Úsvit
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 30 |
„Takhle už to dál nejde!“
Hlouček mužů shromážděný pod poradním dubem souhlasně zamručel. Bylo toho už vážně dost, Ian měl pravdu. Musí něco podniknout, musí zasáhnout dřív, než je ta bestie vyvraždí úplně.
„Co navrhuješ?“ zeptal se jeho soused, štíhlý muž, který měl rodinu díky té zrůdě už jen poloviční.
„Něco jsem zjistil. Budeme ho sledovat,“ pronesl Ian temně. „Dobře mě teď poslouchejte.“ Ztišil hlas, a muži se semkli v kruhu těsněji. Když skončil, jediný jeho soused zděšeně vytřeštil oči.
„Opravdu to tak chceš?“
„Opravdu.“
***
Moře se prostíralo donekonečna; kovově stříbrná tišina, mírné zvlnění v pravidelném přílivu dorážejícího na břeh. Ležela v chladném písku jako vyvržená lastura, napůl zakrytá rozervaným bílým šálem, napůl chaluhami, které ovíjely její útlé boky jako paže chtivého milence. Nad rozeklanými útesy topícími se v přízračné tmě zářil kulatý měsíc. Jeho studené světlo ostře vpadalo do zčernalých věží starého hradu, pronikalo lomenými portály a usedalo jako stříbrný prach na četných ochozech. Zvedl se slabý vítr a prohnal se po osiřelé pláži. Moře každým zavlněním svého ocelově modrého přílivu zabíralo její větší a větší část. Bílé dívčí tělo se nepatrně zachvělo.
Curtis pobídl svého koně a ten se divoce rozběhl po pláži. Byla nádherná noc, moře dýchalo jako obrovský temný živočich; hlučící, divoké zvíře nyní zdánlivě klidné a pokojné, ale Curtis věděl, že stačí málo a změní se v kvílivou bestii. Bude rvát pobřeží a dobývat se do příbytků, odkud vykrade vše včetně životů. Jsou si vlastně podobní, on a to moře. Proto tu rád žil, proto se usadil v téhle drsné ošlehané zemi, odkud je vidět do široké krajiny ze severní věže zděděného hradu. Vidí do všech příbytků, má právo do nich vstoupit a vykrást je jako vlaštovčí hnízdo.
Sledoval ji už dlouho, prakticky od chvíle, kdy byl donucen opustit rodinné sídlo a vzít zavděk tímhle opuštěným místem. Prý byl málo opatrný, prý málo dbal na rodinnou čest! Prý se choval příliš zvrhle a ohrozil tak celý rod! Zprvu se bránil, odmítal odjet ze středu všeho dění, z temných špinavých ulic Města, páchnoucího shnilou řekou a rozkladem. Byl však vyhnán! On byl vyřazen! Odsunutý jako nepotřebný krám! Jakmile ale spatřil zdejší rozdrásanou krajinu, zvrásnělé hřebeny hor pokryté pokroucenými kmeny borovic, věděl, že je ztracený. Ty strže tak hluboké, že se i jemu při pohledu dolů točila hlava závratí! Úzká údolí, stráně pokryté ostrou travou a choulícími se stádečky špinavých ovcí. Vesničky tak malé, že se daly považovat za jednotlivá stavení. To všechno nyní patřilo jemu. On byl pánem strží a vládcem oceánu. Pán nad staveními. I nad tím, v němž žila ona. Každé jitro ji vídal a pak každou noc, drobnou bílou postavu se zlatými přeleželými vlasy, s útlými pažemi snědými od častého pobytu na slunci. Už si nepamatoval, kdy po ní poprvé zatoužil. V mysli mu pouze utkvěly zběsilé jízdy po pobřeží, klikatá cestička vinoucí se mezi strmými skalami a vedoucí ho do údolí k ní… Její horké tělo… Ach, jak byla nevinná! Žádná z těch vesnických holek se jí nemohla rovnat. A on nad ní měl moc, která ji děsila.
A včera ji konečně donutil tu moc, tu obrovskou s ničím nesrovnatelnou moc okusit. Byla to bláznivá chvíle dole na pláži, její hebké horké tělo, úžas v nádherných očích barvy sherry, rty chvějící se z části chladem a pak nevinnou bezmocí. Vzal si ji tak, jak byl zvyklý, rychle, s trochou něžného násilí. Stačila jen kratičce vzlyknout; tichoučký výkřik nad zmarněnou čistotou, jediný vzdech jako slaná tečka za minulostí. Ochabla v jeho náručí a on fascinovaně zíral na její bělostné hrdlo.
Odnesl ji do jeskyně; chtěl, aby za ním přišla sama o své vůli. Věděl, že bude chvíli trvat, než se vzpamatuje, než si uvědomí, že nyní cele patří jemu, že je mu souzená. Přesto ale nešla. Čekal ji od chvíle, kdy se probudil, kdy se první temné stíny začaly plížit údolím a jako strašlivé pařáty se začaly sápat po horách až k jeho hradu. Chodil od okna k oknu, zíral na rudé pruhy, které zbyly po slunci, a všemi smysly prozkoumával hory i údolí. Jde už? Nejde? Co si to sakra dovoluje, takhle ho nechat čekat!
Rudé pruhy ztmavly jako sedlá krev, stříbřitě žluté okraje mraků se bezhlesně nořily do vln oceánu. A jediná pěšina plná ostrého kamení a zákrut s trnitým křovím zela prázdnotou. Nemohl tu už vydržet. Nechal osedlal svého nejlepšího koně a vydal se po pobřeží. Už zdálky spíš cítil než viděl, že v jeskyni není, že ji opustila, že se přece jen možná vydala k jeho sídlu.
Jenomže pak ji spatřil. Ležela na pláži jako utopený pták, bílá jako sůl na skalách, zmáčená přílivem. Obličej měla položený na promodralých pažích, oči zavřené, pod vlasy rozpité stružky krve ztrácející se v prohlubni jejího krku. Co ji to napadlo, bláznivou! V jeskyni je sice vlhko, ale sluneční paprsky do ní neproniknou. Jak je možné, že si to ještě neuvědomila?
Seskočil z koně a rozběhl se k ní. Nohy se mu bořily do mokrého písku, a když poklekl, aby zjistil, jak na tom je, s překvapením si uvědomil, že se mu třesou ruce. Takový nesmysl, pomyslel si v duchu, a obrátil ji na záda. Zírala na něj očima barvy sherry, rozšířené zorničky, chvějící se řasy. Poznala ho?
„Curtisi…“
„Jsem tady,“ ujistil ji. Chtěl se tvářit přísně, ale byla tak nádherná! Teď mnohem víc než včera, před týdnem, měsícem. To vypadala jako vesničanka, obyčejná, i když svým způsobem zvláštní; podivný zlatavý motýl v kleci z proutí. Netušila, jak krásná je, dokud jí to neukázal. Nedal jí pokoj, musel ji mít, a také ji měl. Bylo mu lhostejné, jak o ní smýšlí vesničané. On byl jejich pán a měl na ni právo.
Zvedl ji z písku a zamířil mezi ostré útesy vystupující nad pobřeží. Tam byla ukrytá temná jeskyně, hluboká skrýš s bizarními krápníky a s tajemnou podzemní řekou. Neměl to místo nijak rád, vždycky mu nahánělo nepochopitelnou hrůzu, ale jí se tady líbilo. Častokrát ji sledoval až sem a pak se zamračeně díval, jak se těch příšerných věcí dotýká. Byl znechucený a zároveň vzrušený. Stavy, které nepocítil už hezkou řádku let, tedy aspoň ne v takové síle. Myslel, že jeho ledové srdce už nikdy neroztaje a přitom stačil jediný pohled na její drobné prsty, které se ovinuly kolem krápníku a majetnicky ho stiskly.
Položil ji na vlhkou zem. Zdálo se mu, že vypadá o něco lépe. Zlaté vlasy jí zplihle visely kolem bledého obličeje, obrovské oči zářily, jako by je měla ze skla. Viděl se v nich, on, který zrcadla nenáviděl. Netušil, zda se jí to, co vidí, líbí, ale snad by mohlo. Ne že by na tom záleželo. Byla jen jeho hračka, věc, které až se nabaží, pošle uklízet do kuchyně. Nyní na ni však musí dohlédnout. Je jeho majetkem, a o ten byl zvyklý se postarat. Je potřeba, aby spala, aby nechala působit onu zvláštní moc, která ji měla přenést z ubohosti lidského života do…
„Curtisi?“
„Ano?“ Naklonil se nad ní, její oči vzplanuly jako dvě hroutící se hvězdy. Na spánku jí divoce tepala vystouplá žíla, bledou pokožku měla vlhkou a mořsky slanou. Bezkrevné rty tiše tvořily jeho jméno. Curtisi, Curtisi… Musí se naučit, že je pán, že mu tak nesmí říkat. Je vládce jejího života. Na něm záleží, zda bude žít nebo zemře v té strašlivé věci na skále, kterou používal opravdu nerad.
„Je mi špatně,“ zasténala a on ji nezvykle něžně pohladil po vlhkém čele. Tvář se jí zkroutila bolestí, paže v křeči ztuhly a tělo se vzepjalo do oblouku. Viděl to už tolikrát! Ty grimasy, bolest na hranici šílenství. Ještě nikdy ho však cizí bolest netrápila jako ta její. Chtěl jí pomoci, chtěl ji utišit. On, vládce jejího života!
„Ellen…“ hlas se mu zadrhl, jako by spolykal písek. Tak drobná, tak křehká! Pod bledou pletí prosvítala modrá síť tenkých žilek. Její ruce tloukly kolem sebe jako křídla vyděšeného ptáčete. A to je teprve začátek. Ještě pár dní se tu bude svíjet v nelidských křečích, ale zároveň bude sílit a získávat nové schopnosti. Přerod bolí, ale změna je život. A život, jaký jí daroval on, se žádnému nevyrovná.
Znovu se nad ní naklonil, když tu k němu pronikly sílící zvuky. Zněly jako… hlasy. Podivil se, o téhle jeskyni nikdo nevěděl, tím si byl jistý. Nikdy v ní necítil nic tak nízkého, jako byl lidský pach. Až nyní: dráždivý, vzrušující pach lidské krve a potu. A ty hlasy… blížily se, ostražité, zdušené ševelení doprovázené tichým našlapováním. Co se to sakra děje? Obrátil se ke vchodu a spatřil světlo pochodní, které jako předvoj těch nízkých plazů, toho ničemného pronárodu, který po něm slídil už odnepaměti, vpadlo do jeskyně a ozářilo bizarní vnitřek téhle vlhké zkrápníkovatělé díry. V ten okamžik se Ellen znovu pohnula, její tělo se napjalo jako luk, ruce chytily jeho a sevřely je v drtícím stisku. Chtěl ji ze sebe setřást, připravit se na tu sběř, která tu bude každým okamžikem, ale ona vytřeštila své krásné oči a zírala na něj, jako by byl tím, na kom závisí její další život.
„Nech mě, Ellen,“ zavrčel. „Musím…“
„Nechoď… Je mi špatně. Je mi hrozně špatně…“ Mělce dýchala, oči se jí horečnatě leskly. K čertu s ní! Za tohle mu přece nestojí!
Násilím ji od sebe odhodil, ale už bylo pozdě. Byli všude, obklíčili ho jako lovnou zvěř. Křičeli, stahovali se kolem něj, navzájem si dodávali odvahu. A pak zaútočili. Bránil se, samozřejmě, naháněl jim strach, několik jich proklál dlouhou dýkou, několik jich do smrti poznamenal ostrými drápy. Však tlačili ho do kouta jako krysu. Jeden z nich, vysoký muž se světlými vlasy – několikrát ho viděl s Ellen - těžkým kyjem urazil špičatý krápník. Zatímco ho sbíral ze země, několik těch lidských švábů se na něj pověsilo a roztáhlo mu paže. Pak jen zalapal po dechu a svět se ponořil do strašlivé temnoty.
***
„Ellen! Ellen, vzbuď se, už je čas!“
Okamžitě otevřela oči, zmatená, vyděšená, s prudce tlukoucím srdcem a závratí tak těžkou, že se jí chtělo až zvracet. Kde to je? Nepoznávala to tu. Ten pokoj byl cizí, postel, ve které ležela, obrazy na zdech, husté závěsy na oknech… Zlomená klenba stropu a železem pobité dveře. Prach a ta vůně. Pach blízké bytosti, ten jediný poznávala. Prudce se vzpřímila. Kde je? Kde jsi? Curtisi!
„Iane?“
„Konečně jsi vzhůru!“ Poklekl k ní, věrný Ian, její snoubenec. Odvrátila hlavu, ale přinutil ji, aby na něj pohlédla.
„Udělal ti to?“ zasyčel a vzápětí zrudnul, ani to nedokázal vyslovit. Podvědomě si sáhla na krk, nic, žádné rány, jen hladká, ničím neporušená kůže. Přesto věděla, že to udělal. Cítila to, bylo to, jako by umírala a pak se znovu, pozvolna, za cenu nesmírné bolesti, zrodila. Poznal to Ian? Zdálo se, že ne.
„Je… je mi to líto,“ zašeptala. „Nechtěla jsem s ním… Přinutil mě…“
„Já vím, ale jen díky tobě jsme ho dostali.“
Zmateně zamrkala. Cosi v její hrudi se stáhlo jako zvíře zbité bičem. Jen díky ní? Nechápala to, a přece… Ó, to snad… To nemůže být pravda! Tak on věděl, že se schází s Curtisem?
„Kde je?“ otázala se chladně a Ian hned pochopil.
„Bude svítat, ty bestie už spí, zalezlé jako červi ve svých dírách! Za pár hodin je vytaháme na nádvoří! Přivezli jsme ho sem, ach, Ellen, to musíš vidět! Proto jsem tě zavedl nahoru, odtud je nejlepší výhled!“
Prudce vstal a roztáhl těžké závěsy zakrývající úzká okna. Noc za nimi pomaličku prchala, stíny se stahovaly před prvními záblesky svítání. Jako omámená šla k oknu, to světlo podivně bodalo do očí, pálilo na kůži, ale nebyla to velká bolest, zchlazoval ji slaný mořský vzduch. Postoupila až k oknu. Nebe bylo stále šedivé, ale na obzoru začínalo blednout. Krvavé cáry červánků zraňovaly noc a hlásily brzký východ slunce. Nad strmými skalami se rodil nový den.
„Vidíš ho?“ natáhl ruku a ukázal k nim.
Spatřila ho okamžitě. Byl přikován ke svislé skalní stěně, spoutaný jako zvíře, ruce, nohy v okovech! Z hrudi mu trčel kamenný krápník, strašlivá věc, která ho oslabila natolik, že neměl sílu na odpor. A přece to zkoušel, občas zvedl hlavu, vyslal temný pohled k hradu, k oknu, ve kterém stála, do jejích očí, do srdce. Ellen… Ellen… Můžeš to zastavit… Podvedli tě… Zneužili… Zabij je! Zabij!
„Co je ti, jsi strašně bledá.“
Ian se na ni pozorně podíval, ale dokázala se maličko usmát a zavrtět hlavou. Uvnitř však sílila její zlost, její znechucení, odpor, zvíře v ní se probouzelo k vlastnímu životu a získávalo nad ní vládu. Zabij ho, Ellen, zabij ho! Dívej, slunce už vychází, vidíš, jak rychle se sune po vrcholcích lesů? Jak se dotýká úpatí skal! Zabij ho, Ellen, ty jediná to můžeš udělat! Podvedl tě, rozumíš! Využil! Ach, ten úsvit mě zabíjí… Pospěš si!
„Ellen?“
Vrhla se na něj jako šílená. Nečekal to, zprvu se ani nebránil. Až když zaťala drápy do jeho očí a zuby zaryla do jeho hrdla, teprve potom se maličko zazmítal a pak ztuhnul lapen do pasti smrtelné křeči. Jen víc, Ellen, jen pij! Potřebuješ jeho sílu, ty musíš být silná! Slunce stoupá na nebi jako ohnivá hvězda, to oslepující, smrtící světlo olizuje svislou skalní stěnu, pij, Ellen, a přijď mi sakra na pomoc! Vydej rozkazy! Ať mě proboha sundají!
Otřela si ústa zbrocená krví, něžné rty poznamenané chtíčem. Ian byl mrtvý, tak mrtvý, jak jen člověk může být. Ani trochu jí ho nebylo líto, bastarda. Pomalu přešla k oknu a zahleděla se na skálu. Ach, Curtisi, ty ubohý, připoutaný vládce strží a oceánu! Tys chtěl, abych byla v kuchyni? První paprsky tě už lapily, už požírají tvé nohy, boky, trup, jsou jako ohnivý hadi, dusí tě, spalují! Podvedls mě! Zneužil.
Olízla si rty jako mlsná kočka; na skále řval umírající pán, zmítal se v plamenech. I ona se zmítala, v opojení, v chtíči, který ji hnal hradem až do hodovní síně, kde se u prostřené tabule veselil zbytek Curtisových vrahů. Čekali na rozkaz, aby mohli zabít služebnictvo. Ale to se přepočítali. Její poddané nikdo vraždit nebude.
Sbohem, úsvite!
***
Tuto povídku věnuji Darianovi, a zároveň mu děkuji za veškerou pomoc a trpělivost, kterou se mnou má.
Diskuze
Byl to velice zajímavý příběh. Našel sem tam několik netradičních přirovnáních jako " její oči zářily jako dvě hroutící se hvězdy" , u kterých se musil člověk chvíli zamyslet aby si dokázal představit jak to autor myslel, což je jenom dobře. Jediný co mi osobně vadilo byl ten otevřenej konec. Ale někomu se to líbí. Každopádně to bylo velice povedený.
Shelagh:
Sherry: Jedině pravé, originální a jedinečné sherry pochází pouze z legendárního andaluského trojúhelníku vymezeného městy Sanlúcar de Barrameda, El Puerto de Santa Maria a Jerez de la Frontera.
Pravé sherry se dělá ze tří odrůd révy vinné: Palomino, Pedro Ximenéz a Moscatel. Sklizené hrozny se nechávají zavadnout přímo na zemi ve vinici nebo na rohožích na betonových plochách. V kuličkách hroznů se tak snižuje obsah vody a zvyšuje podíl cukru (systém soleo). Obsah cukru v hroznech se zvýší z 23 až na více než 50 %. Teprve pak se lisují a mošt kvasí na víno. Na povrchu se vytváří bílý povlak z kvasinek, které absorbují zbytkový cukr a snižují obsah glycerinu a těkavých kyselin. Naopak zvyšují obsah esterů a aldehydů, a dávají tak vínu charakteristickou vůni a chuť. Vrstvičce se říká flor a bez něho není pravé sherry .
Barva vína by se dala přirovnat k jantarovo-mahagonové. Napadá mě ještě příměr kaštanová. I přes svou sytost je hezky čirá s hezkou jiskrou na sluníčku. Hmota je krásně viskózní, hezky smáčí sklenici a neochotně ji po chvíli opustí velkými slzami, ale zachovává si jakousi rozpustilost a není takové líné jako jiné slaďáky. Vůně je krásně intenzivní a úplně šíleně připomíná vlašské ořechy. Taktéž jemný med lze identifikovat ve spodních tónech a vůně silnějšího alkoholu, který ovšem tady nepůsobí rušivě.
Je mnoho druhů sherry a liší se nejen barvou, ale i vůní, viskozitou a obsahem alkoholu. Např.:
<b<Amotilado</b>
Jantarově zabarvené víno s rázným, ale delikátním buketem připomínajícím lískové oříšky. Na patře je lehké a hladké. Alkohol se pohybuje v rozmezí 16 až 22 %.
Palo Cortado
Světle mahagonová barva s buketem připomínající lískové oříšky a suché na patře. Je vyvážené, elegantní a velmi perzsitentní. Kombinuje hladkost, delikátnost a rázné kvality Amontilada s extraktivními, zakulacenými kvalitami Olorosa. Alkohol se pohybuje v mezích 17 až 22 %.
Meduim
Jantarová až mahagonová barva vína s delikátním buketem a subtilněji sladkým patrem. Alkohol nabývá hodnot 15 až 22 %. Nejbohatší a nejtmavší verze tohoto typu je obvykle označována Golden.
atd. je jich opravdu hodně :-))
Takže oči mohla mít podle toho, jak si čtenář představil. Kaštanové, mahagonové, jantarové... Ale určitě je neměla cherry, višňové.
To jsem se zapomněla zeptat autorky - jakou barvu očí měla vlastně na mysli - protože sherry má podle druhu barvy mírně odlišně.
Mno, tak hned do začátku musím říct, že i když to tak z mých "kritik" možná vždycky nepůsobí, zatím se nenajde žádné Lyriino dílo, u kterého mi nekapala od pusy slina :o) "Úsvit" není výjimkou, ačkoli teď budu opět přeskakovat slova chvály a vytknu těch pár mnou (ovšem je možné, že už nikým jiným :o) nalezených chybek.
Jednou z nich jsou zmíněné popisy, které se pohybují na hranici totální sugesce obrazu a lehké nudnosti. Jak řekla Shelagh, někdy méně je více a já jsem se na zlomek sekundy opravdu přistihl, že se myšlenkami toulám mimo povídku... Zbytek mi ovšem opravdu dokonale nutí jasný obraz místa, což snad výše zmíněné překoná.
Další věcí je vztah obou upírů, tatktéž na hranici. Jednou je to dokonale jemné pouto, se kterým sis evidentně (s výborným výsledkem) pohrála, ovšem v druhou, kratičkou, přesto existující, chvíli se mi to jevilo jako trochu přeslazené kafe.
A na závěr se mi slovo "cherry" příliš nehodí do fantasy a dobového zasazení celého příběhu vůbec.
Toť vše, nic víc jsem ani neměl šanci najít, a tak ještě jednou gratuluji a moc se těším zase na něco nového. Hodnotím maximem.
--Darn--
Nepobrala jsem to. je to zvláštní, po chvíli jsem se v tom ztratila... na jednu stranu mě některá přirovnání oslovila, např. jako zvíře zbité bičem, ale přišlo mi to až moc přehnané. Zvolila bych to jinak. ale jistá symbolika se mi líbí... ale mám přílišné sklony ke kritice, takže jestli se to někoho dotklo, tak se omlouvám.
podle měje tenhle článek ten z těch horších..(ve tvojí dílně) občas jsem se musel vracet protože sem se nudil a za moment sem nevěděl co čtu ale musim říct že i tak to nejni zas tak strašný..ale podle toho jak vypadají tvoje ostatní povídky tak vím, jak píšeš jindy.
Lyrie, velmi rád čtu tvá díla a považuji tě za jednu z nejlepších autorek. U této povídky jsem ovšem trochu zaváhal. Ze začátku mi připadalo, že se banda lovců mamutů baví o nějákém medvědovi, co k nim přichází a zabíjí je. Asi to bude tím, že mám lovce mamutů tak rád :)
Když jsem četl dál, přišel mi celý děj trochu nejasný a zmatený, zdlouhavý a nudný. Zřejmě to bude chyba ve mě, jelikož nikdo jiný si na to až doposud nestěžoval. Ne že já bych si stěžoval, jen mi to tak přišlo...
Pak jsem se ale prokousal ke konci a ten opravdu stál za to. Jen mě trochu zarazilo, že Curtis byl připoutaný na skále a z hrudi mu trčel kus krápníku. Myslel jsem, že na upíry platí takové věci jako "kolíkem do hrudi" atd.
No každopádně nechci nějak kritizovat toto dílo, jelikož moc dobře vím, že sám bych lepší ani stejně dobré napsat nedokázal. Takže mi nezbývá než poděkovat, že jsi se s námi podělila o svou práci.
Hodně zdaru i příště...
Bobo
Lyrie. Dílko, které mě zase nijak nepřekvapilo. Četl jsem si jej až když mě na něj upozornila sama autorka (za což se stydím) a nejspíš věděla, proč to dělá. Zase a zase jsem četl s pootevřenou pusou plnou úžasu. Civěl jsem na monitor a hltal řádek po řádku.. Jako už obvykle :)
Lyrie má u mě už trošičku nevýhodu v tom, že jsem si zamiloval některá její jiná díla. Jedny z těch prvně uveřejněných tady. Bylo to pro mě jako číst něco z jiného světa anebo se podívat do knížky od nějakého známého a všemi obdivovaného autora. No, tak nějak jsem vnímal první povídky Lyrie, ale tentokrát se představila Lyrie zase v trochu jiném stylu příběhu. Vampirismus tam byl opět, což, myslím, nikomu nevadí.
Tentokrát jsem se musel chvilku orientovat v začátku příběhu, protože jsem v něm propolouval jako v mlze. Poté, co jsem se do něj dostal, to již bylo znatelně lepší a byl jsem opravdu nadšen. Musím se sice přiznat, že jsem si chvilku představoval místo upíra medvědodlaka, ale pak se mi tu představu už nějak povedlo vymýtit. Povídka je hodně založena na atmosféře, kterou kolem sebe dělá hlavní postava. Atmosféra na mě opravdu dolehla - je to hodně osobité. Nevyznal jsem se v tom, ale pak už to bylo dobré.
Musím přiznat, že si autorka trochu pohrála s emocemi hlavních hrdinů. Bylo to moc pěkné a poutavější k příběhu. Opravdu, sice jsem velký fanda jiných příběhů, ale nemohu jinak hodnotit než plným počtem..
Zase jsme si početli. Co bude dál?
Lyrii:
Ano, asi mám problém s vypointovanou povídkou. Tebou uvedená definice povídky pro mě není příliš argument. Přijde mi, že něco takového nikdy nepřestane sklouzávat k mustrování, koncepci (ale nemusí!). Pro mne pointa povídku nedělá.
A chyby, chyby, které mě u Lyrie překvapují.
Ach jo. Je mi líto, že na tebe ta věta působila negativně, vůbec jsem ji tak nemyslel... Možná, že chyba je v internetu a v tom, že psaná komunikace nikdy nemůže nahradit mluvenou, s přímým kontaktem... Ale spíš to bude mým nízkým sebevědomím, egem, které chce vrátit pomyslnou ránu na poli chyb v textu zasazenou mi tebou v Dílně. Za to se omlouvám. Promiň mi to, prosím. Mimochodem jsem všechny chyby, co jsem našel, vypsal. "Tolik" jich není.
Skorpion - Vyplývá to z děje - např. z faktu, že Curtis je stále ještě živý, Ian a jeho kamarádi jsou stále na hradě a ostatní "potvory" z hradu je přitom ještě nezabily atd.
T.