Strasti a slasti putování s Biďmírem Marmoškou v podání Saula: Půlnoční hrůza ve stříbře

Hašišový dým jen velmi, velmi pomalu stoupá, stoupá ke stropu. Naproti sedí přítel, válečník, v prošedivělých vlasech nosí zbroj z kroužků a neusmívá se. Má černé kruhy pod očima, meč jej poslední dobou tíží, čím častěji se nerozpakuje jej zvednout, tím těžší je jeho ruka.

Lokál je zcela prázdný. Prsty se pomalu, nervózně míhají po stole a pak zase klidně v klíně leží. Ticho se snáší a zase se zvedá s hrudí, dechem, kterým utíká studený život, sráží se před tváří jako dým z kostky hašiše. Plamínek svíčky stíny všude kolem sebe.

Vedle mého přítele válečníka sedí hromada kovu, tupý hromotluk zavřený ve svém ocelovém krunýři, pronásledovaný duchy minulého léta. V horku se kapky jeho potu srážejí a vytékají ven, zbroj rezne, on se nemůže hýbat a pláče. Jeho pláč nás v noci vytrhuje ze spaní, vlíná se nám do snů jako zubatý drát, když se to slonbidlo otřásá vzlyky pod naším vozem. I koně jsou z něj neklidní.

Koně mám rád.

Plamínek svíčky prohlubuje válečníkovy stíny v očích, matný přísvit vykresluje hromotlukovu zbroj jako tělo titána, vykované v plamenech Ohňové trhliny. Můj vlastní meč je v tom světle krvavě rudý, přestože se ještě nikdy nenapil z cizí žíly. Mám ale takový pocit, že ten den je nedaleko.

Všichni tři tu čekáme na našeho nezvoleného vůdce, mocného čaroděje, šamana, alchymistu, mastičkáře, válečníka, politika, obchodníka, vynálezce a v neposlední řadě taky skvělého kuchaře a účetního – Biďmíra Marmošku, zástupce mocné rasy takzvaných hobitů.

Otevírají se dveře – k čertu, aspoň že je za co pít. Muž, který si nechává říkat jednoduše „V“ nám platí útratu. Vytrhnuli jsme mu z paty jeden trn…dvacet lesních, bojovými drogami nasáklých trnů a taková věc už si zaslouží pozornost. Někdo sem vešel, zvláštní – nikdo z athorských už se do téhle putyky neodváží od doby, co tu bydlíme. Asi taky není místní.

Vousatý mrňous ve stříbrné zbroji. Vypadá, že se chce pořádně zechcat, ale…náš hromotluk, zvaný Šmudla, postupně s třeskotem vstává, pláty se otáčejí, hromada plechu se narovnává, hnusně to skřípe – jeho přilba, kterou téměř nesundává, s nesmyslně protaženým psím čumákem, vypouští z děrování proužky kouře. Čibuk dohořívá.

Oba moji společníci stojí u cizincova stolu a navážejí se do něj.

„Hospodo! Pro mně a proto toho nového co přišel. Vy dva! Serte na to. Pojďte se napít, dokud je za co.“

Pijeme, tři u jednoho stolu, čtyři v lokále. Nikdo z athorských už se do téhle putyky neodváží od doby, co tu bydlíme. Asi se bojí o svůj život. Je to jedno. Pijeme dál.

* * *

Za tři dny se Marmoška vrátil. Hýřící dobrou náladou, s vlasy vyvátými větrem kolem uší, přivádí sebou našeho bývalého zaměstnavatele, člověka, který si nechává říkat „V“. Jen nás stihnul pozdravit, postavit před nás dvě lahve vína bůhvíodkud a už se začal věnovat našemu novému příchozímu, který se za celé tři dny téměř nezvednul z místa, kam se posadil při první návštěvě. Daly se sledovat přílivy a odlivy kocovin, jak tam seděl a pomalu usínal, či se s mírným trhnutím opět narovnával a poroučel si další pálenku. Náš mistr k němu s veselou myslí přiskočil a začal se jej vyptávat na trpasličí národní pokrmy…já a můj přítel, válečník Vasil, jsme jen seděli a lili do sebe přinesené víno z dovozu, nijak jsme situaci nekomentovali, protože jsme našeho vůdce už trochu znali a složité myšlenkové pochody národa mocných hobitů nám unikaly. Až po čase, kdy trpaslík zřejmě neznal ingredienci „antilopa“ a my už toho začínali mít dost, doporučili jsme Marmoškovi, ať svého nového přítele odtáhne do kuchyně a něco nám tam uklohní, maje hlad. Po třech hodinách vítězoslavně vylezl s celým pečeným prasetem zalitým bůhvíčím a kasal se, že to sice nemá s trpasličí kuchyní tolik společného jak by si přál, ale že to snad bude stačit.

Během pečení se hobit s trpaslíkem nejspíš stihnuli seznámit, a pokud někoho cizího akceptoval čaroděj Marmoška, nezbývalo nám mnoho co jiného než dotyčného akceptovat také. Když se trpaslík naklonil při jídle mým směrem a začal mi vyprávět o tom, co jej tíží, poslal jsem jej do řitní trhliny s tím, že o jeho strastech nechci slyšet nic. Abych trochu zmírnil nepřátelský dojem, zeptal jsem se ho, kam má namířeno – prohlásil, že uvíznul na mrtvém bodě a že je mu to v zásadě jedno. K tomu se naše skupina shodla, že v tom případě může jít klidně s námi, protože víc hlav víc ví, víc paží víc udělá a víc hrdel – větší zábava. Šmudla byl kvůli jídlu nucen odložit svůj ocelový psí čumák a omastek mu tekl po bradě, za zbroj a za košili, po nafouknutých tvářích, oči mu těkaly kolem dokola, zda se mu někdo nesnaží jeho část masa zabavit a opět se vracely k tlustým prstům, které se prasetem propracovávaly zdaleka nejzdatněji.

Můj přítel, válečník Vasil, jedl mlčky.

* * *

Na cestu jsme se vydali neznámo kdy, stylem, který se mnohem později stal pro naši zvláštní družinu příznačným. Ocelový titán, jehož přetěžká zbroj se často otřásala potlačovanými vzlyky, seděl na kozlíku našeho vozu, v železných rukavicích svíral otěže. Můj přítel, válečník Vasil, jel vedle vozu na lehkém, jezdeckém koni, těžknoucí meč u pasu, hašišové brko pod přimhouřenýma očima, v rukou láhev. Vedle něj jel trpaslík na mezku, hnusné parodie koně z hor a údolí malých národů, také láhev, mezi přilbou a houštinou vousů se blýskala ocelová očka. Nad námi se v tichosti vznášel Biďmír Marmoška na svém létajícím štítě, rozprávějící s mužem, jenž si nechává říkat prostě jen „V“, který se vznášel po jeho boku v létajícím křesle. O čem rozprávěli, to nevím, ale můžu se domýšlet, že to byla politika, tajemné vědy nebo vaření.

Já šel pěšky, kouřil hašiš a vnímal zostřenými smysly přírodu kolem sebe. Stará poctivá arvedanská cesta pod našima nohama mi v jednu chvíli připadala jako skvělá, pro nohy pohodlná věc, v další chvíli už zase jako hnusný, nepřirozený vřed na tváři panenské krajiny, sledy stromů čnících do výšky nad našimi hlavami, omamné chomáče vůní a pulzující přítomnost života na mně působily omamujícím dojmem, hlava se mi motala, nohy mechanicky sloužily svému účelu, hlava se od nich odtrhla a vlinula se do lůna přírody.

A potom byl před námi Zlatý les.

* * *

K večeru se rozprostřela naše zbrusu nová celta na spaní – „V“ vlezl dovnitř a usnul, jako když jej na nože bere. My ostatní jsme se sesedli kolem malého ohýnku, který jsem rozdělal jen kvůli světlu a vaření, v téhle části země bylo teplo ve dne v noci. Zatímco Marmoškovi hvízdala na ohni konvice s čajem, stíny tančily a podporovaly představivost. Já jediný jsem si byl vědom života kolem nás, stonožky pod Vasilovýma nohama, ptáků dřímajících nad námi, stovek rostlin, odkládajících pro teď svůj zápas o sluneční svit. Korunami stromů se pronikalo namodralé světlo měsíce.

Čas na drogy.

Bylo to krásné.

Neklid, plíživá kola na hladině trhlinové tůňky, neopatrný predátor okrádající v teplém vzduchu kotouče dýmu o uvolněnou bezstarostnost. Moji tři společníci mají místo hlav klubka hadů, ale to nevadí – drásají se nehty, přepadají dozadu, sténají bolestí. Že by příliš horký Marmoškův čaj, špatný trip. Přenáším se skokem k Vasilovi, mému příteli válečníkovi, pomáhám mu sundat zbroj, kontroluju teplotu, ale všechno kolem je teplé, horké, i jeho zbroj jakoby rudla v záři řeřavých uhlíků z téměř vyhaslého ohniště. Sundávám mu i lovecké šaty pod zbrojí, dívám se kolem…na místě, kde se s rachotem svíjela olbřími hromada kovu nahrazující Šmudlu se teď svíjí druhý Vasil, můj přítel válečník. Jsem si téměř jist, že ten u něhož klečím je ten správný, i když ten oheň je nějaký nafialovělý? Slyším Biďmírovo volání, přiskakuji k tomu mocnému mágovi a nepřítomně si od něj beru dvě lahvičky, které mi vtisknul naléhavě do dlaní, sám pak vypil svou vlastní. Za tu relativně krátkou dobu si naše skupina vytvořila určitý podmíněný reflex – kdykoliv se začnou dít věci jako z noční můry, kdykoliv se náš svět bortí a propadáme se do hlubin hrůzy či nebezpečí, na Marmošku je spolehnutí. Stačí dělat to co on, nebo co nám řekne abychom udělali. A proto bez přemýšlení vpravím obě lahvičky do hrdel oběma Vasilům, mým přátelům válečníkům.

Na můj úsečný rozkaz už dávno spolucestující trpaslík drží svýma silnýma rukama prvního, opravdového Vasila, mého přítele válečníka, aby sebou neházel, neublížil si. Začal se mu pod kůží měnit tvar kostí, začal zarůstat srstí. Na toho druhého kašlu, musí to být plačící hromotluk. Objevuje se tu muž zvaný „V“, neví co se děje, neví co má dělat, zdá se, že propadá panice. Díky jeho zmatku v sobě nacházím chladné, přemýšlivé jádro a s klidem mu radím, aby se zařídil podle hobita Marmošky. Ten leží na zemi bezvládně, stejně jako oba válečnici, všichni tři mají podobu obrovských, stříbrných vlků. Nehýbou se. „V“ ničemu nerozumí, jsem na tom stejně, třesu s ním i s trpaslíkem, ať mi ke všem temným bohům vysvětlí, co se to tu kurva zase stalo, nikdo z nich netuší. Proto poroučím trpaslíkovi, ať z vozu přinese řetězy a lana, svázat, spoutat, co nejpevněji. Sám se přesvědčuji, že koně stále podupávaji u stromů, ke kterým jsem je uvázal. Cože?

Vlci jsou svázaní, nehybní, jakoby spali.

Znovu rozdmychávám oheň. Mám takový dojem, že trpasličí bijec po mém boku drkotá zuby. Nebo to jsem možná já. Každopádně někdo z nás. Nebo „V“, který vylezl na strom. Drkotání je čím dál tím silnější, čím víc někdo z nás otevře pusu, udělá pohyb, ticho noci už není vůbec uklidňující, impulsy života se ztratily, zvěř utekla, jen naši koně uvázaní u stromů nedaleko podupávají, vyděšeně potřásají hlavami, mají sevřená hrdla.

Ohlušující rána nás donutí se přikrčit, nad hlavou nám prolétají kusy železa, trhají na cáry stanovou plachtu, ozývá se práskání trhaných lan, rozzuřené vrrčení. Instinktivně ustupujeme dozadu – krvavě rudý meč v rukou mi vlhne potem, protáčím jej na zkoušku sem, tam, sem, tam…dva obrovští stříbřití vlci nám vyskakují vstříc, třetí se ztrácí mezi stromy, do zděšeného řičení koní. Možná jsem je měl odvázat.

Jako stříbrný blesk se vlkovy spáry setkávají s trpaslíkovou lesklou zbrojí, během patnácti vteřin je nejdražší zbroj co jsem kdy viděl rozervána na kusy, jako když rybář otevře nožem rybu. Ten tvrdý mrňous musí být polomrtvý jen tou bolestí, ale stejně vší silou zatíná vlkovi sekeru do hlavy – jako břit ostrá břitva se od vlkova čela odráží. Všude je vrčení, pach, rychlost. Nečekám. Otáčím se. Utíkám. Jeden z vlků hoduje na čerstvé mrtvole, drápy rozhrnuje kroužky jeho zbroje, jakoby to byly rybí šupiny, druhý vyráží za mnou.

Nikdy v životě jsem neběžel takhle rychle. Najednou přesekávám lano poutající Vasilova koně ke stromu, doslova vylétám na jeho hřbet. Kůň už tak šílený strachy nepotřebuje žádné pobízení – jakmile jsem na něj dopadl, vzpíná se na zadních, jeho kosti, nervy, žíly, maso – jakoby byl spoután svojí kůží, která jej omezuje v pohybu. Hevreni tomu stavu říkají „zásek“, nebo že kůň tančí na „napnutém laně“. Jakmile kůň tento stav překoná, vyráží tak rychle, jak mu to jeho tělo umožňuje, téměř letí, s očima upřenýma k obzoru, v tu chvíli jej nezastaví sebevětší trhlina, neexistuje pro něj jiný stav bytí než plný, vybičovaný trysk. Pro takový stav mají hevreni také název…říkají mu „svoboda“.

Během krátkých vteřin, kdy Vasilův kůň tančil na napnutém laně, mě ale vlk dostihnul. Ohniště, kolem kterého jsem proběhnul, jednoduše mohutným skokem přeletěl a když jsem se vší silou snažil udržet na vzpínajícím se koni, zasekl mi svůj spár do nohy. Na okamžik to pálilo jako Zyl, jako drobná předzvěst věcí příštích.

Nával hrůzy se ze mě přelil do koně pode mnou, mentálně jsem přesekl jeho zásek, svištící vítr a drobné větvičky mě ale nijak neuklidnily. Nedokázal jsem se ohlédnout, ale věděl jsem, že vlk je hned za mnou, že mu kůň v hustém lese nedokáže uniknout. Tentokrát jsem nechal surovou, pudovou hrůzu zvířete přelít do sebe, téměř jsem se zalknul – a všechnu naráz jsem ji vypustil za sebe, koncentrovanou nenávist vůči tvoru, který nás pronásledoval, udeřil jsem jej vybitou silou našich společných emocí, a jako lusknutím prstů z nás veškerá hrůza spadla, bolestné kňučení za námi se téměř ihned ztratilo a utíkali jsme dál, dál od vytí, řičení trhaných koní, dál od místa, kde se moji přátelé a společníci změnili v bestiální zrůdy.

* * *

Probudil jsem se do omamné vůně, kterou nelze slovy vypovědět. Kolem byl nespočet zvláštních, nádherných květin, všude kolem to přetékalo životem, bijícím jako srdce přírody, barvami a jemným vánkem šumícím v korunách vysokých, zlatem obsypaných stromů. Kousek ode mě se slunila kočka rudá jako západ slunce nad pláněmi a po jejím boku, drobný mužík s velkýma, veselýma očima. Dostal jsem chuť něco si vykouřit…

(aneb co se do anotace nevešlo)

Složení: Vypravěč, chodec Saul - Já. Můj přítel válečník Vasil - Salmar. Plačící hromotluk - Annox. Biďmír Marmoška, vůdce a "Mr. Fixer" - gugílek. Bezejmený trpaslík ve stříbrné zbroji - Standa. "V" - CP, tedy Dilvish, PJ. Všem patří poděkování za hru.

	Barbar Cohen    [pošta]		NEW     7:50:32 28.05.2010
	Ascella: Mno, nevím, z klasického dobrodružství (které má začátek, průběh a konec) bych asi neměl problém udělat klasickou povídku, u tohohle je trochu problém, že to není ani tak dobrodružství jako spíš sezení, fragment tažení za žádným konkrétním cílem, či v parafrázi Ludvíka Aškenazyho, putování za borůvkovou vůní. Nevím, podle mě jsme se nijak zvlášť nebavili, ono to začíná prostě tak, že jsme se po znechucení praktikami imperialistických Čtyř království vydali hledat krajinou mírumilovnější, a zamířili jsme na východ, do bujných pralesů skřítčích. Předtím jsme tam v životě nebyli a tak jednoduše jedeme za nosem, co se namane. A pokračuje to v zásadě defilujícími scénami bezmoci, kdy většina družiny nemá na výběr než zahájit krvelačná jatka bez ohledu na zájmy kohokoliv a já nemám na výběr než spasit holý život. Žádné hrdinství. Pokračování by jistě být mohlo, družiníci na mně tlačili, ať napíšu ještě něco, a v jednu chvíli jsem to měl i v plánu, nicméně...no, uvidím. Odehrála se spousta zajímavějších věcí, příchod nové postavy, osvobozování "V" ze spárů totalitního skřítčího režimu, daleká cesta přes hory plná až apokalyptických zmatků, průzkum tajemného města pod městem, kde se nám díky spoustě hašiše podařilo podrobit si primitivní společnost místních troglodytů...nebo třeba psychedelická komunikace s vyššími principy z poslední hry. Uvidím, jak se bude chtít. Jinak, jsem samozřejmě rád že se líbilo. tala: V pohodě no, taková redaktorka je z toho třeba zmatená.

	tala    [pošta]		NEW     16:08:21 26.05.2010
	Dobrej napad pouzit jednoduchou vypravu, trochu ji poupravit a pouzit jako pribeh. S Gillete souhlasim, ze bylo dobre tam napsat ty ,rozsekavaci pasaze' jak to pojmenovala. Me se to velmi libilo a bylo to (alespon pro me) jednoduse pochopitelny. To pisu proto, ze nekdy proste nevim jaky ma smysl tohle slovo a jaky smysl ma tamto slovo a proc je tam pisou, kdyz to tam vubec nesedi... A kdyz o pribehu moc premyslim, tak pro me nejak ztrati ducha a uz to nedokazu prozit tak, jak bych chtela, coz se tady nestalo. Vazne velmi dobry pribeh a doufam, ze nejaky takovy prispevek jeste uvidim. tala

	Ascella    [pošta]		NEW     13:29:33 20.05.2010
	Juj, ty jsi odvážný! Udělat z dobrodružství povídku je v mých očích prakticky nemožné: unikají souvislosti, širší herní i ty osobní, každá družina nějak funguje, každá postava je někdo, koho neovládá autor, v pozadí ruka vypravěče, záměry, o kterých družinka nemusí mít ani potuchy... Takto dobře se s tématem vypořádat, (a takto netradičně...i když netradičnost bude asi jediný způsob jak zápis hry zvládnout), klobouk dolů. Má to šmrc a šťávu, zasmála jsem se. Dojem, že se družina báječně bavila snad není planý... (I když ve mě hlodá dojem, že bych s vámi hrát nechtěla :-) Asterion mi nesedí, ale zveřejňovaným dobrodružstvím prospívá: nejen, že jeden ví, co je to arvedanská cesta, ale autor se nemusí vyčerpávat zbytečným líčením věcí, které ve vlastních světech mohou fungovat jinak. Líbí se mi styl, mám ráda lyrická vyprávění, obrazy a jejich tanec, vířící představy...A jazyk, nezklamal jsi mne. Nevím, o co šlo ve skutečnosti, zřejmě to není důležité, ale mám takový PJovský dojem, že jste to pěkně posrali... Bude pokračování? prosím, prosím...

	Barbar Cohen    [pošta]		NEW     15:17:01 15.05.2010
	Shelagh: Klasika...v textu se vyskytující "chyby" jsou ve skutečnosti záměrem. Potenciál postav dozajista doceněn nebyl, k tomu by text musel být mnohonásobně delší - a kdo by to kdy četl? Dobrodružství je jaké je, o žádné dobrodružství ve skutečnosti nejde, pouze o jednu z mnoha příhod na cestě, není obsahově prázdná ani plná, je stejná pro hráče jako pro čtenáře. Možná že by tam Aristoteles nenalezl své základní prvky dramatu, ale dnes už jsme přecejen o něco dál...whatever. Chápu, že co se do poutavosti týče, srovnání se "Závanem černých křídel" to snese jen stěží. Falhir: Jsem rád že se líbilo, přestože to nebylo napsané k líbení - fór je v tom, že hraji své postavy tak, že se snažím dění co nejvíce vidět jejich očima. Můj chodec je vypálený prakticky pořád a protože mám sám spoustu zkušeností např. s hašišem, zrovna tohle mi problém nedělalo. Ve fantasy prostředí Asterionu mi to přišlo poměrně zajímavé...a prvky poezie v próze už využívám takřka automaticky, tady se mi to navíc dost hodilo. Máš pravdu v tom, jak už jsem se pokusil vysvětlit Shelagh, že "tato herní ukázka neměla být koncipována jako povídka se striktní osnovou a charakteristikou (což je dobře, neboť se tím vyvarovala jistého schématu)." Co se týče slohu, nikdy jsem nebyl fanda češtiny. Gillette: Též jsem rád, že se líbilo, přestože jsem současně trochu překvapen :-)

	Gillette    [pošta]		NEW     18:52:38 13.05.2010
	ty jo. to je fakticky boží. .-) mě to hrozně bavilo. narozdíl od shelagh mi to vůbec nepřišlo obsahově prázdný....právě že mi tyhle věci vždycky dávají víc než klasický příběhy. dokonce mi i vyhovuje to, že nic nevím o těch postavách a pozadí příběhu - tím líp, pak mi to právě přijde takový plnější. taky oceňuju ty rozsekávací pasáže typu "koně mám rád", úplně si to dovedu živě představit. .-) takže jsem si to děsně užila úplně se vším všudy. .-)

	Falhir    [pošta]	reputace: 1 Shelagh: +1	NEW     17:00:04 11.05.2010
	Příjemné počtení. Děj probíhá plynule a akčně, prozaická pointa zůstává skryta, příběh (respektive jeho forma) si s konkretizováním nedělá servítky a faktické, možná trochu nezáživné události halí obalem z obratných větných konstrukcí. Zvlášť u prvních odstavců se uplatňuje jistá obliba v poezii, neboť některé pasáže líčení se zdají velmi mlhavé a obrazotvorné, a tak mohou volně působit na čtenářovu představivost. Přiznám se, že místy jsem si nebyl jist, která informace je pro vývoj příběhu důležitá, a také jsem tápal po něčem stěžejním – zřejmě po tom, co tvoří základ pro vyprávění, co příběh utváří. Ale poté jsem se raději nechal unášet nerušenou četbou, aniž bych pátral po jakési nosné racionalitě, která je mnohdy úplně zbytečná. Někdy se mi stalo, že jakmile jsem shledal náznaky celistvého příběhu, některé následující prvky toto mé domnění vyvrátily a učinily z dílka opět jakousi lyrickoepickou slátaninu (ovšem bez veršů). Tento jev, nejspíše cílený, mě však nijak citelně nerušil, dokonce se stal pro tento výtvor příznačným a zajímavým. (Za vším vidím hašiš.) Vzhledem k délce bych mohl postrádat bližší charakteristiku; postrádám ji zčásti. Je mi jasné, že tohle neměl být pokus o arabesku, nýbrž o zachycení několika příhod, nicméně charaktery příslušných postav se někdy vytrácely a zanechávaly namísto členů družiny pouhé figury s otazníky na tváři. Na druhou stranu, a proto zde vidím jen poloviční nedostatek, tato herní ukázka neměla být koncipována jako povídka se striktní osnovou a charakteristikou (což je dobře, neboť se tím vyvarovala jistého schématu). Osobně mám rád květnatá slovní spojení, která dokreslují umělecký charakter a pracují se čtenářovou fantazií, čímž se úzce prolínají s neurčitým výtvarným objektem. Skoro bych až řekl, že toto dílko je na tomto prvku více či méně postaveno. Pro poutavou literární práci bezesporu skvělý pilíř. K technické stránce zbývá dodat pár drobností. Slohově je na tom dílko dobře, několik gramatických jevů by se našlo. Jde o správnou podobu výrazů „Jako by x jakoby“ a „mně x mě“. Pokud chce autor vyjádřit spojení „jako kdyby“ jiným způsobem, zvolí „jako by“. Tato podoba je většinou vázána ke slovesu. Naopak výraz „jakoby“ se spojuje kupříkladu s popisem – přirovnáváním: „Byl jakoby červený, ale…“ A pokud jde o „mně x mě“: první podoba spadá pod třetí a šestý pád, zatímco druhá pod druhý a čtvrtý. A chyba v posledním odstavci: „bezejmenný“, ne „bezejmený“. To jsou však beztak jen maličkosti, možná pouze překlepy.

	Shelagh    [pošta]		NEW     19:09:48 10.05.2010
	Lehce psychedelický popis dobrodružství (nebo tripu?) zajímavých postav. Právě postavy jsou na vyprávění to nejzajímavější, i když mi přijde, že nebyl doceněn jejich potenciál. Možná další dobrodružství by mohlo odhalit další stránky hraní těchto rolí... Jinak k ději snad ani nejde nic podotknout, vypadá to, že hráči se bavili, ale pro nezaujatého čtenáře je to dobrodružství poněkud obsahově prázdné. Styl psaní je zajímavý, vcelku neobvyklý, k tomuto vyprávění se hodí, když jsou přidávány věty do dlouhých souvětí – evokuje to mluvený projev. V textu se vyskytují chyby, zejména interpunkční, které občas způsobí ve smyslu vět pěkný zmatek („...válečník, v prošedivělých vlasech nosí zbroj z kroužků...“) a občas jsou použity ne úplně správné výrazy. Zajímalo by mě, jestli úsloví „usnul, jako když jej na nože bere“ je použito schválně, nebo se autor spletl v jeho správném znění? Tyto chybky nepovažuji za natolik závažné, aby se to výrazněji odrazilo v hodnocení. Celkově hodnotím příspěvek jako průměrný a schovávám si malé plus do příště.

Vygenerováno za 0.72899699211121 sekund.
© 2002 - 2005 Almad, James Timqui a Alcator design © 2002 - 2005 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována,
publikována ani jinak využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků. Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu.