Články & Eseje

Setkání s démonem

Bylo nebylo. No, když o tom tak přemýšlím, tak asi bylo. V jednom zcela bezvýznamném městečku na úpatí Aragánských hor, které se táhnou od pobřeží do nitra Welentharu, žil mladý elf. Ten elf měl jednu zvláštnost, od narození byl nadán chorobnou sebedůvěrou a antitelentem na magii, psioniku, boj a cokoli jiného užitečného. Jmenoval se Mailin, ale obvykle si říkal Branard, to proto, že mu to připadalo vznešené, hodné jeho velikosti, jak si s oblibou myslel. Ke změně jména měl ještě další důvod, a to ten, že na něj ostatní pokřikovali „Mailin, přežral se malin“ a podobné drzosti, které jim vzhledem ke své ´velikosti´ nemohl oplatit.

Náš známý Branard si takto žil svůj nepříliš veselý život. Bylo mu zrovna 20, což je u elfů akorát puberta. Před měsícem si usmyslel, že bude velikým zastáncem Benefixu, stane se mocným mágem a válečníkem, exorcistou a nakonec Lordem. Za tímto účelem si nechal od maminky koupit rozličné amulety, talismany, svitky, knihu kouzel a také stříbrný jedenapůlručák. Původně chtěl mithril, ale matka byla přísná a neústupná, prý dokud nesejme alespoň jednoho démona, ghúla či něco podobného, tak ať na to zapomene. Branard se zbraněmi zacházet neuměl, ale myslel si, že to bude snadné. Jeden večer si to cvičně zkoušel v lese proti křoví a pěkně to tomu neřádovi nandal. Řekl si, že se mu s mečem nikdo nevyrovná, a kdyby v okolí žil nějaký drak, jistě by se vypravil s ním skoncovat. Ještěže v okolí žádní nežili.

Jednoho dne se náš exorcista doslechl o jednom theurgovi, který prý nedaleko za městem vyvolává démony. Jelikož si vyvolávání démonů mylně spojoval s černou magií, rozhodl se vyrazit na toho ´zlosyna´. S ním šla parta lidských i elfských výrostků, před kterými se s oblibou vychloubal a kteří jediní mu říkali Branarde či exorcisto. Cestou důkladně rozebíral, cože to tomu theurgovi a jeho démonům provede.

Když byl zrovna v nejlepším, dorazili na místo. Branard přistoupil ke dveřím theurgova domku, přičemž se ještě urážel, jak si ten mizera dovoluje nemít alespoň hrozivě vypadající hrad, a vší silou na ně zabušil. Minutu se nic nedělo. Mladému exorcistovi došla trpělivost.

„Uvidíte, jak se tam hned dostanu, jen co najdu ten svitek na otevírání.“

„Jé, udělej kouzlo!“, řekl nejmladší člen party.

„Brácha kdysi čet něco vo magii, řekni mi, jak se to kouzlo jmenuje.“, prohlásil po Branardovi nejstarší člen party.

Branard se zamyslel: „No, my mágové takovému kouzlu říkáme Oupen, ale to ty ještě nemůžeš znát“.

Důkladně prohrabal bágl a už si myslel, že našel ten správný svitek, když v tu chvíli se dveře zprudka otevřely a praštily ho do tváře. Ze dveří vyběhl chlápek něco kolem třicítky, pod paží svíral truhlu a v druhé ruce dlouhou hůl s velkým čirým kamenem na konci. Řval: „Pryč!!! Vymknul se mi z kontroly!!“ a utíkal a utíkal.

Když se Branard vzpamatoval, chtěl na toho, koho naprosto přesně identifikoval jako theurga, spustit svou předem připravenou a dlouho promýšlenou řeč, ale z toho již viděl jen v dáli rychle se vzdalující záda, a tak od ní s velkou lítostí upustil. Na vzdalující se postavu alespoň zahrozil pěstí a vykřikl: „Zbabělče, v boji bych tě zničil!“.

Z vnitřku domu se ozval řev. Parta po sobě postrašeně koukla. Exorcista se zaradoval, že by konečně alespoň nějaký démon? Hurá! Dostanu od matky mithrilový meč! Jen co s ním skoncuju.

„Ha, slyšeli jste, to byl démon! Následujte mě!“ a vkročil dovnitř. Ostatní jej opatrně následovali. Zdálo se, že řev přišel odněkud z patra. Branard bral schody po dvou, jak se těšil, že skolí svého prvního démona. Ostatní, povzbuzeni jeho příkladem, jej následovali. Když vyběhl nahoru a zabočil za roh, poprvé spatřil opravdového démona. Démon strašně zařval a vrhl po něm a partě nenávistný pohled. To ostatním stačilo a s křikem se dali na útěk. Ne tak Branard, velikost démona jej sice trochu zarazila a páchnul také docela hodně, ale on si vážně věřil. Z knihy, kterou obratně vytáhl, začal odříkávat exorcistickou formulku. Démon se jej už už chystal usmažit strašlivým kouzlem, když v tom postřehl chybu v kouzlu, a další, a ještě jednu. Zvědavost jej přemohla a rozhodl se počkat, co z toho vyleze.

Branard drmolil a drmolil, na démona se při tom vůbec nedíval, neboť mu čtení činilo jisté potíže. Když dočetl kouzlo, po kterém se, jak se domníval, démon promění v prach, nic se nestalo. Vůbec nic. Mladík si pomyslel: magie prostě selhala, ale stále ještě mám meč. Rychle hmátl na rukojeť meče, trhnutím jej vytasil, uchopil a rozpřáhl se. Vrhl se na démona, a vzápětí se ocitl nedůstojně na zemi. Meč byl zaseklý hluboko v dřevěných futrech dveří. Démon se neudržel a vyprskl smíchy.

Když utichl démonův smích, podobný pádu kamenné laviny, Branard stále ještě páčil meč z futer. Jsou totiž případy, kdy je lehčí něco dostat dovnitř než ven, a toto byl jeden z nich.

„Hej ty v tom bílym!“ pronesl s ohlušující intenzitou podivným hlasem démon.

„Zmiz obludo odporná!“ na to Branard.

„No ty taky nejseš žádnej fešák, holku jsi ještě neměl co?“

Branard zrudl jako zapadající slunce, „Ty! Ty! Nejseš nějakej drzej? Já ti ukážu!“ a už se na něk chtěl vrhnout. Pak si uvědomil, že v rukou svírá jen vzduch, nikoli meč, a došlo mu, že to není zrovna ta nejvhodnější zbraň pro boj s čímkoliv, natož s démony. Mírně couvl. Démon se začal bavit. Pak si, ale uvědomil, kdo, jak a proč jej přivolal na tento svět, což pro něj bylo to poslední místo, kde by chtěl být. Dobrá nálada jej rychle přešla.

Branard usilovně vymýšlel co dál, utéci nemohl, parta by se mu vysmála, zaútočit neměl čím, proč se na mně ten démon nevrhl? přemýšlel.

Nastalé ticho prolomil démonův hlas: „Hele co bys řekl na to kdybys mi helfnul odsud zdrhnout?“

„Nikdy! To by se ti líbilo, řádit ve světě, hned jak si tu jaksi …, tak tě vyženu odkud jsi přišel!“

„Přesně o to mi jde! Tak dělej začni!“

Branard se zatvářil zmateně, „No já teď momelntálně nevím, .. zapoměl jsem si knihu …, nešlo by abych tě prostě probodnul tím mečem?.“

Démon se zatvářil zuřivě. „Jo nešlo, nešlo, magie?“

„Mocní vládci TTMrah, za co mě trestáte!“ zalamentoval démon, „přetni ten kruh a smaž támhleten znak“, ukázal drápem k jakémusi obskurnímu symbolu.

„A co když ty jen začneš řádit …“ Vzduch prořízl stormlight a vyrval kus ze zdi kdesi za Branardovými zády. Démon již notně rozčílen zaskřehotal „Nemůžu sice ven, tělesně ale kouzlit na tebe můžu, měl by sis pospíšit!“

Branardovi již došla odvaha a tak udělal co mu bylo přikázáno. Démon se podrbal na zádech a zmizel. Zbyla po něm jen trocha kouře a malý oheň vprostřed kruhu. Omyl! Zbyla po něm asi pěticentimetrová šupina. Branard nelenil a sebral ji jako kdovíjakou trofej.

Toho dne pak nejméně 30* vyprávěl příběh jak sám a bez pomoci zabil strašného démona.

	Osina    [pošta]		NEW     10:52:40 23.08.2002
	No podle mě je to naopak moc dobrý a zábavný. Sice sem tam viděl nějaký kiksi, ale stejně je to moc šokovný!

	Kukuk    [pošta]		NEW     22:17:55 22.08.2002
	za snahu si neco zaslouzis

	Almad    [pošta]		NEW     19:58:14 21.08.2002
	Pochopil, jenže mi to nepřišlo dostatečně vtipný a kvalitní na to, abych tomu dal víc....

	KILLMAN    [pošta]		NEW     7:49:24 21.08.2002
	No to jako má být vtipná povídka, tudíž je to zčásti hlod, asi jsi to nepochopil

	Almad    [pošta]		NEW     23:37:00 20.08.2002
	Jazyk je naprosto strašnej, naprosto ti uniká řízení toku času a tělesných pocitů, vůbec to nemá klasický "kopec povídky" (úvod, stoupání napětí, vyvrcholení, rozuzlení zápletky, závěr). Kdyby to bylo v rubrice "Hlod :-)", tak by to bylo lepší. Takhle půlka* za "_pointu_" (malými písmeny)...a druhá půlka za snahu...

Vygenerováno za 0.53951191902161 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách