Články&Eseje

Rezavý meč: Divadlo světa (díl II.) Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 7

„No tak, netlačte se, klid, povídám!“ nesl se marný povel strážníka nad beznadějně ucpanou uličkou. Postarší mužík, nesoucí v náručí košík s pečivem, se jen ztěžka vyhnul dvojici mladíků, hrnoucí se k dřevěné boudě na rohu maličkého náměstíčka. Pokud tak tedy lze nazvat prostor mezi nízkými domky v Pekařské ulici a zdí Lumienovy kaple. Náměstíčko kypělo v těchto ranních hodinách nebývalým životem, všichni toužili na vlastní oči zhlédnout další představení. Pekařští učedníci, strážníci, studenti z nedaleké univerzity i lehké ženy, v jiných dnech touto dobou vprostřed spánku, ti všichni se mačkali před dřevěnou boudou s plachtou místo dveří. Dav se soukal dovnitř jen zvolna, mrazivý vzduch ještě zvyšoval napětí mezi těmi uvnitř a venku. Kdosi upadl. „Tiše, už začíná!“ letělo mezi kamennými zdmi. „Začíná!“ odpovídala ozvěna na souhlas.

Jareda bolela hlava. Pořádně. Události nedávných dnů ho nutily snažit se zapomenout. Kde strávil večer a kolik toho vypil, to skutečně lupič nevěděl. Obludná scenerie hřbitova ale z hlavy nemizela, stejně jako neodbytný pocit nejistoty. Mezi těmi trhany mohl být kdekoliv zrovna on. Blázen s rezavým mečem. Jared Sten si dělal lokty cestu uličkou. Proč tu k čertu musí být tolik lidí? Dostal několik dní osobního volna, Stínoví páni zřejmě opět cosi chystali a potřebovali své muže čerstvé a plné sil. A tihle mu překáží. Co se tam na rohu vůbec děje?

Z myšlenek Jareda vytrhl jásot davu:

„Začíná to!“ opakovali nadšeně měšťané. Jejich pokřik zněl jako nějaké zaklínadlo, udržující masu občanů v podivné pospolitosti. I on sám cítil ve vzduchu lákavou chuť něčeho nového, zvědavost a nadšení. Dřív než si to stačil uvědomit, stál už za plachtou v dřevěné boudě. Snad se protlačil sám, snad ho dovnitř namačkal nedočkavý dav. Prkna pódia v místnosti zapraskala, když se na nich objevil drobný plešatý chlapík v nevýrazných šatech, pozorných očí a s dlouhými prsty. Usmál se na své publikum a vytáhl před konstrukci na pódiu pět loutek. Tolik, kolik stříbrných měla v měšci žena, nešťastně stojící v tlačenici přímo před Jaredem.

Rezavý meč stál na nároží Soukenické ulice, přímo před obchodem pana Keperta. Nová košile, kterou zde zakoupil, znamenala příjemnou změnu proti děsivému roztrhanému hadru, který se nepřekvapivě nepodařilo vyprat od krve. Meč se opíral o sloupek, ke kterému vázali měšťané koně, a nastavoval kníratou tvář rannímu větru. Špinavé vlasy mu vlály a jeho mysl nebyla zatížena ničím, než příjemným pocitem jistoty. Stál na vlastních nohou, se spolehlivou čepelí u pasu a prastarým amuletem na krku. Smrtící. Nezastavitelný. Musel se usmát, když si vzpomněl na poslední boj. Ano, jeho cesta povede dál. Ale ani muž jako on nedojde daleko hladový. Když Rezavému meči zakručelo v břiše, vydal se volným krokem uličkou, napojující se na druhé straně Kepertova domku na Pekařskou.

„Dvakrát řež, jednou měř,

Hospodští jsou líná sběř.

Pivo vodou ředí,

A z jídla máš vředy.“

Loutkohra si nepokrytě utahovala z pohostinství, hospod, krčem, hostinců, náleven a dalších míst, kde občané hasili žízeň a zaháněli hlad. Jared v mnohém musel Loutkáři, jak si kejklíře pojmenoval, dát za pravdu.

Dav lidí ucpal Rezavému meči cestu. K vyhlášenému pekařství na konci uličky jinudy projít nešlo. „Z cesty, holoto!“ obořil se šermíř na divadla chtivé spoluobčany. „Z cesty, nebo dojde na železo!“ tlačil se chlap davem. Podcenil ale schopnost lidu namačkat se v případě potřeby na sebemenší místo. Lidé se na okamžik, jak se Meči zdálo, rozestoupili, ale brzy byli zatlačeni zpět na svá místa ve frontě, pohltili tak hladového šermíře jako stoupající voda. Proti proudu jít nešlo, dokonce ani na vytasení zbraně tu prostor nebyl. Přes nadávky a údery loktem tak dav zvolna tlačil muže směrem k prknům, co v tuto chvíli alespoň pro zdejší občany znamenala svět.

Jared znenadání znejistěl. Za léta práce se naučil ten pocit brát vážně. Napnul smysly. Najednou se mu hnusil Loutkářův pronikavý hlas i nepřehledné okolí. Snažil se zaslechnout či zahlédnout cokoliv, co zaujalo jeho podvědomý smysl pro bezpečnost.

„V pokoji či na hnoji

Host – ten se vždy spokojí.“

Strážník vepředu u pódia – ne, to není ono. Krysa, sedící na trámu. Ani to ne. Pochodeň, nedbale upevněná mezi prkny. Možná něco vzplane, budiž. Tmavý vous a jizva. Kde? Snad ne…

„Hospodský, to tlusté prase,

O prachy tě stáhne zase.“

Ne! Jared na zlomek vteřiny zahlédl v zrcátku, drženém dřevěnou ručkou jedné z loutek, povědomé rysy. Ten knír! Ty zuby! Nebo už jen blouzní, hnán strachem z pomsty? Využil veškeré své hbitosti a proklouznul skrčený davem až pod pódium. Nikdo z diváků nevnímá, že do nich někdo strká, že se jako had travou prodírá Stínový pán pryč. Uvolněné prkno a konečně vzduch. Až teď Jaredovi došlo, jak špatně se uvnitř dýchalo. Proto zřejmě jsou ti lidé tak tupí, hltající každé gesto a slovo toho podivuhodného Loutkáře. Pryč, na druhý konec města, daleko od rezavých zbraní a nočních můr.

Rezavý meč nemohl spustit oči z Loutkářových rukavic. Ano, ten muž měl dar slova a jeho představení bylo líbivé, ale ty ruce! Při pomyšlení na pohyby muže na pódiu mu zlehka zacukal amulet na krku. Meč věděl, že v něm zbyla jen špetka síly, která by nestačila zhola na nic. Muž ale amuletu nebyl lhostejný. Ty ruce. Sjíždí podél těla, obkružují pohyby postupně nohy i paže, tělo i krk. Co se to sakra děje? „Hej, kašpare, na slovíčko,“ zaburácel překvapeně znejistěný Rezavý meč. Hlas zněl podivně, nečekaně dutě. Jako omámený, zjistil Meč proč. Stál v boudě sám. Nikdo jiný tu nebyl. Jen on, žádní další diváci. Jak dlouho už?

„Říkal jste na slovíčko, příteli,“ usmál se Loutkář a seskočil z pódia. „Toho kašpara jste si mohl ovšem odpustit. Divadlo jest uměním a loutky – v loutkách je více, než byste se odvážil hádat, můj milý.“ Stačila jedna věta, aby Rezavý meč toho muže začal nenávidět. Štvalo ho na něm všechno – přízvuk, pohyby, mrkání očiček, ale hlavně ty ruce. Rukavice z jakési kůže, kterou Meč nepoznával, nepřestávaly ve vířivých pohybech okolo Loutkářova těla. Rezavý se zvyku sáhl po meči. Nedohmátl. Paže vypověděla na půli cesty službu a ztuhla. Stejně jako druhá paže a noha. A ještě jedna noha. Loutkář se usmíval. Se zděšením Rezavý meč sledoval, jak jeho vlastní ruka snímá z krku škubající se amulet. Kovovou věc, hlavu podivného démona, věnčenou květy, pohltily a skryly Loutkářovy rukavice.

Ten bastard. Ten hajzl. Už teď je po něm! Výhružky letěly šermířovou myslí, když se tělo zvolna probíralo. Rezavý meč řval, když rozsekával pódium na kusy. Ale přehlušit hlas Loutkáře, znějící v hlavě, nemohl. „Brzy se opět uvidíme, až uděláš, co ti řeknu, dostaneš svou hračku zpátky.“

Bum! Bum bum! Zdobené dubové dveře trpělivě snášely údery masivního klepadla. Agenti nervózně přešlapávali v chodbě sídla říšské služby, čekajíce, až je kancléř přijme. O chvilku později již plameny krbu házely stíny po luxusně zařízené kanceláři, v níž se příchozí usadili. Venku vládla zima, ale tady, poblíž samotného kancléře, bylo teplo. Teplo a bezpečí. Návštěvníkovi by ani nepřišlo, že právě tady vznikají plány, jejichž naplnění neprobíhá ani zdaleka tak idylicky.

„Ztratil ten amulet, nemá ho,“ začal jeden z agentů namísto pozdravu. „Teď udeříme.“

„Dobré dopoledne, pánové, jen v klidu, prosím,“ nenechal se kancléř vyvést z míry spěchem svých hostí. „Ta věc nefunguje pořád, něco málo jsem vypátral, možná je právě v této chvíli v nějaké alchymistické dílně na opravě či jak to nazvat, zkrátka odpočívá. A on zřejmě nebude příliš daleko, ví, že si nemůže dovolit riskovat. Mějte se na pozoru. Odměna stále platí – a možná by se slušelo říci, že pan Fostred ji ještě navýšil za naší drahou Rennu a tu nepříjemnost, která ji potkala. Však víte sami. Tak běžte.“

Dvojice špehů opustila místnost, poslední z nich dle dohody čekal, než dozní jejich kroky na schodišti. Obrátil se na kancléře, přecházejícího mezi stolem a oknem.

„Tam někde dole je,“ vyhlédli muži z okna do ulic.

„Vám pane, vám věřím více, než komu jinému. Víte, co je potřeba udělat. Ten amulet je snad až příliš lákavý pro mé muže. Zde je seznam lidí, které obejdete. Jsou to vesměs podivíni, alchymisté. Jsem si jistý, že se někde dozvíte víc…“ předal kancléř agentovi list se jmény a adresami. Věřit někomu? Ano, ale ne bezmezně. Nikdo nesmí vědět všechno, připomněl si kancléř zažitou poučku, když slyšel na schodech kroky dalších ze svých lidí. Nečekala ho ten den poslední schůzka.

Bez amuletu na krku se Rezavý meč cítil nepříjemně lehký, neúplný. Cítil se pod psa. Ani to, že jednoho cestou do hospody zkopal, mu náladu nezlepšilo. Usrkával teď své pivko a přemýšlel. Obvykle když něco, spíše tedy někoho, hledal, prostě šel a věřil ve svou volbu cesty. Nyní mu mysl zastínil temný mrak pochybností. Vůbec netušil, kam se vydat, koho zmlátit ani koho podplatit, aby se mu amulet vrátil. Hospoda „U Čtyř prstů“ navíc nenabízela příliš příležitostí na změnu situace, kromě něj tu vesměs trávila čas samá lůza. I teď zde vládla nadšená nálada, plná soutěživého zápalu. Ve hře bylo celých deset měďáků, na něž si karbaníci dělali zálusk. Meč si povzdychl a stočil zrak do kouta místnosti. Jakási tlustá žena se tu hádala zřejmě se svým manželem, podle oděvu oba z kupeckých kruhů, bohatší než ostatní. Asi je dovnitř zahnala zima, soudil Meč podle horké polévky na jejich stole.

„A já ti říkám, už po desátý, že nekecam. Že sem jí nikam nezval.“

„A to kecáš, jak by jinak přišla, aha? A nějak se k tobě měla, no ne? To mám za to všechno, já husa hloupá, že jsem si tehdy nevzala toho troubu, aspoň neprodělal letos.“

„ Husa seš, a ne malá, ale já nelžu. Vsadim se o cokoliv, že mam pravdu, i kdybych to měl dokázat drahou cestou!“ bouchnul furiantsky kupec do stolu a a významně se na svou manželku podíval.

„Zase dáš prachy tomu bláznovi? Je to šarlatán, podívej se na něj.“

„Má vždycky pravdu. Všechno zjistí. Zjistí a najde, stejně jako ten prsten tehdy přece. A dluží nám za nájem, pomůže za pár mincí, uvidíš. A pak čekam tvou omluvu,“ zakončil vítězoslavně a možná až příliš nahlas obchodník.

Rezavému meči letěla jeho slova hlavou. Najde cokoliv, vždycky má pravdu. Nějaký idiot. Ale zoufalí lidé se uchylují k zoufalým řešením. Poptá se toho trouby, jestli by nedokázal amulet vypátrat. Ale jestli ta kráva nesklapne, zapíchne jí jako tu husu.

„Pocem, zaveď mě k tomu chlapovi divnýmu,“ přátelsky se šermíř na manžele zašklebil. „Nebudeš litovat, pantáto.“ Co mohla být „drahá cesta“ pro někoho, kdo pobíral za svou špinavou práci tisíce ve zlatě…

Manželé se odebrali domů, po hádce najednou ani stopy, ale šermíř dál postupoval uličkami vstříc novému cíli. Rozpadlému domku vedle apatyky, kde podle všeho podivín sídlil. Mistr Černout, tak mu říkali. Od kupců se Meč dozvěděl, že se zabývá pomocnými pracemi v apatyce, že kdysi vyhrál nějaké peníze v sázkách na zápasníky, že otrávil svou manželku. Meči to bylo jedno. Manželky, jako byla kupcova žena z hospody, si stejně nic jiného nezasloužily. Mistr Černout byl ale především studovaným alchymistou, proslýchalo se, že jeho kohout jednou snesl vejce, z nějž se vylíhnul rarach, obtěžující hrající si děti v okolí jeho dílny. Vítr si pohrával se špínou v ulicích, vyhazoval chuchvalce do vzduchu a zase je nechával dopadat jako špinavý sníh. Celá čtvrť byla neskutečně špinavá. Domek na konci ulice, pronajímaný Černoutem, okolní špíně kraloval. Vyviklané okenice, záplatované dveře, syčení a kouř, unikající dírou ve střeše, Kompost vedle domku smrděl jako nejhorší bordel v chudinské čtvrti. Se zájmem Meč vstoupil pootevřenými dveřmi do tmy budovy, z níž problikávalo světlo svící.

„Hledal jste?“ ozval se za šermířovými zády hluboký hlas. Meč se prudce otočil. Hlas se vůbec nehodil k jemným rysům podivného muže, který vysokého šermíře ještě snad o hlavu převyšoval. Vyzáblý, v černé zástěře, kalhotách i svrchníku, s černou koženou čapkou přes uši. V náručí choval velikého kohouta stejné barvy, jakou se skvěl jeho šat.

„Eště furt hledam, panáku,“ odvětil slušně Meč. Černout se mu pranic nelíbil. „Seš ten pošuk Černout, černej kohout, vejce, raráš… ?“ ujišťoval se netaktně Meč, zda nejde o omyl. Ale alchymista byl trpělivý, zřejmě zvyklý na podobné jednání. Chvilka pátravých pohledů a pár vět, které ukázaly, že je Meč na správném místě. „Tudy, prosím,“ pokynul dlouhán hostovi kostnatou rukou.

Svist! Chatrné dveře zapraštěly, když se do nich zabodla šipka z kuše. Oba muži šli rychle na zem. „Do hajzlu!“ štěkl Meč na Černouta. „Jdou po mě.“

Rychlý pohled za sebe. Dvě siluety, jedna nabíjí, druhá míří. Strážníci. Až sem to došlo, usmívá se Rezavý meč. Střílí bez výzvy, Dobře, jak chcete, i já to vezmu bez řečí.

Bleskurychlý skok za hromadu kompostu. Další šipka končí na zdi domku. Teď!. Než nabije ten druhý. Mrazivý vzduch řeže do plic, nádech, skok, výdech, úder. Výhoda železa. Nikdy ho nemusíš dobíjet. Kroky, měnící se v útěk. Nemá šanci, ani tu nejmenší. Rezavá čepel dělí městský znak na uniformě na nestejné poloviny. A masem už zas projíždí nenasytná zbraň. Po kolikáté už. Slušný výsledek: mrtvola a zraněný na útěku. Daleko neuteče, mistr Černout vypouští psa, ošklivou bestii se slintající tlamou. Ulici zasáhne pronikavý výkřik, pak chroptění. A pak už jen ticho. Pod kompostem je místa dost, dvě těla zmizí, než bys řekl meč.

Vonné tyčinky a směsi v mísách, šero a uklidňující zvuk kapek, dopadajících na dno plechové nádoby. Oba muži sedí v zamyšlení. Najít amulet nebude jen tak. Vidina peněz od Meče je ale natolik lákavá, že Černout vstává, nalije si kalíšek teplé vonné tekutiny, protáhne kosti, až zapraští, a zmizí ve své dílně. Musí být sám. Úplně. Tam, kam se chystá, stejně svého hosta vzít nemůže. Vyrvat tajemství ze světa mimo ten náš chce odvahu. Svět mimo svět, astrální sféry. Tohle vše už Meč slyšel. Snůška blábolů pro staré báby nebo potrhlé samotáře. Ale jestli tu někde mimo jeho vnímání sídlí duchové, kteří mohou poradit, sem s tím. Tihle blázni stejně jednou skončí v pekle, ale jistá šikovnost se jim upřít nedá. To, co dovedou udělat se zbraní, je přinejmenším zajímavé. Krotit démony, nutit je do pomoci smrtelníkům, tak nějak to snad bylo, vzpomíná Meč. A taky se postarat vždycky o jeho vlastní amulet. Amulet! Ať si sakra ten Černokohout, nebo jak si to nechává říkat, pospíší, nebo mu z toho skladiště harampádí udělá ruinu.

Dunivá rána. Tak hlasitá, že postavila šermíře okamžitě na nohy. Všude kouř a mlha, z níž zaznívá přízračný šepot. Usnul? Nebo to ty směsi? Ne. Něco je špatně. „N.. Nejde… Nepovedlo se to,“ proříznul těžký vzduch v místnosti zoufale naléhavý hlas mistra Černouta. „Jak nepovedlo, do hajzlu, sakra?“ chytá Meč muže pod krkem. „Kde je amulet, dělej, řekni, nebo tě napíchnu na meč a pomalu vopeču nad vohněm, ty šmejde!“

Alchymista omdlel vyčerpáním. Meč se rozhlíží, míří do dílny, kde na zemi září střepy nějakého krystalu. A pak ji spatřil. Stála zády k němu, osvětlující tlumeně místnost. Ohnivé vlasy se vlnily na zádech jako příboj, dokonalé křivky jejího těla obepínaly jen těsné plamenné šaty. Stála zády, přesto cítil žár jejích očí. Zvolna vychladala a pozvedala paže, jako by se snažila nasát mlhu v místnosti do sebe a utkat z ní závoj. Pak se otočila. Všechna divokost plamenů, zuřivost požárů a svůdný svit uhlíků, to vše zářilo v jejích očích. Její tvář žhnula zlatem a plamenné šaty bledly, jak se do nich zaplétala mlha, tvořící složitý ozdobný vzor. Neschopen slova Rezavý meč sledoval tu nádheru, živoucí oheň sám, vtělený do andělsky krásné ženy. Jako drahokam mezi květinami, jako hvězda mezi drahokamy byla oslnivá, nejkrásnější z bytostí, kterou Meč mohl kdy spatřit. Němý zíral a klaněl se té kráse, kráse, kterou nikdy neobdivoval.

Žena zvolna hasla, až zůstala stát smrtelná, ač stále nebesky svůdná. Musí to být anděl, nějaká bytost z jiných světů, letělo Meči hlavou. Cokoliv Černout zkoušel a neuspěl v tom, přivedl na svět něco, za co by na něj měli bardové pět ódy po staletí.

Neodešla. Zůstala v domku, jakkoliv neskutečné se to oběma mužům zdálo. Seděla s nimi v místnosti, vznešená a dokonalá. Sedli mlčky a dlouho. Přesto k nim její mysl promlouvala, odkrývala veliká tajemství. Společně letěli nad pláněmi světa, dotýkali se hvězd a bojovali po boku bohů, za dob, kdy ještě Tvůrčí moc formovala svět. Vnímali bouře chaosu a strašlivou nenávist Temné paní. Ale nejvíce cítili oslepující světlo Lumienovo, světlo, které podle mysli ohnivé ženy, bránilo lidem v prozření. Bez světla nebude tmy a naopak. Bez jejich sporu nebude chaosu. Ta myšlenka se mužům vypálila do mozků jako cejch, ohnivý dotyk oné ženy pronikal jejich vůlí a spaloval vše, co bránilo jejím záměrům. Necítili ve svém poblouznění, jak blízko peklu se právě nachází. A ještě dlouho to poznat neměli.

Hodiny letěly a vše se zdálo jako sen. Z každého snu se ale člověk jednou probudí. Rezavý meč toužil přijmout další vizi z myslí své paní, jak ji tajně nazval, když si uvědomil, že tu není. Místo ní seděl vedle omámených mužů posel, rychlý kurýr, jejichž služby ve městě patřily k nejdražším.

List, jenž přinesl, hovořil jasně:

„Viděl jste sám, že divadlo světa je tím nejkrásnějším, co lze poznat. Některé postavy odchází, aby uvolnily místo jiným. Nač čekat, když můžeme jednat. Vše se změní, již brzy. Jsem ten, kdo připravil na jeviště loutky. Vy buďte tím, kdo zatáhne oponu. Vaše drahá hračka je v dobrých rukou, nemějte strach. Již brzy bude opět Vaše, stačí málo. Loutky potřebují diváky, prostor.

Jeďte do Luminy, odstraňte místního velekněze. Ne oslnění, ale zahřívaní ohněm, který dává život, budeme. Prvotní jiskra. On Vám v lecčems pomůže, když už je v našem světě. Vy konejte svou práci a my vykonáme svou. Náš triumf bude veliký a úplný. Až se světlo s Tmou střetnou a do nastalého šera zahoří Plamen, bude majákem ve vírech Chaosu. A my doplujeme k cíli. Pak už nebudou potřeba žádné ohně, žádné síly mimo našich. Skončí éra bohů, alespoň tak, jak je známe. Hodně štěstí.“

On vám pomůže – o čem to sakra ten list mluví? Meč netušil. Jen ztěžka vzpomínal pan Černout, že den před osudnou hodinou mluvil v Pekařské ulici s jedním kejklířem. Koupil od něj tehdy kámen, který mu měl pomoci v astrálních cestách, k lákání démonů. Co byl ten kámen zač?

A byla to náhoda? Černout vůbec nebyl hloupý, a obdařen novými znalostmi souvislostí, došel k určitému závěru, s kterým ale Meč nesouhlasil.

Meči se nezdála alchymistova teorie, že Loutkář předvídal šermířův příchod zrovna sem. I když, ti kupci „U Čtyř prstů“… no… Chtěl snad Loutkář, aby se osudy pekelného posla a nás dvou protnuly? Proč my? A co je ten Loutkář zač? O co mu jde? Zařídil snad vzestup té překrásné ženy z popela a úlomků astrálního kamene? Nebo jen chytře přihlíží a diktuje si podmínky, aniž by měl právo? Jedno Meč věděl jistě. Vypraví se do Luminy a skoncuje to s tím starým knězem. Ať už to pomůže komukoliv, Ona bude jistě spokojená. A Loutkář? V dopise psal „on“, „on“ mu měl pomoci, když už vstoupil na náš svět. Nějaký duch či přízrak. Možná nemá Loutkář vše pod kontrolou tak, jak si myslí. Pekelnou ženu zřejmě nečekal. Plný myšlenek a dojmů se Rezavý meč rozloučil s poslem i Černoutem a vydal se na cestu.

Spěchal. Obvykle cestoval pěšky, ale tentokrát se rozhodl cestovat koňmo. Nechtěl ji nechat čekat. Uvědomoval si, že povel dostal na základě listu od Loutkáře, ale přesto o všem uvažoval jako o vůli oné neznámé dámy. Bylo to tak jednodušší. A méně ponižující. Jak se Rezavý meč vzdaloval z Lordameru, jak jeho kůň počítal míli za mílí na jih po královské silnici, vracel se šermíři postupně zdravý rozum. Vzpomínka na ženu se tolik nevtírala a ke slovu se začaly hlásit válečnické instinkty. Věděl, že zahubit velekněze není jen tak. Že je hlídaný a sám o sobě obdařený mocí Světla. Věděl také, že nemá amulet. A zdravý rozum ho donutil otočit na křižovatce koně a zamířit ještě více na jihovýchod, k lesům za hranicí. Těch několik dní cesty navíc mu připadalo jako výhodná investice. V lese, kterým v dalších dnech projížděl, totiž dosud ležel jeden z táborů Vlčího spáru, elitní vojenské jednotky barbarské říše. Tušil, koho hledá. Některého z šamanů, potřeboval ochranná kouzla, alespoň na několik dní. Vstoupit do Luminy, hlavního města víry v Lumiena, s nepřátelským úmyslem a bezbranný se rovnalo sebevraždě.

Stromy v lesní rokli připadaly Meči jako pokroucené pahýly končetin. Celé místo tak dostávalo zajímavý odstín utrpení. Přesto žilo. Vysoké kapradí a lišejníky po stromech dávaly tušit, že přírodní energie tudy pulzuje v nemalé míře. Přesto se tu šermíř cítil stísněně. Snad proto, že jediným zvukem bylo praskání větviček pod jeho botami.

„Stůj!“ ozvalo se odněkud z houštin. Šel dál, i když obezřetně. Něco takového čekal. Lupiči a loupežníci obvykle podobných míst, zaměstnávajících fantasii pocestných využívali k přepadům. Moment překvapení zde byl umocněn strachem ze samotného místa.

„Stůj, říkám!“ Hlas zněl hrubě a nepřirozeně. Patřil muži v kroužkové košili a plášti z vlčích kůží, stojícímu na cestě. Opíral se o dlouhé kopí, u pasu tesák. Na obličeji trůnila maska, tvořící dojem, že neznámý na pěšině je napůl vlkem.

Rezavý meč zvolna tasil. „Hledam vašeho šamana, řekni mi, kde je, a neseřežu tě.“ Tón hlasu zůstal ze zvyku sebevědomý, přesto šermíři přelétl myslí stín pochybnosti. Vlčí spár se pohyboval ve skupinách. I když třeba tohle mohla být osamělá hlídka, další nebudou daleko.

Vlčí bojovník na nic nečekal. Vrhá se dopředu s bojovým pokřikem svého oddílu, Rezavý meč na okamžik ztrácí jistotu. Taky takhle křičel, když se v horách hnali bok po boku nocí z jedné horalské vsi do druhé a drancovali. Jak je to dávno? Ještě za minulého krále. Byla jiná doba a po Morových mniších v zemi ani stopy. Nestály oltáře Temné paní a barbarští náčelníci bývali hosty v Království. To všechno je pryč, doba se změnila. Kdo zůstal duchem v minulosti, nepřežil.

Uhýbá prudkému bodnutí, seká, po ratišti kopí. Ale soupeř je také rychlý, stíhá stočit zbraň stranou. Kopí vystřeluje v šeru lesa jako škorpiónův trn, rezavá čepel oplácí stále nebezpečnějšími útoky. Vlčí kůže nemůže meč zastavit, ač ztlumen , proniká i kroužkovou košilí na boku. Kop do kolena a loket do nosu. Soupeřova zakrvácená tvář ale nejeví ani známky strachu. Naopak, usmívá se na šermíře. Ten se napřahuje k úderu, zapadající slunce svými prsty přejede po rezavém železe. Dobrý den na smrt a soupeř bojoval dobře. Dopřeje mu rychlý konec.

Prásk! Náraz. Šermíř žasne, že v ruce stále drží svůj meč, když zády narazil na strom. Něco ho smetlo, temný stín, vylétnuvší z křoví u cesty. Sotva vstává, aby čelil novému nebezpečí. Obrovský vlk s přízračně zářícíma očima se chystá otřeseného šermíře rozsápat. Tlama a drápy, ostré jako břitva, proti zbrani, co sebrala už tolik životů. Vzdorně zvedne svou rezavou čepel a zasalutuje smrti, jejíž odlesk je vidět ve vlkových očích. K vlastnímu překvapení však sleduje, jak se vlk halí podivnou mlhou, klesá na zem a vyje, aby povstal jako barbar v železné suknici se smolně černým hrudním pancířem a vysokou přilbicí. Ne, nemůže to být nikdo jiný. Podél předloktí a půl sáhu před bojovníka se táhnoucí čepele, strašlivé spáry na obou rukou. Narudlý kov brutální zbraně z dávných dob nenechává Meče na pochybách. Zarin Dagorray osobně! Kapitán Vlčího spáru a Starší mezi vlkodlaky, jeden z Pánů mezi těmi, co mění podobu. Neriskoval střet.A poznal starého druha. Přes všechny neshody a osobní spory ještě stále nevyhaslo pouto krve mezi spolubojovníky. Zarin s vypětím všech dávných sil svého nezdolného ducha přežil kritická zranění z výroční trpasličí arény na dalekém severu. Tehdy to za to stálo. A byl to on, Rezavý meč, kdo kryl jeho ústup. Magie Morových mnichů měsíce a týdny dávala dohromady poškozené tkáně vlkodlakova těla. I když jeho tvář i tělo hyzdilo nyní mnoho jizev a Meči se zdálo, že stále není, pokud někdy ještě bude, při plné síle, stál na nohou a to znamenalo mnoho. A Dagorray ctil dohodu, kráčel proto po šermířově boku do tábora, v hlavách obou přitom zrály myšlenky, které měly v dalších dnech nabrat konkrétní podobu.

Meč předkládal mnoho otázek a vlkodlak naštěstí dokázal poskytnout množství odpovědí. Žil již skutečně dlouho, lovil tu v lesích dávno před oběma králi, co se na stolci vystřídali. Zvěst o plamenné ženě bral s rezervou a kriticky, taková už byla jeho povaha. Neklaněl se nikomu a ničemu, navíc sám viděl, jak kdysi paladinové uvěznili mocného ohnivého ďábla a nad jeho kobkou vystavěli přehradu. Proto neměl strach, že by příchod ohnivé ženy měl něco změnit. Na druhou stranu ale také věděl, jak lstiví ďábli jsou – onen Adept ohně, Lagrimaniaš Spalovač, se nakonec ze svého chladného hrobu dostal – díky vlivu, šířenému po prostých lidech, uctívačích Plamene. Proto radil, aby Meč nejednal ve jménu ohnivé krásky, jakkoliv přesvědčivá snad je. Šermíř se zde, ve stínů starých stromů, daleko od svodů, až zastyděl, jak poslušně odcestoval na sebevražednou misi. Jako loutka, napadlo ho. A ta myšlenka nebyla rozhodně příjemná.

Musel ale dostat zpátky amulet. Má-li se něco stát, je nezbytné, aby mohl čelit osudu v plné síle.

Potřeboval někoho, kdo se vyzná v síti městských intrik. Někoho, jako rozhodně nebyl Zarin Dagorray nebo on sám. Před usnutím ho nakonec přece jen jedno jméno napadlo. Jméno muže, jehož brašnu s sebou stále ještě nosil, kterou sebral v oné uličce za hospodou „U Úhoře“ kvůli obsahu – vynikajícímu uzenému masu. „Jared Sten, nějaká krysa městská, ale posloužil mi dobře, Zarine…“ Spolehni se,“ zašklebil se odporně vlkodlak a třeskl o sobe čepelemi, které kdysi patřily legendárnímu vlkodlaku, známému jen jako Požírač. „Je můj.“

Kdyby Jared, odpočívající po nepříjemných dnech již nějaký čas v zájezdním hostinci „Zlatý list“ za Lordamerem, tušil, co se na něj žene z jihu, jistě by mu bohatá večeře tolik nechutnala. Takhle ale nasával uklidňující atmosféru a nic se nestaral o zprávy od svých druhů, znepokojených šeptanými událostmi ve městě. Nemohl čekat, co se stane.

Leží na posteli a oddychuje, příjemně zmožen vínem. Život nakonec není až tak špatný. Dole v hospodě nějaký ruch, zřejmě někdo z hostů přebral a dožaduje se další rundy. Kroky na schodech. Blíž. A ještě blíž. Zapraštělo prkno před dveřmi, které Jared naschvál uvolnil, aby byl případně varován. Měl lehké spaní. Teď při usínání, znělo vrznutí prkna jako dělová rána, do ticha noci. Vyskočil na nohy. Kde je Tančící čepel? Bere zbraň do ruky, plíží se ke dveřím. Ještě, že jeho citlivý zrak si zvolna navyká šeru pokoje, venku je jasná měsíčná noc. Skoro úplněk. Jeden úder a dveře letí z pantů. Strašlivá hrubá síla je odklidila až pod okno na druhé straně pokoje. Tmavý obrys mohutného muže, svalnaté paže a od předloktí něco ošklivého, podivná ostří. Sakra. Rychle, dokud o mně neví! Jared bodá Tančící čepelí, ta hladově proniká bokem návštěvníka, hledá si cestu masem a plící, až narazí na kov hrudního pancíře.

„Grrraaauuu!“ otřese se místnost a tvor se otočí tak prudce, že vyrve zbraň, trčící dosud v ráně, zaskočenému Jaredovi z ruky. Stojí pevně na nohou a z ošklivých úst mu kapou sliny. Černá vysoká přilbice halí část mužovy tváře, kdo to může být a co chce?

Prásk! Jared přistál na posteli, až se praštil hlavou o zeď. Sleduje, jak Zarin Dagorray vytrhává s krutým úsměvem z masa čepel a pak ji zahodí do kouta. Sleduje, jak se černá rána v boku vlkodlaka pomalu zatahuje. Ne! Tak tohle je špatně! Tohle je naprosto celé špatně! Ale vlkodlak neútočí. Ze všech zvuků, co by Jared v tu hodinu čekal, zazní ten nejneočekávatelnější: „Buď zdráv, tak přece jsem tě našel. Potřebuji tvou pomoc. A tohle si nech,“ hází k nohám udivenému Stenovi koženou brašnu, ztracenou dávno v ulicích města. „Je v tom všechno, co tam bylo, nic nechybí, lejstra a tak dál. Jenom maso už nemáš,“ pokusí se vlkodlak o úsměv.

Dokumenty! Jared na ně dočista zapomněl. Musí je odnést vedení. A to co nejdřív. Ale ještě předtím udělá, co po něm Zarin chce. Najde Loutkáře a sebere mu amulet. Ne pro Rezavého meče. Nechá si ho sám. S ním jistě zvládne šermíři i jeho obludnému společníkovi uprchnout.

Aspoň věc teď má nějaký kejklíř, to půjde samo. Jared se až diví, jakou příjemnou souhru okolností si pro něj osud připravil. Nebo že by i tohle bylo v plánu někoho nad ním?

Opět byl na stopě. Pátrání po Loutkáři nebylo složité. Člověk, který se uměl ptát, a to Jared zvládal více než dobře, se o jeho boudě mohl dozvědět snadno a rychle. Zjistil během dne vše potřebné a vydal se jednat. Cestou minul průvod vyznavačů Jediného boha, jedné ze sekt, které rostly v poslední době jako houby po dešti. Skupinu obchodníků vedl nějaký elf, Jaredovi byl povědomý. Rád by se ho zeptal, odkud se znají, ale elf si ho nevšímal. Kráčel hrdě a zpříma, od hlavy k patě zakutý v těžké zbroji, u pasu nádherný meč. Z hovoru procházejících kacířů, sledovaných stráží, ale pochytil, že u jakéhosi theurga Černokohouta, nebo jak znělo jeho jméno, sídlí kacíři, ohniví blázni. Jared se musel usmát. Kacíř pomlouvá kacíře. V duchu této myšlenky jen kývnul na kapsáře, obírajícího na druhé straně ulice tlustou tetu s nůší ořechů. Sedm měděných, bída, zkus to, chlapče, znovu. Sedm mincí – zrovna tolik bloků to odsud bylo do Pekařské ulice.

Přišel pozdě. Divadlo dnes skončilo o dost dříve,lidé se trousili domů, ještě stále plni dojmů. Vystoupení si dnes utahovalo z kněží, skončili – tedy loutky kněží – pohlceny papírovými plameny. Proto předčasný konec. Prý nějaký paladin dělal problémy a obvinil Loutkáře z kacířství. Ten se proto raději vytratil. Kde bydlí, nikdo z diváků nevěděl. Vlastně ho nikdy neviděli jinde, než v jeho boudě.

Mniši hořeli, přemýšlel Jared Sten. Pekelný oheň. Červenokohout? Tak se ten alchymista jmenoval? Tam by mohli o kejklíři leccos vědět…

Než se na mistra Černouta doptal, padla na město tma. Tou dobou už Rezavý meč a Dagorray, oba pro jistotu v přestrojení za kameníky, prolévali hrdlo lacinou pálenkou v lokále „U Koz“.

Když Stínový pán našel alchymistův domek, nevěřil vlastním očím. V úzké uličce se mačkal zástup lidí, strkali se a nadávali. Občas se někdo procpal zpět a nevěřícně zíral a protíral si oči. Co je tam sakra k vidění? Kohoutí zápasy? Šermířský duel?

Trpělivě vystál frontu až ke dveřím do domku. Uvnitř vládla tma, ale ne úplná. Něco tu rudě žhnulo, pohybovalo se to místností. Pak ji spatřil. Jako by snad díky svým stoupencům ještě zkrásněla, nesla se špinavou chodbou domu jako císařovna, krásná byla snad k zbláznění a její vlasy padaly na ramena a záda jako zlatorudý vodopád jisker. Jared viděl hodně, platil za vyhlášeného milovníka, ale teď mu srdce poskočilo tak, že se bál, že protrhne maso samotné i látku a kůži zbroje a vskočí neznámé do dlaně. Věnovala mu pohled. Krátký, ale hluboký. A Jared se ztratil v těch jiskřících očích barvy lávy. Ano, takhle si představoval bohyni. Prvotní Jiskru, co dává život. Co by jí on sám dal život. Nazval ji v duchu Flamea, podle ohnivé víly z jedné básně. Uctívači Plamene venku bouřili.

„Má paní,“ nevzmohl se Jared na víc. Uslyšel její hlas v hlavě. Sliboval nekončící slast, divoký žár a spalující lásku. Moc. Tvořivou i ničící. Viděl pekelné propasti i zářící hvězdy. A tehdy jí slíbil věrnost. Potřebovala někoho, kdo jí pomůže, než nabere veškerou sílu. Ti venku byli slabí. Chudáci z okolí. Tenhle se zdál přeci jen trošku jiný. Ostrý, ale jemný napovrch. Leccos může zařídit. A je pohledný. Budiž.

„Vím, co hledáš, ale tady to nenajdeš. Nevracej mu to, nezaslouží si to. Ponechej si to. Jsi lepší. Ve všem. A ještě budeš mnohem, mnohem mocnější. Já nejsem loutkou, ani ty nebuď. Osvoboď svou mysl, ať v tobě plamen zahoří. Budeme jedna duše. A pak i jedno tělo.“

Víc Jared slyšet nemusel. Ona věděla, kde najdou Loutkáře. Amulet bude jeho, stejně jako Flamea. Není na co čekat!

Vyhledal barbary. Jak Meč tak Zarin se vysloveně těšili. Jared jim udělal opravdovou radost. O to víc je zklamu, myslel si. Ale co už, starý řád shoří. A oni ať hoří s ním.

Šli dlouho, procházeli bludištěm stok a průchodů. Jared tu cestu znal alespoň částečně, ostatní vůbec. Staré doupě Černé kobry, upadlé gildy zlodějů, tam prý Loutkář bydlí. Byli již velmi blízko, jen vylézt po provazovém žebříku a jsou v té díře.

Starý muž si pohrával s plechovou krabičkou kostek na krku. „Jsi nejrozumnější z lidí v mém okolí, přesto ale hlupák – jak jsi vůbec mohl koupit ten pekelný kámen? Nevěděl jsi, co z toho bude?“

„Nesdílím tvé obavy,“ nedal se Loutkář. Oba muži stáli jen pár metrů od sebe a jen desítky metrů od blížící se trestné výpravy, vedené Rezavým mečem. Loutkářovo dočasné sídlo nepůsobilo reprezentativně, ale host nebyl změkčilý člověk.

„Ta Plamena, jak jí lid začal říkat, nám může ještě přerůst přes hlavu. Paladinové si s ní poradí, to ano, ale ten zmatek okolo… Jdeš špatnou cestou, příteli, přestože tvé ideály jsou vznešené a plně je schvaluji. Cítím, že nebude dlouho trvat, a tvé pavoučí sítě se okolo tebe sevřou,“ pokračoval stařík v šedém rouchu.

„Já, já nevím, kde se stala chyba, měl to být poslušný ífrit, z toho kamene, ne nějaká takováhle čertovina, ohnivý duch k našim službám, proto jsem chtěl, aby ten řezník hledal amulet právě tam. Černokohout je neschopný břídil a Rezavý meč kolem sebe šíří podivnou atmosféru, kdy se nikomu nic nedaří pořádně, jako by byl prokletý. Z neúspěchu by ífrit nabral ještě více sil. A amulet se nám bude hodit, nemyslíš?“ nedal se Loutkář.

„Mám-li být upřímný, nevěřím, že ti dlouho zůstane. Vzal sis velké sousto, příteli. Načal jsi leccos, co já dokončím, ovšem po svém. Divadlo světa bez Loutkáře, každý ať hraje svou roli dle sebe sama. Nebude potřeba kejklířů a divadelních her. Půjde to i jinak. Ale bohužel, nevím, zda se ještě setkáme,“ zasmušile dokončil šedý stařec. „Teď hodně štěstí,“ zdůraznil host poslední slovo, máchnul berlou a zmizel.

Když do místnosti vpadli Jared, Dagorray a Meč, neměl Loutkář šanci. Zkusil ale ještě máchnout vlastní paží, jako by bodal. Rezavá čepel v rukou udiveného šermíře vystřelila k Zarinovi a projela již tak zničeným tělem vlkodlaka. Jedna Požíračova čepel vykryla Jaredovu zbraň a zlomila ji, jak zoufalý Loutkář použil Dagorrayovu vlastní paži k obraně. Druhá vlkodlakova čepel ale nemohla být již zastavena. Zanořila se do měkkého kejklířova masa, brzy následována i druhou, uvolněnou z Loutkářova magického sevření. Zarin trhnul čepelemi k sobě a od sebe, rozpáral tak Loutkáře jako by jeho tělo bylo jemné plátno. Rezavá čepel pak již jen dokončila čistým sekem manipulátorovu záhubu. Hlava, stále ještě se zoufalým výrazem agónie, se kutálela po zemi, až žbluňkla do bahna stoky.

„Krysy se pomějou, fujtajbl vám povídam,“ okomentoval závěr souboje Rezavý meč. Dagorray mlčky čistil čepele. Jared využil chvíle a stáhnul mrtvole jemné rukavičky. Budou se určitě hodit. V jejím jménu. Nemůže mít amulet. Ale tohle bude zatím stačit. Rezavý meč si vítězoslavně zavěsil medailon na krk. Nejevil známky aktivity. Ale měl ho zpátky, a to v tuto chvíli nebylo málo.

Trojice opustila hnusné místo a vylezla na povrch. Rozloučili se rychle. Dagorraye volaly povinnosti v horách u barbarů, Rezavý meč, dosud přestrojen za kameníka, minul několik hlídek a šel si vydechnout do lokálu „U Koz“ k pořádné porci zelňačky. Věděl, že kancléř na jeho hlavu vypsal mimořádnou odměnu. A věděl, že po něm nejdou jen stráže a říšská služba. Leccos se dalo vyčíst z Jaredova výrazu, když se loučili. Snad už toho šmejda neuvidí. Nepřátelé v zádech a amulet stále nefunkční. Ještě večer ho opět vyhledal onen posel, co tehdy přišel od Loutkáře. Nevěděl, že jeho pán už hnije ve stokách. Tvářil se důležitě a vyhrožoval. Když mu Meč chrstnul horkou polévku do rozkroku, dal pokoj. Dopis po něm na stole ale zůstal. Když jej šermíř otevřel, polil ho studený pot. Bylo jasné, že štvanice teprve začala.

Dagorray běžel plání ve vlčí podobě, byl příliš dlouho pryč. A měl strach, ano, strach, že ho ve městě poznali. Chtěl se vrátit za řeku do Království teprve až nabere více sil po strašlivém zranění. Necítil se dobře, že musel měnit plány. Cítil se jako loutka.

Jared Sten, Stínový pán, planul ve víru vášně a žáru. Jeho křik slasti i bolesti se mísil s hučením plamenů. Mistr Černout stál zachmuřený na zápraží. Nemusel to vidět. Šíleně žárlil. To on vyvolal tu ženu z hlubin pekel. A co z toho má? Odkašlal si a dál kouřil dýmku. Stále v něm ale sílila zášť. Přitáhl si plášť těsněji k tělu, aby mu nebylo chladno, a vyrazil ke katedrále. Prosit za odpuštění, ale hlavně, hlavně o trest pro ty kacíře. Černého kohouta nechal tentokrát pro jistotu doma.

U stolu z mahagonu, zdobeného zlacenými výjevy, seděla postava. Oheň z luceren bránil ostatním, aby jí viděli do tváře. Před ní ležel rudý kámen. Bylo chytré ty pekelné kameny vyměnit. Město se potácí v krizi víry i sílícím zločinu, ulicemi chodí Rezavý meč a skupiny kacířů. Loutkář posloužil, investice do jeho rukavic se vyplatila. Navíc zůstaly v rukou Stínových pánů. Vše jde podle plánu. Až přijde válka, bude srdce Říše oslabené. Amulet počká. Skomírající srdce si zaslouží ránu z milosti. Ránu, která dost možná padne rezavou čepelí, usmál se pro sebe představený Stínových pánů, pohrávající si dekorativní loutkou loutkoherce. Král zlodějů jistě bude spokojen…

Diskuze

 Uživatel úrovně 4

Díky za hodnocení u obou částí, třetí část rozhodně bude, v tuhle chvíli čekám na vývoj ve světě, což mohou ovlivnit i postavy hráčů. Jestli třeba Meče zabijí, bude všechno dost jinak.
Pokud vše půjde očekávaně, další díl by měl nést název Rezavý meč III. - Půlnoční zvony.


 Uživatel úrovně 0

Doplnění - ještě jsem se zamyslel nad svým hodnocení:

Jak jsem zmínil, přišlo by mi správné dát cca 4-4,5hvězdy, ale přitom Dvojka není napsaná hůře než Jednička, jenže jí zdánlivě něco chybí! Tento příběh totiž působí jako "nevyhraněný/neujasněný" a "neuzavřený". A sama se mi vnucuje představa, že mu do úplnosti "něco" chybí! Neumím to lépe vyjádřit, ale třeba to zvládne někdo jiný...

(Já vím, že se počítá s pokračováním, ale přesto tak působí!)


 Uživatel úrovně 0

Tento II. díl je dost jiný! Má mnohem širší záběr a další postavy jsou jen naznačeny, stejně jako úloha, kterou snad mají v celém delším příběhu hrát...

Protože už příběh nemá takový spád, občas mi neunikly drobné chybky gramatické. V loutkářových rýmovačkách například píšeš všude velká písmena, ale patří jen na začátky vět! A na koncích řádků má být zase čárka všude tam, kam normálně patří a naopak nepatří tam, kde je spojka "a"! Dále občas chybí nebo nesedí nějaká čárka i v textu, ale vlastně jen výjimečně. Zarazila mě však tato chyba: "Seděla s nimi v místnosti, vznešená a dokonalá. Sedli(?) mlčky a dlouho..."

Nevadí mi, že je to celkově takové přípravné a vyčkávací, že síly všech stran se teprve sbírají, karty promíchávají... Jenže spousta nových postav jedná, plány se rychle mění a já nevidím záměry - jen vnímám, že se něco děje! Cítím to jako slepá místa příběhu - co měl za úkol ten Loutkář? (Úplně snadno sebere amulet Rezavému meči, aby o něj vzápětí zase přišel a úplně vypadl ze hry?) Proč už Rezavý meč dávno nezmizel z města, kde po něm každý pase? (Šipce z kuše, vypálené do zad, se nevyhne ani ten nejlepší šermíř!) Napřed zdůrazňuješ, že Jared touží mít amulet pro sebe, ale za chvíli ho klidně předává Meči. A každý chce amulet, jenže čtenáři zatím není jasné, proč je tak důležitý, nebo je to jen neškodný "sběratelský" zájem? Stínoví páni vklidu zmasakrují představitele města, ale pro radní je to nedůležité a raději se honí za osamělým zabijákem! Víš, že zbytečně a předčasně odkrýváš kartu Stínových pánů, když naznačuješ ten budoucí vývoj? Někde v pozadí přitom asi budou ještě další vlivy, o kterých zatím nebyla zmínka...

Narozdíl od Shelagh, které se nelíbí ty "knižní obraty", mám jiný názor. Sice to trošku zavání brakovou literaturou, ale do takovéhoto příběhu stylově zapadají!

Celkově si také myslím, že druhý díl je mírně slabší, tak 4-4,5hvězdy, ale nemám chuť to srážet, třeba se to ještě zajímavě vyvrbí, zkrátka se budu těšit...

Rozhodně ale, Shadowmage, neuspěchej pokračování! Raději si počkám, dokud to nebudeš mít opravdu hotové, než vidět nedotažený či spěchem pokažený dobrý výtvor.


 Uživatel úrovně 0

Mě se to líbí moc. Příběh nabírá spád, i když soubojů je méně. Těším se na pokračování.


 Uživatel úrovně 5

Druhé pokračování historie Rezavého meče zvolnilo, ten tam je překotný úprk neúprosných bitek. Děj příběhu je o něco originálnější, řekla bych i propracovanější, možná již mám lepší vhled do světa, ve kterém se vše odehrává.

Zejména druhé polovina tohoto příběhu se vyznačuje určitou zkratkovitostí – jsou předkládány spíše jednotlivé scény, s malým vzájemným přechodem. Nepovažuji to vyloženě za chybu, přijde mi, že autor se více soustředil na podstatu, „neokecával“ věci jako se mu občas přihodilo v prvním díle.

Stylistické výtky jsou z mé strany stejné jako pro první díl, ještě dodám používání příliš knižních vazeb, které již působí kýčovitě (např. „... jakou se skvěl jeho šat“, „kůň počítal míli za mílí“, „proléval hrdlo pálenkou“) a chyby v přechodnících (např.: „Agenti... čekajíce...“).

Přestože tento díl mi přijde celkově o trošičku slabší, po stránce obsahové se mi líbil víc. A stále je to na pět hvězd.