Když jsem byl malý, moje matka a otec mi vždy říkali, abych si dával pozor na průšvihy. Na takové, v kterých jsem se octnul právě teď. Na jedné straně armáda skřetů a na druhé strmé hory. Co dělat? Řešení se zdá celkem jednoduché, ale doopravdy tomu tak není. Každý člověk by se vydal do hor, s tím, že skřetům uteče. Uteče? No dobře, ale co by mě čekalo dál? Asi nějakých 5 mil bych jim mohl utíkat , ale pak by mi postupně docházel dech. Postupně a pomalu. Ale jistě!...
    Ani se mi o tom nechce přemýšlet, jak jsem se do toho všeho vlastně dostal? Když je člověk dobrodruhem, tak je v nebezpečí pořád. Jednou ho napadnou divoké kočky, no tak né, to byl špatný příklad, jiný, jednou ho napadnou goblini, jindy vlkodlaci a jiné obludy. Asi si zapálím dýmku, protože mám takový nepříjemný pocit v ústech. Při mé poslední výpravě mě hnalo asi tak pět skřetů. Měl jsem štěstí, protože jsem věděl, že je nablízku město a začal jsem na ně dělat dlouhé nosy, ti za mnou pelášili, ani nevěděli jak. Ale městské stráže mají holt dobré luky. Jo, teď jsem si vzpomněl, jak že se říká těm ženským s křídlama? Harpie? Asi ano, ty totiž jednou potkal můj přítel a skosil jich asi devět..., no tak ne. Ono v hospodě to znělo jinak -to byste si ho museli poslechnout, abyste tomu věřili.
    Ale já teď řeším jiný problém, mám v patách spoustu skřetů, anebo ne, ne pořád tam ještě jsou. 
Dobrodružství mě naučila vždy se smířit se situací v jaké se octnu a proč bych to neudělal i teď? Jo, udělám těm hnusným, malým špinavým skřetům tu nejhorší věc. Už se ke mě hodně přiblížili. Musím počkat, až budou na dostřel. Ještě chvilku, no tak teď: 

"Když temné chvíle nastanou,
když všechny národy se uloží k spánku,
jen já tě budu kolíbat,
a zazpívám ti tu tvou krásnou,
Ukolíbavku napsanou,
perem tkaným z červánků.
Dobrou noc mami."

    Po těchto slovech vzal svůj třpytící se meč a vrazil si ho přímo do srdce. Jak říkával, uměl se smířit se situací, a ta jeho teď byla bez východiska.