Pojednání o osídlení a jeho realizaci
| Autor: | Samurai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 7 |
Pojednání o osídlení a jeho realizaci
Anotace: O tom, jak vypadala ideální středověká opevněná vesnice, přesně taková, z které může pocházet právě váš dobrodruh! Torzo původně kolosálního projektu, který měl komplexně obejmout problematiku osídlení. Od kolonizace po stavbu vesnic a opevněných sídel, nástroje, řemesla, úřednický a církevní aparát a v poslední řadě – model fungující opevněné vsi se sídlem velmože. Nakonec, aby má dlouholetá práce nepřišla úplně vniveč, vezměte prosím na milost alespoň první tři kapitoly.Úvodem:
Tato práce si dala za cíl obohatit znalosti jejích (náhodných) čtenářů ohledně života ve středověku. Aby se dalo od čeho odrazit, vzorem nechť jsou venkovská sídla nižších šlechticů, která se zvláště ve 12. a 13. století u nás vyskytovala v desítkách.
Druhý cílem je určení všeho, co taková samostatná opevněná vesnice a zároveň panské sídlo, má mít, aby zde vše fungovalo.
Osidlování
Dovolte mi ještě poznamenat, že text byl koncipován a veden od počátku k tomu, aby na jeho konci byla popsána modelová obec. Proto text často počítá jen s jednou variantou (například vzniku osídlení), kterou upřednostňuje před jinými (a ty často ani nezmiňuje). Neznamená to však, že jiné varianty neexistují, naopak. Dodám, že text je často torzovitý, ale pro uchopení problematiky Pánem jeskyně nebo laikem vcelku dostačující..
V Čechách doby raného středověku byly osídleny pouze tradiční místa, která lidé osidlovali již od pravěku. Většinu plochy státu tvořily husté lesy a hvozdy. Veškerá půda patřila knížeti, který propůjčoval jednotlivá léna svým družiníkům za zásluhy či věrnost: (beneficia). Takto obdarovaní velmoži se však, zvláště v dobách nestability či za slabého panovníka, snažili vymoci si dědičné právo na pozemky a na nich zakládali svá sídla a další vesnice. Dobrým učitelem jim v tom byla církev.
Panovník zpravidla stvrdil propůjčení nebo darování nějakého pečlivě označeného, dosud neosídleného území takzvanou „darovací listinou“. Takové darované území se nazývá „újezd“. Újezd byl napojen na staré sídelní území, sloužící zpočátku jako základna, a pokračoval od nižších poloh, často řeky nebo potoka, směrem do kopců a hor, například podél dálkových cest či drobnějších vodních toků.
Dobrým příkladem osidlování a jeho průběhu může být osídlení Doupovských hor. Tamější újezd (Mašťovský újezd) získal roku 1140 velmož Milhost od knížete Soběslava I. Roku 1196, tedy za 56 let, se na tomto území nacházelo již 15 vsí a dva hospodářské dvory. Budeme-li uvažovat nad tím, že každá vesnice měla 8 až 10 usedlostí (tehdejší průměr), vyjde nám, že v těchto končinách žilo 120 až 150 rodin osadníků. To znamená, že kolonizace není nic rychlého, ale velmi pomalý složitý proces, který je dlouhodobou investicí. (...)
(...)
Pokud chcete mít svět realistický, musíte si uvědomit jednu věc: lidé se nenapíší na papír a nezačnou existovat z ničeho (ovšem je jasné, že při tvorbě mikroprostoru to jde). Při kolonizaci se musí osadníci vzít z místa A, B, C… Y a umístit do místa Z. Ze stávající vesnice můžeme odebrat maximálně jednu rodinu, většinou nějaké mladé pacholky, kteří jsou schopní práce. A těchto několik lidí z několika vesnic (států) spojit do spolupracující skupiny, která postaví novou ves, popřípadě velmožské sídlo (a už toto je dějotvorné). Musíme myslet na hospodářskou křehkost původní vesnice, vzatý člověk, stejně jako jeho nářadí, jí totiž bude chybět, proto jich nesmíme brát moc.
Osídlení zřizoval na něčí příkaz lokátor. Jedná se o úředníka, který byl vyslán „tam někam“. V těchto končinách našel vhodné místo pro založení osady, místo vyznačil a poslal zřizovateli osady patřičnou zprávu. Poté se vydal do okolních osad, nebo zkrátka tam, kde mohl naverbovat dostatek nových lidí, kteří měli vesnici založit. Nově založení vesnice byla i často osvobozená od daní, dostaly takzvanou lhůtu – odtud města a vesnice Lhoty (...).
Velmi poutavým na roli lokátora je vnímání jeho osoby jinými lidmi. Pověst o krysaři není českou doménou, nýbrž německou, původně z města Hameln, kde se od dob středověku vyprávělo o muži, který vábil nešťastníky, kteří za ním odcházeli kdo ví kam… Dnes se ví, že tito lidé kolonizovali jižní Moravu. (snažil jsem se dohledat tuto informaci v literatuře, ale bohužel marně, ovšem vím, že jsme to někde vyčetl, jen nevím, kde... dělejte si z četby poznámky!)
(...)
Co se míšení národností týče, všeobecně platí, že míšení probíhá v pohraničí a ve vnitrozemí pouze tam, kde se protínají kupecké trasy. Můžeme si tak představit třeba německý zájezdní hostinec v Praze pro cestující Němce z Říše do Uher či na Moravu.
Druh nové vesnice
Další, co si musíme uvědomit během osidlování, je zaměření vesnice. V nižších polohách, na dobré půdě bude patrně vesnice zemědělská, zaměřená na náročné obiloviny jako je ječmen či pšenice. Vyšší polohy (300 metrů +) jsou pak dobré na pěstování brambor, žita, ovsa, a hlavně lnu. Dále také pastevectví, chov dobytka, brtnictví a výrobní činnosti zaměřené na využívání přírodního bohatství (zpracování rud, řezbářství,…)
(...)
Les je snad nejdůležitější pro (nejen novou) vesnici. Je pro ni zdrojem dřeva – což je nejdůležitější stavební materiál, ale také základní surovina pro výrobu celých řad výrobků. (...) Dřevo je také zdrojem energie, stejně tak se z něj vyrábí dřevěné uhlí, z popela se připravují roztoky důležité pro soukeníky a koželuhy. (...) Smůla je životně důležitá pro tesaře, bednáře a další a další řemeslníky. Takže je jasné, že v místech, kde není les, budou chybět řemesla čerpající z lesa a domky nebudou z tesaných trámů, nýbrž z hlíny, rákosu, kůží…
Dále se (pouze) listnatý prosluněný les, kde roste tráva a nízké keře, dá použít k pastvě dobytka. Ve smrčinách, kde jsou větve hustě rostlé již 30 čísel nad zemí, ovce asi běhat nebude, a hlavně nenajde nic k jídlu, jen jehličí a z toho si čaj sama neudělá.
Systémy osídlení a správy
(...)
(...) Místo toho, aby velmož určité území spravoval z dálky a žil na královském dvoře, přestěhoval se za svými poddanými a založil takzvanou curii. Tyto sídla zastávala funkci správního, obraného, náboženského a hospodářského centra pro celou místní oblast. Zde najdeme panský dům, chrám, dílny a nějaký obranný systém a několik obytných budov.
Velmožské sídlo je správním centrem pro několik okolních vesnic, které jsou pod mocí velmože. (...) Nabývaly podoby několika větších domů s ohradou a chlívem, okolo nějakého vyhrazeného volného prostoru. Celek byl pak objat obranným systémem. (...) Vesnice a osady vždy, ve feudálním systému, náleží šlechtici či církvi a jsou s nimi silně spjati. To platí dodnes, ale nyní se váží na okres, kraj.
Církevní stavby
Pro člověka je spiritualita nedílnou součástí jeho života. Dalo by se říci, že náboženství tvoří společnost a společnost zase náboženství. Jednoduše řečeno, správní jednotka oblasti musí mít i sakrální stavbu, kterou by uspokojovala potřeby lidí v oblasti žijících. Ve střední Evropě byly ve 12. století v oblibě tribunové (emporové) kostely, které byly povětšinou spojeny s panskými domy. (...) A právě věž kostela byla odznakem honosnosti, důležitosti, věhlasu a bohatství donátora a majitele.
(...)
Tribunové kostely získaly své označení od tribun, vyvýšeného a odděleného místa. Byly umístěné v západní části kostela buď v lodi, nebo ve věži a do lodě se otvíraly arkádou. Na tribuny se vstupovalo schodištěm v síle zdiva, nebo věží, která byla spojena můstkem, mnohdy zastřešeným, s panským domem.
Náročná, nebezpečná a velice drahá stavba věže zvyšovala prestiž celého kostela, dělala jej honosnější, reprezentativnější a s tím samozřejmě stoupala i prestiž donátora a majitele. (...) O prestižním a reprezentačním významu věží vypovídá i skutečnost, že románští stavitelé a jejich zákazníci byli kvůli ambiciózním projektům ochotni riskovat. Pouštěli se metodou pokus-omyl do nevyzkoušených experimentů, což nezřídka končilo selháním – zřícením věže. (...) Rovněž ve funkci věže jako zvonice je přítomný moment reprezentace, dávající na vědomí svou přítomnost na velké vzdálenosti.
(...) Snad díky své náročnosti bylo v Českých zemích kamenných kostelů poskromnu. Větší podíl na celkový počet kostelů měly spíše kostely dřevěné, či kombinované (postupem času dozdívané, přestavované).
Hospodářské zázemí
O hospodářském zázemí panských sídel máme v dnešní době poměrně dost pramenů jak písemných, tak hmotných. Zpravidla vznikala poblíž těchto sídel, velmi často hned za jejich valy. Písemné prameny, co se obyvatel těchto řemeslnických osad týče, hovoří mimo zemědělců i o zvonících, vinařích, ševcích, koželuzích, kovářích, tesařích, dokonce i o lazebnících, kteří provozovali parní lázně. Další prameny, třeba donace kladrubskému klášteru od knížete Bedřicha, uvádí rybáře, vinaře, barvíře, bečváře, soustružníky, lazebníky, štítaře, zahradníky a pastevce.
Je hned několik způsobů, jak rozmístit řemeslníky:
(...)
Počet hospodářských zvířat je zhruba dvojnásobek lidské populace, ale tři čtvrtiny z toho bude drůbež (slepice, husy, kachny). Zbytek budou hlavně mléko produkující kozy (koza nadojí až 3x více než kráva) a zvířata na maso. Prasata budou též početnější, neboť nejsou vybíravá a žerou, co se jim dá. Ovce jsou velmi běžné, pokud má daná oblast trh s vlnou (jako například středověká Anglie). Skot se pěstuje hlavně jako tažné zvíře a pro mléko, na maso pouze ve velmi prosperujících krajinách.
(...)
Peníze: Peníze jako takové jsou na vesnicích vzácné. Sami mezi sebou obchodují spíše směnným obchodem, služba-surovina / surovina-surovina. Ale je samozřejmé, že se peníze mohou vyskytovat v rozšířené formě. Nejlepší a nejvěrohodnější je kombinace směnného a peněžního systému. S penězi se pojí i daně. Ty nejčastěji vybíral určený úředník, nebo třeba i strážci.
(...)
Stavba a plánování nových staveb
Postavit pár chýší či domků není skoro nic složitého, zvláště když se vesničané v této době spokojí s jednou místností, kterou vybaví rohovým ohništěm s komínem a podestýlkou pro domácí zvířenu (koza, ovce, děti…). Ovšem postavit kostel, kamennou tvrz, bránu, kamenné obranné zdi, to chce zkušenosti, nebo alespoň promyšlený plán.
Příprava kamenné stavby
Do dnešních dnů se nám dochovalo několik modelů kostelů či hradů. Nejčastěji z vosku nebo ze dřeva. Ty ale spíše sloužily jako předváděcí model pro zadavatele stavby. (...) Plány jako takové se moc nevyskytovaly, a když, tak jen u velikých a megalomanských staveb, jako jsou pozdně gotické chrámy. Plány byly psány u nás nejčastěji na voskové tabulky a jednalo se spíše o skici. (...), nebyly známy žádné postupy jak počítat nosnosti stěn a sloupů. Vše se stavělo metodou pokus-omyl. Teprve renesance znovu objevila sílu matematiky a geometrie. Takže pokud váš šlechtic a architekt chtějí klenbu, postaví ji a ona nespadne, mají ohromné štěstí.
Při stavbě kamenných budov budete na místě patrně potřebovat následovné:
Jak se stavělo
Základem stavby jsou základy. Nejlepší, co raný středověk předvedl, jsou základy kamenné, stavěné z hrubých velkých kamenů pojených jílem a zahloubené pod úroveň země přibližně jeden metr.
Samotné kamenné zdivo je pak velmi různorodé. Pokud chtěl zadavatel pravidelnou zeď z hezkých opracovaných kvádrů (kostely, brány, věže), postupovalo se následovně: nejčastěji se používaly dobře opracovatelné opukové či pískovcové kameny pravidelného tvaru. Z nich se postavily dvě vnější úzké zídky vedle sebe. Mezera mezi nimi se vyplnila hlínou, litou zeminou (štěrk, odštěpky z tvarování vnějších kamenů a malta) nebo amorfním kamenným zdivem. Omítka se používala výhradně na interiér, omítka příhodná pro fresky či frescoseco je u nás k vidění jedině vevnitř stavby. (...)
Pro zpevnění, ale také pro zkrášlení, se používalo takzvané armování nároží. To jsou ty známé velké pískovcové bloky na hranách věží hradů atd. Tyto bloky byly u nás velmi drahé, musely se dovážet a velmi pečlivě opracovávat. Nejčastějším materiálem byl pískovec. Z pískovce se také stavěly sloupy, žebra klenby, kamenické články jako jsou portály, zdění oken, vlysy, sochy.
Stropy staveb byly většinou trámové, ploché. Dražší a honosnější stavby měli valenou klenbu, náročnější byla žebrová. Střechy se kryly šindelem (krátká dřevená prkýnka s drážkou, do které se vrazil sousední kus, vytvořily tak spolu souvislou plochu střechy). K vidění je i keramická krytina.
(...) V návaznosti na řešení stropů se lešení používalo nejčastěji vnitřní. Ne tedy jako dnes, kde je lešení okolo stavby. (...)
(...)
Jak se zdobilo
V popisované a zmiňované době se zdobil spíše interiér, než exteriér. Zdobit se dalo jak charakterem samotné stavby (falešné sloupy a žebra), ale třeba také záměrnou zdobnou činností. Tím myslíme kamenickou práci na vstupních portálech, sloupech, žebroví (...).
Velmi oblíbené byly nástěnné kresby, malby, fresky, fresca seca. Ty často zachycovaly biblické nebo historické výjevy, často glorifikující zadavatele či majitele stavby. V pozdějších dobách bylo v oblibě donátory zobrazovat v portrait historié nebo klasicky v kryptoportretu.
(...) To vše ovšem nijak nebylo považováno za umění. Bylo to jen řemeslo, anonymní, leč krásné. Vše bylo jen součástí architektury a stavby samotné.
(...)
Umístění a obrana dvorce
(...)
Příkop, valy a zdi
Základem obrany každého místa je hrazení, zamezení přístupu z libovolné strany a nasměrováni protivníka do míst, kde jsme silní. K tomu slouží valy, příkopy a různé druhy zdí a plotů. (...)
Příkopem se rozumí vyhrabaná podélná brázda kolem bráněného místa. Vyhrabaná zemina se velmi často použije zároveň na navýšení valu na obou stranách příkopu. Příkopy a valy mohou mít zpevněné a udusané stěny vybavené ostrými nástrahami. Chtě-nechtě, do roka to stejně zaroste travou… Ale nám to nevadí, hustý podrost kopřiv může mást útočníky, kteří skočí do hluboké jámy, ve které se navíc skvěle popálí, což jejich bojové morálce nepomůže. Hlavně jde ale o to, že podrost ukryje námi nastražené ostny.
Již v době železné se sídla na vrcholcích kopců opevňovala valy. Může se zdát, že je to práce velmi náročná, vykopat val, za ním hluboký příkop a na vrcholu ještě hradby. Opak je ale pravdou. Je na to fígl. Představte si svah kopce. Může být i vcelku mírný. V prostředku v něm vykopejte terasu, která ubírá hmotu kopce ve vrchní půlce. Tím zostříte úhel stoupání kopce. Získaná zemina se přesouvá na venkovní hranu terasy, kde se kupí val. A opět, nakupením valu se zvedne profil stoupání i ve spodní polovině kopce. (...)
Přímo hrazenou obranou jsou vzestupně:
Brány
Ke zdem neodmyslitelně patří brány. Pokud je dvorec vybaven valem, je brána často zapuštěna do valu v jeho nejvyšším místě. A to tak vysokém, že jej stačí přemostit a nad průchodem postavit věžičku. Jednoduchá a primitivní brána je na světě.
Diskuze
Text je čitelný a na tu délku to aji jeden Plž celé přečetl. Nicméně dílko jako takové mě nijak neuchvátilo. Možná je to jen tím, že jsem příliš stár a podobných zamyšlení jsem četl více. Nebo je to tím, že už informace obsažené v díle znám. Tedy nemusí to být nutně chyba díla jako takového. Potenciál díla vidím především pro mladší PJe v tom aby si uvědomili skutečnosti v díle obsaženém jako třeba že pokud tvořit novou vesnici tak že je to na dlouho a lidi se musí odněkud vzít.
Nejsem cílová skupina pro kterou je dílko určeno a proto nehodnotím.
Nuž, napriek varovaniam dielko zhliadam dielko pomerne záživným a prehľadným. Rozhodne viac než druhá časť Názvov mečov. No stále sa len ťažko vyrovnáva Nemagie a Nebohové. Počas čítania som mal pocit, akoby som mal pred sebou demoverziu a pre plný prístup treba zaihrať kreditkou. Tento pocit ešte viac umocnil koniec, ktorý by sa podľa mňa mohol odraziť k ďalšiemu pokračovaniu, pretože Umístnění a obrana dvorce pokladám za najlepšiu časť. Preto, ak by si sa rozhodol čo i len doplnkovo zverejniť „plnú verziu“, bol by som skutočne rád. Za predpokladu, že je písaná podobne ako zvyšok dielka.
Pri zmienke o curii a lokátorovi by ma zaujímalo, či existujú aj iné pomenovania v tejto oblasti a na aké druhy možno naraziť. Konkrétne som uvažoval napríklad o miestodržiteľoch, kolóniách a pod. Čo taký rytier vo výslužbe alebo naopak pohraničné dediny a mestá, ktoré majú vojenskú správu? Ako ovplyvňovalo osídľovanie a stavbu prípadné zameranie dediny/mesta (vojenské, kultúrne, remeselnícke...) ?
Niektoré pojmy sa mi zdali nevysvetlené, ja osobne som napríklad neporozumel (a zlyhal aj v googlení) pri slovách: fresca seca, portrait historié , kryptoportret
Tiež by som sa rád dozvedel viac o falošných stĺpoch či rebrách, pretože si to akosi neviem predstaviť.
Inak dielku nemám čo vytknúť, je použiteľné, nápadité, len miestami iritujúco nedokončené.
Držím palce pri ďalšej tvorbe.
Tak tu máme pěkný kus textu, za nímž je kus práce.
Dovolím si začít hned tím, co mě potěšilo nejvíc. Jsou to odkazy na vznik názvů obcí, lhota a újezd. Věřím, že pokud každý z nás zapátrá v paměti, jistě vyloví nějakou tu vesnici, nebo dokonce několik vesnic, které se tak jmenují. Velmi časté pak zaznamenávám například Žďáry (od žďáření lesa) a Slatiny. A rád bych zde tedy připomněl, jak tyto názvy různých vesnic skutečně vznikaly na základě těchto velice jednoduchých asociací a tak se můžeme jen domnívat, odkud se vzaly tak milé názvy jako jsou třeba Zadky, Vražné, Hrdlořezy, Hroby či mé oblíbené Bezpráví.
Samotný text po několikerém pročtení oceňuji. Obsahuje skutečně množství informací a zhruba odpovídá svému zařazení popsanému v úvodu - je to výtah z kolosálního projektu. Znamená to, že texty jsou mírně roztrhané a za mě se našla místa, u kterých bych ocenil, kdyby téma pokračovalo a nebylo useknuto nemilosrdnými třemi tečkami. Jako literárně nepříliš vhodný prvek jsem několikrát zaznamenal, že došlo ke změně pozice oslovení vypravěčem z "my" na "vy". To vše je tak nějak v pořádku, nemůžu se ale ubránit zklamání, které přináší závěr práce - to utnuté cosi má být konec? Žádné slovo na závěr, nic? Prostě jen tak konec? To se přece nedělá.
Tak, a když jsem si postěžoval, měl bych ještě několik poznámek.
Veškerá půda patřila knížeti, který propůjčoval jednotlivá léna svým družiníkům za zásluhy či věrnost: (beneficia)
• Existuje určitý, byť drobný, rozdíl mezi tím, co je beneficium a co léno. Beneficium je, jak jsem někde vyčetl, "kompenzace za určité vojenské a úřednické povinnosti". Jde skutečně o kompenzaci, o darování nemovitého majetku, obvykle ještě s poddanými, kteří mají povinnost na této půdě pracovat, za vykonávání určitého úřadu. Proto je množství beneficií udělováno kupříkladu církevním hodnostářům. Na druhou stranu není žádným zvykem říkat, že by tito hodnostáři dostávali od panovníka léno. Léno je totiž narozdíl od beneficia odvozeno od určitého vztahu, který vzniká mezi patronem (panovníkem) a obdarovaným. Většinou je udělení léna doprovázeno přísahou věrnosti a aktem známým jako "vložení rukou", kdy obdarovaný vkládá symbolicky své ruce do rukou patrona a uzavírají tak určitou vzájemnou smlouvu, ve které se patron zavazuje chránit obdarovaného a ten má naopak povinnosti vůči svému patronovi vyplývající z držby půdy. V obou případech, jak darování léna, tak beneficia, jde ve výsledku o darování půdy, ale rozdíl spočívá v tom, že beneficium dostává velmož proto, aby mohl vykonávat svou funkci například v královské kanceláři a byl přitom hmotně zajištěn, zatímco léno získává velmož proto, aby na něm přímo hospodařil a plnil své povinnosti až když je toho zapotřebí.
V díle je věnován prostor, větší prostor, tribunovým kostelům, ale nějak jsem nenarazil na zmínku, k čemu vlastně ta tribuna byla využívána. Tribuna byla zjednodušeně panská lóže, speciální prostor obvykle pro donátora chrámu. Později se stalo zvykem, aby dokonce i vstup na tribunu byl striktně oddělen od běžného vstupu do chrámu a ukazovalo to na značnou společenskou diferenciaci tak, jak si ji možná obvykle představujeme, tj. že šlechtici mají tu "modrou krev" a jsou něčím víc, než obyčejní lidé.
U sekce vybírání daní jsem si uvědomil, že by možná stálo za to věnovat krátkou pasáž i právu v takové vesnici. Nebudu ho tu popisovat, na to bych musel vzít do ruky příslušnou literaturu, ale zmíním se jen krátce o úloze rychtáře. Byl to totiž on, kdo vytvářel vztahy mezi poddanými a šlechtici. Rychtář vybíral dávky a bylo na něm, aby na panství vykázal dostatečný obnos. Též disponoval jistou soudní mocí a byl to právě rychtář, kterému připadla část majetku dopadených zločinců, pokud byli tito dopadeni v jeho poli působnosti. Proto si rychtář též vydržoval své pohůnky, kteří doslova poháněli poddané k plnění povinností. Dlužno též podotknout, že rychtářem se obvykle stávali autorem zmínění lokátoři, tj. ty osoby, které vybíraly místo nové obce.
K tomu právu a jeho vymáhání mě ještě napadla taková drobnička: v plně feudálním středověku byl v rámci vesnic silný prvek kolektivní viny. Uvedu jeden příklad - pokud obchodník z jedné vesnice ošidil obyvatele vesnice druhé, rychtář mohl poslat své pohůnky, aby se pokusili vymoci na něm právo, ale byli zbiti obyvateli první vesnice a takto vyprovozeni domů. V takovém případě se postupovalo jinak a bylo to běžnou praxí i ve městech. Škodu na majetku z druhé vesnice zkrátka vybrali poškození tak, že počkali, až do ní vejde libovolný obyvatel vesnice první a toho obrali o tolik jmění, kolik byla utrpěná škoda (u města se čekalo u brány). Zkrátka místo toho, aby existoval aktivní orgán napravující příkoří (soudy byly možné, ale příliš nákladné a pomalé - konaly se jen v určitá období v roce), poškozená strana kompenzovala svou škodu na komkoliv, kdo pocházel ze stejného společenského okruhu.
Tak. To už jsem od osídlení dost odbočil a měl bych se proto vrátit k dílu. U hodnocení nevím přesně jak si počínat. Skoro by se mi chtělo říct, že je to dílo až "odfláknuté", ale tak to není. Naopak je tam vidět dost velký kus práce. Přesto si myslím, že coby příspěvek bylo možné zpracovat to i daleko lépe.