Sychravou oblohu pročísl blesk, dešťové kapky začaly dopadat s ještě větší intenzitou a silou. Kožená bota znovu dupla na rozblácenou cestu. V takovýmhle šíleným počasí, aby se bál putovat i chodec, ale tenhle, ten si u toho ještě hvízdal. Vysoká postava zahalená v hrubém cestovním plášti s kápí přes hlavu a mečem u pasu. Nebál se podchlazení nebo podobné, hroznější nemocí. Neduživému počasí se vysmíval do tváře a ani na okamžik nemyslel na to, že by jej mohl někdo přepadnout. Byl to přeci samotář, bez přátel a příbuzných. Z pod kápě se začal linout kouř a postava začala se spokojeným blafáním z dýmky.

Dešťové kapky teď začaly padat mnohem silněji a prudce narážely do smočeného cestovního pláště, směrem k černé obloze se však od tajemné postavy vypravily jen prapodivné kouřové obrázky. Postava ani na okamžik nepomyslela na to, že by se někde zastavila, aby přečkala noc, spěchala, musela pospíchat a na nějaký odpočinek neměla jediného pomyšlení. Veliký tajemný vak, který táhla přes rameno si popohodila, aby se jí lépe nesl.

A potom, tak jak déšť začal, tak i skončil. Temné mraky se začaly rozestupovat a paprsky slunce začaly pomalinku pročesávat zataženou oblohu. Podmáčená cesta se rozzářila a v lese se začalo ozývat cvrlikání ptáků, kteří se předtím raději schovali před prudkým deštěm. Cestovatel však žádnou změnu počasí snad ani nezaznamenal, kráčel dál jako pán cesty bez jediných změn rychlosti nebo stylu chůze. Přemýšlel o tom, za jak dlouho se dostane do svého cíle - města Radogas, vracel se tam z úspěšně splněného úkolu a měl být bohatě vyplacen. Peníze teď vcelku potřeboval, jeho váček byl sice ještě bachratý, ale to, co chtěl, to by nevyplatilo ani deset takových váčků. Na chvíli se zastavil, přeci jen potřeboval chvíli odpočinku, aby si urovnal myšlení a popřemýšlel o tom, jaká vzdálenost jej ještě od Radogasu dělí. Přemýšlel o tom, kolik jeho nohy již dnes odnesly a přemýšlel o tom, zda-li se ho hodlají támhleti banditi za křovisky přepadnout. Viděl je a cítil minimálně tucet a půl mužů, dva s luky, ostatní s meči, šavlemi a sekerami. Začal si stírat bahno z bot a pláště, aby ho zbytečně netížilo a přitom si trochu uvolnil pochvu s mečem. Sundal si kápi, vytřepal z ní vodu a pročísl si sněhobílé vlasy.

Každý z banditů si postavu pečlivě prohlížel a čekal na smluvený signál k útoku. Postava před nimi byl muž, vysoký a šlachovitý, možná trochu podvyživený v obličeji. Přesto však nějak magicky přitahoval jejich pohledy. Dlouhé, rozpuštěné vlasy a špičaté uši utvrzovaly, že se jedná o elfa. Obličej měl jaksi bledý a jeho oči hrály podivnými vnitřními plamínky. Na sobě měl dlouhý černý plášť a na nohou vysoké cestovní boty. Nebyl však oděn v těžké zbroji a u nohou neměl psa, proto nevypadal jako chodec. U nohou mu ležel těžký vak, který raděj odložil, aby ho netížil. Loupežníci si mysleli, že o nich cestovatel nemá ani potuchy, ale on má oči i vzadu. Věděl o nich dřív než oni o něm. Lesem se proháněly zvuky ptactva a mraky na obloze se již rozestoupily. Sluneční svit pokryl cestu. Na co má čekat? Nesmí se zdržovat! Proč ti zlotřilci čekají? Zrovna když bral vak, že se znovu vypraví, ozvalo se praštění tetiv luků a nad jeho shrbenými zády se prohnaly dva šípy. Loupežníci prokleli svou smůlu a se šavlemi v rukou vyskočili z křovisek. Tucet zlodějů lačnících po zlatě a smrti elfa obestoupili tak, aby nemohl utéci. V křoviskách se opět ozvalo napínání tětiv. Elf se ani nepohnul, jako by je ani neviděl. Jeden z loupežníků vstoupil více do kruhu, blíže k dobrodruhovi.

"Vezmeme si tvé zlato, jídlo, zbraně a šaty"

Při těchto slovech se elf pootočil a tázavě pohlédl zločinci do očí. Z jeho úst však nevyplynula slůvka odpovědi.

"No tak, co říkáš? Seš snad němej? Nemáme si k tomu raděj přibrat tvůj život?"

Zeptal se a když ani potom nedostal odpověď, přistoupil blíže a napřaženou šavlí natahoval směrem k přepadenému. Jeho noha však ani nedopadla na zem a vzduch pročíslo ostří meče, ostří elfova meče. Jediným rychlým pohybem připravil banditovo tělo o hlavu. Ještě než se složil na zem, jeho hlava odletěla směrem někam k jeho druhům. Z lesa se ozvalo zapraštění tětiv luků a dva šípy neomylně letěly směrem k elfímu krku. Nedoletěly! Jeden zůstal přepůlen na zemi mihnutím kouzelného meče a druhý zastavila poutníkova ruka. Banditi couvli, ještě nikdy neviděli někoho , kdo by holou rukou chytil šíp. Ti z nich, co se odhodlali vyrazit vpřed, skončili své životy na břitu meče. Postavy s luky jen z křoví pozorovaly a divily se, jak je možné bojovat s takovou rychlostí, jak je možné zabít tři muže jediným máchnutím zbraně, jak je možné, že souboj skončil snad dříve než začal. Na nic nečekaly a vzaly nohy na ramena, tak jak to již jejich chytřejší druzi udělali.

Na cestě teď leželo devět bezduchých těl a nad nimi postava, vůbec ji nezajímalo, že zabíjí, byla to pro ni každodenní rutina. Sama nezraněná, jedenkrát nezasáhnutá, čapla těla a odtáhla je do keřů někam hlouběji do lesa, aby nestrašila u cesty. Otočila se, čapla vak a odešla, dál za svým osudem, dál do Radogasu. Takhle se dost zbrzdil, tak raděj přidal do kroku, čapl dýmku a zablafal. Za půlhodinu si na loupežníky ani nevzpomněl. Přemýšlel o tom, jaké to ve městě bude, jaké to bude, když se zase jednou vyspí bez obav, že mu nějaký zloduch píchne nůž do zad, kdy asi naposled spal v posteli? Ano, naposledy, než se vypravil na tuhle výpravu, ale kdy to bylo? Půl rok? Rok? Nebo víc? Absolutně ztratil pojem o čase. Cestoval a nerozeznával den nebo noc, zimu nebo léto, prostě putoval, aby splnil svůj úkol. Nezastavoval se, ale mrknul nahoru na oblohu, slunce bylo nad obzorem, bylo poledne! Teď kdyby věděl, jakýpak je rok? Ale co se trápí, celé jeho dlouhé putování ho to nezajímalo, netrápil se takovými zbytečnostmi, tak proč teď? Asi proto, že se konečně vracel někam, kde to alespoň trochu znal, že bude konečně někde, kde nemusí pořád držet meč v pěsti pro pocit bezpečí. Radogas sice nebylo nijak zvlášť andělské město, ale od doby, co garda vymítila místní zkorumpovanou vládu a zlikvidovala síť podsvětí, od té doby mohl člověk na ulici beze zbraně. A těmito otázkami a odpovědmi na ně se trápil celý zbytek cesty. Nevěděl, jak dlouho o těchto věcech přemítá, takže opět ztratil ponětí o čase. Opět mrkl na oblohu a zjistil, že slunce již zapadlo, že už je vlastně noc! Jak dlouho? Nevěděl! Věděl jen, že lesní cestu již opustil a že teď kráčí po kvalitní a udržované silnici. Vystoupal pomalu do kopce a spatřil krásné, před ním se rýsující město. Zastavil se a pohlédl na rozrostlé město, které osvětlovalo hvězdnou oblohu. Byl to pěkný pohled. Mohutné hradby nabízely útočiště všem, kteří jej potřebovali a celé město hrálo mnohem bezpečnějším dojmem než před jeho odjezdem. Zpoza hradeb vykukovaly krámky a domky a na samém vzdáleném konci se majestátně tyčily věže Radogaské Tvrze! Tvrze? Byla to Velkotvrz! Překrásný Hrad, určitě mnohokrát rekonstruovaný, přestavovaný a dodělávaný. Užaslý nad touto krásou přidal do kroku, aby byl za hradbami města co nejdřív. Když docházel k velké jižní bráně začalo foukat a počal déšť. Dorazil včas. Zaklepal na velkou bránu a ze strážnice vykoukl muž.

"Je noc, copak chceš?"

Cestovatel pohlédl na oblohu, temnotu noci pročísl blesk!

"No, jen pojď, abys tu nějak nenachladl!"

Brána se otevřela a cestovatel vstoupil. Centrální cesta byla pěkná, hezčí než když tu byl naposledy. Dal se do kroku, rozhodl se, že k zaměstnavateli půjde až ráno, teď se vypraví do hospody U Kozla, doufal, že je ještě funkční, a tak vyrazil směrem, kde odhadoval, že teď stojí. Město se dost rozrostlo, ulice byly uklizené a vše vypadalo téměř dokonale. Chvíli bloudil, ale pak chytil správný směr, do krčmy dorazil, právě když začala ohromná bouřka. Elf sundal kápi a pročísl si vlasy, prohlédl si místnost. Všude bylo uklizeno, některé židle již byly na stolech, ale pořád bylo rušno. Tam u toho stolu byla banda nějakých žoldnéřů, na nohou jim seděla hospodská děvčata a házela do sebe bohatě z pivního džbánu. Tam u toho stolu zas seděli zřejmě pravidelní štamgasti. Vesele hodovali a pili jen, co mohli, někteří se přetlačovali v páce, jiní se bavili zpíváním různých písní. U dalších stolů pak jen sedělo pár samotářů, někteří jen tupě hleděli do půllitrů, jiní do sebe házeli jedno pivko za druhým, ostatní spali na stolech. Vypravil se směrem k pultu. Praštil o něj dvěma zlatými.

"Ano" vylezla spod pultu postava.

"Co si přejete?" zeptal se podsaditý hostinský, postarší muž z brejličkami.

"Ale... není tohleto Alch? Alchu, no, to seš fakt ty!" hospodskému se rozzářily při pohledu na elfa oči, elfovi se roztáhl po tváři úsměv, pokynul starému Kozlíkovi rukou.

"Vítej zpět, tak co, kdes to byl? Tady sme mysleli, že seš už mrtvej a on žije. No teda, tak co, povídej!" upovídaný mužík na Alcha překvapeně hleděl.

"... uch! Já zapomněl na Minox...! Promiň! ... Tak co, dáš si pivenko, co? Určitě seš hladovej, co? A ospalej, co? Zařídím ti nejlepší pokoj!" tlouštík se odtlačil někam do kuchyně, nejspíš ukuchtit nějakou tu stravu.

Elf Alch vzpomněl na strašlivé věci, které se děly v Minoxijské Citadele. Když byl ještě mladý nezkušený elf přišel tam o jazyk a tudíž ztratil svůj půvabný hlas. Polovina výpravy, která se na Minoxijskou Citadelu vypravila, nepřežila a i Alch přežil jen tak, tak! Odvrátil zrak i myšlení směrem ke Kozlíkovi. Nesl talíř s obrovskou kopou dušeného masa. Máchnutím ubrousku smetl ze stolu nějaká smítka a potom Alcha usadil k jednomu ze stolů. Postavil před něj talíř a příbor:

"Pivenko bude hned" odtáhl se směrem k pultu a vrátil se, se džbánem točenýho moku.

Alch si uvědomil až teď jaký, že to má hlad, naposledy jedl před třemi dny. Čapl příbor a pustil se do voňavého pokrmu. Zatímco Alch plnil svůj prázdný žaludek, hostinský Kozlík povídal a povídal o tom, co se za tu dlouhou dobu pěti let, co tu Alch byl naposledy změnilo, povídal o starých dobrých časech, o mnoha známých i neznámých lidech. Alch jedl a Kozlíka moc neposlouchal. Starý hospodský se natolik zapovídal, že zapomněl na ostatní zákazníky. Žoldnéři byli nevrlí, protože jim vyschlo v krku a dna džbánů byla prázdná. Jeden z nich se přikolébal a chytil hostinského za kazajku.

"Jaaktožee, škyt, neoobsluhuješ svooje zakáázníkýý zkčkuu? No?" vytáhl hospodského nahoru a ten začal něco blekotat jako na omluvu. Alch to vše pozoroval a potom odstrčil pokrm stranou a vstal. Chytl žoldnéřovu pěst, podíval se mu do očí a mírně zavrtěl hlavou. Kozlík věděl, že na vojáka Alch používá nějakou tajemnou magii, ale nikdy nevěděl, jak to dělá a ani teď si nebyl jistý. Žoldnéř na něj chvíli tupě hleděl, potom se usmál a starého Kozlíka pustil, otočil se dozadu na své druhy.

"Heej banee hoospoodsky, džbanéék nejlebžíhoo pro méého novééhoo bříídelee!" rozřehtal se a odkutálel zpatky ke svému stolu.

"Daak zadíím!" Kozlík začal obsluhovat zanedbané zákazníky, zatímco se Alch vypravil s plným žaludkem k pultu. Až Kozlík všechny obsloužil.

"A ty už chceš nejspíš do pokoje, co? No, už bude spousta hodin, zařídím, aby tě zítra ráno nikdo nebudil" podal Alchovi klíče.

"Pokoj 4. Můj nejlepčí, dokonce s lázní!" a ukázal na schody.

Alch zvedl plný žaludek a donutil unavené nohy vystoupat po schodech. Otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti. No, kvalita Radogaských ložnic se značně zlepšila, ale pod pojmem lázeň si sud s mydlinkovou vodou moc nepředstavoval. No co, zamkl dveře! Sundal oblečení, to které bylo ještě promočené, pověsil na šňůru (tomu nejspíš určenou), vak schoval pod postel a ještě než ulehl do postele, tak se vykoupal a potom už jen spal. Meč měl pro jistotu vedle postele, ale bylo to spíše ze zvyku než z očekávání nějaké podlosti. Zítra musí zajít za tím chlápkem Merhimem, co mu měl vyplatit slíbenou odměnu. Usnul se snem o slíbeném zlatě.

***

Ráno se probudil hodně pozdě po rozbřesku, když na ulicích už fungoval každodenní ruch. Vstal, oblékl se jen lehce, meč a vak nechal v pokoji a zamkl za sebou. Sešel dolů po schodech. V hospodě byl kromě Kozlíka, který přepočítával tržbu, jen jeden muž. Byl to vysoký člověk, zřejmě bojovník, v hrubé kožené kazajce a cestovních botách, měl hnědé zkrácené vlasy, u pasu se mu houpal meč. Alch v něm poznal toho chlapíka, kterej ho pozval za tím týpkem Merhimem, seděl u stolu a popíjel ranní pivko. Když zpozoroval Alcha pozval ho ke stolu na snídani.

"Brý ráno, tak ste se nakonec vrátil, co? No, už sme ani nedoufali, můj pán Merhim vás zve k sobě! No, jen prosím tady je vaše snídaně!" Na stole ležel kopec pšeničných placek s včelím medem. Alch si vyměnil pozdrav s Kozlíkem a váhavě se usadil. Seděli mlčky, až když Alch dojídal, bezejmenný cizinec vstal.

"Tak půjdeme, ne? Já tu na vás chvilinku počkám"

Elf se odebral nahoru pro plášť, dýmku, meč a záhadný vak. Potom sestoupil dolů, pozdravil Kozlíka a pak se s mužem vypravili do města. Na ulicích bylo dost rušno, ale chlapík vedl Alcha směrem někam víc stranou, do méně rušné části města. Tam, kde nakonec skončili, nebyl žádný takový městský shon jako ve středu města, u jednoho domku jen stála babka, prodávající čerstvé ryby, řvala, kam jen mohla. Právě k domu, kde stála, muži vyrazili. Vstoupili dovnitř a šli tenkou dlouhou uličkou. Dům byl mnohem větší, než se zdálo na první pohled. Nakonec skončili někde v nějakým příjímacím salónku.

"Počkejte zde, pan Merhim přijde brzy" potom Alcha opustil a zmizel někde za závěsem východu z místnosti.

Salónek byl luxusně vybaven, laděn do červené barvy. Po dvou minutách čekání přišel tenhle muž s jiným mužem, o něco menším a podsaditějším, obchodníkem Merhimem.

"Moc vás vítám zpět, pane Alch. Doufám, že jste měl dobrou cestu. Už sem ani nedoufal, že se sem někdy vrátíte!" řekl hlubokým bručivým hlasem.

"Tak co, máte to, oč jsem vás požádal? Je váš úkol splněn?"

Alch pokýval hlavou a potom vysypal obsah vaku na stůl. Ven se vyvalila asi sáhová hůlka z černého kovu a modrý drahokam obřích rozměrů. Vypadaly skvostně, nějak magicky, ale svíraly je kostnaté ruce. Nešly oddělit, byly tam připoutané jakýmsi tajemným kouzlem, které Alch neznal.

"To je vše?" zeptal se Merhim v nedočkavosti. Alch zatřepal vakem a ven vypadla kostnatá lebka se stříbrnou čelenkou na čele, ta taky nešla oddělit.

Merhim nemohl uvěřit vlastnímu zraku, popadl všechny tři předměty, rozzářily se mu oči a ústa mu pročísl šílený úsměv, potom se trochu uklidnil.

"Ano, to, oč sem vás požádal, jste splnil. Svou odměnu si zasloužíte více než dost, vím, že najít a zabít onu osobu a všechny jeho tajemné sluhy nebylo nijak snadné, takže je mrtev?"

Alch pokýval na souhlas

"V tom případě, Tudore" zabručel a otočil se na jednoho ze svých mužů, "můžeš pána vyplatit."

Muž, který přišel pro Alcha do hostince, se sebral a z druhé místnosti donesl menší truhličku. "Tady" postavil ji před elfa a otevřel, ven se vyřinulo zlaté světlo. Truhlička byla plná zlaťáků.

"Dovolil jsem si trochu přidat a teď sbohem, Tudor vás vyprovodí"

Merhim naposledy zamručel a pak odešel jedním z východů. Alch bez pohnutků pročísl rukou zlaté mince, naložil truhličku do vaku a odešel s Tudorem stejným východem.

"Vím, že se ještě mnohokrát spatříme než opustím toto město a také doufám, že to bude v dobrém. Teď nashledanou!"

Tudor Alchovi pokynul v náznaku přátelského gesta, zavřel dveře a odešel. Elfovi chvíli trvalo, než se zoorientoval, kde to vlastně je a potom se vypravil směrem k hospodě. Konečně bylo odměněno to, kvůli čemu se tak dlouho postil. Byly to čestné peníze. Peníze za dobrou věc. Zbavil se hnilobného mága - nekromanta - zla, které narušovalo rovnováhu, tak důležitou rovnováhu života a smrti! Byl dostatečně odměněn za něco, co byl jeho úděl! Úděl? Nekromant jako vymítač nekromantů, vymítač nemrtvého zla, strážce rovnováhy mezi životem a smrtí. Nekromant, který se zapřisáhl k likvidaci ostatních nekromantů. Nekromant Vymítač!

***

Takže O.K., tohle je povídka k jednomu z brzkých povolání na tomto serveru. Určitě znáte Jimmyho Nekromanta, že? Tak já se s Jimmym spojil a teď na pravidlech pro pokročilé makáme spolu. Můžu prozradit jen, že se nekromant nadále dělí na vymítače, vyvolávače a temného kněze. A brzy vyjde povídka ke každému z nich.

***

Taky musím poprosit Almada, aby tenhle příspěvek hvězdičkově nehodnotil... 8-)

... 58-) OSINA (-82 ...