Lovci duší
| Autor: | irook |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
"Jsi si jistý?" řekla Druhá, "tehdy v baronově domě byli oba - on i Světloplachý - a po svých odešel on."
"Je to jen člověk," ušklíbl se První, "nemá šanci."
"Budiž," pravil Třetí, "nebudeme ti bránit."
***
Inu, je to tak. Po svých jsem tehdy odešel já.
A člověk sice jsem, ale rozhodně ne obyčejný. Spíš Utajený.
Život obyčejných lidí se za poslední půlrok moc nezměnil. U některých možná ano - tu k lepšímu, tu k horšímu, ale vcelku vzato je všechno při starém. Ovšem můj život - to je úplně jiná pohádka.
"A můžeš za to ty," kývl jsem upatlaným oknem do sporadicky osvětlených ulic velkoměsta.
Rowena.
Desítky tisíc víceméně anonymních tváří, několik víceméně spolupracujících obchodníků, pár víceméně známých. Ani jeden přítel. Ani více, ani méně.
Přestože je Rowena tak gigantické město - prakticky asi největší a nejlidnatější na severním kontinentu - dá se lehce rozdělit na několik málo podskupin. Denní Rowenu tvoří pilně pracující (okrádající) kupci a obchodníci nejrůznějšího zrna a zaměření. Noční potom pro změnu zase zloději a pašeráci - rovněž nejrůznějšího zrna a rovněž pilně okrádající (pracující). Největší kupecká gilda se jmenuje Tři Mince, největší zlodějský cech pak Zlostopaři, ke kterému se počítá i nepříliš početná odnož Utajených. Protože už nějakou dobu k této skupině nejsem loajální, a protože se tato "dezerce" v podobných kruzích trestá smrtí, je jasné, proč nemůžu spát jako kterýkoliv jiný svobodný občan.
Na druhou stranu - při své velikosti je Rowena plná možností a příležitostí k čemukoliv. Tohle velkoměsto se totiž dá rozdělit ještě na další zajímavé části - celkem tři. První jsou (dle mě) šílení mniši pokroku, kteří by za technologický vývoj ve zpracování kovu a kamene klidně prodali svou matku do nevěstince - říkejme jim třeba Kladivoznalci (je to příhodné, v jejich rukou je kladivo skutečně zajímavý (zajímavě vražedný) nástroj). Druzí jsou neméně šílení bahenní druidi žijící ve stokách a příříčních oblastech, snažící se usilovně o návrat člověka k nejčistší přírodě - říkejme jim třeba suše Druidi (jsou známa i barvitější označení jako Bylinkáři, Ekodědci či Zelení - v putyce na růžku jsem slyšel i "Vyhulbrčka"). Takřka každého napadne - a je tomu skutečně tak - že principy a hodnoty těchto dvou skupin jsou v silném rozporu. Já bych řekl, že si jdou vzájemně dost po krku. A po nohou taky.
Ačkoliv to tak nevypadá, z obou skupin má Rowena užitek. Tři Mince pravidelně kupují nejnovější informace a technologie od Kladivounů, dostávají na trh nové věci a obchod tak utěšeně kypí. Skromnější cechy lučebníků, theurgů a hvězdopravců zase berou zboží od Druidů; nehledě na jejich "zázračnou" schopnost oživovat mrtvé jako nemrtvé. Jednou takto poslali vyčistit stoky od krys, prý zaručeně bezpečně - pochopitelně se to vymklo a pamatuji se, že kapitán Desseiz pak musel s elitními žoldnéři nechat trvale zaplavit kanalizaci pod čtvrtinou města.
Každopádně je tady ještě třetí skupina - skoro nikdo o ní neví, ale já nejsem jen tak někdo, takže nějaké kusé informace mám. Říká se jim Štítonoši, ani nevím proč, utajení jsou však víc než Utajení - a to už je co říct. Stojí v ústraní a do pletek mezi Druidy a Kladivouny se nevměšují. Do rozkolů mezi kupci a Zlostopaři také ne. Prý toho hodně vědí. Někteří tvrdí, že všechno. Já sice tak optimistický nejsem, ale musím říct, že oni jsou momentálně jediný důvod, proč se zdržuji ve městě. Chci jejich vševědství i nezměrnou moudrost využít. Dobře, mám ještě jeden důvod, proč se tady na všechno nevykašlat. Ale k tomu později.
***
Byly asi dvě hodiny po půlnoci. Za upatlaným oknem venku bylo mrtvo, tak jsem vstal, zkontroloval, zda je všechno na místě, dvě malé černé kovové jednoruční kuše položil vedle postele, ostrý gladius ze zvyku vyčistil a šel si lehnout.
Stejně za hodinu vstanu, pokud vůbec usnu.
***
Za poslední měsíc mě Zlostopaři vyhmátli dvakrát - a podruhé to bylo opravdu o fous - nakonec se mi však podařilo zmizet, aniž by zjistili mé přechodné bydliště. Dávám si na to pozor.
Velemág Horácius a jeho Utajení jsou celou dobu neaktivní - od doby, co jsem zabil Molkara, se tu další zabiják neukázal. Ovšem zdání může klamat, třeba jen vyčkávají. Horácius je sice namyšlený, v žádném případě však hloupý.
Jediná možnost, jak se dostat nadutému vůdci elitních vrahů na kobylku, je mít mocné známé. Tedy - je to jediná možnost, kterou jsem schopen rozvinout nějakým konstruktivním směrem.
Trvalo to dlouho; stálo mě to dost peněz, několik lidí to stálo život, ale nakonec jsem našel stopu. Hodně malou a nejasnou.
***
Zajímavé je, že všechno podstatné se takřka vždycky odehraje v lokále nějaké knajpy. Bylo navečer, seděl jsem na kraji dlouhé lavice, na které se mačkalo snad dvacet lidí, a pocucával pivo. Štamgasti okolo valili už tak šestou sedmou rundu a já měl pořád svoje druhé. Dvě piva byla tak akorát, aby člověk nebyl obsluze nápadný, zároveň to bylo tak akorát, abych zůstal ve stoprocentním střehu.
Konečně se otevřely dveře a menší hubený chlapík v černé tunice vešel. Jako vždy prohodil pár slov s Bernardem - otylým mladíkem, co pomáhá s obsluhou, jako vždy si objednal jedno pivo a chleba se škvarky, a jako vždy si sedl k malému stolu u schodiště vedoucího do patra. To, že tam už před ním seděl mladý zamilovaný pár, mu nevadilo, a hrdličkám zřejmě taky ne.
Od teď mu to zabere devět minut, pak zaplatí čtyři stříbrné, nenechá si vrátit a odejde. Nikdy se s nikým jiným nebaví, na nikoho se nedívá, na nic nečeká. Venku pak nastoupí do drožky a nechá se odvézt neznámo kam.
Sleduju ho takhle už pátý den, pokaždé v jiném převleku. Dneska to vyhrál truhlářský tovaryš.
Zrovna jsem si říkal, kdy chlapíka oslovím, a jestli vůbec dneska, když se mladý zamilovaný pár zvedl a zamířil k barpultu. Asi se mi to zdálo jako dobrá příležitost k rozhovoru, tak jsem pod stolem z rukávu vytáhl malou černou kovovou kuši a do dvou žlábků zasadil šipky. Vzal jsem si svou slabou polovinu řádně odstátého piva a vyrazil k malému stolku u schodiště.
Všiml si mě skoro okamžitě.
Jelikož jsem se nezastavil, pomalu se zvedl a pak ne-zas-tak-pomalu vyrazil po schodech do patra.
Na to jsem reagoval naprosto spontánně - levačkou jsem zprudka postavil nedopité pivo na nejbližší stůl, a protože to bylo docela dost zprudka, tak značná část zteplalé břečky skočila postaršímu pánovi do rozkroku. Skoro zároveň jsem se rozběhl.
"No co to, kurva, je?!" vyprskl stařík a své vlastní pivo rozlil pro změnu do rozkroku svého kolegy u stolu.
Podivný chlapík, co má rád škvarky, už ovšem běžel taky.
***
V patře zahnul vpravo - je tam dlouhá chodba a na konci okno. Tak o to mu jde, mělo mě to napadnout hned - pokud se chlapík vyzná, tak je pro něj únik oknem na střechu jednoznačně bezpečnější než dveřmi na ulici. Zrychlil jsem.
Do chodby jsem vpadl přízemním kotoulem, kdyby tam náhodou čekal - ale ne, zrovna rozrážel okenici.
Vystřelil jsem. Bylo to něco mezi deseti a patnácti kroky - tedy na hranici účinného dostřelu minikuše. Předpokládal jsem, že je to člověk.
Zavlnil se těžký závěs a do chodby se vlil studený vzduch. Doběhl jsem k oknu a vykouknul ven. Chlapíkovi se podařilo přeskočit na protější dům - tam se zachytil střešní římsy a s její pomocí se vyhoupnul nahoru. Přehodnotil jsem svůj úsudek - je to minimálně velmi zdatný člověk. Na druhou stranu to totiž bylo něco přes tři metry. Docela dost na skok z místa.
Pro člověka.
"Kruci," řekl jsem a skočil za ním.
Chvilku čekal na střeše, aby viděl, jak to dopadne - tedy jak dopadnu já. Kdyby věděl, kdo jej pronásleduje, tak nečeká ani okamžik, ovšem truhláři obvykle přes ulici neskáčou. Poměrně rychle mu došlo, že já asi budu dost výjimečný truhlář, a dal se přes střechy na útěk.
Další ulička byla asi čtyři metry široká a ze střechy na střechu vedl takový úzký spojovací trámek. Chlapík po něm velmi obratně přeběhl, já jsem se trámkem nezdržoval a mezeru mezi domy přeskočil. Zrovna jsem dopadal a sahal chlapíkovi na límec, když vtom mi pod levou nohou puklo několik střešních tašek - do vzniklé díry jsem zahučel až po stehno.
"Kurvadrát!" zahučel jsem temně.
Následoval blok několika spojených domů a když už jsem jej znovu začal dohánět, doběhli jsme k další uličce. Měla skoro sedm metrů.
***
Ani na chvilku nezaváhal - já být člověkem, tak bych si to možná i rozmyslel.
Jeho skok byl vybroušený, elegantní a přesný. Tedy - byl by, kdybych ho ve skoku nestřelil zezadu do kolena kuší.
Chlapík zaúpěl, zamával rukama, jak se snažil chytit balanc, a pak dopadl na druhou stranu. Bohužel pro něj zády napřed a taky ne úplně na střechu - vzal to i trošku do zdi. Přeražená páteř křupe většinou dost nahlas a nepřeslechl jsem ji ani tentokrát.
Tělo se bezvládně zhroutilo dolů do ulice, chlapík se ještě dvakrát přetočil a dopadl na obličej. To byl další charakteristický zvuk.
"Tak to bychom měli," promnul jsem si dlaní bradu.
Tady jsem od škvarkového chlapíka čekal asi trošku víc. Bohužel, byl opravdu jen člověk. Představil jsem si všechny ty peníze a hlavně lidi, které jsem musel odkrouhnout, abych se dostal k někomu, kdo rád sádlo, a měl jsem sto chutí skočit po hlavě za ním.
"Inu..." pokrčil jsem rameny a skočil dolů - po nohou.
Život není zrovna jednoduchý. Ba co víc, řekl bych, že občas tne pěkně do živého.
***
"No do prdele!" zajíknul se dlouhovlasý žoldnéř, když jsem doskočil k mrtvému tělu. Pravda, bylo to něco k osmi metrům výšky a od truhláře by se něco takového čekalo snad jen kdyby chtěl spáchat sebevraždu.
Zřejmě kolem šla hlídka a zaslechla pád chlapíka přede mnou. Byli čtyři, ozbrojeni meči s širokými čepelemi.
"Copak hoši," řekl jsem, "vy asi nepatříte k Desseizovi, co?"
Žoldáci byli oděni do rudošedých uniforem a vůbec nereagovali tak, jak by se od ostřílených eliťáků čekalo. Jen dlouhovlasý šermíř tasil. Víc nestihl. Hozený nůž se mu zasekl nad kořen nosu, až rukojeť zadrnčela. Teď zbývající žoldnéři reagovali přesně tak, jak jsem od nich čekal já. Nikdo další nechtěl přijít o život, a tak bez dalšího pokynu vylidnili uličku.
Špičkou boty jsem otočil chlapíka na záda. Podle toho, co mu zbylo z obličeje, bylo zřejmé, že už nikdy před nikým neuteče. Rychlá prohlídka neodhalila nic zajímavého, až na jemně tepaný stříbrný prsten. Tedy, vypadal jako stříbrný, ale tak zvláštně se leskl – tak nějak… jinak.
Schoval jsem šperk do náprsní kapsy, z mrtvého chlapíka si vytáhnul černou šipku a z mrtvého žoldnéře pak vrhací nůž – taky černý. S nadějí, že mi ten prsten k něčemu bude, jsem se vyhoupnul zpátky na střechu a zmizel ve tmě.
***
Bylo už docela pozdě večer, když jsem měl všechno hotové. Umyl jsem se, převlékl, pečlivě vyčistil zbraně a nachystal je pro další použití. Pak jsem vzal prsten a sešel po schodech do sklepení. Chodíval jsem tam i dřív celkem rád, vonělo to tam jako v nějakém hokynářství. Asi tam tehdy bylo skladováno mimo jiné i koření z jihu. Teď sem chodívám z čistě praktického důvodu – a je to přesně ten druhý důvod, proč jsem se rozhodl zůstat přes veškeré riziko v Roweně.
Zastavil jsem u (jediných) bytelných dveří, kouknul špehýrkou dovnitř a odsunul dvě nehorázně těžké závory na stranu. Vešel jsem do malé vlhké kobky. Stín u zdi se pohnul a řetězy zacinkaly.
„Copak, chybí vám společnost na večer?“ zeptal se mě a skoro bych přísahal, že se u toho usmíval.
„Ani ne, mistře,“ odpověděl jsem, „znáte mě, vystačím si sám. Většinou. Teď to ale vypadá, že se bohužel neobejdu bez vašich odborných znalostí.“
***
Mistr Hannukah, theurg a lučebník ve službách barona Overmarka, měl smůlu, že se nacházel v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Baronova lest totiž neklapla úplně ideálně, a přestože upírská identita vysokého alchymisty pro mě byla jistou překážkou, nakonec jsem (jak již bylo řečeno v úvodu) odešel po svých. Mistra theurga jsem nechal v zahradě s kusem stříbra v srdci.
Tím to ovšem zdaleka neskončilo - od několika vzdělaných lidí jsem se dozvěděl, že upíra nezabije ani stříbro; i takové zranění dokáže regenerovat - sice pomalu, ale přece. Pokud se jeden opravdu potřebuje upíra zbavit, jediná možnost je spálit jej na popel.
No a s těmito informacemi mne napadl ďábelský plán.
Vrátil jsem se do Overmarkovy vily zrovna v době, kdy baron a jeho nejbližší dumali nad evidentně ne úplně mrtvým a ne úplně živým tělem hubeného lučebníka. Stálo mě to dost nervů, šrámů i hlubších zranění, barona naopak čtyři elitní žoldnéře a jednoho (asi) kuchaře, který se nevím proč připletl do ústupové cesty, ale nakonec jsem mistra upíra z vily unesl a uvěznil. Informace se zkrátka v dnešní době hodí.
Ještě bylo potřeba koupit pár drobností, jako řetězy a okovy ze slitiny oceli a stříbra čtyři ku třem, bezpečnostní závory, a nakonec jsem vzal i dvacetišipkový samonabíjecí ochranný systém a nastražil jej k přístupovému oknu do patra. Jestli budou baronovi žoldnéři po theurgovi pátrat, třeba se bude hodit.
***
Z náprsní kapsy jsem vytáhl prsten a ukázal jej theurgovi.
"Stříbro?" otázal se. "Vy mne pěkně pokoušíte, pane Garou."
"To se uvidí," řekl jsem a položil mu prsten na ruku. Instinktivně ucuknul, ale když se nic nestalo, vzal prsten mezi ukazováček a palec, a podíval se na něj zblízka.
"Bílé zlato," řekl nakonec, "předpokládáte, že mrtvý k němu měl citovou vazbu, nemám pravdu?"
Kývnul jsem. "Jak víte, že je dotyčný mrtvý? Třeba jsem jej ukradl. To dokážete ty věci zjišťovat tak rychle?"
"Je na něm krev," mrkl na mě Hannukah, "byl to jen odhad."
"Odhad dobrý," pravil jsem, "kolik času potřebujete na seriózní práci?"
"Asi nemohu odmítnout, není-liž pravda?"
"Jak říkám, odhad máte skutečně dobrý."
"Dejte mi tři hodiny."
***
"Neruším?" zeptal jsem se potichu, než jsem vešel do kobky.
"Copak, copak - toliko slušnosti," zamlaskal theurg, "jsem přece váš vězeň."
"To asi ta úcta ke stáří," zašklebil jsem se, "a k vašemu umění. Co jste zjistil?"
"Poslední majitel ten prsten nevlastnil dlouho - to naše... ehm, vaše pátrání poněkud omezuje. Byl mu darován - za normálních okolností dobrá a silná stopa, nicméně v tomto případě je dárce zakryt pavučinou nejasností. Buď je čaroděj, nebo jej něco chrání. Přikláním se spíše ke druhé možnosti, protože čarodějové většinou stopy vymažou úplně, a tady přeci jenom něco je. Opravdu zvláštní."
"To by sedělo," řekl jsem já, "skupina okolo tohoto - jak jste jej nazval - posledního majitele je veřejnosti skutečně nepříliš známa."
"Čerpáte znalosti z různých zdrojů, pane Garou?" usmál se theurg. "Tak je to správně."
"Spíš vím, co hledám."
"Dobrá," pokračoval mistr, "vše je příliš mlhavé na to, abych mohl usoudit na nějakou konkrétní osobu či snad jméno. Jednu věc jsem ale přesto zjistil - místo, kde došlo k setkání dárce s posledním majitelem. Jde o jakési překladiště, soudě podle interiéru, a takových budov jsou v Roweně stovky. Ovšem poblíž jsem zahlédl opuštěnou svatyni, kde na kameni u vstupu byla vyryta jednoduchá značka bující rostliny. Sluj druidské sekty, nemýlím-li se."
"Hm," řekl jsem uznale, "to bude někde v docích. Ekodědci potřebujou vlhko."
"Ti... ekodědci, jak jste je nazval, už tu svatyni rovněž neobývají. To bylo naprosto zřejmé. A ten termín není příliš přesný - mají mezi sebou i ženy."
"Tak jim klidně můžem říkat Vyhulbrčka - to je takové neutrální," mrknul jsem na theurga, "dobrá práce, mistře."
***
Bylo nad ránem, když jsem byl připraven vyrazit do doků. Nechtěl jsem tam jít v noci - přístavní překladiště skýtají mnoho různých zákoutí, kde noční živly spřádají své plány, či popřípadě alespoň pašují zakázané zboží. A hlavně - nejdřív je potřeba zjistit všechno, co se dá, a pak teprve jednat. Pokud je theurgova informace správná, tak opuštěnou svatyni Štítonoši nepoužili jednou náhodně, nýbrž ji stále využívají. Pak není kam spěchat - nerad bych svou jedinou stopu nadobro ztratil.
Těsně před kuropěním jsem se ještě jednou zastavil za mistrem ve sklepení.
"Ano?" otázal se hubený stín a řetězy lehounce cinkly.
"Jen maličkost," řekl jsem, "jestli mě vaše stopa přivede na správnou cestu, tak vás propustím ze svých služeb."
"Vskutku?" opáčil upír. "Od člověka vašeho formátu bych takovou laskavost rozhodně nečekal. Nebojíte se pomsty?"
"Mohl jsem vás zabít kdykoliv, mistře. Navíc člověk mého formátu nikdy neví, kdy vaše unikátní umění bude potřebovat znovu. Já, kdybych byl ve vaší pozici, bych žádnou pomstu rozhodně neplánoval. Spíš bych cítil něco jako uznání a možná i vděk."
"Nikdy bych si býval nepomyslel, že tohle řeknu zrovna o vás," zavrtěl upír hlavou, "ale jste velmi moudrý, pane Garou."
Pousmál jsem se. Jen tak, lehce, jak se na moudrého člověka sluší a patří.
"V tom případě vám poskytnu ještě poslední službičku," řekl Hannukah, "řekl bych, že máte nejvýše půl hodiny, abyste se dostal odsud do bezpečí. Žoldnéři barona Overmarka mne přišli vysvobodit z těchto ponurých tenat."
"Vida, vida," řekl jsem. Ne že bych to nečekal - bylo jen otázkou času, než se najde někdo z mých pár známých, co mě práskne.
"Ani na to nemyslete," řekl theurg, "jsou opravdu velmi dobří. Nemáte proti nim šanci." "Inu," mrknul jsem na mistra, "někdy člověk nejedná zrovna racionálně."
***
Pravdou je, že jsem se mohl sbalit a vypadnout - čas jsem na to rozhodně měl. Ale znáte to - všichni správní chlapáci jsou alespoň trošku ješitní. Já jsem pořádný chlapák a jsem tudíž i pořádně ješitný. A i když jsou - jak mě Hanukkah varoval - skutečně velmi dobří, malá lekcička není nikdy k zahození; pár dostatečně hlubokých šrámů je odradí od dalšího pátrání po mé maličkosti.
Tiše jsem doběhl do přízemí, ze kterého vedly ven jedny dveře (zavřené těžkou bezpečnostní závorou) a tři okna (pečlivě zatlučená zvenku i zevnitř). Sotva jsem stihnul nabít obě malé černé ocelové kuše, když tu se ze schodiště do patra ozvalo skřípění právě vypáčených dřevěných trámků.
Usmál jsem se.
Dvacetišipkový samonabíjecí bezpečností systém byl pečlivě nachystán a zamaskován přesně v těchto místech.
"První dva!" ozval se autoritativní mužský hlas.
Trvalo to možná vteřinu - pak to tak hromadně cvaklo, ozvalo se zachrčení, pak nějaké mlaskavé zvuky a zařinčení kovových čepelí o podlahu.
"Další!"
Vida - vskutku profíci.
Samonabíjecí systém neselhal a znovu slavil úspěch.
"Aaaaaa, moje noháááááá," zařval žoldák šeptem, dá-li se to vůbec tak říct.
"Co to k sakru je?!" podivil se kapitán.
"Vidím osm, šestnáct... dvacet," hlásil další žoldák, "dvacet šipkových komor. Zřejmě se dobíjí samy, pane."
"Zničte to!" zavelel kapitán.
"Jdu na to, pane!"
Ve stejném okamžiku, kdy na to v patře šli, někdo odpálil výbušnou nálož za oknem nejvíc vpravo. Instinktivně jsem si zakryl obličej a cítil, jak mi hořící třísky padají za límec. Když jsem otevřel oči, v okně vykukovala hlava holohlavého žoldnéře - tmavé zapadlé oči za mířidly těžké vojenské kuše hledaly cíl.
Mě.
Vystřelil jsem první a z deseti kroků trefil jedno z těch zapadlých očí. Holá hlava se zvrátila dozadu a zmizela z mého zorného pole. Když se v okně objevila další hlava a další vojenská kuše, skočil jsem po hlavě na schodiště do sklepení a ještě ve vzduchu se pokusil za sebou zavřít. Několik šipek zazvonilo o železné kování dveří. Doskok mi nevyšel zrovna tak, jak jsem si představoval, a když jsem se konečně skutálel po schodech dolů, skončil jsem s levou rukou pod tělem někde v oblasti třísel. Ta ruka stále svírala malou černou kuši.
Nabitou.
"To by asi bolelo," řekl jsem a utřel si krůpěje ledového potu z čela.
***
"Jak to vypadá?"
"Je dole," odpověděl někdo šeptem.
Tým z patra se po lehkých ztrátách zřejmě spojil s týmem od okna, a společně se sešly u dveří do sklepa.
"Hoši," řekl kapitán, "s tím ohněm opatrně."
S ohněm?!
Dveře se pootevřely a první žoldák, byť se velmi dobře kryl, to koupil do oka.
"Kurva! Dostal dalšího!"
"Hoď to tam, kurva!! Hoď to tam!!!"
Škvírou ve dveřích někdo něco hodil dovnitř. I na můj vkus tam bylo málo světla, ale vypadalo to na malý broušený flakón.
Zvedl jsem levačku a z druhé kuše vystřelil obě šipky naráz. Nic jednoduchého - na tohle člověk potřebuje i trošku štěstí. Asi jsem ho měl - jedna z šipek zasáhla lahvičku a rozprskla ji na tisíce malinkých střepů. Čirá kapalina, co byla uvnitř, okamžitě vzplála jasným bílým plamenem. Světlo mne na okamžik oslnilo, ne však tolik, abych nemohl sledovat, jak ohnivé cákance letí vzduchem i po stěnách jako nějací démoničtí hadi měníc vše, s čím přijdou do styku, na popel. Horko mi dýchlo do tváře, když se tekutý oheň dostal až ke mně dolů - kdyby mi rostly vlasy, asi bych o ně právě přišel. Takhle jsem jenom mrknutím sklepnul řasy a vykašlal zuhelnatělou sliznici z krku. Pálilo to jako čert.
Žoldnéři od barona ovšem dopadli o několik tříd hůř. Tekutý oheň během okamžiku zkonzumoval dveře, a ocelové kování včetně futer rozpálil do bílého žáru. Žoldák, co stál nejblíže, se proměnil v sloup popela a pomalu se snášel k zemi. Jeho rozžhavený meč se při dopadu na podlahu zkroutil do podkovy. Několik dalších eliťáků se stalo živými pochodněmi a tlouklo s sebou o zem - asi netušili, že takový oheň uhasit nejde.
Vzduch kolem se tetelil horkem, a smrděl přiškvařeným masem a vroucí krví.
Po několika dalších dlouhých vteřinách ryk nahoře konečně ustal a já si (naivně) myslel, že je po všem.
Baronovi žoldnéři jsou však skutečně tvrdí chlapi.
Kovová futra (bývalých) dveří mezitím vychladla do běžného rudého žáru, takže vypadala jako portál do pekla. Pak jsem zahlédl jakýsi stín a následně portálem proskočil kapitán, v ruce zčernalý gladius.
Byl jsem tak překvapen, že jsem se nezmohl na víc, než tiché sípnutí a vybafnutí několika obláčků popela.
"Co jsi zač?" zeptal se a zuby od sazí mu zaskřípaly tak ohavně, až jsem se otřásl. Vypadalo to, že se poněkud rozohnil.
"Bháááá," odpověděl jsem - hlasivky spálené takřka na uhel toho víc nedokázaly.
Kapitán elitních baronových žoldnéřů - tuším, že se jmenuje Ventris Rein - byl něčím nadopovaný. Nepřirozeně rozšířené zornice, před očima se regenerující tkáň na popálené tváři a nelidsky rychlá riposta, kterou kapitán vysekl při mém smrtícím výpadu krátkým mečem, to vše jsou jasné známky nadstandardní výbavičky, kterou jim nemohl poskytnout nikdo jiný, než sám Hannukah - pochopitelně ještě v dobách, kdy nedělal pro mě.
To ovšem stále nebylo všechno: sled bleskurychlých výpadů jsem zakončil klamným manévrem do strany a mohl tak rovnou z otočky tnout do nechráněných zad. Jaké bylo moje překvapení, když místo krve můj meč vykřísnul spršku jisker. Kapitán měl pod kazajkou odlehčenou kroužkovou zbroj - evidentně z Carasské oceli.
Ventris Rein využil mého zaváhání a okamžitě se vrhnul do útoku. Bodnutí do srdce jsem se vyhnul jen tak tak a úsporné, leč velmi nepříjemné seknutí do krku, jsem musel odklonit předloktím - samozřejmě za cenu středně velkého zranění. Když se pak naše čepele srazily znovu a mně zůstala v ruce jen půlka meče, seznal jsem, že kapitánova zbraň je ze stejně kvalitního kovu jako jeho zbroj.
Inu, hlavou zeď neprorazíš, pomyslel jsem si, a zcela nečekaně udeřil pěstí Ventrise Reina do hrudníku. Propíchnout ta zbroj nejde, nicméně energie mého úderu zapracovala přesně tak, jak jsem předpokládal. Kapitán docela zprudka vykuckal několik zpěněných rudých chomáčků (zřejmě) plic a pak zjihnul jak loutka s přestřihnutými provázky.
Pak se ozvalo cvaknutí a něco mnou smýklo o zeď.
V doutnajících dveřích byl zakleknutý další žoldák s vojenskou kuší. Na sobě měl černou uniformu - takovou, jakou nosí Desseizovi lidé.
A sakra - asi posily. To jsem nečekal.
Překulil jsem se k mrtvému Ventrisu Reinovi a zvedl jej před sebe jako štít. Další střela pochopitelně nepřišla, tak jsem sebral ještě kapitánův meč a pomalu se soukal za další dveře s bezpečnostní závorou. Dneska už by to s tou lekcičkou stačilo, je na čase zvolit taktický ústup.
Zrovna jsme se s Ventrisem dostali ke dveřím, když se nahoře ozvalo:
"Ustupte vojáku, jsem Christian Noor - čaroděj akademie třetího stupně, výkonný jednatel. Zločinec a vrah Soltis Garou nyní spadá do naší kompetence."
No jistě - když ne Horácius, tak alespoň vrchní Rowenský čaroděj - ti jsou snad ještě horší, protože u nich nikdo neví, jaké mají limity a čeho všeho jsou schopni.
Zabouchnul jsem dveře a závoru nechal zapadnout, kam patří. Pěkně mi u toho skřípala ocelová šipka o žebra. Stejně to pana výkonného jednatele asi moc nezdrží, ale co už.
***
Otevřel jsem dveře do upírovy hrobky - to už jsem měl na sobě odlehčenou Ventrisovu zbroj a u pasu i jeho meč. Šipku jsem nechal skřípat někde v levé části hrudníku - kdybych ji teď vytáhnul, ztrátou krve bych skoro jistě ztratil vědomí. I tak jsem se motal jak po deseti pivech.
"Copak, copak - situace se nevyvíjí dle vašich představ, pane Garou?" zeptal se Hannukah se zájmem.
"Inu, řekněme, že jsem zažil pár zajímavých momentů, nad kterými budu muset teď chvíli přemýšlet někde o samotě," řekl jsem sípavě. "Jinak mám vše pod kontrolou."
"Ty popáleniny nevypadají hezky - tekutý oheň?"
"O tom mi ani nemluvte - to mi taky dost pocuchalo nervy. Zřejmě váš vynález."
Hannukah přikývl. "Zjistil jsem, že když se přidají ty správné a naprosto jednoduché suroviny k bílému fosforu, tak..."
"Obávám se, že na tohle vskutku není čas, mistře," zachrčel jsem, "nechám vám otevřené dveře, aby si vás hned všimli. Asi byste nechtěl, aby tu prasárničku použili na celé sklepení, viďte?"
Upír si mne zkoumavě prohlédl. "Tak tedy sbohem," řekl nakonec.
"Sbohem mistře."
***
Cesta nevábně páchnoucími stokami byla horší, než jsem čekal. Ani ne tak kvůli tomu, že bych nějak bloudil - přeci jen jsem byl na tuto variantu připraven a úkryt jsem si vybral dopředu - ale popáleniny v kombinaci s šipkou v plíci mi poněkud zkreslovaly vnímání. Asi po půl hodině jsem konečně prolezl tajným průchodem do sklepení jednoho zájezdního hostince. Zvuky pronásledování jsem za sebou neslyšel, tak jsem si připadal v bezpečí. Vzhledem k mému stavu se na tom stejně dalo máloco změnit.
Zbývalo vytáhnout tu proklatou šipku. Svlékl jsem zbroj a z kalhot stáhnul pásek. Ten jsem přeložil na půl, a ještě jednou na půl, a stiskl jej mezi zuby. Pak jsem začal páčit s kovovou šipkou - dvakrát jsem u toho ztratil vědomí, ale nakonec byla venku. Můj organismus se okamžitě pokusil zastavit krvácení a to jsem vědomí ztratil potřetí.
***
Zřejmě vše dopadlo dobře, protože jsem po mnoha hodinách mohl opět otevřít oči. Můj šestý smysl pro čas mi prozradil, že je něco po jedenácté hodině večerní. Z popálenin zbyly svědící tmavě červené jizvy a z rány po šipce na první pohled takřka nic. Uvnitř jsem však cítil, že to ještě není úplně ono.
Protože mě přepadnul obrovský hlad a protože jsem se bál, že by mě hlasité kručení žaludku mohlo prozradit, vydal jsem se na obchůzku sklepení. Hned po minutě jsem spokojeně potřásl hlavou, když jsem objevil štůčky uzeného masa, klobásy, naložené zelí a okurky, a kupu zavařenin. Vybral jsem si skutečně dobrý úkryt.
Nacpal jsem se, co se do mě vešlo, hlasitě si odbrknul, a pak to všechno zalil půllitříkem slámového červeného - to má dost cukru a pro moje regenerující se tělo je naprosto ideální. Pak jsem si odbrknul ještě jednou.
Inu, nejvyšší čas vyrazit, pomyslel jsem si a spokojeně si poplácal najedené břicho.
Posbíral jsem všechny své věci a tajným průchodem vlezl zpět do stok. Odtamtud jsem si to namířil do přístavní čtvrti. Sice se nemůžu dostat až na místo určení - tedy k opuštěné druidské svatyni, protože přístavy mají svůj vlastní systém stok a tento na něj nenavazuje, ale zas tak moc to nevadilo. Je noc a potajmu se přesunout až tam by neměl být teoreticky žádný problém.
***
Prakticky to ovšem problém byl, a to dokonce takového kalibru, že bych si dovolil jej nazvat snad i průserem.
Zrovna jsem si říkal, jak mi všechno hezky jde podle alternativního plánu, když v tom mě ještě na železném žebříku ve výlezu ze stoky osvítilo. Nebyla to však žádná spásná myšlenka, prostě něco blesklo a v té kritické půlvteřině, co jsem nic neviděl, mě někdo nebo něco vytáhlo nevybíravým způsobem za límec nahoru. Pak, aniž by mě to třeba postavilo na zem nebo mi dalo jinou šanci cokoliv udělat, mě ten někdo nebo něco někam hodil. Vím, zní to divně, ale přesně tak jsem si připadal.
Pak jsem narazil na něco tvrdého - asi na kamennou zeď - a bohužel i hlavou. Ještě se mi ani nerozjasnilo a už se mi zase zatemnilo. V ústech jsem ucítil železitou pachuť krve, pak jsem otevřel oči, šerý svět přede mnou se tak nepříjemně zhoupnul, a rázem jsem ucítil v ústech i kyselou chuť zvratků. Načež jsem se neovládl a najedené břicho vydalo značnou část svého obsahu.
"Té vinné klobásky je fakt škoda," zamlaskal jsem a odvalil se kousek bokem. "Pane Garou," ozval se za mnou jasný a zvonivý hlas, "vaše plány jsou tak průhledné, že by je při pohledu do vaší tváře poznal kdejaký šarlatán z ulice. Na to není potřeba třetího stupně."
Pár lidí se hrdelně zachechtalo. Asi nějací tvrďáci.
Když jsem se otočil, uviděl jsem menšího, asi pětatřicetiletého muže, na první i druhý pohled neozbrojeného. Vypadal jako ouřada - slušně oblečený a zvyklý na vyšší poměry. Doprovázelo jej kvarteto žoldnéřů v černých uniformách. Nikdo z nich neměl obnaženou zbraň a dva drželi v rukou hořící pochodně. Protože žoldáci (i ti s pochodněmi) stáli až za ouřadou, neviděl jsem mu pořádně do obličeje, a docela mě to znervózňovalo.
"Mohl bych si to samozřejmě jednoduše zjistit, ale dám raději přednost lehké konverzaci. Copak pohledáváte tady v docích, hm?"
Christianu Noorovi do toho samozřejmě nic nebylo a já se přesto přistihl, jak se mi otevírají ústa s cílem vysypat celou špinavou pravdu. V okamžiku jsem se ovládl a jednoduché zaklínadlo pravdomluvnosti odstínil. V dětství na mně zkoušeli daleko horší věci a proti některým si můj organismus vypěstoval mentální blok.
Místo odpovědi jsem namířil na čaroděje obě černé kuše, v každé dvě černé ocelové šipky. Na šest kroků akorát.
Noor zavrtěl hlavou. "Tyhle věci na čaroděje neplatí, to nevíte?"
Zmáčknul jsem spouště, ozvalo se hromadné cvaknutí, tři žoldnéři šli dolů okamžitě, toho čtvrtého jsem trefil nějak divně a tak se za sténání, které volně přešlo v tiché kňourání, poroučel k zemi trošku neochotně. Po pár vteřinách ale umřel i on.
"Nerad zabíjím čaroděje třetího stupně, když na mě někdo civí," odpověděl jsem.
"Tak vy si myslíte, že je to legrace, viďte?" položil řečnickou otázku Noor, udělal dva kroky ke mně a zvedl pravou ruku před sebe.
Podlomila se mi kolena a kuše mi vypadly z rukou. Noor teď svou mentální silou zaútočil zřejmě skutečně až z třetího stupně, protože na tohle jsem ani náhodou neměl. Visel jsem tam u zdi jako hadrový panák, která čeká, až přijde nějaké vzteklé dítě nebo vzteklý čaroděj a postupně vám odškube všechny končetiny.
"Co tomu říkáte, pane Garou?" otázal se Noor. "Tohle zaklínadlo jsem vymyslel sám. Pracovně mu říkám loutka, v lexikonech ještě pochopitelně uvedeno není. Umožní soustředit velmi jemné snopce psychické energie na určitá mozková centra a synaptické nervové spoje oběti. To vše selektivně, takže výsledkem potom je, že se cíl zaklínadla nemůže nijak bránit a přesto vše dokonale vnímá. Zároveň se tak vyhneme křečovitě ztuhlým údům, k nimž dochází u všech běžných ochromovacích kouzel, a rovněž eliminujeme ono trapné povolení obou svěračů doprovázející všechna zaklínadla způsobující atrofii svalů."
Čaroděj ke mne naklonil svou tvář a s úsměvem si mne prohlížel.
Začalo to divně - jakoby mi někdo poklepal klouby prstů na lebku zevnitř. Považoval jsem to za soukromou vychytávku Noorova nového kouzla, avšak pak se mi v hlavě ozval hlas. S telepatií mám rovněž své zkušenosti, a tak jsem okamžitě věděl, o co přesně jde.
"Záleží nám na tobě," ozvalo se nejdřív. A pak pokračování: "Budeš mít jen zlomek vteřiny, tak jej koukej využít."
Noor mezitím sáhnul do záhybů svého oděvu a vytáhnul malý, avšak na pohled velmi ostrý nůž.
"Tahle čepel je dostatečně jemná k tomu, abych se s ní dostal na konec trojklanného lícního nervu. Troška bolesti ještě nikomu neuškodila," zasmál se čaroděj.
A vtom se to stalo. Někdo odstínil Noorovo zaklínadlo, já okamžitě získal vládu na svými končetinami a pak už to šlo ráz na ráz. Hmátnul jsem do zádové pochvy pro Ventrisův meč a vrazil jej čaroději do břicha, které jsem měl přímo před sebou. Noorův obličej stále nakrabatělý soustředěním při hledání trojklanného lícního nervu najednou vyvalil oči, načež se celé čarodějovo tělo zhroutilo na zem.
"Tohle je Carasská ocel," pravil jsem já, "není to tak jemná čepel jako ta vaše, ale na prozkoumání lidských útrob stačí."
Pochodně po žoldnéřích dohořely a v docích bylo šero. Já však viděl jako ve dne a tak mi neunikl ani fakt, že mne někdo z blízkého skladiště pozoruje. V poslední době je o mou osobu nevídaný zájem - ten neznámý pozorovatel tady jistě nebyl náhodou a kdoví, zda neměl co do činění s odstíněním Noorova zaklínadla.
Přiběhl jsem obloukem ke dveřím skladiště tak potichu, jak mi to moje nelidské schopnosti dovolily. Vzal jsem za kliku, bylo odemčeno, tak jsem otevřel a zůstal přitisknut ke stěně zvenčí. Nic se nedělo. Přikrčil jsem se a rychlým kotoulem vniknul do potemnělého skladiště. Když si oči zvykly na příšeří, zjistil jsem, že skladiště je prázdné a kromě několika nosných trámů uvnitř nic není. Postavil jsem se a v tom okamžiku se zpoza trámu na dvanáct kroků ode mě vynořila štíhlá postava s lukem. Bez okolků natáhla tětivu a vypustila šíp k mojí hrudi. Při tom pohledu mě tak nějak zasvrběla sotva zahojená jizva po střele z kuše, naštěstí jsem však stihl reagovat a uhnout do strany dolů. Ale bylo to o fous.
Při úhybu jsem uchopil do obou rukou malé černé kuše a zalícil na střelce. Než jsem stihnul ale vypustit smrtící střely, postava ustoupila zpět za nosný trám. Udělal jsem čtyři kroky směrem k němu, přece jenom to bylo na hranici účinnosti obou kuší, když se střelec znovu objevil. Vynořil se z druhé strany trámu a tentokrát s obnaženým mečem se štíhlou dlouhou čepelí. I takhle na dálku jsem viděl, že se jedná o mistrovský kousek a v duchu jsem jej obdivně pochvaloval.
Ruce s kušemi okamžitě zamířily na postavu, kterou jsem si konečně mohl podrobněji prohlédnout. Byl to muž, tak kolem třiceti nebo dvaatřiceti let, něco pod dva metry vysoký. Jak se mi předtím zdálo, že je štíhlý, tak teď bych spíš řekl, že je kostnatý a šlachovitý. Takový ten tuhý typ. Dlouhé vlasy měl sepnuté dozadu nějakou kovovou sponou, tmavé tvrdé oči upřené na kuše a rty sevřené soustředěním.
Vystřelil jsem. Ne najednou, ale tak, aby šipky dopadly na cíl postupně s minimální časovou prodlevou. Jsem hodně rychlý a tak je ta prodleva docela malá. Můj cíl ovšem nehnul ani brvou a všechny šipky s kovovým zasténáním odrazil. Ten pohyb jsem nepostřehl, jen pár žhavých jisker mne ujišťovalo, že to skutečně udělal mečem. Jiskry dopadly na hliněnou podlahy a zhasly.
"Kdybych neměl v rukou kuše, zatleskal bych," řekl jsem.
Šermíř se usmál. Potlačil jsem nutkání otočit se a utéct, a vytasil jsem meč s krátkou čepelí z Carasské oceli. Můj soupeř, jakoby mi četl myšlenky, jen lehce zavrtěl hlavou. Tentokrát jsem potlačil nutkání se pozvracet a udělal první váhavé kroky dopředu. Psychologicky šel na mě opravdu moc dobře - proč se nejdřív nepochlubit faktem, jak jsem dobrý, a pak teprve něco řešit, že.
"To ty jsi odstínil to kouzlo?" kývl jsem hlavou ke dveřím, kde o pár kroků dál chladlo Noorovo tělo.
Přikývl.
Za posledních pár týdnů se mě pokusil zabít jeden z nejvlivnějších občanů Roweny spolu s dávnověkým upírem a najatou elitní vražedkyní, pak vrchní čaroděj třetího stupně a teď maniak přepadávající obyčejné lidi, který je rychlejší než svůj stín a ještě dokáže jen tak na počkání rušit zaklínadla nejdrsnějšího ražení. A to nepočítám ty hromady elitních a neelitních žoldnéřů. Až do teď jsem všechno přežil - a to byla zase moje výhoda. Taky psychologická - mohl jsem ho prostě nějak šťastně zabít a on to podle mě věděl. Nebo jsem aspoň doufal, že to tak bere, koneckonců nic jiného mi ani nezbývalo.
"Řekl jsi, že ti na mně záleží, takže mě nechceš zabít," zkusil jsem to, "nebo se pletu?"
Překvapil mě dlouhým bodným výpadem. Vůbec jsem nepostřehl, jak přenesl váhu na přední nohu a jeho dlouhé ruce s dlouhou čepelí udělaly své. Útok jsem odrazil, ale pozdě. Špička dlouhého meče pronikla mou odlehčenou zbrojí jak nic a zanechala na hrudi jeden coul hluboký šrám. Ten meč musel být ještě o dost lepší, než se na první pohled zdálo. Zkrátil jsem vzdálenost a do levičky mi vklouzl černý nůž. Gladius z Carasské oceli se třikrát mihnul vzduchem v krátkých a úsporných secích - za těmito klamnými údery jsem schovával zákeřný bod dýkou do podbřišku. Soupeř měl údery krátkým mečem pod kontrolou, před bodnutím nožem ukročil dozadu, ihned se však zhoupnul zpátky a špička dlouhého meče mi zatančila před obličejem. Stihnul jsem uhnout, v pohybu jsem se natáhnul dopředu a krátkou čepelí hledal odkryté břicho. Šermíř ovšem opět uhnul a ustoupil o dva kroky, jakoby nám chtěl nechat čas si vydechnout. Švihnul jsem zápěstím a hozeným nožem mířil na krk, současně jsem na něj zase natlačil a riskantním seknutím na dlouhou ruku zkusil zasáhnout spodní polovinu šermířova těla. Nůž zazvonil na čepeli a i když byl soupeř v krytu pekelně rychlý, podařilo se mi jej škrábnout na pravém boku. Nevím proč, ale měl jsem z toho radost.
"Jedna jedna," zazubil jsem se.
Pak mě něco štíplo do krku a všechny svaly v těle mi naráz povolily. Až na svěrače, taky to asi měli selektivně vyřešené podobně jako Noor. V některých věcech je vývoj dopředu v zaklínadlech a ochromovacích jedech k nezaplacení.
"Proč?" zeptal se šermíř a vůbec se nesnažil zakrýt rozhořčení v hlase. "Vždyť jsem ho měl!"
"Měl jsi starou bačkoru," ozval se za mnou křišťálově čistý ženský hlas s medovým přízvukem. "Venku leží mrtvý vrchní čaroděj. Kolik si myslíš, že máme času? Do pěti minut se to tu bude hemžit žoldnéři - chtěla bych vidět, jak pak budem někam přenášet tělo hledaného zločince."
Do mého zorného pole vešla ženská postava, v ruce držela krátkou černou foukačku. Jestliže mě uchvátil její hlas na první poslech, pak si to nijak nezadalo s křivkami působícími mužům odkrvení hlavy a rozechvělá kolena. Byla nádherná. Alespoň do doby, než se mi podívala do očí. V těch jejích jsem viděl pouze smrt. Spoustu smrti. Myriády smrtí.
"Sbal ho a vypadnem," otočila se na podpatku a opět zmizela z mého úzkého zorného pole. Světlovlasý šermíř se ke mně sklonil.
"O co tady vlastně jde?" řekl jsem nahlas myšlenku, která mě trápila posledních několik okamžiků. Hlasivky kupodivu fungovaly.
"Ty pořád nic nechápeš, co? Od začátku hraješ naši hru. Ten chlapík s prstenem nebyl stopa ke Štítonošům. Žádná taková skupina neexistuje. Pracoval pro nás a měl jen jeden cíl - navést tě k nám. Věděli jsme, že jakmile se dozvíš o tom, že žádná třetí frakce není, práskneš do bot. Museli jsme spěchat, ale až na toho čaroděje to klaplo skoro dokonale." Dal důraz na slovo skoro, asi si představoval, že mě dostane jinak.
"A teď mi to všechno vykládáš proto, že asi..."
"Umřeš," přikývnul šermíř. "Ale ne teď."
Praštil mě jílcem dlouhé dýky do spánku a svět zčernal.
***
Probouzení bylo mlhavé, bolestivé a celkově velmi nepříjemné. Ležel jsem v kobce - ve stejné kobce, v jaké jsem držel upíra theurga. Pode mnou byla sláma, vlhká až klouzavá až mlaskavá. Aspoň hřála do zad. Zkusil jsem se posadit, což celkem šlo. Zazvonily u toho řetězy - byl jsem celkem pochopitelně spoután. Okovy na zápěstích i kotnících, krátké řetízky mezi nimi a jeden delší a tvrdší, co spojoval ruce a nohy k sobě. Věděl jsem, že se tomu mezi bachaři říká medvěd - člověk v tom mohl chodit jako medvěd na zadních, takovým tím valivým způsobem, ruce nešly zvednout výše než po ramena. Asi nikdo z bachařů neviděl pohyb divokého medvěda kodiaka, protože jinak by to medvědem nikdy nenazvali. Celý medvěd byl pak ještě připoután k masivnímu okovu ve zdi a měl délku kolem metru a půl. Volnost tedy nic moc.
Kousek ode mne lezli po zemi nějací brouci, jejichž krovky zeleně světélkovaly. Byl jsem tedy někde hluboko v podzemí, kde bylo pěkně temno a vlhko po většinu roku, jinde by takový hmyz asi nepřežíval.
Bonus pro mne - nazelenalé světélkování byl pro mé oči dostatečným zdrojem světla. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem až zarážející podobnost řetězů a okovů s těmi, ve kterých jsem věznil upíra theurga. Slitina oceli a stříbra v poměru čtyři ku třem. Ten podivný pár zřejmě nenechal vůbec nic náhodě. Co kdybych byl upír? Ta představa mne pobavila.
Jako odpověď na tohle všechno se ozvaly kroky, pak někdo otevřel ocelové dveře do kobky a dovnitř se nahrnulo světlo. Proti bílému obdélníku dveří jsem zahlédl obrys mužské postavy. Na první pohled jsem ale viděl, že je to někdo jiný než světlovlasý šermíř.
"Tak jakpak je, pane Garou?" zeptal se starší mužský hlas a postava ke mne přiklekla. Když jsem se rozkoukal, spatřil jsem nad sebou obličej asi šedesátiletého muže. Měl dlouhé šedivé, nebo spíš skoro bílé vlasy svázané do jednoduchého culíku. Trošku staromódní. Kdyby se přiblížil ještě kousek, tak bych na něj z medvěda dosáhnul. Ale asi věděl své, tak zůstal, kde byl, a jen se lehce pousmál. Pak provedl naprosto nepostřehnutelný pohyb a něco mě píchlo do stehna. Svaly mi opět vypověděly službu a prakticky okamžitě jsem zvadnul jak odkvetlá lilie.
"Přenes ho na kuchací stůl, Daroxi" přikázal suše stařík a vyměnil si místo s šermířem. Ten se jen ušklíbnul a pak, jako bych nevážil víc než dítě, si mě vyhodil na rameno a vynesl ven z kobky. Chodba byla stejná jako kobka - vlhká a temná. Teď ji však, visící na řetízkách ze stropu, ozařovala stříbrná mísa, ve které hořel jasně bílý plamen. Nikdy jsem nic podobně krásného neviděl. Nešli jsme vlastně ani nijak daleko - kuchací stůl byl hned za dveřmi naproti. Za normálních okolností by to byl docela hezký užitkový stůl, zaschlá a zažraná červeň krve se však na vzhledu podepsala vskutku dech beroucím způsobem. Trošku jsem se začínal bát.
Trošku víc.
"Mno," řekl stařík a promnul si bradu, "myslím, že je čas na první zkoušku."
Darox mě mezitím shodil na kuchací stůl a podobnými okovy a řetězy jako v kobce mne zkušeně připoutal tak, abych se ani nehnul. To jsem zjistil jen o chvilku později, když vyprchal účinek toho ochromovadla. Ten stařík mě fakt znervózňoval. Ta ženská, co doprovázela Daroxe v docích a co mě vlastně složila, tak ta měla v očích spoustu smrti, ale ten pohled byl takový opravdu drsný. Stařík tam té smrti měl snad ještě víc, jenomže se pořád tvářil tak vesele. Šílenější kombinaci neznám. Teď už jsem se bál opravdu hodně.
První zkouška spočívala v tom, že mi na holé břicho položili malou stříbrnou minci. Když se deset minut nic nedělo, pochopil jsem, že testují alergii na stříbro.
"To jste se mě mohli zeptat," zasmál jsem se, "já přece upír nejsem."
Stařík po mě šlehnul pohledem, který naznačoval, že legrace brzy skončí, a pak se otočil na Daroxe: "Hlídejte ho s Umou šest hodin, pak mě přijďte vzbudit."
Mince mi nevadila ani po šesti hodinách, nemožnost se pohnout jinak než prsty na rukou mě však začínala pomalu ale jistě přivádět k šílenství. Zrovna v okamžiku, kdy jsem přemýšlel o tom, zda se skutečně nepokusit spolknout nebo alespoň vdechnout roubík, se konečně otevřely dveře a dovnitř vešel stařík s Umou. Přišli až ke mně, stařík mi vytáhnul roubík a trošku mi proplesknul lícní svaly.
"Tak co, pořád ti to přijde jako sranda?" usmál se. "Teď přijde zkouška regenerace. Až se probereš, dostaneš něco dobrého k snědku." Otočil hlavu na stranu a pokynul jeho kolegyni. "Umo?"
Uma se vytasila se sekáčkem na bourání hovězího masa ostrým jak břitva a bez nápřahu mi odsekla ruku v zápěstí, těsně před okovem, abych nemohl mávat pahýlem. Stařík měl pravdu, při vědomí jsem zůstal asi deset vteřin, ještě jsem viděl, jak mi Uma přitlačila ruku zpět k zápěstí a mokrým hadrem spíš rozmazala než utřela krev okolo. Pak přišel šok a milosrdné bezvědomí.
Ruka se mi hojila tři dny a už po dvou jsem mohl hýbat všemi prsty. Stařík jen spokojeně pokyvoval hlavou a vše si úhledně značil do malé knihy s černou koženou vazbou. Po testu regenerace přišly další zkoušky, jako zkoumání bojových a jiných podvědomých reflexů. Ty spočívaly v dráždění nervových zakončení v krční páteři a pak na jiných místech těla, o nichž jsem ani nevěděl, že taková zakončení mají. Stařík sledoval stahy příslušných svalů, délku a hloubku reakce podráždění. Alespoň tak mi to vysvětloval a tohle jediné si pamatuju, protože během dráždění nervů mě většinou bolest zkroutila do takových poloh, u nichž by si člověk s naprostým klidem vykousl ledviny ze zad vlastníma zubama.
Ani nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Vždycky, když jsem si myslel, že to nejhorší už jsem snad zažil, se stařík vytasil s nějakou jinou prasárnou. A se selektivním potlačením povolení svěračů si hlavu nelámal. Občas bylo období klidu, možná pár dní, co já vím, kdy jsem se dával dohromady. Stařík chtěl, aby každá zkouška proběhla se stoprocentní účinností, a aby jeho poznámky byly pokud možno co nejpřesnější. V těchto obdobích klidu jsem se snažil přijít na způsob, jak uprchnout. Nepřišel jsem na žádný. Měli všechno tak dobře zorganizované a pečlivě připravené a pojištěné, že to prostě nešlo.
A zrovna když jsem začínal propadat apatii, přišli ke mně všichni tři a stařík prohlásil, že zkoušky jsou u konce. Vím, že mi říkal nějaké výsledky, se kterými byl nadmíru spokojen, ale nějak jsem jej nedokázal vnímat.
"Jaká bude konverze genetické informace vlastností, které nás na něm zajímají?" zeptal se Darox.
"Uvidíme zítra. Předpoklady jsou tak šedesát až sedmdesát procent, ale s ním jsme si dali záležet a jeho nejvýraznější dovednosti jsou dobře lokalizovatelné. Takže i klidně přes osmdesát," odpověděl stařík nezúčastněně.
"Kdy myslíš, že nám je budeš moci implantovat?" zeptala se Uma a odhrnula si z očí pramen vlasů, který se tam nedopatřením dostal. "Snad už zítra večer," řekl stařík a podíval se na mě." Nu a vás, pane Garou, čeká zítra poslední den na kuchacím stole. Tak vidíte, máme to za sebou," uzavřel debatu a všichni odešli. Zítra umřu a já jsem tomu vlastně rád.
***
Za dveřmi se něco dělo. Nejdřív jsem nebyl schopen identifikovat co, ty dveře byly takřka dokonale odhlučněné, ale pak jsem seznal, že jde o zvuky šarvátky. Věděl jsem, že mě vždycky hlídala buď Uma nebo Darox. Nic neponechávali náhodě.
Zvuky ustaly, zacinkaly klíče a otevřely se dveře. Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že to všechno - boj a otevření dveří - netrvalo déle než sedm osm vteřin. Stříbrná mísa, co visela na chodbě ze stropu, vydávala teplé a tlumené světlo, a proti němu se rýsovala silueta ženské postavy. Uma to nebyla, její křivky bych poznal na první pohled. Nicméně i tak jsem je znal - z dřívějška. Patřily dámě, kterou společnost už dávno začala nazývat Černá vdova. Elitní vražedkyně a jedna z nejvlivnějších osob Rowenského podsvětí. Baron Overmark ji spolu s upířím mistrem theurgem najal, aby mne zabila. Málem se jí to povedlo, já mám však tuhý kořínek - nakonec do toho zasáhl sám mistr Hannukah, a aby zahladil stopy, měl Černou vdovu zabít. Pokousal ji, a protože podle ověřených informačních zdrojů neexistovala šance, že by se oběť mohla změnit v upíra, a zároveň nikdo z lidí upíří kousnutí nikdy nepřežil, vypadalo to na první pohled nenápadně. Ve skutečnosti tam možnost proměny je - Hannukah to věděl, Černá vdova to věděla také. Všechno bylo součástí jejich soukromého plánu, o kterém ani baron nic netušil. Dozvěděl jsem se to až poté, co jsem mistra theurga unesl z baronova domu a uvěznil jej. Černá Vdova pak měla několik vražedných zakázek, ale po mně už nikdy nešla. Upíři zřejmě trpí stejným sentimentem jako lidé. Byl jsem tomu velmi rád, protože naše setkání by v tomto případě skončilo mou rychlou smrtí.
"Ahoj," řekla Černá vdova.
"Ahoj," odpověděl jsem slušně na pozdrav.
"Tak co, chceš tady zůstat a nechat se rozebrat na hromadu buněk a nebo půjdeš se mnou a ještě si spolu něco užijem?" rošťácky na mě mrkla a při úsměvu jí vykoukly špičky upířích zubů. Nevím, jestli narážela konkrétně na tohle, ale pravdou je, že jsme spolu párkrát spali. A vůbec to nebylo špatné.
Chvíli jsem bojoval s vlastním pocitem apatie, a pak se snažil odkrýt vzpomínky na nějakou smysluplnou minulost - šlo to dost ztuha, skoro všechno mi překrývaly zážitky spojené s krutou bolestí. Pak jsem konečně přesvědčil sám sebe, že s tím ještě můžu něco udělat. Upírka jen stála a mlčela.
"Dobře," řekl jsem, "na těch klíčích by měly být nějaké i od tohodle." Ukázal jsem okovy na rukou.
Černá vdova se ke mně naklonila a jednou rukou přetrhla nejodolnější řetěz vedoucí k okovu ve zdi. Ještě méně námahy potom musela vynaložit na řetězy v medvědovi a když mi pak prsty rozevřela okovy na rukou a nohou, nezmohl jsem se na víc než na nechápavé zvednutí obočí.
"Tohle má zadržet upíry?"
"Jo," odpověděl jsem, "jak jsi mě vlastně našla?"
"Hannukah," pokrčila rameny, "asi měl pocit, že ti něco dluží, když jsi jej nechal jít."
Zazubil jsem. Nikdy jsem neměl pořádné přátele, ale přesně tyhle momenty mi dodávaly touhu žít.
"Bezva, budu potřebovat nějakou zbraň," řekl jsem a kouknul upírce přes rameno do chodby. Ležela tam Uma. Hlavu měla čistým řezem oddělenou od trupu, bodnou ránu v srdci a pořezaný obličej. "Tos jí udělala ty?"
"To byla hrozná ženská," řekla Černá vdova s vážným obličejem a podala mi dva nože s dlouhou a setsakramentsky ostrou čepelí. "Chtěla jsem to udělat čistě, ale nedala mi k tomu příležitost - fakt dost drsná."
V duchu jsem se otřásl, když jsem si představil, jak se elitní zabiják se schopnostmi daleko převyšující schopnosti nás, obyčejných zabijáků, blíží ke své oběti a má všechny trumfy v rukou, a ta oběť se stejně dokáže skoro ubránit. Co je to sakra za lidi?
"Máš docela mocné nepřátele," odpověděla na mou nevyřčenou otázku, "dokáží nějakým záhadným způsobem získávat zvláštní schopnosti od ostatních."
"Jo," odplivl jsem si, "o tom jsem mezi těma sračkama tady taky něco zaslechl. Hnus."
Přikývla. "Musíme odsud vypadnout. Bohužel to nepůjde cestou, kterou jsem přišla - nejsi upír, nezvládneš to. Takže to bude muset jít postaru." Usmála se, zuby se jí zatáhly, takže vypadala víc jako žena. Od minule se trošku změnila - blond vlasy měla ostříhané nakrátko a víc jí to k bledé pleti slušelo. Křivky zdokonalovat moc nepotřebovala, ale i tak jsem si všimnul, že pod přiléhavými koženými kalhotami a krátkým koženým kabátem nějak zkrásněla, a i když se mi to možná jen zdálo, nevěřil jsem tomu. Upíří identita se podepíše na všem.
***
Byli jsme hlouběji, než jsem si myslel - minimálně sedmdesát stop pod povrchem. Celé podzemí tady zřejmě bylo déle, než o tom lidé věděli. Moji věznitelé se rozhodli postavit si mučírnu na prastarých základech budov starověkého města. Zřejmě. Možná to bylo jinak, ale tahle verze byla nejpravděpodobnější.
Když jsme se dostali až do obytných prostor, čekali na nás. Ve skutečnosti byli opravdu jen tři. Teď už vlastně jen dva. Stařík a drsňák Darox. Byli skryti za opotřebovaným nábytkem ve starém skladu. Jejich přítomnost jsme spíš tušili, než že bychom je viděli.
Pak se všechno začalo odehrávat strašně rychle.
Zkusili jsme zkrátit vzdálenost a kryli se za jednou starou mohutnou almarou. Něco cvaklo a pak se u almary na naší úrovni s prsknutím rozletěla skleněná kulička. Černá vdova reflexivně zavřela oči a trhla sebou do strany. To bylo všechno, co jsem zaznamenal. Když pak ke mně otočila zpět svou tvář, rychle se jí na ní tvořily vodnaté puchýřky.
"Idioti," ucedila Vdova, "koncentrované ultrafialové světlo. Na upíry fantastická zbraň. Na normální upíry," opravila se. Pak sykla, jak si sáhla prsty na puchýře v obličeji. "Kurva," řekla, "jestli mi chtěli hnout žlučí, tak se jim to povedlo."
Souhlasil jsem. Stařík s Daroxem měli evidentně největší strach z upírů. Celkem právem - teď už jsem totiž chápal proč. Mistr Hannukah byl upír a Černá vdova rovněž. Oba byli ale jako den a noc. Když se totiž člověk stane upírem, nedostane do vínku nové schopnosti, pouze se mu zdokonalí ty, co už ovládá. A ty, co umí nejlépe, se zdokonalí nejvíce. Proto je mistr theurg skutečným znalcem theurgie, démonologie a cestování astrálním světem, a proto teď Černá vdova rozseká na kusy dva neuvěřitelně schopné protivníky. Pokud byla smrtelně nebezpečná jako člověk, pak na určení její nebezpečnosti v upíří podobě neexistuje metr.
Z úvah o upírech mě vyrušila Vdova - zvedla almaru před sebe a hodila ji po staříkovi s Daroxem. Takřka okamžitě se odrazila a skočila týmž směrem. Měl jsem pocit, že kdyby chtěla, bude tam dřív než skříň. Almara následně dopadla, rozbila se na hromadu tlustých prken i menších třísek a pohřbila staříka pod sebou. Vzápětí tam zmizela i Černá vdova. Do vzduchu se zvedl oblak prachu a miniaturních třísek. Uviděl jsem Daroxe, stál kus vpravo a mířil do oblaku dlouhým lukem. Zřejmě viděl něco, co já ne. To už jsem ovšem běžel směrem k němu, oba nože v rukou. Určitě mne zaregistroval koutkem oka, ale neopustil koncentraci a v momentě, kdy si byl jistý, vystřelil. Opravdu ne po mně, ale po Černé vdově. Čekal jsem, že uslyším to typické mlasknutí doprovázející zakousnutí se šípu do masa, ale nic takového se nestalo. Oblak pilin zřídl a já uviděl Černou vdovu s šedým celokovovým šípem v ruce. Znal jsem ty šípy, Utajení je používali taky - šlo o neuvěřitelně drahou věcičku z černého trhu - magické a otrávené šípy, které nikdy neminuly cíl. Nešlo před nimi uhnout a jed byl tak prudký, že ani Černá vdova v současné kondici by neměla šanci. Uhnout před tím šípem nešlo, ale chytit jej zřejmě ano. Upírka určitě věděla o těch šípech to, co já, a pokusila se jej zlostně zlomit. O tom jsem věděl, že také nejde. Vlákna magického kovu jsou velmi jemná a pevná, a přerušit vertikálně je jde jen za použití extrémně hrubých magických procesů. Žádný smrtelník ani upír nemá šanci. Ani superdokonalý upír.
Šíp praskl.
Byl jsem skoro na dosah. Hodil jsem po Daroxovi oba nože. Luk v jeho rukou vystřídal ten nádherný meč, s kterým jsem měl možnost se potkat už dříve. I teď byl neomylný - kovově to zazvonilo a nože se stočily do míst, kde nemohly nikomu ublížit. Svůj účel ale splnily - získaly mi něco času. Pohyboval jsem se stále vpřed, Darox ke mně stočil špičku čepele a bez nápřahu bodnul do hrudi. Při rychlosti, kterou se to všechno odehrávalo, nepotřeboval žádný nápřah. Stočil jsem se lehce doleva a odtáhl pravou ruku od těla. Uhnout nešlo. Meč mi prosekl kůži na hrudníku z pravé strany, rozřezal svalovinu, zlomil asi dvě žebra, a prošel mezi tělem a rukou. Využil jsem energie vlastního pohybu a pravou rukou zachytil jeho pravou ruku s mečem. Při doskoku jsem přenesl váhu na vnitřní nohu a přešel do spirálovitého pohybu. Zůstal jsem na místě, otočil o tři sta šedesát stupňů a veškerou energii předal Daroxovi. Odlétl ode mě s rukama od těla a hlavou napřed. Narazil obličejem do zdi a meč mu vypadl z ruky. Prasknutí lebky jsem naslouchal s požitkem gurmána oceňujícího nejkvalitnější vína z Ravského panství.
Podíval jsem se za sebe. Stařík byl zřejmě taky docela drsňák - Černá vdova mu almarou přerazila páteř, soudě podle jeho nepřirozeně rozhozených nohou na zemi. On se však nevzdal, a vleže jednou rukou drženým obouručním kladivem posetým magickými runami vzal upírku zepředu přes koleno a přerazil jej. Upírka zaječela bolestí a zhroutila se na zem. Stařík chtěl využít okamžiku a přešel do ofenzívy úderem na hlavu, to však Černá vdova zachytila jeho ruce a pomalým pohybem překroutila obě zápěstí. Stařík měl ruce uvězněné pod upírčinými a nemohl nic dělat. Bezmocně zavřeštěl a pak mu Černá vdova třemi údery runového kladiva roztloukla lebku na červenošedou mazlavou hmotu. Nutno podotknout, že ty dva poslední údery byly více méně zbytečné. Pak odhodila kladivo na stranu a vrátila si koleno do normální lidské pozice. Chruplo to tak, že jsem se málem pozvracel, pak se upírka postavila, noha trošku zahaprovala - přeci jen rozdrcená čéška a přetržené vazy udělají své, ale během pár kroků ke mně se dala dohromady. To je, panečku, regenerace, to by bylo něco pro staříka a jeho konverze genetických informací.
Přišla až ke mně a políbila mě. Pak se odvinula a podívala se mi do očí. Po puchýřích způsobených ultrafialovým světlem nebylo ani památky.
"V pořádku?" zeptala se.
"Jo, jasně," zašklebil jsem se. "Co to je vlastně za... za lidi?" kývnul jsem hlavou na Daroxe.
Černá vdova pokrčila rameny. "Prostě jenom další, co tě chtěli zabít. Jen další v dlouhé řadě."
Měla pravdu - byli prostě jen další v řadě.
Diskuze
Skvělé, nemohu než poděkovat za výtečný zážitek a popravdě nejsem oprávněn k jakékoli kritice, protože jsem stejně během čtení nebyl schopen vnímat jakékoli chyby. Když jsem přečetl prvních pár odstavců, musel jsem to přerušit a přečíst si nejdřív znova Měšec, abych se neokrádal o kompletní zážitek z tohoto pokračování. Uvědomuji si, že informační hodnota mého příspěvku je prakticky nulová, tak snad alespoň mé nadšení autora potěší;-)
Paráda. Vynikající oddechové čtení, plné akce a zajímavých postřehů ("křupnutí páteře jsem nepřeslechl ani tentokrát" :) ) Mezi serverovými díly jednoznačně 5 hvězd. Jízda od začátku až do konce, i když pasáže, kdy je hlavní hrdina vystaven mučení, aby se vidělo, jak moc drsný vlastně je, mě už ani nebaví. Dílo mě celkově pobavilo a dokonce i inspirovalo pro dobrodružství v DrD, takže díky...
Co říct. Snad jen, dokonalé. Nemůžu se dočkat dalšího pokračování...
5*
No. Parádní dílo skvělého sarkasmu a ironie...Ale neusínej zase na vavřínech:D... ale myslím si , že Měšěc plný zubatých micní byl o něco málo lepší...jinak , stejně jako Fengelovi (pokud se tak jeho Nick skolňuje), se mi zdál souboj (honička) s týpkem na střechách trochu ochuzený, ale na celkové kvalitě určitě tolik neubral... celkově ale výborný a jan tak dál
Teda. Četl jsem samozřejmě tehdy i Měšec plný zubatcýh mincí, když byl zrovna nový na Hřbitově a těžko hodnotit, který příběh se mi líbil víc. V prvním byla větší dávka ironie, v druhém spousta pěkných bojů. Oba příběhy spojuje ta stejná forma příběhu - plná sarkasmu, ironie, popisů i dost brutálních situací a zranění, leč to je právě to, co se mi na tomto díle líbí.
Abych řekl pravdu, připadá mi to trochu jako psaný akční film s obrovskou nadsázkou a hodně boje. Příběh z podsvětí města Rowena mě naprosto uchvátil tak, jako už i minulá část. Ta byla možná ještě o stupínek lepší, ale oba jsou naprosto geniální. Bavil jsem se čtením od začátku do konce, protože se pořád něco dělo (vyjma prvního odstavce) - možná mi chybělo více popisů jako když honil najatého týpka po střechách. Ty komentáře tam byly naprosto trefné. Nechci se pořád opakovat, že oceňuji vtipnost, sarkasmus a ironii v díle, jakožto i poutavý a strhující sled událostí. Popisy boje jsou taky výborně zpracovány.
Jediné, co mě trochu zarazilo je, že jsem čekal ještě nějakou překvapivou pointu v posledních řádcích příběhu. Ještě nějakou zradu, vraždu, podvod nebo něco takového. Prostě jsem nečekal, že i Garou může mít jakžtakž šťastný konec, ale že se objeví ještě nějaká zrada.
Hodnotím maximem. Všiml jsem si akorát pár překlepů a tuším jednou chybějícího zvratného zájmena, ale při čtení má absolutní přednost v tomto případě poutavost příběhu.
Akční příběh, který si libuje v pohybu a dynamice a který si zakládá na krátkých dějových sekvencích plných spádu, jež se slepují a vytvářejí útržek z hektického života jistého zabijáka. Jeho hrdina představuje nejen protagonistu, ale také vypravěče a komentátora v jedné osobě. (Výjimku tvoří jen první odstavec.) V tomto případě je ich-forma příhodná.
Rowena je bizarní město, podobající se státu ve státě, a tak se velmi hodí jako prostředí, které jako kdyby samo generovalo veškerou sp(l)odinu tamější společnosti. Navíc i mimo rámec příběhu nabízí pestrou škálu herních možností, neboť se v ní de facto prolínají vyvíjející se technologie s kultem přírody, což v budoucnu může mít za následek i střet dvou odlišných civilizací - prastaré, fantaskní a té nadčasové, materiálně vyspělejší; protože science fantasy se odvíjí od klasické fantastické literatury. Mluvím o tom proto, neboť bych se příliš nedivil, kdyby se pan Garou jednou ocitl v evolucí zmítané společnosti, ve které by Kladivoznalci skutečně již prosazovali svou moc věrnými futuristickými technologiemi, zatímco Druidi by se stále drželi osvědčených tradic a mytického tématu.
Změna stylu by tím pádem nebyla k zahození. Souboje jsou zdařile popisovány, probíhají plynule a s razancí, čtenáře skvěle pobaví báječnými efekty (to především díky tomu, že náš hrdina se ze všech utržených ran vmžiku otřese a ještě stíhá situaci s ironií pro něj typickou komentovat), a přesto jsou výsledky vcelku očekávatelné. Vlastně si ani nejsem jistý, zda je pan Garou před každým konfliktem tak neochvějně sebejistý a lehkovážný, nebo se za jeho chováním skrývá skeptické myšlení.
Přes tyto klady se mi zdá, že postupná proměna prostředí (tedy i dobového vývoje) by mohla zapůsobit ještě úderněji, ač se to může jevit pochybné; asi to bude tím, že i přes svou délku je dílo formátově stále povídka, a já proto již teď přemýšlím o tom, jak by mohly vypadat další díly. Protože jinak mě příběh uchvátil i brilantní formou, která je díky hrdinovým vtipným hláškám a líčení z pohledu první osoby v tomto případě nezaměnitelná. Nápad je přeci jen vedlejší stránka věci, jelikož - to je myslím očividné - si dílko zakládá především na akčních momentech a stejně tak správně považuje za svůj trumf archetyp "hrdiny - odpadlíka", z čehož vyplývá kvalitní klasická bojová fantasy s prvky humoresky. Náhodou mohu posoudit (pár takových titulů jsem přečetl), že coby kombinace příběhů ve stylu Gotrekových dobrodružství (Warhammer) a Pratchettových je to docela věrné. :-) (A to bych se zase nerad dotkl autora, který dle mého mínění přesto disponuje osobitým stylem, i když věřím, že takové přirovnání z díla činí výtvor plný bojových scén, jakož i vkusných gagů a báječných poznámek).
Obdobné výplody ryzí fantastické literatury jsou vítané, pakliže je zdobí takováto ukázková forma, už jen kvůli vysoké oblíbenosti zejména mladších čtenářů a těch, kteří milují Tolkienovo dílo. Takže ne každé dílo musí hýřit tajuplnou až nepochopitelnou pointou nebo kontroverzností a výstředností: pokud někdo umí psát staré dobré akční příběhy, je to jedině dobře, protože čtenář se u nich zaručeně pobaví a zarelaxuje si. Nejde o to, dovtípit se zapeklité myšlenky, ale vychutnat si dojem z díla. (Tak je tomu alespoň u tohoto typu povídek.)
Váhal jsem v hodnocení mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami. Ale protože jsem si četbu doslova vychutnal a všiml jsem si jen nepatrných gramatických chyb (jde o překlepy), volím kladnější hodnocení. Nic věcného, co by se vztahovalo ke slohu, neřeknu, poněvadž jsem skutečně spokojený.
(5*)
Volné pokračování akční hřbitovní povídky Měšec plný zubatých mincí lehce zpomalilo a zamotalo děj. Ocitáme se v Roweně půl roku po zběsilé jízdě městem a kupě mrtvol, hlavní hrdina se otřepal ze šrámů a hledá svou pomstu.
Povídka rozvíjí motivy soupeřících zájmových skupin, využívajících město a jeho obyvatele pro své cíle. Proto dostaneme v úvodu malé školení kdo, jak a s kým, resp. proti komu. Karty jsou rozdány a teď je na hlavním hrdinovi, jak si s tím poradí. Vzhledem k tomu, že není tak docela člověk, mu to jde dost dobře, dokud nenarazí kosa na kámen, tedy vlastně na plán v plánu. Pak už jen zbývají staří známí, aby ho z toho vysekali.
irook nezklamal. Opět přinesl zábavné čtení, kde sice musíte leckde přimhouřit obě oči, ale pokud přistoupíte na hru, pobavíte se. Akční scény jsou opravdu akční, hrdina řádně drsný a hláškující a všude kolem spousta materiálu pro netradiční odchody ze světa.
Mix fantasy, pseudostředověku a novodobých znalostí je velmi přitažlivý, na druhou stranu nemusí být pochuti těm, co vyznávají čistotu žánru. Stylem mi dílko připomíná rané povídky Miroslava Žambocha.
Oproti Měšci tempo děje Lovců duší zpomalilo – to je na úkor složitějšího propracování pozadí a intrik, které mi přišly mírně překombinované. Ale jen mírně. Také je více využíváno známých fantasy klišé (zejména těch upířích), na druhou stranu ke stylu povídky to patří a netrčí to z dílka pro svou samoúčelnost.
Co mě pobavilo, byl závěr. Výborně dokreslil povídku, povýšil ironii na sarkasmus a usadil dílko do pevných mantinelů dobré zábavy.
P.S. Povídce nechávám původní tagování – je otázka, jestli by tagování odstavci nebylo lepší než použití brejků – to nechám na autorovi, jde to kdykoliv změnit.