Články&Eseje

Georges Duby - Neděle u Bouvines, 27. červenec 1214 Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 4

DUBY, Georges: Neděle u Bouvines, 27. červenec 1214

Georges Duby se ve své práci na knize Neděle u Bouvines nesnažil popsat hodinu po hodině samotný vývoj bitvy. Strohého líčení politických dějin se v této, poměrně útlé knížce, nedočkáme. Duby se totiž snaží spojit dějiny politické s dějinami mentalit a zároveň se sociologií války i obrazem rytíře ve vnímání tehdejší doby. To vše velmi specifickým a čtivým způsobem. Neděle u Bouvines vznikala na přelomu 60. a 70. let minulého století. Duby si na jejich stránkách uvědomoval potřebu propojovat politické dějiny pro jejich širší usazení a uchopení. Proto propojil klasickou historiografii se studiem ideologií, kulturní reprodukce a sociálně podmíněné imaginaci. Duby se zároveň umně vyhýbá strohé a nezáživné faktografii, nelíčí důvody a následky. Proto si dovolím podotknout, že by čtenář již před čtením knihy měl mít určité povědomí o samotné bitvě, aby mohl knihu dostatečně prožít a ocenit její sdělení i čas jí věnovaný.

Kniha je rozdělena na tři hlavní části, které nesou názvy Událost, Komentář a Legenda. V první části čtenář nalezne jakési uvedení do situace, představení armád, ale hlavně přísný přepis hlavního pramene této události. Druhá část se věnuje výkladu vývoje jevů a struktur války. Ve třetí, stěžejní části, se Duby zabývá pohledem na bitvu v uplynulých staletích. Poslední oddíl knihy je věnován použitým pramenům a literatuře. Knihu do češtiny přeložil Martin Nodl, který ji věnoval i doslov překladatele.

První velká část, Událost, má dvě podkapitoly. První je Uvedení na scénu, kde autor mimo jiné věnuje pozornost vztahu stavovské společnosti, kde se jakoby stírají rozdíly mezi lidem pracujícím, modlícím se, a bojujícím a stává se z nich pouze lid se zbraní v ruce. Ovšem ne bez rozdílů! Duby v kapitole také upozorňuje, že Vilémovy počty bojujících budou dost nespolehlivé. V Uvedení Duby samozřejmě představuje i hlavní aktéry bitvy, a sice Filipa II. Augusta, Jana Bezzemka i Otu IV. Brunšvického. Kapitola není nijak složitá a i laický čtenář se v ní lehce vyzná. V druhé podkapitole Události je umístěna zpráva Viléma Bretaňského, tedy soudobý popis bitvy. Jedná se o dochovaný a oficiální dokument přinášející svědectví o neděli 27. července 1214. Duby sem umístil přesný přepis, díky čemuž může čtenář nahlédnout, jak doba líčí ústřední události knihy. Zpráva nám zachovala spoustu klasických kontrastů: proti sobě stojí dobro a zlo, kde jsou na špatné straně ženy, žoldnéři a prchající panovník, na straně dobré je francouzský král odmítající útok (což by bylo proti církevnímu míru), zbožný a hrdinný, kdy se před bitvou modlí a během bitvy nedbá ani ztráty koně a bojuje i jako pěší válečník.

Druhá část knihy, Komentář, může na první pohled vypadat nastrčeně za první kapitolu. Nemá totiž z klasického pohledu moc společného s předešlým popisem bitvy u Bouvines. Komentář se čistě zaměřuje na líčení sociálních dějin války. Ovšem s tím, že Vilémův popis bitvy u Bouvines byl prosycen rituály a pravidly a stal se tak i vzorem pro další soudobé popisy bitev, jakýmsi topoiem, se Duby vždy vrátí právě k této bitvě.
V první podkapitole této části autor předkládá čtenáři svou stať o míru a zmiňuje zde i další prameny k bitvě, které ovšem nevznikly u dvora Filipa II. Například Relatio Marchianeensis de Pugna Bovinis nebo flanderská kronika Flandria generosa. Duby zmiňuje, že do jisté míry můžeme poznání o bitvě hledat i mimo písemné památky, jelikož vzpomínky na bitvu mohou nést i budovy: vždyť na památku vítězství a jako projev díků založil Filip II. klášter zasvěcený Panně Marii Vítězné. Jen díky probrání všech pramenů a pečlivé práci se Dubymu podařilo vytvořit alespoň částečně objektivní pohled na bitvu. Nyní zpět k míru: Autor si všímá jednoznačného postoje Viléma Brataňského, kdy Ota IV. bojuje za účelem získání kořisti a plenění, kdežto král Filip II. je spravedlivým obráncem míru. To úzce souvisí s pojetím takzvaného církevního míru, treuga dei, božího příměří. Tomu dala vzniknout církev, když většina vládců nebyla schopna udržet mír, ačkoliv to bylo jejich svatým posláním. Na ideu božího příměří úzce navazuje koncepce obyvatelstva tří řádů: bojující, modlící se a pracující. Jedním z pravidel okolo treuga dei potvrzených papežem Urbanem II. na koncilu v Clermontu roce 1095 bylo, že se nebojuje v neděli. Tím se Duby znovu vrací k „naší“ bitvě, která toto pravidlo porušila. Filip II. August v tento den do boje nechtěl vytáhnout a tím se postavil na „správnou“ stranu. Na tomto příkladu autor vysvětluje jeden z hlavních rituálních významů bitvy.
V následující podkapitole je rozebrána válka a její jednotlivé složky, kdy je hned zpočátku čtenář upozorněn na význam peněz, které již ve dvanáctém století mají velký význam. To se promítá i do pohledu na žoldnéřství a samotné žoldnéře z očí soudobé společnosti, čehož si samozřejmě Duby všímá a opět poukazuje na Viléma Bretaňského, který žoldnéře odsoudil s tím, že byli ve vojsku na špatné straně. Následně je ale osvětleno, proč se na tento problém čtenář nemůže dívat jednostranně a také proč žoldnéřství Vilém odsuzoval. Duby to vysvětluje tím, že žold byl v počátcích brán jako dar a štědrost panovníka. Žoldnéřství nebylo pohoršující jen do doby, než se začali najímat do boje neurození, ale i lapkové. Pro první válečné nádeníky Duby uvádí originální pojmenování cotereau. Dále mluví o routiers, kde takové označení podle autora prozrazuje mnohé o přemýšlení tehdejších lidí, jelikož i do pouhého pojmenování běžných předmětů, událostí a „kast“ se promítá vztah člověka k nim. Většinou se jednalo o nefrancouze, byli od domácího obyvatelstva odlišeni především cizím jazykem, jelikož jejich většina pocházela z Brabantska, Aragonie, království Navarrského, Baskitska nebo Walesu. Tato informace je ovšem vztažitelná spíše jen k dané francouzské provenienci kdy opět vidět tendence francouzských historiků.

Po míru následuje podkapitola líčící turnaje, neodlučitelnou součást života středověkého rytíře. Čtenář může nejdříve pomýšlet nad tím, že turnaje měly málo společného s válkou a bitvou, ale podle Dubyho byly významnou složkou života, která je často opomíjena. Turnaj byl učením a praxí formou hry. Zmiňuje, že díky turnajům rytíř získával oblibu, bohatství i slávu. To vše pak mohl uplatnit i v bitvě. A tím se kniha zase vrací k bitvě u Bouvines. Turnajů se účastnili snad všichni svobodní rytíři, ale král, který turnaje pořádal, tak činit nemohl. Neodpovídalo by to královské důstojnosti. Podobně byly tyto radovánky odepřeny nejstaršímu z královských synů – následníkovi trůnu. Z toho je jasné, že všichni velitelé u Bouvines, stojící po boku Filipa II., se také účastnili turnajů, díky nimž byli dobře vycvičeni.
Následně se Duby snažil zachytit, jak ve 12. století souboje probíhaly. Nejsou opomenuty ani další aspekty související s turnaji, jakými je provozování trhů, kde se odehrávaly obrovské přesuny peněz a majetků. A opět, díky práci s prameny, tentokráte s oslavnou literaturou doby, uvádí jména významných rytířů, jakými byli Arnoul z Guines a Vilém le Maréchal. Díky tomuto pojetí práce na knize se Duby dotýká i středověké kultury a jejích prvků. Čtenář se může seznámit i s morálkou rytíře a rozdíly mezi ctnostným, štědrým a udatným rytířem a bohatými měšťany, kterým tyto ctnosti byly, z pohledu doby, samozřejmě cizí.
V další podkapitole autor srovnává válku s turnajem a také poukazuje na její záporné složky. Při četbě této části si čtenář asi nejvíce uvědomí rozdíly v myšlení středověkého a dnešního člověka. Například ve středověku přetrvávala myšlenka, že zabití ve válce není nijak přípustnější než v době míru. V jakékoliv době je totiž vraždou narušen řád a ten musí být spravedlivě uveden zpět do harmonie. Duby i lehce zmíní taktiku velitelů.
Předposlední podkapitola Komentáře je věnovaná samotné bitvě, kde je hned v úvodu osvětlen význam bitvy a její rozdíl s válkou. Pozornost je věnovaná i samotnému souboji jako nástroji k řešení soukromě-právních sporů. Bitvu autor představuje jako postup řešící konflikty a vnášející mír do země. Opět se jedná o exkurz a osvětlení středověkého světa. Vše je zde postaveno na víře v Boha, kdy zvítězil jen Bohem vyvolený. Právě tento rituál měl na vítězství Filipa II. velký vliv, vždyť vítězství u Bouvines bylo i stvrzením a legitimizací jeho vlády.
Poslední podkapitolou je Vítězství. Jsou zde zdůrazněny dva momenty, které rozhodly o vítězství, proč vlastně Bůh stál právě na straně Francie. Prvním momentem byla skutečnost, že Filip nechtěl bojovat v neděli, tím druhým že proti Filipovi stojí heretici. Tím, že Filip zvítězil, uvedl svět znovu do pokojné harmonie. Propojení stavů během bitvy dokládá autor i na příkladu oslav v Paříži, kde slavily stavy společně, stejně jak v bitvě bojovaly.

Ve třetí a zároveň poslední kapitole, v Legendě, je podtrhnut význam bitvy u Bouvines. Vlastně tím i Duby vysvětluje, proč se zaměřil právě na ni. Autor bitvě připisuje dvě prvenství: byla to první bitva vedená samotným francouzským králem (i když proti své vůli) a to skoro po celém století. Navíc to je první vítězství Kapetovce10. Duby zde také uvádí, jaký vliv měla bitva na evropské státy po několik staletí. Najdeme zde například zmínku, že tato bitva a tato neděle je „den, který stvořil Francii“. Následně se autor věnuje způsobu tvorby historických děl ve středověku. Bez toho by nebylo možné vysvětlit, proč se jednotlivé prameny vztahující se k bitvě tolik liší právě podle místa a času vzniku. Ukazuje hlavně dvě místa vzniku. Zprvu klášterní skriptoria, kde mnich neměl potřebu pochlebovat se panovníkovi. Postupně se však u krále začala vytvářet dvorská skriptoria, kde se jejich psaním zabýval dvorní kaplan. Obě místa propůjčovala pramenům jiný charakter, což Duby ve své kritice pramenů zohledňuje. Autor zde nabyl mnoho zajímavých postřehů hlavně díky pramenům vzniklých mimo Francii. Legenda o nedělní bitvě se postupem času stala společným mýtem francouzského národa, je to jeho sjednocující prvek, na kterém se všichni shodli.
V druhé podkapitole Legendy Duby ukazuje, jak se pohled na bitvu měnil v průběhu staletí, kdy se například po druhé světové válce spíše přestalo o bitvě mluvit. Snad ze strachu z případného rozdmýchání konfliktů. Duby na samotném konci své práce uvádí, že učitelé dějepisu rovnou od křižáckých výprav přechází k Ludvíku Pobožnému, to se ovšem vztahuje samozřejmě k situaci ve Francii, nikoliv u nás. Dejme Dubymu však i zde zapravdu, protože i u nás je tato bitva z událostí formující Francii plně vypuštěna.

Největší přínos knihy Neděle u Bouvines tkví v tom, že donutí čtenáře přemýšlet o prezentaci dějin. Čtenář si z četby, kromě požitku z velmi čtivého slohu překladatele, něco odnese i v případě, že bitva samotná, turnaje nebo válka či mír, mu jsou jakožto historická témata cizí. Tím, jak Duby srovnával a prováděl kritiku jednotlivých pramenů, které rozhodně nebyly objektivní, vytesal dílo, které je skutečně knihou obohacující, která by neměla zůstat bez povšimnutí.

Ačkoliv jsou politické dějiny jakousi páteří k výkladu historie, Duby zde dokazuje a prosazuje, že se nedá na historii pohlížet jen z jedné strany. Nýbrž pozorovatel musí událost obejít ze všech stran a ptát se dál, zkoumat hlouběji co, a hlavně jak se vlastně stalo. A hlavně přemýšlet. Přemýšlet o dějinách.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Mně na Neděli trošku vadí ten Dubyho frankocentrismus. Mohl se alespoň zmínit, že ne ve všech evropských zemích ve středověku byly tyto situace chápány stejně. Příklad jsou třeba Čechy, kde o nějakých králích divotvůrcích a sakrálním chápání válek nemůže být v této době ani řeč...

Ale jinak souhlas, je to výborná kniha.


 Uživatel úrovně 8

Tušil jsem, že se tu jednou musí Duby zákonitě objevit. Neděle u Bouvines patří možná k nejvyzrálejším dílům tohoto francouzského historického velikána, ve kterém do toho dal takříkajíc všechno, co se naučil. Úplně vidím, jak si jednou dopoledne sedl ke kávě, vytáhl z kapsy zmuchlaný a zaprášený originál zápisu té bitvy, který před chvílí tajně vynesl z archivu, začetl se svým zkušeným okem historika a v hlavě mu to začalo naskakovat. Vybral si bod dějinných událostí, který se uchytil v historické paměti a začal splétat, respektive rozplétat hustou síť souvislostí, ve který není až tak podstatné, co se stalo, jako spíše co vše způsobilo, že se právě toto stát mohlo.

Tato recenze popisuje obsah samotného díla. To je dobrá cesta k představení knihy, ale je to pořád je na půli cesty ke skutečné recenzi odborné publikace. Na druhou stranu, něco mi říká, že zdejší prostředí by o něco takového skoro ani nestálo. Proto bych si třeba i já více představoval vymezení konkrétního tématu a podrobnější věnování se mu, podobně jako třeba Cohenovo Rytířství ve středověku. Takhle došlo k situaci, ve které je sice popsáno množství jevů, ale jediné, co je pojí dohromady je jejich rozložení v knize, ne nějaký tematický okruh. K tomu, aby čtenář získal ucelený pohled na věc by si Neděli u Bouvines už skutečně musel přečíst - ano, přiznávám, to může být účel recenze. V takovém případě tedy není zcela na místě přímo vytýkat nedodržení ustálené formy a popřát autorovi, aby jeho práce navnadila čtenáře k seznámení se s popisovaným dílem.