Články&Eseje

Talisman Tajemství Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 10

Talisman tajemství


Tato výprava mě naučila dvě důležité věci. Zaprvé poslouchej rady svých starších kolegů dobrodruhů a zadruhé se nesnaž hladit žádná zvířata, která neznáš.


Úryvek z pamětí Vlčice.

Bláznivý hobiti. Jsou dobrý tak akorát na svačinu. Kdo je má pořád tahat z maléru.


Úryvek ze Shrekových pamětí ( sepsaných s Varaldovou vydatnou pomocí ):




Další krásné ráno v Albireu. A další klepání na dveře. Opět se shledáváme s naším milým zaměstnancem městského úřadu. V jeho zprávě se uvádí, že si několik sousedů stěžuje na zápach z našeho dvorce. Nakonec se zjistilo, že jde o dům naproti, což mu dal Varald velmi nelibě najevo. Ze smlouvy pak k naší velké radosti vyplynulo, že též patří k našemu majetku.


Vřele jsme mu poděkovali, za dobré zprávy a navrch splatili další dva tisíce z našeho stále se zmenšujícího dluhu.


„To je výborná věc – můžeme si otevřít hotel,“ jásala Brin. „Nejdřív ale musíme zjistit, co způsobuje ten strašnej smrad na kterej si tu všichni v okolí stěžujou.“
„Nejspíš to bude jen nějaká chcíplá kočka,“ odvětila hobitka.
„Jó kdyby jen kočka,“ odpověděla Brin a ukázala na obrovskou hromadu tlejícího ovoce, zeleniny a ryb.
„Někdo si tu dělá z naší zahrady skládku, jen aby ušetřil těch pár šupů za vývoz na městskou skládku,“ konstatoval hobit No.
„Já to ale uklízet nebudu. Počíháme si na toho kdo to udělal tenhle svinčík a necháme ho to tu dát hezky do pořádku,“ rozhodla Ala.

A tak se taky stalo. Každou noc držel jeden člen družiny hlídku na zahradě, zatímco si ostatní provizorně ustlali v novém domě. Dvě noci se nic nedělo, ale při té třetí se ulicemi nočního Albirea začal rozléhat zvuk jedoucího vozu. Někdo zastavil přímo za zdí a začal přes ní házet další spoustu shnilého ovoce s takovou vervou, že málem zasáhl opodál hlídajícího Varalda.


Ten probudil ostatní a spolu s nimi se šel podívat kdopak to je. Celá družina nenápadně vykukovala zpoza rohu.



2

Zamořovatelem byl místní Albirejský stánkař, který si teď klidně podřimoval na kozlíku, zatímco dva jeho pacholci nám s velkým úsilím zahazovali zahradu.


„Ten parchant, já jdu na něj,“ sykl Varald a vyběhl k vozu očividně rozčílen tím, že mu někdo ničí „jeho“ majetek. Dřív než tomu mohl někdo zabránit, strhl klimbajícího chlápka z kozlíku, chytil ho za límec a vyklepával z něj duši.
Když se nabažil hodil s ním na zem. „Co si to dovoluješ bídáku,“ zařval, když se kolem nakupili i ostatní. „Ppppan Varald, sslečna Brin, pan Žwejk a osstatní.
Ttto rádčí být vaše? Já myslel, že to je opuštěné. Já jen chtěl trochu ušetřit na poplatcích, chápejte ….." „To tě neomlouvá,“ přerušil ho hrubě Žwejk.
„Zejtra tu ten svinčík nebude, rozumíš?“
„Ale jistě, jistě. Hned to dám všechno do pořádku. Ani nepoznáte, že tu něco bylo,“ konejšil mužík Varalda.
„V to doufám,“ odsekl Varald. „A co vy dva tam nahoře, vypadněte,“ křikl na jeho pomocníky, kteří se snažili vypadat, že si tu jen tak koukaj na hvězdy. Oba na nic nečekali a vzaly nohy na ramena. „Ty tolik nespěchej, jak se jmenuješ?“ zeptala se Ala.
„Salfax, Salfax prosím. Mám malý stánek s ovocem a zeleninou tady v Malý tržnici,“ odpověděl mužík stále roztřesený Varaldovým úvodním projevem.
„Tak počítej, že se občas zastavíme nakoupit, samozřejmě se stoprocentní slevou,“ dodala Ala a jala se odejít. Ostatní ji následovali. Jen malý mužík za stálého uklánění volal za družinou: „Jistě, jistě bude mi ctí. Ještě jednou co nejponíženěji prosím panstvo za prominutí. Děkuji.“
„Výborně Varalde, nahnal si mu tolik strachu, že si málem nadělal do kalhot,“ zajásala Ala a poplácala krolla po rameni.

Druhý den ráno, tedy spíše odpoledne se Dráče jako první vzbudila a vykoukla z okna.


„Hej všichni vstávejte. Ten odpad už je pryč,“ volala vesele.
„A to nás budíš jen kvůli tomu jó?“ přišla odpověď od Varalda zároveň s jeho polštářem. Nakonec z toho byla velká polštářová bitka, kterou však v půli vyrušilo hlasité klepání na dveře. Shrek se okamžitě vypravil ze dveří, aby svým obvyklým způsobem „uvítal“ našeho dalšího hosta.

Tentokráte se však jak jeho dech tak i prudké vybafnutí absolutně minulo účinkem. Mladík s vyholenou hlavou nehnul ani brvou a s úsměvem slušně požádal, jestli může mluvit se zbytkem družiny. Tím Shrekovi absolutně pokazil náladu, protože se stal prvním člověkem, kterého nevylekal. Z mladíka se vyklubal mladý subotamský mnich jménem Pirhet. Ten nás jménem svých nadřízených požádal o pomoc ve velmi choulostivé věci, týkající se starých ruin v Háji starých zelanů.


Subotamští mnichové jsou velice slavnou a uznávanou institucí. Taková čest, že si vybrali nás se jen tak nezahazuje. Všichni stojíme na té „dobré“ straně a tak jsme přijali. Než naše skupina společně vydala do kláštera v Daine, stavili jsme se na malou snídani u Salfaxe.



X

Stoupali jsme klikatou cestou k mohutnému klášternímu komplexu. Nad vchodem stálo velkým písmem napsáno SUBOTAM. Náš průvodce zaklepal mohutným klepadlem ve tvaru lva a zevnitř se ozval zvuk gongu.


Otevřel postarší mnich. Mile se usmál a se slovy: „ Vítejte v Daine, mistr Iskalon vás již očekává.“ nás pustil dál.

Procházíme nádvořím, kde nesčetné kroky mnichů vyšlapaly prohlubně do letité kamenné dlažby. Všude kolem stojí sochy mocných hrdinů a válečníků. V nedalekém sloupoví jedné z budov vede subotamský učitel výuku svých žáků. Nakonec jsme vystoupili po širokém schodišti přímo do ústřední budovy, chrámu mnichů Subotam.


V hlavní lodi právě tiše medituje několik postarších mnichů před obrovskou sochou boha Gora. Pirhet nás vedl několika postraními chodbami až nakonec tichounce zaťuká na dřevěné dveře na konci jedné z chodeb. Jemně se uklonil a tiše odešel.


Z místnosti se ozval příjemný mužský hlas : „ Vstupte…“

Vstoupili jsme dovnitř a posadili jsme se na pohodlné divany kolem kulatého stolu. Visítár nám nalil vynikající čaj a přednesl nám svůj návrh:


„Milí přátelé, dovolte mi, abych vás nejprve co nejsrdečněji uvítal v našem klášteře a vyjádřil vám vřelé díky za to, že jste nezaváhali a vyslyšeli naši žádost. Ne každá družina se zachová tak statečně, aby přijali výzvu ke splnění dobré a prospěšné věci. Vašim cílem je Háj starých zelanů, ležící severně od zdí kláštera Daine. Je to divoké místo plné divé zvěře, myšlenkových bytostí a starých ruin z dob zašlé slávy dávných Arvedanů.
Jedna z těchto ruin, zvaná Pevnost mudrců, kdysi bývala sídlem jakéhosi arvedanského magického spolku. Nemáme dnes mnoho informací o činnosti a fungování tohoto společenstva, co však víme, že s pomocí svých nevídaných magických schopností nějakým způsobem uniklo řádění skřetích armád po velkém zemětřesení a úspěšně působilo až do doby Tří čarodějů. Někdy v tomto období však mágové začali uctívat jakéhosi temného boha. Z místa zasvěceného poznání a vědění se stalo doupě zla. Až skřeti a příchod větší skupiny zlých myšlenkových bytostí paradoxně ukončily působení uctívačů temnot.
Dávno by zbytky vědění zapadly spolu s arvedanskými rozvalinami do prachu věků, nebýt jistého elfího čaroděje Ngaio Mubity, který tak toužil po vědomostech arvedanských mudrců, až stvořil klíč k jeho zdroji, Talisman tajemství.
Tento troufalec zmizel spolu s talismanem v podzemí Pevnosti mudrců asi před sto lety a za svou přílišnou touhu po vědění zaplatil nejspíše životem. Před lety přineslo několik našich mnichů informace ze svého průzkumu Háje starých zelanů, podle nichž by talisman stále mohl být kdesi v podzemí Pevnosti mudrců.
Více vám snad poví bratr Toldém, jeden z účastníků tehdejší výpravy. A teď k vašemu úkolu: přineste do Daine tento ztracený Talisman tajemství a na oplátku vám bude patřit vše ostatní, co v ruinách naleznete a navíc naše neskonalá vděčnost a přízeň.
Jak z mých slov vyplívá, víme o existenci onoho čarodějného předmětu již delší dobu. Doposavad jsme ale nepovažovali za nutné ani potřebné je získat, lépe mu bylo tam, kde byl. Nyní se situace rychle změnila . Čarodějka Kandala, přítelkyně našeho řádu žijící v Háji starých zelanů, nás varovala před skupinou podezřelých cizinců, mířících k rozvalinám Pevnosti mudrců. Kandale se podařilo vetřelce vyslechnout a z jejich slov vyplívá, že mají spadeno právě na Talisman tajemství.
Pokud by se vydal pro talisman někdo z našich mnichů, ztratil by v místech, kde kdysi bylo uctíváno temné božstvo, většinu svých zvláštních schopností a na víc by díky své citlivosti na Stínový svět mohl porušit rovnováhu sil na daném místě. Proto jsme se rozhodli vyhledat schopné dobrodruhy, kteří by se toho úkolu měli zhostit.
Než se však vydáte vstříc vašemu poslání, musím vás požádat o složení přísahy. Nemějte nám to za zlé, avšak je skutečně nanejvýš důležité, aby Talisman tajemství skončil v klášteře Subotam, kde bude v bezpečí před těmi, kdo by jej mohli zneužít ve svůj temný prospěch.
Nedovolte, aby mocný artefakt skončil v rukou nepovolaných a náš vděk nebude zapomenut. Nechť Gor provází kroky při vašich cestách!“

Výslech subotamského mnicha toho moc nepřinesl. Byl již senilní a tak kromě jména jeho dvou kolegů, kteří s ním prohledávali podzemí neřekl nic zajímavého. První z jeho kamarádů bratr Kalahopa se zbláznil již při prohledáváni ruin a již ho nikdo nikdy neviděl a druhý bratr Anton zahynul již dávno v boji s Hydrou.



X

„Konečně v lese. Ten chládek, ticho a klid. Zažil někdy někdo z vás něco lepšího?“ řekla Ala a zhluboka se nadechla.
„S tím klidem bych to tolik nepřeháněl,“ řekl Žwejk a ukázal kamsi mezi stromy, odkud se právě vynořila skupina patnácti trollů. Rázem bylo lesní ticho přerušeno svistem mečů vytahovaných z pochev. Celá družina se připravila na nevyhnutelný nevyrovnaný boj. V jednu chvíli však největší z trollů předstoupil před svou skupinu a promluvil:
„Čeho si žádáte na území paní Kandaly, vládkyně této části lesa?“
„Račte odpustit tento náhlý vpád, ale posílají nás subotamští mnichové s naléhavým úkolem. Hledáme tvou paní pro její moudrost a rozvážnost,“ řekl Žwejk.
„V tom případě nás následujte. Jestliže někdo z vás v příštích chvílích vezme do ruky jakoukoli zbraň, bude bez milosti zabit.“ S těmi slovy nás jejich skupina obstoupila a společně jsme se vydali lesem.
„Žwejku já si myslím, že to není vůbec dobrej nápad. Co když nás zavedou hluboko do lesa a tam nás všechny zabijou a snědi. Vždyť je to banda necivilizovaných trollů zabijáků,“ řekla vyděšeně Dráče, kterou očividně svrběla ruka položená na topůrku její válečné sekery.
„Ten tvůj necivilizovaný zabiják mluví obecnou líp než ty Dráče a mimoto ještě jsem nepotkal trolla mluví a chystá léčky,“ odpověděl jsem trpaslici.
„To neznamená, že když si nikdy žádného neviděl, že vůbec neexistují,“ odsekla Dráče.
„Mlčte oba,“ ukončil vznikající hádku Duma.

Louka, na které měla Kandala svůj domov bylo skutečně nádherné místo. A čarodějka byla také velmi krásná. Zrovna si hladila nádherného bílého jednorožce, který však utekl hned jak jsme se přiblížili. Žena to byla sice velmi krásná, ale též velmi plachá. Nikdo nezůstal na pochybách, že by jediným máchnutím ruky usmažila kohokoliv z družiny. Stejně se však chovala velmi nejistě. Očividně nemá moc zkušeností s lidmi. Alespoň ne těch dobrých. Nakonec se uvolila, že nás doprovodí až k pevnosti. Od té chvíle se chovala daleko více uvolněněji než při prvním setkání.


Nemohu to říci jistě, ale měl jsem pocit jako by mi někdo četl myšlenky. Zřejmě ji tedy uklidnilo to co zjistila.



X

Zbytky zdí jistě monumentální stavby se dnes prohání divá zvěř a prorůstá lišejník a mech. Nic z obytných či hospodářských budov nezůstalo nedotčeno časem, všude se válí větrající balvany a suť. Poblíž mechem porostlých obvodových zdí, za nimiž je místy vidět prastaré schodiště, klesající kamsi do podzemí, táboří tři osoby. Zády k nám seděla vysoká statná postava v šedém plášti a šavlí zavěšenou přes široká záda. Naproti ní sedící statný hevren se zjizvenou tváří zaléval pečícího se králíka vínem z měchu a přitom si falešně pobrukoval nějakou melodii. Poslední cizinec přikrmoval trojici koní, uvázaných u nedalekých křovisek. Měl dokonale vyholenou hlavu a šlachovité končetiny, v jeho tváři se zračilo cosi nepříjemného.


Chvilku jsme tam tak stáli a vzájemně porovnávali své síly. Kandala se odmítla zapojit do takových hrubostí. A tak jsme v tom zůstali sami. Boj se nakonec přeci jen odehrál. Dva z cizinců byli zabiti a ten třetí přežil jen zásluhou Dumy. Ten jej pouze omráčil a jakmile se probral vedli spolu asi dvacetiminutový rozhovor. Nakonec mu Duma dal jakýsi pergamen, koně a zásobu jídla.


Na naše udivené pohledy jen s úsměvem odpověděl: „Překvapení.“

Zbylé dva koně si přivlastnili Žwejk a Brin, zatímco Shrek se mnohem raději věnoval tomu králíkovi.



X

( Tato kapitola obsahuje sedm nejzajímavějších příhod z podzemí Pevnosti mudrců srovnaných podle toho jak šly za sebou ).



„Tady je ale příšerný binec. Jediné co tu ještě drží je zbytek postele a támhleta skříň,“ stěžovala si Brin Dumovi, který šel hned za ní.
„Jdeme dál Brin, tady nic není,“ rozhodl trpaslík po chvilce prohrabování sutin.
„Počkej, támhle pod postelí je nějakej hadr,“ odpověděla válečnice a šinula si to k posteli.

Jediný trpaslíkův pohled jeho infravizi odhalil, že v látce je smotaná skupinka několika hadů.


Bleskově vyrazil a strhl Brin na zem. V místě kde ještě před vteřinou byla její ruka se mihla hadí hlava. „Podívej se Zmije zelanské a hned čtyři. Dávej si větší pozor.“
„Kdybych měla ten tvůj zrak, tak si pískám. A slez ze mě,“ odpověděla Brin a zvedala se ze země. „Nebudeme je přeci rušit,“ dodala a pádila pryč z místnosti.

X

„Podívejte se sem. Zbytky honosného vybavení a támhle je dokonce nějaká kniha,“ řekla Ala a vrhla se k ní. „Dělej, co se tam píše,“ vyzvídali netrpělivě ostatní.
„Je to strašně rozmazané, skoro nic se nedá přečíst. Sem tam tu něco je. Přečtu to:“ „… dnes jsme se rozloučili s mnoha druhy, odchází do bezpečí severních krajin,…… kolem několi po zuby ozbrojených skřetů, mířili na sever ………nalezli s šípem v hrudi, kdo ví, co se děje mimo naše útočiště…… ……nová poznání jsou zcela fascinující, sláva dobrodinci…… …Plarius je velkolepý, největší a jeho sláva bude znít celým …… …náš pán poručil, odcházíme…“
„Z tohohle už víc nevyčteme. Jde se dál.“

X

Uvnitř tohoto prostorného sálu byl nepřirozený chlad. Z po za mohutných ozdobných sloupů vystoupilo několik mohutných postav. Každý z nás je poznal hned jakmile je osvětlilo světlo lucerny jež nesla Vodouch.


„A kruci trollové! Podívejte se na ty jejich kostěné ozdoby. Támhle to bude nejspíš jejich velitel. Vidíte ty jeho náramky z lidských lebek,“ křikl Duma.

Jeho další slova přehlušil zvuk mečů vytahovaných z pochev a bojový pokřik obou stran. V nastalé vřavě se vyznamenal zejména Shrek a Brin, kteří zatarasili vchody a nedovolili aby se boj přenesl do nepřehledných uliček. Tam by totiž trollové vybavení jen svými obřími pěstmi měli značnou výhodu.


Duma se probil až k vůdci trollů. Sáhl si na svou magickou dýčku a opět rozehrál svůj smrtonosný tanec. Nakonec se mu podařilo trolla srazit na zem a jedinou ranou mu usekl hlavu. Většina jeho kumpánů už to měla též za sebou, jen Žwejk, Dráče a Vodouch dodělávali dva trolly co se jim podařilo zahnat do rohu.


Když bylo po všem přišlo na řadu prohledávání mrtvol. Bohužel tahle skupinka neměla kromě kostěných ozdob nic cenného a tak jsme zase oškubali.



X

„Podívejte, tyhle dveře jsou zamčený. To se nám to tu ještě nestalo,“ konstatovala Brin.

Varald se na ni usmál, lehoučce ji posunul stranou a prudce kopl do dveří.
Stará vrata to samozřejmě nemohla vydržet a vylétla z pantů. Za dveřmi ležela kostra v kdysi jistě nádherných šatech. Z těch už nyní byly jenom cáry. V jedné ruce držela prázdnou ampuli a v druhé objemnou knihu. Na krku jí visel nádherný náhrdelník z černých perel a na prstu měla zlatý prsten ozdobený starodávnou trpasličí runou. Z knihy se vyklubala encyklopedie starých trpasličích run. Pro Dumu to byl obrovský nález. To co se rozhodl znovu najít a přivézt zpět na světlo světa leželo před ním. Naneštěstí to byl pouze průvodce funkčnosti a zaměření jednotlivých run, než postup jejich výroby. Všechny tyhle věci prozatím zabavil Duma. Jeho oči zářily tak moc, že jsme skoro nepotřebovali lucernu.



X

Uprostřed další místnosti byl zřícený strop. V několika málo výklencích jsou popadané a polámané sochy, na zdech staré a velmi oprýskané fresky. V této temné místnosti číhala na své nebohé oběti další myšlenková bytost – Stín. Jeho první úder ubírající životní energii zasáhl Vodoucha do hlavy. Ta omdlela a upustila lucernu, která okamžitě zhasla. V nastalé tmě se stínu podařilo omráčit další dva členy družiny Dráče a Shreka. Ostatní se schoulili ke stěnám jelikož Varald se rozhodl, že si to s ním vyřídí. Naslepo začal máchat kyjem kolem sebe.Jedna rána jeho magického kyje by snad stačila na zabití, nebo alespoň na zahnání této myšlenkové bytosti. Problém byl ovšem v tom jak se do něj po tmě trefit. Štěstí přeje připraveným. A tak se Vlčici podařilo najít a znovu zažehnout lucernu. Ve světle se Varald rychle zorientoval a během chvíle stín putoval zpět do stínového světa. V písku se pak našla spousta předmětů, které zbyli po předchozích majitelích. Všechny jsme je posbírali a rozhodli se je ukázat mágům na magické universitě.



X

V tmavé místnosti, plné kostí všelijakého původu, odpočíval podivný plochý čtyřnohý tvor tmavě šedé barvy. Oči měl zavřené, ale jeho slechy jsou v neustálém pohybu do všech stran.


Šlo o Fungona, tvora z podzemní říše. Byl raněný, na boku měl velikou tržnou ránu. Zřejmě se mu podařilo spustit nějakou tu past. Byl zalezlý pěkně v rohu a snažil se dělat že tam vůbec není. Vlčici se však nějak začal líbit a rozhodla se, že si ho ochočí. Žwejkových rad o tom, že hladové a raněné zvíře není dobré zvláště dráždit se vysmála a dál si jich nevšímala.


Maso, které mu hodila sice sežral, ale na jakýkoliv pokus o sblížení reagoval podrážděným funěním. Nakonec se naše nezdárná hobitka rozhodla, že si ho pohladí. Fungon se jí samozřejmě zakousl do ruky a pěkně jí poranil. Vlčice se tedy rozhodla odejít. Jakmile se však malinká hobitka otočila zády, fungon vycítil šanci na jídlo a rozhodl se jí skočit na záda. Podařilo se mu ji srazit na zem a zakousl se jí do zad. Hobitka zařvala a zhroutila se v bezvědomí na zem.


Jediné štěstí bylo, že Dráče zareagovala přesně včas a ranou své obouruční sekery se jí podařilo srazit Fungona z Vlčice. A zatímco Shrek s Dráčetem ukončovali život zvířete, které za to v podstatě nemohlo, se Žwejk pokoušel udržet hobitku živou.


„To snad není možný, nedá si říct a takhle to dopadá. Přežije to?“ zeptala se rozčíleně Dráče.
„Snad ano, naštěstí nemá nic zlomeného a o ostatní jsem se postaral. I když nás to stálo medokvítek a rudej kříž. S běháním a otvíráním zámků má však na chvíli pokoj. Podívejte se co jí provedl s rukou. Má štěstí, že jsem tu byl a zareagoval takhle rychle. Jinak by jí totiž zůstala jen jedna ruka. Někdo tu s ní bude muset zůstat a hlídat jí, protože se sní teď nesmí chvíli hýbat." Nakonec se uvolila Dráče, které se podařilo fungona zabít a tak byla na chvilku spokojená. Tenhle ne špatný i když absolutně poku…. Pokažený nápad nás dočasně připravil o dva členy a značnš drahé masti a lektvary ( tenhle tah Vlčici opravdu nevyšel a PJ způsobilo napravování zmatků a rozhořčení v družině bolení hlavy za což se Vlčice odsuzuje k hodinovému klečení na hráchu ).

X

V další místnosti do které se Shrek v boural, nalezl spoustu šperků hustě osázených runami. Podle Dumovi knihy šlo o velmi speciální runy. Cesty do stínového světa, kontakt s astrálními sférami, skupinová teleportace atd. ( K jeho obrovské smůle se později zjistilo, že šlo zřejmě o skladiště nefunkčních nebo špatně funkčních magických předmětů. Jediný stále funkční předmět byl náramek střílející žluté blesky, který však s 80% pravděpodobností zasahoval svého nositele ).



XX

Celé podzemí jsme už prozkoumali až na zřejmě centrální komplex, který byl oddělen od zbytku podzemí několika masivními ocelovými dveřmi, pokrytými spletitými ornamenty, vzdáleně připomínající arvedanské runy. Všechny byli zamčené a nešly otevřít, až na jedny – zbylé chránila velmi silná magie a ani Dráčeti se ze svým magickým krumpáčem s vloženým kouzlem beranidlo nepodařilo dveře otevřít.


Ty jedny však byli z nějakého důvodu pootevřené. V malé kruhové místnosti leželo cosi blyštivého. Na zlatém přívěsku visel přívěšek sovy z nějakého velice pevného rudě žilkovaného kovu ( garen ). Nedaleko něj se nalézá hromádka zčernalých kostí. Na zdech byli barvou planoucího plamene zobrazeny symboly, zobrazující zřejmě magii ohně.


( Nakonec jsme přišli na to, že centrální místnost byla ze čtyř stran obklopena malými místnostmi s vyobrazením čtyř základních elementů. V každé z nich, až na tuto místnost a místnost s vyobrazením elementu vzduchu byli pasti, které měli zabít jakéhokoliv vetřelce, který by se dostal přes silnou magickou ochranu dveří. Tato místnost byla bezpečná proto, že její kouzlo definitivně zlomil subotamský mnich Kalahopa. Kosti téměř jistě patřily elfímu čaroději Ngayo Mubitovi, kterého zahubilo několik ohnivých koulí. I jemu se podařilo zlomit uzamykající kouzlo, bohužel né tak důkladně, jak to dokázal Kalahopa, a tak zanechal aktivní past jenž ho zahubila. A místnost s elementem vzduchu ústila do posledních obytných prostor a byla též nám z neznámého důvodu bez pasti ).


Brin se shýbla a uchopila ten náhrdelník. Najednou vykřikla a šperk odhodila zpět na zem.


„Co blázníš, chceš to snad zničit,“ křikl Duma a zvedl jej namísto ní. I on však vykřikl a náhrdelník opět spočinul na zemi.
„Ono to otevřelo oči, který svítěj takovým divným zeleným světlem,“ křičel zběsile. Nakonec se Glubo, který je známý odvážlivec a blázen odvážil sovu zvednout do třetice. Sovička po uchopení opravdu otevřela oči. Dvě nádherná smaragdová očka. Škoda, že jsme jí slíbili vrátit, nádherně by totiž zapadla do mé malé ( zatím ) sbírky cenností.

Další místnost byla již centrální sál. Dveře do této místnosti byly celé z kamene a po stisknutí tlačítka přímo uprostřed se nehlučně otevřely. Tento sál byl ozářen jakýmsi skrytým nazlátlým světlem. Jako by jej vyzařovaly samotné stěny, které byly zcela pokryty symboly snad všech druhů magie. Kromě divokých bouří, hlubokých temných lesních tůních, krápníkových jeskyní, či lávových jezírek jsme tam mohli spatřit prapodivné tvory – žhnoucí vejce, ze kterého trčí do třech stran pružné končetiny, mlžný vír s prstencem výrůstků kolem svého obvodu nebo robustní jehlan bez špičky, který kráčel kamsi na čtyřech krátkých silných nohách. Vše působilo naprosto živě a přesvědčivě. Uprostřed, pevně zakořeněn do barevné mozaikové podlahy, stál dvanácticípý stůl, tvaru mnohacípé hvězdy. U každého jeho vrcholu byl pohodlný polštář, do nějž bylo jistě příjemné se usadit. Po obvodu stolu bylo dvanáct hořících svící a v jeho středu malá prohlubeň. Celá tabule tohoto podivného stolu byla pokrytá podivnými symboly a ornamenty.


„Počkejte – nechoďte dovnitř,“ vykřikla najednou Vodouch. „Co se děje Vóďo. Neblázni a poď,“ uklidňoval ji Duma.
„Když jste byli vyzpovídat toho bláznivýho mnicha, já se procházela po klášteře a měla zajímavý rozhovor s jedním postarším mnichem. Byl zrovna novicem, který zapisoval hlášení jednotlivých skupin pátrajících na Taře. Z jeho slov vyplívá, že se jejich bratr Kalahopa zbláznil, když vstoupil do jakési kosočtvercové místnosti. Ten popis celkem sedí na tuhle tu místnost, ty svíčky, krystal a ta výzdoba. Jsem si jistá že je to tady.“
„Výborně Vóďo. Ještě že tě tu máme,“ odpověděl za všechny Žwejk.
„Podívejte, támhle na té zdi hned za dveřmi je jakýsi nápis, ale je v arvedanštině“ vykřikla Dráče a ukázala na jakousi tabulku hned za dveřmi.
Duma, který uměl trošku arvedanštinu, se to pokusil rozluštit. Na několika minutách začal číst: „Jen majitel ochranného talismanu je oprávněn vstoupit. Každý, kdo by se troufale pokusil o vstup a nebude talisman vlastnit, zažije muka nepoznaná a nikdy neochutná poznání mocného.“
„To je ale pěkně v pytli. Ten elfí čaroděj sestrojil podle prastarého návodu jen jeden talisman,“ řekla s vážným hlasem Brin.
„A kolik jich podle tebe ty trubko asi tak potřeboval,“ zhodnotil její bystré uvažování Varald.
„A jsou tu další otázky. Co když ten talisman účinkuje jenom na elfa, anebo už neúčinkuje vůbec. Někdo z nás tam vleze a něco strašného se mu stane. Kdo pro něj potom půjde?“ nastínila další problémy Vodouch ( tý to nějak jde a to jsou dvě hodiny ráno pozn PJ. ).

Nakonec jsme pověsili talisman na krk Glubovi, který si kolem pasu omotal Brinino lano, abychom ho mohli v případě nouze vytáhnout. Ostatní se ještě pro jistotu vší silou zapřeli do dveří, aby se nemohli zavřít a uvěznit tak našeho statečného elfa.


Nic takového se však nestalo a Glubo se vydal dál do obytných místností.
„Hej lidi našel jsem čtyři truhly,“ volal nadšeně elf. „Jsou moc velký na to aby se dali vynést ven a navíc jsou zabudovaný do podlahy a na místo zámku mají dvě tlačítka s různými obrázky a nad každou se něco píše. Zkusím to přeložit.“

Tak na té první se píše: Nejdřív stiskni levé a pak až pravé, “tak co mám zmáčknout?“ otázal se Glubo. „Tak je poslechni,“ zakřičel Duma po dohodě s ostatními.
Po chvíli se ozvalo zajásání a za pár chvil se Glubo vracel s nálezem: dvacet atonů a dva páry arvedanských sandálů.
„A proč to nosíš hned nám,“ otázal se Varald.
„Uprostřed té místnosti je jezírko a celkově to tam vypadá tak divně. Kdo ví co se stane až zvolím špatnou kombinaci. Jistota je jistota.

I u dalších dvou truhel nám přálo štěstí. Každé tlačítko obsahovalo nějaký obrázek a jednoduchou hádanku. Družina tak získala loutku kašpárka a tři krásné čiré diamanty.


U čtvrté truhly však Glubo neuspěl a odměnou mu byl zvuk zřejmě několika tisíc mincí a jiných drahocenných věcí padajících odklopeným dnem kamsi do hlubiny pod pevností.


Na druhou stranu se Glubovi alespoň nic nestalo a mohl se klidně vrátit k ostatním.



A tak se družina pomalu odebrala zpět do Daine, kde předala slíbený talisman do rukou subotamských mnichů. Cestou jsme samozřejmě nezapomenuli vyzvednou Vlčici a Dráče z místnosti s mrtvým Fungonem. Po náležité oslavě přímo v klášteře si družina vyzvedla své koně a vydala se zpět do Albirea.



Mistr Iskalon sledoval ze svého balkónu poblíž pracovny mizející skupinu dobrodruhů. Nad obzorem se začala stahovat mohutná bouřková mračna. Mistr se lehounce zachvěl. Z části zimou a z části velmi zlou předtuchou, která mu na vteřinku proběhla hlavou.


„Hodně štěstí přátelé, budete jej potřebovat,“ řekl do okolního ticha. Poté si přitáhl svůj plášť blíže k tělu, vrhl poslední pohled na kopce za kterými zmizela skupina statečných dobrodruhů a nad kterými se právě srocovala černočerná bouřková mračna a v klidu se vrátil do bezpečí svých pokojů ke svému stolku a výbornému čaji.

O pár chvil později bylo již celé okolí bičováno proudy vody a ohromná bouřka přebrala na chvíli svou vládu nad okolím.




Zapsal: Žwejk Asterionský ‚ družina DvD 841 Albireo.

Poslední příběch staré dobré (mrtvé) družiny.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Opravdu dobrý a poutavý popis dobrodružství, opravdu je tam ale na škodu to množství chyb a také se mi tam moc nelíbilo že v některých větách se píše minulým časem a přejde se na přítomný. Ale jinak je to moc pěkně napsáno.

S přáním nekonečné inspirace ObrLuda


 Uživatel úrovně 1

Terátor: No v desátém příběhu družina zahynula a navíc jej nespisuju já, ale druhý PJ a je to rok a pořád to nějak není. Ale neboj. Příjde pokračování v podobě další družiny-první část Družina vznešených draků tu už je, takže na ni jen navážu.
Díky všem za hodnocení.
S pozdravem Zwejk.


 Uživatel úrovně 0

Pěkně napsané, občas i vtipné - celkový dojem je dobrý.

Škoda, že jen musela skončit...

S pozdravem Terátor


 Uživatel úrovně 0

Jo tak tohle bych mohl každý den. Možná by mi mohl někdo oponovat, ale je to téměř dokonalé :o) Jen snad jaký zrak má trpaslík? Jestli používáte infraviděn ze základních pravidel tak tam je chyba....Hadi jsou studenokravní a tím pádem nejdou infraviděním rozpoznat....Ale družina je tady už hezky nastíněná...takže 5*


 Uživatel úrovně 0

Hezké, čtivé, psané docela poutavě.

Ale těch hrubek a toho zbytečného nolného místa....