Články&Eseje

Překvapení Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

Tuto povídku věnuji Tuaxovi.

Překvapení



Probudil jsem se a převalil na druhý bok s úmyslem se přitulit ke své veliké lásce Kirwen. Moje ruka však jemně dopadla na povlečení. Otevřel jsem oči a ve stejný okamžik jsem zaslechl medový hlas : „ Nešahej na to holýma rukama, miláčku, raději nalij tatínkovi čaj. “ Hmm, takže už jsou všichni vzhůru, pomyslel jsem si. Hbitě se vstal, převlékl jsem se z noční košile do jemné haleny, natáhl kalhoty a obul boty, načež jsem vyrazil před náš skromný domek a opláchl se v sudu dešťové vody. V tom jsem zaslechl lehké cupitavé kroky za zády. Chvilku jsem vyčkával a v posledním okamžiku se otočil a chytil Kiju. Zatočil jsem s ní několikráte dokolečka a než jsem si ji přitisknul do náruče, vychutnával jsem si její dětský, radostný a upřímný smích. naše dovádění přerušila Kirwen : „ Tak rychle, rychle, snídaně na stole a času není nazbyt. “ Přišel jsem do kuchyně s Kijou v náručí a s láskyplným pohledem sledoval Kirwen, jak pomazala poslední chleba medem a rozlila každému čaj. Její krásné zlatavé vlasy se mihotaly v jemném větříku z okna a poté se opět snášely na žlutohnědé šaty. V poslední době nosí hodně volné šaty, všiml jsem si a se slovy : „ Dobré ráno, Zlatokvítku, “ posadil Kiju ke stolu a sám si sedl na své místo. Dneska slavím narozeniny a shodou okolností je to i naše malé výročí. A jaké je krásné slunné počasí.



Přisunula jsem si židli ke stolu a nedočkavě se zakousla do chleba, až mi přebytečný med začal stékat koutky úst. Mamka chtěla něco říci, ale tatínek ji předběhl a s veselým smíchem se mi snažil smáznout med svým chlebem. Začala malá tahanice o chleba a o med, když se mi povedlo nechtěným pohybem přilípnout chleba, medem napřed, tátovi na obličej. Táta otevřel oči a nastalo ticho, které by snad bylo nekonečné, kdyby se nezačala maminka smát, až jí vyhrkly slzy. Táta se začal mlsně olizovat a to už jsme se smály všichni. Mamka nás za pomocí utěrky vyhnala ven se opláchnout. Opatrně sem si začala oplachovat obličej, jelikož voda byla hodně studená, ale táta do ní ponořil hlavu až po ramena a mocným trhnutím hlavou dozadu, nechal proletět své havraní vlasy. Po opláchnutí jsme se vrátily do kuchyně a dosnídaly, zatímco maminka, s lehkostí sobě vlastní, uklízela nádobí. Když jsme dosnídaly, mamka prohlásila : „ Dneska dovedeš do školy Kiju Ty, Vánku, já si musím ještě pro něco skočit do města. “ tatínek přikývl, avšak stále seděl, jako by něco čekal. Musela sem se nenápadně kousnout do rtu, abych neprozradila nic z maminčina překvapení. nakonec tatínek vstal, oba jsme daly pusinku mamince a chystaly se k odchodu. Tatínek mi vzal do jedné ruky tašku a do druhé sem mu rychle vsunula svou dlaň. Šli jsme po naší úzké zahradní cestičce a já byla velmi šťastná. A slunko pěkně hřálo.



S úsměvem jsem sledovala, jak můj milý poskakoval s Kijou na cestičce, dokud nezašli za okraj cesty. Zavřela jsem dveře a odešla poklidit zbytek nádobí ze snídaně. Mám ještě asi půl hodinky času, než se Vánek vrátí, takže nemusím moc pospíchat. Sundala sem si zástěru, prsty lehce provětrala vlasy a vzala si svůj malý vak. Vyrazila jsem do města. Chudák Vánek, čekal nějakou, alespoň malou připomínku, má přec dneska narozeniny. Při té myšlence jsem se malinko pousmála. Lehkou piruetou jsem se vyhnula koštěti a odešla opačným směrem. Vytáhla jsem si svou malou harfičku a za doprovodu jejích tónů, mi cesta ubíhala jako voda. Kdyby jen můj choť věděl, že už tři měsíce pro něj připravuji oslavu, na které budeme mi tři a jeho nejlepší přítel Goiner, který nám hodně pomohl v začátcích, když jsme se sem před rokem přistěhovaly. Vše už je připraveno, ale dnes dokoupím poslední drobnosti. Trochu jsem zpomalila, jelikož než půjde Vánek do práce, bude zhruba ještě půlhodinku doma. A navíc, mám pro něj to největší překvapení na světě, bojím se, že si toho brzo všimne sám a proto mu dnes večer prozradím. Nevědomky jsem si pohladila svoje bříško. Včera sem zářila štěstím, když mi doktor Berba prozradil, že to bude kluk. Ano! Jak jen si Vánek vždycky moc přál kluka. Samozřejmě, že miloval i naši dceru Kiju, ale za pár měsíců se mu splní i tento sen. Ach! To je ale dneska krásně!



Cestou do školy jsem si s Kijou užil spoustu legrace. Snažil jsem se z ní nenápadnými otázkami dostat nějaké informace, ale jak se zdálo nic nevěděla. Domů jsem to vzal poklusem, chtěl jsem ještě Kirwen zastihnout doma. Přiběhl jsem domů, ale Zlatokvítka už doma nebyla. No nic, pomyslil jsem si a začal si připravovat věci do práce. Jen náhodou zde v kraji Dvou sněženek, hledali někoho ke Správcům lesů, jelikož pytlačení se zde celkem rozmohlo. Moje zkušenosti hraničáře se jim velmi hodily. Sice pytlačení nepřestalo, ale dost jsme jich dostaly a udělaly z nich odstrašující příklady. Brzy po nástupu jsem se seznámil s Goinerem, který se stal mým nejlepším přítelem. Blížil se čas odchodu, sebral jsem tedy svou stařičkou kuši, zkušebně ji napnul a povolil. Chtěl jsem si koupit novou, ale raději jsem si koupil nový nepromokavý plášť v barvě tmavozelené. Moje kuše pamatuje opravdu hodně dobrých úlovků. Posadil jsem si ji na záda a z pod postele jsem vytáhl svůj meč. Připásal jsem si ho a vytáhl z pochvy. Palcem sem zkušeně přejel ostří a při krátkém úsměvu sledoval, jak se čepel meče mění ve stříbro a zase zpátky. Párkrát jsem s ním švihnul jen tak ve vzduchu, poté přešel do parády a efektivním způsobem zasunul meč do pochvy. V práci jsem byl za chvilku, není to ani pět mil od domova. Při příchodu jsem se dozvěděl, že Goiner, byl odvolán kvůli nějakým nepokojům do Ribli. Ribli! To je alespoň osmdesát mil! Tak to už se dneska neuvidíme a já ho chtěl spiklenecky pozvat k nám domu, aspoň by zase uviděl Zlatokvítku a Kiju. Ještě jsem chvíli promlouval s ostatními a poté vyrazil do svého úseku. Několikrát jsem ho prošel a když jsem si ničeho zvláštního nevšiml, sedl jsem si na své oblíbené místečko na malém palouku a opřel se zády o nejbližší strom. Zvedl jsem tvář k nebi a nechal slunce, aby mi ji pohladilo svými paprsky. Nádherný den.



Sedla jsem si do lavice, kde na mě čekala moje nejlepší kamarádka Hela. byla na svůj věk hodně vyspělá, její plnovous ji záviděli i někteří kluci ze starších ročníků. její oči jen zářily. Skoro mi ani neodpověděla na pozdrav: „ Přestav si, včera sem se políbila s Jerymem Tirem! “ „ S Jerymem – Žabákem – Tirem? “ optala jsem se pro jistotu. „ Ano! Není to báječné? “ V tom vešel do třídy učitel run Gir. Začala hodina, ale má mysl bloudila jinde. Jak se jen tatínek vyptával! Měla jsem co dělat, abych nic neprozradila. Moje myšlenky náhle zamířily k oknu. Sledovala jsem ptáčky v koruně stromu a čas příjemně utíkal. Dvakrát jsem byla zkoušená a dvakrát za výbornou! Před pohybovkou sem dostala malý lísteček: „ Zítra po škole na Tebe budu čekat Kijo! Ps – Moc se mi líbíš. Wakiri. “ Moje srdce zaplesalo. Nejkrásnější kluk na škole! Pohybovka začala. Naše učitelka šermu nám řekla, že dnešní vítěz, může strávit víkend pod vedením Hranin Dsul, nejkrásnější a nejlepší šermířky v dalekém okolí. Měla jsem štěstí, ve skupině, kde jsem byla nebyli moc silní protivníci a navíc moje nejlepší kamarádka a soupeřka byla ve druhé. Kousek před polednem jsme stanuly proti sobě. Opět se potvrdilo, že patříme k těm nejlepším. Stála jsem tam hrdá, že se dnes rozhodně mezi námi a stejně tam stála i Hela. Sťukli jsme meče na pozdrav a Hela ihned zaútočila a já jen taktak, vykryla její podlý útok. Srdce se mi naplnilo hněvem. To už ale Hela pohodila svými copánky a její rošťácké oko na mě mrklo: „ Kdybys tohle nevykryla, neměla by si na výhru právo. “ Měla pravdu, vztek mě opustil a já přešla do útoku. Byl to krásný souboj. Zhruba po pěti minutách už nám ale docházely síly. Hela dokonce zahodila štít a chytla meč oběma rukama. Horní sek, dvojitý rezert, kolení podsek – jen s námahou jsem vykryla salvu ran a padla k zemi. Spíše instinktivně odrážím Helinu parádu a můj meč jí přejede po břichu. Chvilku je ticho, které se okamžitě mění v jásot a potlesk a Hela mi skáče do náruče. Objímáme se a obě pláčeme štěstím. A slunce přímo nad námi.



Putovala jsem svěží, plná energie, blížil se konec lesa, schovávám tedy harfičku a jemně přidávám do kroku. Shlížím z kopce na malé městečko Lipril, které se rozkládá po obou stranách řeky Utor. Brzy jsem se dostala do zalidněného náměstí a zabočila ke zbrojíři Brimlinem. Už mě čekal a kývl na svého leníka, který se za chvilku objevil s malým uzlíčkem v podpaždí. Brimlin rozbalil látku a ukázal mi svá dílka „ Dělal jsem na nich tři dny a tři noci, má paní. “ Zkušeným okem se prohlédla všech deset střel, byla to opravdu umělecká práce. Brimlin vzal jednu střelu do ruky a jal se vysvětlovat funkčnost speciálního hrotu střely: „ Hrot, z té nejlepší oceli, speciálně ukován do malé spirálky, získá neuvěřitelnou rotaci, která sice na delší vzdálenost trochu vybočí střelu ze směru, ale na malou nebo střední – získává neuvěřitelnou sílu. Jeho – vrnění – ve vzduchu způsobuje zpomalení zvěři, která čeká co se za tímto zvukem skrývá. Všimněte si malých háčků, zde po stranách. Hrot šípu se zavrtá do svého cíle a tyto malé háčky sebou berou všechny šlachy, žíly, tenké kosti. Přesně jak jste si přála – střela, která se dá použít i proti opravdu nebezpečným zvířatům, má paní. “ Zabalil mi střely zpátky do látky a já mu zaplatila penězi, které jsem celá dva měsíce šetřila. S válečkem v podpaždí sem procházela trh a koupila si ještě jedno jablko na cestu zpátky. Však již byl čas – musím ještě pár věcí doma připravit a slunce je již na vrcholu své cesty.



Chystal jsem se domů, ale chlapi si mě vzali bokem. Že by tedy nakonec opravdu alespoň nějaká malá oslavička, vždyť jsem to nikomu neřekl ? Ale kdepak, hlavní Správce Azig, mi potřásl rukou a blahopřál k povýšení. Stál jsem jako opařený což vyvolalo vlnu zábavy u ostatních. Nakonec mi každý z nich blahopřál a potom jsme si všichni daly panáka Kvítí. Škoda, že tu není Goiner, vzpomněl jsem si. Rozloučil jsem se tedy s ostatními a vyrazil na cestu k domovu. Však už je taky čas, musím si pospíšit, ještě vyzvednou zlatý přívěšek a kytici. Slunce bylo krásně červené.



Hola! Tři jedničky a výherkyně školního šermu! Navíc zítra schůzka s Wakirim! Á, těším se jak malá holka. Odpoledne po škole jsem strávila celé doma u své nejlepší kamarádky Hely. Kolik jsme si užily legrace! Poskakovala jsem po cestě, tašku volně přes rameno a v puse lízátko od mamky Hely. Když už jsem byla na dohled našeho domova, uviděla jsem ve dveřích dvě postavy. Ta vlevo je mamka a ta vpravo… Ano! Je to on! Dveře se zatím zavřely a já se k nim rozeběhla. Poté jsem zpomalila a začala se opatrně plížit. Slunce mi svou krásnou červenou barvou osvětlovalo záda.



„ Jsem moc ráda, že si dorazil, Svítku, Vánek bude dost překvapený. “ Goiner přijal mou pravačku. „ Doufám, že nebude moc naštvaný ohledně toho malého úskoku v práci “ řekl Goiner a oba jsme se zasmály. „ Tak, kde ji máš – prý je to poklad “ zašeptal spiklenecky. Vytáhla jsem z mého malého úkrytu za skříní dva balíčky, jeden malý, druhý velký. Nejdříve jsem vybalila z toho velkého kuši, kterou si Vánek už dlouho přál, jenže neměl tolik peněz, aby si ji mohl dovolit zároveň s pláštěm. Goiner ji chytil do ruky a zkušebně potěžkal. Poté vložil špičku boty do šlapky a kuši natáhl: „ Páni, tu bych snad natáhl i v ruce! Pújč mi prosím Tě jednu z těch střel, ať vím jaký je to pocit, Vánek mi jistě nikdy takový poklad nepújčí. “ natahoval ruku k druhému balíčku, který jsem zatím rozbalila. Podala jsem mu střelu a on ji zasunul na své místo. Když v tom někdo s řevem rozkopl dveře. Tětiva zasvištěla a ozval se zvuk předení kotěte, které netrvalo dlouho. Kija ani nestačila zaregistrovat střelu, když se jí zařízla pod levé oko a pokračovala dál skrz hlavu, kde ze zastavila o zeď. Během svého letu urvala Kije celou levou půlku hlavy. Nestačila jsem ani vykřiknout a Kija padla k zemi ve smrtelných křečích. V ten okamžik se ve mně něco zlomilo a já pocítila na svých stehnech teplo prchajícího života. Zhroutila jsem se k zemi a padla do malé, teplé a lepkavé, krvavé louže. Goiner stál jako bílý socha, bez pohybu a beze slova, když vešel z druhé strany Vánek s úsměvem na rtech, který se změnil v pohled plný bolesti. Goiner pustil kuši, Vánek kytici a cosi zlatého. Bylo téměř absolutní ticho, které rušil jen zvuk na podlaze se točícího zlatého přívěšku ve tvaru srdce, ve kterém se odráželo krvavé slunce…


Diskuze

 Uživatel úrovně 0

nějak jsem to nepochopila...


 Uživatel úrovně 0

Hitomi - děkuji, má paní.

Hmm, asi začnu psát něco veselého - a nebo ne Q-)

S pozdravšem Terátor


 Uživatel úrovně 0

Zdravím Tě, můj pane.
Konečně sem se donutila dát sem svůj názor:-) Povídka se mi moc líbila, je to přesně ten styl, který Ti nejvíc sedne. Nejhezčí bylo, že si to vyprávěl z pohledu všech postav. Konec byl pro mne opravdu překvapující, což bylo jistě úmyslem. No, i když, počítala sem s tim, že tam budou nějaké oběti:-))
S úctou Hitomi Kanzaki


 Uživatel úrovně 0

ObrLuda - Q-)

Tak je to trpaslice - jaké překvapení !!!

Mám trpaslíkz moc rád.


 Uživatel úrovně 0

Tak jsem to nemyslel, jen že na tenhle sled a téma příběhu jsem už někde narazil, samozřejmě v jiném podání.
Nemůžu si pomoci, ale podle začátku, když jsem si ho četl, tak mi připadlo, že ta holka má tak 5 roků, možná mi to tak jen připadlo, nebo jsi to mohl více upřesnit...
Chlupy: To bylo jen takové přirovnání, ale tohle nemá žádný význam, pořád nevím jestli je to trpaslice, nebo holka s plnovousem, či bytost z jinýho vesmíru........(vousatá :-))


 Uživatel úrovně 0

ObrLuda - hmm, nikde sem neopisoval - jestli si to myslíš.
Že nedokážu napsat něco, kde neteče krev ? Ale, ale.
Ohledně malé holčičky - kdo říkal, že je malá - pokud vím tak jenom smeety - v mém příběhu sem ji popisoval jako 15ti letou.
Chlupy Ti nerostou na obličeji a nemáš z nich copánky.

Fladrif - je mi to líto - příště se ponasnažím více.


 Uživatel úrovně 0

Terátore, ještě jednou se vmísim do diskuse svým zrcadlem. Zrcadlo chce také něco ukazovat, třeba dívku, ale pokud ho někdo udělá průměrně, tak je možné, že tam některé detaily, jako třeba modré tečky v jejím zelém očku zaniknou. Je-li ale zracdlo špinavé, mohou zaniknout i celé její oči, stejně, jako zde zmizelo to, že bychom si měli vážit svých přátel.


 Uživatel úrovně 0

Nějak se mi to moc nezamlouvá, asi se mi nelíbí takový styl vyprávění. Kromě chyb se mi tam nelíbil popis té holčičky, ze začátku to opravdu vypadalo, že je to jen malé dítě, ale po tom pětiminutovém šermu tak bravurně zvládaném .......no nevím co k tomu říct, podle mě to rozhodně není záležitost naučení se za pár dnů a ne každý je tak schopný, aby dokázal bojovat celých 5 minut, takže předpokládám, že byla už poměrně starší a tudíž mi připadá, že si to dost protiřečí.

Ten konec se dal očekávat, to by jsi nebyl ty, aby tam nebyla aspoň kapka krve, ale dějově se mi to zdá až příliš známé, dokonce bych řek, že jsem něco podobného už četl nebo někde viděl... Máš ale pravdu, když jsi vystihl to, že se nám může v životě náhle vše zhroutit, ale s tím se už musí počítat, může to totiž přijít kdykoliv.

P.S. To s tím trpaslíkem smeety myslel spíš asi to, že nikde vlastně není řečeno, že by to byla trpaslice, třeba je to jen chlupatá holka..........

S přáním nekonečné inspirace ObrLuda


 Uživatel úrovně 0

Tiara – bohužel – čti dál a pochopíš…

Schullin Koulle – Já nechci psát jen smutné příběhy, nebo smutné konce, ale mě vždycky napadne nejdříve konec a poté do něj zapracuji příběh.

Kukulín – víš, jak to původně mělo skončit ? Po zabití dcerky, měla její matka začít křičet a Svítek by ji v panice zabil a v tom by přišel Vánek a spustil by se krvavý souboj, který skončil sebevraždou Svítka – nebo jeho šílenstvím.

Fladrif – opravdu zajímavé přirovnání – Tvé hodnocení mě vždy zajímá.

Depres – Děkuji.

deshi – hmm, možná bych spíše od Tebe chtěl nějaké hodnocení povídky, parde.

Kamamuri – děkuji, ohledně vysvětlení konce – bude na konci diskuse.

Jaravor – Děkuji za poctu, které se mně od tebe dostalo.

Shelag – Děkuji, má paní.

smeety – Ohledně pochopení psychiky postav – možná si to asi špatně pochopil, nebo sem to špatně naspal.
Hele, ten chleba s tím medem – vždyť to tam přece píšu – asi si to četl opravdu špatně – matka se právě chystá něco říci – přesně jak zde píšeš – zkus si to přečíst ještě jednou.
Jak uvažuje malá holka prosím Tě ?
Máš něco proti trpaslíkům ? Nebo je ve svém světě nemáš ?
Hmm, ohledně konce – zde vidím, že si nejen nepochopil povídku, ale ni to co se stalo matce – všiml sis vůbec, že je těhotná ? Dal sem tam dost narážek už u Vánka a dokonce sem to tam dost jasně napsal i u ní. Sakra chlapíku !
A hele, čím déle čtu Tvojí kritiku, tím více si myslím, že si to přečetl a hned zapomněl. Já tam přece PÍŠU, že na tu kuši šetřila skoro půl roku. Nemusíš se bát, žádná levná věc to není a na tyto jsou dokonce v mém světě zakázány a prodávat je, je čin, za který hrozí dost vysoký trest – rovnou zamítnu tvou další myšlenku – i ve světě fantasy jsou přátelé, kteří pro Tebe poručí zákon. Mysli.
Ohledně dobře placené školy – koukáš někdy na americké „ teen „ filmy ? Myslíš, že mi nevyvolává na tváři úsměv, když vidím, že mají na škole jachtařský klub ? Že tam mají školní poradce ? Fotbalové ( i ragby ) a basketbalové týmy ? Počítače na vysoké úrovni ? Porovnej to s naší úrovní škol. V mém světě je prostě šerm s dřevěnými meči, stejně dostupný jako hudební výchova. Nemůžeš srovnávat náš svět s fantasy světem a je jedno v jakém století. Že jsou fantasy světy podobné středověku je hlavně proto, že používají středověké zbraně apod. Těžko by se fantasy srovnávalo se středověkem, kdyby tam používali automatické zbraně. Q-) To, že za šerm musíš platit platí pouze na našem světě, protože všichni lidi jsou posedlí mocí a penězi.

Tuax – není zač – rád sem Tě osobně poznal.

Hmm, je mi celkem dost líto, že většina lidí tuto povídku nepochopila, není to totiž pouze o tom, jestli ta rodinka na něco má nebo nemá, není to ani o té strašné tragédii, která završuje celý příběh. Je možné, že sem to špatně naspal, ale na druhou stranu sem celkem přesvědčen, že chyba bude někde jinde.

Tato povídka je o tom, že by jste si měli vážit svých přátel a všeho co je vám drahé, protože se může stát, že o všechno přijdete. Je o tom, že v jednu chvíli jste šťastní a máte téměř všechno po čem toužíte, se může v okamžiku proměnit v utrpení a bolest.

Proto si važte svých přátel a snažte se neodkládat důležité věci na později.

S pozdravšem Sir Aznoh Terátor


 Uživatel úrovně 5

Tuax: Patřilo mě? :o)