Vůle jít dál

„Toto je úryvek z prastaré kroniky, téměř tak staré jako Erinel sám. Vypráví o temném období Erinelu, kdy zemřely tisíce statečných vojáků a nemilosrdně bylo pobito mnoho nevinných obyvatel. Vypráví o období, kdy si nikdo nebyl jist životem a kdy smrt byla nedílnou součástí každého dne. A také vypráví o statečnosti, odhodlanosti, naději a touze a vůli žít."

„… Psal se rok 660, když do naší oblasti dospěly první zprávy o pádu Artemidské říše. Zprávy o obrovském krveprolití a neštěstí, které postihlo tamější obyvatele. Hovořilo se o ohromné temné armádě, která vtrhla na území Artemidské říše a nemilosrdně plenila artemidskou zem. Temné armádě se postavila armáda artemidů, chtěli je dostatečně zdržet, aby aspoň část obyvatel mohla uprchnout do bezpečí. Všem však bylo jasné, že ubránit se nepodaří. Artemidé se údajně rozprchli do všech koutů světa, někteří zamířili na západ do Bílých hor, jiní na jih do států Malé Dohody, a někteří se dokonce odvážili ještě více na jih, až za pohoří Vysoké štíty. A právě o těch bude řeč.

Víte, já jsem nikdy moc necestoval, to není nic pro mne. Nejraději sedím hezky doma, v teple u svého krbu. Tehdy jsem bydlel v Acronnu, v malém městě nedaleko Hvízdajícího průsmyku. Jako obyčejně jsem se večer při západu slunce procházel nedaleko města, když v tu chvíli jsem v dáli spatřil, v záři zapadajícího slunce, jakýsi konvoj. Zprvu jsem si myslel, že se jedná o karavanu a nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Avšak čím blíže ke mně byli, tím více se běžné karavaně nepodobali. Povolal jsem stráže a vyrazili jsem jim tedy vstříc, uvítat je v našem městě, jak se na starostu sluší a patří. Nebylo to daleko, sotva jednu míli. Když jsme k nim však dorazili, spatřili jsme zubožený konvoj čítající cirka čtyři sta osob. Takovéto bytosti jsem však nikdy nespatřil, vzdáleně se podobali lidem, ale byli o něco menší a měli větší hlavy. Všichni však byli značně pohublí a na první pohled vyčerpaní. Chtěl jsem jim nabídnout dočasné ubytování a stravu v našem městě. Když jsem se k nim však přiblížil, konvoj se zastavil. V čele konvoje stanulo pět osob. Tyto osoby pronesly několik nesrozumitelných slov a celý konvoj zmizel. Najednou to vypadalo, jakoby tu nikdy nikdo nebyl, jako by se mi to jen zdálo. Jediné, co po nich zbylo, byla jakási útlá pomačkaná knížečka. Už se začalo stmívat, bylo na čase vyrazit zpět do města. Doma u krbu jsem onu knížečku poprvé otevřel. Některé stránky byly vytrženy, jiné byly potřísněné krví. Většina textu byla psána podivným písmem, které jsem nedokázal rozluštit. Byly tu však i poznámky psané v obecné řeči. Očividně se jednalo o deník jednoho členů konvoje. A já bych vám chtěl nyní vyprávět, co bylo v tomto deníku psáno. Vyprávět o utrpení, které postihlo jeho majitele a o síle a vůli přesto žít. Nechť je vám čtení z onoho deníku, které vám zde předkládám, pomocnou rukou ve vašich nesnázích a utrpeních. …“

„… Donesly se k nám zprávy, že všechny severní vesnice byly dobity, vypáleny a obyvatelé nemilosrdně povražděni. Není důvod tomu nevěřit. Blíže se to, jsou čím dál tím blíž a nikdo je nedokáže zastavit. Nikdo. Tak mne napadá, že v jedné z těch vesnic jsem měl příbuzné, sestru myslím. A není to jedno? Stejně všichni umřeme, ona už to má asi za sebou. Doufám, že měla bezbolestnou smrt. Ne, to jistě neměla. Ani my mít nebudeme. … Je jisté, že skřetí horda bude pokračovat naším směrem. Není naděje, nemůžeme se jim ubránit, jedinou šancí na život je útěk. … Brzy ráno opouštíme naše domovy. Je jisté, že se sem už nikdy nevrátíme, už nikdy. Cestujeme na lehko, všechen majetek jsme museli zanechat ve vesnici. Dcerce jsem nedokázal vysvětlit, proč tak rychle odcházíme a proč si s sebou nesmí vzít svoje hračky. S sebou neseme jen jídlo, vodu, zbraně a mapy. Vše ostatní by nás zbytečně zatěžovalo a tedy zpomalovalo. To si nemůže nikdo z nás dovolit, musíme putovat rychle. … Nedaří se nám však skřetům uniknout, neustále nás pronásledují a jsou nám již v patách. Ti starší s námi nedokáží udržet tempo, vyčerpáním padají k zemi. Umírají. Nemůžeme jim však pomoci, a oni si pomoc ani nepřejí, posílají nás dál. … Rozdělili jsme se na dvě skupiny, snad se nám tak podaří skřety setřást. Sejít se máme za týden na úpatí Vysokých štítů. …

Cestou k místu setkání u Vysokých štítů jsme nacházeli mnoho znetvořených těl našich krajanů. Skřeti je dostihli a nemilosrdně pobili. Dcerce jsem raději zavázal oči, tohle svinstvo vidět nemusí. Ještě si ho užije dost, my všichni. Je mi z toho na blití, když to všechno vidím. Proboha, proč? Co jsme komu udělali, že nás takto ukrutně trestá? Nerozumím tomu, nerozumím ničemu. Nerozumím, proč ještě žiji, když mí přátelé umírají. Kam to vůbec jdeme, kam máme namířeno? Nám se však jako zázrakem podařilo skřety setřást. Jen aby takové štěstí měla i druhá skupina. … Scénář se neustále opakuje. Krev. Mrtvoly. Pach smrti. Už nemohu dál, já už prostě nemůžu! Ale musím, musím, už kvůli dcerce a ženě musím. Musíme pokračovat, všichni musíme. … Všichni musíme - co vůbec musíme? Umřít musíme, to jediné musíme. To jediné musíme, to jediné je jisté. Umřít, všichni musí umřít. Úplně všichni. …

… Již dva dny čekáme na smluveném místě na druhou půlku našeho konvoje. Už tu měli být, dokonce dříve než my. Všichni se toho snaží využít, odpočívají a spí. Už by tu měli být. Kde jsou? Blbá otázka, kde by asi tak mohli být - jsou mrtví. Nemá cenu čekat, a všichni to vědí. … Dcerka měla v té druhé půlce kamarády. A ti jsou mrtví. Jak jí to mám vysvětlit? Jak jí mám vysvětlit, že jsou mrtví, že všichni její nejlepší kamarádi, s kterými strávila celý život, jsou mrtví? … Co se stane, až umřu? Bude to konec? Konec čeho? Konec tohohle života? Tohohle zpropadenýho života, kdy umírají ti, které jsme nejvíce milovali a na kterých nám nejvíce záleželo? Nemůže být nic horšího, než tenhle život. Nic na celém světě nemůže nikdy být horšího než válka. Ani smrt není tak hrozná. Smrt vysvobozuje. … Ráno jsme vyrazili dál. Jsme zase na cestě a nevíme, kam jdeme. Už teď je to beznadějné, ale to nejhorší nás ještě čeká. Musíme projít podél Hlubokých hor, na pokraji Ztracené země. …

Nálada v naší skupině je hrozná. Každý myslí na své blízké, kteří nedorazili na smluvené místo. Každý myslí na smrt. Nikdo nic neříká, jen jdeme. Dny neskutečně pomalu plynou. Skoro každý den se musíme skrývat před písečnými bouřemi. Často nás napadají různé písečné bestie a my se jim musíme bránit. Zase mnoho mrtvých. Nikdo už to ani tak snad nebere, lidé umírají – a co. Všichni musíme umřít, je jedno kdy a kde. Dnes zemřela moje žena. … Je to kruté, život je krutý. Mám vůbec pokračovat? Proč to nevzdát? Proč musíme jít, když stejně umřeme. …

Už konečně vím, proč musím dál. Málem jsem na to zapomněl. Kvůli dcerce musím dál. Ona totiž nesmí umřít, je ještě mladá. Ona si nezaslouží umřít, ona ne. Vždyť já vlastně jdu jen kvůli dcerce. Já mohu umřít, když budu chtít. Ale ona ne, neumí se ještě rozhodnout, zda chce žít v tomto ukrutném světě nebo raději umřít. To je její volba, nikdo, nikdo ji o ní nesmí připravit. A já už vůbec ne. To si přála i moje žena, to bylo i její poslední přání. Když umírala, nic neříkala, jen klidně ležela. Pak, když bylo po všem, jsem uviděl v jejích očích mír. Opravdový mír, v jakém jsme žili po celá staletí. Všichni vlastně jdou jen kvůli dětem, ne kvůli sobě. Děti si zaslouží svobodně se rozhodnout, co udělají se svým životem. Myslím, že už to všichni pochopili, nikdo o tom však nemluví. Rozumím jim. …

Konečně dorážíme k Hvízdajícímu průsmyku. Už to snad bude dobré, už budeme v bezpečí za horami. Spousta z nás zemřela, spousta z nás ještě umře. Nemohu se již dočkat odpočinku. Všichni potřebují odpočinek, dlouhý odpočinek. Teď už to bude jenom lepší. To nejhorší je za námi. Už nám konečně řekli, kam jdeme. Do týdne bychom tam měli být. …“

„Takto končí deník jednoho z cestovatelů. Nevím, kam měli namířeno. V deníku o tom není ani zmínka – aspoň v obecnině ne. Vypadáto však, že úspěšně dosáhli cíle své cesty. To je nejdůležitější. A vězte, naděje existuje vždy. Jen je potřeba ji objevit, neboť ona se občas umí velmi dobře maskovat. …"

Z pamětí Dakena, správce Acronnu