Články&Eseje

Pokřivená spravedlnost Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9


Za bratry, za otce
a za naši zem.
Bojíš se?
Jen si mě vem.

Znám jedinou hudbu bitevního pole,
protože osud je pln oceli a krve.
Není nic než tento svět,
kde odvahou je podpálení měst.

Válka je umění,
válka je cit.
Voják se nebojí
i když je bit.

Znám nářek oceli a krve.
Byl tu soucit - však jen prve.
Ale není jiný svět,
kde by i lásce příslušela čest.

Snad je válka umění,
snad je válka cit.
Žena však umírá bez dětí,
kde najde svůj klid?

Za bratry, za otce
a za naši zem.
Slyšíš to?
Tak si ji vem.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Další velmi zdařilé dílko.. Už nevím co k tomu psát, chvalozpěvy ze mě asi nedostanete. Takže prostě a jednoduše se mi toto dílo líbí..


 Uživatel úrovně 8

Hmmm, radšej neskoro ako nikdy. Hodím Ti info do pošty.

Nie, Salmar. Čo som sa snažil dokázať je to, ako je Tvoja báseň extrémna, ako buduje na forme.
Dialektika formy a obsahu, hej, to platí, lenže ju nepreceňuj, lebo...

„Ježíš, tie vlaky rýchlo chodia...
Tam sme lisovali klince.
Alenke Keresovej odrezalo nohu.
Trt nohu, chodidlo.
Lisovala?
Drgol vlak, keď nastupovala. Rovno pod koleso.
Tú som chodil šibať.
A jak sme si ukazovali prsty?
Prsty?
Zafarbené. Maľovali sme lietadlá a ukazovali si fľaky, že – takéto mám krídla.
Barvičky Industrol.“

(Úryvok. Klimáček, Viliam: Námestie kozmonautov. Levice: LCA, 2007. ISBN: 978-80-89129-93-5.)

Je irelevantné, že ide o úryvok z väčšieho diela – aj Tvoja báseň ním môže byť, resp. môže znamenať niečo, čo dáva zmysel len niekoľkým čitateľom. Formálna zhodnosť – dialogickosť – tu ale je jasná. Vďaka inferenčnej schopnosti si schopný dedukovať. Povedz mi teda, Salmar, o čom to je. Čo sú zač tie postavy, o čo v dialógu ide? Aká je motivácia?

Nedokážeš to. Prečo? Jednak si knihu asi nečítal, nemáš dosť informácií o obsahu. Ale akože nemáš? Veď je tu dialóg.

Snažím sa naznačiť, že dialektika obsahu a formy (fúúj, som marxista!), to neznamená 50 : 50. Je to skôr ontologická podmienenosť, že jedno nesie druhé – ale v rozličnej miere.

Tvoja báseň sa mi zdá schématická, pretože sa tam priveľmi zreteľne demonštrujú isté zautomatizované vzťahy. A má to na svedomí svojská forma a nedostatok živého obsahu, ktorý s ňou ako takou súvisí.


 Uživatel úrovně 0

Přečetl jsem báseň a následně jako první právě Sethemův ohlas. Zjistil jsem, že nemám co říci; objektivně rozhodně ne, subjektivně... to už by byly jen přebytečné žvásty. Opravdu, nepovažuji se za znalce poezie a bojím se cokoli vlastního napsat, jelikož bych to mohl snadno zkazit.
Není to přímo nechápavost, nebo snad neznalost básní, ale je doba, kdy začínám s četbou opravdové poezie a raději nahlížím na názory básníků na básníky. Je hezké sledovat reakce umělce na jiného umělce, zvláště pak přínosný rozbor jeho díla. Jsem si tedy jistý, že Sethem řekl dostatek dojmů, které se vlastně jeví jako vysoce objektivní a obecné. Alespoň já se ztotožňuji s jeho výčtem jednotlivých slok, i když sám bych to nevymyslel. Nezbývá, než souhlasit.

Já nebudu hodnotit ani tak kvůli zaujatosti, jako spíš nedostatku pochopení. Ano, já Sethemovu rozboru rozumím a rovněž báseň ve mně zanechala mnoho pocitů, leč musím ještě počkat, snad pár měsíců, kdo ví. Než skutečně porozumím poezii a budu schopen ji lépe kritizovat a také jí naslouchat. Tohle myslím vážně.
Báseň se mi však zdá pěkná už kvůli neskryté dynamice - to možná potvrzuje onen dialog mezi dvěma rozdílnými muži, z nichž každý se dívá na válku zcela odlišně - a faktu, že tolik dovádí k dumání nad její pointou, posláním.
Udělám jednu věc: nad básní ještě pár dní popřemýšlím. Dle toho možná budu hlasovat.


 Uživatel úrovně 1

Vzdal jsem se hodnocení, je to na mě příliš abstraktní a takové věci já nehodnotím rád. Ale rád bych pochválil pěknou slovní zásobu. Četlo se to příjemně.


 Uživatel úrovně 3

Rozhodl jsem se, že nebudu komentovat a rozebírat výklady básně, protože bych si tím sám mohl zavřít dveře. Podle mého je velice zajímavé sledovat, jak různí čtenáři báseň chápou a k jakým dochází závěrům (do této doby tak ale bohužel udělal pouze jeden člověk a druhý jenom zkraje). Básník dává básní námět a s různým jasně silným důrazem ukazuje cestu k přemýšlení nad textem - závěry čtenářů se vzhledem k tomuto mohou až explicitně lišit. V Pokřivené spravedlnosti jsem vytvořil jasný důraz na jádro myšlenky, v jejímž pochopení by se měli všichni čtenáři sejít. Různý může být výklad dobrání se k ní na základě detailních obsahových pásem. Takový je můj záměr a jsem rád, že se tak děje.


Darian:
Velice děkuji za tvou až odbornou kritiku, která mi hodně pomohla si v bodech formy ujasnit chyby a dojít k ponaučením do další tvorby.

Vím, že jsi jasně chtěl ukázat a dokázat, co považuješ za kostrbatě slabé a dělal jsi to s využitím většího extrému v podání (mám na mysli "parodii" básně směřovanou ke změně motivu z války na hru). Považuji to za příkladné řešení vedoucí k jasnému dokázání kritiky. Pokud se osvobodím od obsahu a přistoupím pouze k diskusi nad formou, musím Ti hodit svůj klobouk v hluboké pokloně. Perfektně jsi odhalil slabosti básně a ke všemu je nadprůměrně vysvětlil. Problém nastává, když se odmítnu vzdát obsahu a budu ho považovat za důležitý i v debatě nad formou. Existují básně, které svou formální stránkou dochází k dokonalosti a splňují veškeré podmínky formy v daném typu (aneb J. Vrchlický - všemi chválen a nikým nečten). Pokřivená spravedlnost nespadá do této kategorie. Naopak je pro posouzení kvality nutné primárně sledovat obsahové linky a nezapomínat na ně ani při rozboru formy.

Podložením své kritiky textem stejně formálním ale se zaměněnými motivy jsi ale vytvořil dílo naprosto odlišné, protože jsi se uchýlil k oddělení obsahu. Došlo ke ztrátě nosné myšlenky, která je úzce svázaná formou. Volba podobných veršů a opakujících se slok je velice důležitá k posílení hlavní obsahové roviny. Takovou formu ale nelze paušalizovat pro různé motivy, protože potom ztrácí svůj význam.


Sethem:
Velice děkuji za vyčerpávající kritiku zaměřenou na obsahový výklad básně. Jak už jsem psal, takové diskusní příspěvky jsou pro mě nejvíce atraktivní, ačkoli na ně mohu jenom s obtížemi rozsáhleji reagovat. Ten Tvůj je pro mne díky detailně podanému pohledu na vysoké úrovni zvláště zajímavý (případně se k němu můžeme vrátit při osobním setkání, na virtuální úrovni se omezím pouze na velké poděkování).

Jsem rád, že jsi objevil úzkou obsahovou souvislost s básní Princ. I vzhledem k ní budu tedy reagovat na toto: "Musí to vyloženě takto končit? Je básník skutečně jediným ostrůvkem čistoty v moři špíny? Zvedne se hladina tak, že i onen poslední ostrov se zatopí? A není to celé jenom fňukání o tom, jak je svět zlý, bez pokusu ho změnit, třebaže za cenu násilí?"

- Těžko může být umělec umělcem, pokud se bude snažit podávat objektivní nebo rozostřená díla s cílem trefit se do noty co nejvíce čtenářům. Umělce tvoří především jeho subjektivní pohled a podbarvený apel na specifické hodnoty. To je také důvod rozdílností v seznamech oblíbených autorů v menší skupině čtenářů.

Protože jsi také umělec s vlastními hodnotami a vlastním podbarveným apelem ve svých dílech, je pochopitelné, že tvůj obecný profil dobré básně je tímto z podstatné části ovlivněn. Snažím se tím ukázat, že v tomto ohledu nejsi nespokojen s básní, ale s mým vypořádáním se s hodnotami, se kterými pracuji. Pro srozumitelnost je můžeme odpovídajícím způsobem zobecnit na dobro a zlo či na optimismus a pesimismus. Tady se rozcházíme. Já vystavuji souboj symbolu ženy jako básníka (dobra) proti vojákovi (zlu) v době války. V mém pohledu je za takových podmínek pesimismus zcela na místě stejně jako vítězství vojáka-zla. Mezi námi je konflikt o rozhodující postavení idealismu nebo realismu. Já s hořkostí nechávám zvítězit realitu, ty bys chtěl do krve bojovat za silnější postavení ideálů. Máš můj hluboký obdiv.


 Uživatel úrovně 0

Trošku mi připomíná jednu starší písničku. Ale spíš jen náladou...to je asi jediný, co bych jí vytknul.
Jinak neni vůbec špatná, můžu říct, že je dobrá, atmosféricky vystihuje věci, o kterých píše a myslím, že při troše citu by se dala i zhudebnit.
Závěrem...hodně úspěchů při dalším tvoření.


 Uživatel úrovně 0

S básní jsem se setkal jako jeden z prvních, ještě vůbec před jejím odesláním do rubriky, a přišla mi jako výborná reflexe zla ve světě, se kterým se těžko smiřuje. Až teprve teď, s delším odstupem, jsem ji dokázal řádně pochopit a podrobit zevrubné kritice a rozboru.



V básni vlastně vystupují dvě postavy: pracovně je nazvu verbíř (sloky 1,3 a 6) a básník (2, 4, 5). Oba vedou společný dialog a jsou dobře rozpoznatelní podle svého jazyka.

Zatímco verbíř sází sebevědomé propagandististické hlášky (kterými nás přivádí i na myšlenku, že nemusí jít ve sporu nutně o válku, ale svár o dva náhledy na svět), básník má skutečně košaté vize o globální povaze světa.

Přihlédnuto k příběhovité povaze básně, jeví se nám jednotlivé sloky takto:

Za bratry, za otce
a za naši zem.
Bojíš se?
Jen si mě vem.


Verbíř láká básníka, aby se přidal k armádě. Prvně kvůli jiným mužům, ale i kvůli zemi, archetypální matce, plodné struktuře, kterou je třeba bránit/posilovat. Není třeba se bát vojny.

Vojna je stará prostitutka, vojáci skupinou mužů, kteří si ji zaplatili na svou oslavu, básník panicem, který je přivlečen vojáky (verbířem), aby se svého panictví zbavil rituálně před ostatními samci. "Bojíš se?" vysmívá se zkušená děvka básníkovi, "jen si mě vem! Měl jsi někdy ženskou se vším všudy? Vem si mě!".

Taktéž může se jednat o akt znásilnění - zde pak skutečné výkřiky naší děvky nahrazuje hlas v mužově hlavě, že nyní nejsou kladeny realizaci mužství - pohlavnímu aktu - žádné překážky, což je situace, která potěší každého primitiva. U sexu s děvkou jedná se ostatně o tentýž princip.

Znám jedinou hudbu bitevního pole,
protože osud je pln oceli a krve.
Není nic než tento svět,
kde odvahou je podpálení měst.


V druhé sloce promlouvá básník, zhnusený válkou/nečistou ženou/znásilněním. Je pesimista. Nevěří, že se kdy muži zbaví touhy po násilí. Nevěří, že kdy se lidstvo zbaví zla. Důležitý symbol odvahy se kryje s láskou. Podpálení měst je zvrhlou odvahou, zvrhlá odvaha je zvrhlá láska, zvrhlá láska je podle psychosomatiků jedna z definicí rakoviny.

Město v posledním verši je ženou. Je postaveno z produktů Matky země a slouží k ochraně života uvnitř svých zdí. Jeho podpálení ve válce je ničení plodů.

Válka je umění,
válka je cit.
Voják se nebojí
i když je bit.


Opět verbíř velebí armádu - je to jeho samice, kterou uspokojí přes všechny své impotenční problémy, ryzí hrubou silou. Napoleon byl impotent, stejně jako spousty dalších vojevůdců.

Znám nářek oceli a krve.
Byl tu soucit - však jen prve.
Ale není jiný svět,
kde by i lásce příslušela čest.


Básník spojuje obě podobenství, která zatím plula v našem rozboru vedle sebe - opakuje svou první sloku, ale místo o odvaze mluví o lásce, čímž je řečeno, že jsou totožné.

Druhý řádek tvoří samostatný celek, je tom, že každá válka začíná dobrými úmysly, resp. vůbec zlo ve světě začíná dobrými úmysly. Snad. Těžko říct slovy.

Snad je válka umění,
snad je válka cit.
Žena však umírá bez dětí,
kde najde svůj klid?


Poeta pokračuje dalším čtyřverším a připouští na oko, že násilí má z pohledu násilníka něco do sebe - to je ale pouze ticho před bouří - vyvrcholením.

V 3. a 4. verši básník vznáší před svou smrtí poslední mocnou výčitku válce, zvrhlé odvaze, zvrhlé lásce a ano, nespravedlnosti samotného bytí, říká, že žena či vlast bez svých synů, kteří padnou ve zbytečné válce, úrodná krajina bez obdělávání, prostitutka bez děti, které by ji pohřbily, ty všechny umírají nakonec nešťastné kvůli mužské touze dokázat svou definici hraním si na vojáky a supermany. Muž je činným prvkem zla, žena jeho trpným prvkem.

Za bratry, za otce
a za naši zem.
Slyšíš to?
Tak si ji vem.


Poslední sloka by mohla být o vítězství dobra nad zlem, ovšem to by Salmar nesměl být takový škarohlíd. Zde konstatuje výhru verbíře a smrt básníka, básník si bere válku za ženu ("Tak si ji vem."), zároveň je ale výrok geniálně mnohoznačný - pán poštvává bojového psa na oběť se slovy "Vem si ho!", kořist z cizího území vezmeme sebou domů, uzurpátor bere lidem jejich země a přifařuje je ke své vlastní.

Nelze říct, že by to bylo jinak, respektive že by nám to básník podával jinak, protože tímto báseň končí (To bude asi i důvod, proč vyčítám Lyrii ty její otevřené konce - jsou vlastně neuskutečnitelné. Konec je prostor, který nelze přesunout z povídky někam za ni, zůstává na tom samém místě a obsahuje poslední část toho, co je psáno).

Před nedávnem Salmar zveřejnil u stolu Poezie v Putyce báseň s naprosto totožným příběhem, nazvanou Princ (postováno 13.10.). Tyto myšlenky jsou mu evidentně vlastní a silně v nich ožívá, ale:

Musí to vyloženě takto končit? Je básník skutečně jediným ostrůvkem čistoty v moři špíny? Zvedne se hladina tak, že i onen poslední ostrov se zatopí? A není to celé jenom fňukání o tom, jak je svět zlý, bez pokusu ho změnit, třebaže za cenu násilí?


Salmarova báseň je tedy dle mého soudu originální po stránce formální a výtečná po stránce obsahové - až na pointu, která mi přijde jako špatná. Vzhledem k tomu, že se snad najde dost jiných hodnotitelů a já se cítím příliš zaujatý, vzdávám se exaktního hodnocení ve hvězdách a zůstanu u tohoto grafomanství, doufaje, že bude přínosnější, dožije-li se někdo dočtení celého příspěvku.


 Uživatel úrovně 0

Ahoj,
báseň se mi velmi líbí, pokusím se vypsat něco málo z důvodů.
Autorovi se podařil udržet rytmus, verše jsou poskládané pěkně za sebe tak, jak si to představuju a přestože některé rýmy bych se sám bál použít (protože nejsou úplně přesné), při čtení působí jako velmi dobré.
Výkladově je naprosto přímočará, žádné skryté významové záludnosti (alespoň mi nepřijdou skryté), a to rozhodně neberu jako zápor (naopak, poslední dobou do mě bylo nahuštěno takových básní z období symbolismu, že mě to začalo štvát). Naproti tomu bych vyzdvihl některá skoro až metaforická slovní spojení: 'hudba bitevního pole' a 'nářek oceli a krve', která se mi opravdu líbí.
Námět je originální a zajímavý, liší se od klasické lyrické poezie.
Několikrát jsem básničku přečetl tam a zpět a stále jsem váhal, jestli dát 4* nebo 5*, protože žádné chyby jsem v ní nenašel, na druhou stranu se i zde na serveru objevují ještě lepší básně, a 5* je opravdu jen pro to nejlepší, takže jsem se nakonec rozhodl pro 4*, s tím, že u mě máš významné plus.
S pozdravem, axel.


 Uživatel úrovně 8

Báseň zaujme už svojou výstavbou. Veď text je v podstate „poskladaný“ variovaním veľmi podobných viet. Ďalej veľmi zaujímavé je, že text je akoby skladbou replík prehovorov bez postáv, pričom len z obsahu výpovedí možno dedukovať. Asociácie sa nám tu budujú uprostred dvoch názorových pólov (zjednodušene povedané) nepokoj – pokoj.

Dôležitá a veľmi zaujímavá je proste slepá projekcia, kde rozhovor môže evokovať istý ľudský prejav, život a zastierať tak relatívne priamočiare moralizovanie v centrálnych veršoch: „Žena však umírá bez dětí, / kde najde svůj klid?“.

Veľmi pozoruhodné takisto je, že v tejto básni si autor vystačil bez umeleckých metafor. Nachádzajú sa tu len okrídlené, lexikálne spojenia. Zásadný princíp je jasne metonymický (synekdochický). Pars pro toto (časť za celok): prehovor ženy ilustruje osudy viacerých žien v podobnej negatívnej situácii, prehovor muža-vojaka zas osudy a „miesto“ mužov. Ide tu v podstate o viacrozmerný exemplárny príbeh.

Čo je ale v tejto básni veľmi markantné – a vadí mi –, je onen explicitne podaný morálny pátos ženy obete, ktorý vyplýva zo štylizácie. Máme viacero moralizujúcich žánrov a mne pripadá veľmi užitočné porovnať tento postup napríklad s bájkou. Rozdiel je v alegórii. Bájka má morálne ponaučenie, no jej alegorickosť môže byť predmetom rôznych výkladov. Preto je bájka plastická a dá sa na ňu – aj napriek ponaučeniu – kvôli zvláštnym motívom rôzne pozerať. Naproti tomu táto báseň je napísaná ako všeobecný fakt bez zvláštnych motívov. V podstate – z logického hľadiska - je značne schematizovaná.


Dovolil by som si malú ukážku (Azda autor odpustí preklad, nechcem totiž spôsobiť faux pas kvôli svojej neumelej češtine):

1. Zameňme motív ženy za iný, dajme tomu za futbalovú loptu.
2. Zameňme súbor motívov bitky, vojny za hru.
3. Zameňme svet za ihrisko.
4. Zameňme muža za ženu (!), futbalistku.

Za rodinu (hyperonymum),
za krajinu.
Bojíš sa?
Len si kopni.

Poznám len rozhodcov hvizd,
pretože osud je plný behu a potu.
Nie je nič, len toto ihrisko,
kde odvahou je silno kopnúť.

Futbal je umenie,
futbal je cit.
Futbalistka sa nebojí,
i keď loptou dostane do hlavy.

(Dôležité je poznamenať, že na tomto mieste som ani veľmi nemusel adaptovať – táto strofa je totiž v pôvodnej básni vystavaná len z fráz, ktoré sa dajú aplikovať takmer na každé substantívum – i keď na prvý pohľad absurdné. Ale zamyslite sa: nehodil by sa podobný text do reklamy?)

Poznám len beh a pot,
bol tu aj súcit – avšak len predtým.
Ale nie je iné než toto ihrisko,
kde by uznávalo fair play.

(Hrať fér – láska: ide o slová s kladnou konotáciou, preto som si ich dovolil zameniť. Hlavný je ten morálny obsah, ktorý sa zachová.)

Snáď je futbal umenie,
snáď je futbal cit.
Futbalistka však nedala gól,
nenakričí na ňu tréner v šatni?


Za rodinu,
za krajinu.
Počuješ to?
Len si do nej kopni.


No a akokoľvek to znie absurdne, niečo pravdy bude aj na nasledujúcom: Aj ja môžem svoj paškvil, stvorený vzhľadom k pôvodnej básni, pomenovať Pokrivená spravodlivosť – a bude to sedieť. A tu nejde o paródiu, ale o naznačenie toho, že východisková báseň je dosť schematická. Dokázal som to zámenou motívov, z ktorej pri troche fantázie vyplýva ten istý záver o nespravodlivosti sveta/ihriska voči úbohej žene/lopte. Toto, samozrejme, danú báseň úplne nedegraduje – ale ukazuje, že napriek svojej inovatívnej kompozícii má veľmi prosté jadro, morálne jadro, ktoré ak človek obnaží, nájde najmä pátos a didaktiku.

Takisto je tam jedna gramatická chyba – v treťom verši tretej strofy chýba čiarka. Ide o podraďovanie, i keď (!) je uvádzané zlučovacou spojkou a až po nej nasleduje vlastná podraďovacia spojka.

Báseň v kontexte rubriky hodnotím štyrmi hviezdami.