Články&Eseje

Válečnické řády předkolumbovského Mexika Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 11

Definice

Válečnické řády byly v předkolumbovském Mexiku jednou z hlavních složek armády. Jednalo se o elitní válečníky, zásobující aztécké bohy potravou. Ze zpráv kronikářů známe několik různých válečnických řádů, nejvýznamnějšími z nich však zřejmě byly dva: Řád Orla, zasvěcený bohu války Huitzilopochtlimu [čtěte Wictilopočtli] a Slunci, kdežto Řád Jaguára (podle některých badatelů řád Ocelota), zasvěcený bohu noci, temnému Tezcatlipocovi [Teskatlipoka] představoval síly tmy. Bojovníci z válečnických řádů byli vždy ti nejudatnější a také nejobávanější. Měli mnohá práva a výsady. Například pro ně pracovali takzvaní macehualles [čti makewales], cosi na způsob nevolníků. Válečníci těchto řádů byli většinou urození, ovšem pro přijetí do řádu musel uchazeč vykonat slavné válečné činy. Úspěšnost se určovala počtem zajatých nepřátelských bojovníků. Tito byli posléze odvedeni do města a při obřadech posloužila jejich krev za potravu bohům.

Historie válečnických řádů

Válečnické řády měly dlouhou tradici zřejmě už na přelomu klasického a poklasického období mezoamerických dějin (kolem r. 800 – 900 n. l.). Plastiky znázorňující hlavy válečníků jsou známy už z kultury Toltéků, ovšem i z mayských oblastí. Největšího rozkvětu dosáhly válečnické řády za nadvlády Chichiméků [čičiméků], z nichž nejvýznamnějšími byli Aztékové.

Život válečníka

Aztécký život obecně byl ve všech aspektech ovládán bohy. Aztékové žili jen proto, aby živili svá božstva a odvrátili podle všeho neodvratitelný zánik světa. Jen jediná cesta, cesta války, mohla dodat dostatek zajatců k obětování. Válkou tedy žili Aztékové od narození až do smrti.

Již po narození chlapce byl jeho život rituálně spojen s válkou. Matky předávaly pupeční šňůry svých synů slavným válečníkům, kteří je posléze zakopali na bitevním poli. Během dětství a dospívání byli všichni muži, s výjimkou adeptů na kněžství, vyučováni válečnému umění. Zacházení s maccahuitlem [vysl. makawitl], tradiční zbraní národů Mexika, plochým kyjem, do jehož okraje byly vsazeny čepelky sopečného skla, i s atlatlem, vrhačem oštěpů. Mladí muži se ve školách dozvídali o slavných činech známých válečníků, učili se bojové písně a pokřiky a když dosáhli určitého věku, bylo jim dovoleno zúčastnit se bitvy pod velením starších válečníků a pozorovat jejich umění. Také ve své první bitvě museli získat svého prvního zajatce a ihned ho obětovat bohům. Poté byly chlapcům ostříhány vlasy a oni si nechali růst dlouhý pramen vlasů přes pravé ucho. Zároveň získali pravomoc velet nezkušenějším válečníkům. S dalšími zajatci přicházela nová a nová privilegia, jako například právo zdobit se šperky a péřovými ozdobami nebo zúčastňovat se obřadů. Muž, který nezajal žádného nepřítele, měl menší postavení než žena, i kdyby to byl syn vladaře.

Válečnický život měl ovšem i jiné stránky. Členové válečnických řádů šli vždy příkladem ve zbožnosti a pokání. Udržovali sexuální zdrženlivost, téměř celibát, postili se a sebetrýznili. Obětovali vlastní krev bohům, což byla ta největší čest. Už život ve škole byl krutý, brzkým vstáváním a namáhavou prací počínaje, přes tvrdé cvičné souboje a rituálním trýzněním, sloužícím k potlačení bolesti konče.

Snem a cílem každého válečníka bylo zemřít v boji, nebo být obětován bohům. To vyplývá z aztéckého chápání světa a vesmíru, kde podsvětí nemělo žádný morální význam, odcházeli do něj všichni bez ohledu na způsob života a činy zaživa vykonané. Jedinou výjimku tvořili ti, kdo zemřeli při živelné katastrofě, utopili se, ženy, které zemřely při porodu (bylo to bráno tak, že se obětovaly pro nového válečníka), válečníci zemřelí v boji nebo obětovaní bohům. Zemřít v bitvě nebylo nikterak složité. Aztékové vedli války neustále, hnáni vlastním pocitem nadřazenosti a vyvolenosti. Důležitou roli hrál také tribut, který přinášel do Tenočtitlánu velké množství zboží z dobytých území, udržovaných v područí hlavně silou a šířenou atmosférou strachu z lidských obětí.

Pokud se ovšem nekonaly žádné války, muselo se přistoupit k jiným řešením. Buď se posílila vzpoura v některé části říše (toho bylo využito například při vysvěcování chrámu v Tenočtitlánu roku 1507, kdy bylo obětováno 20 – 80 000 mužů žen a dětí ze vzbouřeného kmene Huastéků [Vastéků]. Další možností byly takzvané „květinové války“, organizované turnaje mezi elitními válečníky různých měst Mexického údolí pouze za účelem získání zajatců.

Výstroj a výzbroj

Nejprve o výzbroji: Nejpoužívanější zbraní v aztéckém vojsku byl již výše zmíněný maccahuitl. Až metr dlouhý plochý kyj z tvrdého dřeva, do jehož hran byly zasazeny a přírodním tmelem upevněny tenké čepelky z obsidiánu, jednoho z nejtvrdších materiálů, na štěpu ostrého jako břitva. Také oštěp byl používán s oblibou. Válečníci také používali štíty, kruhové, zdobené výšivkou z peří. Ze střelných zbraní se nejvíce uplatňoval luk a vrhač oštěpů, v aztéckém jazyce zvaný atlatl, velice jednoduchá pomůcka umožňující zvýšit dostřel a razanci vrženého oštěpu. Atlatl prodloužil paži střelce o svou délku, střelec předal projektilu mnohem větší množství kinetické energie. Aztécké vrhače prý podle kronikářů dokázaly prorazit i španělský pancíř.

Velmi specifická byla výstroj a uniforma členů válečnických řádů. Snažila se napodobovat zjev daného zvířete. Válečníci Jaguára tedy chodili do bitev v uniformě z kožešiny jaguára, nebo alespoň s jaguářím vzorem a v přilbě ve tvaru jaguáří hlavy. Stejně tak Orlí válečníci se vyznačovali uniformami zpodobňujícími orla. Přilbice měla podobu orlí hlavy s široce rozevřeným zobákem. Zbytek těla byl pokryt skutečným peřím, nebo jeho věrnou imitací. Dále bylo u všech zkušených válečníků zvykem nosit bohaté péřové ozdoby a dávat najevo svou moc, bohatství a slávu. Někteří válečníci prý nosili na zádech složité konstrukce pokryté vzácným peřím. Takovéto okrašlování bylo povoleno opravdu jen nejvýznačnějším válečníkům. Každý, kdo nosil ozdoby, na které neměl právo, mohl být odsouzen k smrti.

Pokud přejdeme ozdoby a uniformy, byl ochranou pro válečníka silný dvojitý prošívaný kabátec vycpaný bavlnou a ztužený napuštěním solným roztokem. Tyto „zbroje“ poskytovaly výtečnou ochranu, dokonce tak dobrou, že si někteří konkviskadoři svlékali své ocelové kyrysy a místo nich užívali tyto kabátce, poskytující lepší ochranu a větší volnost pohybu.

Způsob boje

Kromě specifických uniforem a ozdob se členové válečnických řádů odlišovali i svými specifickými styly boje. Kupříkladu Orlí válečníci prý útočili na protivníka s výskokem a křikem napodobujícím orlí. Jaguáří válečníci prý nejprve obezřetně kroužili kolem nepřítele jako jaguár kolem kořisti a posuzovali ho a ve chvíli, kdy to nejméně očekával, udeřili s prudkostí útočící šelmy.

Co se týče bitevní strategie, nebyli Aztékové nikterak na výši. Bitvu považovali za rituál, místo bitvy vybrali po vzájemné konzultaci a po příslušných obřadech kněží obou stran. Stejně tak čas zahájení i ukončení býval většinou předem dohodnut v závislosti na postavení hvězd, na tom, který bůh kterou hodinu ovlivňoval a podobně. V dohodnutý čas se na dohodnutém místě setkaly dva šiky. Válečníci na sebe začali pokřikovat, troubit na mušle a bubnovat, a to s jediným cílem: zastrašit nepřítele a narušit jeho formaci. Poté začala další fáze bitvy, kdy na sebe obě strany vystřelily své projektily a vrhly se proti sobě do útoku. Následně se boj rozmělnil, elitní válečníci bojovali každý za sebe, nikdo se ovšem nesnížil k tomu, aby „ukradl“ cizího zajatce. Jakmile se podařilo jedné nebo druhé straně zvítězit, tj. prorazit nepřátelský šik, běželi vítězní válečníci jako o závod k nepřátelskému městu, kde část z nich oblehla poslední obránce na úpatí městských chrámů (chrámová pyramida byla nejlépe hájitelnou a nejdůležitější stavbou ve městě, kde se držely poslední obhájci města. Hořící pyramida je také aztécký znak pro dobytí města.). Další část mezitím bez milosti plenila a vraždila civilní obyvatelstvo, dokud se nepřátelé nevzdali.

Závěr

Aztékové byli jednou z nejrozvinutějších kultur své doby. Ovládali rozsáhlé území sahající od oceánu k oceánu. Jejich hlavní město, Tenočtitlán, bylo větší než kterékoliv tehdejší město na Evropském kontinentě. Aztékové nestvořili civilizaci, pouze převzali a vylepšili staré vzory a postupy. Jejich civilizace byla monumentální a děsivá, naprosto odlišná od evropské a v mnoha ohledech barbarštější, nepochopitelně brutální. A její součástí byly i elitní válečnické řády. Společenství hrdých odvážných bojovníků, ne nepodobných evropským rytířům. Měli s nimi mnoho společného. Ať už přísný kodex cti, přesvědčení o náboženském významu svých činů a vlastní nadřazenosti. Takových podobností by se našlo mnoho.

Kdoví, jak by se celá ta majestátní civilizace vyvinula, kdyby dostala více času než necelých sto let rozkvětu? K čemu by došlo? Těžko říci a cokoliv, co bych napsal, by byla jen prachobyčejná nepodložená spekulace. Fakta jsou daná. V roce 1519 přistál u břehů dnešního Veracruzu španělský psanec původem ze španělské Extremandury: Hernando Cortés. Připlul s několika stovkami mužů a několika koňmi. A s touto „armádou“ si podmanil mnohamilionovou říši Aztéků. Ale to už je jiný a poměrně známý příběh...


Seznam použité literatury:

George C. Vaillant, Aztékové, Orbis 1974

Nicholas Hordern, Simon Dresner, Martin Hilman, Nový svět, Albatros, 1987

Markéta Křížová, Aztékové: půvab a krutost indiánské civilizace, Karavela 2005

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Samurai: děkuji za připomínky, zařídím se podle nich. Co se týče dalších podobných děl, pracuju na nich a uvažuju teoreticky i o přednášce na toto téma na PGC. Jsem rád, že se dílo líbí, že čtenáře obohatí a pomůže například pokud by někdo chtěl za takového Aztéka hrát... Vlastně o tom to je.


 Uživatel úrovně 5

Myslím, že asi budu OT, ale třeba to pomůže i autorovi:

Co se obrázků týče, já to, zatím v rubrice Předměty a Bestiář, dělal tak ,že sem obrázky dal na net a do díla vložil normálně vkládací odkaz (ne, že bych si ten tak pomatoval), je ot tag na vložení obrázku. Klasika, nic těžkého. dokonce funguje i ladění velikosti obrázku.

Co se odkazů někam týče, tak sem to také viděl v několika dílech, třeba NWho dílo Džinové.

A, pokud by se někdo děsil tagování příspěvků v ČaE, mohu i pomoci.


 Uživatel úrovně 8

Samurai - tak Ti za technické připomínky pěkně děkuji, už se těším na tagování...
Tedy - odkazy, pokud vím, fungují a je možné je používat, s vložením obrázků už je to ale mnohem horší, to standardní formulář pro přidání příspěvku nejspíš neumožňuje, jeho linkování je možné, ale o přímém vložení nemám tuchy a jediný příspěvek v ČaE s obrázky dokázal udělat jen Alký.


 Uživatel úrovně 5

Tohle dílo se mi líbí.

Mezi jeho klady patří hlavně srozumitelný a jednoduchý jazyk, kterým je napsáno. Oceňuji autorovu originalitu, jak sám řekl, toto téma je silně opomíjené.

K mým postřehům bych ale připojil to, že toto je spíše takový úvodník, který je velmi letmý a nepodrobný. Ovšem z toho pramení i jeho krátkost, což je také plus. Doufám, že v brzké době se dočkáme třeba eseje o zbraní a zbrojích aztéků, o jejich oblečení, kultuře a náboženství. tohle beru jako takový úvod, ktrý nás měl navnadit. A navnadil.

Co bych ale dílu vytknul? - jen menší nedostatky:

U každého domorodého slova bych uváděl výslovnost. A je jedno, jestli to slovo bylo již použito, či ne.

Ke každému názvu, který popisuje třeba zbraň či oblečení, by se šiknul obrázek. DD.cz v rubrikách povolije psané odkazy, třeaba na Wikipedii. Zvažte sami, o kolik se zvýší informativní hodnota díla, když třeba bude vypadat takto:
,,...Aztékové používali mnoho zbraní, nejrozčířenější byl maccahuitl [makawitl], jehož obrázek najdete zde..." - odkaz neni funkčni, v diskuzi nefunguje, tuším:)
Nebo by obrázek šel vložit přímo do textu, nebo třeba na konec díla pod nadpis "
Obrázkové přílohy"

To je asi tak vše, co jsem k dílu chtel říci. Když ho zhodnotím, velice se mi líbí a doufám, že přibudou další.


 Uživatel úrovně 5

Velmi pěkná a myslím, že i přínosná esej. Zajímavá může být i pro čtenáře pravidlových rubrik, kteří do ČaE příliš často nezavítají. Pro mne dílo obsahuje spoustu faktů, které jsem neznala a které využiji při hraní, zajímavá je analogie se středověkými rytíři. Oceňuji také její strukturu, stejně tak i inspirativní prameny.