Články&Eseje

Otázka cti Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14

Odpolední slunce hřálo Kaelldorovi záda a vzduch prosytila bohatá vůně lučních květin. Kůň lehce našlapoval po kamenité cestě. Bard vytáhl svou zdobenou loutnu z jalovcového dřeva a spokojeně přebrnkával několik svých tklivých melodií. Před několika dny se při těch tónech a sladkých, leč smutných slovech dojetím rozplakaly tři dcery lorda Dostwika.

Také mu jedna z jeho spanilých dcer ve své ložnici poskytla pobavení po celou noc, jež už dlouho potřeboval. Když se o tom lord dozvěděl, nařídil Kaelldorovi setnout hlavu. Ještěže ho jeho neomylný šestý smysl a zkušenosti varovaly, a tak našli biřici v pokoji, kde přebýval, jen poházené oblečení, protože neměl tolik času a ani chuť vše posbírat. Při té vzpomínce zbarvil jeho nic neprozrazující rty němý úšklebek. Jasné prostranství vystřídalo lesní šero a chladivý vánek. Kůň zafrkal a začal neklidně pohazovat hlavou.

„Co se děje příteli?“ zeptal se, nečekaje odpověď. Jel ostražitě ještě notnou chvíli, než vzduch proťal zpola očekávaný šíp, jež se zabodl do stromu těsně po tom, co Kaelldor prudce sklonil hlavu. Zaklel, tasil svůj krátký meč a seskočil z koně, obratně skákaje za tlustý strom na opačné straně cesty.

V tu chvíli však uslyšel hlasité zapraskání větviček přímo za zády. Otočil hlavu a spatřil rychle se přibližující pěst. Pak už jen tmu. Probudily ho tupé rány do hrudi. Zkusil otevřít oči, ale do obličeje mu neznámý útočník zasel další tvrdou ránu.

„Jenom je nech pěkně zavřený, ty hnusnej bastarde!“ štěkl na něj.

Bard posléze zaslechl pomalu se vzdalující kroky a pohrdavý smích. Přemítal o tom, co během několika málo okamžiků zhlédl. Nic, než jen nezřetelné obrazy. Zkusil tedy znovu otevřít oči. Tentokrát u něj nikdo nestál, a tak pozvedl hlavu. Něco přes tucet kroků od něj hořel přidušený oheň, u něhož zahlédl sedící bandity. Krajinu teď zahalovala noc, ale zkomírající světlo plamenů prozrazovalo několik okolních lesních stromů.

Teprve teď si uvědomil, že je pevně přivázán k mohutnému kmeni. V duchu se sobě smutně a ironicky zasmál. Rány v obličeji a na hrudi ho sžíraly tupou bolestí. Nemohl usnout, a tak nepřítomně hleděl do stínu lesa po svém levém boku. Po delší době tohoto odpočinku znavené mysli se mu náhle zazdálo, že spatřil záblesk tasené čepele, avšak si tím nebyl moc jistý. Trhl sebou a snažil se pohlédnout dál, než mu dovolovala slabá záře ohně.

V následujícím okamžiku zaslechl kovové zachřestění a zdušené výkřiky, doprovázené chrčením. Když s téměř okamžitým reflexem otočil hlavu směrem k tábořišti, uzřel bojovníka v destičkové zbroji, jak nemilosrdně seká do zmatených a vyděšených nepřátel ve vraždícím rytmu. Již více jak polovina banditů ležela na zemi v lepkavých kalužích krve. Jen dva se mu dokázali postavit, avšak je stihl osud jejich druhů. Kaelldor stočil pohled k zemi, bojuje s prudkým přívalem nevolnosti. Napůl doufal, že snad zbytek utekl.

„Co pohledáváš v těchto osamělých zemích poutníče?“ napřímil se.

Ani ne dva kroky od něj stál onen bojovník, který si sňal přílbu a hleděl na něj svýma mechově zelenýma očima, zpola zakrytými bílými vlasy, navzdory jeho mladé tváři.

„Jsem Kaelldor de Corstall z Gordu, bard a je mi potěšením, že vás poznávám, smím-li znát vaše jméno?“ položil otázku bard s vyčerpávající přetvářkou a pevností v hlase. Právě zažil hotová jatka, která hned tak nezapomene. Pravda, již se ve svém životě účastnil, jak jako divák, tak i účinkující v těchto smrtelných hrách, ale ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by se po boji s klidným pevným hlasem zeptal, co tu pohledává. A pak, raději dával přednost pohodlnému měšťanskému životu plného zpěvu a dámských loží, jejichž manželé zrovna nejsou přítomni, ale jeho druhé já toužilo po cestování a dobrodružství.

„Nepotrpím si příliš na formality, ale budiž. Jsem Alkior ado Morggan z Keltoru, potulný rytíř a dobrodruh.“ Hlasitě se rozesmál.

„Teď, když jsme se tímto nevšedním způsobem seznámili, říkej mi prostě Alkior a jsem rád, že tě potkávám, příteli Kaelldore.“

Bard hlasitě polkl. O Jižanech neslyšel nic dobrého a tento ho zachránil. Nicméně se mu ulevilo, jakmile shledal svého nového přítele pravděpodobně z vyšších kruhů příliš neformálním, ale přesto společenským.

Na Alkiorově hrudi seděl zlatý drak na rudém poli. Zbroj vypadala sice značně ošuměle, jenže tento erb zřetelně neztmavl. I jeho obouruční meč vykovali Diskránští kováři s charakteristickým zakřivením.

„Jsi Jižan, že?“ položil otázku, avšak téměř znal odpověď.

„Ano, to jsem. Vzdal jsem se svého původu i šlechtického života, jestli myslíš právě tohle.“ odpověděl poněkud suše.

Kaelldor vážně pokýval hlavou.

„Jsi vskutku zvláštní… příteli.“

Alkior na něj upřel své pronikavé oči a s nerozluštitelnou grimasou ve tváři zasunul meč zpět do pochvy.

„V budoucnu ti to třeba vysvětlím, ale teď, kam máš namířeno?“

„Jen se potuluji.“ odvětil téměř vyzývavě.

„Tak pojeďme na Jih do Woldenbru.“ prohlásil rytíř a odvázal svého nového společníka od stromu.

Bard se zakřenil. „Jak chceš jet, když nemáme koně?“

Alkior pokrčil rameny. „Nějaké si seženeme, tak už pojď.“

„Vy Diskránci jste vážně blázni.“

Pochodovali celou noc. Ráno, při východu slunce, náhle spatřili zbojníky, pravděpodobně Jižany, jak vypalují zdejší osamělou chatrč, z níž vybíhal nějaký starý muž. Rytíř vytasil svůj meč, ale jeho společník ho zadržel.

„Neblázni, je jich tam nejmíň půltucet a tohle nejsou nováčci.“

Neposlouchal ho. S obratnou rychlostí vtrhl mezi své krajany a jal se rozsévat jim smrtelné rány. Bard zaklel a vytáhl lehkou kuši, s níž mu částečně dopomohl k vítězství a snad i přežití.

„Ty jsi snad doopravdy zešílel!“ křičel, hned jak skončili tento vcelku rychlý souboj. Z Alkiorova ramena a boku stékala po poničených špinavých destičkách čirá krev.

„El ciaoh set´thalo dirtah gaomm.“ odpověděl se špatně předstíraným klidem.

„To jsi řekl moc hezky, jenomže já tomu nerozumím.“

Druhovu tvář vystřídal křivý úsměv. „Má čest je mým životem.“

„Aha. Ten bok potřebuje sešít, sundej tu zbroj.“

Při šití se starý muž vzpamatoval. Pohlédl na ně a s neopodstatněným křikem utekl. Vyměnili si tázevé pohledy, ale nijak to dál nekomentovali. Kaeldor vstal a vše si pečlivě sbalil a uložil do kožené torny.

„Stejně mi nejde do hlavy, proč jsi to udělal.“

Alkior znovu pokrčil výmluvně rameny. „Jednou z rytířských ctností je pomáhat slabým a pak měli ti zbojníci koně, ne?“

Jeho přítel vybuchl smíchy. Cesta na koňském hřbetu ubíhala rychleji a s nastávajícím soumrakem dosáhli hranic města.

„Musím si jít koupit novou zbroj.“ odvětil příkře a ukázal na vzdálenou kovárnu.

„Nu dobrá, dřív než kamkoliv půjdeme, jakou cestou se vydáš, až opustíš město?“

Alkior značně zvážněl. „Půjdu tam, kde zužitkuji svůj meč na nestvůrách a nepřátelích dobra a bylo by mi potěšením mít tě po boku.“

Jeho společník se zašklebil. „Tak to abych si snad také koupil zbroj, hned potom ale půjdeme do Čepele a růží.“

Ulice Woldenbru zapáchaly, ostatně jako ve všech větších městech, odpadky a močůvkou. Zachmuření obyvatelé kráčeli po tomto dláždění, přemítajíce, co špatného asi přinese nadcházející válka. Kovář zrovna chladil ve vodní lázni čerstvě ukovaný meč.

„Co si přejete?“ zeptal se jich vyzývavým tónem, jakmile je shlédl.

„Co jiného než dobrou zbroj.“ zasmál se Alkior.

„V poslední době je po nich poměrně velká poptávka, takže vám mohu nabídnout jen plátovou, kroužkovou nebo šupinovou. Bude to však drahé, to víte, je válka.“

„Tak dobrá, dejte nám plátovou a kroužkovou, pokud možno hned.“

„Ach ano, celkem normální výška, na tu něco mám…“ mumlal kovář a zmizel ve skladu. Posléze přitáhl těžce oddechujíc několik těžkých zbrojí.

„Tady nějaké jsou. Vyzkoušejte si je.“

„Myslím, že nám vyhovují, kolik za ně chcete?“ řekl po dlouhém přezkušování Kaelldor.

„To jsem rád. Takže to máme 352 zlatých certonů.“ odpověděl rozzářený kovář a otevřel kovanou truhlu.

„Třista…co?

Bard se málem zadusil vztekem, když mu je dával ve drahých kamenech, jimž říkal přenosné bohatství, protože nosit s sebou takovou sumu ve zlatých mincích je čistá sebevražda. Zároveň však v duchu děkoval, že ho bandité nestihli okrást.

„Vypadáš nějak pobledle, příteli pěvče.“ odvětil rytíř s naprosto neovladatelným smíchem, jakmile opět kráčeli špinavými ulicemi.

„Peníze za mou zbroj ti samozřejmě v brzkém budoucnu vrátím.“ dodal chvatně, prohlížeje si rozzuřeného druha.

„Jdem do Čepele a růží.“ procedil skrze zaťaté zuby.

Hostinec „U Čepele a růží“ vypadal jako slušný podnik se slušnou obsluhou za cenu sáhnout si hluboko do měšce. Nicméně zde Kaelldorovi utrácet nedělalo nijak zvlášť velké potíže. Hned jak vstoupili, objednal oběma velkou káď plnou horké vody.

„Líbí se ti v těchto vcelku útulných prostorách, potulný rytíři?“ zeptal se ho s lehkým úšklebkem, jakmile usedli do příjemně vonící vody obklopeni okvětními lístky Chaltikoory, rudokvěté rostliny, jejíž silně koncentrovaný odvar do koupelí si mohou dovolit snad jen šlechtici.

„Je to duchaplný zážitek, víceméně.“ odvětil Alkior pozoruje sluhu s vonnými oleji.

Následovala dlouhá a uklidňující masáž, prosycená vůní lučních květin.

„Hned zítra vyrazíme na trhy, mám tam pár známých, s nimiž bych si rád pohovořil. Řekl, upíjeje z poháru vína při následné večeři. Známých… Obyvatelé tohohle špinavýho města, co mi dluží pár zlatých. Přemítal o svém městském životě, který jistojistě přestával mít rád.

„Zapěj, zapěj nám jednu ze svých básní, prosíme, ó pěvče Kaelldore!“ žadonila skupinka dívek, jež sem zavítaly odkudsi z kuchyně.

„Nuže vidím, že jsou mé balady stále ještě dobře známé jako já sám.“ pokřivil úsměv, vytáhl loutnu a počal se svými příběhy o lásce a utrpení z věků již dávno minulých.

Skončiv v pozdní noci odešel za bouřlivého potlesku a dojatého pláče do vytouženého pokoje, v němž už spal Alkior. Vidím, že rytíře mé heroické zpěvy moc nezajímají, pomyslil si s nerozluštitelným úšklebkem ve tváři.

Noc byla klidná, pro Alkiora však ne.

Cválal se svou sestrou na bujných hřebcích z otcovy stáje, jako té churavé noci před mnoha zimami.

„Přidej bratře, přidej!“ křičela v zápalu běhu.

„Lokroel, do Corstolského lesa ne!“

Věděl až příliš dobře, co se tam skrývá. Sám se o tom přesvědčil na vlastní kůži, ale tehdy vyvázl. Tehdy. Minulost žije přítomností a nevědomost snadno zabíjí.

„Lokroel, ne!“ Neposlouchala ho. S vražednou rychlostí vcválala za potemnělou hradbu stromů stovky let zapomenutého lesa, kam tehdy vjel i on sám.

Zastavil koně a sklonil hlavu v pohlcujícím zármutku. On se tam nemohl vrátit. On už ne. Vzduch proťal hlasitý výkřik doprovázen dalšími v děsivém chóru touhy a smrti.

Proč Lokroel?

Uplynulo jen několik minut, než mezi stromy spatřil několik nezřetelných postav. Jedna z nich přikráčela téměř k němu.

„Přistup blíže, bratře, cožpak mne nepoznáváš?“ promluvila jemným hlasem a v její tváři se zračil němý úsměv, jež odhalil narostlé špičáky dychtící po krvi.

„Máš její tvář, ale nikoliv mysl.“ odpověděl s hranou klidností, třebaže v něm procital nezměrný žal a bezmocnost.

„Sám sis zvolil.“ sykla upírka a drásala se mu k hrdlu. S bleskovou rychlostí tasil meč, ale zastavil.

„Ne, to nemohu.“ prohlásil bezmocně.

S prudkým heknutím vstal z postele. „Lokroel!“ zasípal. Chvíli jen nepřítomně hleděl na dřevěné trámy pokoje a přemítal.

Teď již vidíš, co jsi způsobil, promluvil v něm neznámý hlas. Nechals ji zemřít a utekl z domova! Třímáš v ruce meč svého otce a stínáš hlavy těm, u nichž předpokládáš zlé úmysly, abys snad odčinil své vlastní? Tvé ruce jsou pošpiněny její krví a krev je těžší než voda.

„Ne!“ chtěl vykřiknout, leč z hrdla vyšlo jen slabé zachroptění. Vstal z postele, připjal si opasek s mečem a přehodiv přes sebe kožený plášť vyklouzl ze dveří na dlážděnou ulici.

Po chladném dláždění kráčel s lhostejným výrazem, za nímž skrýval strach, který mu svíral útroby. Odhodlanost a čest ho však přinutila jít kupředu, ač nevěděl kam.

Zavrzala železná brána. Měsíc této bezmračné noci ponuře osvětloval udusanou pěšinu lemovanou náhrobky. Vlastně ani netušil, co ho sem přivedlo. Sen či snad chuť zabíjet? A co očekávám, že tu najdu? Přemítal. Hřbitov. Místo nemrtvých, jež společnost odsoudila, ale přes to jsou tu pohřbeni zemřelí živí, z nichž se dříve či později stanou opovrhované nežijící bestie. Celé je to vlastně paradox, filozofoval. Těla chladná bez duší, pohled skleněný nebo žádný, žíly bez krve… Vzpomínal na lidské pověry blízké pravdě.

Jak tak míjel hroby a rozjímal nad rozdílnými světy, dosáhl vchodu do krypty. Na kovaných dveřích se v měsíčním svitu zračila měděná lebka.

A proč vlastně nevstoupit, řekl si. Když už jsem tu, třeba najdu a zabiju skupinu lačných kostlivců, nebo zabijí oni mě a já konečně spočinu v Horách zatracení jako ubožák. Nic takového nenašel. Zvolna zatlačil, panty zaskřípaly a to co spatřil se kostlivcům zdaleka nepodobalo.

“Buď pozdraven, Alkiore, synu Moerův!“ pronesla s lehkým úšklebkem postava v černé kápi, kterou vzápětí shodila a odhalila mrtvolně bledou tvář. Skomíravé světlo přítomných pochodní, zasazených ve dřevěných držácích na kamenných stěnách, odhalilo bílé vlasy, jež zpola zakrývaly propadlé líce a šedé oči.

„Vítej, prokletý.“ zopakovala.

„Odstup, stvůro z temnot!“ pronesl tiše, ale pevně Alkior.

„Jaký k tomu mám důvod, ctěný paladine?“ pronesl nekromant poněkud pohrdavě.

„Snad kvůli nekromacii? Ale zamysli se trochu: Není snad léčení a oživování mrtvých snad také nekromacie?“

Alkiorovi oči se zúžily v chladný pohled. „To ano, avšak ta vaše je pokřivená a hnusí se mi.“

„V tom nevidím pravý důvod, tak snad ve cti? Co je tvá skutečná čest? Dodržuješ řád, nenávidíš zlo, putuješ po světě a zabíjíš, ale tak tomu nebylo vždy, že? Tvá nevlastní sestra Lokroel uvězněná v tomto světě v mrtvém těle tě k tomu přinutila. Horlivost mládí…“

„Byla to má skutečná sestra!“ zařval s rozhořčením, " a za ten čin všichni zaplatíte. Nevím sice, co o mě víte, ale tohle nikdy nezapomenu.“

Nekromant pozvedl obočí. „Ty tomu stále věříš? Nikdy jí nebyla. " odmlčel se.

Náhle jeho oči zaplály mrtvolně bledým ohněm. „Sokkrato delrah skoh’sha mogre daomnor.“ Slova se po místnosti rozlézala jako chlad.

„Nevím sice, proč používáš mluvu starého Kryggu, ale moc mne to nezajímá.“ odvětil s odměřeným klidem Alkior.

„A tvé bílé vlasy tě zajímají? To proroctví vzniklo už za dávných časů. Pojď se mnou a poznáš skutečnou moc! A jednoho dne pohltíš tento svět.“

Alkior spatřil bojovníka v tmavě rudém plášti s planoucím mečem v ruce. „Nikdy bych něco takového nedopustil. A pak, mluvíš příliš uspěchaně. Táhni ode mne, nekromante!“

Vidění zmizelo tak rychle, jak se objevilo. „Zvolil sis! Ale mohl jsi mít vše a ji zachránit.“ prohodil lhostejně nekromant a otočil se k odchodu.

„Abych se stal vraždící mrtvolou? Dal bych za ni život, ale tohle ne.“

Pochodně vzplály oslňujícím modrým ohněm. „Odmítej, jestli chceš. Nabídnu to jiným. Kletba, nebo chceš-li požehnání pána stínů Gordorra, stihla více podobných tobě, můj pán počítal s odporem, jestli mi rozumíš. Zůstaň si tu a počkej na den konečné smrti, pokud tě však dříve někdo neupálí za čarodějnictví…“ Světlo zesílilo. „Tvá aura mě začíná otravovat.“ prohlásil nekromant, kolem nějž se utvořil vír. Vše zahučelo a rázem utichlo. Zmizel.

Alkior ještě zůstal chvíli stát v zamyšlení, ale pak se otočil a vyšel ven. Neměl však ještě chuť odejít. Zamířil hlouběji do hřbitova. Teď už ho nevedla čest, ale čirá chuť zabít alespoň několik přisluhovačů zla.

Zanedlouho zaslechl plouživé hekání. Okamžitě tasil. Nedaleko od hrobu kde stál, spatřil skupinu zombií. Rozeběhl se, skočil a v mohutném půlobratu ťal. Meč s ladností přeťal kosti obalené hnijícím masem. Čepel opsala půlkruh a zakousla se znovu. A pak ještě jednou. Zombie ani neměly čas se bránit.

Alkior odvrátil pohled a poodešel od hnilobou zapáchajících těl. Potřeboval si pročistit hlavu a to mu vždy pomáhalo. Otřel čepel o trávu a zamířil k městu. Všechno je to jen otázka cti, opakoval si na zpáteční cestě. Buď zabíjím se ctí, nebo s čirým potěšením. Kdo ale ve skutečnosti jsem? Čest je můj život, ale to potěšení je… Má smrt, existence v její podobě. Toto zjištění ho dovedlo ke značné nejistotě. Měl jen dvě cesty. Ať zvolí jednu z nich, bude muset čelit tomu, kým by se stal na té druhé. Dorazil k hostinci. Neslyšně vešel dovnitř, prošel chodbou a otevřel dveře svého pokoje. Kaelldor spal stále jako zabitý, a tak si také ještě lehl. Musím zpět domů, do Diskránie navzdory válce. Musím. Hlasitě vzdychl a zavřel oči. Po delší době usnul.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

dobře napsané ale musím souhlasit s Charlesem....


 Uživatel úrovně 0

Vyčerpávající odpověď. Nemám co dodat.

Kreo ' sharosdo shii shoar moelldoer...


 Uživatel úrovně 0

Sire Adanedheli, jsem ti k dispozici:

Moje hodnocení jsou stejně jako všechna hodnocení SUBJEKTIVNÍ. Snažím se být věcný, proto to tam nepíšu, ale je to tak. Proto přiznávám:

Osobně nemám rád ve slohu zastaralé tvary (hlavně přechodníky). Podle mě se tím autor většinou snaží dosáhnout toho, aby text zněl vzdělaně a "na výši". Výsledkem bývá nestravitelnost až komičnost. To je můj názor. Mám prostě radši povídky psané svižným moderním jazykem, u nichž se pocitu "středověkosti" dosahuje spíš myšlením hrdinů, reáliemi, v nichž se příběh odehrává a podobně.

Dále mám rád fantasy "evropského typu", tedy historicky dost věrnou. Fantasy knížky americké provenience (i většina britských) jsou VELMI špatným zdrojem historických znalostí. Stejně tak pravidla různých her na hrdiny (snad vyjma GURPS). Můžeš oprávněně namítnout, že ten svět je vymyšlený, ale já mám prostě pocit, že my z Čech můžeme čtenáři nabídnout oproti Amíkům logičtější a věrohodnější fantasy světy, kde nepobíhají spoře oděné bojovnice typu Xena a kde tuláci a dobrodruzi nechodí s kapsami naditými drahokamy (uznávám, že to první je daleko horší, neuraz se tím srovnáním).

Moje názory nejsou o nic lepší proto, že jsem starší než ty. To je nesmysl. Záleží na tom, jestli na tebe působí přesvědčivě. I pokud je ale odmítneš, jsou důvodem mého hodnocení.

Stačí, vám to jako satisfakce, drahý sire?


 Uživatel úrovně 0

CHARLES: To je vskutku zajímavý argument. Oprávněný, ale měl bych několik malých otázek:

Co je slohová neobratnost týkající se "Skončiv pozdě v noci..." a třeba "Odpověděl bard s vyčerpávající přetvářkou v hlase." Zajímalo by mně, co je na tom špatného.

To, že je zlaťák na rozdávání chudákům jsem v žádném případě neřekl. Je sice pravda, že by ho bandité pravděpodobně hned okradli, ale: mohli tam čekat na něco mnohem většího a ztráty byť jen jediného muže aby ho obíral byla nepředstavitelná. Tak ho jen narychlo přivázali ke stromu a čekali, pravděpodobně.

BTW: Četl jsem spousty knížek o fantasy, což ZNAMENÁ ŽE: Co je sakra na zlatých certonech z Drd??? Vůbec: Co je v tom příběhu z DrD? Paladin? Bard? Způsob boje? CO???

Nevím, s tvým věkem se nemůžu rovnat, jsi o hodně starší, avšak bych rád znal odpověď na mé otázky Sire CHARLESI.

S tázavým pohledem Adanedhel el ' Dirlem skor la Sha.


 Uživatel úrovně 0

Líbí se mi, že postava Alkiora si s sebou nese tajemství z minulosti. Jeho chování chápu tak, že mu z toho začíná trochu "hrabat". Nepochopil jsem ale, proč je povídka tak "rozseknutá" - nejdřív to vypadá jako příběh barda, který potká tajemného cizince, pak najednou jsem v hlavě Alkiora.

Po slohové stránce dost děs - vyvaroval bych se přechodníků (např. "Skončiv v pozdní noci"), neobratností (např. "jal se rozsévat jim smrtelné rány") i nepochopitelných spojení (např. "položil otázku bard s vyčerpávající přetvářkou a pevností v hlase")

Jsou tam věci zjevně nedomyšlené:
"Bard se málem zadusil vztekem, když mu je dával ve drahých kamenech, jimž říkal přenosné bohatství, protože nosit s sebou takovou sumu ve zlatých mincích je čistá sebevražda. Zároveň však v duchu děkoval, že ho bandité nestihli okrást."

To by snad bylo první, co by zbojníci udělali! Vždyť se probudil už svázaný. Navíc přebíráš naprosto nesmyslnou představu z pravidel DrD, že zlaťák je na rozhazování chudákům a jen drahokamy se vyplatí nosit s sebou. DrD není jediným zdrojem informací. Co takhle si přečíst něco o středověku?

Nečetl jsem ještě moc povídek na těchhle stránkách a možná, že tohle je jedna z těch stravitelnějších. Ale nemohu dát víc než 2*. Něco v ní ale je, jinak bych to vůbec nehodnotil (minimálně ten Alkior).


 Uživatel úrovně 0

Plně souhlasím s Thorosarem. Dost dobrý se mi zdá popis některých scén.


 Uživatel úrovně 0

Mě se to moc líbí. Už se těším na pokračování.
Těch pár dorbných chybek se dá omluvit, takže dávám s klidme v duši 5*.


 Uživatel úrovně 0

Fajn. Fajn... Bylo to v podstatěpokračování již dávno zapomenutého příběhu, jež se zde kdysi objevil...

A pokud vím, není ve fantasy světě více hrdinů, než jen jeden? Jak jsem již řekl: Je to pokračování, co bude mít pokračování. Proto se vám může zdát, že je zmatečný a rychle ukončený, ale nahustit se vše, co mně napadlo bylo takřka nemožné.


 Uživatel úrovně 0

podle mne dobre propracovany