Sethem Tartir  7. 3. 2010 v 21:57:00

... uplynuly téměř dva roky. Mezitím jsem stačil rozehrát P:T (a je to momentálně jediná hra, kterou mám na počítači, byť ji nehraju) a i s časovým odstupem se na Znělku můžu dívat jinak, především jasněji.

Mnohem více jsem nyní docenil Holgerovy odkazy na inspirační okruhy, kdy neskrývám, že i touha pochopit tuto povídku mě dohnala k tomu, abych si P:T zahrál. Nyní jsem se zhrozil, že mě v mé tvorbě zásadně ovlivnila metafora kotle v břiše, resp. princip tvorby na ní založený. Budu si muset nastudovat i ty Iry... nebo snad raději ne?

A tak má nakonec povídka opravdu nosný princip, zcela odpovídající postmoderně: Uvádí do kontextu, který čtenář nezná, ale přesto dokáže sledovat, než si nastudováním výchozích pozic otevře prostor pro vlastní přemýšlení.

Když z věci chápeme málo, otevírá nám touhu a úzkost,
když polovinu, jsme tvůrčí,
když chápeme vše, moc.

Ta dynamika, kterou povídka vytváří, není v ní samé, ale ve čtenáři. Poněkud pedagogické východisko, možná už jednou aplikováno v hellénistické literatuře a umění.

prokletý Dilvish  10. 9. 2008 v 12:52:51

Velmi opožděně, ale rád:

Také já jsem zmaten. Dílo mne nadchlo nápadem, použitím mého oblíbeného světa i použitím prvku poezie v kontextu githovského myšlení/chápání světa. Ostatně právě to považuji za největší klad, ona syntéza poezie a archetypu gith.

Nehledně na náročnost textu v měřítku únosném, tedy až tam, kde je chyba na straně čtenáře a nikoliv na autorově, je dílo příliš nesrozumitelné. (Tzn. překročilo tuto mez.)
Rozumněj, Holy, sotva ti tu někdo můžeme rýpat do banalit, ve kterých jsi skutečně mistrem - na druhou stranu ovšem, v tomto případě se obrací naše vzájemné role. Jsi to přece Ty, kdo tak často upozorňuješ autora, že by měl psát více pro čtenáře, nikoliv pouze pro sebe.
Planescape relativně znám, hrál jsem si s ním. Díky tomu mi dílko neproteklo mezi prsty. Vůbec se ale nedivím lidem, kteří se v něm ztrácí, pokud svět planescape nemají alespoň zhruba prostudovaný.

Trochu mi unikl smysl poukazu na řeč "Bérla dorcha", totiž nepochopil jsem, co to přesně má být.

Zcela stranou ponechme, že se mi příliš nelíbí použité sonety, jejich subjektivní krása je v díle poddružná.

Docela mě pobavil pohled na skládání sonetu. S Humovskou syntezí bych si to asi sám nikdy nespojil :)


Ve finále mi zbývají dva pohledy, jak hodnotit:

1)Dovedl bych si představit "Ještě jednu znělku, prosím..." jako tématickou povídku z prostředí (světa) Planescape Tormentu. Podobně, jako například v Dechu draka vycházely povídky z prostředí Warhammeru nebo Asterionu. Pak by bylo dílo skvělé, ale s výraznou chybou, jež by jej srazila. Totiž Limbo je opravdu sféra chaosu (neutrální-čistý chaos) v němž dokáží přežít právě gith jakožto zákonně neutrální bytosti ("neutrální zákon" je v podstatě ekvivalent "Řád"). V tomto schématu ses ale dopustil nepřesností... Ovšem také mi vadí, že Tvůj githzerai příliš pochybuje. Pochop, Dákonovi (domnívám se, že ten je hlavní inspirací tohoto díla) stačilo jednou zapochybovat a zhroutilo se do Limba celé město.

2)Na prózu "Ještě jednu znělku, prosím..." se pochopitelně dá hledět jako na prolnutí fantasy povídky s poezií, bez vazeb na konkrétní svět planescape. Pak by sice bylo nevhod obrovské ovlivnění planescapem - to značí neoriginalita, ale šlo by nepřesnost tolerovat. Konečně, planescape nezná zdaleka každý, že?
Pak by ovšem padla kosa na kámen špatné srozumitelnosti, obtížné interpretaci díla, právě skrze zpřetrhané vazby k systému zmiňovaného světa - To už se ale opakuji.


V kontextu rubriky je to řemeslný svost s velkým kazem, hodnotil bych tak 4 hvězdami, převážně skrze nízkou konkurenci, a už teď vím, že povídce udělím černého draka.

Mgr. Holger  2. 7. 2008 v 23:11:14

Doplnění.
Uvědomil jsem si, že v souvislosti s planeswalkery, do kterých jsem promítl staroirské filí, jsem použil některé temné (NEjasné) výrazy. Pro ozřejmění uvedu citaci dalšího pramene:

Coire Goiriath – Kotel vroucnosti

Můj kotel řádný, věrné vroucnosti,
který dal mi Bůh z tajemných živlů,
vznešené rozhodnutí povyšující břicho,
které z něj rozlévá mluvu úst(ní).

Jsem Amargein Glúngel (Bílé koleno)
se sinalou holení a šedivými vlasy.
Můj kotel vroucnosti slouží
(svými) vhodnými tvary,
(v nichž) barva je prohlášena.
Bůh (to však) nestanovuje stejně
každému / jakémukoli člověku:
na boku, tváří dolů, tváří nahoru,
nebásnická tradice, poloviční míra,
plná míra pro Ébera a Donna,
(aby) udělali (dobrou) poesii
s mnoha mocnými zaříkadly,
(v) mužském, ženském a středním rodě
ve znamení N, ve znamení S, ve znamení D.
Ten oddíl je prohlášen v metru
s věnováním mého kotle.

Co kotel básnického vědění zpívá
je stanoveno jako zákon každé básně,
od které se hromadí ten poklad
velebící každé veřejné umění.
Člověk buduje (skládá) poesii (píseň).

... Co je původ poezie a každého dalšího vědění? Není těžké: tři kotle jsou zrozeny v každém člověku, tj. kotel vroucnosti (coire goriath), kotel pohnutí (coire érmai) a kotel vědění (coire so[f]is). Kotel vroucnosti je ten, který je nejprve zrozen tváří nahoru (a) z něho je učení předáno v raném mládí. Kotel pohnutí pak, který přichází po něm, velebí. To je (ten), co je zrozen v člověku na boku. Kotel vědění je ten, co je zrozen v poloze čelem k zemi a z něho se předává učení každé básně. Kotel pohnutí pak je tváří dolů v každé druhé osobě, tj. v neznalci. Na boku v bardech (pěvcích) a veršotepcích, tváří nahoru v ánsruthovi učenosti a zákonné satiry. (Každá jednotlivá satira nezpůsobuje zničení.) Kotel pohnutí je v něm tváří dolů, dokud ho truchlivost nebo radost neobrátí.

Kolik je druhů truchlivosti, kterými se obrací? Není těžké: čtyři. Touha (po domově), žal (pro přítele), bolest žárlivosti a pouť kvůli Bohu, a je to v tom, co mu tyto čtyři (druhy) přinášejí, třebaže je to způsobeno zvnějšku.

Toto jsou pak dva typy radosti, kterými je kotel vědění obrácen: božská a lidská. Lidské radosti jsou čtyři druhy: potěšení z cizí žárlivosti kvůli nevěře a radost při (navrácení) zdraví a při uvolnění ze starostí při (tom) všem popohánění, které(mu) je (člověk vystaven), dokud se neobrátí k poezii. A radost nad zákonem poezie po jeho pilném používání a radost při shromažďování básnického vědění (poskytovaného) devíti lískami krásných plodů na Segais v sídu, kde padaly (ořechy) veliké jako beraní hlavy proti proudu podél Sídu Bóandy, (a to) rychlostí koňského závodu /na shromáždění/ uprostřed června jednou za sedm let.

Nicméně božská radost (je) navštívením milosti v kotli vědění, který ji obrací nahoru, a z toho (důvodu) jsou (na světě) božští a lidští věštci a vykladači milosti i služby zároveň. A oni pak promlouvají slova milosti a konají zázraky, takže se jejich slova stávají precendenty a jsou potom vzorem každé řeči. Ale (přece jen) je zvnějšku ten kotel, kterým oni nesou tato (slova), třebaže je to uvnitř, kde to bylo způsobeno, (alespoň) podle toho, co říká Néde mac Adna(i):

Kotel pohnutí zpívá
s jasnozřením milosti,
s proudy poetického vědění,
s vrstvou básnické inspirace,
(kotel co) přináší osvícení,
skládá učení,
proud důstojenství,
pozdvihnutí nevolníka,
ovládnutí (obratné) řeči,
rychlé rozlišování,
červenání oka,
vznešená tradice,
opatrování žáků.
V něm zákony se zkoumají
a významy rozlišují,
postupuje se v hudebním umění,
vědění je rozšiřováno,
vznešení jsou napomínáni,
nevznešený je povyšován.
Duše jsou občerstvovány,
písně chvály jsou proneseny
na cestách složené
s rozdíly v „hodnostech“,
v ryzí (čisté) míře ušlechtilosti,
se skvělými proslovy učeného:
proudy učených zákonů,
vznešené břicho, v kterém je vařen
základ všeho poetického vědění,
který je nakloněn podle řádu
a podpořen užíváním,
básnická inspirace rozhýbává,
(a) radost obrací,
je to zjevováno skrze truchlivost,
trvalá je toho síla / moc,
která proto nezaniká.
Kotel pohnutí zpívá.

Co je to pohnutí? Není těžké.
Obrácení vpřed nebo otočení vzad,
které obrací, nebo vydání,
které to způsobuje,
tj. dobrý příspěvek pro něho a
výsada a vážnost
po (tom) obrácení.

Kotel pohnutí
vydává, vydán,
velebí, veleben,
podporuje, podporován,
vyživuje, vyživován,
pozdvihuje, pozdvihován,
vychovává, vychováván,
opěvuje, opěvován,
poutá, poután,
urovnává, urovnáván,
rozdává, rozdáván.

Dobrý je pramen míry,
dobré je obydlí řeči,
dobrý je soutok moci:
on buduje sílu / moc
větší nějakého panství,
lepší než dědictví,
přivádí k učenosti,
odlučuje od neznalosti.

The Cauldron of Poesy. Edited and translated by P.L.Henry. In: Studia Celtica 14-15, 1981, pp. 114-128.
„The Cauldron of Poesy“. Edited and translated by Liam Breathnach. In: Ériu 32, 1981, pp. 45-93. Srov. Addenda and Corrigenda to „Cauldron of Poesy“. In Ériu 35, 1984, pp. 189-191.

Český překlad Daniel Samek.

Mgr. Holger  1. 7. 2008 v 20:24:43

CM – Díky za opravu.
Je to nepřesnost. Je to problém mého nesmyslného chápání Řádu. Neustále totiž chápu Řád spíše v poloze konfliktu mezi Chaosem a Řádem, resp. udržování této tenké hranice neutrality. Githzerai jsou sice uváděni jako chaotici, ale ve své podstatě jsou spíše takovými „true neutrals“. (Their chaotic ideals keep them fully anchored in their home plane of Limbo, but their rigorous dedication makes them seem almost lawful in some respects.) Protože právě jejich organizovaná mysl a dle mého chápání i cit pro udržování se na ostří konfliktu Chaos vs. Řád jim umožňuje Limbo obývat.

Co se týče Limba – ano, je to sféra Chaosu, otázkou je, proč si to neustále pletu. Na druhé straně zde je možná odhalena mezera v dílku, protože jak vidno, nejde o konflikt Řádu a Chaosu v té generalizované podobě, ale o střet dvou myslí - organizované (Řádné) a jiným způsobem organizované (i rituál plnění kotle vroucnosti a lpění na metru jsou svým způsobem projevem určitého dodržování Řádu) mysli stržené proudem inspirace. PT prvky de facto používám jako rekvizity, které mají zvýraznit určitý kontrast, přičemž u Limba jsem šlápnul vedle (přestože mám dojem, že zápletka i tak funguje). Oceán tedy v závěru není rozbouřen githovým narušením mysli a pro udržení Řádu (resp. rovnováhy sféry) ho strhne, ale naopak githovo zakolísání ve „víře“, v logice (která do té doby držela Limbo na uzdě) ho připraví o ochranu a on je tak vydán sféře napospas. Tady se také ukazuje jako problematická moje snaha ukázat Limbo jako Pléroma (viz níže).

V dílku to funguje, v diskusi se zcela zjevně zaplétám do svých vlastních konstrukcí a do nepřesné terminologie a v případě Limba dokonce chybné, za což se vám omlouvám.

Připojuji citaci Jungova překladu VII sermones ad mortuos:
SERMO I
Zemřelí se vrátili z Jeruzaléma, kde nenašli co hledali. Zaklepali u mne na dveře a žádali mě o poučení, i učil jsem je:
Slyšte: začnu nicotou. Nicota jest totéž jako Plnost. V nekonečnu jest plné stejně jako prázdné. Nicota jest prázdná i plná. O nicotě můžete právě tak dobře říci i něco jiného, například že jest bílá nebo černá, nebo že není nebo jest. Nekonečné a věčné nemá žádné vlastnosti, poněvadž má všechny vlastnosti.
Nicotu nebo Plnost nazýváme PLÉRÓMA. V něm přestává myšlení i bytí, neboť věčné a nekonečné nemá žádné vlastnosti. V něm není nikdo, neboť pak by byl od Plérómatu odlišný a měl by vlastnosti, jež by ho jako něco odlišovaly od Plérómatu.
V Plérómatu jest nic i všechno: nestojí za to o Plérómatu přemýšlet, neboť to by znamenalo: sama sebe rozpustit.
STVOŘENÍ není v Plérómatu, nýbrž v sobě. Plérómat jest počátek i konec Stvoření. Prostupuje jím jako sluneční světlo, jež všude proniká vzduchem. Ačkoli ho Pléróma naprosto proniká, přesto ho není Stvoření účastno, tak jako dokonale průhledné těleso nezesvětlá ani neztmavne světlem, které jím prochází.
My však jsme Pléróma samo, neboť jsme částí věčného a nekonečného. Nejsme ho však účastni, nýbrž jsme od Plérómatu nekonečně daleko vzdáleni, nikoli prostorově nebo časově, nýbrž PODSTATNĚ, poněvadž se od Plérómatu podstatou lišíme jakožto Stvoření, jež je omezeno v čase a prostoru.
Jsouce však částmi Plérómatu, jest Pléróma i v nás. I v nejmenším bodě jest Pléróma nekonečné, věčné a celé, neboť malé a velké jsou vlastnostmi, jež jsou v něm obsaženy. Jest Nicotou, jež jest všude celá a neustávající. Jen symbolicky proto hovořím o stvoření jakožto části Plérómatu, neboť Pléróma není vskutku nikde rozděleno, neboť jest to Nicota. My jsme také celé Pléróma, neboť symbolicky jest Pléróma nejmenším jen domnělým, nejsoucím bodem v nás a nekonečnou světovou klenbou kolem nás. Pročpak ale hovoříme vůbec o Plérómatu, je-li to přece Vše a Nic?
Mluvím o tom, abych někde začal a abych vás zbavil bludu, že někde venku nebo uvnitř jest něco předem pevného nebo nějak určitého. Vše takzvané pevné nebo určité jest jen relativní. Jen to, co podléhá změně, jest pevné a určité.
To, co je proměnlivé, však jest Stvoření, jest tedy Stvoření jedině pevné a určité, neboť má vlastnosti, ba samo jest vlastností.
Vznášíme otázku: Jak povstalo Stvoření? Tvorové vznikli, nikoli však stvoření, neboť ono jest vlastností Plérómatu samého, stejně jako nestvoření, věčná Smrt. Stvoření jest vždy a všude, Smrt jest vždy a všude. Pléróma má vše - rozlišenost i nerozlišenost.
Rozlišenost jest Stvoření. Ono jest rozlišeno. Rozlišenost jest jeho podstatou, proto také rozlišuje. Proto rozlišuje i Člověk, neboť jeho podstatou jest rozlišenost. Proto rozlišuje také vlastnosti Plérómatu, které nejsou. Rozlišuje je totiž ze své podstaty. Proto musí člověk hovořit o vlastnostech Plérómatu, které nejsou.
Říkáte: Nač o tom mluvit? Ty sám jsi přece pravil, že nestojí za to přemýšlet o Plérómatu.
Řekl jsem vám to, abych vás zbavil bludu, že lze o Plérómatu přemýšlet. Rozlišujeme-li vlastnosti Plérómatu, pak hovoříme z naší vlastní rozlišenosti, a nic jsme nevypověděli o Plérómatu. Avšak hovořit o naší rozlišenosti jest nutné, abychom se mohli dostatečně odlišit. Naší podstatou jest rozlišenost. Nejsme-li věrni této podstatě, odlišujeme se nedostatečně. Musíme proto rozlišovat vlastnosti.
Tážete se: Což vadí, když se nerozlišujeme?
Když nerozlišujeme, pak se ocitáme mimo naší podstatu, mimo Stvoření a upadáme do nerozlišenosti, jež jest druhou vlastností Plérómatu. Upadáme do Plérómatu samého a vzdáváme se být Stvořením. Propadáme rozkladu v Nicotě.
A to jest Smrt Stvoření. Umíráme tedy do té míry, nakolik nerozlišujeme. Proto přirozené úsilí Stvoření směřuje k rozlišenosti, boji proti prvopočáteční nebezpečné stejnosti. Nazývá se to PRINCIPIUM INDIVIDUATIONIS. Tento princip jest podstatou Stvoření vůbec. Z toho vidíte, proč nerozlišenost a nerozlišování představuje pro Stvoření velké nebezpečí.
Proto musíme rozlišovat vlastnosti Plérómatu. Těmito vlastnostmi jsou DVOJICE PROTIKLADŮ, jako jsou
Činné a Nečinné
Plnost a Prázdnota
Živoucí a Mrtvé
Rozdílné a Stejné
Světlé a Temné
Horké a Studené
Síla a Látka
Čas a Prostor
Dobro a Zlo
Krásné a Ošklivé
Jedno a Mnohé atd.
Tyto dvojice protikladů jsou vlastnostmi Plérómatu, jež nejsou, poněvadž se ruší.
Protože jme Plérómatem samým, máme také všechna tyto vlastnosti v sobě; protože základem naší bytosti jest rozlišenost, máme tedy tyto vlastnosti ve jménu a ve znamení této rozlišenosti, to znamená:
Za prvé: vlastnosti jsou v nás navzájem rozlišeny a odděleny, proto se vzájemně neruší, nýbrž jsou činné. Proto jsme obětí dvojic protikladů. Pléróma jest v nás roztrženo.
Za druhé: vlastnosti náleží Plérómatu, a my je můžeme mít a máme jen ve jménu a ve znamení rozlišenosti. Ale musíme se od vlastností odlišovat. V Plérómatu se tyto vlastnosti ruší, v nás nikoli. Odlišení od nich vysvobozuje.
Když usilujeme o Dobro a Krásno, zapomínáme na svou podstatu, která jest rozlišeností, a propadáme vlastnostem Plérómatu, jež jsou dvojicemi protikladů. Snažíme se dosáhnout Dobra a Krásna, ale zároveň se chápeme i Zla a Ošklivého, a neupadneme do Plérómatu, totiž do nicoty a rozkladu.
Namítáte: Pravils, že Rozdílné a Stejné jsou rovněž vlastnostmi Plérómatu. Jak tomu jest, když usilujeme o odlišnost? Což tím pak nejsme věrni své podstatě? A musíme pak také propadnout stejnosti, usilujeme-li o odlišnost?
Nezapomeňte, že Pléróma nemá žádné vlastnosti. Vytváříme je myšlením. Usilujeme-li tedy o odlišnost nebo stejnost či jiné vlastnosti, usilujeme o myšlenky, které k vám plynou z Plérómatu, totiž myšlenky o nejsoucích vlastnostech Plérómatu. Ženouce se za těmito myšlenkami, upadáte opětně do Plérómatu a dosahujete zároveň odlišnosti i stejnosti. Nikoli vaše myšlení, nýbrž vaše podstata jest rozlišenost. Proto neusilujte o odlišnost, jak si ji představujete, nýbrž O SVOU PODSTATU. Proto v zásadě existuje jen jedno snažení, totiž snažení o vlastní podstatu. Kdybyste měli toto snažení, pak byste ani nepotřebovali vůbec nic vědět o Plérómatu a jeho vlastnostech, a přesto byste došli k pravému cíli mocí své podstaty. Jelikož však myšlení odcizuje od podstaty, musím vás učit vědění, jímž byste dokázali držet své myšlení na uzdě.

(zdroj: http://jung.sneznik.cz/septem.ht m)

CrazyMys  1. 7. 2008 v 0:20:44

Milý Holgere, přiznávám jsem zmaten.
Po přečtení <trojím> jsem z díla měl dojem zhruba ten o kterém hovoříš s Tobšou. Řád. Díky řádu neschopnost prožit jedinečný okamžik, protože ten je právě díky své jedinečnosti a neopakovatelnosti značně chaotický. Kapitán zmaten poezií která se ukázala natolik silnou, že prolomila jeho řád přepadává do moře. Nebo ho Limbo ve snaze zachovaní vlastního řádu samo zahubí.
Moc se mi líbí způsob jakým využíváš světa Planescapu. Například pochybnosti znázorněné ztrátou pevnosti karachové čepele, nebo obvyklý planescapovský důraz na význam slov a myšlenek...
Toto jsem si myslel po přečtení.
Jenže pak jsem si to pro jistotu ještě hledal.. <přiznávám, nevlastním pravidla Planescapu> a dozvěděl jsem se že Limbo je prostor chaosu... < http://www.planewalker.com/encyclopedia/encycloped ia.php?intEntryID=94 > Řád je přeci Mechanus, nicht vár? Dle stejného zdroje jsou i Githzerai chaotici... < http://www.planewalker.com/encyclopedia/encycloped ia.php?intEntryID=116 >
Není to v mých očích chyba, jen... zmátlo mě, že při tom, jak pracuješ s tímto světem, a jak se v něm vyznáš, objeví se tam takováto nepřesnost.
Alespoň teď mám pocit že je to nepřesnost... jestli se mýlím, rád se nechám v tomto směru opravit a poučit...
Díky, CM.

Mgr. Holger  29. 6. 2008 v 23:09:42

Tobša - Limbo je krom jiného i sférou řádu, domovem githzerai, skálopevných bytostí ve své víře. Ano, Limbo je záměrné, pro zvýraznění kontrastu myšlení jednotlivých aktérů. A o ten kontrast mi šlo. Proto jsem smíchal tenhle mix githského uvažování a staroirských básníků, kteří formují slovo a slovem skutečnost.

Krom toho vytvářím určitou paralelu Limba a pléroma, čímž sleduji spíše svou vnitřní otázku - jak to, sakra, je? (Pléroma viz Jungův překlad dialektického spisu Septem sermones ad mortuos)

Na githovo dilema můžeš nahlížetz i jako na klasickou kánonickou myšlenkou, kterou prezentuje např. Tolkien u těch zatrolených elfů, kteří ve své věčnosti (srovnej - pevné víře, pevné mysli) nejsou schopni plně prožít okamžik. Právě ten okamžik, kdy slovo žije. Podobné srovnání lidí a elfů přináším v básni Zelené srdce (ČaE), zde však srovnávám mysl a nikoli život (resp. lásku).

Poznámka na okraj - hodnotit nemusíš, to podstatné (alespoň pro mě) jsi už udělal.

Tobša  29. 6. 2008 v 11:22:45

Zdravím,

Holgerova díla si již dlouho drží svou podstatně vysokou úroveň. Tak jako předtím v Pánovi much, i zde máme povídku (?) ze světa tormentu, jmenovitě ze sféry Limbo. Vidíme zde typicky herní a úzce vyprofilovaná slova: Limbo, fiend, planeswalkeři, githzerai.
Původně jsem chtěl vytknout použití tohoto světa, jelikož na něm nemůže být podle mého naplno prezentována myšlenka díla - a jak jsem se mýlil. Ta úzce vyprofilovaná slova mají svůj význam, i když pro mě bylo záhadou užití Limba... Ale ono se stačí zamyslet.
Limbo je přeci sféra, kde vše je možné, kde tvarujeme myšlenkou - vše se zde mění, zvětšuje, smršťuje a nemá to pevných tvarů. Jediný pevný bod, jediná věc, kterou si můžeme být jisti je Shra´kt´lor.
A tak si myslím, že myšlenkou díla je ... položit si otázky... Jak na nás působí poezie, co v nás vyvolává? Tedy alespoň já si to myslím. A právě ta nekonkrétnost myšlenky je naprosto perfektní pro sféru Limbo. Chytneme myšlenku poezie do pevného bodu a dáme jí přesný význam? Je to vůbec možné?

Hodnocení mám v hlavě, ale počkám na Holgerovu odpověď,

s úctou,

Tobša

Falhir  27. 6. 2008 v 17:02:32

Povětšinou se hned po přečtení vrhám na kritiku. Občas zapřemýšlím, uvažuji nad tématikou a logikou díla, ale přeci se svěřím se svými dojmy. Je v mých silách hodnotit, snad i (málokdy) poradit. Nyní však nemohu hlasovat, protože TOMU nerozumím. Nevím, oč v textu kráčí a neřekl bych, že kvůli obtížné čitelnosti, to ne. Nerozumím jádru, což znamená jedině to, že se nedovedu vyjádřit k náplni díla, protože mi unikla.

Ostatním tématika neušla, neboť zde nabízejí k podívané svůj konkrétní ohlas. Já sám bych toužil porozumět Magistrovým myšlenkám, jež propůjčil povídce. Mám-li něco říci ke gramatice a ostatním důležitým jevům podoby textu, jako vždy u Magistra skládám poklonu. Volí slova jako nejčestvější ovoce z poháru, a tak umí brilantně užívat takových slovních spojení, která napadnou jen málokoho. Opravdu nemá cenu, abych cokoli dodával k diakritice a jiným bodům, jimiž se autoři řidí při psaní prózy a leckdy i poezie. Mgr. Holger VÍ, a proto máme možnost číst takové dílo.

Líbí se mi báseň. Je zajímavá, neotřepaná, nová, záhadná, jiná. Jakožto část textu odštípnutá jako tříska od polena jest ta báseň opravdu pěkná. Ale ačkoli je mi to líto, a snad tím autora nezklamu nebo nerozhněvám, opět jí nemohu vyrozumět v souvislosti s ostatním textem, tedy povídkou, zaplétkou, tématikou.

Na konec ještě dodatek: přál bych si, aby ostatní - a zejména stvořitel - věděli, že se nesnažím jakkoli opěvovat dílo, kterému ve své podstatě nerozumím. Já upozorňuji. Jsem si vědom, vlastně jsem u toho přistihl, jak jsem v napětí a čtu řádek po řádku s dychtivostí. Vezmu-li si jednotlivé věty a poezii, snad bych byl schopen danému výtvoru porozumět. Ta hlavní myšlenka, srdce příběhu, mi ale unikla a v hlavě mám nechtěný chaos. To kvůli nevědomosti a neporozumění.

Fee  26. 6. 2008 v 21:47:25

Holger má specifický způsob tvorby. Jeho díla se vymykají těm v úvozovkách "obyčejným" dílům, až na výjimky samozřejmě. Přiznávám se, že mám často problém se zařazením tématiky příběhu do svých "seznamů", ale nemohu Magistrovi upřít téměř bezchybnost jeho děl. Nejkladnější místo v mém hodnocení vždy zabírá originalita. Autor se neopakuje, což se nedá říci o všech přispivatelích. Na druhém místě v hodnocení pak stojí zakomponování veršů do příběhu. Krásně se shodují se situací děje, ne jako kdyby někdo psal o lodi, kde by citovali básničku o Jeníčkovi a Mařence....
Také nečekané konce stojí za zmínku. Vždy mne překvapí.

Jelikož nevládnu umění poezie, ani přílištomu gramatickému, nemám po této stránce co vyčítat. Doufám, že je pochopitelné, proč tedy hodnotím tak, jak jest.

Je potěšením pro mé oči i srdce číst Holgerova díla.

Sethem Tartir  26. 6. 2008 v 16:39:07

Viděno už v předchozím magistrově díle, Pánovi much, Holger míří do silně zkratkovitého a kompresovaného vyjádření. Nepochybně v tom lze sledovat touhu přiblížit se "magii" (kdy je armageddon stejně jako tato parabola zaznamenán na pouhém jednom svitku) a starobylým východním i západním filosofiím (tao? zen? Pú? Herakleitos? Hermes? Merlin? ...atd.).

Básně vyřknuté učněm i mistrem jsou klasicizující, nepoužívají nové symboly, mají pevný rým a verš, i svým obsahem jsou ne-aktuální.
Mistrova poslední znělka mi připomíná mého oblíbence Fráňu Šrámka, nejen zpěvnou formou, ale i obsahem, ležícím a (vy)krvácejícím hrdinou-básníkem, srovnej např. úryvek z Šrámkova Neopatrného:

"Ach nezasténám, jenom vkoušu v mech,
noc krásnou svého oslepení,
do čtyř ran živých vliji čtvero něh,
jsem protržený vinný měch,
vsakuji v zem a hoři tomu jména není,
na ránu země tisknu ránu svou,
a co, znuděny už, vaše ruce mnou
bradavky prsní, stehna, planý břich,
mé němé stony kolem po keřích
jak ptáci vypíchaných očí usednou."

(z: Fráňa Šrámek: Splav, Československý spisovatel, Praha 1968)