadá. Druhá věc je ale předat ty informace ostatním).
Úvod podle mě trpí tím, že původně šlo jen o text pro hráče uvnitř herní skupiny, kde není třeba vysvětlovat, kdo je kdo, kde jsou a co chtějí. Jak se to rozrostlo, přehoupnulo se to do epičtější roviny, ale tohle příliš stručné zahájení zůstalo. Teď zpětně vidím X možností, jak to šlo pojmout lépe.
Dialogy – ano. Musím souhlasit. Opět se na tom podepsalo, že hráčská vlastní postava je vlastně jen André, chybí tak větší dynamika mezi družinou, kde se jinak postavy různě popichují, hecují atd. Zpětně zase vidím, kde by to šlo dialogem odlehčit, ale ve chvíli psaní jsem na to nemyslel. Žánr popis dobrodružství jsem tvořil poprvé a v tomto se to evidentně projevilo.
Děkuji za to, že se snad podařilo udržet nějakou vnitřní soudržnost textu a dějovou linku. JE tam naznačeno X zápletek kolem (jak píšu výše, jim se asi bude věnovat někdo jiný někde jinde, zajímavé by bylo určitě rozvést starobylé severské kulty hlubinných trpaslíků, okolo toho se předtím točila jiná dobrodružství). Hodně narážek je takové pokývnutí na hráče, easter egg v podobě něčeho, co sami dříve ovlivnili či naopak nezvládli. Například Andrého Duelantský meč odkazuje k příběhu caldenbrijského prince z povídky Karneval, také zde na serveru (Hřbitov).
Celým příběhem se mělo táhnout takové to plíživé ohrožení, ať už z hlubin či od tušených nemrtvých poblíž, po jejich příjezd na Darqen. Pokud se toto podařilo alespoň částečně, budu rád. Stejně tak jsem chtěl, aby nezapadlo, jak Hodiny působí na smrtelníky i další bytosti, kazí a ovlivňují ke zlu – a proč jsou zrovna na Darqenu.
Text by asi vypadal jinak, kdyby byl psaný přímo pro tuto rubriku, ale jako určitý kompromis mezi potřebami serveru a interní družinovou záležitostí musí posloužit alespoň v této podobě, ač ne určitě ideální.
Zajímavost na konec: vzhledem k nedohrání tohoto a souběžných dobrodružství kvůli rozpadu družiny si sám nejsem úplně jistý, jak to skončí. Hráče by to ale po letech zajímalo, pokud zájem přetrvá, dopsal bych na základě nějaké pravděpodobné simulace dalšího děje pokračování…


 Uživatel úrovně 8

Měsíc se s měsícem sešel a ejhle, máme tu nové dílo do Článků a Esejí

Měl bych předeslat, že pro účely schválení příspěvku jsem se nijak neseznámil s dalšími počiny z herního světa. Myslel jsem, že bych to možná měl udělat, ale po chvilce čtení jsem usoudil, že příspěvek je napsán přístupně i pro nového čtenáře, jako jsem já, a proto jsem tak neučinil.

Nyní k samotnému dílu:

Popisy dobrodružství jsou zajímavý žánr. Po literární stránce totiž svazuje autora nejen svou formou - text většinou bývá hodně popisný s málo dialogy - ale i obsahem - tím, co je reálně odehráno - a tak je vždy zajímavé sledovat, jak se herní prvky či herní zápletky a vedlejší příběhové části projevují ve výsledném textu.

V tomto konkrétním případě bych například dlouze váhal, nakolik se skutečně jednalo o opravdu odehrané dobrodružství a nakolik o "povídku inspirovanou událostmi ze hry". V některých momentech jsem užuž začal mít pocit, že rozpoznávám tuto hranici, ale především v poslední čtvrtině příběhu, kdy se linky děje takřka doslova rozutekly po okolí, se mi zdálo, že převládá vypravěčova snaha popsat příběh i z těch úhlů pohledu, které by hráči neměli možnost spatřit sami.

To mě vede ke struktuře příběhu. Za poskládáním příběhu do sebe osobně vidím největší kus práce a rád vidím, že autor ví, co chce odvyprávět a skutečně tak vytváří příběh. Na začátku jsou představeny postavy, jejich krátká historie, která je svedla dohromady, včetně jejich motivace, v tomto případě vlastně osudu, a pak se bez prodlení vydávají na svou Odyseu. Dlužno podotknout, že něco podobného jsem skutečně očekával. Příběh dobrodruhů na lodi takřka vybízí k zápletkám, kdy se zastavují na jednotlivých ostrovech během cesty a na nich zažívají dobrodružství typická pro ten který ostrov, pokaždé s jinou tématikou. Výsledek se dostavil přinejmenším zčásti.

Velkou část vedlejších zápletek tvoří bojové scény. Nepřátelé v příběhu jsou, jak se na fantasy sluší, nápadití a samotné bojové scény jsou detailně popsány. Přesto také musím podotknout, že souboje zde jen pro souboje a až na výjimky nemají žádný vliv na příběh, nebo samy nenesou víc příběhu, než že jsou překážkou, kterou je třeba překonat. To je chvíle, kdy je třeba se upomenout na žánrovost - v klasické literatuře by konflikt tohoto typu v takovém množství mohl být brán jako nedostatek, protože příběh spíš vyplňuje, než aby byl jeho nositelem, ale v kontextu popisu dobrodružství to dává smysl.

Je tu víc částí, ke kterým bych se pravděpodobně mohl věnovat rozdílům v žánrovosti (což je kriticky vděčné téma), ale vypíchnu jednu záležitost, se kterou jsem ve výsledku jako čtenář přece jen poněkud nespokojen.

Jedná se mi o nedostatečné zdůraznění, kolem čeho se příběh točí. Z počátku se dozvídám, že před hlavním hrdinou je úkol zachránit svět, týká se to Půlnočního proroctví a Hodin Záhuby, ale jsou mi upřeny detaily. Nedozvídám se, co jsou Hodiny záhuby, nevím, co mají udělat a nevím, čeho se týká proroctví. Možná tyto informace je možné nalézt v předchozích příbězích, ale i kdyby ano, v každém příběhu je namístě jasně ohraničit příběh svými cíli. Hned v úvodu jsou dva kontrasty, na kterých mohu demonstrovat, kde vidím problém:


<i>"Na lavičce před kaplí seděl mladý muž, kolemjdoucí by mu hádal sotva dvacet let. Mladík pozoroval procházející obyvatele, na rozdíl od nich nikam nespěchal, vychutnával poslední doušky lahodného vína."

• tato věta hned na začátku pro čtenáře deklaruje, že postava, o které se budeme dozvídat, je čtenáři pravděpodobně neznámá, autor je si toho vědom a nejprve ho představí. To se i děje. V další větě je "mladík" pojmenován a popsán detailněji. Ale hned nato:


<i>"Od prvního setkání s oním cizincem uplynulo sotva pár dní, a přesto mu přišlo, jako by jeho příběh k němu promlouval přes propast času a odhaloval skutečnosti, po kterých kdysi snad sám pátral."

• Je to úplná drobnost, ale termín "setkání s oním cizincem" odkazuje jasně na nějaký předchozí příběh, který naopak mám jako čtenáři je upřen, není zopakován a v textu k němu není žádný odkaz.

Následně se dozvídám, že motivací hlavního hrdiny je zachránit smrtelníky, ale už se nedozvídám před čím. Zjišťuji, že Maen Carex nevěří báchorkám Ura o Fénixech, hlodají v něm silné pochybnosti, ale přesto má rázný plán - má pochybnosti, ale jeho chování je takové, jako by si byl zcela jistý.

Jak říkám, jsou to drobnosti, ale pro ustanovení hlavní zápletky zde v úvodu příběhu je z nějakého důvodu použita značná stručnost, která je podle mě na škodu. Tím spíš, že naopak ve zbytku příběhu je spousta míst, která jsou pouhou výplní.

A tím se pomalu dostávám k závěru a poslední poznámce, která mě na textu zaujala.

Dialogy.

Nebo přesněji, jejich absence. V tomto případě se nemá jednat o výtku, spíš jen o poukázání něčeho, co - opět - je dle mého názoru typické pro tento žánr. Rozhovory mezi postavami dodávají textu dynamiku. Různé postoje, drobné neshody, odlišné charaktery, které na sebe narážejí v dobrém i špatném, to vše dává příběhu tolik potřebnou šťávu. U popisů dobrodružství to však je málokdy k vidění. Tam se pozornost směřuje především na popis děje. Bohužel to vždy textu ubírá na čtivosti. Popisy, třebaže kvalitní, jsou náročné čtivo. Vyžadují od čtenáře hodně pozornosti a je-li jich hodně, je dobré je prostřídat něčím lehčím, u čeho není třeba se tolik soustředit. Byť samozřejmě chápu, že v rámci popisu dobrodružství je zachycení dialogů vlastně to nejtěžší, ne-li mnohdy nemožné.</p>

Tedy, co říci závěrem?

Popisná část dobrodružství je na vysoké úrovni. Pokud bych vzal jednotlivé odstavce a pečlivě sledoval, jak autor vysvětluje, co se na scéně děje, měl bych opravdu perfektní přehled. Celková struktura na sebe také navazuje jak má, mnoho náznaků nových zápletek je správně v průběhu příběhu připomínáno (asi nejlepší je v tomto směru postupný příchod nemrtvých na scénu, od nalezení vraku lodi, přes vysvětlení jejich role na dalším ostrově, až po několik upomínek, že se cosi blíží a nakonec pro skutečně grandiózní vstup na scénu - perfektní práce). Takže za udržení tak ohromného textu smysluplně pohromadě musím skutečně vyseknout poklonu.

Taktéž je namístě vypíchnout gramatickou část textu. Už dlouho se mi nestalo, že bych v tak ohromném textu nenarazil na žádnou do očí bijící (nebo v tomto případě skutečně na žádnou) chybu.

Po "technické stránce" tedy mohu jen chválit.

Přesto přiznávám, že pro mě text byl složitým čtením, jednak kvůli velmi nahuštěné popisnosti a také kvůli absenci dialogů a tím i výraznějších charakterů postav, které by vystoupily na povrch. Světlou výjimkou budiž popis Uro Raginaze a jeho setkání s Fénixem. Toto však je výtka, která souvisí s žánrem a tudíž by se neměla promítnou do hodnocení, protože je něčím typickým a změnit ji by znamenalo přistoupit k psaní zcela jinak už od základu.

Jediný důvod, proč se tedy ve výsledku nepřikláním k hodnocení nejvyššímu, je podle mě málo osvětlená hlavní zápletka celého příběhu, což přece jen považuji za nedostatek, kterému šlo předejít.