Články&Eseje

Sídlo Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13


Kawkazik nevěřícně zíral na mrtvolu kouzelníka, který mu ještě před chvílí vyhrožoval smrtí, pokud s ním do toho starého sídle nepůjde. Byli tu i Lastur a obrovský, snad sedm stop vysoký Kostka – dva jeho podivní společníci, kteří se podivnou náhodou dostali do spárů kouzelníka, jehož ohořelá mrtvola teď ležela před nimi.

Lastur byl vysoký dlouhovlasý muž tmavšího vzezření s podivně chladnýma modrýma očima. Kawkazik jej potkal až včera, v den, kdy do tohoto doupěte stvůrností vyrazili. Trochu se jej bál. Bál se jeho meče, jeho pohledu, jeho až nelidsky účelného lehkého pohybu. Tušil, že k nim patří. K těm, kterým nedůvěřoval, k těm, ze kterých měl takový strach a k těm, se kterými byl částečně spřízněn.

Kostka byl také zvláštní. Neměl však z něho takový strach, neboť jeho dobrosrdečné tmavé oči tak jasně prokazovaly jednoduchost a laskavost jeho srdce. Nedokázal si představit, že by tento obr dokázal někomu ublížit. Byl na něj hodný. Sám jej považoval za ideálního spojence na této prapodivné výpravě a i když byl prostého ducha, jeho slovo, jak si povšiml mělo velikou váhu a dokonce i kouzelník jej bral vážně.

Často se však Kawkazik ptal, proč on, podomní obchodníček a drobný podvodník propadl nevšednímu zájmu pološíleného čarodějníka, který jej druhý den spolu s podivínem a obrem odvedl na jakési zpropadené opuštěné staré sídlo kdesi na kopci uprostřed Šedavcovitého lesa, kam se odmalička bál chodit, neboť jej prabáby varovala před těmi, s nimiž byl vzdáleně spřízněn a teď tu s jedním křížence jejich zlovolné krve dřepí nad troskami těla toho šílence a iniciátora toho nesmyslného výletu.

Nejhorší ze všeho však bylo, že si nemohl vzpomenout skoro na nic, co se stalo po příchodu na tohle ďábelské místo. Pamatoval si jen pár útržků, když kouzelník otevřel dveře a pak vlezli do té budovy, o které vlastně ani pořádně nevěděl jak vypadá. Pamatoval si jen věž kdesi v centru jak se mohutně tyčila ke kalnavému nebi. Prabáby mu vyprávěla o takových věžích uprostřed lesů jako o semeništi ďáblů a zplozenců té nejhorší krve. Pokoušel si vzpomenout dál. Byly tam chodby, dveře a nějaké závěsy a nepořádek všude po zemi. A všudypřítomný chlad – teď, když bylo horké léto. Byly tam taky stoly s židlemi a pavouci. Moře pavouků. Těch mrňavých odporných a chlupatých obludek. Kawkazik se zatřásl. Bylo mu zle. Opět si vzpomenul jak zůstali v místnosti s židlemi a pak byl tu. Čaroděj tu byl také. Mrtvý.

„Co se tu stalo?“ ptal se Lastur po několika minutách ticha nad mrtvým kouzelníkem.

„Byl tady když jsme přišli. Byl tady a cosi říkal… Možná křičel či spíš sípal o pomoc. Nevím, nepamatuji se!“ mluvil třesoucím se hlasem Kostka, který nevěděl, co říct.

„To už je jedno.“ Promluvil po chvilce odmlky Kawkazik „Myslím, že náš výlet skončil smrtí toho idiota. Já balím a jdu domů.“ Řekl rázně a jen na moment zapomněl svého prospěchářského ducha v nejhlubším nitru své duše, ale v zápětí ohořelého kouzelníka prošacoval. Nikdo však nic nenamítal – oba by zřejmě udělali totéž, avšak Kawkazik byl první a nikdo navíc nechtěl vyvolávat hádku zřejmě také proto, že Lastur s Kostkou se sami sebe vzájemně obávali, neboť netušili, jak je kdo silný a kdo bude mít vůdčí slovo.

Chvíli bylo ticho. Každý z nich, každý z nich ústa přeplněná jedinou touhou, ale nedokázali ji vyslovit. Nikdo nevěděl jak. Místnost měla čtyři stěny. Čtyři neznámé a nevlídné stěny, které jakoby se stavěli na špičky a spojovali své drsné šedivé pahýly do omšelého stropu. Bylo těsno. Náhle nikdo nevěděl kam jít, kam se vydat. Tři průchody tu čněli jako trio vypíchnutých očí bez víček. Kawkazik chtěl jít na sever. Na severu bylo vždycky lépe (vzpomněl si na slova svojí prabáby). A směle a jistě se vydal k průchodu na severu. Vzápětí se zastavil. Ohlédl se. Lastur s Kostkou naň upřeně hleděli bez pohybu. Pohled jejich očí mu prozradil, že tento jeho tah snáší s nevolí. Kawkazik však pokračoval dál. Již byl skoro u průchodu, odkud se na něj vyvalil odporný puch spáleniny, ale zároveň i svěží větřík. Vzpomněl si na mrtvého kouzelníka a zvedl se mu žaludek.

„Jsi si jistý?“ zeptal se klidně Lastur, když Kawkazik zastavil.

Do ticha však vykvetlo jen pouhé pošlápnutí jeho nohou. „Ne.“ Zněla tichounká odpověď, která se odrazila od všech zdí a skřípala v uších jako skřipec.

Lastur vyrazil k východu. Kawkazik slyšel, jak jeho sebevědomý krok lehkých bot nutí jeho mysl otočit se, ale neudělal to. Čekal. Čekal, až se něco stane. Nevěděl však co a to ho trápilo. Potřeboval impuls. Potřeboval někoho, kdo ho donutí.

„Jdeme?“ zeptal se povýšeně Lastur a ozvěna se nesla opět celou místností jako tisícero šípů. Nikdo však neodpověděl. Ani se nehnul. Kawkazik chtěl, chtěl aby byl nikdy nepotkal toho dědka, aby s ním nešel – ale večeře zdarma se neodmítá. Neodmítá se ani balík zlaťáků. Co bylo pak si pamatoval mlhavě. Zatracený dědek. Pomyslel si, ale nedokázal to říct nahlas – toužil zařvat a dupnout a hodit rozbitou židlí o zeď a ještě lépe po všem a po všech. Nemohl… příliš ticho – příliš ticho… A oči všude…

„To čekání na vás mě unavuje.“ Řekl již docela nabroušeně Lastur. „Buď se zvedneme a zkusíme se odsud vymotat co nejdřív, nebo dopadnem jak tenhle. Možná ještě hůř.“ Řekl ledabyle a nohou ukázal na mrtvolu. Potom se otočil na podpatku a vykročil chodbou. Kostka stále zatím neprojevil svůj názor.

Kawkazik pocítil záchvat úzkosti. Cítil se bezvýznamný, zbytečný, k ničemu. Kdyby tak jen dokázal říct tomu zplozenci ne. Kdyby jen mohl. Jistě by se zastavil a poslechl ho, avšak obchodníčkova mysl byla jakoby ji zatemnil. Nedokázal již více vzdorovat nátlaku autority Lastura a podlehl. Nesměle vykročil. Nevšímal si Kostkova tázavého výrazu. Lastur spokojeně zamručel a vyšel z místnosti.

Chodba, kterou teď šli byla lemována freskami a reliéfy s podobami těch, jejichž krev kolovala v jeho žilách a těch, které tak nenáviděl spíše ze strachu. Jedna zpodobňovala krásnou mladou ženu toho prokletého rodu se zlatými vlasy a sladkým obličejem. Nebyla snad ani plnoletá. Seděla na jakési červené lavičce a s naivním úsměvem hleděla na něj. Mrkla. Kawkazik vytřeštil oči a vydal jen přidušený štěk. Z tváře ji úsměv rázem zmizel. V očích se jí umístil hněv a sladké jahodové rty se změnili v rozpraskanou poušť. Strnul. Jen se na ni vytřeštěně díval. Dívka (nyní stará a šeredná) k němu sestoupila ze zdi. Nedokázal si promnout oči. Jen tupě zíral. Ve vzduchu se zavlnily růžové šaty a k nosu dolétla vůně levandule. Ženě se náhle spustil z opuchlých očí proud slz.

„Nezabíjej je prosím!“ žadonila přerušovaná hlasitými vzlyky. „Máš už mě a tři mé sestry! Nezabíjej je!“ nářek neustával. Žena obrátila oči vzhůru a z nich se vyřinuly další slzy. „Nezaslouží si to! Cožpak nemáš slitování.“ Pláč nabýval na síle. „To není jejich vina. Nechtěli tě rušit!“ žadonila stále, přičemž se dusila vzlyky. Pak snad ještě něco chtěla říct, ale propukla v neutuchající pláč, jenž nemohla přerušit. Po chvíli se rozplynula a na jejím místě byla zase ona blonďatá dívenka. Teď však vypadala smutná a mračila se.

Kawkazik se raději nezabýval příčinou této halucinace, která byla zcela jistě způsobena zatuchlým vzduchem zde, takže jen potřásl hlavou, aby se zbavil palčivé bolesti a myšlenky, že by to nemusela být představa a šel v patách svých druhů. Minuli několik obyčejných zaprášených dřevěných dveří, na nichž byly nějaké nápisy v řeči, jíž Kawkazik nerozuměl a ani nechtěl rozumět. Pak se ale u jedněch Lastur zastavil a dlouho si je prohlížel – byly na chlup stejné jako ty předchozí. Bílé, strohé s mosaznou klikou a se zlatým štítkem velikosti dlaně ve dvou třetinách výšky.

Na co to proboha čumí? Proč nejde dál? Vrtalo v tu chvíli obchodníčkovi hlavou a na moment zatoužil opět si zařvat a ublížit mu. Ovládl se však a zaměřil se na kapky potu, které mu orosily čelo. Prabáby mu kdysi vyprávěla, že nakukovat do dveří, která se zdají v daném místě tuctová se nemá a že nikdy nemůže nikdo dopředu vědět, kdo tam bude a jak se na to bude tvářit. Kawkazik si na ta slova dobře vzpomněl a začal uvažovat co za nimi může být.

Lastur se po chvíli otočil k nim a tiše špitl: „Jděte dál. Měli byste narazit na černé dveře. Dejte se jimi a pak doprava. Když půjdete pořád rovně nic se nestane a budete na nádvoří před branou. Na nic nešahejte a proboha nic odsud neberte.“ Kawkazik chtěl ještě něco dodat, ale Lastur jej mávnutím ruky odmlčel a zmizel za bílými dveřmi.

„Co teď?“ zeptal se. „Nemyslím, že by byl dobrý nápad poslechnout toho… člověka.“ Už chtěl říct zplozence, ale nakonec se včas zarazil, neboť nevěděl, co může od Kostky čekat.

„Myslíš?“ zeptal se tiše Kostka, ale Kawkazik už jen těžko vnímal jeho otázku. Chodba se najednou zavlnila a začala se zužovat a do toho hlasy. Spousta hlasů. Všude kolem. Jako popínavé rostliny mu ovily uši a vše bylo jinak a spánek náhle udeřil po sykotem šepotů. Ševel. Jako listí se ty hlasy prolínaly. Chtěly jediné. Aby zůstal a uklidil…


„Kostko! Kostko!“ volal zděšený sám sebou a svým snem. Jeho společník však nikde nebyl. Stál sám v tiché chodbě plné bílých dveří. Stál kdesi uprostřed na červeném koberci, který však ztmavnul a zdál se být vlhký. Vzpomněl si na mága a na tu místnost s pavouky a na to všechno. Někdo mu řekl ať jde k černým dveřím. Kdo? Cizák. A kam šel on? Nechal je tu? Umřít? A kde je Kostka? Byli snad spolu dohodnutí? Proč? Zabili snad mága oni? Pálila ho hlava a bolelo zápěstí. Musel jsem na něj upadnout pomyslel si. Vzpomněl si na dívku. Chtěl se vrátit k obrazu, ale nevěděl kudy. Nemohl si vzpomenout. Věděl jen, že stojí před těmi dveřmi. Před těmi bílými dveřmi, kde zmizel Lastur. Otevřu je!

Pak bylo zase vše jinak. Byla tam tma a spousta jiných barev. Proplétaly se mezi sebou. Opět syčely divnými tóny. Sípaly a kvákaly a tiše se překřikovaly. Možná se spolu i rvaly v jedné červené a pak zase modré. Všude bylo divně. Těsno a podivný chlad. Chtěly po něm jediné. Aby zůstal a uklidil.

Opět zatřásl hlavou, aby se zbavil svých halucinací. Stál v jakési chodbě. Nebylo tam příliš mnoho místa, ale mohl tam relativně pohodlně jít. Byla dlouhá, bez obrazů, bez dveří. Po chvíli dorazil na odpočívadlo. Dřevěná lavice jen neochotně trávila chvíle v zaprášeném prostředí opraného zdiva tmavé chodby. Bylo mu ji náhle líto. Cítil, jak na něj mluví.

…SEDNI SI… DLOUHO TU NIKDO NESEDĚL… SEDNI SI… MÁM VLHKÉ OČI…

Sedl si. Bylo vlhko. Cítil to… ta lavice byla vlhká. „Proč pláčeš?“ šeptl si jen tak, neboť cítil, že lavice mu chtěla něco říct.

…SEĎ… JEN PROSÍM ZŮSTAŇ JEŠTĚ CHVÍLI SEDĚT… DLOUHO JSEM ČEKALA AŽ NA MĚ SEDNE ČLOVĚK – TEN CO ŽIJE A DÝCHÁ… DĚKUJI… STO LET… CO TU VLASTNĚ DĚLÁŠ…

„Sám nevím. Prostě jsem prošel těmi bílými dveřmi na konci chodby.“

…NIKDY JSEM TAM NEBYLA…

„A… promiň, neuvědomil jsem si. Jsi vlastně la…“ připadlo mu absurdní bavit se s lavicí. Nebavil se s ní. Náhle mu už neměla co říct. V chodbě se začalo až nehezky stmívat. Zvedl se a pokračoval kamsi.

Připadlo mu to jako celá věčnost. Neustále šel jedním směrem temnící se chodbou a tu a tam narazil na odpočívadlo s podobnou omšelou lavicí, na kterou si čím dál tím unavenější sedal a po čím dál tím větších pauzách se opět zvedal, aby pokračoval. Nevěděl co vlastně hledá, kam jde, kde je. Chtěl jen najít Lastura, který, jak se ukázalo jej dokázal jako jediný dostat pryč z toho místa. Ač to byl nechtěný zplozenec, musel se naň Kawkazik upnout, chtěl – li být pryč. S přibývající tmou začínal být čím dál tím víc unavenější. Ani se již nezajímal, jak se světlo do chodby dostává, když zde není jediné okno. Když dorazil na další odpočívadlo, na chvíli usnul…

…Chodba se naplnila náhle září… narudlou. Všude bylo plno krve a strupů – stěny krvácely, strop krvácel, z podlahy špičkou boty sedřel kus kůže. Všude tekla krev. Ta stařena, se kterou mluvil u obrazu. Ta tam řvala a všude bylo plno těch hlasů. Těch protivných štěbetavých hlasů – drmolily a přidávaly na síle. Chtěly jediné. Aby zůstal a uklidil…

Škubl sebou. Lavice ošklivě zavrzala. Bylo už zase světlo. Takové narudlé. Jako při svítání. Cítil palčivou bolest v zádech, která trpěla nepohodlným spánkem. Byl před bílými dveřmi. Ticho bylo všude. Neslyšel ani hlásku. Dveře jako zaprášená labuť hleděly mlčky kamsi do tmy. Byly trochu jiné než ty ostatní – starší, s klepadlem. Mám klepat? Pomyslel si. Bude tu vůbec někdo, kdo mi otevře? Chvíli váhal. Do mozku se mu začal vkrádat podivný pocit a vjem. Myšlenka na to, že by s ním dveře chtěly snad mluvit a neopomenutelný zvuk jejich rozvrzaných pantů, které si hvízdaly tesknou píseň jej přiváděl k šílenství. Už nechtěl. Měl zlost. Kopl do nich a plivl na ně. Jakoby chtěly něco říct. Hlava jej pálila. Prudce klesl na kolena a začal se ve vzlycích svíjet.

…NO TAK, VŽDYŤ JSEM JEN DVEŘE… bušily mu dveře do uší.

„No právě! Jen dveře! Jen dveře! Jen dveře!“ řval na zemi a zacpával si dlaněmi uši. Po chvíli ten strašný pocit přešel a Kawkazik opět našel odvahu vstát a sevřít klepadlo. Ozvalo se několik zdánlivě klepavých úderů, ve kterých však slyšel sténání všech hlasů, které slyšel. Dveře se skřípavě otevřely a za nimi bylo další odpočívadlo a chodba do neznáma. Zhroucen padl na další lavici a dal se do zoufalého pláče. Světlo v místnosti se zatím proměnilo na jasně bílé.

Vstal a opět šel. Pletl nohama další dlouhou chodbou. Ani nevnímal občasné lavice na které narazil. Chtěl už jenom být na konci. Zdálo se mu, jak se jej chodba snaží spolknout. Neustále si opakoval, že je to jen sen a on se probudí, až dojde na konec. Bude zase dobře. Bude tam i jeho prabáby. A léto a květy a smradlavé město a jeho obchůdek a dlužníci, které je potřeba zmáčknout a také drby, kterými lze dlužníky získat. Už toužil být mezi pergameny s čísly a položkami a falešnými glejty. Toužil po hospodě U Prolhaného Ala a po ředěném pivu za měďák. V posledních dnech toho naň bylo moc a až se probudí, jistě si dá „U Ala“ nějakou pálenku.

Náhle mu cestu přehradily zlaté dveře s masivním klepadlem, které čouhalo z tlamy jakémusi zvířeti, které předtím nikdy neviděl. Jakmile k nim došel, začal ho sužovat nepříjemný pocit. Dveře se však tiše otevřely a odhalily jakousi potemnělou místnost, z níž vycházelo jen temné rudé světlo. Tak nějak proti své vůli tam vešel. Světlo jej docela omámilo. Vnímal už jen jej a malý černý bod uprostřed. Když se otočil zpět, bylo tam už jen to světlo. Dveře kamsi zmizely. Nevěděl co dělat. Napadlo jej jen jít až k prostředku. Černý bod byl větší a větší. Bylo již zřejmě, že je to lidské tělo. Vznášelo se kdesi uprostřed toho červeného naprosto bezvládné. Kawkazik byl už na dosah ruky. Poznal ho. Ihned chytl Lastura za bezvládné rameno. Pak bylo opět všechno jinak.

Kawkazik prudce dopadl z výšky asi jednoho sáhu na podlahu šedavé místnosti osvětlené jen několika pochodněmi. Zlaté dveře, byly opět na svém místě, ale zavřeny. Byl sám ve veliké místnosti, z níž na něj shlížely staré kamenné sochy zplozenců podobných Lasturovi. Snad jen byly o mnoho nelidštější a krutější ve strohých obličejích. Na druhé straně obrovské místnosti si povšiml dalších, ale černých dveří. Lastur, který doposud ležel Kawkazikovi bezvládně na kolenou se pozvolna začal probírat. Kawkazik, když uviděl Lasturovy otevřené oči se zaradoval.

„Lasture! Lasture jsem tak rád, že jsem tě našel, že jsi živý. Pojďme prosím odsud. Prosím. Kostka je už asi pryč.“

„Nikam nepůjdem, Kawkaziku.“

„Ale Lasture, copak ty to nechápeš? Támhle jsou černé dveře. Můžem odsud jít pryč! Kostka tam určitě čeká! Nesmíme tu zůstat.“

„Tys to nepochopil. Musíme tu zůstat.“ Zařval mocně Lastur a jeho hlas se proměnil jako ve skřípění dveří a vzduchem se opět nesly ty hlasy. Nešeptaly už. Ač nerozeznával jednotlivá slova, jejich zpěv zněl strašlivě.

„Lasture pojď! Utečeme! Slyšíš?“ volal.

„Tys to ještě nepochopil. Já… já jsem Sídlo! Já jsem Hlasy. Já zabil mága, když se mi nechtěl podvolit!“

Pak hlasy domluvily. Přikázaly mu jen jediné. Aby zůstal a uklidil. A on zůstal.



…Jen jednou za sto let smí na sebe Sídlo vzít podobu elfů… jen jednou za sto let Smí sídlo zotročit. Za sto let Sídlo opět vybere několik, aby přežilo.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

SEDNI:D A lehni tam se už nevešlo?
To bylo hustý:) Sedni mám vlké oči, Sednul bylo vlhko:D
pěkný:))


 Uživatel úrovně 0

celkem to šlo davam 3 hvězdy


 Uživatel úrovně 0

Když jsem se dostala k Sídlu, už pod ním byla spousta komentářů. A přiznám se, četla jsem povídku podruhé, abych přišla na to, proč byla přijata tak nevstřícně.
Autor udělal několik strategických chyb a přestože jsou všechny v povídkách této rubriky dost běžné, zřejmě smíchal koktejl, který hrál hodně proti němu. Podlem ého názoru víc, než si pisatel zasloužil.
Dovolím si ty chyby zobecnit:
a) Druhý a několik dalších odstavců věnuj popisu jednajících osob pouze tehdy, pokud chceš zabránit tomu, aby tě četlo příliš mnoho lidí;
b) začni akční scénou, která se pak prakticky nebude vázat na děj - spolehlivě jediným odstavcem vyvoláš dojem nepřehlednosti celé povídky;
c) provazuj věty pomocí přivlastňovacích,osobních a vztažných zájmen a potlač podměty - dokonce i banální souřadné souvětí o dvou holých hlavních větách bude působit jako příliš nepřehledné;
d) neotřelé metafory zásadně uváděj v samostatné větě se zamlčeným podmětem, který je nejlépe třeba hledat na druhém konci odstavce - čtenář ti alespoň neokouká pointu, protože se k ní nedostane.

Ale znovu opakuji, to jsou dosti běžné chyby vyprávěčské strategie a pokud jsou v této povídce nápadnější, pak jen proto, že měly co poškodit. Pak se třeba stane, že se pozorný a vstřicný čtenář rozzlobí nad větou:
"...no tak, vždyť jsem jen dveře",
nad větou, ve které naopak měla a mohla změna rodu přihrávat vyprávěči na pointu.

Celkově jsem v té povídce asi našla více půvabů než předchozí komentátoři a podle toho vypadá také mé hodnocení.


 Uživatel úrovně 0

Dílko má určitě jistou dávku dobrého nápadu, především při vyústění děje, ale objevuje se tam i mnoho chyb různého druhu.

1.) Hned na začátku příběhu je použito několik příliš dlouhých souvětí, v nichž se ztrácí jejich prvotní význam.
2.) Nějaké čárky se dají odpustit, ale pozor na to.
3.) Některé části příběhu mohli klidně jít i do větší hloubky, Tristan to srovnává s vystřiženými scénami, já bych se nebál nazvat příspěvek narychlo ořezaným. Trochu mi připadlo, že to někdo potřeboval zmenšit. (Jde o dojem z textu, ne dojem z autorova vytváření)
4.) Dveře patří ke skupině pomnožných podst. jmen, jsou tvořeny pouze v mn. čísle, takže věta:
...NO TAK, VŽDYŤ JSEM JEN DVEŘE…
je špatně vytvořená. Nevadilo by mi to příliš, kdyby mě tahle chybička nebouchla natolik do očí, že jsem se na moment ztratil ze Sídla. Jestliže to byla chyba záměrná, tak svůj účel u mě zřejmě nesplnila.
5.) Odstavec začínající „Kostko! Kostko!“ volal... je na mé poměry až příliš zmatený, nepochopil jsem z toho takřka nic, naopak některé části (jak už se zmiňují níže) jsou až příliš "normální", mohu-li tohoto slova využít.

S pozdravem

Findred z Celenu


 Uživatel úrovně 5

Mno... děkuju za hodnocení. Je pravda, že tej gramatiky se asi už nezbavim... Sídlo mělo být opět takovou lehčí avantgardou... Je to asi zatím taková hloupá a nepovedená směska, ale i Elvis nebyl přijat všema;o). Tak díkes a já se pokusím napsat trochu něco dadaističtějšího či surrealističtějšího s větším důrazem na zmatenost. Tady totiž ta zmatenost měla být, ale asi se to nepovedlo směrem, kerym sem zamýšlel...


 Uživatel úrovně 5

Hm, pro mně celkem zajímavé počteníčko. leč jak už mí předchůdci a předchůdkyně nastínili, do kvalitního dílka tomu ještě lecos chybí.

Mně osobně se líbilo:
Pojetí, ten zmatek i nástin atmosféry. Já v tomto nevídím problém tohoto dílka, ale spíše jeho přednost. Povídku nevídím jako vyprávění či příběh, něco v klasickém stylu. Dle toho co jsem četl ji beru jako pablesky z paměti toho domu. Dle mne zde nezáleželo na postavách, které v ní vystupovaly, ale na domu. Který prostě jen tímto způsobem sdělil nám čtenářům, něco ze svého tajemství, ale formou takovou, že zneužil jedny ze svých obětí, aby on sám zůstal i nadále v skrytu své záhadnosti. Proto mi tam nechybí stěžejní dějová linie. Nevidím důvod, aby v příběhu bylo něco navíc.

Tak a co se mi nelíbilo?
Ano přílišné natahování vět a chybky, těch tam bylo dosti a to i takové věci jako opakování i v jedné větě jednoho a toho samého slova.Jako největší mínus je ale z mého pohledu přílišná snaha o vyumělkování. Je zde několik fází, kdy se necháváš unést a se slovíčky si hraješ až nepřirozeně moc. Používáš návyky z básnictví. Tohle lze využít jen v určitých druzích próz, ale rozhodně to není vhodné do žánru mystiky, hororu, psycha...kterým toto dílko zavání. V takovýchto žánrech je to na škodu a zabíjí to atmosféru. V těchto žánrech jde více o syrovost, nežli o květnatost.

Pak je třeba ještě zapracovat na vypsanosti. Spoustu míst by šlo řešit lépe a vhodněji. Zkus zjednodušit psaní. Vykrátit souvětí. Dát textu větší dynamiku. Pokoušel ses nám předložit dům v pojetí duševního rozpoložení jedné z jeho obětí, ale toto je věc, kterou se i zkušení spisovatelé učí dlouho. takže nezoufej, pokračuj a časem uvidíš pokroky. Hlavně pokud píšeš něco takového, musíš do pozadí v šít nepatrnou nitku, která čtenáři umožní držet se stále pevně děje, i když duševní pochody hlavní postavy kloužou nelogicky sem a tam a jinam.

Pak by sis měl dát pozor na věci, které vážně působí jak klišé. použils několik věcí, které jsou přespříliš známé a použivané. Ono to není v zásadě špatně, jde jen o to předložit danou věc trochu jinak, nějak ji mírně obměnit. Protože pak se tyto věci stávají pro sečtělé nudnými.

Psaní není jen o konzumaci medu, je třeba před tím pracovat pilně jako včelička a to dá hodně dřiny, než se ti podaří sehnat vše k tomu, aby jsi vyhotovil med, který bude chutnat co nejvíce lidem okolo... Ale plástev již umíš, tak nyní je třeba zapracovat na její formě a pak na kvalitním obsahu.

S přáním veselé mysli Tuax


 Uživatel úrovně 0

Byl jednou jeden strašidelný zámek...

Ehm... to nic. Sice nevím, kde začít, ale snad něco spíchnu.
Tedy první, co se mi zhnusilo (i když jde jen o můj osobní poznatek, který se mnou asi sdílí málo lidí) bylo sestavení družiny. Takový ten dráčakovský komplex, že do jeskyně se jde aspoň o čtyřech lidech (nadsázka). Sice to možná se mnou nikdo nesdílí... ale vadí mi to. Stejně o panu Kostkovi (hm... pan Tulipán) během celé povídky není jediná zmínka a důležitou postavu jako byl Lastur úplně odstavíš, přestože jeho proměna a uvědomování mohlo být to nejzajímavější. Nerad někomu vyčítám stavbu příběhu, ale měl jsem dojem, že sleduju vystřižené scény a ne hlavní děj.

Věc druhá. Sídlo. Asi mělo nahánět hrůzu a depresi... ale lavičkami a dveřmi to půjde těžko. Trošku víc rozvést psychiku hlavní (pro mě nezajímavé) postavy, asi bych se do toho zahloubal mnohem víc.

Věc třetí. Konec. Tady jsem se opravdu lekl. Nejen, že to prostě skončilo jako sráz, bez nějakého většího dramatického zásahu na konci, ale navíc ses to snažil zachránit pochybným vysvětlením, které toho víc zkazilo, než zachránilo. Proč to neřekl ten zlej týpek? Představ si tu "halyvůdskou" scénu, jak to vykládá a jde k Kawkazikovi, aby to "skoncoval"...
Vážně, konec jako polský dabing.

Věc čtvrtá. Kawkazik je pěkný jméno.

Věc patá. Jak nad tím přemýšlím... psát to já, asi se do toho zamotám mnohem víc a natáhnu to na moooooc stránek, takže aspoň tímhle si získal mou úctu (a mou pozornost).

Závěrem. Dílo určitě neoslovilo, ale snad jsem zahlédl příslib do budoucna. Hodil by se. Tak doufám, že se dočkám. Budu se těšit.

S úctou Tristan de la Tour


 Uživatel úrovně 5

První věc, která se mi po dočtení „Sídla“ asociovala, byl japonský anime film Ghost in the Shell 2: Innocence. I zde jsou hrdinové nuceni projít jakýmsi psychotickým domem, kde mají dveře, chodby a místnosti podivný zvyk měnit svoji polohu.
V okamžiku, kdy se pokoj, ve kterém si malá holčička skládala z kostek nějaký nápis objeví na opačném konci domu – úplně stejný – jen s jiným nápisem rozházeným po podlaze, opravdu běhá mráz po zádech.
Ovšem tuhle pološílenou atmosféru se Elvisovi povedlo navodit pouze z části. Celá povídka má tři bolavá místa, která ji táhnou ke dnu.
1. Zmatek. Teď nemyslím onen psychotický zmatek v chodbách, ale chaos v postavách a místech. Často není jasné KDO mluví, KOMU to říká a KDE zatraceně všichni jsou. Tomuhle by se dalo pomoci jednoduše. Vždy se ujisti, zda je patrné kdo komu co říká. A občas nějak nastiň, kde se hrdinové nacházejí. Já třeba tak-nějak předpokládal, že na začátku povídky všichni chlapíci stojí před sídlem, nikoli v něm. Což není úplně dobře.
2. Gramatika. Čárky jsou mršky malé, vím, ale dbát by se na ně mělo. Shoda podmětu s přísudkem (stavělY, čnělY) je rovněž dost podstatná. A šíleně bije do očí, je-li špatně. A pár překlepů v textu (kalnavému, zdvojené každý z nich).
3. Pointa. Tady stěží něco poradit... Prostě jen... Přišla mi moc slabá. Pomyslnou číši nezvládla naplnit atmosféra díla a pointa ji bohužel nedolila.
Ačkoli některé části povídky se mi přesto vcelku líbily. Když hlavní hrdina prchal chodbou plnou dveří a halucinoval, povídka měla pravděpodobně největší spád. Místy neobratná přirovnání (se zužovat a do toho hlasy, skřípala v uších jako skřipec) ji sice ubíraly co do efektu, ale i tak byl hrdinův boj s vlastní příčetností zábavný a čtivý. Příště ale také pozor na příliš překošatěná přirovnání, kdy čtenář neví, co si představovat dřív (...dřevěná lavice jen neochotně trávila chvíle v zaprášeném prostředí opraného zdiva tmavé chodby...)
Z drobností bych Tě jen upozornil na:
1. Nepoužívej závorky v textu: ... Dívka (nyní stará a šeredná) k němu... Raději větičku vlož do čárek.
2. Pozor na drobné nelogičnosti jako ... odporný puch spáleniny, ale zároveň i svěží větřík...
3. Čtvrtý odstavec je JEDNA věta. A opravdu příliš dlouhá. Čtenář se pak snadno ztratí v proudy Tvých myšlenek. Notabene pokud se v nich ztratíš sám.
Celkově se mi Sídlo příliš nelíbilo, ale zase nemůžu říct, že by jeho čtení bylo vyloženě ztráta času. Místy jsem se opravdu bavil.
Bohužel celková zmatečnost, ploché charaktery postav a slabé vypointování mě nutí hodnotit 2*. Škoda. Místy to bylo opravdu dobré. Bohužel jen místy. Moc málo místy na to, abych mohl hodnotit výše.
Ale což... Ne vždycky se všechno úplně povede. Nevadí. A krom toho... „Kritik je člověk, který říká, jak by to dělal, kdyby to uměl. – Jan Werich.“
Hodně štěstí v dalším psaní.
L.


 Uživatel úrovně 5

Mě osobně se dílko příliš nelíbilo.

Vadilo mi neustálé omílání stejných věcí (jako jsou vypřávěnky prabábi, které mu napovídaly jak dál, jak se nemůže upamatovat na to, co se stalo....).

Je škoda, že snaha o navození až hororové atmosféry přichází vniveč s ohraností jednotlivých scén bez ladu a skladu navršených na sebe. Pointa je chabá, předchozí děj jí v podstatě nedává žádné opodstatnění.

A zhůvěřilostí je jen tak pro nic za nic zcela opustit jednu postavu ze tří a nijak nevysvětlit její osud. Vystavěné charaktery jsou šablonovité, schopné projevit jeden dva rysy, a to je i na krátkou povídku málo.

O bídné gramatice už psal Holger.

Přesto vidím v povídce potenciál, takže ji zcela nezatracuji - vidím to na horší dvě.


 Uživatel úrovně 8

Lehce paranoidní reflexní povídka, kterou lze chápat jako přiblížení některých mechanismů z nějakého ucelenějšího světa.

Jako zásadní v prozaickém textu vidím problém toho, že je zde stěžejní motiv sídla upozaděn a je zde pouze sled reflexí a průmětů autorových vizí a črt, které nejsou kompaktní s dějovou linkou a působí schizofrenním dojmem. Mnohá symbolika tak následně sklouzává do polohy samoúčelných konstrukcí a klišé, čemuž by se při větším provázání s dějovou linkou a charakteristikou postav šlo vyhnout.

Dalším kamenem úrazu je stylistika a gramatika, které jsou na nízké úrovni. Vyskytuje se zde celá plejáda gramatických chyb od chybějících čárek, přes překlepy k hrubkám ve shodě podmětu s přísudkem. Stylistickým nešvarem jsou zejména nekonečná souvětí (např. 3. odstavec je celý jedno velké souvětí vzniklé nabalováním dalších a dalších rozvití - tím brzy nejen čtenář, ale i autor ztrácí kontrolu nad tím, co vlastně chtěl sdělit.), chybějící podmět a z konstrukcí plynoucí nelogické popisy chování postav. („Ovládl se však a zaměřil se na kapky potu, které mu orosily čelo.“) K tomuto nešvaru lze přiřadit i používání některých výrazů, které v kontextu v celku použitého jazyka působí jako pěst na oko („naň“, výhradní používání „jej“). Dlužno poznamenat, že z výrazu „doň“ si dělal legraci již ve svých filmech Vlasta Burian, což znamená časové období zhruba před šedesáti až sedmdesáti lety.

Celkově jde o dílko spadající do rubriky a vzhledem k použitelnosti, určité (byť samoúčelně navozené) magické atmosféře je budu hodnotit jako mírně podprůměrné, třebaže celkové úroveň zpracování je nízká.