Tak sme se zase jednou toulali po Taranský pahorkatině, slunce pálilo a všude bylo ticho, hrobový ticho. Ani ptáci se nenamáhali zpívat. Bylo pravý poledne, nejteplejší část dne. Museli jsem to ale vydržet a jít dál, protože zůstat sami v divočině přes noc je nebezpečný.

„Jak nebezpečný? Pro nás?“ Ne. Pro nás tady není nebezpečno, sme tady jako doma, nikdo se tu nevyzná líp než já. Krom toho tu nejsem sám. To horko je ale nesnesitelný, hadry mám úplně propocený. „Vůbec by nebylo na škodu, kdybysme se trochu smočili, co říkáš, kamaráde?“ Nedaleko odsud, na hranici Bakovskýho lesa, je malá tůňka, ideální pro osvěžení. Dorazili jsme tam ani za čtyři hodinky – nějak sem tu vzdálenost neodhad. „Že bych už strárnul?“ zasměju se. Horko už trochu polevilo. „Tak co, deš se se mnou vykoupat, kamaráde?“ Ta voda je parádní, tolik osvěžující. Jen jestli ještě umim plavat, neplaval jsem už snad půl století. Půl století? Jako 50 let? Ten čas ale letí … . „Voda je dobrá, skoč za mnou. No, nekňuč, já z vody teď nepolezu! Jestli chceš, skoč za mnou. Plavat umíš určitě líp než já.“ Tak, dám si ještě dvakrát tam a zase zpátky … co to bylo, to šplouchnutí? „Áááá, už ses rozhoupal, jo? No vidíš, že je voda super? Pojď ke mně, zaplavem si spolu. Aspoň mne vytáhneš ven, až se budu topit.“ To by, myslim, pro dnešek stačilo, už sem naplavanej ažaž. „A co ty, kamaráde? Pudeš už taky z vody? Bylo by na čase pokra … áchjo …čo …áchjo …vat. Rozumíš, pokra ….chrchrchr“ Nějak sem tam na břehu usnul, ani nevim, kdy Rasta vylez z vody.

„No tak, co to děláš? Fuj, nelízej mi ksicht. Co chceš?“ Když sem se probudil, už se stmívalo a v dálce bylo slyšet vytí. To vytí znám, sakra dobře znám! „Vlci, viď Rasto, vlci. Zas ty hnusný vlci.“ Jednou mě málem dostali, ale zachránil mě Rasta, můj věrný Rasta. Tehdy ale byli jenom tři. „Kolik jich tak asi je? Tak osm řek bych. Co říkáš, kamaráde?“ Jo, minimálně osm, těm se sami neubráníme. „Už sou sakra blízko, měli bychom vypadnout ….“ Ale kam, kam sakra jen teď, v noci, můžem jít? Nejbližší vesnice je 20 mil odsud… a vlci sou blízko, zatraceně blízko! „Sakra, co teď?!“ Nůž, kde mám nůž? „Á, tady je, aspoň něco.“ Stejně mi bude na hovno, zasranej loveckej nůž proti osmi vlkům! „Osm vlků Rasto, osm … . Ty a já proti osmi odpornejm vlkům.“ Kdybych je ale dostal a stáhnul z kůže, možná by to něco hodilo …. „Ztáhnul z kůže? Slyšels Rasto? Ztáhnul z kůže! Jak je sakra můžu stáhnou z kůže, když oni stáhnou dřív mě!“ Mě nedostanou! „Ani mě, ani tebe … . Ale bojovat s nima nemůžem, dostali by nás.“ Sou čím dál blíž, musíme něco dělat …. něco. „Rasto! ke mně!“ Jako vždy mě poslechnul, můj věrnej pes, kterej mi zachránil život! „Ne.“ Je načase, abych, mu to oplatil. Musíme utéct, jo utéct. „Kam utíkat, sakra.“ Ty vlci sou snad všude. Les, do lesa! Ten je necelý tři míle odsud, to bysme mohli zvládnout, … při troše štěstí … . „Rasto, do lesa! A honem!“

Bežíme teprve chvíli, ale zdá se to jako věčnost. Les už je na dosah …. Musím si odpočinout, nemůžu dál. Přeci jenom už nejsem nejmladší. „Rasto, běž!“ ukazuju rukou, klečim na kolenou a zhluboka dejchám. „Ne, Rasto, musíš dál. …. Já tě doženu, jen co si trochu … odpočinu. … Sakra! …. Udělej, co říkám!“ Neposlechne, neposlechne mě, neudělá to, neopustí svýho pána. Sakra proč to dělá?! „Dobře, dem dál, ale musíš nás vést, já se sotva držim na nohou … .“ Za nedlouho to přišlo, zaútočili, ty bestie zaútočili! „Rasto, k noze!“ Rasta zuřivě vrčel a ježila se mu srst na hřbetě. „Vypadáš docela děsivě, kamaráde“ zasměju se. „Tohle bude asi naše poslední bitva …“. Kde mám dýku? Kde jen sakra je? Já ji ztratil. „Rasto, ztratil jsem naši jedinou zbraň, já hlupák, …. Promiň, Rasto.“ No, kdysi sem uměl bojovat beze zbraně …. aspoň uvidim, co ještě umim. Je tu první, skočil na mě zezadu a povalil mě. Málem mě zakous. Zakous by mě jak kočka myš, kdyby tu nebyl Rasta! Zase mě zachránil Rasta…. „Díky Rasto, máš to u mě.“ Stihnu mu to vůbec oplatit? Pak se to seběhlo nějak rychle, dva po mě vyjeli, prvnimu sem se vyhnul, druhej se zakous do pravý ruky. „Áááááááá.“ Ta bolest, ta ukrutná bolet! A chudák Rasta to schytal ještě hůř, ležel na zemi v krvi, nehýbal se. Pak zaútočili další tři, povalili mě. Drásali mne, řval jsem jak …. jak ani nevim co. Jediný co sem ještě zaslech bylo svištění šípů a kňučení těch bestií. Pak se nade mnou něco sklonilo … něco … „Co, kdo….?“ A upad sem do bezvědomí.

Blouznil sem, snil sem, probouzel se a zase upadal do hlubokýho spánku. Pak sem se probudil. Žiju? Sem živý nebo takhle vypadá smrt? Jestli je tohle smrt, pak se mi tady docela líbí…. Všechno mě bolí, celý tělo, úplně celý tělo…. Žiju, ta bolest mě přesvědčila. „Kde … to? Kde to sem?“ „Budeš v pořádku, ty vlci tě pěkně pocuchali. Máš štěstí, že naši lovci byli na blízku a zaslechli řev. Máš pěkně tuhý kořínek, staříku. Odpočívej, potřebuješ odpočívat.“ Pak ten někdo něco zamumlat, dotkl se mě a usnul sem. Ten dotyk byl příjemnej, něco jako dotyk …nevim čeho, něčeho příjemnýho. Teď jsem spal už klidným spánkem, zdál se mi sen, příjemný sen. Byla v něm moje rodina. Moje rodina, celá a pohromadě, v klidu a šťastná. Šťastná, moje rodina a šťastná a pohromadě! … Nevim, jak sem dlouho spal. Pak sem se probudil. Bolest už docela ustoupila, už to je docela dobrý, furt se ale cejtim slabej. Co moje ruka? Hm, no, nevypadá špatně, ta bestie mi ji ale pěkně porvala.

„Kde to sem?“ „U elfů.“ zněla odpověď. Rasta. „Kde je Rasta? Můj pes Rasta?“. Otevřeli se dveře a dovnitř vpajdal on, Rasta. Rasta se dobelhal dovnitř! „Pojď ke mně, kamaráde. Jak se máš. Ouou, máš taky ošklivý rány, ale aspoň chodíš, na rozdíl ode mě.“ zasměju se. „Děkuju, děkuju vám. Zachránili ste nás.“ „Ne, zachránili jste se sami, vaše přátelství vás zachránilo. Kdybyste jeden druhého opustil nebo nevěřil, nepřežili byste.“ Teď mi to došlo. „Elfové? Vy ste elfové?“ nevěřím. V životě sem elfy neviděl, leda sem o nich slyšel různý bajky. „Ano, ano, my jsme elfové. Jaké je tvé jméno?“ „Menuju se Lordan a tohle je můj pes Rasta.“ „Já sem Esedil, královnin rádce. …Jsi stále ještě velmi znavený a potřebuješ odpočívat. Rasta tě pohlídá.“ řek vlídnym hlasem. Pak sem usnul.

Jednoho dne ráno jsem se probudil, Rasta mi ležel u nohou. Už se cejtim o poznání líp, už si můžu i sednout na postel. „Ahoj kamaráde, jak se vede? Vypadáš spokojeně.“ zasměju se. Pokoj je prázdný, nikde nikdo. „Něco bych pojed, a co ty?“ „Haf, haf“ štěká na mě Rasta vesele. „Co to, Rasto, proboha, kde máš ocas?“ Až teď sem si všiml, že Rasta přišel o ocas, místo něj má jen nějakej pahýl. „Chudáčku Rasto, to ty bestie, viď? No, aspoň že si jinak v pořádku.“ V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila žena, překrásná žena! Tak krásnou bytost sem ještě nikdy neviděl. Blíží se ke mně a nese tác s jídlem. Srdce mi buší čím dál víc. „Přeji dobrou chuť, dobrý muži. A tady něco pro tvého čtyřnohého přílete. Jmenuji se Elen, ty jsi Lordan, viď?“ Nezmůžu se na nic jiného než na přikývnutí. Neschopen slova pozoruji, jak odchází. „No, tak se do toho dáme, co říkáš? Ať nám to nevystydne!“ Jídlo bylo velmi chutný a bylo ho dost i pro mě. „Už se cejtim o dost líp, s plnym břichem. Koukám, že i tobě chutnalo.“ Jídlo mě nějak zmohlo a tak sem zase usnul. Vzbudil sem se až v poledne.

Konečně mám dost síly, abych se po tomhle pokoji porozhlídnul. „No, nic nóbl.“ Dřevěný stůl uprostřed se čtyřmi židlemi. Jenda postel, na který sem ležel. Naproti posteli dveře. Po stranách pár skříní. Okno, až teď mě zaujalo to okno. Je jiný, u nás máme jiný okna. Dojdu k němu a vyhlídnu z něj. „Rasto!….. panebože Rasto! Kde to sme?“ Z okna sem viděl stromy, samý stromy. To by nebylo nic zvláštního, kdybych ty stromy neviděl z vejšky. Z vejšky dobrejch 60 sáhů! Možná i víc! „To je ale nádhera! Nic krásnějšího sem ještě neviděl a vsadim se, že ani ty ne Rasto.“ Z okna sem koukal snad samou věčnost. Nemyslel sem na nic jinýho než na to, kde to sem. Pak do pokoje vstoupili dvě postavy, obě sem už viděl. Je to ta žena Elen a chlápek Esedil. „Koukám, že vám oběma chutnalo“ začne elf. „Jo, bylo to fakt dobrý, tak dobrý jídlo sme už dlouho nejdeli, viď Rasto?“ „To jsme rádi.“ „Řeknete mi prosim, kde to sakra sme? Tady sem v životě nebyl, a já se něco nacestoval.“ „Pojď s námi, představíme tě královně. Teď se na nic neptej, vše ti pak vysvětlíme.“

Když sme vylezli z toho pokoje, zatajil se mi dech. Nemohl sem udělat ani krok. To, co sem viděl, nikdy nezapomenu. Všude kolem byly kmeny stromů. Ty kmeny ale byly stříbrné a zlaté! A listy byly nějak zvláštně vykrajované a tmavě červené! Prostě nádhera, samá nádhera. Sem opravdu naživu nebo je tohle nebe? Po chvíli sem se vzpamatoval a pokračovali sme dál. Přecházeli sme přes několik dřevěných mostků, pod námi bylo dobrejch 70 sáhů! Já sem 70 sáhů vysoko ve stromech, který sem v životě neviděl a ještě k tomu v nějakym elfskym městě. Určitě to bude elfí město, protože cestou sme potkali spousty elfů, který někam pospíchali. Sem v elfskym městě! Neuvěřitelné. Šli sme asi pět minut, došli sme na nějakou velkou plošinu, kde stála velká překrásná budova. Vešli sme do ní. Za celou cestu sem ze sebe nevypravil ani slůvko, jen sem zíral a šel.

Ta budova byla překrásně zdobená, různé dřevorytiny a tak. Vzadu někdo seděl na dřevěnym trůnu a okolo stálo osm postav, samý elfové. Když sme k nim došli, Esedil se přidal k těm osmi. Elen zůstala stát se mnou. „Jsem královna elfů, mé jméno je Labanila. Ty jsi Lordan a to je tvůj přítel Rasta.“ „Ano“ nezmohl sem na nic víc. „Přivedli tě k nám před čtyřmi dny naši lovci. Oba jste byli vážně poranění a vaše šance na přežití byly velmi malé, zvlášť ty, Lordane, jsi na tom byl kriticky. Vy jste však přežili, bohové se nad vámi slitovali.“ „Řekl bych, že za naše životy vděčíme spíš vaší péči a vašim lovcům, kteří, jak se zdá, nás zachránili před těmi bestiemi.“ „Oba máte dobré srdce, proto vám uděluji právo odcházet a přicházet k elfům kdy se vám zachce. Máme jedinou podmínku: o našem městě nikomu nepovíte a nikoho dalšího sem nezavedete. Slibujete?“ Upřela na mě svoje hluboký modrý oči a zdálo se, že nemáme na výběr. „Ano, slibuji. A ještě jednou děkuju za naše životy“ řek sem upřímně. „Tvůj slib přijímám, Lordane. A co ty Rasto?“ … Odmlčela se. „Haf!“ „I Rasta slíbil“ pousmála se. Vypadalo to, jako by s Rastou nějak mluvila, budo to muset zjistit. „Teď můžete odejít, Elen bude vaší průvodkyní a zodpoví všechny vaše otázky.“ Elen nám pokynula, abychom ji naslédovali. Udělali sme to. Vyšli sme ven.

„Lordane, Rasto, královna vám dala velký dar, můžete sem přicházet a odcházet kdy se vám zlíbí. Užívejte tohoto daru rozumně, neboť královna vám věří. Nesmíte nás nikdy zklamat.“ „Nezklamem …“ „A teď, určitě máte spoustu otázek. Nuže, ptejte se.“ Otázek sem měl opravdu celou spoustu a rozhovor nám zabral celý zbytek dne. Při rozhovoru jsme se procházeli po celým městě, nevycházel sem z údivu. Rasta nám byl vždy v patách. Vyprávěla mi o tom, jak nás našli před lesem. Jak nás tam drásali vlci. „Kolik těch vlků tam bylo?“ „Celkem osm, ale když jsme tam došli, tři už byli mrtví. Rasta se činil, ale všechny je nemohl porazit, nakonec podlehl také.“ Osm? Tak to na tom nebudu tak špatně, když sem dokázal určit jejich počet. Asi ještě nebudu tak starý, jak si namlouvám. V duchu se pousměju a ohlídnu se za Rastou. Jako vždy je mi věrně v patách. Elen byla jednou z těch, kteří nás tam zachránili. Ptal sem se na město, les, elfy, jejich historii a vlastně vůbec na vše, co mě napadlo. Ona mi vždy velmi ochotně odpovídala a vše vysvětlovala.

V elfím městě sme zůstali skoro celý tři roky. Za tu dobu sem elfy aspoň trochu poznal a s některými se i spřátelil. Blíže sem poznal i královnu, je to velmi moudrá žena. I Rasta si našel čtyřnohýho kamaráda. A mě se zdá, jako bych omládnul. Cítím se tak nějak spokojeně, obdivuji přírodu a snažím se pochopit život elfů. Jsou to velmi zajímavý lidi. Taky sem oprášil svoje střelecký schopnosti, kdysi sem byl dobrym střelcem. A jejich veselice! To je něco. To se zpívá a tančí třeba celý dny. Zdá se mi, že k nim patřím, jako bych se stával jedním z nich, ale v hloubi srdce cejtim, že sem jinej, že nejsem elf a elfem nikdy nebudu. Čím dýl tu sem, tím víc chci zas odejít a toulat se tak, jako dřív. Podívat se na pobřeží, do Tymbuku, nebo na jih ke gnómům. Prostě cejtim, že je na čase odejít.

Když sme odcházeli, elfové nám zpívali. Asi nás měli rádi a chtěli by nás tu mít. To ale nejde, my patříme jinam. Loučíme se těžko, vždyť jsou jako moje rodina! Po dlouhejch letech sem se zase cejtil, jako bych měl rodinu. Je to krásnej pocit, skoro sem zapomněl, jak vypadá. Elfové nám na cestu dali zásobu potravin. Pak jsem dostal to, po čem sem tajně celou tu dobu toužil. Sama královna mi darovala elfí luk! Je to překrásná zbraň, ale za tu dobu, co sem tady byl, sem pochopil, že neslouží jen k obyčejnému zabíjení. Je to jakýsi znak elfa, každej elfy tady má takovej luk, a teď ho mám i já! Stal sem se tedy elfem? V duchu ale doufám, že ho nebudu muset nikdy použít. A Elen, moje nejlepší přítelkyně, mi daroval elfí plášť. Ani nevím, čim sem si takový dary zasloužil. A Rasta? Ten byl rád, že zas pujde se mnou. Můj věrnej kamarád.

Odcházím s těžkým srdcem, nemám rád loučení, ale bez rozloučení nemůžu odejít. Mám v sobě takový divný smíšený pocity. Vím, že opouštím něco krásnýho, ale také mě spousta příjemejch věcí ještě čeká. Doufám. Přesto vím, že se sem vrátím. Určitě se sem vrátím, vždyť sem tady našel novou rodinu! Vrátíme se.

„Tak co Rasto, kamaráde, kam vyrazíme?“ podrbu ho za ušima. „Já bych řek, že nejdřív se stavíme v Tymbuku, navštívíme starý přátele. Pak se ale musím zajít pochlubit s novým lukem do Edoru. No, a potom do ……, ale notak, nemá cenu něco plánovat. Osud nás povede, jako vždy se o nás postará.“ „Haf, haf. Haf!“ „No co je? Vždyť už deme … .“