Mateřská láska
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Mateřská láska
Ráchel se dostavila přesně podle instrukcí. V hale starého zčernalého hradu odevzdala mlčenlivému komorníkovi kabát, šálu, revolver ráže 357 Magnum… a na stůl položila tři dlouhé tenké dýky vyrobené z nejčistšího stříbra. Když se po nich komorník znechuceně podíval, jenom se ušklíbla. V naleštěném zrcadle krátce zkontrolovala svůj vzhled a pak se vydala za zamyšleným sluhou.
Na konci dlouhé chodby, spoře osvětlené jen několika málo žárovkami, se tiše otevřely dveře a Ráchel vešla. Chvilku trvalo než její oči přivykly rudě zbarvenému šeru, ale jakmile se zorientovala, spatřila svého chlebodárce. Seděl za masivním stolem, bledé ruce složené na hromadě papírů. Díval se přímo na ně, jako by ho fascinovaly dlouhé prsty s poněkud přerostlými nehty. Když vzhlédl, v jeho očích se blýsklo poznání.
„Ráchel.“
Přikývla na pozdrav. Od poslední návštěvy se nezměnil. Stále ta samá chladná bytost s ledovýma očima a tenkými rty. Byla by o krok ucouvla, ale ovládla se. Nikdy před ním nedala najevo strach a ani tentokrát ze svých zásad nesleví. Pozvedla však bradu a ten nepatrný náznak nejistoty vyvolal na jeho rtech potměšilý úsměv.
„Mám pro tebe práci.“
Opět jen přikývla. Věděla, že nemá smysl se ptát, byla jen najatá síla, podřadná rasa, kterou neuznával, ale kterou potřeboval.
„Chci, abys odklidila Llewelyna.“
„P… prosím?“ Neudržela se a úžasem pootevřela ústa. Llewelyna?
„Zdá se ti to jako těžký úkol?“
„Ne,“ odpověděla bez zaváhání.
„Pokud nebudu rychlejší, najme si tě on na mne…“
Pokrčila rameny. Pracovala sice pro toho, kdo dal víc, ale tohoto chlebodárce nikdy nepodvedla. A on nikdy nepodvedl ji.
„Zná tě, bude to obtížnější.“
S tím souhlasila, ovšem nechápala, proč jí to říká. Ještě nikdy ji nevaroval. Na druhou stranu také nikdy nedostala za úkol odklidit Llewelyna.
„Dohodněme se na ceně,“ řekla co možná nejchladněji.
„Jistě.“
Ušklíbl se a pomalu přešel k sejfu. Vytáhl z něj kufřík plný nových bankovek a než jí ho podal, sklonil svou protáhlou hlavu a zadíval se jí do očí:
„Nechci, abys ho zabila. Jen mi ho na nějaký čas odkliď z cesty.“
Ráchel převzala kufřík a chystala se k odchodu, když ji nečekaně zastavil. Ne, nesáhl na ni, nikdy by se člověka nedotkl, aniž by to bylo nezbytné nutné. Zastavil ji pouhou silou své vůle. Ráchel se obrátila a on otočil skrytým mechanismem. Celá jedna stěna se rozestoupila a odhalila místnost za sebou.
Vypadalo to v ní jako v dětském pokoji. Ráchel bezděčně vykročila vpřed, ale její tělo se zarazilo o skleněnou přepážku. V ten okamžik se pohnul obrovský plyšový medvěd a přes místnost přeběhla malá holčička.
„Panebože…“ vydechla Ráchel hrůzou. „Morgan! Morgan!“
„Nezabít, jen odklidit,“ ozval se za ní ledový hlas. „Myslím, že tvá dcera je dobrá motivace. A abys nebyla v pokušení, odvezu ji pryč.“
***
Ráchel si nechala přivézt auto před hotel. Pak se už ubírala po osvětlené silnici k letišti, kde zaparkovala před nízkou budovou. Uvnitř zjistila, že do příletu zbývá pouhých deset minut a tak se posadila s kelímkem kávy na ostře červenou plastikovou židli. Uvnitř ji drtil strach, ale navenek působila kupodivu klidným vyrovnaným dojmem. Což zrovna nebylo to, čím měla Llewelyna získat na svou stranu. Musela být zoufalá.
Když oznámili přistání, už tak opravdu vypadala. Ruce se jí třásly nervozitou, oči měla zarudlé od nevyspání a pleť bledou, téměř průsvitnou. Vypadala tak křehce a zoufale, že se jí několik lidí starostlivě ptalo, jestli nepotřebuje pomoc.
Llewelyn se objevil mezi posledními pasažéry. Ráchel ho poznala okamžitě a musela zatajit dech nad jeho nevšední šarmantní krásou. Byl oblečený v prvotřídním obleku, přes ruku si nesl tmavý kašmírový kabát a v druhé malou černou diplomatku. Obchodník každým coulem. Světlé vlasy mu padaly do chladných očí a kolem rtů hrál arogantní úsměv. Několik žen vzdychlo bezděčným obdivem.
Přistoupil až k ní a mírně se uklonil. „Ráchel.“
„Pane Szekely,“ vydechla s dojemným selháním v hlase. „Vy jste opravdu přiletěl. Jsem vám tak vděčná, že...“ Přitiskla si kapesník k ústům, který přesto neztlumil její zoufalý vzlyk.
„No, tak, no, snad nebudete plakat, Ráchel,“ řekl rozpačitě a lehce ji poklepal po ruce.“A neříkejte mi pane Szekely. Kdysi jsme už byli u Llewelyna, vzpomínáte?“
„Ano,vzpomínám. Na té recepci, že?“ Popotáhla a otřela si cípem kapesníku oči. „Omlouvám se, ale jsem tak nešťastná. Nemohu pochopit... Vždyť víte.“
„Co kdybyste si dala kávu a něco k snídani? Vsadím se, že na jídlo moc nemyslíte.“
„Ach...“ vzlykla a pohlédla k letištní restauraci. Byla plná lidí. „Tak dobře, můžeme jít sem. Aspoň se vám vypovídám ze svého trápení.“ Nezbylo mu než ji následovat, třebaže by dal přednost anonymitě hotelu. Vybrali si stolek u okna a Ráchel si objednala silnou kávu.
„Vy asi nebudete, že?“ zeptala se tiše, bez jakéhokoli vyzvídání.
„Věřím, že to pochopíte,“ usmál se cynicky.
„Ano.“
„V telefonu jste byla zoufalá,“ řekl tiše a podezíravě si ji prohlížel.
„Kdybys měl děti, pochopil byste. Doporučil mi vás váš přítel Darkh. Věřte, kdyby o vás hovořil ve zlém, nikdy bych vás nekontaktovala.“
Llewelyn se zatvářil překvapeně, ale Ráchel si toho nevšímala.
„Llewelyne, já ji velice miluji. Nechápu, že mě tak zničehonic podvedl, bez slůvka vysvětlení. Vždycky jsem mu dobře sloužila.… Tolik to bolí, že...“ znovu vzlykla a znovu se mu omlouvala. Ujistil ji trochu rozpačitě, že se nemusí omlouvat, že je její reakce přirozená.
„Vy víte, kde by s ní mohl být?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Možná,“ řekl záhadně a upřeně se na ni podíval. „Už když jsem vás poprvé potkal, zarazila mě vaše schopnost se blokovat. Proč to děláte i teď?“
„Ach...“ zrudla. „Nechci, abyste si mě přečetl.“ Když se zamračil, spěšně vysvětlila: „Nikomu to nedovoluji. Mé myšlenky jsou má věc, jistě mi rozumíte. Jsem stopařka, Llewelyne, a znám úkryty mnoha vampírů. Není to věc nedůvěry, ale prosím, pochopte mě. Jsem v téhle věci neoblomná.“
„Jistě.“ ušklíbl se. „Ale něco za něco. Musíte ho zabít. Věřím, že jste s tím počítala, když jste mě kontaktovala.“
„Samozřejmě,“ odvětila dotčeně.
„Dobře, dobře,“ usmál se jedním koutkem. „Tak kdy chcete vyrazit hledat svou dceru?“
„Já...“ zajíkla se, jako by se styděla své přání vyslovit nahlas. „Kdyby vám to nevadilo, mohli bychom třeba hned?“
„Ráchel!“ostře ji zarazil. „Já se musím vyspat! Necháme to na večer.“
„Jak chcete, Llewelyne, zařídím se podle vás. Vím, že si musíte odpočinout… Jen doufám, že se mé dcerce nic nestane…“ Hlas se jí opět zlomil v pláči a Ráchel si byla jistá, že ho její vzlyky otravují. Byl ale příliš uhlazený než by ji to vytkl. „Promiňte, když já...“
„V pořádku,“ odvětil chladně. „Už je půl šesté. Ráchel, já si potřebuji odpočinout.“
„Jistě, já vím. Zavezu vás do hotelu. Mám auto s tmavými skly…“
„Pospěšte si.“
„Budu si muset ještě dojít...“ Zatvářila se omluvně a trhla hlavou k toaletám. “Jsem tu hned.“
Na toaletě strávila plných dvacet minut přecházením sem a tam. Když pak vešla do restaurace, Llewelyn se netrpělivě rozhlížel. Když ji spatřil, hodil na stůl peníze za kávu a téměř Ráchel vyvlekl na ulici.
„Kde máte auto?“ vyštěkl zuřivě a pohledem plným strachu pátral po vozech.
„Ach, já se tak omlouvám, Llewelyne, tolik mě to mrzí. Auto je tady, rychle, začíná svítat.“
Llewelyn naskočil na přední sedadlo a prudce zabouchl dveře. Ráchel se nadechla, oběhla vůz a vklouzla za volant.
„Postarám se o vás, Llewelyne. Nikdy nedovolím, aby se vám něco přihodilo,“ řekla tiše a lehce ho vzala za ruku.
„Jeďte, k čertu!“ Setřásl její ruku a s hrůzou pozoroval přes tmavé sklo bledý pruh svítání. „Do hotelu, rychle! Nechci spát v tomhle zatraceným krámu!“
„Jistě, samozřejmě.“ kývala horlivě hlavou a starostlivě se na něj dívala. „Opravdu mě mrzí, že jsem se na té toaletě zdržela, Llewelyne, ale už od rána...“ Podívala se jeho směrem a zjistila, že má přivřené oči a nereaguje. „…mi nebylo dobře,“ dořekla šeptem. „Llewelyne? Vy spíte?“
Nic, neodpověděl. Seděl na sedadle s mírně zakloněnou hlavou, chladný a neuvěřitelně krásný. Byla to krutá krása kruté bytosti.
Ráchel odbočila na širokou silnici a po několika kilometrech zastavila v odstavném pruhu. Zjistila, že má úplně zpocené dlaně. Vystoupila z vozu, otevřela kufr a namáhavě vytáhla silný třicetikilový řetěz vyrobený z nejčistšího stříbra. Jeho tíhu cítila ve všech kostech, ale šťastně ho dovlekla do auta a položila Llewlynovi na klín. Celou dobu měla neodbytný pocit, že ji ten bastard zpod těch přivřených víček pozoruje. Zakryla mu nohy a řetěz kostkovanou vlněnou dekou a pak si sedla zpátky za volant. Srdce jí tlouklo až v krku. Teď by jí Llewelyn neměl ublížit. Stříbro vampíry ochromuje natolik, že ztrácí své síly. Síly ale ne vědomí. Proto se tak zdržela na toaletě. Věděla, že musí odchod do auta načasovat na poslední chvíli, jinak Llewelyn stříbro ucítí a odmítne s ní jet.
Nadechla se, aby se uklidnila a pak zavolala Hanah na mobil. Když se ujistila, že její přítelkyně je na cestě k pasti, vyjela z pruhu a zařadila se do proudu vozidel mířících z Kišiněva na Kotovskoje. Asi po třiceti kilometrech odbočila na vedlejší silnici klikatící se mezi malými vesničkami a stoupala po zasněžené neudržované cestě vzhůru do lesů. Pustila si rádio, kde oznamovali chladný sluneční den s teplotami pohybujícími se hluboko pod bodem mrazu. Bylo půl deváté ráno, když na uzoučké cestě schůdné leda po kozorožce, zahlédla další džíp. Hanah, pomyslela si a cítila se o něco lépe. Letmo mrkla na Llewelyna a otřásla se hrůzou. Zíral na ni zpod těch zpropadených víček jako nějaký nehybný plaz. Nevěděla, zda skutečně spí, každopádně se ale nemohl hýbat.
Odtrhla od něj zrak a přidala plyn. Auto se řítilo závratnou rychlostí vysoko do hor, do děsivého lesa, kde čekala past. Lednové slunce stálo na obloze jako strnulá zlatá maska a silný vítr ohýbal stromy skoro až k zemi.
Vjela do odpudivého lesního přítmí a snažila se ignorovat pocit odporu z tohoto ponurého místa. Hanin džíp stál vtěsnaný mezi dvě věkovité jedle a černovlasá dívka se netrpělivě procházela kolem pasti. Ráchel vylezla z džípu a pak se rozběhla k Hanah.
„Vezeš ho?“ otázala se Hanah přiškrceně.
„Ano. Myslím, že vůbec nespí. Ale hýbat se nemůže.“
„Dobře.“ Hana se nadechla ostrého vzduchu. „Tak ho vytáhneme a hodíme dolů.“
Kývla za sebe a přestože Ráchel věděla, co tam je, neodolala a podívala se znovu.V zemi zela díra čtyři metry hluboká, jejíž stěny byly obložené tlustými stříbrnými deskami. Dobře si pamatovala, jak je sem dělníci z vesnice instalovali a jak se při tom po sobě zmateně dívali. Když pak práci ukončili, obě se postaraly jak o jejich královský plat, tak o jejich životy. Pochybovala, že se kdy onen zločin vyšetří.
Ráchel zaklonila hlavu v touze spatřit aspoň kousek slunce, ale nad hlavou jí visela klenba tak nepropustná, že kdyby z letadla spadla bomba, zarazila by se o vršky stromů.
„Vypadá to tu příšerně,“ otřásla se a pak pohlédla k autu. Llewelyn seděl na předním sedadle, strnulý, mrtvolně bledý a… rozzuřený.
„Neublíží nám, Ráchel,“ šeptla Hana, ale jistě to neznělo. „Nemůže, je den, má v klíně ten řetěz a tady v jámě je tolik stříbra, kolik ho nemají ani v Národní bance.“
„Dobře, jdeme na to,“ nadechla se Ráchel a vykročila k autu. Llewelyn sebou ani nepohnul, ale jeho oči metaly hrozivé blesky. Tvář se mu stáhla šíleným odporem a jeho rty chrlily záplavu těch nejhorších nadávek.
Ráchel otevřela dveře a polekaně uskočila, když spatřila jeho oči, které se do ní zabodávaly v nesmiřitelné nenávisti. Kdyby mohl, vrhl by se na ni a bez milosti ji zavraždil. Jen vědomí, že jí nemůže ublížit, ji donutilo jednat. Stáhla kostkovanou deku z jeho kolen, rozklepanými prsty nahmátla konce řetězu a pevně je omotala kolem jeho těla. Zuřil a syčel jako krysa zahnaná do kouta. Ráchel spojila konce řetězu masivním stříbrným zámkem, otočila klíčkem a ten si dala do kapsy.
„Ty mrcho..!“ ryčel vztekle a přivíral své kruté oči bolestí. „Nemysli si, že ti to projde! Jsi mrtvá! Už teď jsi mrtvá!"
„Možná…“ odvětila s překvapivým klidem v hlase a pak zavolala na Hanah. Když ji Llewelyn spatřil, oči se mu rozšířily napřed poznáním a pak hněvem.
„I ty, Hanah!“
Hanah se zachvěla, ale pak se odhodlaně vydala k autu. Llewelyn jí nemohl ublížit. Nemohl ji ovlivnit ani svou mentální silou, protože ji kvapem ztrácel.
Ráchel chytila Llewelyna za ramena a vytahovala ho z auta ven.Třebaže se nebránil, bylo to něco neuvěřitelně těžkého. Hana ji přispěchala na pomoc, zaryla prsty do jeho kabátu a stahovala si jeho tělo na své. Když pak vypadl a obě zalehl, začal se tomu syrově smát. Byl to příšerný smích, mrazil až do morku kostí.
Obě se vysoukaly zpod jeho těla a každá ho vlekla za jednu ruku k pasti. Táhly ho po zádech jako mrtvolu; podrážky jeho bot zanechávaly ve sněhu rýhy tak hluboké, že odkrývaly zmrzlé jehličí. Po celou dobu jim sprostě nadával a sliboval smrt v obrovských mukách.
Ženám připadalo, že se sama zem brání přijetí této zrůdy do svého nitra a že vynakládá veškeré své úsilí je nepustit už ani o krok vpřed. Musely si odpočinout; ruce je bolely, jako by týden posunovaly lokomotivu.
„Hanah, vezmi ho za ruce a já za nohy. Stačí, když ho dostaneme na okraj, pak ho tam překulíme."
Z posledních sil ho dovlekly k díře. Llewelyn ze sebe vydal zvířecí řev plný bolesti a úzkosti, křik, který se v ničem nepodobal lidskému vzlyku. Šla z něj hrůza. Poulil oči jako ryba a zrovna tak lapal po dechu. Dívky odpočívaly zpocené a promrzlé, obalené sněhem a špinavou hlínou a hleděly na Llewelyna, který ležel na boku na samém krajíčku stříbrné jámy.Už neřval, ani nenadával. Byl bledý a děsivě vyčerpaný. Vzbuzoval strašlivý soucit. Byl obrazem utrpení a bezmoci, utýraná uvláčená bytost. Hračka v bezcitných rukách dvou zvrhlých žen.
„Panebože,“ Ráchel si přitiskla ruce na ústa. „Vypadá hrozně.“
„Musíme to dokončit.“ řekla Hanah tiše.
Sehnula se nad ním a odvrátila pohled od jeho zmučených očí. Ráchel si vedle ní klekla do mokrého sněhu a na tři ho skulily do jámy. Ozvala se dunivá rána a když zanikla v šeru lesa, rozhostilo se děsivé ticho. Ustrašeně se naklonily a pohlédly dolů. Llewelyn ležel na boku, zraněný, zrazený, schoulený v poloze lidského plodu…
Hanah se postavila a otřela si špinavé ruce o svůj vlněný svetr. Pak vytáhla ze svých vysokých kozaček dlouhou ocelovou dýku a vrazila ji Ráchel mezi lopatky.
Ta jen překvapeně vydechla.
„Promiň,“ zašeptala Hanah a strčila do ní. Ozvala se dunivá rána a Llewelynův strašlivý sarkastický smích.
Hanah přirazila těžkou stříbrnou desku na díru a začala zamykat množství jistících zámků. Z auta si donesla lopatu a navršila na hrob hromadu zmrzlé hlíny. Zvedl se ostrý vítr a začal srážet těžký sníh z korun staletých stromů.
***
Hanah se dostavila přesně podle instrukcí. V hale starého zčernalého hradu odevzdala mlčenlivému komorníkovi kabát, šálu, svou dvaadvacítku a na stůl položila klíčky od auta. V naleštěném zrcadle krátce zkontrolovala svůj vzhled a pak se vydala za zamyšleným sluhou.
Na konci dlouhé chodby, spoře osvětlené jen několika málo žárovkami, se tiše otevřely dveře a Hanah vešla. Chvilku trvalo než její oči přivykly rudě zbarvenému šeru, ale jakmile se zorientovala, spatřila svého chlebodárce. Seděl za masivním stolem, bledé ruce složené na hromadě papírů. Díval se přímo na ně, jako by ho fascinovaly dlouhé prsty s poněkud přerostlými nehty. Když vzhlédl, v jeho očích se blýsklo poznání.
„Hanah.“
„Kde je mé dítě?“
„Chviličku,“ řekl tiše a vstal od stolu.
Hanah naoko bez zájmu sledovala jeho pohyby, ale když otočil skrytým mechanismem a do pokoje vběhl světlovlasý chlapec s malou holčičkou, přestala si svého zaměstnavatele všímat. Přivinula dítě na prsa a dojatě ho líbala na jemné vlásky. Byla tak rozrušená, že si vůbec nevšimla dvou drobných ranek na chlapcově krku.
„Tohle mi už nikdy nedělejte, prosím.“
„Kde je Ráchel?“
Usmála se. „S Llewelynem.“
„A on?“
„Řeknu vám to… Jednou. Teď je to má jediná pojistka proti dalšímu únosu. Nemusím vám snad říkat, že jsem jediná, kdo ví, kde je ukrytý? Že ne?“
Zamračil se, ale pak se uznale usmál. Mohli odejít.
Jejich odchod sledovaly jen smutné oči maličké Morgan.
Diskuze
Ráže se zpravidla píše s tečkou. To protože to číslo označuje šířku náboje v palcích. Tzn. 0.357 - ale nula se nepíše. Takže .357. Detail, ale každý, kdo o tom alespoň něco ví (tzn. přibližně polovina dospělé populace, hádám, ta mužská?), se na tom místě zadrhne a vyskočí mu vykřičník.
"Ráchel převzala kufřík a chystala se k odchodu, když ji nečekaně zastavil. Ne, nesáhl na ni, nikdy by se člověka nedotkl, aniž by to bylo nezbytné nutné. Zastavil ji pouhou silou své vůle. Ráchel se obrátila a on otočil skrytým mechanismem. Celá jedna stěna se rozestoupila a odhalila místnost za sebou."
Ehh, skoro by mi přišlo vhodnější, kdyby použil něco jako gesto, posunek nebo mávnutí rukou.
„Kdybys měl děti, pochopil byste..."
Překlep. Zpravidla stačí dva dny po poslední úpravě odstát a přečíst znova.
Jinak je to ale postavené velmi dobře.
Ahoj Lyrie,
prepáč za neskorú reakciu.
O nelogickosti zamestnávateľa som nepísal, hoci - mohlo to tak byť pochopené. Všeobecne v správaní vampírov Ti dávam za pravdu a súhlasím s Tebou.
Samozrejme, taktiež súhlasím s tým, že Ráchel aj Hanah mohli byť nasadené zamestnávateľom a jedna druhú tak mali kontrolovať.
V ďalšej veci, vlastne s nosnou časťou príbehu, však nemôžem súhlasiť - a to s tou, že by priateľka zabila priateľku. Áno, šiel by som cez mŕtvoly ( nilen pre únos vlastného dieťata ), ale nie cez "nevinné" obete. Hlavne, ak by som mal na to schopnosti ako Hannah a Rachel a báli by sa ma aj taký "vychcaný" vampíri. Nie som však proti tomu! Len mi to proste ( mne osobne ) nesadlo.
Áno, oni ho poznali, vedeli čo je zač, ale boli profesionálky, zerme výborné vo svojom obore. Z môjho pohľadu by si mali vedieť s takouto situáciou poradiť. ( Priznávam, že rozpísanie niečoho takého by mohlo zaplniť aj 300 strán :-), čo by už však sem zrejme nepatrilo ).
Utajenie úkrytu: Nepýtal som sa prečo ho chcel zamestnávateľ ukryť. To mi bolo jasné ( teda asi skôr ukradnuté a nepodstatné )) Len som podotkol, že utajenie úkrytu sa z pohľadu zamestnávateľa mohlo javyť ako zabytie - a teda porušenie dohody ( práve preto že ho nemali zabyť ).
Čo sa týka čítania mysle - v mojich predstavách vampíri nie sú schopný čítať z mysle bežného človeka ( humanoida ) - len "byť napojený" na mysel svojej ( kusnutej ) obete a ak chcú tak ju aj ovládať. Zrejme tu je dôvod môjho odlišného prístupu k Tvojej poviedke. ( Trochu podpichnem ;-) - ak by vampíri čítali z mysle, lovci by museli byť odolný - inak by nemohli prežiť viac ako jeden prípadne dva lovy. To však opäť súvisi s mojou predstavou o vampíroch ).
Snáď som vyčerpal všetko a aspoň sčasti objasnil svoje stanovisko.
Jednoznačne držím palce v ďalšej tvorbe.
S úctou
Medovina
Medovina:
Zdravím. K těm "nelogičnostem" v chování zaměstnavatele. Nemyslím, že se vampýr chová logicky. Je to zlé stvoření, absolutně nepředvídatelné, zákeřné, úchylné a chladnokrevné. Neexistuje žádný sofistikovaný "profil" vampýra, každý je jiný, jedinečný. Proč by se měl chovat logicky? Aby ho lidé dokázali pochopit? Aby dokázali předvídat, co udělá? Tím by se jim vydal všanc, byl by zranitelný...
*
Chování Hanah: Proč by si ji nemohl vampýr najmout? Co když Ráchel zas tak moc nevěřil, přece jenom se s Llewelynem znala, mohla by ho využít k získání své dcery a nakonec k odstranění jeho samého. Mohl předpokládat, dokonce Ráchel postrčit k tomu, aby ten úkol provedla s ní.
*
Myslíš, že by se dvě ženy spojily proti vampýru? Když jsou v sázce jejich děti? Kdepak, ony ho znaly, věděly, co je zač, věděly, že může kdykoli jejich děti zabít dřív, než se k němu dostanou. Neříká se, že vampýr dokáže číst v lidských myslích? Že dokáže lidmi manipulovat, hypnotizovat je, vnutit jim naprosto odlišný názor než uznávají? Tudíž spojit se a jít proti němu - to by bylo nelogické. Navíc žena, pokud se jedná o její dítě, jde cestou nejmenšího odporu. Nepouští se do bojů, neorganizuje šílené výpravy, často zaplatí jakkoli vysoké výkupné nebo udělá cokoli, co po ní únosce chce, protože kdyby udělala něco jiného, mohlo by to ohrozit její dítě. V tom je obrovská síla a zároveň slabina mateřské lásky.
*
Utajení Llewelynova úkrytu: tak za prvé, zaměstnavatel nechtěl, aby ho Ráchel (nebo Hanah) zabila, pouze ho chtěl na nějaký čas odklidit z cesty. Proč, ptáš se. Možností je opravdu mnoho. Co když ho chtěl jen za něco potrestat? Co když ho chtěl v budoucnu využít? Co když chtěl, aby mu byl Llewelyn po vysvobození z jámy zavázaný a vděčný? Nebo pro cokoli, co tě napadne.
Za druhé: Myslíš, že ten vampír opravdu netušil, kde Hanah Llewelyna ukryla? Když uměl číst v myslích? Co když se mu spíš než odstraněním jednoho nepohodlného vampýra zalíbila právě tím, že odstranila Ráchel? Možná mu imponovala její chladnokrevnost? Její zoufalé sobectví, kdy pro život vlastního dítěte dokázala udělat z Morgan sirotka? A možná i proto pokousal jejího syna, aby si Hanah nemyslela, že ho dokázala převézt, že má proti němu nějakou výhodu.
*
Tolik ke zvrácené mysli a ještě zvrácenějšímu chování vampýrů tak, jak si to ve svých "zvrácených" fantaziích představuji. Lépe to vysvětlit nedovedu.
*
S pozdravem
*
Lyrie
Smutný, avšak pekne napísaný príbeh. Výborná čitateľnosť. Ráchel som si obľúbil a v momente jej vraždy som nenávidel Hanah. Hoci potom mi jej prišlo aj ľúto. Posledná veta je perfektná. Zanecháva atmosféru a núti k úvahám ešte dlho po prečítaní príbehu.
Niečo mi však napriek tomu prekážalo ( ale podľa diskusie - problém bude zrejme vo mne a v štýle poviedok, ktoré obľubujem ):
- správanie Hanah sa mi zdalo nelogické. Na pomoc si ju zavolala Ráchel ( aspoň tak som to pochopil ) => takže je málo pravdepodobné, že práve Ráchelinu priateľku by si zamestnávateľ objednal ako "poistku"
- právanie Hanah k Ráchel ako priateľky je nelogické. Odporuje to môjmu mysleniu. Skôr by sa podľa mňa spojili a skúsili by svoje deti dostať inak ( sám zamestnávateľ potvrdil ich kvality keď počítal s možnosťou objednávky od Llewelyho na jeho likvidáciu )
- Hanahinina poistka v podobe utajenia miesta väznenia Llewelyho je "za vlasy pritiahnutá". Ako zamestnávateľ by sa to pre mňa rovnalo fyzickej likvidácii a nie iba dočasného odstránenia osoby. Teda zákazka by nebola splnená ( hoci dá sa uvažovať o spätnej odplate v podobe dvoch raniek na chlapčekovom krku ) Ale to už sa začínam zamotávať a rozširujem príbeh :-)
Držím palec
No krásne dielo, zaujal ma hlavne motív. Avšak súvislosť so mveľmi nepochopil, aj keď ako čítam diskusiu to skôr bude chyba vo mne (:....no jedna vec ma zarazila
"Z auta si donesla lopatu a navršila na hrob hromadu zmrzlé hlíny"
Už si niekedy skúšala lopatov prehrabáva´t zmrzlú hlínu? (:...ale to le ntaký detail....4*
Schrnu to do jednoho slova: "Hustý!" Jen tak dál! Jasných 5*!
Athilla
______________
Memento Mori
Zdravím Lyrie,
po Jakobovi další výborný příběh s upírskou tématikou. Role Hanah v příběhu mě naprosto překvapila, považoval jsem ji jen za takovou "pomocnou postavu". Jsem rád, že jsem se zmýlil a příště už Tě nebudu podceňovat.
Líbí se mi (někdo to tu už myslím zmínil), jak ukazuješ "boje" s upíry. Namísto boje v hollywoodském stylu jednoduchá lest. A scéna, jak pomalu táhnou upíra k díře... prostě skvělé.
Jen více takhle dobrých děl.
S úctou Adso
Viem, že to pôsobí lenivo a že by som pravdepodobne mal, ale nebudem dielo podrobne rozoberať. Chcem Lyrii napísať len jedno: Keď som písal komentár k tvojej poslednej práci v ČaE (Jakob), napísal som "...ale bolo by naozaj krásne nechať sa dielom presvedčiť o jednej variante... a potom sa nechať príjemne prekvapiť...".
Tentokrát si moju výčitku odrovnala, presne takto som to myslel...
Táto autorka sa mi páči. Píše pekne a učí sa...
PS: rovnako dobre si sa vysporiadala i s moju poznámkou o atmosferickosti:)
sice toho má z drd velmi málo společného, ale je to pěkné.
Normálně si tyto příspěvky vůbec nečtu, ovšem upoutal mě název a hned poněm to motto.
Takže chválím, a zkritiky možná jen toto:
když použiješ jednou hanach a podruhé hana už mi musí dojít že jde o jednu a tutéž a přemýšlení je rušivý element.
Velice čtivý příběh, dobře zvolený název. Sem tam mi utekla souvislost, ale když jsem si to přečetla znova, pochopila jsem.
Také mě překvapily zvraty, ke kterým došlo a ne jinak, než příjemně.
Takže až na pár drobných chybek je to z mého pohledu vážně dobré.
Barbell