Články&Eseje

Tři ledoví muži Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 10

Zítra. Dnes. Nebo to možná bylo už včera.

Koruny stromů monotónně šuměly, slunce zalilo park teplou, rudou září, a ptáci pomalu přestávali zpívat. Drobná dívka, sedící na lavičce, si soumraku nevšímala, začtená do objemné knihy.

Jsou tu. Z dálky je slyšet oddychování jejich koní, pomalu se blíží, s chladnou jistotou pevně kráčí trojice z hlubin.

Tma se proplétala mezi kmeny a větvemi nedalekých lip, plazila se po zemi, syčela, roztahovala se. Plynová lampa nad lavičkou byla rozbitá, lampář už ji přestal zkoušet opravovat. Snad této jediné cestě, vedoucí k nádraží, byla temnota souzena. A celý park teď vzdychá, vydává podivné zvuky, jsou to kroky nebo jen skřípání suchých haluzí? Ani nyní nezvedla hlavu, a přesto, že se písmena dávno ztratila, pohlcená černí, stále četla.

Tři jezdci se náhle vřítili na travnatý palouk. Hřebcům šla od nozder pára, zvedali vysoko své štíhlé nohy, trhali uzdami. Nejvyšší muž zadržel koně a smekl vysoký klobouk. Jeho tvář byla děsivě krásná a bledá, mrazem znachovělé rty měl pevně semknuté. V černém kabátci měl zastrčenou bílou vázanku, na které svítil velký rubín.

Nepřestávala hltat řádky, nedokázala přestat. Přestože zírala do tmy, ve které jen matně tušila obrysy knihy, děj jí ubíhal před očima.

Obličej krásného mladíka se náhle divoce protáhl, pobídli koně, začali kolem ní cválat v úzkém kruhu, hřebci řičeli, hříva jim vlála. Náhle zmrzlá půda jim zvonila pod kopyty, nelidský křik mužů byl nesnesitelný. Ve vzduchu byl cítit pot štvaných koní, několikrát ji přes tvář švihly jejich žíněné ohony.

Nepohnula se, svírala zdobenou, koženou vazbu. Věděla, že už není úniku. Nohy jí zdřevěněly.

Obrovský hřebec stál přímo před ní, mohutnou hlavou jí zavadil o rameno.

Jako blesk jí projelo nesnesitelné mrazení.

Muž zkřivil rty a podal jí zdobené, starobylé nůžky. A bílý, dokonalý obličej nejvyššího jezdce se k ní blížil.

Vzala je do dlaně, ruka se jí třásla.

V jeho tváři byl zvláštní klid, podivný příslib konce i nového začátku. Pootevřel chladné rty…

A ocelové špičky jí probodly hebkou kůži a zarazily se hluboko do krku.

…a ostré, studené zuby se jí zakously do krční tepny a zrudly krví.

Stále se nehýbala, krvácející rána ji nebolela. Cítila jen chlad, přestože jí po hrudi stékal proud horké krve.

A pak se všechno naráz otočilo, vyskočila, s téměř nadlidskou silou se hbitě vyšvihla na koně před mladíka, a, cválaje temným parkem, nechala za sebou své tělo.

Lékař se skláněl nad promrzlou, ztuhlou dívkou.

„Ještě nikdy jsem takový případ neviděl. Smrt nastala jednak bodnou ranou, kterou si pravděpodobně sama způsobila nůžkami, tak umrznutím. Což je teď na jaře velice neobvyklé,“ pokrčil rameny.

„Včera bylo přece Pankráce,“ pousmál se komisař.

Lékař se nezasmál. Z mrtvé dívky s vytřeštěnýma očima šel strach. Seděla vzpřímeně na lavičce, otevřenou knihu, zalitou krví, měla stále položenou na klíně. V pravé ruce křečovitě svírala nůžky.

„Copak asi četla?“ zajímalo komisaře.

Na tohle neměl doktor žaludek. Vyšetřovatel listoval v knize a četl jí přes rameno.

„Řekl jsem vám všechno, co jsem věděl. Ozvěte se, až vypátráte víc. Zatím nashle,“ rozloučil se trochu úsečně a s koženou kabelou v ruce odešel směrem k městečku.

Komisař knihu pečlivě očistil a nechal hrobníka, aby dívku spolu s pomocníky uložil do rakve. Aspoň že ušetřil její rodiče toho hrůzného pohledu.

„Pan komisař zmizel. Ráno jej služebná nenašla v jeho pokoji, a dveře z bytu byly otevřené,“ řekl zarmouceně místostarosta a nervózně si hrál s plnicím perem.

„Ztratilo se něco?“ zeptal se četník

„Služka tvrdí, že schází jen ta kniha, co si odnesl od toho…ehm…včerejšího případu,“ odpověděl a otřel si kapesníkem zpocené čelo.

Komisaře našla jeho dcera, spěchající slunným nedělním dopolednem na nádraží. Seděl na lavičce pod rozbitou lampou, v ruce krvavou, stříbrnou břitvu. Bez knihy. Druhý den ráno, na stejném místě, ležel ztuhlý tulák se zavíracím nožem.



Tak zase za rok.

Pankrác, Servác, Bonifác.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Dost chytlavý....to se musí uznat. Správně používáš krátké věty při napětí. Ani pravopisné chybky jsem nenašel. Mno, já sice moc velkej hodnotitel nejsem ale tohe bych viděl tak na 3.5 hvězdičky....jen jakmile přijdu na to jak se tu hodnotí :D


 Uživatel úrovně 0

Tak tohle mi sedlo, krátké a přímočaré. Což však neochuzuje povídku o velice dobrou atmosféru, která zastiňuje i to, že se žádné šoky překvapení nekonají.
Psáno pro mě dobře padnoucím jazykem, děj mi nikde nestojí, autor nic zbytečně nenatahuje. Kvalitní práce.

Ode mě by to bylo za lepší ****.


 Uživatel úrovně 5

Zdravím...

Poté, co jsem to otevřel, se mě začaly zmocňovat následující pocity:
1) Sakra, to je krátký, vždyť se nic nestihne... - leč s očekáváním jsme začal číst
2) Hm, je to čtivé... - hned na prvních řádcích mě sloh autorky vtáhl do děje, to je jasné plus.
3) Jé, další upírská povídka? - při těch náznacích jem byl poněkud zklamanější, ale...!
4) wow - závěr je velice zdařilý a všemu v mžiku dodává nové světlo, nebo chlad? :)

Líbí se mi, jak autorka volí slova, neb velice málo slov dokáže stvořit atmosféru (což mě naučila Lyrie a Shadow).

Popis muže mi připomínal upíry ze stmívání, to také přispělo k mému omylu, což ale vůbec neberte jako nějakou chybu, spíše postřeh.
Stejně jako Shadowovi mi lehce nesedí fakt, že se na palouk jezdci vřítili. Už jen proto, že ostatní věty odstavce spíše naznačují takovou tu epick ou pomalou chůzi. "zvedali vysoko své štíhlé nohy, trhali uzdami." Z těchto zmínek mi ti připomíná spíše onu chůzi, kdy se jezdci vítězoslavně přibližují - vědí že vyhrají, k čemu ten spěch?

Teď to vypadá, že je konec. Jasně bych to svedl na upíra, což by mi vadilo, kdyby to nepokračovalo dále. A vadilo by mi to proto, že za tu dobu sledování fantasy a upírů by to byla zkrátka další báchorka. Nemastná neslaná. Jenže (naštěstí) děj pokračuje:)

Jasne vysvitá fotma povídky. Odstavec dívce, odstavec jezdcům. Snad jen škoda, že tato forma není zachována pro celou povídku. Ikdyž mi je jasné, že b yto dost dobře nešlo, ale i tak si čtenář musí "zvykat" na neco nového.

V poslední části povídky mi přijde zbytečné zatahovat do děje další psotavy. Jejich počet se tak, možná zbytečně, nafukuje. Nestačilo by to napsat stroze formou vyprávění?
Faktem je, že by to třeba pozbylo čtivosti. Ale třeba navrátit se do formy první části - velice zjednodušeně, abychom nepřišli o překvapeníé z ovětku, by asi šlo. Ale každopádně - je to postřeh, ne výtka.

Nu, a když si toto čtenář celé pročte, nevím jak jeho, ale me určitě, dostal dovětek "tak zase za rok" a podpis Trojce. Takový závěr mi příjde skvělý. Nečekaný, originální.

Po přečtení mi stále zůstává jedna otázečka: co znamená ten vleký rubín na bílé vázance? Přišlo mi, že má nějakou roli v příběhu, když je popsán tka jasně. bohužel nic sme nezpozoroval.

Kdybych chtěl hodnotit, tak si to shrnu:
1) četlo se mi to skvěle včera večer při bouřce, i kdes ráno při prapodivně chladném ránu. Čtivost textu a jeho schopnost vtáhnout mě i napodruhé je velkým plusem.
2) Děj povídky se zdál jasně šedým žblechtem, ač umě napsaným, o upírech. Ale závěr nás vyvedl z omylu a podal nám něco skvělého.
3) Nápad je tedy dobrý, jeliko mnou zatím neviděný, řekl bych i originální.
4) A konečně - práce se slovy probouzí živou atmosféru. Velké plus.

Děkuji autorce za přečtení a snad mi vyhoví s mou žádostí :)


 Uživatel úrovně 0

Vlastně souhlasím s Folcwinem, také jsem čekal další upíří povídku plnou smrti a krve. V tomto mě velmi mile překvapila.
Bohužel mě evidentně neuchvátila ani z daleka tak hodně, jinak všechno řekl Shadowmage.

S pozdravem, axel.


 Uživatel úrovně 5

Mě povídka uchvátila a dostala. Čekaj jsem něco další na upíří motiv. Tak vedle ... místo toho tu máme celkem překvapivý příběh a velmi dobrou zápletku pro jedno kratší odpolední sezení.


 Uživatel úrovně 4

Zdravím.
Na začátku příběhu se ocitáme v parku, na který padá soumrak. Příroda se chová v souladu s náladou, kterou se autorka snaží vylíčit: pomalé slunce, utichající ptáci. Tma se začíná plížit po parku, utápět dívku, čtoucí si na lavičce. Mezitím odněkud jedou jezdci. Trochu mě ruší, že jezdci nejdřív jaksi poklidně kráčí, "pomalu se blíží", aby pak vtrhli na palouk. Proč najednou ten spěch? Nejprve získám dojem jakési vznešenosti, nevyhnutelnosti v jejich chování, pak najednou divoký hon? Proč? Jezdci klidně mohli přijet v důstojnosti pomalého pohybu až k dívce, ta byla začtená, nevnímala je.
Popis jezdců se mi naopak líbí. Když uzavřou ten kruh kolem oběti, je to správně nepříjemná představa. Akorát se divím, že "obrovský hřebec" hlavou dosahuje na rameno malé holky, trochu výškový nepoměr.
Smrt člověka s knihou je dobrým motivem, zvládla jsi podle mě pěkně i druhou část příběhu, je to dostatečně přehledné, aniž bys zbytečně opakovala akce jezdců atd., děj prostě míří tam, kam má, ale nenudí to. Jak píše Shelagh, dá se to sice odhadnout, ale celé se to pěkně uzavře a povedená trojice má zas na rok pokoj.

Řekl bych tedy: pěkný nápad, dobrá atmosféra (působí to na mě trochu viktoriánsky), zajímavý jazyk. Slabinou příběhu by pak byla asi absenci nějakého (klidně i nepovedeného) dějového zvratu. Někdo se mohl Ledovým mužům aspoň zkusit vzdorovat, ač by neuspěl. Také dívka v úvodu není pro svou pasivitu nejvděčnější obětí, když ji jezdci usmrtí, pro čtenáře se moc nemění, podobně by mohli parku převrhnout koš nebo zapálit křoví.
Celý tento problém by podle mě vyřešilo zapojení ještě nějaké postavy, která by v úvodu celou scénu viděla, nějaká postava živá (dítě, hrající si v parku ), tvořící kontrast k pasivní čtenářce. Od ní akci nečekáme, víme, že přijme, co se má stát. A to je škoda. Další postava by mohla cítit strach, pak třeba nenávist, měla by třeba i nějaké jednoduše nastíněné povahové rysy (třeba by měla ráda koně, hehe). Drama vznikne při střetu očekávání se skutečným činem, moment překvapení, to je to, co příběhu nejvíc asi chybí. Identita jezdců je odhalena příliš brzy a není to v nějakém momentě s velkým M, je to prostě jen tak.

Takže: poradil bych pro příště pasivní postavy, které děj netvoří, ale vše se děje kolem nich, nějak citově zapojit. Když není prostor, aby si k nim vytvořil vztah sám čtenář, ať ten vztah má alespoň další postava. Motivaci hlavních postav více tajit, odkrýt jí v momentě konfrontace s okolím, ne jen tak. I když je zřejmé, kam děj směřuje, trošku nechat čtenáře vycukat:-) Naznačit možnou odchylku. Ať už vyjde nebo ne. Jednou z obětí třeba mohl být kněz, mohl se zkoušet bránit.

No nic, to je zatím asi všechno, příběh se mi přes všecno, co jse snad vytknul, četl příjemně.


 Uživatel úrovně 5

„Včera bylo přece Pankráce...“

Lehce mrazivý příběh, vcelku zajímavá atmosféra i prostředí.

Na tak krátký příběh je ovšem příliš dlouhá expozice, navíc dívka je jaksi příliš neosobní, tady by bylo lepší vtisknout jí nějaký výraznější charakterový rys. Čtenář nemá důvod se o dívku bát, je jen náhodným pozorovatelem, který tak může pokrčit rameny hmm, stalo se...

To třeba komisař je na malinkém prostoru mnohem živější postavou.

Směřování příběhu i pointa jsou lehce odhadnutelné, zejména když sám název ji prozrazuje. U takových krátkých příběhů je právě neobvyklá pointa tím pravým kořením, proč se čtou (a píšou).

Sem tam nějaká ta drobnější chybka v čárkách, případně v návaznosti vět, to ale na hodnocení nemá žádný vliv.

Celkově tedy za tři.