Slunce zapadalo a rozlévalo se po zasněžené pláni jako tekuté zlato. Po sněhových čepicích borovic stékalo stříbro. V dáli, uprostřed tìché pustiny ostře kontrastoval s okolními závějemi temná skvrna.

Ve sněhu ležela téměř lidská postava. Oděna v černý šat, dlouhé černé kadeře jí padaly do krásného obličeje nyní zkřiveného bolestí do masky připomínající vlka.Určitě by byl vysoký, kdyby se jen mohl postavit. Pod tělem ochable visící na zádech ležela zlámaná černá křídla. Stěží dýchal a hruď se zvedala s čím dál většími potížemi. Pramínek krve mu pomalu vytékal z koutku rudých rtů.

Klížily se mu oči. Hleděl na tu krásu a věděl, že vlci jsou už blízko, že spatří hvězdy a podlehne chladu. Zaťal zuby při pokusu pohnout se a z úst mu unikl bolestný sten.

Slunce zašlo za obzor a sníh zářil proti temnotě nočního nebe, na kterém se objevovaly hvězdy. Vlci vyli stále blíž a blíž. Sledoval hvězdy a kochal se tím pohledem. Hlavou se mu honily myšlenky, které tam neměly být.

Vlastně je ta obloha krásná, takto zezdola jsem jí ještě neviděl. Jedna hvězda začala padat. Usmál se, a pak se znovu rozkašlal. Mám si něco přát? Jako lidé? Ale kdo mě vyslyší? Bůh? Při té představě se mu obličej stáhl do bolestivé masky. Chtěl bít křídly do vzduchu, ale ta jen ochable vysela na zádech. Ještě chvíli se snažil zvednout, ale za chvíli zase ulehl. Ležel na znak a pozoroval noční nebe. Nevnímal vlčí vytí, které se přibližovalo, nevnímal ani krutý mráz.

Že bych si přece jenom něco přál? Ani Bůh nemůže být tak nemilosrdný. Chtěl bych milovat. Sám pro sebe se usmál, a pak se zase zašklebil. Vždyť proto ho přeci vyhnali, srazili z nebe. Pro lásku. Boží trest za city, které andělé nesmí znát. Lásku, skutečnou lásku k ženě.

Zavřel oči a poddal se laskání větru. Pyšná a unavená tvář se ostře rýsovala proti jiskřícímu sněhu.

Zatímco tak ležel nebe se rozestoupilo. Pláň zalila zář mnohem jasnější než kdy mohl vydat měsíc v úplňku. Otevřel oči a hleděl na siluetu rýsující se proti hvězdami poseté obloze. Z nebe se snášela postava ne nepodobná té na zemi. Dlouhé plavé kadeře, krásná tvář. Jen křídla a háv byly bílé a nad hlavou se rýsovala svatozář. Z pod průsvitné košilky se zvedaly kopečky drobných ňader, dlouhé řasy clonily zelené oči. Sníh sladce zábl do bosích chodidel. Sklonila se k němu a dotkla se jeho čela. Usmál se na ní a ona se usmála na něj. Smutně na něj hleděla a on jí pohled oplácel. Pohled plný něhy a lásky. Bílému andělu po tváři kanuly slzy.

Naklonila se k němu a políbila ho. Dlouze a hluboce. Sál její rty a ona jeho. Cítila krev, které měl plná ústa.
Odtáhl se od ní.

Objal jí a přitáhl si ji k sobě. Líbal jí na šíji, hladil jí po celém těle. Jeho rty zanechávaly na bělostné pokožce krvavou stopu.

Zatímco se milovali, ponořeni do té chvíle vzájemné blízkosti a lásky, andělé, kteří chtěli mít víc než směli, rozestoupilo se nebe znovu.

Otevřeli ve své nahotě oči a prohlédli. Viděli desítky postav v bílých hávech s bělostnými křídli a svatozáří, které létaly v kruhu kolem nich. Zalila je teplá záře a oni se vznesli. Točila se jim hlava, klížily oči až se jim nakonec zavřely a oni ve vzájemném objetí usli.

Přišlo chladné jarní ráno. Lesem se nesl zpěv ptáčků. Sníh již téměř zmizel ze strání a kvítka už vesele rašila. Na mechu pod kmenem staletého dubu ležely dvě nahé postavy v objetí.

Probudili se téměř současně a pohlédli na sebe. Tatam byla křídla, tatam byla svatozář. Jen dva lidé-jen dva krásní šťastní lidé.