Bylo časné ráno a na tržišti se čile obchodovalo. V jednom domě na hlavní třídě, ve škole bojových umění mistra Mina, právě probíhala závěrečná část výcviku. Jediný mladý bojovník čelil skupince útočníků pod vedením mistra. Jen obtížný výcvik a přirozený talent mu umožnil odolávat v těžké situaci po dlouhé minuty, potom nastal zlom. Sehranost skupinky, snad díky únavě, se na okamžik zadrhla a on několika rychlými údery skoncoval s útočníky.
  Osamocený učitel se stáhl a úklonou ukončil boj. Tvářil se vážně, ale pod touto maskou byl šťastný, vždyť jeho žák uspěl i v této poslední zkoušce! Tolik mu toho chtěl říci, tak plný radosti, ale na to ještě nenastal správný čas. Ze stojanu zdvihl prostý meč, pomocníci se obřadně posadili do oblouku v jehož středu se potom oba sešli - jeden bojovník na sklonku mužných sil, s vlasy už prokvétajícími šedí, druhý teprve na začátku této cesty.
  Místnost zaplnilo očekávání, slavnostní klid a slunce, které si našlo cestu dovnitř a jasnými paprsky ozdobilo sál. Z jedné ruky do druhé putoval meč a tichá slova požehnání i poděkování stála za pozornost i nejednomu z bohů. Meč o kterém se vyprávějí legendy byl totiž právě předán a o novém mistru bylo rozhodnuto!

  Neurčitý hluk, znamenající běžný život v domě, je dnes nějak čilejší a plný shonu. Teprve po vonné koupeli, během oblékání, ze mě opadlo napětí předchozí zkoušky a vzdálené zvuky probíhajících příprav jsou nenápadným znamením, že vše nebyl jen sen, ale živoucí přítomnost.
  Chystá se přece večerní slavnost? Ve svitu baňatých lampiónů i jejich měsíční sestry proběhne závěrečný ceremoniál na mou počest, vyslovení mnoha slov, která už budou jen halasným rozhlášením skutečnosti. Šeptám si ta slova: „Na mou počest...“ a mírně, lehce nepřítomně, se jim usmívám.

  Teprve když si ke zdobenému rouchu připnu i zbraň, kterou jsem od dnešního dne oprávněn nosit a užívat, přijdou mi na mysl vážnější myšlenky: Dlouho jsem studoval a skrz úmorný výcvik dospěl až k dnešnímu dni. A od teď smím podle zákona a svého rozumu soudit i trestat! Je to výsada, které dosáhnou jen nemnozí a zároveň odpovědný úkol, který mě bude provázet po celý zbytek mého života. Moudrost a síla, rozum a meč, to vše se totiž prolíná v jediném člověku a jediném činu - při výkonu trestu!

  Jen několik nejbližších a přátel mi přišlo krátce pogratulovat, ale jinak mám až do večera volno a klid na přemýšlení. Těším se a připadá mi, že den se jen tíživě pomalu vleče, trvalo snad celé věky, než se slunce konečně přechýlilo k západu a neznatelně pomalu začalo klesat. Jsem tak šťastný! Ať se lidé usmívají, nastává totiž čas veselí, ne trestů a krutostí! První hosté se už scházejí a já poslední úklonou ukončuji soukromý obřad k uctění našich předků.

  Ozval se zděšený ženský výkřik a já za ním vyběhl na hlavní ulici, náhle ztichlou umrtvujícím děsem. Nastalo podivné šero a mně došlo, co to může znamenat! Je opravdu Čas? Znovu ten obávaný Čas, kdy souboj jediného lidského hrdiny s věčným bohem rozhodne o přetrvání světa, jak ho známe dnes? Teď se tedy rozhodne o zachování lidského rodu i o celé naší budoucnosti? A já jsem právě složil zkoušku... Vždyť tím vyvoleným bojovníkem, který se musí utkat s bohem, jsem já!

  Přijmul jsem ten úřad a znám své povinnosti, nemohu déle váhat! Rázně projdu mezi vyděšenými lidmi až doprostřed ulice, kde vzhlédnu k hrozícímu nebi. Šedivá mračna prachu bičují celé město, když z plných plic zakřičím svou výzvu: „Jsem zde a čekám!“ Výzva se rozlétne vzhůru a místo aby zanikla v halasu větru, sama sebe násobí, jako by se jí zmocnila divoká ozvěna. Vítr utichá, vířící prach se mění v hustou mlčící mlhu a tou mi kráčí vstříc postava, mohutná postava válečníka. Když se mlha rozestoupí, aby vytvořila malou kruhovou arénu jen pro nás dva, jsme sami! Lidé jsou pryč a dlažbu pode mnou nahradil písek, který tlumí dunění jeho těžkých kroků. Protivník se zastavil na pět kroků ode mne, poslední zvuk odezněl. Ticho je hrozivé.
  Stojíme proti sobě, pozorujeme se navzájem a oba se snažíme přečíst svého soupeře. Tohle bude opravdu těžké! Jsem ve střehu a tak cítím okolo síly, příliš mocné na jediného člověka, příliš zdrcující a k neunesení. Teprve šeptavý svist tasené zbraně mě vrátil zpět od neplodných úvah - jsem zde a čekám! I má zbraň opustila pochvu a začal tanec čepelí. Místo rychlého a smrtícího úderu jen počáteční oťukávání. Opatrné zkoumání soupeře a hledání jeho slabiny. Otázky i odpovědi, ocel klouže po oceli, rozhovor čepelí.
  Krok za krokem, v rychlém rytmu, jak obě strany střídají své střehy, lehké výpady i odpovídající kryty už cítím, že tak je to správně! Jsem bojovník a bojuji svou zbraní za celý svět, snad sám, ale na tom příliš nezáleží, důležitý je čin - tady a teď! Úder a kryt. Čepele se mihly, náraz byl tvrdý tak, až odlétlo několik jisker. Znovu a zas, a ještě jednou jinak. I můj protiútok naráží na pevný kryt. On je přesný a rychlý, nenechá mi mezeru ve své obraně, ale ani já jemu neposkytnu příležitost. Čas plyne, kapky potu padají na zem. Můj meč těžkne v dlaních, trvá to celou věčnost - útok, obrana a znovu na jiný způsob nekonečné variace na stejné téma. Příběh psaný údery, hlukem a jiskrami, věčnost právě probíhající v jednotlivých vteřinách. Postupně i jeho pohyby ztrácejí na jistotě a přesnosti, tak přece platí pradávné pravidlo tohoto souboje - bůh musí přijmout lidské tělo a bojovat lidskou silou! Tak přece mám naději, síla se mi vrací a on na agresivní útoky odpovídá už jen obranou.
  Málem jsem se dopustil chyby a jeho nečekaný protiútok zastavil jen s notnou dávkou štěstí. Teď on nabral nové síly a vytrvale útočí. Já už se jen zoufale bráním a poslední zbytky mých sil rychle mizí. Už jen krátce odrážím výpady, až se jeden sveze po mé čepeli. Nedotažený kryt, hrubá chyba začátečníka, a žhavá bolest mi proniká tělem. Meč skrz hrudník, konec, já umírám! Zrak mě opouští, když ležím na chladné zemi.

  Vnímám, ale nevidím, a souboj pokračuje dál! Jsem bez očí, přesto pozoruji jak dvě postavy dál zápasí, dva bojovníci se rvou o život. Meče kamsi zmizely, ale jejich zuřivost není méně smrtelná. Vidím, bez očí, mohutnou postavu svého soka v rohaté helmě a proti němu štíhlého muže v černém. Je to zvláštní souboj, rozložitý rváč proti hbitému a obratnému protivníkovi. A tam, kde se střetnou, je vidět rovnováhu. Ani jeden nedokáže silou přemoci soupeře. Strašně moc se chci zvednout a pomoci rozhodnout ten souboj, smrt se snad dá oklamat dostatečně silnou vůlí!
  Mé první kroky byly vrávoravé, ale jistota pohybů se mi rychle vrací. Překonám nevelkou vzdálenost, která nás dělí, a připojím se také k tomu zápasu. Teprve dvojí paže udolají i nepřemožitelného obra a ten se nakonec skácí na zem, jenže tam už jeho tělo leží! Společnými silami cpeme ten přízrak zpět do lidského těla. Brání se a zmítá, ale nakonec je uvnitř. A jakoby zapadl zámek, už není rozdíl mezi tělem a přízrakem.
  Rozhlížím se okolo a za sebou spatřím i vlastní tělo, v hrudi má hrozivou ránu a život z ní prýští nezadržitelně pryč. Jsem bezradný, protože nevím co mám dělat! Černý teď stojí vedle mě a společně pozorujeme umírající tělo. Jeho instinktivní boj o život netrvá dlouho. Již nevytéká další krev, protože žádná nezbývá. A srdce ještě několik stahů tepe, ve zběsilém tempu opakuje svůj celoživotní rytmus, jenže nakonec umlká. Postupně vyhasíná i ten úžasný světelný spletenec prozařující z nitra mé hlavy. Světlo se ztrácí z nervových shluků a s ním mizí i jednotlivé jiskřičky putující celým tělem. Pozvolna se vytrácí i měkká záře, mé tělesné teplo, je konec! Konec definitivní a bez odvolání. Exitus!
  To tělo už není mé a já se musím obejít bez něho. Oba odcházíme. Půjdu s ním, snad mi můj spolubojovník poradí co dál, on se bez těla také dokáže obejít...
  

  Když vichr skončil a prach usedl, spatřili obyvatelé mrtvolu na ulici. Tělo bez života s hroznou ranou v hrudi. Požírač slunce se kamsi vytratil, potom červenající kotouč zvolna zapadl za obzor a brzy nastala tma. Během několika hodin vyšel i měsíc, zářivé oko na nebi plném hvězd. Místo slavnosti života a úspěchu vzplála pohřební hranice. Žhavé jiskry vzlétly k nebesům a oheň strávil tělo. Čas na život a doba umírání. Mistr Min stál blízko, paži měl položenou na ramenou svého plačícího vnuka. I on tiše plakal, ale žhavé plameny mu jeho slzy ihned ukradly, jako by nikdy nebyly...

  Nad dohasínající hranicí zavířila černá křídla, ale nikdo nás nezahlédl. Černý drak a na jeho zádech malá postavička. Chci se ještě rozloučit a předat dál, co nyní vím: „Mistře Mine, vyuč svého vnuka dobře! Ještě jednou přijde čas zkoušky, v té bude stát pouze člověk proti člověku, a její výsledek bude nezvratný!“ ale on neslyší mé bezhlasé volání, jen silněji k sobě přitiskne svého vnuka...

Měsíční tvář zakryl mrak a lidé pohlédli vzhůru. Poprvé tak spatřili nové hvězdy v zářivém obrazci - souhvězdí Bojovníka.

END

Představte si místo, prostor, vesmír,..., kde bohové dokáží zasahovat do pohybů planetárních těles.