Články&Eseje

Hrdinka Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 17

Já nejsem žádná, kurva, hrdinka!

Chce se mi to řvát a přitom ze sebe servat drahocennej pás, výraz to díků týhle malý dědinky, která se krčí v obklopení hor a která musí bejt rok co rok zavalená sněhem nebo blátem stékajícím po ostrejch stěnách skal. Je to příšerný, ubohý místo, pár hliněných domků tvořící jedinou roztahanou ulici, poradní strom a okolo mizerná palisáda, do který by stačilo se opřít a padla by k zemi jako obyčejnej plot. Všimla jsem si toho hned, jak mě sem dotáhli, teda, jak mě sem donesli div ne na ramenou, hulákali oslavný písně, skákali jako pominutí a vůbec, chovali se jak magoři. Je fakt, že jsem jim to nevymlouvala, koneckonců, chtějí-li hrdinku – pokud to znamená, že dostanu najíst a že se vyspím jinde než na zemi – fajn, mají ji mít.

Uprostřed vesnice jsme se zastavili; okamžitě se kolem nás srotili snad všichni její obyvatelé. Staří i mladí, nejvíc však rozjívený, špinavý děti s neodmyslitelnou smečkou vychrtlých psů kolem podrápaných nohou. Pobíhali střídavě kolem mě a kolem toho, co zbylo z oné dívky, lupičky a mrchožroutky, kterou jsem měla podle mínění těchhle tupců zabít. Za odměnu jsem měla být uctívána coby hrdinka a předvedena jejich pánovi, který si mě přál poznat.

Je to tady odporný, ale byla jsem už na horších místech. Nestačím kopat do psů, kteří mi vrážejí čumáky do rozkroku, a vyhejbat se hromadám zvířecího trusu. Ženské mě očumují, chlapi svlíkají očima a ti malí parchanti se mi věší na ruce a řvou u toho jak šílenci. Je mi z toho na blití, ale co mám, sakra, dělat? Říct jim, že jsem tu jejich noční můru nezabila? Mohla bych si plíce vyřvat a stejně by mě nikdo neposlouchal. Už staví pod shromažďovacím dubem dlouhý lavice a snášejí na ně všechno, co jejich ubohý domky nabídnou. Slepice vraždí po desítkách, z chlívku vyhánějí rozděšená prasata, zapalují obrovskej oheň a chystaj rožně. Fakt tu asi mají málo příležitostí se pořádně nažrat. Nechci jim to kazit. Po pravdě mám neurčitej pocit, že kdybych teďka řekla, že jsem tu ženskou neoddělala, že by oddělali oni mě.

Posadí mě k nejvyššímu stolu, přesně do čela hned vedle tlustýho chlápka, kterej je pravděpodobně velkým zvířetem v tomhletom bláznivým psinci. Postaví před nás hliněný džbány a pár pohárů a pak mi všichni připíjejí, zatímco dva odrbaní kluci běží do prudkýho kopce, na němž se zvedá docela bytelnej dřevěnej hrad. Sídlo pána. Vím, že mě tam stejně dovlečou, přesto jsem vděčná za tu jejich ubohou pohostinnost, kterou mě zdržujou od nevyhnutelnýho. Snad se tu dozvím, kdo byla ona dívka a proč jsem ji vlastně zabila. Že mlčím, jim vůbec nepřijde divný, připisujou to vlastnosti všech hrdinů, totiž skromnosti.

Netrpělivě čekám a snažím se zachytit, co se vlastně v tý zatracený jeskyni stalo. Pokud si já pamatuju, tak jsem se tam schovala před náhlým deštěm, kterej mě zastihnul na mý cestě, po který se plahočím už dobrejch pár hodin. V okruhu desítek mil nebyla jediná chalupa, jen louky s vysokou travou a pak černej les s kluzkejma kamenama a se stromy, do kterých by se schovali tři chlapi. A pak ta jeskyně. Objevila jsem ji docela náhodou, zrovna když jsem uklouzla po jednom z těch šutrů a svezla se po zadku přímo k jejímu ústí. Stačilo po čtyřech prolízt trnitým křovím a už jsem byla v chladu a suchu. U jedný stěny dohoříval malej oheň a u něj jsem zahlídla beztvarou hroudu. V ten okamžik jsem venku zaslechla hlasy, ale nic mi nedošlo, myslela jsem, že je to zbytek mý družiny, kterou hledám už od včerejška.

„Na tvoje zdraví, paní!“

„Ať ti bohové žehnají!“

Usmívám se a znova si s nima připíjím. Víno je mizerný, ale v chladným dnu zahřeje. Musím si dávat pozor, abych ho nevypila moc, potřebuju čistou hlavu, potřebuju se konečně dozvědět, kdo byla ta holka a proč se všichni radujou z její smrti. Obrátím se proto na to tlusté prase, co se mi pokouší ohmatat stehno, sevřu jeho prsty tak, že vykvikne bolestí. Sladce se na něj usměju. „Kdo byla ta dívka?“

„Dívka?“ všichni zmlknou a nechápou, na co se ptám.

„Ta, co jsem ji zabila přece…“ nechápu, čemu se diví.

„To nebyla dívka, paní! To byla dračice! Mrcha zlá! Očarovala mladého pána! Vylákala z něj strašný peníze! Zabila pět strážců!!

„Šest, ty motyko!“

„Osm jich bylo!“

„Kdepak, celej tucet! Říkal mi to bratr, dělá na hradě!“

„Tvůj brácha tam leda kydá hnůj! Co by o tom věděl!“

„A tvoje sestra tam dělá děvku vojákům!“

„Cos to řek? Odvolej to! Já tě zabi…“

„Dost!“ vykřiknu a oni mě kupodivu poslechnou. Upřou na mě zvědavý pohledy a já vyzvu prvního chlapa, kterej stojí u stolu. „Tak kdo to byl?“

„No…“ nervózně se rozhlídne kolem sebe. „Jako říká se, že… že… no zkrátka. Náš mladej pán byl do ní celej pryč, všecko ji jako dal, zlato, šperky, kožešiny, jenže jí to bylo málo, chtěla vládnout a tak prej do mladýho pána hučela, aby zabil svýho tátu, jako starýho pána, ale oni na to přišli a když ji šli zatknout, tak utekla a zabila přitom celej tucet strážců a možná ještě nějaký čeledíny, skoro až hrad zapálila! No a od tý doby…“

„…od tý doby se všem jen mstila, jezdila do vsí drancovat a přepadala poselstva, odháněla dobytek…“

„…sem se teda neodvážila, měla asi strach ze starýho, ale v okolí řádila, to zase jo…“

Zamračila jsem se. Ta dívka, kterou jsem měla zabít, vypadala spíš jako dítě a ne jako všehoschopná bestie. Když jsem v tý jeskyni přistoupila k ohništi a spatřila to zhroucený tělo, naklonila jsem se, abych zjistila, co to je. Pod zkrvavenou houní ležela drobná plavovlasá dívka a z hrudi jí trčel širokej nůž. Sebevražda se dala vyloučit, dívka měla svázaný ruce za zády a v puse roubík. Vytáhla jsem ten nůž, vypadal fakt strašlivě, jak jí tak vyčníval z hrudi, a v tom se do jeskyně nahrnuli nějací muži a pak… pak jsem se ocitla tady.

„…řekni, paní, tebe taky přepadla?“

„Cože?“

„Přepadla, že jo? A tys ji přemohla! Pronásledovalas ji až do toho jejího doupěte a tam jsi ji zabila!“

„No…pokaď to vidíte takhle…“ zaváhala jsem, jestli se nemám radši přiznat, protože tohle spíš vypadalo na nějakou – dost možná moji – smečku, ale vtom dav zahučel radostí a do vzduchu se vzneslo množství kožešinových čepek. Do pohárů prýštilo další víno a pod stromem se začalo tančit. Netrvalo dlouho a z hradu přijelo poselstvo s krásným koněm pro mě, a jestli bych prokázala hradnímu pánu tu čest a bla, bla, bla, vydala se s nima nahoru. No co, koneckonců se snášela tma a spát v jedný z těch příšernejch chatrčí se mi fakt nechtělo. Zítra odsud vypadnu, najdu ty pacholky, kteří mi zdrhli i s posledním žoldem, a znovu se s nima vydám do světa.


*

No jo, maj to tady fakt moc pěkný. Celý dřevěný, věž, chodby, síně, festovní dubový mostky, který se daj v případě napadení zvednout a zatarasit vstupní brány, střílny hezky hluboko a na ochozech kupu strážnejch. Po dvoře v blátě pobíhají čeledíni a pošťuchujou děvečky, prasata chrochtaj, koně potřásaj hlavama, zkrátka idylka, ze který se mi chce akorát tak zvracet. Bohové, kam jsem to jen vlezla?

V hlavní síni bylo docela dost lidí, postávali u dlouhýho ohniště, který se táhlo podél jediný kamenný zdi a vydávalo příjemný teplo. V čele stála široká stolice pokrytá hnědou kožešinou a na ní seděl takovej malej, směšnej stařík. Měl na sobě něco zelenýho s bílým, v šedivejch vlasech zlatou čelenku, svraštělý ruce pokrytý prsteny. Oči měl teda dost chladný, když se na mě podíval, bohové vědí proč, zamrazilo mě, navzdory ohni, v zádech. Tak s tímhle dědoušem bych nechtěla mít žádný spory, pomyslela jsem si a opatrně se rozhlížela po síni. Kousek od stolice postával pobledlej mladík, hubenej jak kdyby měsíc nejedl nic jinýho než chlebový polívky, a měřil si starcovu hlavu nenávistným pohledem. I přes věkovej rozdíl si byli dost podobní.

„Pane!“ ozvalo se tlusté prase a poklonilo se starci až k zemi. „Přivedli jsme tu hrdinku, co zabila Mstivou Rees! Zde je nůž, kterým ji proklála. Na vlastní oči jsme to viděli!“

Síní to zašumělo a na mě se okamžitě upřely všechny zraky. Nejdivočejší pohled měl onen mladík, starcovy oči byly kupodivu klidné, chladné a poněkud výsměšně sledovaly krví olepenou zbraň.

„Přistup blíž!“ zaskřehotal ten starý havran a zatímco mi kynul pravou rukou s nožem, levou prudce uchopil mladíka za paži a strhnul ho za sebe. Něco mu zakrákoral do ucha. Ať to bylo cokoli, mladíkovy oči mě sice nepřestávaly probodávat, ale už se nepokusil o žádný výpad. Měl štěstí. Musela bych se bránit a bránit se já umím jako málokdo. Ne nadarmo jsem vyrostla ve vojenských leženích, kde se buď o sebe postaráte sami nebo skončíte jako něčí děvka či potrava pro supi.

Udělala jsem pár kroků vpřed. Stařec si mě zamyšleně prohlížel, ale asi jsem se mu v krví potřísněný tunice přepásaný tím darovaným pásem líbila, protože uznale pokýval šedivou hlavou a ukázal ke stolu. Větší hromadu jídla jsem viděla naposledy loni, když jsme dostali rozkaz oblehnout jeden hrad dole v Nížinách. Ti parchanti tenkrát vůbec nepočítali s tím, že bysme mohli hrad dobýt. Seděli si ve svých síních a cpali se husami a telaty, zatímco my dole chcípali hlady.

„Tak tys zabila Rees? To bychom to měli oslavit, co? Jak se jmenuješ?“

„Jsem Corlynn, pane.“

„Tak… Corlynn,“ zvedl se ze stolice a odmítl přitom pomoc bledého mladíka. Sám se došoural ke stolu a mě nechal posadit po svý pravici. „Určitě máš hlad, statečná Corlynn. Po takovém skutku vskutku vytráví,“ nepříjemně se zasmál, ale hned dal pokyn, aby mi donesli nůž na maso. Sám si vražedným nožem uřízl kus kančího stehna a hodil ho mladíkovi na kus chleba.

„Jez, synu. Musíš být silný.“

Syn měl co dělat, aby se nepozvracel, přesto se neodvážil starci odporovat. Poslušně si odkrojil malý kousek a vložil si ho do úst i se stopami dívčiny krve. Bylo mi ho líto, ale zasloužil si mou lítost? Vůbec jsem ho neznala, ale věděla jsem, že mě rád mít nebude. Proč taky? Oddělala jsem jeho největší lásku, ale co mi je po tom, ksakru? Ráno se sbalím a tohle všechno bude jen příjemná vzpomínka na hory jídla a teplo z ohniště.

Tlusťoch znovu a znovu vyprávěl můj příběh, jak jsem zabila strašlivou Rees, jak ji také hledali, neboť jim v noci někdo – ona – rozehnal všechny ovce, jak prohledávali les a přitom zaslechli padající kamení – jela jsem po zadku k jeskyni – a když tam vtrhli, už jsem měla Rees na lopatkách. Nastala strašlivá bitka, kdy jsem s Rees zápasila jako divoká kočka, Rees se bránila špičatými zuby i nehty, posílala na mě nesnesitelný kouzla, hromy a blesky, takže to chvílemi vypadalo, že bojuji se všemi démony podsvětí. Stařec se usmíval, co chvíli tleskal radostí jako malé dítě, co chvíli mi připil a co chvíli se zamyšleně podíval na svého mlčícího syna.

Začínala jsem bejt ze všeho unavená. Staroch to na mě asi poznal, protože zavolal jednoho ze svejch sluhů, aby mi připravil spaní. Představa, že budu spát v teplý posteli vzala za svý v okamžiku, kdy mě sluha dovedl k ohništi a hodil mi na přikrytí ovčí houni. Nádhera!Takhle se tu zachází s hrdiny. Hovor kolem stolu utichal, lidi se pomalu rozcházeli, koutkem oka jsem zahlídla, jak mladík vede starce po širokejch schodech někam nahoru. Asi do ložnice. Do teplý postele. A já se tu krčím s dalšíma dvaceti lidma a přemejšlím, kam si jít odskočit. Když jsme sem přicházeli, všimla jsem si výsernice, která se ve větru houpala na jednom krakorci. Nechtělo se mi do tmy, ale co jsem měla dělat? Dřepnout si někde do koutku, když mě sledovalo na dvacet chlapů?

Nebylo těžký onu věc najít, takže po chvíli jsem vycházela docela spokojená a mířila si to do hlavní síně, když mě náhle kdosi vtáhnul do temnýho výklenku a přiložil mi na krk nůž.

„Co to sakra…“

„Buď zticha!“ tvář mi ovanul horký, přerývaný dech. Hubené ruce mě odzbrojily a pak mě prudce otočily tváří k útočníkovi. Sice byla tma, ale poznala jsem ho. Se špičkou nože v krční jamce jsem hleděla do mladíkových nenávistných očí.

„Proč jsi ji zabila? Co ti tak strašného udělala?“ zasyčel a přimáčkl mi nůž hlouběji. Idiot. Chytila jsem ho za ramena a vrazila mu koleno přímo do rozkroku. Když se bolestí ohnul, oběma pěstma jsem ho praštila do zátylku. Složil se mi k nohám jako pytel hadrů. Mohla jsem ho zkopat, vyrazit mu duši z těla, shodit ho do hradního příkopu, ale co bych z toho sakra měla? Nic než potíže. Proto jsem ho po chvíli zvedla a opřela o chladnou zeď. Chvíli trvalo, než přišel k sobě, a pak se… rozbrečel. Bohové, tak tohle mi scházelo!

„Neřvi!“ zavrčela jsem a nervózně se rozhlédla. Na hradě byl celkem klid. „A uklidni se, jo?“

„Tys ji zabila! Zabilas Rees!“ Štkal jako malej harant.

„Byla to mrcha. Nic jinýho si nezasloužila. Hele, zapomeň na ni, jasný? Najdeš si nějakou jinou…“

„Ty to nechápeš!“ utřel si slzy a snažil se mě odstrčit. „Nic z toho, co říkají, neudělala.“

„Ale prosím tě,“ shovívavě jsem se usmála. Mladíčkovi mohlo být tak šestnáct, už měl bejt dost starej, aby začal chápat, že svět nejni sametový hnízdečko. „Vždyť po tobě chtěla, abys zabil taťku, abyste spolu vládli a žili šťastně až do smrti smrťoucí!“

„To není pravda. Chtěli jsme šťastně žít, to ano, ale nechtěli zabít otce. To je nesmysl!“

„Tak proč utíkala z hradu a zabila tucet vojáků?“

„To se říká?“ překvapením se mu rozšířily oči a já si v duchu nadávala, proč se do toho, kurva, pletu. Co je mi do toho, jaký tu maj rodinný problémy? Mám svejch dost. Chci tu jen přespat a pak se ráno hezky vypařit. Poslední, co potřebuju, je poslouchat nějaký kecy od zdrcenýho kluka.

„Víš co? Na tohle zapomeneme a já jdu spát. Jsem utahaná jak pes.“

„Počkej. Chci ti to vysvětlit. Ona opravdu nic z toho neudělala. “

„Jenže mě to vůbec nezajímá. Stejně je mrtvá.“

„Vůbec ti nevadí, žes zabila nevinnou dívku?“

Tak a už jsem toho měla akorát tak plný zuby! Napřed mě tu oslavujou jako hrdinku, která je zbavila zlý saně, a najednou na mě chtěj hodit vraždu neviňátka! Ať tu holku zabil kdokoli, já jsem z toho zatím měla jen nepříjemnosti. Zatraceně, vždyť jsem chtěla jen nocleh a kus žvance!

„Mám toho dost! Jen co se rozední, odcházím.“

„Nechám tě zatknout za vraždu. Dokážu, žes ji chladnokrevně zabila, ačkoli byla nevinná. Z našeho vězení se už nedostaneš. Zavolám stráže!“

Musela jsem se rozesmát. Tohle pískle mi tu vyhrožovalo, jako by to snad myslelo vážně. Přesto je mohl zavolat, proto jsem k němu přiskočila a sevřela mu prsty kolem útlého krku. „Tak poslouchej, chlapečku,“ šeptala jsem mu do ucha. „Jestli tě to uklidní, tak jsem tu tvou holčičku našla už tuhou, jasný? Ať to udělal kdokoli, byla mrtvá, už když jsem spadla do tý zatracený jeskyně. A je mi vážně fuk, proč umřela, jasný? Jasný?“

Ohromením nemohl chvíli dýchat. Povolila jsem prsty a zamáčkla ho hlouběji do výklenku.

„Já ti nevěřím,“ zasípal.

„Což mě teda vážně dost mrzí,“ ušklíbla jsem se. Prudce jsem ho vytáhla z výklenku a normálně jsem ho omráčila pěstí. Nedalo se nic dělat. Tady jsem ho nechat nemohla, tak jsem si jednu jeho ruku přehodila kolem ramen a vlekla ho do síně. Celou cestu za sebou bezvládně táhnul nohy, hlava mu klimbala sem a tam a já vzývala všechny bohy, ať cestou nikoho nepotkám a nemusím nikomu vysvětlovat, proč je mladej pán v limbu. Jenže kam s ním? U ohniště nebylo místo, pod stůl se mi ho taky strkat nechtělo, krom toho jsem měla v úmyslu ho svázat a pak vypadnout z hradu ještě za tmy. I kdybych měla skočit do hradního příkopu!

Nadlehčila jsem si ho a on potichu zasténal. Sebrala jsem ze stolu pohár se zbytkem vína a polila mu jím halenu. Musím ho dostat nahoru k ložnicím pánů… Nebo bych ho mohla odložit někde v chodbě nebo… Zatraceně! Copak já vím, kde se tu dají schovat nepohodlní svědci? Za normálních okolností bych ho prostě podřízla a hotovo. Jenže tady jsem nebyla útočníkem, tady jsem byla slavným hostem.

Vytáhla jsem ho po schodech nad síň. Přede mnou se otevřela docela široká chodba, oddělená od vzduchu vyřezávaným zábradlím, takže tvořila jakousi galerii. Vedly z ní pouhé dvoje dveře. Před jedněma se o kopí opíral namol opilý voják, druhý ležel na zemi a vedle sebe měl přilbici plnou zvratků. Na konci chodby dohořívala pochodeň. Opřela jsem mladýho pána o zábradlí a šla si poslechnout ke dveřím, který nikdo nehlídal. Ticho jako v hrobě. Pomalu jsem je otevřela. Komnatu osvětlovala zář z železnýho koše a dopadala slabě na postel. Už jsem na nic nečekala, zatáhla jsem toho kluka dovnitř a praštila s ním do postele. Mám já tohle zapotřebí? Kdyby mě, krucinál, aspoň zahrnuli dary na znamení díků, kdyby mi dali dva tři koně a měšec zlaťáků, nějakej ten meč a drahocennou čelenku, tak se budu cítit jako opravdová hrdinka, ale tady mně akorát nalili trochu kyselého vína, přepásali laciným šmukem a řekli pěkně děkujem. A já abych tady zhebla za napadení mladýho pána. Do háje, to jsou kšefty…

Znechuceně jsem si odplivla a chtěla vypadnout, když jsem zaslechla na chodbě kroky a vzápětí heknutí strážců.

„Vstávejte, vy hovada, takhle hlídáte pána?“

No skvělý, málem jsem se vzteky zadusila. A jsem tu jak v pasti. Přeběhla jsem k oknu a zkoumala šance na přežití. Kdepak, tenhle skok bych odnesla leda tak zlomeným vazem. V sousedním okně u pána hradu se svítilo, pán tam zaručeně nebyl sám, jasně jsem slyšela, jak se s někým krákoravě dohaduje. Vyklonila jsem, abych líp slyšela.

„…a co to zlato, našli jste ho?“

„…nic tam nebylo…“

„Cože? To není možné! Musí tam být!“

„Pane, tu jeskyni jsme převrátili naruby. Našli jsme akorát kousek chleba, kotlík a nějaké šaty. Jinak nic.“

„Chtěli spolu utéct! Dal jí skoro všechny šperky! Kožešiny! Peníze! Někde je přece musela mít! To jste se jí nemohli zeptat předtím, než jste ji… Zatracená práce! Idioti!“

Tak tohle začínalo bejt zajímavý. Vyklonila jsem se ještě víc. Třeba se konečně dozvím, co se tu vlastně děje.“

„…musela to najít ona…“

Cože? Bylo mi hned jasný, že mluví o mně! A do hajzlu! Odskočila jsem od okna a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Mladej se začal probírat, tak jsem mu jednu vrazila, aby mě nerušil v přemýšlení. Kruci, musím se uklidnit. Je mi jasný, že po mě půjdou, ale musejí to udělat nenápadně, jsem přece, kurva, hrdinka, kterou tu celej den nosej na ramenou! Takže potichu se plížit z komnaty by byla blbost stejně tak, jako se pokoušet slézt z věže na nádvoří. Takže musím dělat hluk, ale zase ne moc velký.

Roztřásla jsem si vlasy po zádech, stáhla pásek z tuniky, několikrát se kousla do rtů, aby mi naběhly, a nasadila ospalý výraz namlsané kočky. Unyle jsem otevřela dveře a jakmile jsem přivábila pozornost těch dvou hovad, hlasitě jsem zívla. „Bohové, mám žízeň jako trám!“

Mohli se přetrhnout, jasnej důkaz toho, že o rozhovoru pána hradu s neznámým nemají ani potuchy. Nabízeli mi džbán zvětralého piva, ale trvala jsem na tom, že chci čerstvé a že pro něj musíme dolů. Krátce mrkli ke dveřím, ale stačilo zavlnění boků a měla jsem doprovod až síně. Samozřejmě že se několik opilců probralo z dřímoty a za chvíli už v ohništi vzplanula polena a rozezvučely se píšťaly. Kdekdo se coural vymočit na hnůj na nádvoří, muži do sebe strkali a tahali rozespalé děvečky zpátky do síně. Bylo zataženo, proto se občas spletli, močili si na boty a osahávali čeledíny. Popadla jsem jednu pochodeň, obloukem se vyhnula výsernici a ocitla se na nádvoří. Skoro všichni byli uvnitř. Okno starýho krkavce svítilo do tmy jako zlověstný oko; měla jsem pocit, že mě sleduje, kam se hnu.

Setřásla jsem ten hnusnej pocit, přeběhla ke stájím a přiložila pochodeň k první kupce sena. Pak jsem ji hodila hluboko dovnitř. Netrvalo dlouho a oheň se rozšířil. Koně řvali, jako by je na nože bral, z hradu začali vybíhat zmatení opilci, služky, vzácné paní, podomci a kuchařky, všecko to lítalo sem a tam, řvalo to na sebe, hledalo vodu, motalo se v hustém kouři, až kohosi konečně napadlo otevřít hradní bránu a vyvést dobytek ven. To byla chvíle, na kterou jsem čekala! Skočila jsem na nejbližšího koně, druhého jsem popadla za ohlávku a pod záminkou, že je jedu vyvést před bránu, jsem prudce stiskla kolena a řítila se z kopce přímo do vesnice. Cestou jsem řvala jako na lesy, že na hradě hoří. Zmatek ve vsi nemohl být zábavnější. Ach, kdybych tu mohla zůstat, pořádně bych si to užila, určitě by mě opět nazvali hrdinkou, která je zachránila před smrtí v plamenech! Ale ať si tady třeba pojdou, je mi to fuk!

Prchat v noci na koni krajem, kterej neznáte, je fakt na houby. Za váma hoří hrad, nad váma nebe černý jak bota a před váma tma, že byste si nejbližší větví vyrazili oko. Do toho nemáte ani ponětí, kam to, kurva, vlastně jedete, navíc vás straší poněkud přehnaná myšlenka, že vás pronásledujou všichni démoni světa s krkavcem v čele. A že si to poslepu míříte přímo do pekelnýho chřtánu. Kupředu vás žene jen jediná myšlenka – od hradu dále!

Nevím, jak dlouho jsem se motala v tom čarodějným lese, než jsem to vzdala a oba koně uvázala u stromu, pod kterým jsem se nakonec uložila i já. Žhnoucí pohár hradu jsem nechala daleko za sebou. To byl teda den. Byla jsem unavená, poškrábaná a ze všeho nejvíc se mi chtělo spát.


*

„Á, kohopak to tady máme?“

Tvrdý kopanec do zadku mě rychle probudil. Vylítla jsem jak poděs, zakopávala o klacky, sháněla se po dýce, zatímco jsem se snažila vymotat z deky a zároveň si odhrnout vlasy z obličeje.

„Není to naše Corlynn?“

Okolím se rozlehl hurónský chechot.

„Idioti! Špinavci! Svoloči mizerná! Přestaňte se mi posmívat!“

„Kruci, Corlynn, to se nedá! Vypadáš jak…“

„Dořekni to a nakopu ti koule!“

„Fajn, fajn, dobře!“ Lissen posměšně zvedl ruce na znamení ústupu a vzápětí mě Malhorn zatahal za vlasy. Ohnala jsem se po něm jako lítice, ale to už mě chytil Craver s Gorim a každý za jednu paži mě táhli ke svým koním. Gori se přitom usmíval jako nedočkavý děcko. „To budeš koukat, Corlynn, to budeš koukat!“

A koukala jsem. Do hajzlu! Třebaže jsem to nikdy neviděla, s jistotou bych mohla odpřísáhnout, že jsou to šperky Mstivý Rees! Parchanti zpropadený, zmetci, holota povalečská, usmívala jsem se už docela uklidněně, ba co víc, skoro něžně. Mizerové mizerný. Kvůli nim mě málem oddělali…

Probírala jsem se šperky, hladila hebké kožešiny, potěžkávala váčky s těžkými mincemi. Lup za všechny peníze. Šikulové, šikulové. „Jak jste to provedli?“

„Ani ti nevím,“ poškrábal se Lissen za uchem. Hledali jsme nocleh a natrefili na…“

„…jeskyni,“ dořekla jsem a nad jeho nechápavým pohledem jsem se jen ušklíbla. „Co ta holka? Byla už mrtvá?“

„Mrtvá? Kdepák, byla živá až moc!“ Lissen se lišácky zašklebil na Goriho. „Škrábala fest, potvora, co? Pak pořád jen brečela, že chce domů, že ji vyhnali z hradu nebo co, že čeká na svýho chlapa a že se vydají na cestu k jejím rodičům. Chtěla ochranu. Že dobře zaplatí.“

„Dala nám tohle všechno,“ ukázal na hromadu Graver. „A i kdyby nedala, vzali bysme si to sami. Řekli jsme jí, že se pro ni za pár hodin vrátíme, ať tam má toho svýho, nebo že jedeme bez nich.“

„Kam jste jeli? Nemohli jste tam s ní počkat?“

„Jeli jsme hledat tebe. Kdes vůbec byla?“

Mávla jsem rukou, řeknu jim to někdy jindy. „Když jste odjížděli, byla živá?“

„Za koho nás máš?“ pohoršil se Lissen. Jenom jsem se ušklíbla, znala jsem je jako svý boty. Ukrást, co se dá, pobavit se, ožrat – ne nutně v tomhle pořadí. Nějaký samaritánský sklony jsme ani jeden neměl v povaze.

„Vrátili jste se pro ni?“

Jejich pokrčení ramen bylo dost výmluvný. Kdyby se totiž vrátili, věděli by, kde mě najít. Radostný řev z vesnice by je určitě přilákal a oni by mu neodolali. Nikdo neměl vyvinutější čmuch na chlast a veselice jako ta moje všivá sebranka.

„Tak konec řečí, vyrazíme.“

Souhlasili. Naskákali jsme na koně a vydali se vstříc našim dalším dobrodružstvím. Graver tvrdil, že zná nějakýho chlápka, kterej zná nějakýho chlápka, kterej se postará o naše šperky a kožešiny, Lissen zas kohosi, kdo se potřebuje zbavit svýho bohatšího souseda, Malhorn zase tvrdil, že blízko najímaj žoldáky za docela slušný prachy, a Gori navrhoval, abysme se zastavili v nejbližší krčmě a pořádně se poveselili. Jo, byl to skvělej čas. Slunce vylezlo, ráno bylo čistý jako srdce mladý panny, ptáci řvali jako krávy, slabej vítr rozháněl pach kouře a mně bylo rázem do zpěvu. Byla jsem se svou družinou a to bylo nejdůležitější! Život byl zase fajn!

Zatímco jsme hledali cestu, která by nás dovedla do Nížin, mladej pán stál za troskách svýho ohořelýho hradu a v duchu mi sliboval pomalou a krutou smrt.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Gurkh: Děkuji za přečtení, za Tvé postřehy a za pozadí, jaké jsi nastínil. Moc se mi to líbí. Určitě nad tím popřemýšlím :_)

Galkor: Tak to mne opravdu těší! :-) Díky za přečtení a hodnocení.


 Uživatel úrovně 0

Velmi čtivé. Četl jsem to již dříve, ale stále se toho nemohu nabažit. Lyrie to se slovy opravdu umí. Co k tomu dodat. :-)


 Uživatel úrovně 0

To "cmech6":

Když už zmiňuješ profesora Durdíka, tedy přední kapacitu v oboru kasteologie, tak si vzpomínám že jsem přímo od něj slyšel něco i ohledně těch prevétů alias výsernic (moc zajímavé slovo!) na hradech. V hradních komnatách, případně v jejich blízkosti byly záchodky v kameném provedení na krakorcích trčících ze zdí paláců (ty jsou dobře zdokumentovány), jenže obdobná zařízení potřebovalo i běžné osazenstvo hradu, které třeba vůbec nemělo do vnitřního paláce přístup a tak jim musely stačit v dřevěném provedení jen tak někde v koutě vystrčené nad jámou či příkopem. Konstrukčně zdokumentovány nejsou, ale přesto je občas mohou doložit specifickým "závanem" z tzv. "kulturní vrstvy" při vykopávkách v hradních příkopech.

Hrad je ze slova ohradit, tedy tak, aby se nikdo nemohl bez povšimnutí dostat dovnitř nebo ven (totéž platí i pro všechna ostatní opevnění od drobných tvrzí po obrovské pevnosti). Takže není žádným překvapením, že se hrady i města na noc zavírají (no, padací most se zvedal jen v případě vážného ohrožení), ale ani tak nemohl každý přijít a sám si otevřít bránu - nemluvím o tom, zda to bylo fyzicky namáhavé a zda byla zrovna hlídaná stráží, protože navíc byla ještě i zavřená na zámek! (Jeden takový klíč už z raného středověku se například nalezl při vykopávkách v Levém Hradci.) Zkrátka vytratit se v noci z hradu rozhodně vyžaduje nějaké krkolomnější řešení...


 Uživatel úrovně 0

Lyrie, je to skvěle napsané, protože Ty zkrátka ani jinak psát neumíš, ale jsou příběhy, které mají soudržnou dějovou linii (kde se věci přirozeně odvíjejí jedna od druhé) a potom další, které připomínají zamotané klubko (kde události pohromadě drží jen kupa neuvěřitelných náhod). Tohle je nesporně ten druhý případ a klidně se přiznám, že při vlastním čtení jsem si toho nevšímal, jenže jakmile se v tom někdo začne přehrabovat, tak to zkrátka vyleze na světlo (a není na to moc příjemný pohled).

Lyrie zde totiž propojila "náhodami" v jeden celek několik samostatných příběhů, což není nic až tak neobvyklého, protože prakticky všechny ústně tradované příběhy jsou takové - tvoří je slepenec různých událostí, postupně přebíraných, zhušťovaných a doplňovaných i o vlastními nápady vypravěče. Teoreticky by mohlo něco podobného vzniknout i jako "zhuštění" delších a složitějších událostí do krátké vypravěčské verze, ale za cenu dějových nesrovnalostí, které tady také pozorujeme.

Zkrátka autorce pod rukama vzniklo něco mezi ústním podáním příběhu a "hrdinským eposem" převyprávěným přímým účastníkem až po delší době od uvedených událostí. Škoda, že to nemá ani jednu z těchto forem, takhle je to spíš zkusmý experiment, než běžný literární útvar zvaný povídka.

Přečetl jsem to sice jedním dechem a je to hodně napínavé právě proto, že děj byl zhuštěný do tak krátkého příběhu, ale už při čtení jsem měl pocit, že to trochu skřípe ve švech. Zkrátka si to plné hodnocení nezaslouží, ale proč nezkusit občas i něco nového, že?



Několik věcí jen tak na okraj:

Lidé běžně hrady ani vesnice nepodpalují, protože to už by do vlastní smrti neměli pokoj - žhářství bylo vždy jedním z nejtvrději trestaných zločinů, tady nemluvím o nějaké osobní pomstě, ale o rozpoutání štvanice na veřejného nepřítele! To se totiž nedá srovnávat s nějakou lumpárnou, krádeží a dokonce ani s běžným mordem.

Vlastní nůž se normálně nenechává v oběti! To udělá pouze vyklepaný amatér, protože každá zbraň je originál a kromě toho, že o ni vlastník nechce přijít, je to také možný důkaz proti němu.

O jízdě nočním lesem na koni ani nemluvě. ;-)



A takové by podle mě mohlo být pozadí tohoto příběhu:

Mládeneček se zblbnul do Rees a přivedl si ji na hrad, ale ta se nejspíš nepohodla s jeho otcem a tak ji hradní pán obvinil z krádeží šperků, někam ji zavřel a vylíčil všem jako pěknou potvoru, aby přerušil vztah mezi ní a synem. To se ale chlapci moc nelíbilo, takže jí nejspíš skrytě pomohl a ještě přidal pár věcí na cestu, snad si i domluvili později někde schůzku... Jenže mezitím si už někdo nepoznaný delší dobu sháněl obživu okrádáním vesničanů v okolí, takže když hradní pán uspořádal tu štvanici na "všehoschopnou Rees", co utekla z hradu, tak obě osoby asi vesničanům splynuly dohromady.

Možná by Rees naháněčům i unikla, jenže se setkala ještě s někým jiným a nakonec skončila s nožem v břiše. (Nejspíš zabití v hádce a asi to nebyl žádný hrdlořez, když zanechal nůž v ráně.) K tomu se připlete ta Corlynn (snad i něco z hádky zaslechla), je zvědavá a přijde se podívat blíž, jenže ji tam nachytají vesničani a ona je rázem za hrdinku. (I kdyby předtím třeba ty vesničany okrádala.) Corlynn se sice snaží zmizet, ale vesničani ji nepustí jen tak a navíc neví nic o zmizelých špercích. Pánovi i jeho synovi se tak zjevně pokazily plány, a proto si ji nechají přivést na hrad. (Tady bych jí přisoudil spíš vlastnosti jako štěstí a mazanost, než hrubé násilí!) A nakonec se jí podaří utéct, nebo se z toho prostě vykecá a normálně ji pustí...

Teprve mnohem později se při nějaké pijatice baví Corlynn s tím dalším mizerou a dojde jim, že se připletli ke stejným událostem. Je to natolik dobrý příběh, že ho vyprávějí dál a patřičně přitom zveličí své role i množství kořisti... Až vznikne právě takový příběh, který nám předložila Lyrie, jenže porovnejte, co jsem zrovna sepsal s jejím dílem. Tahle strohá (pseudo)realita se přece nedá srovnávat se tím zajímavým, napínavým a úžasně napsaným příběhem.


 Uživatel úrovně 8

Dáma a páni, ďakujem za príspevky. Aj keď sa miestami niesli trocha v invektívnom tóne, predsa je v nich dostatok vecných argumentov.

cmech nám ukázal jeden z možných spôsobov čítania textu, Lyrie druhý a Sccion vskutku obratne vysvetľuje ich podmienenosť. Ani jeden zo spôsobov čítania nie je ten správny. Ani autor, len čo publikuje svoje dielo, nemá zásadné právo na interpretáciu, jeho hlas je v polemike o diele len jedným z možných hlasov. Nemôže sa už odvolávať na to, že text napísal, pretože text v komplexnom diskurze kritickej recepcie „žije“ vlastným životom. Autor má na text výsadné právo (a teraz nemám na mysli duševné vlastníctvo) vo fáze jeho tvorby, nie však už vo fáze jeho recepcie. Lyrie sa koniec koncov k poviedke aj tak stavia, keď píše: „Já nikomu nepředkládám svou jedinou a svatou pravdu, mé povídky jsou z větší části dost otevřené a nabízejí mnoho výkladů a uchopení.“ To je pre mňa najzásadnejšia veta celej polemiky.

Samozrejme, len málo textov fantasy literatúry obstojí pred dôslednou realistickou kritikou. Nechcem byť teraz dogmatik a tvrdiť, že je to správne, že fantasy je úplný protiklad realizmu. To je príliš abstraktné tvrdenie, ktoré by viedlo len ku kanonizácii istej interpretácie a vylúčeniu iných. Potešilo ma, že cmech sa s takým hrdinským racionalizmom púšťa do Lyriinho textu a rozoberá ho, ba ho v istom zmysle "dekonštruuje".

Už pražskí štrukturalisti za prvej republiky tvrdili, že umelecký text je nezávislá štruktúra špecifických výrazových prostriedkov, ktorá je ale napojená na prostredie svojho vzniku. Ak sa niekomu zdá, že si protirečím, vedzte, že hovorím o funkčnom modeli literárnej komunikácie. Ide práve o tú rovnocennosť interpretácií. Literárne dielo sa svojím publikovaním napája na tradíciu ostatných literárnych diel, s ktorými na rôznych úrovniach súvisí (aj nesúvisí), i na realitu prostredia, v ktorom pôsobí. Dôležitá je tu i otázka autorstva (v prípade Lyriinej poviedky krásnou ukážkou dôležitosti autorstva je Ascellin príspevok) i aspekt čitateľa. Literárne dielo je príliš komplexné na to, aby sa dalo vnímať mechanisticky, v kauzálnom zmysle; jeho znakovosť ho predurčuje k neustálemu odkazovaniu a nutnosti re-interpretácie (to znie fasa múdro, že? ;)). Preto v konečnom dôsledku môžem literárne dielo popísať antitetickou definíciou. :)

Aby som už skončil a vysvetlil tú rovnoprávnosť interpretácií. Za pokusného králika si vezmem seba, ale odkážem sa aj na diskutujúcich: Darian číta Dariana čítajúceho Lyriiu. :D Darian má aké-také literárnovedné vzdelanie (povedzme), fantasy nepatrí k jeho literárnym preferenciám, no poviedku ako žáner má rád, pretože sa nazdáva, že na poviedke autor dokáže predviesť najviac zo svojho remesla. Dariana by v živote nenapadlo čítať tento text ako cmech, lebo ho nemá znalosti o stredovekej architektúre (v skutočnosti ho stredoveká architektúra ani tak nezaujíma), takisto by ho nenapadlo čítať text ako Lyrie, lebo on si skôr všíma poviedku ako komplex, nielen hlavnú postavu. Čitateľ Darian vezme do úvahy ostatné časti modelu literárnej komunikácie (t.j. autora v redakčnom systéme nevidí, aj keď na základe rukopisu môže hádať; tradícia je kontext rubriky, v ktorom je táto poviedka rozhodne nadpriemerná; realita je, že na tomto serveri už máločo vychádza, takže Darian je vďačný, keď mu niečo príde do čakárne) a interpretuje dielo. To znamená, že ho číta nejakým spôsobom a poviedka ako celok mu dáva zmysel. Argumentáciou a objasnením východísk uvažovania vzniká konkrétny text kritiky.

Tým všetkým chcem povedať, že pokiaľ Lyrii, cmechovi, Sccionovi, Ascelle, Shadowmagovi – vlastne všetkým, ktorí túto poviedku prečítali a hodnotili až po tom, ako si na ňu vytvorili názor – dáva ich čítanie textu zmysel (a výsledkom čítania môže byť, že text je nezmysel, ha!) a vedia ho adekvátne argumentovať, tak sa deje, čo sa má. Som šťastný zemepán. :) Ende a ešte raz veľmi pekne ďakujem, priatelia.


 Uživatel úrovně 0

cmech6:

Děkuji za další komentář (myslím to upřímně). V prvé řadě - pokud to nevadí - se připojuji k Sccionovi, v podstatě mi promluvil z duše, lépe bych to nevyjádřila. Děkuji.

A nyní k Tobě a Tvým námitkám:

Předně je potřeba si uvědomit, že Corlynn vstoupila do rozjetého příběhu a vše je vyprávěno z jejího pohledu. Z toho, co ona odpozoruje, z toho, nač si udělá názor, z toho, co je jí řečeno. Ona sama, ač vypravěč, nepátrá po důvodech toho, co se na hradě stalo, proč se to stalo a jaké k tomu vedly důvody. Je potřeba si uvědomit a následně tak s textem pracovat, že osoba, která se ráno objeví ve vsi a v noci z ní prchá, má velmi málo šancí zjistit a poznat nejrůznější rodinné propletence. Pokud bych povídku psala ve smyslu: Corlynn se dostala se do vesnice, kde vesničané připravili oslavu na její počest, okej, vysvětlím všechny náležitosti, vztahy, propletence, důvody, zákony akce a reakce, ale já to napsala jinak. Z pohledu osoby, která ke všemu přišla jako slepý k houslím. Nevím, zda to vysvětluji dost srozumitelně, ale vem si, že bys byl v kůži Corlynn Ty. Nechceš nic jiného, než se najíst a vyspat a pak jít hledat svou družinku. To, že Tě shodou náhod označí za hrdinu, Ti může lichotit, nebo to popřeš. Corlynn se rozhodla pro první možnost a chce si to pořádně užít. Je jí houby po tom, co se na hradě děje. V okamžiku, kdy zjistí, že by jí mohlo jít o krk, prostě zmizí.

Právě skutečnost, že Corlynn nezná charakter mladého pána, ho může sama pro sebe označit za slabocha. Ona nám zprostředkovává svůj pohled na něj. Ve skutečnosti ten hoch vůbec nemusel být až takovým slabochem, nebo naopak mohl být slabochem ještě větším. Corlynn se nestará o to, jak se dívka v jeskyni živila, zda jí nosil jídlo její milenec, ani o to, jak dlouho tam byla. Ta dívka jí je lhostejná, její jediné plus spočívá v tom, že je mrtvá a Corlynn z toho plynou určité výhody.

Co se týče hodnocení, věř, že mnohem milejší mi je písemný komentář, kde se dozvím, jak povídku vidí ostatní. I když Ti to může připadat zcestné, za oba Tvé komentáře jsem ráda, jen se mě nemile dotkl tón, v němž byl napsát Tvůj první příspěvek. Zcela adekvátně jsem reagovala tak, jak jsem reagovala, což mi nemůžeš mít za zlé. Pokud bys ho napsal v neutrálním tónu, prostě vypsal, co se Ti nezdá, vzala bych to jinak. Takhle mi to přišlo jako příliš očividná snaha ze mě udělat idiota, který neví, co píše. Pokud to tak není, pak se Ti samozřejmě kdykoli (i veřejně) omluvím.

Pídíš se po motivu, proč dívka byla vyhnána. Já to nevím. Neví to ani Corlynn, kterou to nezajímalo. Tento nezájem je součást jejího charakteru. Kdyby byla jiná, zvědavější, empatičtější, jistě by se na ten důvod někoho na hradě zeptala. Jenže ona je sobecká mrcha, které je to fuk. Už nevím, jak lépe to vysvětlit.

Jak víš, že s pokladem utekli? Nemůžeš to vědět, prostě se jenom domníváš. Jenom z toho, jak Corlynn pohlíží na mladého pána, usuzuješ, že byl neschopný. Počítáš ale při tom "logickém" uvažování, jaká je to přezíravá, nafoukaná, lhostejná potvora? Co když měl mnohem víc moci? Co když byl pro otce tak neškodný, že ho prostě nenechával sledovat, neboť tušil, že synáček není něčeho podobného schopen a tím lépe ho mohl synek oklamat a podporovat Rees v jeskyni. Prosím, pořád při čtení počítejme s Corlyiným charakterem a s tím, že je na hradě sotva pár hodin, během nichž nemá šanci udělat si jakýkoli rozumný a pravdivý úsudek. A mladý pán zase tak mladý nebyl, ono šestnáct let ve středověku už znamenalo být nějaký ten čas dospělý, vzhledem k tomu, že málokdo se dožil (vzhledem k různým válkám a nemocím) padesáti, šedesáti let.

Jak Corlynn poznala, že to všechno patřilo Rees? Vezmeme-li v úvahu, že V okruhu desítek mil nebyla jediná chalupa..., že vesnice, kam ji přivedli, byla chudá jak rodinka kostelních myší, pak jediné místo, odkud mohly šperky pocházet, je - logicky - hrad.

Výsernice: no dobře, nemusela nad tím tak bádat, měla tam jít rovnou, ale to víš, my ženský všechno rády komentujeme :_)) Jinak s Tebou ohledně umístění tého věci souhlasím, ale rovněž vím, že třeba na takovém Cornštejně opravdu kdysi visela výs... prevét na krakorci a všechno z ní padalo na takovou úzkou cestičku podél hradeb. Pro dobývající rytíře by bylo snadné prolézt jí do hradu, ale byla by to pro ně taková potupa, že raději hrad oblehli.

Osedlaný kůň... no, tady se asi neshodneme, neboť hrad nám hoří, všici hasí, Corlynn obětavě vyvádí oba koně a bohulibě jede do vsi oznámit, že sídlo asi brzy lehne popelem. Nikdo nemá důvod ji pronásledovat a taky ji nepronásleduje (aspoň Corlynn o tom nic neříká, ani nemá ten pocit). Pouze, a teď se cituji, Prchat v noci na koni krajem, kterej neznáte, je fakt na houby. Za váma hoří hrad, nad váma nebe černý jak bota a před váma tma, že byste si nejbližší větví vyrazili oko. Do toho nemáte ani ponětí, kam to, kurva, vlastně jedete, navíc vás straší poněkud přehnaná myšlenka, že vás pronásledujou všichni démoni světa s krkavcem v čele. A že si to poslepu míříte přímo do pekelnýho chřtánu. Kupředu vás žene jen jediná myšlenka – od hradu dále! : Navíc, ona sice prchá, ale v podstatě jede a taky se v tom lese dost motá... Možná Ti přijde logické, že by ji měli pronásledovat, ale proč vlastně? Oni dosud netuší, že hrad podpálila ona. Ani starý pán netuší, že už je pryč. Podle mě by bylo logičtější, kdyby starý pán dal napřed prohledat hrad a teprve až potom - nejlépe ráno - vyslal stopaře, aby ji našli.

Co se týče otevření brány: pokud mi v okolí řádí Mstivá Rees, logicky budu mít hrad zabezpečený (i když jsem starý pán a vím, že Rees nebezpečná vůbec není). Prostě kvůli lidem. Kvůli zvýšení pocitu bezpečí. Kvůli pocitu, že hradní páni lid ochrání. Tudíž se mi jeví jako logické, že byla aspoň stažená mříž, brána zavřená a u brány jeden, dva strážní. Být Corlynn a jen tak nakráčet k bráně, začít tam manipulovat kladkou nebo se snažit odsunout z vrat nějakou tu bytelnou petlici či nedej bůh prohledat hrad a najít klíče, co by mi padly do zámku, prostě vezmu pochodeň a fláknu s ní do stáje. Vznikne panika a ty vrata někdo otevře za mě a já nebudu v podezření větším než jsem, zvláště, pokud má starý pán na mě spadeno.

Nevím, zda jsem odpověděla na všechny Tvé otázky. Zcela jistě mi můžeš kontrovat a odporovat, že to vidíš jinak, ale... není to vlastně fajn? Já nikomu nepředkládám svou jedinou a svatou pravdu, mé povídky jsou z větší části dost otevřené a nabízejí mnoho výkladů a uchopení. Hrdinku jsem napsala právě z pohledu hrdinky. Mrchy a potvory. Není dokonalá a chová se, jak umí. Na tomhle příběhu jsem chtěla vykreslit její charakter.

Ještě jednou díky za Tvůj čas. I Tobě hezký den.

Lyrie


 Uživatel úrovně 8

cmech6: Opravdu si nejsem jistý, jestli je tvá argumentace zvolena správně. Poněkud mě především zarazilo tvé srovnávání příběhových reálií a skutečností středověkého světa. Je to ta samá situace, ve které by se mohl ocitnout vážený profesor, který zveřejní svou vědeckou práci a jeho kolegové mu ve vší vážnosti vyčtou, že jeho dílo není ani trochu čtivé a postrádá sebemenší náznak příběhu. Co by mohl říct na svou obranu? Nejspíše to, že je to samozřejmé, protože jeho záměrem bylo přijít s novými poznatky a ne psát fikci. Kdyby si jeho kolegové nedali říci, nezbylo by mu nic jiného, než napsat Jméno růže. ;)

S beletrií to přece funguje přesně stejně, jen se obrátí ony póly záměru.

Jeden literát mě kdysi oslovil, když řekl, že literární dílo přece není detektivka, aby bylo možné bezpečně rozklíčit všechno, co je napsáno a bezpečně odhalit vraha. V momentě, kdy se o to budeš snažit, musíš zákonitě dojít do chvíle, ve které se ocitl Hercule Poirot, když navštívil divadelní detektivní hru, uprostřed představení napsal na papírek jméno vraha (komorník) a když se v druhé půli večera dozvěděl o složitých rodinných vztazích mezi podezřelými, vykřikoval: "Nebyla mi dána k dispozici všechna fakta."

Ostatně, jak tu psal Darian Ascelle, nelze hodnotit motivaci postav z logiky příběhu logikou našeho chápání. Když to uděláš, autor tě vždy něčím překvapí. :)

Když čteš příběh a najednou na tebe vyskočí něco, co vůbec neodpovídá tomu, co by se ve skutečnosti stalo, je samozřejmě dost možné, že to zruinuje celý zážitek z jinak dobře napsaného díla. Z té druhé strany, je možná na místě se zamyslet, nakolik danou situaci či celou zápletku využil autor jen jako prostředku, aby poukázal na něco úplně jiného. A potom se také nabízí možnost, nakolik je ta skutečnost, kterou jsme tam chtěli vidět, opravdu jen tím, co jsme tam vidět chtěli a byli zklamáni, že to bylo nakonec jinak. ;)

A nakonec, kdybychom to vzali do důsledku, můžeme možná i říci, že Lyriiny konstrukce o tvé osobě vycházejí úplně ze stejné příčiny, z jaké jsi vytvářel konstrukce o jejím díle. :)


 Uživatel úrovně 0

Lyrie,

popravdě jsem o Tobě měl lepší mínění! Rozhodně mě překvapují Tvé osobní ataky na mou osobu a docela mě zajímá, jak Jsi např. přišla na to, že jsem Tvou povídku "prolétl rychlostí větru" a že jsem nadutý. Jak vidno, skladba a mravy uživatelů se zde v posledních letech změnily, neboť za podobná prohlášení bys tu před pár lety dostala zápornou reputaci. Pakliže Tě to trochu uklidní, pak jsem komentář psal dvakrát, neboť jsem si ho, blbec, poprvé nezkopíroval. Prvně jsem tak činil v práci a posléze jsem se k této povídce dostal až doma, takže jsem byl nucen "začít" od píky. Nicméně přiznávám, že už jsem byl daleko stručnější, v čemž by mohlo vězet jádro pudla... ;-)

V žádném případě nejsem rozhořčen! Proč bych jako měl být? V životě jsem Tě neviděl, neznám Tě a vůbec nic proti Tobě nemám, takže Tvé poznámce nerozumím (ale to asi bude pravděpodobně souviset s mou nadutostí, že? :D ) Na svém hodnocení trvám, pakliže máš např. pocit, že hodnotím trochu přísněji, jest to možné. Kdysi dávno mě totiž jeden zdejší uživatel (setsan) "umlátil" argumenty ohledně hodnocení a já jsem jeho postřehy převzal. Pakliže se domníváš, že jsem se vzhledem k hodnocení vůči Tvé osobě zachoval nespravedlivě a můžeš mi např. ukázat nějaký můj starý komentář a hodnocení, kde by bylo možné spatřovat analogii s Tvou povídkou a kde jsem byl "štědřejší" ve svém vyjádření i hodnocení, tomu bych rozumněl... Na svém hodnocení nespatřuji chyb, ale asi to pravděpodobně bude díky Tvému rozhodnutí "neztrácet se mnou čas a vysvětlovat mi, co jsem nepochopil." Následně si své prohlášení popřeš, neb mi začneš vysvětlovat to, co jsem asi nepochopil... ;-)

I po dalších několika přečteních mohu za svou osobu prohlásit, že stále nechápu logiku příběhu a nestačím se divit naprosto neuvěřitelným situacím a náhodám, ale to už bych se opakoval, raději tedy přejdu k Tvým argumentům:

1) U tohoto bodu se nemohu nezeptat, proč Jsi takto neargumentovala Ascelle? I mě přijde nanejvýš nepravděpodobné, že se dívka "vypadající spíš jako dítě" (chlapci je 16, čili jí bude podobně) stane takovouto legendou! "Během chvilky" jsem si tam doplnil, neboť se domnívám, že by takto dlouho "přežívat" nevydržela. Takže řekněme, že se bavíme o období max. týdnů, ikdyž nadruhou stranu by tomuto závěru neodpovídalo sdělení vesničana: "Od té doby...", což v kombinaci s hloubkou přijetí systematicky šířených "legend" o útěku, apod. ukazovalo spíše na měsíce, až roky. Nakonec se ale přec jen vrátíme k týdnům, neboť reakce dívky na setkání s družinkou Corlynn, že byla vyhnána z hradu a "čeká na svýho chlapa", vypadá na velmi čerstvou záležitost. Totiž - v případě "týdnů" by již někde potřebovala přebývat, schovávat se, vařit, lovit, apod. Tím pádem by v dané lokalitě byla již plně samostatná, což z např. popisu jeskyně, apod. nevyplývá (a že si popisy docela "užíváš"... ;-) Dalším značně velkým otazníkem je vůbec motiv, proč hradní pán, popř. další osoba (nevíme) systematicky šířila tyto povídačky a rovněž jest k diskuzi už vůbec příprava a provedení celého tohoto procesu "legendarizace". Rozhodně to nemůže být záležitost hodin, nebo dnů. Oproti tomu byla dívka "vyklepaná", což neukazuje nic na systematické několika týdenní táboření. Pravděpodobně by se pohybovala v jedné lokalitě, již z toho důvodu, že evidentně plán milenců selhal a proto by měli dohodnuté nějaké místo srazu pro takovéto komplikace... Z výše uvedeného jsem nabyl dojmu (a nemohu se jej zbavit), že se jedná o děj v krátkém časovém horizontu. Něco ve stylu: oni zdrhli, pak přišel čaroděj a zakouzlil na vesničany kouzlo, že všichni propadli legendě o Mstivé Rees a pak max. pár dní poté hned navazuje děj povídky. Pro zakořenění legendy v této situaci a chvíli, prakticky nevidím jinou možnost než magii, což jest dále velkým otazníkem, neboť by to ukazovalo na jiný, širší záměr, než jen "vyhnat a sejmout". Prostě množství sporných, ale především těžko uvěřitelných, situací!

2) Pravděpodobně jsem se, ve své nadutosti, vyjádřil nesprávně, čímž Jsi nabyla dojmu, že se domnívám, že někoho zabila. Prosím o prominutí, ale není tomu tak! Jsem naopak přesvědčen o opaku (proto jsem si dovolil vyslovit domněnku, že toho by byl schopen spíše její milý, ikdyž později i toto zavrhuji a oba si proto dovoluji nazvat "uchy").

S pokladem skutečně utekli, neboť by jej pak nemohli Corlynn ukazovat její společníci. Zde bych sa rovněž dovolil zeptat, jak je možné, že s takovou jistotou poznala, že se jedná o šperky Mstivé Rees? Ale to jsem odbočil. Postupné vynášení je nepravděpodobné, to by museli mít komplice, neboť pochybuji, že by toho byl synáček schopen za této situace (a s otcem za zády). Takže buďto to musela odnést najednou anebo to bylo doneseno nějakým komplicem, např. nastrčeným od hradního pána. Proč by ji ale pak nechal takto zabít? A motiv šíření legendy???

Kdepak, pan tatíček by naopak na synáčka někoho nasadil! Aby jej ochránil před Corlynn (resp. před ním samotným)! Neboť, jak již z Tvého popisu vyplývá, byla to "drsná žena", zatímco synáček byl ucho, ňouma, nula a slaboch, co mohl (!haha!) odnosit poklad po částech... :o) Nebo by snad tatíček riskoval zdraví svého synáčka? Ale asi byl nevlastní... ;-)

Akce "výsernice" - mám tam smajlíka. Mě spíše pobavil fakt, že tato věc "houpající se na krakorcích ve větru" jest v jednu chvíli tak důležitá a následné myšlenkové dilema hlavní "ostřílené" hrdinky je, kam si odskočit. Pobavilo mě myšlenkové tápání ostřílené hrdinky:
"A já se tu krčím s dalšíma dvaceti lidma a přemejšlím, kam si jít odskočit. Když jsme sem přicházeli, všimla jsem si výsernice, která se ve větru houpala na jednom krakorci. Nechtělo se mi do tmy, ale co jsem měla dělat? Dřepnout si někde do koutku, když mě sledovalo na dvacet chlapů?"
A dále mě pobavil fakt, že prevéty byly umísťovány zpravidla v soukromých komnatách panstva, anebo právě přímo v hodovních síních a to z naprosto zřějmých důvodů... ;-) Ono, někde ožralej vrávorat po schodech a na hradbách... :o))) Doporučoval bych Ti přečíst si zejména nějaká skripta od prof. Durdíka (nebo např. publikaci: Hrady kastelového typu 13. století ve Střední Evropě) a rovněž doporučuji navštívit přednášky pana Doc. Michala Rykla z FA A ČVUT. Obé jest vážně velmi přínosné, zejména, chceš-li se ve svých povídkách nechat inspirovat středověkem... ;-)

Ucho číslo dvě je synáček a uchem číslo jedna myslel jsem Mstivou Rees. Asi (opět) jsem se nesprávně domníval, že jest to z mého textu (kontextu) pochopitelné. Tak to se omlouvám, ale to asi zavinil fakt, že jsem Tvou povídku "prolétl rychlostí větru"... ;-)
Opětovně bych Tě odkázal na literaturu o fungování středověkého hradu. Tvá představa mi, odpusť to slovo, přijde dětinská a naivní. Dále se nedomnívám, že by se hlavní hrdinka, "odkojená" tvrdou školou vojenského ležení, nechala takto TRAPNĚ dostat do problémů a to vše šestnáctiletým uchem, ňoumou, slabochem, apod... Prostě, ikdyž se snažím sebevíc, tak mi tato scéna, jakož i celá řada dalších scén v této povídce přijde tak neskutečná a nepravděpodobná, že tím absolutně "zazdívá" cokoliv dalšího...

Jsi pravděpodobně asi první, co mě a mé postřehy považuje za géniální... ;-) Nebo, je tu snad ještě někdo další, podobného názoru?... Hahaha... :o))))) Každopádně děkuji... ;-)

Dobrá, co se týče konstrukce bran - u nás, až na obsluhu padacího mostu a mříží, to nebyla věc až tak náročná (záleželo na mohutnosti závor a vzpěr). Vyjma několika královských hradů a pár hradů opravdu mocných šlechtických rodů. A za předpokladu, že hrad právě nebyl aktivně obléhán, či posádce nehrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí. Rovněž jest možno v konstrukci fortifikace nalézt řadu branek pro pěší, ať již v konstrukci brány samotné, či umístěné vedle, či zcela jinde, samostatně. Samozřejmě vše jest podřízeno velikosti hradu a postavení a bohatství daného rodu (počet bran, apod.). Z Tvého popisu se však domnívám, že se jednalo o zcela malý hrad, neboť hospodářská část a i dobytek samotný byl umístěn přímo ve středu hradu. Ve středověku tomu tak bylo (vyjma opět obléhání, apod.) zpravidla jen na malých hradech, jejichž majitelé si nemohli dovolit dobytek a ostatní "provozní" záležitosti umístit na předhradí (jádro hradu na nepřístupném ostrohu, apod.) Čili jsem si z Tvého popisu odvodil, že se jedná o naprosto klasický malý hrádek (typu a velikosti shodný např. tvrzím v Kestřanech, či Cuknštejn (Zde doporučuji návštěvu všem! Pan Pek je vážně machr.. ;-). No a "velké" finále! Naprosté zbytky logického vojenského uvažování hlavní hrdinky mi shořely spolu s hradem... :o)

Na osedlaném koni se jezdit dá. Ale představ si, že Ty svého koně osedlaného nemáš a musíš unikat mužům, kteří jedou na "svých" (sobě znalým) osedlaných (!) koních, ve známém terénu, v noci (!), apod... Oproti tomu Corlynn jede co nejrychleji na neznámém, neosedlaném koni v neznámém terénu a v noci... Nene... To by daleko nedojela. Někde by spadla, bo by se neudržela!... ;-)

Každopádně toto je jen výluh velmi diskutabilních momentů příběhu. Rovněž se stále kochám představou situace v jeskyni (že vesničanům nepřišlo divné, že Mstivá Rees byla usmrcena svázaná a s roubíkem), odnesením synáčka do jeho komnaty, zapálením hradu, nalezením kumpánů... No a nakonec by se mohlo ukázat, že dívku nesvázali ani její kumpáni, ale někdo jiný, kdo by ji jen svázal a odběhl, protože když by jí chtěl "jen" zabít, tak proč by se s tím uchem tolik dřel?... atd.

Závěrem si ještě dovolím nesouhlasit s Tvou představou ohledně kvality příspěvku a jeho komentářů (kritiky). Domnívám se, že nejlepší je přečíst si příspěvek, rozmyslet si v duchu svůj komentář a hodnocení a pak kouknout na komentáře ostatních. Pak se totiž vyhneš pouhému "kopírování" svých předchůdců.

Rovněž Ti přeji pěkný den a měj sa krásně... ;-)

...cmech6


 Uživatel úrovně 0

To, že Tě má povídka pobavila, není nic proti tomu, jak pobavil Tvůj komentář mě. Nejenže jsi mou povídku prolétl rychlostí větru (protože jinak by ses nemohl ve své rozmáchlé elegii tak rozplakat nad nelogičnostmi v textu), ale ve své nadutosti jsi mi to dal pořádně „sežrat“. Něco Ti vyjmenuji, ale ne všechno. Mám pocit, že už jsi své rozhořčení dal řádným a spravedlivým způsobem najevo a na svém stanovisku trváš, a poslední, co bych chtěla, je s Tebou ztrácet čas a vysvětlovat to, co jsi nepochopil.

Nu, začínáme:

jak je možné, že obyčejná, vyklepaná dívka se stane během chvilky takovou "legendou"?
Ještě bych pochopil, že zdrhla, ale jak pak vysvětlit, že při svém útěku někoho zabila? Leda ba to udělal synek.


1) Během chvilky? Nikde se nezmiňuji, jak je to dlouho, co utekla (byla vyhnána) z hradu. To, co se o dívce dozvídáme, jsou klepy vesničanů. Jak víš, co si přibarvili a co je pravda? Jak víš, kdo a proč mezi nimi roznesl historku o Mstivé Rees? Sami vesničané přiznávají, že: „…od tý doby se všem jen mstila, jezdila do vsí drancovat a přepadala poselstva, odháněla dobytek…“
„…sem se teda neodvážila, měla asi strach ze starýho, ale v okolí řádila, to zase jo…“


Sama Corlynn se tomu podivuje – vyhledej si to v textu.

2) Ona někoho zabila? Kde je nějaký důkaz? Ani samotní vesničané se nedokážou shodnou. Šest? Osm? Vojáky? Čeledíny? Nikde nepopisuji její skutečný útěk, pouze domněnky a fámy.

Pak je zasejc nepravděpodobné, že by sa jim podařilo zdrhnout s celým pokladem, -

Kde píšu, že utekli s celým pokladem? Kde píšu, že utekli oba? Kde píšu, že by si Rees odnesla z hradu byť jen zlatou nitku? Pouze starý pán říká komusi anonymnímu ve svém pokoji: „Chtěli spolu utéct! Dal jí skoro všechny šperky! Kožešiny! Peníze! Někde je přece musela mít!“…

Dost dobře jí je mohl po částech nanosit do jeskyně, když plánovali útěk.

Dále - nemohu uvěřit, že by si tatíček neohlídal synáčka, aby nedošlo k jeho konfrontaci s hrdinkou - to by zasejc, jak píše Ascella, musel být naprostý idot, aby mu nedošlo, že si s ní nebudu chtít vyřídit účty.

A proč by ho měl hlídat? Bylo to přece takové ucho, ňouma, nula, jak se tady pár lidí vyjádřilo. Od takového slabocha nebudu očekávat žádný útok. Jedině v tom případě pak ta nula dokáže překvapit. Že udělá něco, s čím druhý nepočítá. Zvláště, pokud je rozrušený.

Výsernice je tam pouze dvakrát a je to regulérní staročeské slovo. Měla jsem snad napsat prevét? (z francouzštiny?), či by se pánovi lépe ve středověku zamlouvalo WC, toaleta či hygienická místnost pro vykonání osobní potřeby? Á, jistě namítne, že by tam šel „záchod“. Samozřejmě. Zkusím nad tím v další povídce zapřemýšlet. Záchod je totiž velice důležité místo a jeho existence či absence se nesmí podceňovat!

to máme uvěřit, že ta vojenským táborem prošlá několikrát drsnější než chlapy ženština se nechá tak trapně "zatáhnout do kouta" uchem číslo dvě?

Ucho číslo dvě? Mohl by mi pán vysvětlit, kdo je ucho číslo jedna? Proč by se neměla nechat zatáhnout? Byl někdy pán v noci na hradě? Určitě by hned vycítil, v jakém výklenku se skrývá jakákoli osoba, určitě by použil všechny formy telepatie, detektor kovů a možná psa, aby skrytého vyčuchal dřív než on. Je přece tak nelogické, že by se někde někdo mohl skrývat a naopak by bylo velice logické, kdyby se hrdinka vydala vykonat potřebu s nožem v ruce a slepě (pro jistotu) bodala do všech temných koutů. Ono přece… kdyby náhodou, že?

.
.
.

Na další rozbory Tvé geniality vážně nemám čas. Jen mě rozesmál další Tvůj postřeh: To si nemohla tu bránu otevřít sama? No, je vidět, že jsi nejenom že nebyl na žádném pořádném středověkém hradě, ale že jsi ho ani kouskem oka nezahlédl v telce. Sama hrdinka si otevře hradní bránu, kterou běžně otevíral třeba tucet statných chlapů… Tak tohle mě vážně dostalo. A propo, zkus se někdy projet na neosedlaném koni, není to zase až tak složité.

Přeji krásný den.

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

+
Naprosto dokonale zvládnuté "řemeslo" - moc se mi líbí Tvůj bohatý vypravěčský jazyk, je znát, že Jsi něco (málo... ;-) napsala a že "už Ti TO píše samo"... :o)
Super vykreslení charakteru, myšlení postavy, prostředí, vše je logické, funguje!
....tím to ale končí... :o/

-
Naprosto zásadně mi vadí těžko uvěřitelné náhody, do níž se hlavní hrdinka dostane! Kdyby se jednalo o jednu jedinou, jenž by byla nějako lépe podána, pak bych to vzal, ale už jen samotné dění v jeskyni... No. Děkuji, ale to ne.
Neuvěřitelné logické kopance - viz. Ascella - jak je možné, že obyčejná, vyklepaná dívka se stane během chvilky takovou "legendou"? Ještě bych pochopil, že zdrhla, ale jak pak vysvětlit, že při svém útěku někoho zabila? Leda ba to udělal synek. Ale dle popisu ani jeden nevypadal na "chytrého zabijáka" - spíše naopak. Za totální ucha. Pak je zasejc nepravděpodobné, že by sa jim podařilo zdrhnout s celým pokladem, atd. Dále - nemohu uvěřit, že by si tatíček neohlídal synáčka, aby nedošlo k jeho konfrontaci s hrdinkou - to by zasejc, jak píše Ascella, musel být naprostý idot, aby mu nedošlo, že si s ní nebudu chtít vyřídit účty. Pak akce "výsernice" (to tě tolik zaujalo to slovo? že je tam tolikrát?:D) to máme uvěřit, že ta vojenským táborem prošlá několikrát drsnější než chlapy ženština se nechá tak trapně "zatáhnout do kouta" uchem číslo dvě? Dále pak se znervózní tím, že na ní synáček zavolá stráže? No a? Toho se jako měla leknout, že ho pak omráčí jednou ranou pěstí? AU! Proč to sakra udělala? (haha a jak to udělala, to byhc taky chtěl umět!!!:o) No a nakonec ho v klídku odnese až do jeho ložnice! Pak další neuvěřitelné množství náhod najednou, jenž vyvrcholí tím, že se tato dokonalá hrdinka rozhodne zapálit hrad a poštvat na sebe komplet všechny... A kvůli čemu? Původně kvůli tomu, že jí synáček vyhrožoval, že ji dá do vězení za to, že v očích ostatních spáchala hrdinský čin! :o) Jako by toho bylo málo, tak mu tato dívčina ještě prozradí, že ji vlastně ani nezabila, čímž prozradí své největší tajemství a dále tak riskuje, probůh proč? Pak ještě se strážci naprosto trapně nechají zblbnout a opustí svého velmi drsně popsaného pána! Hodovníci se vzbudí (zato když tam nesla synáčka, tak to bylo OK a zábava sa zasejc rozjede. No a ten závěr! To už jsem se musel smát na celé kolo. PROČ to tam probůh zapalovala? To si nemohla tu bránu otevřít sama? Koně při požáru pobíhají osedlaní (logicky vyplývá z textu - jinak by ji pronásledovatelé dohnali ihned, resp. by si někde spíš totálně rozbila kokos) s ohlávkami, apod. Zkušená hrdinka ani neovládá základy orientace v neznámém terénu (asi vojenský výcvik?) a pak! Velké finále! Najdou ji její kumpáni! To už jsem se držel za břicho a svijel pod počítačem... :o)
Tu a tam k tomu ještě nějaká ta chybka, hrubka, detailík (proč není dovětek psán např. očima synáčka? To na něj viděla?), to cestuje asi hoooodn nalehko? Co její věci? Apod.

Suma sumárum - Ascellu plně chápu, až na její povzdechy ohledně popularity temných povídek a pokusu o psychologickou vějičku adresovanou autorce... :o) Forma, jazyk, prostředí, popisy, charaktery OK, ale myšlenka, logika a vůbec "fungování" povídky ji v mém případě poslalo hluboko do kopru... Dávám 3*