• Shannarův první král - vydal Classic Books, 2000, překlad Morulovy, 469 stran, 199 Kč

• Shannarův meč - vydal Classic Books, 1997, překlad Jan Kantůrek a Jitka Bártů, 702 stran, 199,- Kč
• Shannarovy magické elfeíny - vydal Classic Books, 1997, překlad Jiří Dolanský, 700 stran, 179,- Kč
• Shannarova píseň přání - vydal Classic Books, 1997, překlad Věroslava Ončáková, 639 stran, 169,- Kč

• Shannarovo dědictví - vydal Classic Books, 1999, překlad Milan Morava, 525 stran, 195,- Kč
• Shannarův druid - vydal Classic Books, 2000, překlad Güttner, 514 stran, 199,- Kč
• Shannarova elfí královna - vydal Classic Books, 2000, překlad Zdeněk Žáček, 464 stran, 195,- Kč
• Shannarovy talismany - vydal Classic Books, 2000, překlad Zdeněk Žáček, 468 stran, 199,- Kč

• Shannarova čarodějka - vydal Classic Books, 2003, překlad Václav Čuba, 413 stran, 229,- Kč
• Shannarova pradávná magie - vydal Classic Books, 2005, překlad Václav Čuba, 360 stran, 230,- Kč
• Shannarova rada druidů: Morgawr - vydal Classic Books, 2007, překlad Václav Čuba, 368 stran, 239,- Kč

• Zapovězená země - vydal Classic Books, 2006, překlad Zdeněk Žáček, 369 stran, 239,- Kč

• Armaggedon's Children
• The Elves of Citra
• Tanequil (Shannarův nejvyšší druid)
• Straken (Shannarův nejvyšší druid)

• Závod s démonem - vydal Classic Books, 2000, překlad Zdeněk Uherčík, 412 stran, 199,- Kč
• Rytíř slova - vydal Classic Books, 2000, překlad Zdeněk Uherčík, 316 stran, 189,- Kč
• Angel Fire East - česky nevyšlo

Shannara je jednou z nejrozsáhlejších fantasy sérií (rychlý výpočet ukazuje, že v češtině má 6600 stran), v různých literárních článcích kupodivu většinou celkem opomíjená. Je pravda, že její díly mají velmi kolísavou kvalitu, ale některé jsou skutečně kousky stojící za přečtení. A hlavně, její první díl, Shannarův meč, se stal snad prvním masivně rozšířeným fantasy románem po Tolkienově Pánu prstenů. Vzbuzuje značně rozmanité reakce, od nadšeného přijetí po zuřivé odmítnutí.

Vzhledem k rozsahu série se zde nebudu vyjadřovat k obsahu jednotlivých dílů, zmíním se jenom o některých. Shannarův meč, první a nejdiskutovanější pochopitelně nelze vynechat. Předem upozorňuji, že tahle kniha je co do děje prakticky věrnou kopií pána prstenů. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat (jako mnoho Brooksových fanoušků), ale to je všechno, co s tím můžete dělat. Konec konců i autor přiznal, že zkoušel napsat "něco jako Pána prstenů" a vzal to opravdu z gruntu. Máme tu rozlehlý fantasy svět s trpaslíky, elfy, lidmi, skřety, obřími orly, rozlehlými lesy, podzemními sály, prastarým zlem, dávným čarodějem a tak dále. Temný mág ze Severní země se chce zmocnit celého světa a jeho protivník, druid Allanon, hledá způsob jak tomu zabránit. S temným mágem už se jednou národy Čtyřzemí utkaly, Allanonův předchůdce jim k tomu ukul magický meč, ale elfí král Jerle Shannara selhal a Černého mága jen zahnal na útěk. Mocný meč může použít jen některý z jeho potomků a po ruce zbývá jen jeden, mladík Shea. Nezbývá mu tedy než se vydat na cestu za záchranou světa. Aby to nebylo tak těžké, má Shea k dispozici magické Elfeíny, kameny, které umožňují sesílat různá šikovná kouzla - ovšem za cenu, že lákají poskoky Černého mága. Shea se rychle dostane do Posledního přístavu, kde se kolem něj zformuje mnohorasová družina a mohou se vydat plnit svůj úkol. Další děj jistě snadno odhadnete, včetně průchodu děsivou Síní králů, mohutné závěrečný bitvy a porážky Černého mága kouzlem meče.

Ovšem podobnost končí na úrovni děje. Zatímco Pán prstenů je především ozvěnou mnoha mýtů a legend, Shannarův meč se snaží spíš o "uvěřitelné fantasy". Černý mág není jen ztělesnění zla pro zlo, ale uvažující mág, s vlastními zájmy. Skřeti jsou národem, ne skupinou prokletých a zničených elfů. Rasy se snaží žít spolu, ne v naprosté izolaci. Samozřejmě to lze podat i méně lichotivě - zatímco Pán prstenů je kniha do jisté míry symbolistická a mnohovrstevná, Shannarův meč je jen líbivé vyprávění o exotickém světě, bez nějaké hlubší původní myšlenky. Co je ale podstatné - i přes fakt, že jde o kopii Pána prstenů, má Brooks velký vypravěčský talent a knížka se čte skutečně dobře, snad je jen trochu rozvleklejší. U epické fantasy s tak širokým záběrem to ale není zase tak neobvyklé.

Podrobněji se podíváme ještě na druhý díl Shannarovy magické elfeíny. Zde už je "inspirace" Tolkienem podstatně slabší a příběh o něco originálnější. Opět nejde o nic menšího, než o záchranu světa, tentokrát ale v trochu jiném kabátku. Někdy v dávné minulosti vedli elfové válku s démony. Porazili je, vytlačili ze světa Čtyřzemí a uzavřeli je v prázdnotě mocnou magickou bariérou. Tu drží vztyčenou Ellcrys, mohutný bílý strom na vrcholku Arborlonu (města až podezřele podobného Gondoru, včetně terasovité dispozice). Ellcrys ale začíná umírat a démoni pomalu pronikají na svět. První se ven dostane mocný Dagda Mor, Žnec a Měnivec a hned na začátku pobijí strážce Ellcryss, kteří by měli být schopni ho zachránit. Jedna elfka se ale úlohy strážkyně Ellcrys zalekla, prchla z Arborlonu a je tak naděje, že právě ona Ellcrys oživí. Wil Ohmsford, Sheův vnuk a student lékařství, se chápe elfeínů a vydává se dívku vyhledat a hlídat ji při plnění jejího úkolu. Na rozdíl od Shey ale elfeíny nedokáže tak dobře ovládat a tak se většinu knihy musí obejít bez jejich magické pomoci. Opět tedy jde o epické putování, během kterého Wil a jeho společnice Amberle budují vzájemný vztah (který ovšem svatbou neskončí, jasné plus), získávají a ztrácí pomocníky a přátele, prchají před démony a hlavně závodí s časem. Magická hráz se totiž hroutí, démoni formují ve Čtyřzemí armádu a ani spojené síly elfů, trpaslíků a trolů (místních zlobrů - ejhle, nečernobílé vidění světa) je nedokáží zastavit.

Právě druhý díl osobně považuji za nejlepší z celého cyklu. Přes určitou rozvláčnost v něm Brooks dokázal výborně popsat několik různých národů, s jejich odlišnými zvyky a názory, zajímavé lokality a hlavně jak vztah Wila a Amberle tak jejich občasné společníky, kteří i přes své epizodické role působí celkem živě. Navíc skvěle vylíčil atmosféru spěchu a paniky v obleženém Arborlonu, i když takřka filmovou "záchranu na poslední chvíli" si mohl odpustit. Rozhodně je také příjemné, že zde jednotlivé národy (či rasy) vypadají reálněji než třeba v Tolkienovi, s vlastními motivacemi a bez až dračákovského přesvědčení.

A poslední kniha, o které napíšu něco k ději je Shannarova čarodějka. Od Shannarova meče je to pořádný časový skok a Čtyřzemí se podle toho také změnilo. Zuří válka mezi Federací lidí a Svobodnými, která už spíš než středověké bitvy připomíná renesanci nebo baroko. Hlavní slovo v ní mají létající lodě, mohutné plachetní koráby schopné plout po obloze. Na pobřeží Čtyžzemí je nalezeno mrtvé tělo, s mapou cesty dávné expedice, která měla přivést Svobodným mocnou magii. Výprava byla už téměř zapomenuta, ale nová mapa dává další naději a tak je zorganizována další cesta přes moře do neznámých končin. Vyplouvá na ní s nová létající loď, sledována Zpívající čarodějkou, odhodlanou získat magii pro sebe. Na rozdíl od dříve popsaných není tahle kniha samostatný příběh, ale jen začátek úzce vázané trilogie. Jsou to právě létající lodě, co mě na knize tak potěšilo, prostředí pro fantasy celkem netypické a rozhodně originální. Jinak jde opět hlavně o příběh o dlouhé cestě, tentokrát ale o mnohem větší "družinu" (posádku lodi), která si musí obvykle vystačit sama.

Dost věcí se ale o Shannarově cyklu dá říct obecně. Především je to takřka učebnicový příklad epické fantasy. Není mnoho děl, které se cyklu mohou vyrovnat záběrem, ať už jde o množství dějových linií nebo rozsah popisovaného prostředí. Brooks je skutečně schopný vypravěč a svůj svět dokáže využít do posledního detailu. S tím se ovšem pojí už zmiňovaná rozvláčnost, pro netrpělivého čtenáře mohou být některé pasáže neskousnutelné. Díky dostatku místa je také prostor pro líčení různých ras a je příjemné, že se autor dokázal vyvarovat nejčastějších fantasy klišé. Dokonce se jeho trpaslíci bojí lézt pod zem, nebo narazíte na vesnici obydlenou výhradně skřetími léčiteli. S tím jde ruku v ruce popis vývoje vztahů mezi rasami - někdy spolupracují, někdy spolu válčí, ale naštěstí zde nedochází k nešvaru "elfové nesnáší trpaslíky, protože to jsou trpaslíci", tak často se objevujícímu v některých fantasy a hlavně RPG hrách.

Hráčům DrD mohou knihy přinést ledacos užitečného. Pochopitelně první je asi propracovaný svět, který se dokonce v čase vyvíjí a mění. Podobně jako v Pánu prstenů je to vlastně prostředí postapokalyptické, které má léta největšího rozmachu už za sebou a jen pomalu se znovu vzmáhá. Na 6600 stranách je dost místa pro skutečně podrobný popis světa, se spoustou zajímavých zákoutí, starými a velkými městy nebo hlubokými hvozdy a zapomenutými pevnostmi. Další zajímavou věcí je zde magie - celkem výjimečná, často vrozená a hlavně vždy zaplacená značnou cenou. Druidé procházející Čtyřzemím jsou ve většině knih takřka vyvrženci, obávaní, potřební, ale většinou nevítaní. Dokonce ani po smrti nemají klid a musejí se občas objevit, aby pomohli svým následníkům. Příjemné také je, že se Brooks příliš nesnaží glorifikovat válku (další častý jev ve fantasy) a tak ji většinou vidíte jako věc odpornou, které je lepší se vyhnout. A poslední zajímavou věcí jsou postavy. V průběhu cyklu se objeví desítky hlavních i vedlejších postav, dost často natolik zajímavých, že mohou směle sloužit za vzor neotřelým cizím postavám nebo dokonce posloužit hráčům pro vytvoření jejich vlastního charakteru.

Jak už jsem napsal u Shannarova meče, Brooks se nesnaží vytvořit mýtus, ale uvěřitelný a funkční svět. Ztrácí tak část poetiky Tolkiena, ale na druhé straně je jeho prostředí daleko vhodnější pro hraní RPG. Zejména pro hru postav na nízké úrovni, bez ambic zachraňovat svět nebo konat velké skutky se Čtyřzemí hodí mnohem lépe než Středozemě. Ta přeci jen vznikla pro hrdiny germánského střihu, kteří se nebojí vyzvat na souboj bohy nebo jim alespoň zkusit něco ukrást.

Bohužel přes všechno dobré mají knihy jednu zásadní vadu na kráse - nakladatelství. Nakladatelství Classic je trest boží, pohroma pro každou knihu kterou vydá. Na překladu pracovalo několik lidí, bohužel se nedomluvili na jednotné terminologii. V průběhu cyklu tak spousta věcí nečekaně mění jména (i když, možná je to záměr, který má ukázat, že se světem se vyvíjí i jazyk, bohužel v poněkud podivných skocích). Následná korektura textu nejspíš pro jistotu neproběhla vůbec. A konečně vazba - i když jsem na paperbacky zvyklý, ty od Classicu se i přes největší opatrnost prostě rozpadají, snad ještě hůř, než prvotiny Laseru. Číst v tramvaji knihu o sedmi stech stranách, které drží jen silou vůle je skutečně zážitek.

Těžko takhle rozsáhlý cyklus někomu doporučit jako celek - už jen kvůli době, kterou jeho přečtení zabere (o peněžní investici ani nemluvě). Přesto by ale byla škoda, kdybyste Shannaru zcela minuli, patří ke skutečně významným fantasy cyklům. Knihy z cyklu Shannara se dají číst bez problémů samostatně, další už je ale třeba přečíst všechny - jde jen o jeden příběh rozdělený do několika svazků. Začít Shannarovým mečem ale příliš nedoporučuji, podobnost s Pánem prstenů vás může snadno odradit. Dobrým testovacím případem mohou být Magické elfeíny, jestli se vám budou líbit, nejspíš přijdete na chuť i zbytku série. A naopak, pokud vás odradí Magické elfeíny, ostatní knihy vás nejspíš nezaujmou také.