www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Deus vult!

Příprava pro tisk (tisknuto 1221x)
Autor:Lyrie
Přidáno: 10:37:02 10.01.2007
Hlasovalo: 35
Průměrné hodnocení: 4.91

Anotace: Anotace je obsažena v textu díla.


Wranova družina se zastavila až před honosným bílým domem v zastrčené uličce dobytého města a přitiskla se ke zdi. Zrovna před chvílí vpadli do města a to díky Bohu a neúnavné práci obléhacích věží. Na hradbách se stále ještě bojovalo, nicméně brány města už byly rozevřeny pro příchod spasitele. Hlavní ulicí se valila obrovská řeka ryčícího vojska řvoucího jako raněné zvíře a hnala před sebou nepřítele. Běda každému, kdo se objevil na ulici; byl okamžitě rozsápán. Z řeky se jako pramínky oddělovaly skupiny vojáků, vtékaly do úzkých uliček a vyražených dveří přilehlých domů a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Majitelé byli vyvlékání na ulici, jejich ženy a dcery nemilosrdně mučeny, děti nahnány do koutů a tam… Strašlivý obraz zkázy. Na jedné z budov se třásla nevelká skupinka mladých dívek, kterou vzápětí kopí krví zpitých vojáků sházela do davu.

„Héj!“ ozvalo se na jejich adresu ze zdola. „Dávejte pozor, přece! Chcete někoho zabít?“

Křik, křik odrážející se od budov a zanikající v hukotu ohně! Chrastění zbraní, dusot koňských kopyt. Bezmocný pláč matky a zoufalý vzlykot jakéhosi starého muže s hlavou ovázanou krvavým turbanem. Wran rukojetí meče srazil mladíka, který na něj zaútočil sekerou těžší, než kolik sám vážil. Chlapec padl na znak a vzápětí bylo jeho tělo ušlapáno stovkami spěchajících bot. Všichni běželi dopředu, tam, tam je náš hrabě, tam je zase náš, vidíte někdo zástavy našeho kraje?

Ite, missa est!

„Rychle, dovnitř!“ zavelel Wran. Zůstávat na ulici bylo čím dál nebezpečnější, proud vojáků hrozil, že je každou chvíli strhne s sebou. A oni doposud neměli žádnou kořist. Eh, ať si šlechtici bojují, ale on a jeho chlapci se zabezpečí na celý život! Bojovat mohou potom, co obsadí aspoň jeden dům!

Rozrazit těžké cedrové dveře bylo docela snadné – šílená vřava, ryk plenícího vojska, nelidský řev zabíjených obyvatel, to vše donutilo stráže, aby dveře opustily a rozprchly se do všech stran, kde se staly snadnou kořistí rozlíceného dobyvatelského davu.

Wran vběhl do dvora jako první a v úžasu se zastavil. Jeho družina to nečekala a postupně do sebe začali narážet, hádat se a odstrkovat.

„Hej, Wrane! Co se děje? Proč zdržuješ?“

„To je nádhera…“

Dvůr byl celý bílý. Bíle vydlážděná zem, budovy postavené z bílého kamene, křehké oblouky arkád vznášející se nad dlouhými chodbami jako bílý baldachýn. Bílý dvůr tak odlišný od ulice, jíž se prohnala armáda a zanechala za sebou krvavé šmouhy. V mírném vánku se tu pohupovaly závěsné květináče přetékající záplavou svěže zelených rostlin a sotva rozkvetlých oranžových růží. Vprostřed dvora stála bílá kašna plná chladivé vody a u ní… bíle oděná dívka. Tak bílá, že Wran musel zavřít oči, jinak by snad oslepl.

„Je moje!“ vykřikl Kreston a rozběhl se, aby u ní byl dřív než kdokoli z družiny. Wran byl ale rychlejší. Drapl Krestona za nárameník a strhnul ho na dlažbu. Pak vytáhl rodinný meč, nádhernou zbraň děděnou po celé generace, a namířil ji proti druhům. Za zdmi dvora zuřila krvavá bitva. Až sem padal jemný popel z hořících budov a pokrýval kašnu šedým prachem. Dívka se k ní přitiskla a plachýma, vyděšenýma očima těkala po zarostlých mužích, z nichž cítila pach krve, prachu a zvířecího chtíče.

„Už ani krok,“ zavrčel Wran a zatočil zápěstím, aby bylo jasné, že to myslí naprosto vážně. „Jděte do domu! Vezměte si, co chcete, vypadá to, že kořist bude bohatá! No tak!“ zařval, když se nehýbali. „Chcete čekat, až tenhle dům objeví jiní?!“

„Pak nám ji ale půjčíš,“ procedil Kreston a zuřivě koulel očima. Dívka se třásla děsem a to mu jen pěnilo krev. Chtěl ji, už jen proto, že ji chtěl Wran, už jen proto, že on vždycky měl ty nejhezčí ženy. A bez násilí. Na druhou stranu ale má pravdu. Ve městě jistě už moc bohatých domů nezbývá, většinu zaberou šlechtici a na střechách vyvěsí své korouhve. Musí si pospíšit, nebo jim nezbyde nic jiného než prázdné ruce.

„Lexi, Herbe! Před bránu! A pověste na ni můj štít!“

„Zatraceně,“ zavrčeli oba a byli v pokušení neposlechnout. Kdo jim zaručí, že se s nimi ostatní podělí o kořist? Co si jeden neukradne, to nemá! Znali to už z dřívějška, ale ještě nikdy nenarazili na tak bohaté město. Všichni plenili! Kněží žehnající armádě povolili celé tři dny krást, zabíjet, znásilňovat, eh, však Bůh pochopí, že mužské vášně vyburcované řevem bitvy nelze ovládnout. Šlechtici ponechali lidu volnou ruku, však ty cetky, které si vojáci nakradou, se brzy ocitnou v jejich pokladnicích. Vždy tomu tak bylo. Drahocenný kříž vyměněný po pár dnech za pytel mouky… Jednou plenili město, kde bylo jen zlato a chleba ani kůrka. Pak měla placka cenu podobného domu. A šlechtici si mnuli ruce, neboť jim chléb nikdy nescházel.

Wran se zvolna blížil k dívce. Neměla kam prchnout a byla si toho vědoma. Pohnula se jen o jediný krok, ale zastavilo ji jeho pomalé zavrtění hlavy. Wran ukázal na džbán, který měla u nohou, a ona pochopila. Nabrala vodu a třesoucíma rukama mu podala těžkou nádobu. Uvědomil si, že má hnědé oči. Velké oči, plaché jako gazela, orámované černými řasy. Její rty… raději se napil, aby uhasil žár, který se mu začal rozlévat po těle. V druhé ruce stále třímal meč, připravený použít ho, kdykoli se jen pohne. Jako by tomu gestu rozuměla, nehýbala se, jen na něj dál upírala pár nevinných hnědých očí.

Voda byla čerstvá, chladivá. A ona tak bílá, tak jiná než všechny ženy, které cestou sem potkal. Uvědomoval si, že to nemůže být žádná služebná, žádná otrokyně. Možná dcera pána domu. Možná jeho žena. Chvěje se, její křehká ramena se třesou, laň zahnaná do kouta vyhládlým vlkem. Mohl by ji mít, stačilo by jen…

Z domu se ozval šílený výkřik a hned po něm děsivé vřískání malého dítěte. Wran i dívka se naráz obrátili a ztuhli. Kreston vyvlekl na dvůr starší ženu oděnou v bledě modrých šatech. V patách mu šel chechtající se Mors a pod paží držel sotva pětiletého chlapce.

„Mama...“

Wran se prudce obrátil. Ona mluví, mluví! Jak lahodně zní její hlas, jak měkce a poddajně, jako když se lesní med zvolna rozpouští na krajíci chleba. Okouzleně sledoval její sotva se pohybující rty, byl jako očarován hudbou, jež zněla jako andělský chór. Mohl by tu stát celé týdny a jen na ni zírat. Jen naslouchat…

„Kyrie, eleison…“

„Mluvíš latinsky?“ omámeně k ní vykročil. „Jsi… jsi křesťanka? Mluv, mluv!“ Zpívej přece, promluv, anděli… „Je tohle křesťanský dům?“

Vrtěla hlavou, nerozuměla mu ani slovo. „Kyrie, eleison… Kyrie, eleison…“

Pane, slituj se.

„Krestone! Pusť tu ženu! Morsi!“

„Jdi do háje, Wrane! Jsou to pohané, sběř!“ Sundal si z krku vykládaný miserikord a přiložil ho ženě k hrdlu. Mors postavil svíjející se dítě na zem a oběma rukama sevřel jeho útlá ramena.

„Kyrie, eleison… Misereatur nostri…“

„Mluví latinsky, ty tupče!“

„Pár slov! Hned vedle je kostel, proboha! Musela to zaslechnout!“

Klesla na kolena a vztáhla k Wranovi štíhlé bledé paže. V plachých očích se objevily slzy, spodní ret se jí chvěl jako růže v chladném vánku. Tepna na jejím krku divoce pulzovala. Ach, jen dotknout se té zběsilosti! Sevřít její bezbranné tělo do konejšivého objetí… Stáhl si rukavici a bříškem palce přejel po jejím spodním rtu.

„Krestone! Pusť tu ženu!“

„Ne!“

„Ne?“ Wran odtrhl pohled od dívky a udiveně pohlédl na svého druha. Ještě nikdy se mu neprotivil. Ještě nikdy ho neodmítl poslechnout!

„Krestone, říkám ti…“

„Nebo co?“ procedil přítel zuřivě a zatlačil na miserikord silněji. Na ženině hrdle se objevila drobná ranka a pár kapek krve. Wran nepohnutě sledoval, jak její drobné paže sevřely Krestonovy boky, viděl, jak po nich přejíždějí ve výmluvném svádivém gestu. V ten okamžik se mu zvedl žaludek a znechuceně se podíval na klečící dívku. Ta ale měla oči vytřeštěné jinam. Pak vykřikla způsobem, který mu sevřel srdce do kleští.

„Mama!“

Zachytil jen letmý dotek ženiny ruky na dýce, která Krestonovi vždy visela u pasu, a pak jeho překvapený obličej.

„Ty děvko!“ zařval, upustil miserikord a vyrval si dýku ze stehna. „Ty zatracená…“ Chtěla utéct, chtěla se vysmeknout, ale chytil ji za vlasy a jediným pohybem jí prořízl hrdlo. Zalapala po dechu, její ruce vzlétly jako dva ptáci, ale už bylo pozdě na cokoli. Kreston její hroutíce se tělo odhodil stranou, jako by bylo jen nicotným břemenem.

Mors užasle sledoval mrtvou ženu a nevědomky přitom drtil krk malého dítěte. Dusilo se, zarývalo drobné prstíky do jeho kožených rukavic. Bezmocný psík v rukou šíleného rasa…

„Morsi! Pusť to dítě!“

„Morsi, zab to štěně! Zab ho, slyšíš! Deus vult!“

„Morsi, ne!“

„Deus vult! Deus vult!

Wran rychle vykročil vpřed. Stačil jediný pohled a dítě bylo volné. Udělalo to, co pro ně bylo přirozené – rozběhlo se k matce. Kreston nechápavě hleděl na Morse, který jen krčil rameny, a pak se zuřivě podíval na Wrana. Ruka s dýkou, která zabila matku, se nyní obrátila proti příteli. Kreston zavyl jako zvíře. Copak to nechápou? Jsou to nevěřící, ubohé smetí, které je třeba smést z povrchu země! Že to nechápal Wran, tak na tom nebylo nic divného, ale že i Mors! Kreston to cítil jako strašlivou urážku

„Za tohle se budeš smažit v pekle, Morsi!“

„Proboha…“ hlesl Wran ohromeně. Nemohl uvěřit tomu, čemu byl právě svědkem! Nechápal, jaká síla donutila Krestona sevřít dýku a vrazit ji příteli do boku…
Ale Kreston se už blížil k němu. Pomalými obezřetnými kroky jako hyena, zakrvácenou dýku vyměnil za těžký meč. Ve tváři výraz nejhlubší nenávisti. Wran odstoupil od Morsova těla a párkrát sekl mečem doprava a doleva. Vždycky byl lepší a Kreston to věděl. Jen doposud proti sobě nestáli jako nepřátelé. A kvůli čemu vlastně?

Kreston zaútočil prudce, zběsile. Nenávist mu dodávala síly a zaslepovala oči. Vrhal se na Wrana jako šílenec, bodal, sekal a řezal však jen vzduch, drtil nadávky a snažil se mrštnějšího přítele zasáhnout. Dítě se mezitím přesunulo k dívce, kde se rozplakalo vysokým pištivým hláskem. Jeho pláč, jeho výkřiky, jeho strašlivá bolest dráždily Krestona k nepříčetnosti. Wran počká, napřed tenhle spratek, který může za všechno. Odvrátil se tedy od souboje – snad vážně věřil, že Wran počká - a vrhl se směrem ke kašně. Wran ho ale následoval… Rychlým, téměř nepostřehnutým pohybem… Jako by vzduchem jen plul, jako by se mu snad nohy nedotýkaly bílé dlažby dvoru…

A pak bylo po všem. Dívčiny šaty se zbarvily temně rudou krví.

„Deo gratias…deo gratias…“

Nevnímal ji. Srdce mu bušilo jako zvon, dech se bolestivě dral z hrudi, myšlenky… ach myšlenky! Všude byla krev… celé kaluže černé lepkavé krve, jejíž pramínky se vlévaly do bílých spár… A křik! Strašlivý křik odrážející se od bílých zdí a šedý popel snášející se z nebe jako špinavý sníh. Je cítit žár ohně, je slyšet šílený pláč… A její oči jsou tak hnědé…

„Zapálili synagogu! Ej, Židi tam zpívají, Wrane, slyšíš je? Wrane…“ To byl Lex.

„Proboha, co se tu stalo?“ A to se ptal Herb. „Oni jsou… oni jsou mrtví!“

„Pojďme pryč,“ zašeptal nepřítomně.

„Zbláznil ses? Tohle je náš dům! Našli jsme ho! Patří nám!“

„Patří jim. Jí…“

„Cože? Cože?“

Nechápali ho, snad to nechápal ani on sám. Mlčky vyšel před bránu a rozhlédl se kolem sebe. Všude zmar, zranění, umírající, mrtví, šílení. Nad domy i lidmi oblaka a černý dým. Sténání raněných, opodál chrčí bojový kůň, těžké silné zvíře pokryté kropířem… Boje se přesunuly do dalších ulic.

Tohle bylo tedy to, kvůli čemu sem přišel. To byl jeho cíl, jemuž vše obětoval, sen, kvůli němuž opustil rodnou zem. Takhle zkrvavená ulice a bílý dvůr, kde popřel vše, pro co doteď žil. On měl být v čele své družiny, měl před sebou hnát nevěřící, kosit jich celé řady, jen smrt, smrt všem, kdož si dovolili kdy tohle město ponížit! Je zde a necítí nic. Kde je slibované rozhřešení, kde odpuštění, kde láska k bližnímu, která jej oděje do bělostného hávu?

Ach, Jeruzaléme!

Proč sem vlastně přišel?

Aby si na prahu toho nejposvátnějšího zabral hezký bílý dům…




Deus vult -> Bůh to chce

Ite, missa est -> Jděte ve jménu Páně

Kyrie, eleison -> Pane, smiluj se

Misereatur nostri -> Smiluj se nad námi

Deo gratias -> Díky Bohu




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
[Další]
[Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 11-20 / 27
Ikonka uživatele Mormakarův nářek    [pošta] NEW     8:46:23 13.01.2007
Zdravím,

povídky na toto téma mám moc rád a zvlaště pak, když je to pěkně čtivé. Výborně zpracované..opravdu!!

mn

Ikonka uživatele anarion    [pošta] NEW     21:01:16 12.01.2007
Wow...Teda Wow...Jak to Lyrie děláš, že vždy napíšeš povídku, co mi vyrazí dech..
Ihned začnu s chvalozpěvem...
Atmosféra...Atmosféra je na prvním místě...K tvé povídce jsem si sednul nejistě, Deus vult...co to je? Latinské slovo, ano...bál jsem se něčeho vážnějšího, s hlubokou pointou a velikým zamyšlením ( ne že by toto dílo ztrácelo), pak jsem začal číst o od začátku do konce jsem se přikoval k monitoru...Bylo to neuvěřitelné.
Říkal jsem si..to dílko si přečtu nadvakrát...dříve než jsem ho začal číst, ale to nešlo...vtáhlo mne do děje a to neuvěřitelně.
Na začátku jsi krásně vykouzlila z nádherbých vět, popisů a pocitů stísněnou, brutalitu neznajících mezí a násilnost davu..Řádky mne skličovaly, přec jsem se nemohl odtrhnout a dál jsem plul dějem s nadějí, že přijde změna...a přišla.
Krásný popis honosného domu a popis svůdné dívky dali příběhu rytmus, vyrovnanost a ladnost...Krásně to koncentrovalo s brutalitou na začátku a instinkty vojáků...já jí dokonce viděl. Všechno si představil, protože ty popisy byli nepředstavitelně realistické..úplně mne to uneslo a pak konec. Měl jsem trošku chaos ve jmenech, při té akci, nevím jestly to bylo záměrně, zprvu jsem nevěděl, kdo koho napadl, neznal jsem hrdiny tak, aby jsem si jejich jména tolik vryl do paměti, ale to by zase tak nevadilo. Ty akce v domě mne rozesmutnily a já pocítil bolest, neodvratnou, přec přítomnou. S koncem jsem se rozloučil, popřemýšlel nad osudem hrdiny, ale toto dílko se mi už vryje do paměti...díky Lyrie
Celkový text byl psán výborně, od skvělých popisů, po nádherně barvitě popsané myšlenkovité pochody hrdninů, až po akčnější scény...Též vylmi kladně hodnotím naturalistický a poutavý začátek povídky, kde autorka krásně popsala chaos, bolest, bezmoc, strach a zoufalstvý...nádhera ( doufám že to nezní jinak než by mělo, ale obdivuji autorku, za její umění psaní)...
Co dodat k závěru? Podle mého názoru toto dílo patří k nejlepším dílům, s kterým jsem se tu za ty roky setkal...bylo jich málo, ale já je vidím na 6 hvězdiček, proto mých 5 je pouze náznak úcty, překvapení a všemu, s čím jsem odcházel po přečtení Deus vult... Díky Lyrie
S úctou anarion

Ikonka uživatele Fenqel    [pošta] NEW     20:59:15 11.01.2007
Zajímavě to na mě zapůsobilo.

Bohužel jsem to četl ve chvíli, kdy jsem byl tak utahaný, že jsem myslel, že u toho usnu. Popravdě, právě proto jsem si to přečetl, protože jsem věděl, že u Lyriiných děl se usnout nedá. Tak jsem to přečetl a opravdu mi to pomohlo. Sice po tom, co jsem to dočetl se mi zase začaly zavírat oči, ael to, co jsem si právě přečetl bylo přednější. Hned na to jsem ještě stihl zmrvit hodnocení na čtyři hvězdičky (ještě jednou se omlouvám, drahá Lyrie). Poté jsem si hned slíbil, že jak to opravím na těch pět, tak k tomu i něco napíšu, ale aby mě předtím někdo neobvinil, že tady budu chválit a přitom podhodnocuji, tak jsem raději počkal, než jsem měl možnost změnit hodnocení.

Hm, huh, dílko.. Při čtení jsem držel oči na šťopkách co to šlo, hlavně abych to dočetl. Jenže jak jsem skončil, tak jsem začal zase a ještě jednou znovu. I na třetí přečtení mě to dokázalo dostat do stavu vnímatelnosti. Byla to opravdu povedená povídka. Ale občas, zvlášť při prvním přečtení jsem se trošku ztrácel v postavách při čtení souboje mezi těmi muži. Tam jsem byl asi nejvíce zmatený. Pak už mi to snad docvaklo.

Dva překlepy - to není žádný problém, stává se to všem a myslím, že ty jsi osoba, které skoro nejméně. Rozhodně za tuhle povídku bych ti chtěl poděkovat, protože mě dokázala udržet vzhůru a neobyčejně jsem si ji na tu chvíli vychutnával. Byla to nádherná chvíle strávená čtením takového příjemného dílka.

Takže pro dnešek hodnotím /podruhé/ za pět hvězd, protože je to věc, která by fakt byla za trest, kdybych měl snížit hodnocení. Děkuji ti, vypravěčko neobyčejných příběhů! :)

Ikonka uživatele Lord Kenwick    [pošta] NEW     19:46:27 11.01.2007
Ahoj,hned na začátku je úžasné pospsání a vtažení do děje.Rozhovory trochu nepřehledné ale moc se mi to líbí.Zaslouží si to 5* jinak nejde...

Ikonka uživatele Lyrie    [pošta] NEW     16:23:46 11.01.2007
Děkuji všem za slova chvály a hvězdičky, moc si toho vážím.

Můj největší dík si ale zaslouží Darian a Krtecek, kteří byli virtuálně přítomni tvorbě této povídky a velice mi pomohli. Ještě jednou díky. :-)

Darnathorn: ad řasy. Řasa je podle vzoru žena, takže máš pravdu, "orámované kým čím řasami". Jenomže to by narušilo rytmus ve větě, proto jsem použila "orámované řasy".

ad hroutíce se tělo. Ano, překlep, omlouvám se :-)

Tečka za větou, ano, zapoměla jsem ji doklepnout. :-)

Děkuji za Tvé postřehy.

S pozdravem

Lyrie

Ikonka uživatele Darnathorn    [pošta] NEW     15:59:16 11.01.2007
S námahou hledám slovo chvály, jenž zde ještě nebylo použito. Perfektní příběh, navíc tak skvěle napsaný, si plný počet rozhodně zaslouží.

Snad jen jedna věc mi opravdu vadila, a to sice latinský název spolu s nic neříkající anotací. Neřekl bych ani půl křivého slova, kdyby ovšem pojmenování říkalo aspoň něco člověku neznalému latiny. Stačilo by "Bůh to chce" nebo něco v tom smyslu. Nevadí to až tak mi, protože "anotace je obsažena v obsahu textu" mi vždycky prozradí jméno autorky a přislíbí výborný příběh. Vadit to může hlavně těm, kteří na serveru nejsou zaregistrováni a chtějí si jen stáhnout nějaké povídky. V takovém případě se (krom hodnocení) budou řídit názvem a anotací. U téhle povídky pak budou hodně zmateni. Takže mi vlastně vadí jen to, že to bude vadit jim :) Taky by mě to asi zmátlo, pokud bych si nechával přeposílat novinky na e-mail (což dělám) a nekontroloval je předtím pravidelně zde. Kromě maximálního hodnocení redaktora a faktu, že povídku napsala právě Lyrie, by mi pak nic nemohlo obsah zaručit.

Co se formy týče, opět toho neřeknu moc. Všiml jsem si jen spojení

orámované černými řasy,

kde by (opravte mne, pokud se mýlím) mělo být řasami. Pak věty

Kreston její hroutíce se tělo odhodil stranou,

kde by (opět mě opravte, pokud se mýlím) mělo být slovo hroutící. A na konec jen jedna opomenutá tečka po větě Kreston to cítil jako strašlivou urážku.

Obsahově už zde bylo zmíněno vše podstatné. Výborný přechod mezi prostředím, úžasná schopnost navodit přesný obraz scény nebo skvělý spád děje, to vše mě utvrzuje v tom, že tu máme dalších jasných pět hvězd.

--Darn--

Ikonka uživatele Gurni    [pošta] NEW     11:04:22 11.01.2007
Huh...ještě teď poapdám dech. Tak vysoce kvalitně napsanou povídku jsem opravdu dlouho nečetl.

Velice se mi líbí používání latiny, i když jak bylo řečeno ke slyšení by byla spíše řečtina (podle mě i hebrejština). Prokládání děje latinskými frázemi dodává příběhu takovou zvláštní atmosféru.

Popis masakru v ulicích je vyveden naprosto brilantně. Bez zbytečného popisování nechutných detailů, ale i tak dost hrůzná představa.

Kontrast jednoho jediného bílého domu uprostřed hořícího města je poutavým prvkem, který jakoby na chvíli zastaví čas a přinutí čtenáře (stejně jako Wrana) na okamžik zapomenout na jatka venku za vraty.

Hodně oceňuji používání přímé řeči a krátkých vět. Dodávají povídce dynamičnost.

Prostě nemůžu jinak než za 5. Klobouk dolů. Lyrie, eleison

Ikonka uživatele Darian    [pošta] NEW     23:37:37 10.01.2007
A ja som Lyrii sľúbil kritiku... Ale čo mám kritizovať? ;-)

Nuž, mal som tú česť s touto poviedkou asi v troch verziách. Už pri prvom stretnutí s ňou som musel oceniť jej zreteľné kvality v kvalitnom motíve, myšlienke a obrate, ktorý som ja osobne videl práve vtedy, keď autorka naplnila jednotu času, deja a miesta. Práve keď sme sa konečne dozvedeli to posledné, sme dokázali poviedku plne obsiahnuť a mať z nej tie výborné pocity, aké máme.

Mne osobne sa najviac páčili moment, keď Mors pustil chytené dieťa. Práve časť so súbojom autorka často menila, sporili sme sa o to, ako by ich Wran dokázal poraziť oboch.
Nakoniec ma týmto veľmi príjemne prekvapila. Nevytvorila tým teda "len" príbeh o troche rytierskosti v pýche muža, je to aj o tom, ako sá dá nájsť dobro... aj vo fanatizme, aj napriek tomu nedôvere, aj napriek zášti.

Naozaj nemám viac, čo by som mohol povedať.

Ikonka uživatele Sethem Tartir    [pošta] NEW     23:12:03 10.01.2007
Fííí... tak tohle má třídu...
Velice se mi líbil autorčin popis bílého dvora, do kterého se v krásném kontrastu na konci přidala "černá" krev a padající popel.
Námět je taky famózní, kdy hlavní hrdina procitá ze lží své doby a situace v setkání s něčím tak krásným, jako je ona dívka.
Za pět hvězd, bez diskuze.

Ikonka uživatele Lischai    [pošta] reputace: 0 NEW     22:52:08 10.01.2007
Neuchyloval bych se k superlativům, ačkoli je Deus vult povídka opravdu dobrá. Je výborným příkladem toho, že i bez tradiční pointy (kterou chápeme jako zvrat v ději a nečekané vyvrcholení) se dá na poměrně malé ploše vystavět smysluplný příběh.

Jako silný dramatický prvek na mě působí kontrast dvou prostředí (ulice a domu), se kterým autorka poměrně čistě pracovala. Hodně povídce přidá i její zasazení do reálii skutečného světa.

Místy jsem měl problémy s rozlišením postav, domnívám se, že by spádu textu příliš neuškodilo přidat do uvozovacích vět informace o mluvčím (a mě by to rozhodně prospělo).
Trochu mi vadila i úvodní scéna. Nestačila mě připravit na cynismus první přímé řeči a tak jsem jej tam chápal jako nepatřičný. Domnívám se, že při používání ironie v tomto kalibru, je nutné se spouští zacházet opatrněji.

Ber jak ber si Deus vult ve vodách serverového rybníčku 5* rozhodně zaslouží.

[Další]
[Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
15 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 1.326541185379 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách