Jakob
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Jindy, jindy by se bál. Nestál by v tom běsnícím větru a utíkal, co by mu síly stačily. Ale dnes už je na podobný útěk pozdě. To tehdy měl utíkat, to tehdy měl mít strach. Dnes však stejně jako v uplynulých letech cítil jen nenávist. Hlubokou, stravující nenávist, která na okamžik rozbouřila jeho ledový klid a protekla žilami jako vroucí kyselina.
Znovu se nadechl a zachytil ten pach, rozrušující a vzrušující zároveň, blížící se ztemnělou uličkou.Věděl komu patří a jeho nenávist se snad - pokud to vůbec bylo možné - ještě prohloubila. I on ho zavětřil a Jakob cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení.
Dnes...dnes to bude jiné, sliboval si v duchu, přesto na pokraji svého vědomí, ve spletitých záhybech svého odhodlaného mozku věděl, že to bude stejné. Že se nic nezmění, že je to jen jedno z dalších setkání, přesto a nebo právě proto se cítil zuřivější a odhodlanější to zvrátit.
Vítr se rozběsnil k nepříčetnosti. Jakob však stál rovně s rukama ledabyle strčenýma do kapes svého tmavého svrchníku a nezúčastněně pozoroval, jak vítr odklízí kupy listí přicházejícímu z cesty. Čím víc se blížil, tím byl Jakob...nervóznější? Usmál se tomu. Dávno takové pocity neměl. Jediný, který zbyl, si říkal nenávist.
Tmavá osoba se přibližovala tichým neslyšným krokem. Mohlo se zdát, že téměř pluje nad udusanou půdou uličky, s cípy černého svrchníku přilepenými větrem k bokům, s hlavou vysoce vzpřímenou a s jiskrným omračujícím pohledem v průzračně modrých očích. Postava působila neuvěřitelně vznešeně a arogantně, ale to Jakob působil také. Byli si tak podobní! Mnohem víc, než by si Jakob přál a právě pro tu podobnost, pro tu příšernou zvrhlou podobnost svého soka z hloubi svého srdce nenáviděl.
„Jakobe?“
Jeho hlas se mu okamžitě vetřel do mozku. Nesnášel ho tam, ale věděl, že takhle si popovídají bez případných svědků. Ne, že by tu někdo takový byl a i kdyby se sem nějakým nedopatřením dostal, živý by se odtud nevrátil.
„Vlade…“ odpověděl mu prázdným hlasem a donutil se ovládnout svou nenávist.
„Nemusíš se tak ovládat, Jakobe. Vím, co cítíš, zrovna jako ty víš, co cítím já. Někdy bych si přál, aby nám byla tato schopnost odepřena.“
Na chvilku se odmlčel a pak zvrátil hlavu k obloze, na níž bledly hvězdy: „ Svět by se pak nezdál tak snadno čitelný a my bychom to měli složitější. Uvítal bych trochu složitosti, protože ta jednoduchost mě...nudí? Ne, to není to správné slovo, vždyť právě z té jednoduchosti žijeme, ale... Čím déle žijeme, tím je to snadnější. Tak snadné, Jakobe! Všechno je tak snadné… až je to otravné!“ Zpytavě se mu zadíval do očí, ale Jakob si dával dobrý pozor, aby jeho pravé myšlenky zůstaly pečlivě skryty.
„Od tebe bych takové řeči nečekal.“
„Já vím, že ne, přečetl jsem si je v tobě. Tím se teď zabýváš? Chceš se snad změnit?“ rozesmál se pobaveným a snad trochu užaslým smíchem, který vzápětí odezněl a hlas v jeho myšlenkách znovu ledově ztvrdl. „Ty víš, že to nejde. Jsme tím, čím jsme a nikdo to nemůže změnit. Ty nejmíň ze všech, Jakobe.“
„Nebýt tebe, Vlade, mohl jsem...“
„Být mrtvý? Ale Jakobe, já ti dal nový život, novou identitu! S tím, co jsem ti dal, jsi výjimečný! Zvláštní! Ojedinělý! Nenávidíš mě za to? Ach, Jakobe, Jakobe, to na to prostě nedokážeš zapomenout?"
Znovu ten smích, smích odporný a ledový, pronikající záhyby jeho mozku jako ostrý nůž.
„Zapomenout?“ vyslal podobný zásah do Vladovy hlavy. „Jak na to mám zapomenout, když je to podstata mého života!“
„Co po mě chceš, Jakobe?“ Vladův hlas nečekaně zjihnul. „Ty víš, že není v mé moci cokoli z toho změnit. A i kdyby to snad v mé moci bylo…Jakobe, uvažuj. Myslíš, že bych tě toho zbavil?“
„Proč ale já?!“ vykřikl téměř zoufale. „Mohl sis vybrat z tisíců, co říkám, z milionů, a ty ses rozhodl pro mě! Nedal jsi mi šanci...“
„Dal!“
Vlad ho tvrdě probodl svýma hypnotickýma očima. Jakob ale byl připraven a vrátil mu ten pohled s několikanásobně větší silou. Ucítil záchvěv uspokojení, když Vlad maličko couvl a zvláště potom, co rozhodil paže ve smířlivém gestu. „Uklidni se Jakobe a vzpomeň si. Já ti dal šanci, mohl jsi se rozhodnout. Tys souhlasil, pamatuješ?“
„Podvedl jsi mě. Tehdy jsem jen chtěl znát pravdu...“
„A já ti řekl, že už nikdy potom nebudeš stejný. Souhlasils.“
„A tys ze mě udělal to, čím jsem. Kdybys věděl, jak tě za to nenávidím!“
„Po všech těch letech?" zasmál se Vlad se stopou obdivu. „To chce pořádnou sílu. Odkud ji čerpáš, Jakobe? Při tvém způsobu života...“
„Aspoň nejsem vrah jako ty...“
„Óóó! Lovec mršin promluvil! Vsadím se, žes to byl ty, koho jsem nedávno cítil v Čečně. Já to nechápu, Jakobe! Svět je místo neomezených možností a já tě pokaždé potkám u masového hrobu dorážet raněné! Jsi snad sup? Hyena?“
„Díky tobě, Vlade.“ Neznělo to vyčítavě.
„Proč jsi mě sem pozval?“
„Ty víš.“
„Ano. Do poslední chvíle jsem doufal, že je to kvůli něčemu jinému, ale budiž. Když chceš... Stejně to bude zbytečné. Jen se oba vyčerpáme.“
Ale Jakob už byl rozhodnutý. Maličko se nahrbil, schýlil hlavu a ostře se podíval Vladovi do očí. Vlad reagoval podobně. Hodil si cípy pláště za sebe, povysunul svou krásnou aristokratickou lebku a bestiálně vycenil zuby. Začali se v kruhu obcházet. Z dálky vypadali jako dva zápasníci - nachýlení a zuřiví; dvě hyeny, které se potkaly nad kořistí.
Jakob se nadechl a zprudka zaútočil. V jeho očích se blýskala pradávná touha zabít pro přežití, zároveň však zvrácená touha být usmrcen sám. Ve Vladových očích nic podobného nebylo. Prýštila z nich radost z boje, radost z té zbytečnosti, kvůli které se tu vyčerpají až na hranici únosnosti. Oba věděli, jak marný je jejich zápas, zápas myslí, z nichž vystřelovaly ostré jehly a způsobovaly jim neskutečnou bolest. Zápas obrovské duševní síly, která mohla být využita úplně jiným způsobem a kterou tu plýtvali pro marnost. Ne, nedotýkali se pěstmi, takový způsob boje byl pod jejich úroveň. Stačil jim jejich nezměrný mentální potenciál. Podobně jako telekinetik hýbe svými vidličkami, hýbali navzájem svými těly, vrhali je na zdi domů, váleli je v listí a bahně, zraňovali a odírali, ale pořád to nebylo dost, ničili se a věděli, že se zničit nemohou.
Bylo to stejné jako jindy. Oba byli stejně silní a oba oplývali obrovskou vnitřní silou, přesto se začínalo zdát, že dnes je Jakob silnější. S tou svou nachýlenou hlavou a vyceněnými zuby připomínal polárního vlka bijícího se za vůdcovství v tlupě. Dal do boje vše. Buď zvítězí nebo zemře, ale rozhodně to nevzdá. Vlad se tomu pousmál, neboť dobře věděl, jak nemožné je zemřít...
Najednou jím pronikla bolest tisíckrát horší, než jakou kdy zažil. Vrazila se mu do hlavy jako obrovský doběla rozžhavený prut a on se za tu hlavu chytil a řval šílenou bolestí. Svíjel se v popadaném listí jako epileptik a zničehonic si přál zemřít stejně jako Jakob. Zemřít! Zbavit se té nelidské bolesti!
Jakob cítil, že se tím posledním výpadem úplně vyčerpal. Chvíli ještě postál na roztřesených nohou, ale ty se pod ním vzápětí podlomily, jako by byly z hlíny a on se zhroutil vedle svého nepřítele. Byl vyřízený, nic než kosti obalené masem.V hlavě měl prázdno.
„Jakobe?“ promluvil Vlad nahlas, neboť ani on už neměl sílu vniknout mu do myšlenek. „To bylo…O co ti, sakra, jde?“
„Nenávidím tě.“ zasípal vyčerpaně. „To...není naše poslední shledání, Vlade. Najdu si tě a pak...pak to dokončím.“
Vlad se krátce zasmál a pak se namáhavě postavil. Měl pocit, že má rozteklé všechny kosti, že prostě nemůže ujít ani krok a nejraději by tu zůstal ležet, ale čas kvapil. Museli pryč.
„Je čas, Jakobe. Pojď, ty starý vlku, pomohu ti.“ natáhl k němu dlaň a Jakob se jí po strašně dlouhém váhání chytil. Nenáviděl se za to, ale Vlad měl pravdu.Bylo načase změnit místo.
„Neskončilo to, Vlade,“ chraptěl, když se spolu ploužili ulicemi zvolna se zalévajícími úsvitem. Cestou potkali několik mlékařských vozů a ospalé popeláře a na jejich chápavé pohledy odpovídali mrazivým pohledem. Věděli, co si o nich myslí. Měli je za dva opilce vracející se k ránu do svých domovů a hlavami několika z nich proběhlo, jaký asi skvělý život tihle muži, vznešení a krásní muži, asi prožívají.
Diskuze
Mmm.. Vím, že píšu skoro čtyři měsíce po poslední diskuzi, ale prostě nemůžu si odpustit si tohle nepřečíst. Protože jsem to slíbil Lyrii jako autorce tohoto díla. A tady je soupis mojich dojmů, jak píšu vždycky..
Tento příběh na mě zanechal opravdu hodně silný dojem, bylo to zase poněkud jiné dívat se na to z jiné stránky než z pohledu člověka. Nádherné vžití do role upíra, který jde za svým cílem, který se snaží utajit a když ví, že to nejde, tak se ho aspoň snaží dát pořádně najevo. Takové krásně zpracované vžití a pocity těch jiných bytostí mě naprosto uchvacují, protože si myslím, že to není jen tak ledajaká lehká disciplína tohle zvládnout a umět napsat. To co jsi spáchala bylo senzační.
Dílo se mi četlo s takovou přirozenou lehkostí, kterou bych ocenil šesti hvězdičkami, protože to dílo mě tak vtáhlo, že jsem jen doufal, že to neskončí. Čeho si cením, bylo moc hezké, že nám to Lyrie popsala z několika úhlů pohledu - Jakoba, Vlada a mlíkařů :)
Takže bohužel jsem hodnocení nezastihl, příspěvek jsem napsal dost pozdě, lae jsem rád, že aspoň jsem mohl dopsat, co si o tom myslím - hluboký kladný dojem.
Ahoj Lyrie.Jak už sem párkrát psala, tak miluju upíry a i za jednoho hraju. Docela mě štve, že o nich většina lidí píše záporně. proto mě tvůj přísvěvek fakt potěšil. Díky a čau
Autorka sa mi ozvala - síce do pošty - ale mám pocit, že by bolo odo mňa fér teraz ohodnotiť jej dielo.
Nejaké poznámky som už mal v prvej časti môjho príspevku a teraz teda len oznámim svoj verdikt.
Túto poviedku budem hodnotiť 3*. Toto hodnotenie podľa mňa odzrkadľuje kvalitu poviedky. Autorka má potenciál a v budúcnosti nás podľa mňa veľmi milo prekvapí.
Pekný deň
Zdravím Lyrie.
V uplynulých dvou týdnech jsem se setkal hned s několika zpracováními upírů, která mě rozčilila. Jsem rád za tuhle povídku, protože jsem si na ní spravil chuť.
Je pravda, že zápletka tu už byla několikrát (a zmiňované Interwiev je toho dobrým příkladem), ale přesto se ti podařilo několik věcí, které mne opravdu potěšily.
Vyzdvihl bych zejména popis souboje, který není zbytečně dlouhý, neztrácí tempo a s povděkem jsem přivítal absenci na pohled úžasného, leč často zbytečného, bojového umění.
Obě postavy i jejich jednání se mi zdály věrohodné a v tomto směru nemám, co bych vytknul.
Zaznamenal jsem několik obratů, které se mi nezdály (např. vroucí kyselina) a na několika místech by se lépe vyjímala čárka. Gramatické chyby jako takové jsem neobjevil vůbec.
Kvalitně odvedená práce veoucí k příjemnému počtení převáží i jistou neoriginálnost.
S úctou Adso
Téma mierumilovného upíra, ktorý v dôsledku svojej nevôľe zabíjať dochádza k nezmieriteľnému rozporu samého so sebou, je pomerne častá. Okrem Interview s upírom si niečo podobné viem vybaviť i v anime seriále Hellsing, malý náznak bol i v Nočnej a Dennej hliadke a verím, že i inde. S jediným dielom by som túto poviedku nestotožňoval, i keď Darianovi nemôžem uprieť postreh - Interviewu s upírom je veľmi blízka.
Pokiaľ ide o dielo samotné, na čítanie bolo veľmi príjemné. Štylisticky sa autorovi podarilo plynule skĺbiť dynamické i statické prvky. Pekné.
Nedostatkom by bolo, že už od chvíle, keď som pochopil konfiguráciu postáv a ich vzťahov a základnú líniu príbehu, som záver očakával tak, ako sa odohral. Predpokladal som dve možné ukončenia:
- Jeden z nich zvíťazí (takýto by som neuvítal, je to v kontradikcii k úvodným tvrdeniam a chcelo by to dosť dobré vysvetlenie).
- Sú si rovní. Je to ok...
...ale bolo by naozaj krásne nechať sa dielom presvedčiť o jednej variante alebo byť v napätí medzi dvoma rovnocennými logicky rovanako (ne)pravdepodobnými možnosťami a potom sa nechať príjemne prekvapiť.
Nemoôžem si pomôcť, ale atmosferickosť bola asi trošku slabšia. Zvažoval som medzi dvoma hodnoteniami a pre toto sa asi prikloním k nižšiemu. Celkovo je to ale pekné dielko a na niekoľko minút ma príjemne zamestnalo. Ďakujem:)
Zdravím,
Pri čítaní tejto poviedky som mal veľmi zvláštne pomiešané pocity. V tejto mojej reakcii sa ich pokúsim trochu opísať.
Hneď zo začiatku ma prekvapil veľmi pekný spôsob písania, pri ktorom by som chcel vyzdvihnúť najmä plynulosť zaradenia opisov do deja.
Trošku mi vadilo, že v autorka príliš často spomínala nenávisť, že sa už aj to samotné slovo podľa mňa príliš často opakovalo v texte (1., 2., 3., 5. odsek ) a bolo aj hlavným predmetom rozhovorov Vlada a Jakoba. Podľa mňa je veľmi výrazne naznačené, že sa tie postavy neznášajú a zbytočne potrhovať tento fakt a krútiť sa okolo neho je podľa, z pohľadu čitateľa, rušivé.
Je tu ale jedna vec, ktorá ma pri čítaní zamrazila a mal som z nej rozporuplné pocity.
Zápletka (dve postavy odsúdené na večný život s diametrálne odlišnými pohľadmi na tento fakt), náznaky v rozhovore a takisto aj odstavec: ,, Óóó! Lovec mršin promluvil! Vsadím se, žes to byl ty, koho jsem nedávno cítil v Čečně. Já to nechápu, Jakobe! Svět je místo neomezených možností a já tě pokaždé potkám u masového hrobu dorážet raněné! Jsi snad sup? Hyena?“ … to všetko mi pripomenulo film Interview s Upírom (Warner Brothers, 1994 ; anglický názov :Interview with the Vampire: The Vampire Chronicles).
Podobnosť s týmto filmom, ktorú vo mne poviedka vyvolala, spôsobila, že na mňa už dielo potom nepôsobilo nejako zvláštne.
Nechcem ale šíriť „zlú krv“, preto by som chcel požiadať autorku, aby moje tvrdenie o tej podobnosti okomentovala. Aby bolo jasné: nechcem tu nijako napádať jej dielo a preto by som rád počkal na jej reakciu a až potom dielo ohodnotil počtom hviezdičiek.
Zatiaľ dovidenia
Darian
Dobře napsané, příjemně sem se začetl. Občas mě nudili příliš dlouhá souvětí
Drobný příběh je sondou do myšlení dvou neobyčejných bytostí.
Příběh nevybočuje dějem ani zpracováním ze zažitých schémat, nicméně je slušně napsán, bez chyb a výraznějších stylistických nedostatků. Jenom poznamenám, že po trojtečce se píše mezera.
Celkově tedy velmi slušné tři.