Rozmluva před smrtí
| Autor: | Tuax |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Svítalo. Ranní slunce zahalilo les do svých paprsků a lehký větřík si pohrával s listím stromů. Ptáci začali vesele prospěvovat vítajíce nový den. Noční dravci se uchylovali do svých děr, aby přečkali den a nabrali síly na dlaší noční lov. Tímto z noci probouzejicím se lesem, kraje Nojlického, kráčela mladá žena. Šla pevným a jistým krokem, hbitě se vyhýbala spadlým kmenům stromů a přeskakovala napadané seschlé větve. Dlouhé rusé vlasy měla stažené do copu, který ji dosahoval téměř do pasu. V pohledné tváři se zelenkavými očky a malým nosíkem, bylo možné spatřit napětí. Přes rameno měla daný dlouhý luk a na zádech se ji pohupoval toulec s opeřenýmí šípy, vedle něhož ji na zádech neposedně poskakovala kožená torna z kůže neznámého původu. K torně byla přivázaná role deky. Byla oděná celá v koženém oblečení, které na mnoha místech zdobily díry. Na levé straně pasu se ji v pochvě pohupoval dlouhý meč, s rukojetí jejíž hlavice měla tvar soví hlavy.
"Konečně" pomyslela si, když uviděla mezi stromy lesní louku a na ní dřevěný srub. Jakmile vystoupila z lesa otevřely se dveře srubu a z nich vyšel barbar v prosté haleně s bederní rouškou kolem pasu. Přejel přes ní pohledem a pak se v klidu vydal kamsi za srub. Na nic nečekala a rozeběhla se za ním, ale než stihla doběhnout ke srubu, tak barbar se znovu objevil s náručí plnou dříví. Zpomalila krok, a položila ruku na jílec meče. Po krku ji začaly stékat kapičky potu. Došla na vzdálenost deseti kroků od něj a pozorovala ho. Očividně jí nevěnoval pozornost. Dřepěl u ohniště před srubem zády k ní, rozdělával oheň. Po chvíli dříví vzplálo a on se zvedl a odešel do srubu. Žena stála na místě jako přimrazená, nechápala chování toho barbara, jaktože si jí vůbec nevšímá? Cítila, že rukojeť meče už je zcela propocená od její dlaně. V tom barbar znovu vyšel z domu a v rukou nesl něčím naplněný kotlík. Pověsil ho na trojnožku a umístil ho nad oheň. Pak si sedl na kládu u ohniště, která byla očividně k tomuto účelu. Pohlédl na ni a řekl: "Je krásné ráno, že ano. Snídala jsi už?"
Zarytě mlčela a hleděla mu do očí.
"No tak se posaď, zvu tě na polévku," řekl a zamíchal obsah kotlíku.
Stála na místě a snažila se pochopit co to má znamenat.
"Jestli tam chceš stát, nemám nic proti, je to tvoje rozhodnutí," řekl s úsměvem, natáhl si nohy vedle ohniště, opřel se rukama za zády o zem a spokojeně se uvelebil.
"Teď, teď je zranitelný" přemýšlela a pozorovala bezstarostného barbara. "Ale nemůžu ho napadanout, když se nemůže bránit, to by nebylo fér. Musím ho zabít se ctí." Pak poprvé promluvila nejistým hlasem: "Ty víš proč tu jsem?"
Barbar se zasmál. "Samozřejmě, nejsi první, ani poslední. Ale na to máme čas, pojď se nejdřív nasnídat a trochu si popovídat. Pak můžem vyřídit to proč jsi sem přišla."
Při jeho slovech ji stydla krev v žilách a pomyslela si "jak může být tak chladnokrevný a klidný, když ví, že jsem ho přišla zabít?"
"No tak," pobídl ji znovu "přece se nebojíš neozbrojeného muže. Nebo snad ano?"
"Ne, mužů se už dlouho nebojím." Odpověděla mu a přisedla si k ohništi tak aby mezi nimi byla trojnožka na níž visel kotlík nad ohništěm.
"Tak se uvolni, nehrozí ti žádné nebezpečí."
"Ale řeči o tobě tvrdí něco jiného" oponovala mu a cítila, že už je provlhlá potem po celém těle, které ji začalo nepříjemně svrbět.
"Hmm" pousmál se " a co se o mně říká za zvěsti?"
"Že jsi zabil syna starosty z blízké vsi. A po té jsi pry zabil, všechny, které nešťastný starosta vyslal, aby tě za tvůj čin zabili a vykonali tak starostovu odplatu." Odmlčela se a měřila ho přísným pohledem.
"Starostova syna jsem nezabil. Ale když se starostova syna vydali ze vsi hledat, tak mně našli zrovna když jsem se snažil... Chudák narazil na medvěda. Bohužel jsem nebyl na blízku a pak již bylo pozdě. Lidé z vesnice mně našli zrovna když jsem snášel z místa střetu s medvědem kusy chlopcova těla na jedno místo. Byl jsem od krve a tak jsem byl obviněn z jeho vraždy. Chtěli mně lynčovat a tak jsem utekl. Žiju zde v lese již celá léta a nikdy jsem neměl v úmyslu někomu ubližovat. No, netrvalo dlouho a vesničané našli můj srub a vypálili ho. Já si postavil nový v tomto údolí. Sem se vesničané neodváží, protože zde žije medvědí pár..."
"Nebude ti vadit když nebudu věřit tvé historce." přerušila ho " O těch medvědech jsem slyšela , ale na žádného medvěda jsem cestou k tobě nenarazila. Ty se nebojíš medvědů?"
"Ne." odpověděl stroze opět s úsměvem na tváři a zamíchal obsah v kotlíku.
"A co mi povíš o tom zabití vykonavatelů starostovy pomsty?" Zeptala se ho.
"Částečně je to pravda. Některé z nich jsem doopravdy zabil. Ale oni vždy napadali první mně a tak se nemohou divit, že jsem se bránil." Zamyslel se " Po jídle ti něco ukážu, připomeň mi to." poznamenal a pak pokračoval "Ale byli i tací, kteří uvěřili mým slovům a odešli. V té vesnici se samozřejmě už nikdy neukázali, aby se o nich nerozneslo, že nesplnili úkol za nějž dostali předem zálohu ve zlaťácích." Pak se odmlčel, podíval se zkoumavě do kotlíku. Vstal a odešel do srubu.
"Takže mé předchůdce zabil. No postavu má opravdu urostlou a v tom srubu má určitě i zbraň. Ale jakto, že je ještě na živu? Přece není neporazitelný?" Uvažovala a po zádech ji přejel mráz strachu. "Možná, ale většina odešla, nebo všichni? Že by ji jenom strašil aby ji přinutil odejít jako všechny před tím? A co mi to chce ukázat? Chce mně vlákat do pasti? Musím být opatrná." přemýšlela "Ale úkol splním." rozhodla se.
Barbar vyšel ze srubu a v rukou nesl dvě dřevěné misky s lžícemi.
Přistoupil k ohništi a trochu si nabral do misky. "Hm, chutná to výtečně." pronesl a pak nabral obsah kotlíku do druhé misky, kterou ji podal. Pak si nabral svou a sedl si na své předchozí místo.
"Ách, ta vůně," pomyslela si. Počkala do chvíle než barbar snědl polovinu obsahu své misky a pak se odhodlala a začala jíst. Polévka měla skvělou chuť, byla tam zelenina, přestože nikde v okolí srubu neviděla políčko, kde by si ji barbar mohl pěstovat.
"Tak ještě pořád chceš splnit svůj úkol?" zeptal se ji když dojedla.
"Ano, čest mi nedovolí ustoupit."
"I přesto, že jsem nevinný?"
"Nepřesvědčil jsi mně."
"Tak tedy dobrá. Ukážuti ještě jedno místo za mým srubem a pak to vyřídíme. Mohl bych znát tvé jméno a něco o tobě? Ať vím ským jsem měl tu čest."
"K sakru, proč si je tak sebevědomý?" odsekla si v duchu a nahlas odpověděla "Jmenuji se Lilien."
"Krásné jméno. Podle tvého vzhledu tipuji, že jsi hraničářka. Nebo ne?"
"Jsem hraničářka, chodím od vsi ke vsi a pomáhám lidem, řešit potíže hodné dobrodruhů."
"Nuže, tak pojď Liliano. Ukážu ti jedno místo a neměj strach já na tebe jako první nezaútočím."
"Půjdu, ale deset kroků za tebou, pokud ti to nebude vadit."
"Nevadí Liliano, hlavní je důvěra." Odvětil s úsměvem a povstal. "Tak jdem." řekl a vydal se směrem k lesu za srubem.
Lilien vstala a v určeném odstupu ho následovala s rukou na jílci meče.
Pozorně sledovala okolí, aby ji nic neuniklo. Jestli se před tím potila, tak teď sní úplně teklo. Nervy měla napnuté.
Kráčeli tiše několik minut, když zahlédla, že se před nimi opět rozestupují stromy lesa a vstoupili na loučku. Zastavila se a ohromeně civěla. Na louce bylo několik dřevěných křížů. před každým z nich byl hliněný náhrobek. Srdce se ji rozbušilo na poplach. "On je všechny opravdu zabil!" A cítila jak ji pomalu tuhne krev v žilách. "Ne, mně nezabije. Jsem lepší, jsem nejlepší, určitě jsem lepší než všichni ti kdo leží v těchto hrobech. Nedovolím mu dát sem nový kříž. Ne, ja nechci zemřít. Dnes vyhraju, jako už tolikrát před tím." Přesvědčovala se. Sundala si konečně ze zad tornu, luk i toulec se šípy a položila je do trávy.
Barbar došel k prvnímu náhrobku, sehnul se do trávy a zvedl obouruční meč. "Tak jsi připravená Liliano?" zeptal se, jak jinak s úsměvem na tváři.
"Co jsi za stvůru?" zeptala se a tasila meč. Špičku meče si přiložila k ústům a jemně ji políbila "Potřebuju abys byl neomýlný," pomyslela si směrem k meči. Pak se postavila do střehu a začala se pomalu blížit k barbarovi.
Barbarovi poprvé od chvíle co ho poprvé spatřila zmizel úsměv stváře a vystřídal ho soustředěný výraz. Rychle se rozmáchla a sekla svým mečem směrem na jeho krk. Barbar ránu zastavil svým mečem a nakopl Lilien, tak že odletěla kousek do zadu. Pak se proti ní rozeběhl s mečem zdviženým nad hlavou a sekl po ní. Obratně provedla horní kryt a rychle sekla po barbarově břichu.
Ten se pokusil uskočit dozadu, ale meč Lilien byl rychlejší. "Díky bohu." pomyslela si v okamžiku, kdy špička jejího meče prošla halenou v níž byl barbar oděn a meč se zabořil do pevných svalů jeho břicha. S láskyplným pohledem pozorovala kapky krve stékající po konci svého meče. Barbar vztekle zařval, odskočil z jejího dosahu. Pustil jednou rukou meč a strhl si s těla halenu. "Teď se podívej co jsi udělala" křikl na ni. A ona s hrůzou hleděla na ránu, která se velmi rychle zacelovala a po chvíli po ní zbyla jen malá jizva a krev na místě zásahu. Celé jeho tělo bylo na hrudi i břiše samá jizva. Než se stačila vzpamatovat barbar se na ni znovu zuřivě vrhl, tak tak vykryla jeho ránu. Ale síla s kterou byla vedena byla tak velká, že ji přitom srazil na zem.
Rychle se překulila do strany, o moment dřív než na místo jejího pádu dopadl barbarův obouruční meč. Rychle se zkoncentrovala a zaměřila svou mysl na barbara, a poslala proti němu mentální ránu. Barbar už se chystal znovu seknout po ležící Lilien, když najednou sebou cukl a tělem mu projel nával bolesti. "Magie ti nepomůže ty pitomá hraničářko." Zařval.
Lilien využila chvíle barbarova zaváhání a postavila se. Hned na to kryla další barbarovu ránu na její pas. Rychle zkoncentrovala svou mysl a cítila jak se jí skrz ruce přelévá moc do meče. Barbar se ji pokusil kopnout do kolene, o vlásek mu uhla a pak zničeho nic dvakrát sekla tak rychle, že na to barbar nestih zareagovat. Rozsekla mu stehno a usekla mu jednu ruku v zápěstí.
Ustoupila a sledoval agónii bolesti barbara, z těžka oddechovala, rány vedené barbarem byly tak silné, že jejich krytí jí bralo obrovské množství sil. Barbarovo stehno se již zacelovalo a pahýl useknuté ruky se potáhl kůží. Barbarova tvář byla zkřivena bolestí. "Došla mi trpělivost teď zemřeš!!!" Zařval tak, že ji úplně zaskočilo a v tom samém okamžiku ji připadlo, že zešílela. Viděla jak barbar odhodil svůj meč a jeho tělo se začalo měnit. Celé zmohutnělo a pokryla ho hnědá srst.
Barbarova hlava se protáhla a změnila se v hlavu medvěda. Dřív než si stačila uvědomit, čeho je svědkem postavil se medvěd na zadní a s tlapou na které měl drápy po ní máchl. Překvapená poslední událostí nestihla včas zareagovat a medvědova tlapa ji zasáhla do pravého ramene. Ucítila příšernou bolest, pustila meč z ruky a prolétla vzduchem několik sáhů, než dopadla na zem. Rychle se otočila zpět směrem k medvědovi a pozorovala jak se k ni po třech nohách blíží.
Už ji bylo jasné s kým má tu čest, čelila jednomu s prokletých. Byl to barbar, schopný proměny v medvěda. A co víc byl schopný ovládat jiné zvířecí medvědy. "Jen to ne, ať si nepřivolá na pomoc dalšího medvěda." prosila v mysli a s obtížemi se postavila.
Medvěd se k ní blížil , z úst mu kapaly sliny přičemž zlověstně mručel. Rozeběhla se tak aby proběhla po jeho straně, se zraněnou tlapou. Medvěd nestačil zareagovat a tak kolem něj proběhla ke svém meči. Rychle ho zvedla a začínala přelévat svou moc z mysli do meče, přičemž ustupovala před medvědem, který se opět pomalu blížil. Nebylo kam spěchat. "Konečně" pomyslela si šťastně. Čepel jejího meče se najednou začala měnit, měnilo se její složení, ocel se měnila na stříbro. Když to medvěd uviděl vztekle zařval a ztlamy mu vyletěl velký chuchvalec slin. rozeběhl se na ni, těsně před ní se postavil na zadní a... A Lilien provedla rychlý výpad a probodla medvědovo tělo v místě kde se nachází srdce.
Medvěd na posledy zařval a v tom samém okamžiku vytahovala Lilien zakrvácený meč z těla urostlého barbara.
Padla na kolena a začala brečet vysílením i štěstím. Rameno ji strašně bolelo, ale nemohla si pomoci svou mocí. Boj s medvědodlakem ji úplně vyčerpal. "Musím si zastavit aspoň to krvácení" pomyslela si a přiložila si zdravou ruku na poraněné rameno. Během chvíle rána přestala krvácet. Oddychla si vzala svůj meč a řekla mu "děkuji ti věrný příteli". Pak se ztěžka zvedla ze země, došla k hromádce svých věcí. Vytáhla z torny měch s vodou a osvěžila se. Po té očistila v listi meč od nečisté krve, sbalila si věci a vydala se na cestu zpět. Cestou ještě prohlédla medvědodlakův srub, kde ale nic zajímavého kromě velkých zásob jídla nenašla a tak se vydala zpět do vesnice pro svoji zaslouženou odměnu... Doufám, že se vám to líbilo. Pokud ano, určitě se můžete těšit na její další dobrodružství.
Diskuze
velice zajímavé...asi máš talent :)
Marsia: ale v lutaratuře jsou takováto slovní spojení běžná...
a chyby, jo to je můj problém :)))
Těch chyb je tam fakt hodně ... naše češtinářka na gymplu by tě přetrhla :)))))))) .... Slovní spojení "Přejel přes ní pohledem" mě dostalo ... Co bys řekl výrazu "Přejel přes ni traktorem" :)))))))
Ale jinak se mi to líbilo ... :)))))
pěkné, poutavé a vcelku napínavé.
co se týče kritiky, souhlasím s Afeir a deshim.
Mimojiné, mentální rána? To by spíš bylo označení pro mágův útok, pokud vím. Lepší by bylo dle mého názoru, že příval energie, který na něho hraničářka vyslala ho překvapil. Tělem mu projel bolestivý pocit.
Jinak to jak se chovala ke svému meči mi připadá vcelku fpoho, protože jí už asi párkrát zachránil život...
ale jinak dobrý
Ctěný Tuaxi,
tak jsem to přečetl a ptám se, co ještě říci jiného, než již bylo řdčeno? Ta "prosvítající pravidla" nejsou dobrou známkou, některé slovní obraty také za mnoho nestojí a občas ta gramatika. Naopak příběh je velmi pěkný, tedy námět, abych se vyjádřil přesněji.
Tedy nějaká ta "horší místa":
hbitě se vyhýbala spadlým kmenům no padlý stromy na tebe už moc neútočí, takže spíše než hbitě se jim lehce nebo hravě vyhýbáš ...
ji na zádech neposedně poskakovala kožená torna vzhledem k tomu, že předpokládam, že dlouhou dobu trávila na cestě, tak by si tornu upravila tak, aby seděla pevně, nedělal při poskakování rámus a nesla se pohodlně
uviděla mezi stromy lesní louku louka je rozsáhlá travnatá plocha a je třebas horská louka, ale mezi stromy v lese je mýtina, palouk, paseka
Přejel přes ní pohledem no když už pohledem, tak přejel ji pohledem, ale lépe letmo si ji prohlédl, sklouzl po ní pohledem apod, takto to vypadá, jako by ji položil na zem a pak ji přejel
A podobných míst se najde více. Také si dej pozor na interpunkci. A co se významu slov týče, čeština je velmi bohatá a ač se to nezdá, určitá slovní spojení nejsou zkrátka přípustná (ačkoliv na první pohled vypadají normálně).
S úctou deshi
Tyr:
Založil jsem v putyce stůl Realita versus DrD. Můžeme si tam o tom promluvit a hlavně o tebou nastíněným problémem přejímaním našich věcí do světa DrD.
Tímto vás všechny zvu.
Terátor:
Díky. Poutavost je jedna ze silných stránek, mého vypravěčského umu. Musím, ještě zapracovat na formě.
Afeir
Proč přítel meč? Protože, ne každý se upne na člověka nebo zvíře. někdo je závislý na předmětu, díky kterému přežívá. Je to otázka víry, a někdo věří že i předměty mají duši...
Ted mi dosla takova malickost. Myslite, ze s v DrD pouzivaji na "hrobech" kříže? A jaky pro to mate vysvetleni? (Je zajimavy, jak nektery veci prejimame a bereme je jako samozrejmy :-)
Tim ovsem nechci menit svy hodnoceni (stejne je uz pozde :-) jenom takova pripominka, mozna se to zvrhne i v diskuzi. Tak co, jaky je vas nazor?
Proste dobry. Je to kratky (coz neni vzdy chybou :-) a pritom poutavy. Precet jsem to jednim dechem. Moc pekny, neni co dodat.
Pěkné to opravdu je, ale je tam pár věcí které kazí dojem. Dost často jsou tam slyšet pravidla. Tomu se vyhneš, když děj podrobněji popíšeš z části se ti to povedlo s tím přeléváním síly do meče. (Možná by nebylo špatné pravě k meči zaměřit další díl- proč příteli?) Opravdu nevkusné to bylo s tou mentální ranou(Protože když si já představím mentální ránu, tak je to hrubá urážka řečená tak aby o ní ten druhý opravdu začal přemýšlet za učelem jeho sebevraždy :o) ) Někde na netu jsem tu četl příběh o hobitovy, který zastavil útočící šelmu silou svých myšlenek a tam to bylo trochu lépe popsané. To že jsi nepoužil označení medvědodlak opravdu cenním. Co víc rozhodně se na pokračování těším :o) Ale i tak ti více jak tři dát nemohu je to tak 3,33333.. :o)