„Zastavte.“ Zavelel muž jedoucí v čele družiny, v jehož očích byl neklid. „Derle, Jario jděte prohledat okolí. Rimade, pohlídej koně a Moleia sežene nějaké větve na ohniště. Jo a Moleio“, podíval se na ni káravě: „už žádné dřevo z Leoru.“ Elfka nezakryla svůj pobavený úsměv a zmizela v lese.

„V okolí nikdo není Aldeore“, oznámil s jistotou zkušený Derl, jenž se právě vrátil z průzkumu.

„Dobrá, utáboříme se, za chvíli padne tma. Udělejte tábořiště, já seženu něco k jídlu.“

Byli velmi opatrní, již třetí den pronásledovali skupinu banditů, která vypálila vesnici asi devadesát mil odtud. Když se utábořili, šel první na hlídku Aldeor.

„Ti králíci jsou opravdu vynikající“, pochvalovala si Jaria, protože celý den beztak nic jiného nejedla. Moleia sundala z ohně posledního králíka. „Donesu ho Aldeorovi, od té doby, co pronásledujeme ty bastardy, skoro nic nejedl.“ Nikdo nic neříkal, jen přikyvovali na souhlas.

Měsíční svit, dopadající na mýtinu, odhaloval malé jezírko, u něhož ho po půlhodinovém hledání našla. „Nemám hlad“, odvětil poněkud suše. „Opovaž se to nesníst! Nepřidala jsem se k vám jenom proto, abych pozorovala, jak si náš vůdce hraje na hrdinu“. Řekla přísným hlasem, jaký od ní ještě nikdy neslyšel. Přišlo mu to trapné a tak ji poslechl. „A jdi si odpočinout, v nejbližších dnech nás čeká pěkně tuhý boj. No tak na mě tak nekoukej a běž, o hlídku se teď postarám“, řekla už o trochu vlídněji. Už nic nenamítal. Cestou ke družině přemýšlel, kde se v tak tiché a úskočné elfce vzala taková síla.

Noc byla klidná a Jasná.

Za rozbřesku slunce vyrazili na západ. Tam podle všeho prchali bandité.

O několik hodin celkem klidné jízdy později spatřili na cestě převrácené karavany, od nichž

k nim doléhalo volání o pomoc. Všude okolo ležely spousty mrtvol, většinou obchodníci a jejich doprovod. Člověka, který je volal, našli v jednom z převrácených vozů.

„P-prosím pomozte!“ Chraptěl zoufale muž, z jehož těla trčely šípy s modrozelenými pery. Moleia k němu přiskočila a odříkala nějaké utišující zaklínadlo. Po chvíli sebou muž přestal cukat. „Co se vám stalo?“ Zeptala se mile. „Ráno jsme chtěli vyrazit, když tu najednou někdo začal volat: Pooplaach, bandité! Bylo to strašné, v-všu-de k-kol…“ Nedořekl, z jeho úst vytryskla krev a oči mu zalila mlha.

„Zatracený bastardi!“ Zakřičela elfka a prudce vstala.

„Jestli je pravda to, co ten muž říkal, pak by od nás neměli být dál méně, než pět hodin“, odhadoval Rimad.

„Fajn, nemáme času nazbyt, jedem!“ Vykřikl na koně skákající Aldeor.

Při odjezdu se ještě koukal na zpola spálené vozy. Nic nenechali , pokud ano, tak to spálili, přemítal si pro sebe.

Při rychlém pronásledování téměř nikdo nepromluvil, navíc začalo hustě pršet.

„Počkejte“, zastavila je Moleia. Takhle dříve promoknem a zmrznem, než je dostihneme“, dořekla a něco potichu zamumlala, pak zvedla ruce a vyčarovala nad nimi nějaký druh magického štítu. „Chrání před deštěm“, dodala a téměř neznatelně se usmála. Nálada v družině rázem vzrostla.

Po několika hodinovém postupu spatřili menší pahorek.

„Počkejte tu“, řekl Aldeor a vyrazil s koněm do lesa. Měl podezření, že by se bandité mohli nacházet někde poblíž, alespoň tomu tak vždy při jejich pronásledování bylo.

Když dorazil k úpatí kopce, seskočil z koně a plížil se směrem vzhůru.

„Stůj a ani se nehni svině!“ Zařval na něj hlas ze zadu. Nenápadně se ohlédl a uviděl, zjizveného mladíka, jak k němu přistupuje s napřaženým mečem. Bandita, pomyslil si. Na nic nečekal, déšť teď hrál v jeho prospěch, takže nikdo nemohl slyšet tasení jeho meče, schovaného pod pláštěm. A tudíž ani nikdo nemohl slyšet svištění čepele, jež přeťala banditovi hrdlo. Nepozorný, nezkušený, neobratný..., jak může vůbec vzít do ruky meč? Opakoval si, když schovávajíc se za stromy mířil k vrcholu.

„Oheň, ano určitě oheň“, řekl polohlasně, když dosáhl vrcholu vršku a pozoroval v dálce na mýtině něco jako plápolající oheň.

Neváhal a spěchal zpět k družině.

„Připravte si zbraně, jsou na tom pahorku“, oznámil jim po návratu.

Moelie sklonila hlavu, položila ruce na zem a něco zaříkávala. Ze země jí to rukou začala proudit energie. Potom vstala, složila ruce do znamení kaellnar, zavřela oči a chvíli se nehýbala.

Mezitím si Jaria připravila luk, který jí kdysi darovali elfové. Vyrobili ho z ušlechtilého dřeva, jehož tětivu napjali z vlasu sněžného obra.

Rimad s Derlem brousili své meče, zakoupené v Endaru.

Aldeor čistil čepel s domněním, že z ní ty krůpěje krve nechtějí zmizet.

„Připraveni?“ Zeptal se po chvílíi intenzivního čištění. Všichni přikývli. Nasedli na koně a vyjeli.

Pod pahorkem seskočili, pečlivě uvázali koně a počali šplhat do kopce.

„Támhle jsou,“ přerušil dlouhé mlčení Aldeor. „Vzpomeňte si na souboj u Arlonu“, dodal tasíc svůj meč.

Všem se na okamžik vybavil ten krvavý souboj, při němž zemřelo mnoho lidí. Tato

vzpomínka měla i své světlé stránky. Poučili se ze svých chyb a to bylo rozhodující ve všech bojích.

„Nevidíte někdo kolik mají lučišníků?“

„Pět, nebo šest“, Odhadoval Derl. „A asi osm s meči“, dodal a upřel svůj zrak na

Moleiu s Jariou.

„Tři, víc ne“, řekla čarodějka připravujíc ruce do útočné polohy sornaell.

„Když to stihnu, tak dva“, odvětila Jaria a přejížděla prsty po tětivě.

„Dobrá jdeme!“ Aldeor přikrčen k zemi pospíchal k balvanu. Jeho druhové ho

následovali.

Hraničářka, napínajíc tětivu zamrkala na Moleiu: „Teď!“ Ta vztáhla ruce směrem k banditům a vyřkla zaklínadlo. Z rukou jí vyšlehl zvláštní do fialova zbarvený blesk. Dunění a křik přispíval ke zmatku mezi nepřáteli, zvláště pak, když tři z nich padli mrtví k zemi.

Další z nich zachroptěl a sesunul se na kameny s trčícím šípem z hrudi.

Aldeor se nerad opakoval, ale nic jiného ho nenapadlo. „Teď!“ Zařval a rozběhl se

vtříct banditům. Rimad s Derlem učinili to samé.

Vzduchem zasvištěli šípy. Kryli se štíty. Jediný šermíř z nich, Derl štít neměl a tak střely odrážel mečem, ale se stejným efektem.

Uprostřed mýtiny došlo ke střetu. Všichni tři sehráni v mnoha soubojích, kroužili a

sekali do svých nepřátel s občasným krytím.

Najednou však Derl pocítil bolest v noze. Podle jeho očekávání z ní trčel šíp. Chvíli

jeho nepozornosti využil jeden bandita a ťal obouruč. Rozsekl mu hruď a on padl do bláta, jež zrudlo jeho rychle mizící krví.

Poslední zásek mečem a poslední zadrnčení tětivy ukončilo tento boj.

„Derle… promluv, no tak Derle!“ Promlouval k němu klečící Aldeor. Neodpovídal. Od lesa mezitím přiběhli obě dívky.

Hraničářka přiložila na jeho bezvládné tělo ruce a něco zamumlala. Žádná reakce. Zkusila to tedy ještě jednou. Odvrátila pohled a oči jí zaplavily slzy.

Nikdo nevypustil ani slovo, jen tam kolem něj klečeli v bahně a déšť dopadal na jejich skloněné hlavy.

Tak skončil život Derla ed‘Erklla, budoucího panovníka v zemi, jež byla dobyta jejími odvěkými nepřáteli. Ještě mu ani nenarostli vousy, když prchal se svou matkou pryč a už nikdy neočistí své jméno.

Všichni si ho pamatovali, jako ctižádostivého dobrodruha, když ho potkali na jedné ze svých výprav a teď si uvědomují, že už nikdy nespatří jeho tvář.

„Musíme mu postavit mohylu“, řekl Aldeor po dlouhé době mlčení.

Jak řekl, tak také učinili. Do stmívání se na mýtině tyčila mohyla, na níž ležel Derlův meč a na jednom z kamenů bylo vyryto:

„Pojďte prohledat ty bastardy!“ Vytrhl je ze zármutku Rimad.

Samotní bandité toho u sebe až na pár zlaťáků moc neměli, ale u rozmáčeného ohniště našli uloupené cennosti a vodotěsně zabalený svitek.

„Podívejte, tohle je dopis od jejich vůdce v Rendoltu“, zvýšila hlas Moelie, prohlížející si dopis. „Musíme se co nejrychleji dostat do Zirttalu. Ten dopis je víc než dostačující důkaz, zvlášť když je na něm jeho pečeť.“

Naposled se podívali na Derlovu mohylu a šli pro koně.

Jeli zpátky cestou na východ. Spěchali a tak se snažili spát co nejméně. Po třídenním putování konečně dosáhli hranic města. Slunce již zapadlo daleko za obzor a v ulicích se rozlila tma. Zpěnění koně sípali a těžce oddychovali.

„Dnes už starostu nezastihneme, pojďme do hostince“, navrhl Aldeor.

Šli. V hostinci si sedli úplně do rohu. U hospodského objednali dobrou večeři a poslouchali štangmasty. V hospodě se zrovna rozjela debata o válce, protože Diskránská vojska přebrodila Gretnu a tím Eldrinu znemožnila přístup k jeho hlavnímu městu.

„Zasraná válka!“ Rozkřikl se jeden, již značně zoufalý muž sedící v houfu. „Co nevidět nás naverbujou do armády a my tam někde v poli chcípneme za vlast! Ach jo… Zlatá hospůdka“, dodal se slzami v očích.

Několik z nich ještě vykřiklo pár slov na téma válka a potom se všichni ponořili do zoufalého pití.

„To jsem nevěděla, že je to tak špatné“, řekla s obavami Jaria. „Ten štangmast měl pravdu“, dodala.

„Co nevidět začnou verbovat a já nehodlám bojovat za zemi, s níž nemám nic společného“, Prohlásil Aldeor a vyzývavě na ně pohlédl. Když nikdo neodpovídal dodal: „Dáme starostovi ten dopis a vypadneme.“ S tím všichni souhlasili a téměř neznatelně přikývli.

„Hostinský, budeme platit a rádi by jsme si zaplatili pokoj na noc a maštale pro koně!“ Řekl a vstal od stolu.

Za rozbřesku se vypravili na radnici.

„Stát, kam si myslíte, že jdete?“Zarazil je hrubě vyhlížející voják.

„ Za starostou s naléhavými dokumenty“, odvětil Aldeor a ani na něj nepohlédl.

„A u kterého oddílu jste?“ Křikl na ně.

„Jsem Eldrinský posel a tohle je můj doprovod“, řekl vyzývavě.

„Nevypadáš zrovna na posla, ale i kdybys byl, za pár dní si tě najdou, protože počínaje zítřejším dnem jde každý muž do války s Diskranií.“ Ušklíbl se voják.

„Beru to na vědomí“, dodal a vstoupili do radnice. Vystoupali po dřevěných schodech a zaklepali na dubové dveře.

„Vstupte“, ozvalo se zevnitř. Vešli do malé místnosti, kde spatřili vyřezávaný stůl, za nímž seděl obtloustlý mužík.

„Co ode mne potřebujete?“ Zeptal se a zkoumavě si je prohlížel.

„Jdeme sem v jisté záležitosti, týkající se zdejší zločinecké bandy“

„Fajn, máte hlavy, nebo skalpy?“

„Ne, ale tohle by vás mohlo zajímat“, podal Aldeor dopis starostovi.

„U Kralddowa mocného meče, vždyť to je Tagleův rukopis píšící jasný příkaz o vyplenění další vesnice i s pečetí!“ Zvolal a pohlédl na ně. „Vysloužili jste si tučnou odměnu, po tom zločinci jdeme už pěkně dlouho, ale nikdo zatím nezískal usvědčující důkaz“, dodal a hodil jim nadutý měšec.

Když zkoumavě prohlíželi mince řekl: „Mithrily, nová měna. Co mithril, to deset zlaťáků. Sbohem!“ Mávl rukou a věnoval pozornost dopisu.

„Musíme rychle sehnat nějaké zásoby a zmizet“, řekla Moleia, když vyšli ven.

Asi za hodinu byly připraveni na cestu. „Pojedeme na jih do Laerenského království, Elfové jsou v těchto válečných záležitostech prozatím neutrální a potom tam mám také pár dobrých přátel.“ Oznámil Aldeor nasedajíc na koně.

Jeli, jak nejrychleji dovedli. Slunce pálilo a koně na kamenité cestě klopýtali a sípali vyčerpáním.

„Pojďme si nachvíli odpočinout“, navrhl Rimad. „Do Asumského pohoří je to ještě dobrých třicet mil a to koně, ani my nezvládneme na jeden zátah.“

Po chvíli odpočinku koně zneklidněli a rychle odfrkávali. „Něco se blíží, pojďte se schovat do lesa“, řekl Aldeor a pobídl koně směrem k lesu.

Za několik okamžiků uslyšeli dusot a bubnování. Za chvíli již po cestě kráčeli Jezdci na koních a za nimi kráčeli zástupy vojáků se svěšenými hlavami.

„Měli jsme štěstí, že nás koně včas varovali“, oddychl si Rimad a znovu vyrazili na cestu.

Při západu slunce konečně dosáhli Asumu.

„Utáboříme se, zítra nás čeká dlouhá cesta do Laerenu“, řekl Aldeor a sundal z koně deky k přenocování.