Články&Eseje

Pět Zbraní Pro Temného Krále Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 11

Stál jsem za sloupem a sledoval obřad, který jsem z celé duše nenáviděl. Nenáviděl jsem ten pohled na ty pobožné chudáky, kteří si nechají dobrovolně zmrzačit celé tělo. Každý měsíc, každý úplněk se jeden z elfů, za přítomnosti nejvyšších kněží pavoučí královny Lolth, měnil na nepřirozenou, od pohledu ohavnou osminohou stvůru – na temného dridera. Většina nočních elfů považovala tento obřad za prokletí, ale ti, co věřili v Lolth, se na něho těšili z celého svého ztemnělého srdce. Když se měnili, prožívali tu bolest s nepřekonatelnou rozkoší. Jejich oči, ruce, nohy a celé tělo mutovalo v něco, co jen zdaleka připomínalo člověka, natož pak nočního elfa. Nebýt tolika fanatických kněží, nikdy bych tady nemusel být a nemusel bych přemlouvat mladé elfy, aby věřili v mír a lásku, ve štěstí a blahobyt – aby věřili v Corellona Larethiana, opravdového boha a tvůrce “všech“ elfů.

Stál jsem tam ve stínu obrovských sloupů, které přidržovaly tento chrám temna. Na stěnách chrámu vysely rudé koberce se znakem pavouka a se zlatým lemováním. Na oltář, na němž byl narýsován bílý pentagram, dopadalo měsíční světlo úplňku připravenou dírou ve stropě. Světlo bylo cestou k oltáři tak skreslené, že dopadalo přímo mezi linie pentagramu. Celý chrám osvětlovalo kromě měsíce ještě několik málo loučí. Světlo z loučí kmitalo kolem mě, ale nikdo si mě nevšímal, všichni sledovali ten proklatý obřad.

Pomalu to začínalo a hlavní lodí chrámu se ozývalo tiché modlení věřících. To všechno mě odrazovalo a chtěl jsem co nejrychleji utéci, ale něco mi říkalo, že tento obřad skončí jinak než všechny předešlé. Jinak než všechny ostatní, možná bude poslední.

Rozhlížel jsem se po davu modlících se věřících, který obklopovali strážní v lesklých zbrojích s píkami a krátkými meči v rukou, a zrak mi uvízl na jedné postavě, která byla, na rozdíl od všech ostatních věřících, zahalena pouze černým pláštěm. Na plášti, jako jediná, neměla znak krvavé pavoučí královny, osminohou rudou tarantuly (nebo sklípkana, ale já se v pavoucích nevyznám). Sledoval jsem ji se skoro až dětským nadšením a jakmile jsem spatřil předmět lesknoucí se jí v pravé ruce, bylo mi hned jasné, že ona bude tím důvodem, proč tento obřad bude ojedinělý. Setřel jsem si pot z čela a vyčkával. „Slyšte mí věrní,“ ozvalo se směrem od oltáře. Stála tam vysoká postava v černé kápi s tím ohavným pavoukem (asi to bude opravdu tarantule, sklípkan totiž…). Roztahovala ruce směrem k davu a vykřikovala děkovné věty své královně. Byl to nejvyšší kněz - nejvyšší z nejvyšších knězů (té proklaté královny).

„Slyšte. Tento den se jeden z vás stane vyvoleným a svým tělem a duchem se přidá k těmto věrným zástupcům naší královny, naší bohyně Lolth,“ a ukázal směrem do tmavého kouta chrámu. Z kouta vylezly ty pokroucené pavoučí bytosti a pyšně se postavily naproti davu. V ústech jsem měl takový divný pocit.

„Jeden z vás se za pár okamžiků stane členem těchto božských tvorů, tvorů naší královny, bohyně Lolth,“ a přejel prstem po davu až ke obrovským vstupním dveřím chrámu. Dveře se s vrzáním otevíraly a já se musel přikrčit, aby si mě nikdo nevšiml. V tu chvíli jsem opravdu nestál o pozornost. Kněz čekal, než se dveře otevřou dokořán. Ze dveří vyšel zástup několika kněžích a mezi nimi polonahý mladý elf s pavoučími nákresy na těle. Ten elf se na okamžik zadíval na místo, kde se teď krčím, ale buďto mě nezahlédl, nebo mě nechtěl zahlédnout. Odvrátil ode mne svůj pohled. „On to bude. On se stane vyvoleným. On, Rivanellos Sir-null, syn kněze Thamiora Sir-nulla, kněze naší královny, bohyně Lolth,“ zvolal hlubokým hlasem nejvyšší kněz. „Přistup blíž chlapče a pohlédni na tyto boží tvory. Ty si ještě nedávno patřil mezi ně, ale nyní se od nich odpojíš. Začneš nový život, budeš vyvoleným. Staneš se driderem,“ a potemněle se na elfa usmál. „Děkuji tobě, otče, a mé královně, bohyni Lolth,“ odříkával naučenou frázi Rivanellos. Chtělo se mi zívat, protože tento obřad mě na rozdíl od ostatních přihlížejících ani při nejmenším nevzrušoval, ale musel jsem to vydržet. „Dnešní den,“ pokračoval Rivanellos, „se stanu jedním z vyvolených. Zrodím se v nové podobě. Stanu se driderem a až do své smrti budu věrný své královně, bohyni Lolth.“ Jak dořekl tyto slova, dav věřících utichl a všichni poklekli. Ta postava, nyní zřetelná křehká dívka, s lesknoucím se předmětem poklekla taky (sice o trochu později než ostatní, ale poklekla).

Rivanellos přikročil k oltáři, po připravených schůdcích vystoupal na oltář a poklekl uprostřed pentagramu. Jeho bledé tělo s pavoučími ornamenty osvětloval měsíc a zvýrazňoval lícní kosti jeho překrásné elfí tváře. Jeho oči se modře leskly a vlasy nabíraly stříbrného odstínu. Všichni věřící na něho z úžasem zírali a každý z nich by dal svou duši za to, být tam, kde nyní klečel on. Při tom světle vypadal nádherně a šťastně - jenom kdyby věděl, jaká na něho čeká bolest.

Nejvyšší kněz se otočil k elfovi a kolem oltáře se rozestavili další čtyři vyšší knězi. Mezi nimi byl i Rivanellův otec, Thamior. Každý, i nejvyšší kněz, se postavil k jednomu z cípů pentagramu. Nejvyšší kněz napřáhl ruce k nebi a ostatní knězi ho následovali, začal zaklínání. „Já tvůj nejvyšší kněz, Imellios Dar-ten-mob, žádám tě má královno,“ kolem jeho rukou a rukou ostatních knězů se začalo zhmotňovat měsíční světlo, „aby si přijala toto mladé nadějné dítě, Rivanellose, syna tvého kněze Thamiora mezi své nejvěrnější oddané.“ Jak doříkával tato slova, Rivanellose začala obstupovat namodralá mlha měnící se v karmínově červenou. Světlo měsíce pomalu temnělo a Rivanellos sebou začal křečovitě trhat. V tom se ze sálu, z davu věřících ozval hlasitý, ale jemný dívčí křik.

„Zemři ty zrůdo,“ zařvala ta dívka s lesknoucím se předmětem. Tím předmětem byla dýka stříbrné barvy a nazelenalého ostří, ze kterého skapávala nějaká slizovitá tekutina. „Zemři v pekle té tvé zatracené královny,“ zařvala podruhé svým hlasem ženoucím se společně s ní rozestoupeným davem směrem k oltáři. „Nech být mého bratra ty zrůdo,“ probíhala kolem strážných, kteří až teď poblouznění obřadem začali reagovat. Reagovali ale příliš pozdě. Příliš pozdě, aby zabránili elfí dívce vběhnout k oltáři a vrhnout se na nejvyššího kněze. Zesílena dlouhým rozběhem napřáhla dýku a zarazila ji nejvyššímu knězi do zad, těsně nad lopatky. Poté ještě jednou směrem do ledvin. Kněz, protože při soustředění nevnímal okolí, klopýtnul a padl tváří na pentagram. Srazil z oltáře v křečích se zmítajícího Rivanellose.

Právě v tu chvíli začal celý proces přeměny. Strážní už dávno drželi elfí dívku a vyhrožovali ji smrtí, jestli se jen pohne a přitom se dívali, jak se tělo nejvyššího kněze třepe v křečích a pomalu se mění v nelidskou nestvůru, kterou se měl ještě před několika okamžiky stát Rivanellos. Kněz se při přeměně smál a křičel zároveň, obojí nepřirozeným hlubokým hlasem. Sálem zapanoval zmatek a všichni věřící prchali ven z chrámu. Zakopávali o sebe a nechávali za sebou jen chaos a nepořádek. Drideří vojáci nehybně stáli a nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Byli zklamáni, ale zároveň nadšeni, protože jejich mistr, nejvyšší kněz, se stával jedním z nich. Ostatní čtyři kněží zůstali nehybně ležet u oltáře, byli omráčeni nepovedeným zaklínadlem. Z toho hrůzostrašného pohledu se mi zvedal žaludek a chtělo se mi zvracet (jen tak jsem to potlačil). Proces skončil. Namísto nejvyššího kněze tam stála zrůda. Ne drider, ne elf. Bylo z něho něco mezi elfem a driderem. Imellios měl pořád ještě dvě nohy, ale jeho tvář, ruce i nohy byly pokřivené, vychrtlé a měli nahnědlou barvu. Ruce končily lesknoucími se špičatými pařáty. Jeho kápě byla potrhaná a skrz ni mu ze zad vybíhaly lesklé ostny. Jeho hlavu zdobily čtyři páry rudých očí plných nenávisti mířící na elfí dívku. Strážní se na něho vrhli, ale on se jich během několika vteřin zbavil. Jednoho z nich rozsekl v pasu a dalšího napíchnul na levý pařát. Pozvedl ho a zadíval se mu do očích plných bolesti. Počkal až sebou přestane cukat a hodil ho do řady dalších strážných. Ti už pomalu ztráceli nervy a mrtvola jejich společníka, který dopadnula před ně a ostříkla je elfí krví, je donutila dát se na ústup. Vždyť ta bestie prosekla elfí kyrys jedním úderem. Strážní upustili dívku, napřáhly píky vůči Imelliosovi a pomalu začali ustupovat. Oni ale Imelliose nezajímali, chtěl zabít jenom ji – způsobila mu takovou bolest.

Silaquiana, tak se ta dívka jmenuje, ochromena pohledem na nestvůru, klopýtala po zemi pryč. Je to sestra Rivanellose. Asi chtěla svého bratra zachránit (přesně to jsem od ní očekával, jenom jsem si nemohl vzpomenout, že je to ona). Trochu jsem odstoupil od sloupu, protože začínalo jít do tuhého, a vydal jsem se směrem ven z chrámu, ale pak jsem si to rozmyslel.

Imellios s řevem a pomalou křečovitou chůzí klopýtal k Silaquianě a na rtech zjizvených mutacích měl jen jedno slovo – pomstu. Silaquiana se postavila na nohy a hbitě uhýbala před jeho údery, ale i tak ji několikrát zasáhl. Po třetím zásahu ji protrhl plášť a ošklivě pořezal levé rameno, začala ztrácet sílu a nebýt strážných, asi by ji Imellios rozsekal na kousky. Strážní byli tak duchaplní, že jeden z nich (to jsem byl já) zaběhl probrat vyšší kněze a rychle jim vylíčit situaci. Ti rovněž duchaplně zareagovali a než stačil Imellios naposled zaseknout svůj ocelový pařát, červenající se krví strážných, do těla mladé elfky, knězi seslali zaklínadlo a Imelliose uhodil do temena proud azurové záře. Úder ho odhodil nejméně dvacet stop daleko a bokem narazil do sloupu, kde jsem ještě před ně kolika okamžiky stál já (ještě, že jsem odešel).

Sledoval jsem to z dálky, takže jsem neviděl všechny podrobnosti, ale i tak mi bylo jasné, že takové slabé kouzlo nemůže Imelliose zabít, natožpak zranit. Hrůzný tvor se potlučený o sloup zvedl na své zohavené nohy a skokem se vrhl po Sil. Ve vzduchu ho zasáhl další proud azurového světla a zbrzdil jeho pád. Tentokrát byl zásah silnější a netvorovo tělo proletělo sloupem jako nůž máslem. V chrámu zadunělo a sloup padl na místo, kde se ještě nedávno modlil dav věřících. Pádem se rozlomil na několik set kusů a se země se zvedl neprůhledný hustý prach. Nebýt mých bystrých smyslů, asi by mi jeden z kousků sloupu rozdrtil hlavu. Strážný vedle mě to štěstí neměl a během okamžiku se jeho bezhlavé tělo svíjelo na zemi. Kde skončila jeho hlava jsem si v té chvíli netroufal odhadnout.

Imellios, ačkoliv asi neviděl, to nevzdával. Vrhl se skrze neprůhlednou bariéru prachu rovnou k místu, kde by měla stát Sil. Přepočítal se a do hlavy ho znovu udeřil prou světla, tentokrát opět silnější než dva předešlé zásahy, ale Imellios sebou jenom škubl a skočil směrem k počátku azurové záře. Normální člověk by v tom prachu nic neviděl, ale já jakožto elf, jsem viděl dost. Při doskoku asi srazil jednoho z kněžích a chrámem se ozval mužský křik a praskání kostí. Během několika okamžiků chytla prachová bariéra rudý nádech krve. Zbývající vyšší knězi se i se Sil a několika zbylými strážníky stahovali k východu, protože chrám byl na spadnutí (doslova na spadnutí). Imellios je zuřivě pronásledoval, ale píky strážných ho alespoň na chvíli zdržely. Až na několik strážných, kteří se obětovali pro ostatní, vyběhli všichni s Rivanellosem v náručích z chrámu. Ovšem ani tam neměli klid, jen co se otočili, v dýmu praskajícího a bourajícího se chrámu se zjevoval obrys nelidské postavy, který se stále rychleji přibližoval a stával se čím dál tím víc viditelnějším. Všiml jsem si, že ten dým mu docela dost vadí a tak jsem z nadšení mezi strážnými zařval: „Střílejte po něm. Asi nás nevidí. Tak střílejte!“ Z okolí chrámu přiběhli další strážní a přes zmatek kolující mezi elfy se čekalo jen na Imelliose, až vyskočí z chrámu. Musel vyskočit, protože, kdyby to neudělal, chrám by ho zavalil a on si to určitě uvědomoval. Elfí strážní natáhli luky s lesknoucími se šípy a namířili směrem ke dveřím chrámu.

„Teď,“ zařval jsem jasným hlasem, když se Imelliovo tělo vynořilo z dýmu. Šípy první salvy se mu zapíchaly do hrudi. V tom zmatku v chrámu si nikdo neuvědomil, že přibral i na velikosti a to opravdu hodně. Nyní se tyčil před strážnými jako troll před družinkou šotků. Druhá salva šípů ho srazila k zemi a všudypřítomní knězi ho během několika okamžiků spoutali zaklínadlem. Po několika minutách se přestal zmítat a strážní ho odvedli do žaláře.

Strážní si toho nevšimli, ale drideři přihlížející obřadu se během kolize chrámu někam ztratili. Ani já jsem si nevšiml kam (a to mám docela bystré oči).

Strážní uvěznili i Sil.

Byl večer a chodbami žaláře se ozývaly kroky. Otevřely se dveře do cely vešel jeden z knězů, její otec. Jeden ze strážných zavřel dveře. Thamior se posadil na provizorní slaměnou postel a promluvil.
„Silaquiano, má dcero, proč jsi to udělala našemu nejvyššímu?“
„J…já jsem nechtěla přijít o bratra,“ říkala očima naplňujícími se slzami, „Už jsem tak přišla o matku a ty víš, jak jsem se chovala několik let po tom zatraceném obřadu. Nebo jsi na svou ženu zapomněl!“
„Mlč Sil. Nezapomněl jsem na ni a nikdy nezapomenu, ale život jde dál a…“
„Ty jsi chtěl obětovat svého syna. Krev své krve. K čertu s tou zatracenou bohyní!“ zařvala Sil hlasitě, ale strážní před celou na to příliš nereagovali, bylo jim to jedno. „K čertu s vámi všemi. Nenávidím vás stejně, jako nenávidím tu vaší královnu. Všichni jste stejní. Nenávidím se…,“ ani to nedořekla a padla svému otci kolem ramen a začala tiše vzlykat.
„Já vím. Já jsem se taky nenáviděl za to, co udělali tvé matce,“ objal ji a dlouhou chvíli mlčeli.

Ticho těch dvou přerušily až kovově znějící kroky dalších strážných. Pootevřeli vrzající mříže cely a pozdravili kněze i jeho dceru. „Pane Thamiore, vyšší knězi obžalovali vaši dceru z vlastizrady a neúcty vůči naší královně, bohyni Lolth.“
„Co prosím?“ vyhrkl ze sebe zděšený kněz.
„Slyšel jste dobře pane, vaše dcera musí čelit obžalobě. Zítra ráno ji musíme odvést před soud.“
„To přece nej…“
„Rozkaz je rozkaz pane,“ přerušil kněze jeden ze strážných. „Nashledanou pane.“ Oba strážní odešli. Kněz se ještě jednou přiklonil ke své dceři, objal ji a potichu zašeptal: „Zítra udělám, co je v mých silách, dcerko. Teď už ale musím jít, Rivanellos na mě čeká. Ještě se úplně nevzpamatoval z toho dnešního obřadu.“ Už odcházel, když ho Sil tiše okřikla.
„-“ a ještě jednou mu padla kolem krku.
Stál jsem u dveří cely a celé to pozoroval – bylo mi k pláči, bylo to tak dojemné. Thamior odešel a já za ním zavřel a zamknul dveře cely. Ještě jsem popřál Sil dobrou noc a pak jsem, opírajíce se o ledovou kamennou zeď, propadl snění.

Ráno jsem se probudil sice brzo, ale přesto pozdě. Sil už v cele nebyla, asi už ji vedli před soud. Vydal jsem se tam.

Během několika okamžiků jsem seděl v davu a poslouchal obžalobu a obhajobu. Trvalo to několik zdlouhavých hodin (jež jsem skoro prospal) a poté začalo rozhodování soudce, jednoho z nestranných (teda podle vyšších kněžích a ostatních přívrženců Lolth) úředníků. Vedle něho se v křeslech přísedících pyšnili ostatní kněží společně s otcem Sil. Soudce se rozhodoval hrozně dlouho, ale hned od počátku procesu bylo jasné, že Sil bude obviněna. Soudce celou tu dobu přemýšlel o vhodném trestu. Několikrát se z davu ozvalo zabít, dokonce padl i návrh změny v dridera, ale ten kněží zamítli s tím, že změna v dridera je boží dar. Samozřejmě už věděli, že jsou to kecy, ale nikdo z nich tomu nevěřil tak, aby se obrátil vůči své bohyni. Jediný, kdo pochyboval, byl Thamior.

Konečně zazněl ohlušující gong, stěny soudní síně, která ještě včerejší den byla v prostorách chrámu, se div nezatřepaly, soudce povstal a odkašlal si. „Povstaň obžalovaná,“ a pohledem zamířil na Silinu siluetu sedící na nepohodlné rozvrzané židli (úplně náhodou byla jenom její židle rozvrzaná). „Jsi obviněna z vlastizrady a neúcty vůči naší…“ zakoktal se a hned se opravil, „vůči bohyni Lolth, ve kterou věří většina zdejších nočních elfů.“ Chtěl mluvit dále, ale já jsem si nemohl odpustit dotěrnou poznámku, i když jsem riskoval vyhoštění ze soudní síně (ale stejně to tam byla nuda). Už otevíral ústa s trestem na jazyku, když se místo mě ozval Thamior. Rozmyslel jsem si svou poznámku a zůstal v klidu sedět.
„Velectěný soude. Je samozřejmé, že má dcera udělala špatnou věc, ale…“
„Mlč Thamiore,“ okřikl ho soudce. „Zradila nás a naše bratry, zradila i tebe – bude obětována bohyni!“
„To ne!“ Thamior povstal z křesla a začal chrlit své názory na soudce. „Je to pořád má dcera a já nedopustím, aby zemřela. K čertu s tou naší, promiňte velebnosti, vaší prokletou bohyní. Ty jsi to včera viděl,“ otočil se k davu. „Vy jste to všichni viděli. Boží dar? Smrt a bolest, to je ta vaše bohyně. Tolik let jsem byl slepý, až mi včera má dcera otevřela oči.“ Hluboce se nadechl a pokračoval ve svém proslovu. „Ta vaše bohyně, všichni byste se kvůli ní mohli rozkrájet. K čemu je vám dobrá? Přináší jen smrt a války.“ Po těchto slovech se setkal s až nezdravým odporem starších elfů. Co ovšem nečekal, bylo povzbuzení těch mladších – v jejich hlasech bylo viditelné, téměř hmatatelné nadšení, které z každým jeho slovem rostlo. „Proč nemůžeme žít jako jiní? Protože věříme v tu prokletou legendu, v Lolth“ vykřikl Thamior do davu a zase vrátil svůj pohled na soudce. „Ty jsi můj starý přítel, byl jsi můj starý přítel! Proč mi chceš vzít dceru? Protože zesměšnila tu vaši bohyni? Elistere, podívej se na ně, na ty mladé, mají více rozumu než my všichni dohromady. Vidíš to, jen málo jich je, co v ní stále věří. Ona jim ukázala cestu a ty ji chceš nechat zabít – pardon, obětovat?“ přistoupil blíž k soudci, chytil ho pod krkem za pečlivě upravenou košili a nadzvedl z určitě pohodlného křesla. „Slyšíš, co říkají? Slyšíš ta slova? Říkají Corellon. Ano Corellon – to je jejich bůh. V toho oni věří,“ upustil soudce zpět do křesla a s povzbuzováním již rozbouřeného a jednostranného davu se posadil zpět. Já jsem se k davu taky přidal (k těm co hlásají Corellona, stejně jsem s tím začal).

Soudce znervózněl a nezbývalo mu nic jiného, než Sil zprostit viny. Strážní by mu nepomohli, protože byli taky pod vlivem davu (většina z nich patří k mladší vrstvě elfů).

Ze soudní síně jsem unášen davem odcházel docela spokojen. Jenom jsem přemítal nad tím, co bude dělat Sil. Vždycky tvrdila, že život mezi nočními elfy nenávidí (možná to neříkala otevřeně, ale vím, že na to myslela každý den – každou chvíli). Nikdy se nechtěla stát takovou jako oni, opovrhuje jimi, opovrhuje sama sebou. Myslím, že se rozhodne pro odchod, ale ještě si nejsem jist. Asi si půjdu odpočinout.

Další den bylo v celém hvozdu nočních elfů až odporné ticho. Mladí elfové míjeli s pozdravy starší, ale ti je ignorovali. Na první pohled to vypadalo, že se včera nic zajímavého nestalo. Bohužel jenom na první pohled.

Zatímco jsem odpočíval, v domě Thamiora (a taky Sil) docházelo k velkému loučení. Sil se svému bratru a otci svěřila, že nechce být jako oni. Když to říkala, její krásné tmavě modré oči se s každým slovem plnily slzami, které ji bránily mluvit dále. Po svém monologu padla svému otci kolem krku. On i její bratr ji chápali – vždycky byla jiná než ostatní. Její bratr už se z nepovedeného obřadu uzdravoval, ale i tak mu bylo při loučení špatně a nejedenkrát si musel odskočit na záchod.

Sil si sbalila své věci, trochu jídla, nějakou tu lucernu, svou stříbrnou dýku, kterou má už od mládí a jiné věci, které nezbytně potřebuje dospívající elfí dívka. Za provolávání slávy mladých elfů se na koni spolu se soumrakem vydala na cestu.

Uplynul již týden od odjezdu Sil a ve městě panovala stále špatná nálada. Byl zrovna podvečer, když jsem se procházel a přemýšlel jsem … jenom jsem si nemohl vzpomenout o čem jsem chtěl přemýšlet. Napadlo mě to teprve až ve chvíli, kdy se z věznice ozval zvon a strážní se kolem začali hemžit jako mravenci. Všichni kolem běhali zmateně, ale já jsem si věznici klidně prohlížel. Něco mi říkalo, že se zase stane něco nepříjemného.

Prudce jsem uhnul do strany a kolem mé levé ruky prolétly dvě znetvořené paže, dvě drideří paže. Drápy jedné z nich mi protrhly rukáv. Instinktivně jsem se ohnal, tasil při tom krátký meč a jeho čepel jsem zasekl driderovi do boku. Meč jsem vysunul z rány a drider padl mrtev k zemi. Skoro jsem ho přesekl.

Po kratičké potyčce jsem si všiml, že se to tady začíná dridery jen hemžit. Vylézali z temných uliček a jejich skupinky přicházely i z lesa. Jen tak na oko bojovali se strážnými a jinými vojáky, ale to nebyl jejich hlavní účel. Všiml jsem si, že několik driderů se dere do věznice. Dobře to měli, promyšlené – odlákat vojáky na okraj města a potom osvobodit Imelliose. Dobrý plán, ale něco mu bránilo. Tím něčím byl Thamior a Rivanellos. Oba bojovali jako lvi. Riv se oháněl zubatým mečem a Thamior ho i sebe chránil svými kouzly. Drideři byli donuceni ustoupit, protože nemohli vyhrát. Mladí elfí strážní byli tam vyburcovaní, že by je nezastavilo ani hejno draků.

Drideři ustoupili a nastalo ticho před bouří. Ozval se zoufalý křik elfů a z věznice vyletělo roztrhané tělo jednoho ze strážných (byl to můj přítel, držel jsem s ním službu). Krev se rychle vsakovala do zelenomodré trávy. Po strážném vyskočili z vchodu dva drideři a za nimi Imellios, který si musel vchod upravit k obrazu svému, aby mohl vzpřímeně projít. Prolezl by i shrbený, ale proč by to dělal, když může ničit. V pařátech držel křičícího krvácejícího strážného, kterému chyběl kus hrudníku. Strážný se trápil v ukrutných bolestech a Imellios si s ním pohrával. Za nedlouho strážný ztichl a Imellios ho ještě roztrhl. Tráva byla opět potřísněna krví.

Je pravda, že pro mě by nebyl Imellios příliš velkým oříškem, ale nerad zasahuji přímo do dění. Ukryl jsem se mezi domy a sem tam zabil nějakého dotěrného dridera, který si nedal říct. Normálně nemám zábavu ze zabíjení, ale když se jedná o ty zrůdy, je to i docela příjemné.

Imellios, spolu s dvěma dridery, si to namířil přímo k Thamiorově domu. Neobtěžoval se zaklepat a ani nemusel, protože Thamior s Rivanellosem a vojáky chránili jižní část města.

Oba zaslechli poprask u vězení a než se stačili otočit, Imellios se svými vojáky zrůdami stál několik kroků od nich a stále se přibližoval. „Kde je ta děvka?!“ zařval hlubokým, ale pištivým hlasem.
Thamior ve strachu přemýšlel, co má říct. „Rivanellosi, můj synu, najdi rychle Sil a varuj ji. Já je zdržím,“ dořekl a s napřaženou holí v ruce a zuřivostí v očích se postavil čelem proti Imelliosovi a driderům. Věděl, že to asi nepřežije, ale chtěl zachránit život své jediné dceře, i když nebyla jeho.

Rivanellos ho nechápal, chtěl svému otci pomoct. Kdyby měl zemřít, tak vedle něho – to bylo jeho přání.
„Neslyšel jsi mě? Uteč, hned, a varuj ji, než bude pozdě!“ tentokrát už Thamior zvyšoval hlas, div po něm neřval. „Na co sakra čekáš, uteč!“ Rivanellos se odmlčel a rozběhl se ke stájím. Několik driderů se vydalo za ním, ale ty zadrželi strážní.
„Kde je?!“ zopakoval již nervózně Imell a olizoval si při tom jeden z krví potřísněných pařátů.
„Není tady,“ osočil se Thamior.
„Kde je. Chci její tělo, chci její krev - chci její smrt!“
„To mě budeš muset nejdřív zabít.“
„Taky, že zabiju!“ skokem se vrhl na Thamiora. Thamior bleskově uskočil před jeho prvním úderem, ale i tak mu zrůda roztrhla plášť. Na svůj vysoký věk se velice obratně ohnal holí, ale Imell stačil uhnout (zásah by ho stejně jenom škrábl). Thamior si uvědomil, že bojovat je marné. Pomohou jen kouzla a to ještě není jisté.
„Nemáš, šanci. Vzdej se a bude to rychlé. Bojuj a bude to bolestné, velmi bolestné.“ Při těchto slovech zarýval své znetvořené ruce do elfích a drideřích těl válejících se všude kolem a trhal je na kusy. Miloval tu vůni čerstvé krve.

Thamiorovi se z toho pohledu zvedal žaludek a omdlíval, ale jeho rostoucí nenávist k té zrůdě, ho přiměla zůstat při vědomí. „Nevzdám se tak lehce!“ napřáhl ruce směrem ke zrůdě a rychle je rozepjal do stran. Potichu něco zaříkával.

Imellios okamžitě poznal, co se děje a vrhl se na něj. V tu chvíli byl ale pomalejší než starý kněz a nestihl už ničemu zabránit.

Kolem Thamiora se vytvořil průhledná polokoule namodralé barvy, ze které vylétaly slabé výboje. Ať dělal Imell, co dělal, nemohl přes ni proniknout. Snažil se ji roztrhat, ale bylo to marné. Thamior se zatím koncentroval na další kouzlo – tohle mu muselo vyjít.

Poklekl, jednu ruku položil na zem a druhou pevně objal svou hůl. Smaragdem na jejím konci proběhl výboj a drahokam začal hořet azurovým světlem. „Ik-ter nom. Darmetkor šir gom“ ozvala se zřetelně tato slova z místa, kde klečel Thamior. Byl to jeho hlas, ale jeho ústa se ani nepohnuly. Slova vzbuzovala respekt každého, kdo je slyšel. Elfové nechápali, proč jejich nepřátelé stojí a nebojují – samozřejmě toho využili. Jenom Imell se stále snažil dostat skrz bariéru, která chránila Thamiora.

Zpoza Thamiorovy ruky vyšlehl bílý pramen světla a ozářil všechny a všechno v okolí několika desítek stop. Potom se postavil a oči se mu zaleskly bílým třpytem. Dlaň, kterou měl nedávno přiloženou k zemi, zvedl a přiblížil ji ke smaragdu své hole. Chvíli setrval v této poloze a konečně upoutal i Imella. Ten nevěděl, co má čekat a ustoupil od bariéry.

Thamior se v tom světle zdál větší a robustnější, ale jeho obličej zestárnul. Prudce trhl volnou rukou a z jeho dlaně vylétl proud jasně bílého světla. Imell nemohl uhnout. Pocítil strach, který ho znehybňoval. Krev mu tuhla v žilách, když spatřil jak se k němu smrtelně chladné světlo přibližuje. Zář ho zasáhla přímo do středu jeho znetvořeného hrudníku a několik paprsků proletělo skrz. Zakymácel se padl na jedno koleno a z úst mu pomalu vytékala krev. Rána hrozně krvácela, ale on nedbal na bolest, i když byl krok od smrti.

Thamior se svezl, po seslání kouzla, po své holi a zhluboka dýchal. Stejně jako Imell vykašlával krev, ale na rozdíl od něho mu nešlo vidět skrz hrudník.

Imell neváhal, jeho chvíle se blížila. Chtěl zabít aspoň jeho, když už nemůže zabít ji. Opřel se o ruce, zaťal pařáty do zkrvavené země a vyskočil směrem k Thamiorovi. Ten ho spatřil a snažil se stát. Nohy ho ale neposlouchaly a tak zůstal v pokleku, držíce se své hole, která stále zářila.

Srazil Thamiora k zemi. Ten už skoro nedýchal. Probodl ho oběma pařáty a zvedl do vzduchu. Thamiorova krev tekla proudem na Imellovu tvář a ten ji s radostí polykal a hrdelním hlasem se při tom smál. A zároveň křičel bolestí.
„Ty jsi mě chtěl zabít? Ty blázne, podívej se na sebe. Jak si dopadl?“
Mezi proudem krve plivl Thamior Imellovi do očí a bolestí zaťal zuby. „Já jsem sice zklamal, ale má dcera mě pomstí!“
„Ty blázne. Napřed zabiju toho tvého bastarda a pak tu děvku,“ zaťal ještě silněji pařáty do knězova téměř nehybného těla. Ten se rozkašlal. „Chcípnou strašnou smrtí. Nechám je pomalu vykrvácet. Napřed ho a pak ji. Ona se bude dívat, jak její bratr umírá.“
„Ji se ani nedotkneš, Corellon ji ochrání.“
„Nestarej se o ni. TY teď umíráš. Kde je ten tvůj Corellon. Vykašlal se na tebe ty chudáku,“ zasmál se a zaťal ještě silněji. Kněz potlačil křik a přestal se hýbat. Ještě dýchal, když Imell roztáhl ruce a přeťal jeho bezvládné tělo. Potom padl Imell k zemi a poslední, co viděl, byli čtyři páry nohou, jak se k němu blíží. Jeho poslední myšlenka patřila Sil a pomstě.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

zajímavý a celkem originální příběh...ale máš tam dost pravopisných chyb a laciných překlepů


 Uživatel úrovně 0

hezke


 Uživatel úrovně 0

Dobrý, dobrý zelgarisi. Máš ode mě 4*, protože je to opravdu hezké, ale 5* je pořád schovaných...


 Uživatel úrovně 5

Pokračování, fakt nevím rauko nějak jsem na to zapomněl, ale pravda je, že bych měl zase něco napsat ^_^


 Uživatel úrovně 0

Pokračovanie nebude?!!!!!!!!!! :o)


 Uživatel úrovně 0

Prečo sa nedá dať viac ako 5*?! Dal by som aj 100. Je to úplne geniálne, ale podľa mňa trochu morbidné- nečítal by som to svojim deťom ako rozprávku na dobrú noc. Ináč je to výborne spracované, pútavý príbeh, len trochu "odmorbidniť". Ale nejak extra morbid. to nie je, takže 5* v úplnej pohodičke. Dal som to čítať aj kamarátovi, ktorý na web nemá prístup a povedal, že je to perfect!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Raukó


 Uživatel úrovně 0

Omlouvám se za nulu od Kaiserin, nějak se mi to zblblo, chtěla jsem ti dát 4. Změnit to asi nejde, tak máš od mé druhé identity 5...


 Uživatel úrovně 0

velmi pekne ... klobuk dolu ... :)


 Uživatel úrovně 5

Zelgaris: Velice vydareny pribeh, ale pro priste si odpust ty komentare v zavorkach - zbytecne rusi atmosferu kterou predtim velice dobre navozujes, a vyvaruj se nahlych zmen v citeni a chovani postav - prihlizejici strazny(?) asi tezko bude zivat nudou kdyz tusi ze se semele neco neobvykleho.
"Slabe kouzlo" ktere odhodi nekoho dvacet sahu daleko a prasti s nim o sloup? U rozbiteho sloupu by se vice hodilo roztristit nezli rozlomit, kousek ti asi nerozdrti hlavu... Zkus volit trochu jine vyrazy. :-)

Mas tam i par dalsich nelogicnosti, ale verim ze v pristim dile se jich vyvarujes a tudiz ti jiz nebude co vytknout.

Preji mnoho zdaru pri dalsim psani. :-)


 Uživatel úrovně 0

Je to hezky napsaný, motiv se mi taky líbí (drovové-to je moje), ale je to takový.....příliš akční řekl bych. No ale je to první kapitola, a tak se to všechno asi teprv ňákym tim bojem rozjíždí. Už se těšim na další kapitoly mistře.