Prokletý Dilvish
| Autor: | Salmar |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
„Prokletý, když půjdu, prokletý, když odjedu.“
Jsou autoři, kteří své příběhy zasazují do existujícího světa. Hlavními postavami tam bývají rytíři středověku, nebo legend, které známé. A pak jsou také autoři jako J. R. R. Tolkien, nebo Roger Zelazny. Středozemě a svět Amberu, dva světy úplně odlišné od toho našeho, Amber především. Roger Zelazny je mistrem ve vytváření vlastního prostředí odjakživa – není to pouze slavná edice knih Amberu a Chaosu, ale i jeho ranější díla jako zmíněný Prokletý Dilvish. V této knize se vám dostane neředěné fantasy, démonů, čarodějů, intrik a soubojů na meče. Kdo nečetl tuto klasiku, měl by to urychleně napravit, není to moc časově náročné.
Dilvish, kdysi důležitý válečník Východu, byl potrestán zlým čarodějem Jelerakem za svou odvahu postavit se jeho zvráceným způsobům. Byl uvrhnut do pekla, z něj se mu však podařilo dostat a teď cestuje po celém světě jako věčně prokletý, aby se mohl čaroději pomstít. Na jeho cestách ho doprovází věrný oř Black, démon z tmavé oceli, kterého si s sebou Dilvish přivedl z pekla.
Kniha má celkem jedenáct kapitol, samostatných příběhů v hlavní epické myšlence. Většina kapitol by mohla stát sama o sobě a všechny mají jedno společné – Dilvish a jeho přítel Black se z různých důvodů dostanou do potíží, které nakonec vyřeší. Ale neříkejte si, že je to kdejaká fantasy odrhovačka. Mladý Zelazny napsal velice údernou knihu s rychlými popisy tam, kde je akce a hlubokými rozhovory mezi nimi. Jeho klasický styl ironie, gradace situací a neobvyklých nápadů je znát už v tomto mladším díle. Ne nadarmo se na zadní straně obálky píše „Roger Zelazny ve své rané podobě – stručný a neředěný..."
Mimo to, že je to klasika mezi fantasy, to sem píšu také proto, že se v Prokletém Dilvishovi dá najít nekončící inspirace pro DrD. Jsou skupiny hráčů, kteří hrají ve Středozemi, já sám jsem zkoušel hrát v Martinově Západozemí a úplně stejně si dokážu představit hru ve světě Prokletého Dilvishe. Základní motiv světa je originální, jednoduchý a pro DrD jako stvořený. Je v něm spousta nestvůr, lidí toužících po moci, tajemných sil a starých klášterů – jednoduše řečeno je v něm možné dobrodružství na každém rohu. Kdo by snad chtěl, může popis světa rozšířit, nijak mu to neuškodí. Případně se dají z jednotlivých kapitol vytáhnout zápletky a na jejich základě ve svém vlastním světě vytvořit dobrodružství. Zkrátka, Prokletý Dilvish je takové zvláštní, zajímavé tažení.
Kniha vás určitě upoutá už na regálu v knihkupectví, neboť Tomáši Kučerovskému se povedlo vytvořit doopravdy krásnou obálku, která knihu perfektně vystihuje. V každém případě, kdo jste nečetl, moc neváhejte a určitě si Prokletého Dilvishe sežeňte. Není to sice nic tak nepřekonatelného jako Pán Prstenů, nebo jiná klasika, ale určitě to za těch sto padesát korun stojí. Já sám jsem si při tom odpočinul od všech ostatních složitějších knih a měl jsem dočteno po pár hodinách.
Diskuze
jj...Roger Zelazny psal suprově.Si ce sem jeste Prokletý Dilvish nečet ale až přečtu Jack,pán stínů,tak si určitě koupim i Prokletý Dilvish.
Určitě si Dilvishe všichni přečtěte :)
Recenze je stručná, ale výstižná. Jako kniha sama. Podotknu jenom, že existuje i ve starším vydání z roku 1994 od Laseru, kde je obálka od Richarda Hescoxe mnohem hezčí... Kniha obsahuje i pěknou veršovanou elfí píseň, mimo zmíněný fantasy výčet i zajímavé artefakty a hlavně <má volné pokračování> s názvem "Země změn" (nebo také "Proměnlivá země", tuším, že vyšlo taky dvakrát), ve kterém se čtenář mimo epického závěru dozví víc i o záhadném démonu v těle kovového koně.
Absence této informace trochu ředí moji spokojenost s recenzí.
Tak jsem dočetl, jsem inspirován, asi si půjdu koupit Prokletého Dilvishe. Recenze obsahuje úhlavní důležité prvky popisu knihy, je čtivá a napsaná v příjemném stylu, vystihuje - snad - to hlavní a nejen to, protože nám navíc umožňuje využití i v praxi, tj. ve hře.
Nevšiml jsem si žádných do očí bijících chyb, snad jen párkrát ne příliš vhodně vložených čárek.
Plus je také to, že fakticky každý odstavec je jiný než ty ostatní. V každém odstavci se dozvídáme zcela nové informace, což jen rozšiřuje rozmanitost poměrně krátké recenze - úvahy.
Jediný úsek, který bych blíže popsal, je odstavec věnovaný jen příběhu celé knihy. Dalo by se říci, že nejdůležitější informace obsahuje, ale nebylo by na škodu o něco lépe přoblížit obecnou zápletku.
Celkově jde o velmi pěknou recenzi s kvalitním zpracováním.
"Z predchádzajúceho textu čitateľ len vyvodí, že román má rámcovú kompozíciu (Ale to má i Don Quijote – tak kde je rozdiel?)"
- nie rámcovú, ale reťazovú kompozíciu: jednotlivé epizódy pospájané napríklad len postavou.
Tieto dva pojmy si asi nikdy neprestanem zamieňať. Ospravedlňujem sa autorovi i čitateľom.
Hlavními postavami tam bývají rytíři středověku, nebo legend, které známé. - Zde bych čárku nedal.
A pak jsou také autoři jako J. R. R. Tolkien, nebo Roger Zelazny. - Zde by určitě neměla být.
Nejsem sice nijak erudovaný češtinář, ale protože jsem tu první, urvu si vysvětlení pro sebe: Prvních pět tříd základní školy se tvrdí, že před a, i, nebo a ani se čárka nepíše. (Můžete už tady vidět, že kecají, protože tady před nebo čárka je ^^) Později se dozvíte, že před nebo se čárka objevit může, pokud se nejedná o neúplný výčet možností či příklady (Tolkien, Zelazny nebo Gaiman), ale o možnost buď, anebo, tedy jedno, nebo druhé. Než bych to dál rozváděl, povšimněte si mé věty "pokud se nejedná o neúplný výčet možností či příklady", kde nebo nahrazuje totožné "či" a pak věty "ale o možnost buď, anebo, tedy jedno, nebo druhé". Pak už to snad bude jasné.
Modleme se, abych to neměl blbě.
Tím jsem si vytvořil úvod k tomu, abych mohl pochválit zmínku o inspiraci pro DrD, a také abych mohl sprdnout za přílišnou stručnost recenze. Krom Darianem zmíněného přiblížení světa bych rád viděl také ukázku nějakých těch jeho příhod, abych věděl, zda je to něco pro mne, či nikoliv. Pak ještě pozor na detail "nebo legend, které známé" a já jsem spokojen.
Recenzia, akých tu určite chceme viac.
Všetko má ale svoje diverzantské „ale“. Nesmieme odhliadnuť od základného účelu recenzie – informovať a posudzovať. Na niektorých miestach je tento slohový postup narušený a stráca sa rámec.
Veľmi výrazné je to v predposlednom odstavci, kde autor hovorí o akomsi „základnom motíve sveta“, pričom vôbec nešpecifikuje, v čom spočíva myšlienka tohto motívu, i keď k nemu zaujíma postoj. Z predchádzajúceho textu čitateľ len vyvodí, že román má rámcovú kompozíciu (Ale to má i Don Quijote – tak kde je rozdiel?). Autor zabudol naznačiť, v čom je to prostredie tak inšpiratívne, resp. výpis „kulís“ je málo, aby si čitateľ mohol spraviť predstavu.
Táto informačná nevyrovnanosť na niektorých miestach prerastá i do štýlu útvaru. Snaha o konexiu jednotlivých odstavcov je síce chvályhodná, no na druhej strane nie je nutné za každú cenu vnášať do vecnej recenzie toľko subjektivity. Totiž, aspoň dvakrát je tam čitateľ upozornený na to, aká to klasika tá kniha vlastne je a ako sa ju oplatí čítať. Samozrejme si uvedomujem, že tieto apely nie sú reklama, ale snaha, aby mal text nejaké jednotné vyznenie, no myslím si, že recenzia by zniesla i menej slohu. Stačí väčšia informačná hustota, štruktúra, v ktorej sa budú informácie dopĺňať – a autor si nebude musieť pomáhať štylistickými „barličkami“, ktoré v konečnom dôsledku pôsobia neprirodzene.
V recenzii sa ale objavuje aj jeden zaujímavý prvok, ktorý ja osobne považujem za veľmi prínosný. Je to poznámka k hernej aplikácii knihy, vyjadrenie recenzenta k tomu, ako možno nechať literárny zážitok prejsť ešte aj do hry.
Takisto si neodpustím poznámku ku gramatike: Je síce veľmi dobrá, chýba len jedna čiarka, ale všimol som si, že autor robí jednu – teda zrejme tendenčnú – „asi-chybu“: dáva čiarku pred spojku nebo. Predpokladajúc, že spojka „nebo“ je ekvivalentná k slovenskému „alebo“, myslím, že sa pred ňou čiarka skôr nemá objavovať. Je to totiž zlučovacia spojka, ktorá sa síce v rámci vety dostáva do vylučovacích, odporovacích a stupňovacích vzťahov, ale väčšinou je v takom prípade vzťah iný než zlučovací explicitne naznačený. A i v takých prípadoch sa mi zdá, že je sporné, či tú čiarku napísať alebo nie. Formálne sa totiž písať nemusí.
„...J. R. R. Tolkien, nebo Roger Zelazny.“ Jasné, jedná sa o dve entity, no na druhej strane nie je nutné ich vymedzovať tak striktne, akoby sa vylučovali; v kontexte sa totiž pojednáva o tom, čo mali spoločné.
Dokonca keď som raz o tomto polemizoval s Istafixom, ten mal tiež zaujímavú teóriu: „Alebo“ by sa v konštrukciách bez predikácie, teda vo viacnásobných vetných členoch (ako je ten príklad hore), malo chápať ako funktor pre množinové zjednotenie. Vo vetách s viacnásobnými predikáciami (t. j. gramatickými jadrami, teda v súvetiach) je to ale individuálne, závislé od vzťahu viet.
http://matematika.host.sk/library/uvod_do_mnozin .htm
Ja osobne sa v písanom prejave preto čiarkam pred „alebo“ vyhýbam, pokiaľ sa ukážu v prípadoch, v akých sa vyskytli aj v recenzii.
Celkovo je to recenzia prínosná, no nebudem ju hodnotiť plným počtom. Azda motivačne.