![]() |
Články & Eseje Něco je špatně Příprava pro tisk (tisknuto 915x)
Pomalu a klidně se probouzím. Jsem unavený a těším se do postele. Lehkým a uvolněným krokem mířím k lesní tůňce nedaleko mého domu. Na nebi svítí hvězdy a vychází měsíc. Osuším se a jsem mokrý, pomalu lezu do chladné vody. Užívám si tu osvěžující koupel po náročném dni, ačkoli jsem stále smutný. Co to má znamenat? Je to přeci již tak dávno. Nikdo mě takhle nikdy nedostal, je nečím zvláštní. Rána už přestala krvácet, ale pořád to trochu pálí... Ten trpaslík nebyl normální. Co to na něj přišlo? Vždyť já měl náladu, abych kolem sebe šlehal blesky, tak proč to byl on, kdo na mě zaútočil? Bůh ví. Obvykle bych ho odzbrojil a nechal být, avšak je pochopitelné, že jsem ho dnes takto zřídil. Rychle skáču ven z vody, jsem suchý, špinavý a smradlavý. Ještě že v té práci se dnes nic nedělo, alespoň jsem měl dost času přemýšlet. Je to děsivé – ať udělám cokoli, je to stále horší a horší, přitom tohle by mělo fungovat! Ach, zase doma. Jsem příjemně sytý. Usedám ke stolu a pouštím se do jídla, to maso se jim dnes náramně povedlo. Dojedl jsem. Hladový a rozlámaný z toho celodenního sezení na židli vyrážím ze dveří, nasedám na udýchaného koně a ženu ho cvalem do města. Proč jsem z toho stále smutný? Pomalu začíná na západě svítat. Rudý kotouč slunce se objevuje nad obzorem. Před branami svého milovaného města seskakuji ze sedla a dále vedu svého čerstvého, odpočatého koně běžnou chůzí vedle sebe. Po cestě mi pomalu začala krvácet ta malá rána na zápěstí a krvácí stále víc. Procházím mezi lidmi. Někteří na mě zle koukají a pokřikují na mě něco o tom, že si to ten trpaslík nezasloužil, ale já už jsem zcela uklidněn a vím, že to byla jeho chyba – neměl na mě útočit. Přicházím na náměstí, kde na zemi leží zmlácený trpaslík. Vyskakuje okamžitě na nohy a proti mě, tak jsem ho udeřil pěstí. Spadl na zem. Jsem docela rozzuřen, tak do něj zběsile kopu, dokud se mu nepodařilo zvednout. Udeřil jsem ho ještě dvakrát pěstí do obličeje a on mě sekl do té rány. Zatáhla se a přestala krvácet, vlastně už tam ani nebyla – ani jizvička. Nechápavě se otáčím a pokračuji k městské knihovně. Je již jasný den, když přicházím k té vyvolené budově. Čtu znovu ten elfský nápis: „Láska je mocná, milujte knihy,“ jako každý den, když jdu do práce. Zrovna na tohle mám dnes náladu, říkám si v duchu ironicky. Prošel jsem pod branou s tímto nápisem, zavedl koně do stáje a usedl na židli knihovníka. To je má práce. Ničí mě to zevnitř. Musím se toho problému nějak zbavit – vyřešit ho, jinak já, rozervanec, už nikdy nenabydu klidu. Ovládá mě to, ale proč? Vždyť to byla záležitost pouhých pár týdnů a skončilo to již před několika měsíci. Není normální, abych byl kvůli tomu tak smutný. Dříve, ať už to bylo jakékoli, jsem to přešel s mávnutím ruky a úsměvem, výjimečně mě to pár týdnů trápilo, ale pak to bylo v pohodě. Pro všechny draky na světě, tohle není normální! Snad slunce vychází, aby mohlo zapadnout, snad květiny rostou, aby zvadly. Proč všechno krásné začíná a pak brzy končí? Vím, že nic nevydrží věčně, ale proč se vlastně tyto krásné věci dějou? Proč jim to dovolíme? Je to snad jen můj případ, že za jeden krásný den přichází daleko horší týden, nebo všem působí láska stokrát více trápení? Den v práci uběhl jako voda a je ráno. Zavírám knihovnu, nasedám na koně a vracím se domů. Slunce zapadá a země chladne. Něco je špatně. Včerejší večer byl krásný. Opět jsem ji potkal, seděl jsem vedle ní. Povídali jsme si a smáli jsme se, jako před půl rokem, avšak bylo to špatně. Netoužím po ničem jiném, než abych se mohl opět dotýkat její božské pleti, hladit její nádherné vlasy a líbat ji na ty svůdné rty. Chci ji opět vidět. Musím ji vidět – nejen ta úžasná krása mé Afrodity, ale i sama její přítomnost mě naplňuje pocitem štěstí. A ten její hlas je líbeznější, než nejkrásnější ptačí zpěvy. Ovšem k čemu je to všechno, když už dávno není mou? Je to již mnoho prázdných dní, osamělých nocí a smutných západů slunce, co mě tak ledově opustila, přesto ji stále miluji. Je to zvláštní. To, co se za dlouhé měsíce i roky nepodařilo žádné z pohledných slečen a mladých dam, zvládlo toto děvče za pouhých pár týdnů. Ona je dokonalá, snad právě proto mě stále tak hrozivě ničí. Přijíždím ke svému domu, jsem ještě trochu rozespalý. V dáli kokrhá kohout, jinak ještě pořád všichni spí. Jdu ulehnout i já, avšak stále cítím – něco je špatně. Vrať se mi, má lásko. HlasováníHlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno. Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Vygenerováno za
0.062020063400269 sekund. |