prokletý Dilvish  18. 8. 2007 v 4:28:40

Je to takové místy kostrbaté, forma tedy má k dokonalosti daleko, ale pěkné lyrickoepicky to působí, takže hodnotím kladně.

Fee  16. 8. 2007 v 17:16:28

Milá Tinwen,

dílo na mne zapůsobilo dojmem, že jsi se pokoušela o neobvyklý styl. Trochu jako Sethem ve své povídce, ač ta se mi zalíbila více. Rýmy jsou poskrovnu, avšak jsou. Jenomže báseň mi neučarovala. Prostě se mi nezalíbila.
Pochmurná, toť můj dojem. Jsem si vědoma, že je to možná i mým momentálním rozpoložením.

Nedovolím si vytýkat gramatiku nebo styl, jelikož toto psaní mi není zažité a nechápu, kde mají či nemají být chyby.

Nevidím to na více než jak jsem hodnotila. Omlouvám se za své tvrdé hodnocení.

Fee

Shadowmage  14. 8. 2007 v 15:08:10

Nevím, zaujalo mě to, ale ne přímo potěšilo.
V názoru na poslední část básně plně souhlasím s Marsiou, ten konec je opravdu působivý. V té básni mi také asi trochu vadilo časté používání citově nezabarvených sloves mít a být, v natolik emotivní výpovědi bych spíše čekal nějaké trochu jiné výrazy.
U toho "ubíjíš mne vírou v Boha..." jsem si až skoro představil umrlce z Kytice, jak přesvědčuje tu holku, aby zahodila křížek a růženec. Obrazy zajímavé se střídají s těmi typickými, které působí poněkud ohraně, což mi zvlášť u takovýchto"dark visions" už trošku vadí...

Rag  11. 8. 2007 v 20:44:35

Mně se to líbí celkem hodně. Akorát se do toho musí člověk začíst a trochu přemejšlet

Aritma  11. 8. 2007 v 0:06:43

Myslím, že v porovnání s ostatnímy díly od autorky, je tohle dost slabé. Nějak jsem nepochytil rytmus ani nechápu stavbu veršů. Jediné co jsem nějak pochopil bylo o čem, to je ale to nic nemění na tom, že sem to vlastně nemohl pořádně přešíst... mno, je mi líto ale tady hodnotím nízko.

Marsia  10. 8. 2007 v 9:55:38

Závěr je holt nejdůležitější - a tak jsem se rozhodla si i zahlasovat. Poslední čtyři sloky mě velmi oslovily, tak odhlédnu od chyb slok předchozích.

Nadpis mě, přiznám se, vůbec nezaujal. Nevím, čím to je (asi tím přehozeným slovosledem), přišel mi takový nudný, fádní, rozvleklý. Zajímavé, když je vlastní dílko takové úderné.

K anotaci bych měla jeden překvapený pohled - autor neví, kdo je mluvčím? Divné. Přecejen autor s mluvčím do jisté míry splývá, je divné, že anotace mluví nejistě.

A teď pár slov k veršům. Úvod fajn, první sloka jasně poví, jak na tom čtenář je (dovolím si sugestivně spojit čtenáře a oběť, přijde mi, že je to i záměr autora). Druhá sloka přidává další informace, ale zde mi vadí, že forma netvoří nějaký hezký celek se slokou předchozí. Uvítala bych nějaký souzvuk, rým - má výhrada směřuje hlavně ke slovu "bije", jako by sem nepatřilo (což je podtrženo chybějící interpunkcí na konci, jako by tam to slovo prostě někomu upadlo).

Ke čtvrté a páté sloce bych měla podobné výhrady - opět poslední slovo, "Nenáviděn!" zde nesedí, tentokrát ani po stránce obsahové. Ještě bych dodala, že verš "Do mých očí nepohlédneš!" je příliš dlouhý a náhodně (alespoň to tak vypadá) se rýmuje s předchozím, což zde není žádoucí.

Možná bych očekávala další oddělení, jakým byla třetí sloka. Nu což, není. Hlavní je, že teď začíná třetí část básničky - oddělená formou - ta údernější, libozvučnější, prostě ta lepší. V této části mám jedinou výtku k "nikdy víc se nesejdete. ", kde se opět trochu nepříjemně vyklubal rým a navíc je verš trochu moc dlouhý, zná tak nějak, že tam nepatří. Ale jinak mě ty poslední čtyři sloky opravdu zaujaly a překryly dojem z méně povedených slok předchozích.

Nathaka Warrior  9. 8. 2007 v 23:46:30

Mne na Fenmaru určitě nezabiješ, ženo moje, protože na něm nebudu :)

Budu příjemnější než anarion, protože na mne dílo příjemnější působilo. A je to mou náladou, mou vlastní depresivní umolousanou náladou.

Ostré, úsečné, chladné věty, to je to co teď do života potřebuju. V mojí frustraci je to přesně něco pro mě, ano. Čtení téhle básně bych přirovnal k čtení run na chladném kovu meče. Přejíždím si prstem po čepeli tam a zpět, dech mi kondenzuje na kovu a já si potichoučku šeptám ta slova na něm vyrytá. A že jsem si opravdu šeptal.

Nebudu to tedy brát stylisticky, gramaticky, technicky, ani nijak jinak nějakou divně pojmenovanou technikou, vezmu to jen a jen subjektivně, protože subjektivní by tato báseň asi i měla být. Měl bych hodnotit, jak zapůsobila a jak měla působit.

Možná se efekt tebou sledovaný jen prohloubil mým momentálním žalem, možná ses jen zcela náhodou trefila do správného obodbí, ode mne máš čtyři hvězdy. Svítí málo, ale svítí.

anarion  9. 8. 2007 v 23:11:41

Tedy Lucinko :o) *odpusť*

Báseň to není špatná, ale mě moc neseděla *odpusť* :o)

Tak kde začít? Snad rytmem básně, ačkoliv se to už považuje za klišé... proč?
Bylo to moc úsečné, úderné, jednorázové věty, věty bez procítěného popisu... Prostě moc z ostra.... nevím jak to popsat. Vždy mě učily, že dojem a pocit, vzbuzují zejména přídavná jména... já se toho držel a cpal je kam se dá. Možná je to zastaralá metoda, ale jelikož jsem člověk žijící gotikou a starověkem a bůhví čím ještě, nedivte se :o)

Tady bohužel těch přídavných jmen vidím málo. Úsečné a úderné věty je pohřbly a tak mi báseň nešla k tělu. Byla jako cizí, hrozně nepřístupná.

Leč pár frází se mi tam líbilo, zvláště konec. Vidím snahu a píli a ačkoliv je tam pro mě pár klišé, pořád to je ještě na 2 hvězdy :o)

*promiň*

Ps. Snad mě na Fenmaru nezabiješ :o)

s úctou anarion

Darian  9. 8. 2007 v 22:46:56

Mierne tendenčne ladená lyricko-epická básnička, pojednávajúca o konflikte – variácii na augustínsky večný súboj dvoch strán spektra.

Dielko na prvý pohľad pôsobí, odvážim sa povedať, dramaticky – variuje kadenciu maloslovných viet, ich štylizovanosť s výstupom rozprávajúcej entity v priestore in-persona žijúcej, ale i prežívajúcej, osvecovanej lúčom svetla starej dobrej teatrálnosti dramatického rečového aktu. Ľudsky povedané: vety krátke a také, aké sú, kvôli riadenej fatálnosti, využité i nevyužité možnosťami ich-rozprávača, všetko pod taktovkou absolútnej rétoriky, pri ktorej sa s dielkom naozaj nedá polemizovať, len určiť paradox a nezmysel.

Keď som vravel o rozprávacej entite, charakterizoval som ju paradoxom. Taká totiž, paradoxná – vlastná i autorsky riadená (vlastný a autorský rozprávač) je totiž v texte používaná ku prospechu konca. Nepoviem priamo, že pointy, tú totiž badať vlastne až pri vlastnej expresii obsahu – je teda voľnejšia. Našťastie, povedal by som – už tak je v tom špecifiku postupu priveľa špecifika obsahu. Krásne konflikt autorského a vlastného rozprávača v zvolenom postupe vidno najmä v 5. strofe. Kým totiž v prvých dvoch veršoch stále badať zacielenie na vlastné prežívanie rozprávača, v druhých dvoch, keď rozprávač upriamuje svoju pozornosť na druhú osobu, vidno už snahu o pohyb, dej, nastolenie konfliktu, ktoré však naráža na stenu – rozprávací postup. Teda kým informácie tu znejú ešte ako domnienky, ďalej už, nemajúc svojou dôležitosťou inú možnosť, začínajú byť príliš presnými „dohadmi“ (4. strofa do konca) – teda štylizáciou tušenia, informačným balíkom zistenia.

A práve v istom konflikte monológu s plynutím deja tu nastáva problém. Jednak dielko prísne dodržiava monológ, teda istú polemiku so sebou samým, no na strane druhej je ten monológ akčný (v prítomnom čase), posúva sa ďalej tým, že sa v tom istom prítomnom čase reálne menia vonkajšie podmienky. Je to príliš, dve tendencie na jeden čas, alebo, ako som naznačil vyššie, na jeden rozprávací postup. Dvojitý paradox.

Celkovo sa jedná o rozporuplné dielko, ktoré sa aspoň snahou o danie reálneho pohybu tak príznačnej statickej forme radí u mňa do lepšej kategórie, ak to porovnám so štylizačne rovnakými variáciami na divadlo.